Následující dva dny se nic zvláštního nestalo, cesta probíhala naprosto v pohodě a klidu. Jen čím více jsme se blížili Sídlu tím víc i na nás dopadal jeho stín.
„Mám pocit, že se za chvíli začnu krčit i já," postěžovala si Mirawa, když jsme zastavili na naši cestě v hostinci, abychom nasytili naše kručící žaludky. Den se už pomalu chýlil ke konci, stíny se prodlužovaly, takže byla i vhodná doba najít místo k nocování.
„To nedělej," poradil ji Alex a uklidňoval svého vraníka, kterému pod nohama proběhl zbloudilý psík a poplašil zvíře.
„Povídám, že to bol opravdickej obr! Na tyhle oči sem ho zmerčil! Fakt" donesl se ke mě útržek rozhovoru dvou chlapů.
„To jsou kecy," vyvrátil to ten druhý a otevřel dveře.
Víc už jsem z rozhovoru neslyšela. Za dvěma muži zapadly dveře do krčmy a jejich rozhovor umlčela stěna domu.
„Stalo se něco?" otázal se Janko, když si všiml, že jsem ustala ve své činnosti a sleduju dveře.
Zavrtěla jsem hlavou, ale v duchu jsem si slíbila, že to ještě musím prozkoumat. Věděla jsem, že lidé se často nechají svést k přehánění, ale přesto nebudu mít klid, dokud nezjistím, co přesně je ten zmiňovaný „obr". Přivázala jsem Věrného k hrazení tomu určenému, no přivázala, jen jsem lano od jeho ohlávky nadvakrát omotala okolo kulatiny, takže to vypadalo, že je zvíře zajištěné proti útěku, ale kdyby bylo potřeba, dokázal by i sám přijít na zavolání. Že by se rozhodl odkráčet kamsi do neznáma zcela sám jsem mohla s naprostým klidem vyloučit.
„Slyšela jsi to?" zastavil mě Alex.
„Myslíš ty dva?"
„Jo, mluvili o obrovi!"
„Alexi," trpělivě jsem se na mladíka zadívala: „vesničanům nemůžeš věřit všechno, co říkají. Obři neexistují.."
„Ty tak máš co povídat!" zarazil mě. „Zrovna ty, která uspala jejich krále!"
„Ano uspala a právě proto vím, že žádní obři nejsou, alespoň teda ty, kteří by nás mohli ohrozit," na mysli mi vytanul obrázek Hrobu balvanů, místo, kde se zkamenělá těla ve své impozantní výšce tyčí k nebesům. Jen na Středových planinách jsou všichni obři, proměněni v tuhý kámen. Není potřeba se jich bát.
„Ale přece...," protestoval Alex.
„Chceš se dozvědět víc? Prozkoumej to!" vyzvala jsem mladíka. Podíval se na mne a pak následoval ostatní do krčmy. V jeho auře zahořela nová výzva. „Uvidíme, co se v tobě skrývá," řekla jsem si tiše pro sebe a pak i já vstoupila.
Ovanula mě typická atmosféra vesnické hospody. Tvořila ji jen jedna velká místnost s chatrným dřevěným schodištěm u stěny hned naproti vstupu. Vedle se rozkládal bar. Celou místnost nedokonale osvětlovalo několik svícnů na zdech. Panoval tu čilý rozruch, hosté se bavili, překřikovali a častovali se nadávkami. Teď, když se schylovalo k večeru se místnost zaplňovala lidmi, kteří se snažili utopit nad korbelem piva své dennodenní starosti. Při pohledu na chrápajícího muže s dlouhým plnovousem mě napadlo, že někomu se to daří, alespoň na chvíli.
„Kam se usadíme?" otázala jsem se a snažila se nevnímat všechny ty upřené pohledy, které se vinou našeho příchodu zvedly, a i když rozhovor neustal, doprovázeli nás na každém kroku.
