Svalový třes už pominul, stále však ho sužovala obrovská horkost, navíc jeho tvář byla stažená do útrpné grimasy bolesti.
Uložila jsem se vedle něho, zakryla ho vlastním tělem. Poslouchala jsem zmatený rytmus srdce. Zavřela jsem oči a zahnala slzy, které se mi tlačily do očí.
„Co to dělá?" otázal se Alex zmateně. Sledoval moje počínání a netušil, co si o tom má myslet.
„Bude čarovat, hochu...," vysvětlil Janko, „po elfsku," dodal ještě a otočil se zpět ke své práci, snažil se rozdělat oheň.
Zvedla jsem se do sedu a sledovala elfa ležícího na lůžku, tvář a jeho kůže na holé hrudi se leskly potem. Hlavu měl nepřirozeně zvrácenou dozadu, jak se tělo snažilo vyrovnat s přívaly bolesti. Vytáhla jsem dřevěný amulet na dlouhé kožené šňůrce, sňala ho z krku a konec šňůry si pevně zamotala kolem ruky.
Zhluboka jsem se nadechla a přesunula složitou řezbu nad hruď. Leonasův dech byl mělký a sotva nadzvedával hrudník, ale alespoň něco. Amulet se chvěl, když jsem ho pomalu spouštěla dolů až k tmavé ráně s houbovitým středem.
Bylo děsivé se jen na tu černou stopu dívat, prozatím jsem nedostala dostatečnou odvahu se toho alespoň po okraji dotknout a zjistit, jak bude reagovat na setkání s cizí Životní energií.
Díky svému zbystřenému pohledu elfské krve jsem mohla vidět, jak ona rána žije svým životem a má dokonce i vlastní auru. S odporem jsem sledovala ty temné žilky, které s nadšením pohlcovaly energii života svého hostitele.
Znovu jsem přiložila amulet na nezvaného hosta a vytrvala nad místem, i když sám amulet se chvěl a uskakoval před silou svévolného zranění.
Začala jsem šeptat zaklínadla, jejichž obsah jsem se učila už tak dávno a jen matně si rozpomínala, a ještě méně rozuměla tomu, co vlastně provádím.
Stačil by jeden chybný krok, zaváhání a špatně vyslovené slovíčko a všechno by bylo ztraceno. Na to jsem však nemohla myslet. Poháněna až bolestně palčivou touhou pomoci elfskému králi jsem pokračovala v kouzlení.
Vykřikla jsem, když se ona houbovitá věc začala chvět a z jejího středu jako chapadla vyrazily pramínky černého světla. Mlhovitě se chvělo a natahovalo se po amuletu. Ten se však konečně rozzářil a v jeho středu se objevila kresba runové Magie elfů. Ještě jsem stihla zareagovat, jak se vlčice ptá Janka.
„Co to dělá?" zeptala se Mirawa naprosto zaujatá scénou kouzelného uzdravování, které se spíše podobalo bitvě.
„Čaruje po elfsku, pomocí run a jejich Magie," začal s vysvětlováním Janko, „vidíš ten amulet, co drží na šňůrce nad tím zraněním?" ukázal na magický předmět.
„Je to runa uzdravení, léčení a života. Divím se, kde k takovému amuletu Eya vlastně přišla. Elfské amulety je těžké získat, jsou předávány z elfa k elfovi, nabité svoji vlastní Magií a Magií těch, jenž je porůznu dlouho vlastnili a využívali. Říká se, že runové amulety svým používáním sílí, než že by se z nich jejich moc ubírala."
„Jak to víš?"
„Nejsem vyslancem Barona pro nic za nic," zapýřil se rytíř, „několik let jsem se od jedné elfky učil," pak jeho tvář potemněla smutkem, „má žena však před několika lety zemřela."
Mirawa tento dovětek přešla bez dalších komentářů, dál sledovala zářivý předmět. Teď jeho světlo přebilo moc onoho podivného zranění a překrylo i tu ošklivou houbu, či co to bylo.
Ozval se přidušený zcela nelidský výkřik.
Trhla jsem s sebou, když to ono neznámé začalo vydávat i své vlastní zvuky. Rychle jsem na ránu přitiskla své dlaně a zcela ji zakryla, amulet se jako žhavý kov zařezával do pórovitého těla cizopasníka. Už jsem nepochybovala, to cosi, co se na elfa přichytilo, byla forma s vlastním životem a vědomím.
Postupně vysávala svému dárci jeho Životní energii a pravděpodobně nejdříve byla nepatrná a elf ji tedy buď nezaregistroval, což se mi zdálo málo pravděpodobné, nebo spíše tomu nevěnoval pozornost. Jenže čím více se na hostovi živila, tím s větší silou odsávala z těla život. Kdyby byl Leonas člověk už dávno by nedýchal, možná že i několik týdnů.