„Co jsou zač?" zaslechla jsem od nejbližšího stolu, zaměřila jsem svou pozornost právě tímto směrem. Onen buřič, kterým byla korpulentní dáma ve středním věku s rozpitým korbelem před sebou okamžitě raději ztichla a obrátila svoji pozornost nad pivo, s tvářemi zardělými rozpaky přespříliš důkladně kontrolovala už skoro vyprchanou pěnu na hladině zlaté tekutiny.
„Támhle," prohlásil Janko a jako by nic se rozešel přes místnost až k zadnímu stolu, který byl až na muže v otrhaném kabátě prázdný. Jakmile uviděl rytíře ve zbroji a s mečem u pasu, raději sebral svůj korbel s pivem a ukryl se do ústraní, zabrán předstíraným rozhovorem s náhodným kolemjdoucím, on přece dávno chtěl své místo opustit, nebo alespoň se to teď snažil předstírat.
Zakroutila jsem nad tím hlavou a posadila se na lavici z masivu. Opřela jsem se jednou rukou o desku stolu, podepřela si bradu a rozhlédla se kolem.
„Budou nás sledovat ještě dlouho?" zavrtěla se na místě Mirawa.
„Budou."
„A co ten obr?" ozval se Alex.
„Jakej obr, chlapče?" napřímil se Janko a jen díky mému káravému pohledu nechal svůj meč v klidu. Neušlo mi naučené gesto, kdy jeho ruka samovolně zamířila k jílci meče.
„No ten, o kterým se bavili ti dva chasníci, co šly do hospody před náma," snažil se Alex připomenout útržek rozhovoru, „to jste je neslyšeli?"
Jak Janko, tak ani Mirawa neměli o dvou chasnících bavících se o obrovi ani potuchy. Leonas se zdržel jakéhokoliv komentáře.
„Eyo?" hledal Alex zastání a oporu.
Pokrčila jsem rameny: „Můj názor znáš a stejně tak i moji radu."
„No tak fajn," opřel se o stůl Alex a od té chvíli nepromluvil ani slovo. Všichni jsme se pustili do objednané večeře, nikdo potichu sedícímu uraženému mladíkovi nevěnoval pozornost. Najednou se Alex zarazil, upřel svůj pohled do místnosti, zavrtěl hlavou a rázně se zvedl.
Vzhlédla jsem od svého jídla, ale neřekla nic. Sledovala jsem, jak se mladík vzdaluje, obezřetně se rozhlíží a pak si i s korbelem piva v ruce přisedl k těm dvěma. Chvíli o něčem diskutovali a bylo jasně znát, že si cizince, kterým pro ně Alex byl, obezřetně prohlíží a dávají si na něho pozor. Pak se však jeden z nich zasmál a bodře udeřil Alexe do ramene. Ten se zářivě usmál a naše pohledy se střetli. Zvedl hrdě hlavu a jeho pohled jasně říkal: „Jen se dívej, poradím si i bez tebe." Kývla jsem zpátky na znamení, že si všímám.
Pak jsem se sklonila k jídlu, ale dál nespouštěla pozornost z mladíka.
„Prý jsi zahlédl obra?" otázal se Alex po dlouhé chvíli, kdy v typický hospodském rozhovoru probrali všechno možné i nemožné, celou tu dobu jsem měla uši na stopkách a ač se to nesluší, celý rozhovor odposlouchávala, několikrát jsem musela pevně zatnout zuby, abych se nezvedla a nedošla Alexovi vyčinit. To když jeden z chasníku komentoval moji osobu a Alex nezůstal pozadu se svým vlastním komentářem. Získal si však tak jejich důvěru, takže nic nebránilo tomu, aby se opravdu rozpovídali o domnělém obrovi.
„Já ho fakt viděl," snažil se Alexe strhnout na svou vlnu, „nekecám!"
„Já ti věřím!"
„To jako vážně?"
„Vážně," přitakal Alex.
„Vopravdicky?" zarazil se muž, načež se rozpovídal: „Nahoře Na Skalách, vyvěrají tam Zemní prameny, je to taková nehostinná pustina, plno skal, řídká tráva a pokroucené stromy, sousedí totiž s pastvinama, kde se pase náš dobytek. Byl jsem obhlídnout otcova stáda, je teď totiž nemocen, a zahlídl jsem ho," na chvíli se dramaticky odmlčel, „byl vysokej, vyšší než kdokoliv z vesnice, mohutnej a řval, to vám povídám!" podíval se na své dva posluchače. „Řval tak, že jsem si musel ucpat uši, jinak bych nadobro ohluchl."
„Jsou to povídačky!"
„Nejsou fakt! Ještě teď se mi klepou kolena, když si na tu obludu vzpomenu! Měla takový zastřený pohled a," najednou muž zmlkl a naklonil se k Alexovi, „zabijete tu potvoru, že ano?"
Alex nejdřív nechápal, pak však chasník pokračoval: „Ty a tvoji přátelé, jste přece rytíři ne?"
„No," zamyslel se Alex, „něco takového."
„Neboj se, odměna vás nemine, už několik měsíců tu mizí kusy dobytka a jak já fakt říkám, může za to ten obr!"
„Nemel nesmysly!" obořil se na něj ten druhý. „Obři neexistujou, stejně jako další magická havěť, sám náš pan Král a jeho předchůdci tohle zlo vymýtil," slova, která jako rána dopadla do mých uší. Jistě na elfy nikdo nevěří, jsme jen bestie, které je potřeba zabít.
Zavrtěla jsem hlavou a pořádně se napila piva, což neušlo Leonasovi. „Děje se něco?" otázal se.
„Čeká nás výprava na obra," zašklebila se. Jestli nad hořkostí piva nebo těch pronesených slov, kdo ví. Alex svým dvěma stolovníkům poděkoval, naposledy si přiťukl už napodruhé doplněným korbelem a vzdaloval se od nich.
„Mám pro nás práci!" zatvářil se velice hrdě. „Vydáme se po stopách obra!"
„Obrové...," snažil se ho zarazit Janko, vpadla jsem mu však do řeči: „Jak myslíš, vyrazíme zítra za svítání," odsouhlasila jsem a vysloužila si udivený výraz rytíře, na tváři Alexe se však objevila radost z uznání, které jsem mu prokázala. Dříve než stihl nabobtnat do obřích rozměrů, jsem Alexe ještě varovala: „Ale výpravu vedeš ty!"
„To jako on?" vyprskla Mirawa a změřila si Alexe pohrdavým pohledem.
„Námitky?" otočila jsem se na vlčici. Nejdříve se zprudka nadechla a jistě něco chtěla říct, pak však jen v klidu vydechla a pravila: „Vlastně ani ne," a dál se věnovala svému jídlu.
Janko ani nevzhlédl od svého jídla, pro něho tato horká novinka byla jen další částí naší cesty. A tak bylo na Alexovi, aby se s tím vypořádal také on.
„Já?" podivil se.
„Je to tvůj úkol."
„Tohle je myslím tvoje parketa."
Zadívala jsem se na něho, doslova ho probodla pohledem: „Koho budou lidi následovat spíš, toho, kdo sedí a udílí rozkazy nebo toho, kdo se zvedne a pozvedne lopatu jako první?"
„Proč lopatu?" zasmála se Mirawa.
„Protože ten, kdo stojí v pozadí si nezaslouží držet zbraň," shrnula jsem jednoduše.
„Aha," zabručel Alex a zůstal zamyšleně sedět, ani rozjedená večeře mu nezabránila v jeho dumání. Sledovala jsem ho, ale neřekla ani slovo, tohle je teď na něm, mohla bych mu pomoci, navést ho na správnou stopu a cestu, ale jak už jsem řekla, tuhle výpravu vede on. Nemohla jsem však jakkoliv zastírat, že i mě dotyčný „obr" opravdu zajímá.
Najednou se Alex prudce nadechl: „Tak jo, zítra ráno vyrážíme, po rozednění!" dodal ještě a očekával nějaké námitky. Byl zvyklý, že jsme na cesty vyráželi v dobách, kdy sluníčko ještě ani nestihlo vykouknout zpoza obzoru a byl to právě Alex, kdo většinou nejvíce protestoval nad brzkým vstáváním. Vida, něco se přece jen naučil.