„Nenechám tě zemřít!" zašeptala jsem směrem k elfské tváři. Možná mě slyšel a možná má slova byla jen pro mě, pro to abych si dodala odvahy a naplno se pustila do čarování.
Vyslovila jsem další slova, tentokráte v obecné řeči, kdyby náhodou ten temný tvor nerozuměl po elfsku.
Odpovědí mi byla prudká bolest vystřelující do mých rukou a snažící se zabránit průchodu Magie. Nedala jsem se a sváděla tichý boj. Rozplétala jsem nitky, kterými se drželo ono stvoření Leonasova života. Ponořila jsem se do kouzla a sama se stala Magickým výbojem. Poháněna silou mého já a posilněna amuletem jsem rozmotávala uzel po uzlu všechna Magická spojení.
Nedá se! Jen tak lehce se nevzdá. Nepromluvilo to ke mě ani slovo, ale jeho vědomí, primitivní a bez složitých vzorců, se nehodlalo svého hostitele vzdát.
Ani já jsem nehodlala ve svém snažení polevit. Na čele mi vyrazil pot, cítila jsem, jak se v pramíncích rozběhl dolů.
Čím více jsem se snažila rozmotat magické uzle, tím více se ona věc dožadovala Životní energie elfa, vyděsilo mě, s jakou urputností a nenasytností vysávalo Leonasův život. Neměla jsem dostatek času, nezbývalo nic jiného než přikročit k razantnímu řešení, už jsem se nezabývala rozmotáváním uzlů a uvolňováním Magických spojení, vyrvávala jsem to černé stvoření z Leonasova těla. Vyžadovalo to ohromnou sílu Magie, až jsem se sama divila, ale nevzdávala jsem to.
Když tu náhle to Černé cosi zařvalo a ozval se zvuk, jako když se páře trhaná látka a houbovité hmota se doslova vyrvala z Leonasova těla, zbyla po ní nehezká rána plná volně tekoucí krve.
„Já se o to postarám!" přiskočila Mirawa a snažila se zastavit krev.
Zaměřila jsem se na ono Černé, poskakovalo to po podlaze a podivně chrochtalo. Najednou se podivný tvor začal zvětšovat a zhmotňovat. Cítila jsem černou auru a temnotu kolem. Rychle jsem vytáhla druhý amulet. Tichým zašeptáním jej aktivovala a hodila po nepříteli.
Runa na kostěném přívěšku okamžitě zareagovala, ještě v letu se rozzářila šedomodrým světlem a pomocí světelné sítě uvěznila temné Černé. Zabránila tak v jeho dalším zvětšování a jakémkoliv dalším pokusu o útok. Ani já sama jsem netušila, čeho je koncentrovaná temnota schopná.
„Co jsi zač?!" oslovila jsem to.
Nic, žádná odpověď.
„Co jsi zač?!" zopakovala jsem otázku. „Odpověz!"
Odpovědí mi bylo jen ukrutné zařvání a napínání temnoty v síti, naštěstí byl amulet dostatečně silný a ve svém sevření nepovolil.
Natáhla jsem ruce a k Magii amuletu přidala i tu svoji, pomohla jsem splétat ještě hustší síť a pak ji kousek po kousku smršťovat a zmenšovat tak temnotu přede mnou.
Bránila se, cukala, vysílala černé paprsky, které se pokaždé rozprskly o zeď a zanechaly po sobě díru o velikosti jablka. Ničeho víc však nebyl schopen. Netrvalo to dlouho a v záři šedomodrého světla byl Černý uvězněn v síle amuletu.
Kostěný přívěšek se naposledy zachvěl a poskočil, to jak se snažil zlikvidovat zlo, které do něho bylo uzamykáno, a pak zůstal ležet zcela neškodný.
Oddechla jsem si a sehnula jsem se, abych jej sebrala. Vyrušilo mě však Mirawino úpěnlivé zvolání: „Eyo! On...umírá!"
Rychle jsem přispěchala k Mirawě, měla ruce potřísněné elfovou krví, snažila se o její zastavení a i když patrně věděla, co dělat, nedařilo se jí to.
„To zvládnu!" znova jsem vytáhla první z amuletů a přiložila ho k ráně, zalilo ji světlo a po chvíli krev opravdu přestala téci. Ránu se mi nepovedlo zcela zacelit, snad jako by jí něco bránilo.
„Jeho...život a energie," nevěděla Mirawa, co přesně říci a jak ohodnotit to, čeho byla svědkem.
Elfova aura zářila, nebo to vlastně nebyla aura. Kolem elfa se objevil oblak Životní energie. Tak jak se na elfa sluší a patří jiskřila a zářila v oslnivém jasu připomínající drahokam, ne nadarmo lidé elfy také nazývaly diamantový národ. Zatímco Životní energie lidí mívala obyčejné barvy, ta elfská neměla přesně určenou barvu, ale svým jasem připomínala diamant.
„Tak tohle ne!" naklonila jsem se nad elfa a pohlédla mu do tváře. „To jsme si nedohodli!" opřela jsem se mu o hruď v místech, kde tluče srdce, stále ještě nepolevovalo ve svém boji, ale i ono bylo unavené.
Vyslala jsem k srdci vlnu Magie, snad abych jej povzbudila v jeho činnosti, pak ještě další na rozproudění té energie, která mu ještě zbyla.
„Neumřeš tu, to ti slibuju!" mluvila jsem k elfovi, zatímco jsem se snažila pochytat jeho unikající život. Nedařilo se mi to, nedokázala jsem Životní energii navázat na svou Magii a pak ji zase vrátit tam, kam patří. Komu patří!
„Leonasi!" zavolala jsem na elfa jménem. „Zůstaň tu," prosila jsem ho a pak ještě potichu dodala: „se mnou."
Mirawa se zase vzdálila.
„Tohle je teď na ní," posadila se vedle Janka k ohni a pak se neodvážila říct ani slovo, snad aby nevylekala všechnu tu energii proplouvající jeskyní.
Já se však slov nebála, volala jsem, křičela, rozčilovala se, prosila i nadávala a vše pro to, aby se Leonas zase vrátil ve své síle a elfské vznešenosti.
„Jsi přece král, nemůžeš tu umřít!" vzlykla jsem. Při té myšlence, že by tu měl zakončit svoji cestu životem mi bylo tak neuvěřitelně ouzko. Už jsem se musela rozloučit s tolika lidmi a bytostmi, ale vidina elfovi smrti pro mě byla až příliš bolestná.
„No tak...," vztáhla jsem ruku k tomu zářivému světlu a snažila se jej navázat na svoji Magii, jenže bez odezvy. Snad jen na malou chvíli se aspoň malý vlásek zachytil, aby se pak s cuknutím zase oddělil a čas utíkal.
„Proč?" zeptala jsem se a už jsem dál neudržela svoje slzy. Stékaly mi po tvářích naplněné mým zoufalstvím z toho, že se mi moje pokusy nedařily a elfův život mi doslova utíkal mezi prsty.
Pořád tu ale byl, jeho Životní energie ještě nezmizela do Věčnosti, tak jak jinak?
Připomněla jsem si událost v Hrobce balvanů. Malnach, věrný sluha svého krále, předával Životní energii vládci a když se mu to nepovedlo, chtěla se navázat na mě. Na mou Životní energii.
Hrklo ve mě.
„Já vím...," zašeptala jsem směrem k elfovi, tím krátkým šeptem jsem vyjádřila všechny ty omluvy za můj čin, co se chystám udělat. Nikdo by mé rozhodnutí nedokázal zahnat zpět.
Zavřela jsem oči.
Ponořila jsem se do svého nitra. A tam v jasné barvě žluté a bílé čekala má Životní energie.
„Budu tě na chvíli potřebovat," vztáhla jsem k ní ruku a vytáhla ji na světlo ven. Otevřela jsem oči a viděla jak se na konečcích prstů jemně chvěje část mého života.
Natáhla jsem ruku a s údivem sledovala, jak se Leonasova Životní energie chytá a propojuje s tou mojí.
Usmála jsem se a nasměrovala ji zpátky k elfskému králi. Přes mé ruce proudila Životní energie nás obou. Tu svou jsem využívala jako vodítko k té jeho, která přes ránu Černého tvořeného z temnoty unikla.
Jeskyni zalila oslepující záře, když pohasla, všimla jsem si, jak se Leonasova tvář uvolnila, zachvěla se mu oční víčka. Rychle jsem stiskla jeho ruku, abych ho podpořila v jeho vnitřním souboji se životem.
„Zůstaň tu," poprosila jsem a jen netrpělivě čekala, ruku jsem svírala ve své tak pevně, jako kdyby ji někdo snad chtěl zase vyrvat.
Probral se, nejdříve se můj stisk stal opětovaným jenom lehce na znamení, že je zase zpět. Pak zamrkal a otevřel oči.
„Tiše," uklidnila jsem ho, když se snažil něco říct. Slova mu však nešla přes rty.
Nebyl by to on, kdyby se přesto nepokusil něco říct, napůl ještě v mrákotách jen tiše řekl: „Děkuji," pak ještě něco zamumlal, to jak se snažil vyslovit i další slovo. V první chvíli ve mne hrklo, možná jsem jen nerozuměla dobře, snažil se jej zopakovat.
„Tiše," napomenula jsem ho znova.
Pak znova zavřel oči a upadl do klidného spánku, takového jenž navrací život. Doslova.