Od teď je to na něm. To on rozhodne v kolik se bude vstávat, kdy se vyrazí, s jakým vybavením a kdo bude mít co za úkol a hlavně...
„Je potřeba toho zjistit ještě více," pronesl Alex zamyšleně, „ti dva toho řekli hodně, ale kdo ví, třeba je tu ještě někdo, kdo bude něco vědět." podíval se na mě na znamení, že ho zajímá můj názor.
„Dobrý nápad," zhodnotila jsem to a vstala od stolu, trochu se tu porozhlédnu, ještě není tak pozdě, abych něco nezjistila.
„Sedni si," zarazil mě Alex, „je to na mě. „Půjdu já!"
„Jak chceš," posadila jsem se zpátky a překvapeně se podívala na Leonase.
„Tohle jsi chtěla, není to tak?" zeptal se mě elf.
„To ano, ale..." váhala jsem.
„Bojíš, že je toho na něho moc?"
„Tak bych to neřekla, jen...," zmlkla jsem a sama v sobě hledala otázku, čeho se můžu bát a co se může stát.
„Věř mu, je mladý, zbrklý a dělá mnoho zbytečností, ale ta odpovědnost, kterou jsi mu dala, mu nedovolí pouštět se do akce jen tak nazdařbůh."
„No právě...co se může stát, když Alex začne přemýšlet?" povzdechla jsem si a ignorovala smích Mirawy, která mě zaslechla.
„Ten? Ten nemyslí nikdy!"
„Mirawo!" zamračila jsem se na dívku a dopíjela svoje pivo.
„Nikdy nepochopím, jak to můžeš pít?" obrátil rozhovor Leonas, zaměřil se na zlatý mok v dřevěném korbelu.
„Co? Pivo?"
Leonas přikývl na odpověď.
„Zvykneš si, všichni si zvyknou...," ani jsem netušila, zda myslím to pivo nebo dokonce život ve zdejších krajích.
„Děje se něco?"
Zavrtěla jsem hlavou: „Ne nic, jen to všechno...jsme Sídlu čím dál tím blíž a tak nějak...," zmlkla jsem, vlastně jsem ani nevěděla, co říct.
„Všechno se zvládne, nebo snad ne?"
„Kdo ví? Dotáhneš to do konce za mě?" podívala jsem se na elfa.
„Tahle slova neříkej!" zarazil mě elfský král a podíval se na mne. Ztuhla jsem pod jeho pohledem, ruka mu vystřelila vzhůru, pak však ji zase nechal v klidu klesnout. Co měl v plánu udělat?
„Už půjdu," rozloučila jsem se a zvedla se od stolu. „A ty dlouho neponocuj!" poučila jsem Alexe a odešla spát.
„Dobře, dobře, dobře....," mírnil nás Alex a vrtěl hlavou, v sedle vraného koně se rozhlížel kolem. Svoji cestu si už stihl rozmyslet dopředu. Zhodnotil to, co zjistil a jistý svým záměrem pobídl svého koně kupředu po cestě. Vedla pryč z vesnice, mírně se stáčela a ztracená mezi loukami, lesy a polem se sklizní mizela v dáli. Jeho kůň se dal do energetického klusu, Alex ho nebrzdil, ba právě naopak. Podpořil ho pobídkou a cestu vycválal vzhůru. Ostatní ho následovali.
„Věřím, že ví, co dělá!" řekla Mirawa v sedle své hnědky a předklonila se nad šíji s hřívou, když se klisna odrazila k překonání strouhy skokem. Pohodila hlavou a pokračovala za ostatními. Mirawa tiše zavrčela. Raději by ona měla čtyři nohy, ale po naléhání a připomínky její matky zůstala a coby člověk doprovázela skupinu. Znamenalo to však, jet na koni!
Alex nás všechny vedl přes louky až vysoko do hor, které se tu pomalu začínaly zvedat a tvořili tak pás nerovné výšiny a vysočiny, na jejímž nejvyšším vrcholu stálo Správní město se Sídlem v čele. Teď se však Sídlo skrylo za vysoké vrcholky stromů.
1. BOLÍ!ZABÍT! KREV!