O pár hodin později
Nedokážu to. Nemůžu. Nezvládnu to. To byla jediná slova, která v mé hlavě dávala smysl.
Mohl jsem si v poslední době nalhávat cokoliv, ale já sem prostě nepatřil. Koukal jsem na led a pozoroval všechny ty chlapy, kteří to měli zmáknuté a vypadali, že při každém dalším skoku už snad vyskočí i z kůže a stanou se ještě zářivějšími hvězdami, než za jaké už byly.
A já k nim nepatřil.
Patřil jsem tam nahoru na kopec. Do zapomenutého koutku osamělého lesa. Tam, kde mě nikdo neviděl. Tam, kde mi nemohl nikdo ublížit. Tam, kde jsem byl mámě ještě blíž než kdy předtím.
Miloval jsem to tam. A nejspíš to nebylo jen tím, že obloha se tam zdála být tak blízko.
Měl jsem tušení, že za to mohlo i jisté místo, které si zabral ON.
Věděl jsem, že moje srdce ho v ten jistý okamžik začalo vnímat trochu jinak. A vlastně se ani nemuselo moc snažit. Celou dobu mi byl něčím blízký. Od samého začátku to byl přítel, byť jsem o něm skoro nic nevěděl.
Jenže pak... pak to přítel přestal být.
Stal se žnoucím plamenem mého srdce. Objektem mé touhy.
Byť jsem pořád netušil, zda o sobě mám smýšlet jako o homosexuálovi, nebo jestli o něm v hloubi své duše uvažuju jako o sexuálním terči, jedno jsem věděl určitě.
Nebyl mému srdci lhostejný.
A právě teď jsem ho tak moc potřeboval.
Jenže tam nebyl. Zaslechl jsem něco o tom, že před zahájením našeho večera se měl účastnit tiskové konference svolané kvůli té jeho věci, ale ti supi ho tam buď pořád drželi zuby nehty, nebo se na mě jednoduše vykašlal. Ať tak či tak, nedodržel svůj slib.
Drtil jsem pod rukama nevinné zábradlí, které mi zabraňovalo skácet se k zemi, vyděšeně koukal škvírou v černé plentě na led a všechno co se na něm dělo, a bylo mi zle. Tak zle, jak mi bylo jen dvakrát v životě. Poprvé, když babička vystoupila z toho policejního auta a řekla mi, co se stalo a podruhé, když jsem tu skutečnost po roce přijal a rozhodl se, že celý život už jen probruslím.
Jenomže jsem jaksi neměl tušení, že budu muset bruslit před celým světem. Chtěl jsem vystupovat v lední show. Přál jsem si bruslit pro děti, ne pro celou zeměkouli! Ovšem Debra si myslela něco jiného. Vnutila mě na každou sebemenší soutěž talentů u nás doma, pak to přerostlo v mistrovství, no a teď mě nacpala sem. V osmnácti mě vnutila na největší sportovní událost, na které o mě stejně nikdo nestál.
Bylo mi horko. Neskutečné horko. Všude kolem mě byl chlad, ale já se vařil. Mé tělo si se stresem nedokázalo moc dobře poradit. Trpěl jsem tím od malička. Vystavovat mě nepříjemným stresovým situacím se prostě nevyplácelo. Límec mého kostýmu se za mi začal utahovat kolem krku, všude po těle jsem cítil nepředstavitelnou slabost, chvění jen nabývalo na síle, když jsem se podíval na led a viděl, že ten Japonec přede mnou právě dokončil svou jízdu a užíval si své ovace. A můj čas se neúprosně blížil.
Dostal jsem strach. Tedy ten jsem měl permanentně pořád celý den, jenže momentálně mě pohltila další vlna nového strachu a to už na mě bylo příliš. Potřeboval jsem vzduch, ale žádný nemohl lapit. Přál jsem si utéct. Vzít nohy na ramena a zdrhnout.
Ta představa, že budu tím největším srabem na téhle planetě, byla furt příjemnější než ta, že se před celou planetou znemožním a budou o tom existovat videozáznamy. O mém zbabělém útěku by se možná chvíli mluvilo, ale po nějaké době by lidi omrzelo o tom vyprávět, když by neměli čím to podložit. Naopak v druhém případě bych byl celosvětovým komikem po dlouhá léta. I další generace by se bavily při pohledu na to, jak jsem se zhroutil v přímém přenosu.
Bylo rozhodnuto!
Už jsem se chystal odejít, ale v tom jsem zaslechl své jméno zvolané jeho hlasem a následně mi na rameni přistála jeho dlaň, jenž ještě zvýšila mou tělesnou teplotu. Trochu jsem nadskočil a s leknutím se otočil. Začínal jsem se obávat, že z toho strachu už i blouzním. Ale halucinace jsem neměl. On tam opravdu byl. Přišel mě zkontrolovat, přesně jak slíbil. Srdce se mi při pohledu na něj rozteklo, ale mému záchvatu paniky to nijak moc nepomohlo. Pořád jsem měl strach a pořád jsem se třásl horečkou, jež sužovala mé tělo.
„Už jsem se bál, že to nestihnu," vydechl zhluboka po svém běhu. „Nemohl jsem se z toho vykecat dřív. Promiň mi to. Jedině tak jsem mohl docílit toho, aby mi už konečně dali už pokoj. Měl jsem je za zadkem celý den. Jak se cítíš?"
Jak se co? Byl jsem tak v koncích, že jsem nedokázal ani pohnout rty natož promluvit. Chtěl jsem mu padnout do náruče a nechat se uchlácholit jeho pažemi, ale nemohl jsem. Stala se ze mě tuhá ledová socha, která uvnitř chrlila už snad i lávu. A Harry to poznal. Položil mi na ramena obě své dlaně a trochu je promnul, aby se uvolnily. Když však zjistil, že mé svaly jsou tvrdé jak balvany, začal je masírovat důkladněji a přitom se mě snažil povzbudit.
„Louisi, nepřemýšlej o tom tolik. Je to jízda jako kterákoliv jiná. Je to jen blbá soutěž a já vím, že ty jsi ji sem nepřijel vyhrát, tak se koukej uklidnit!" pronesl důrazně a přitom mě zmáčkl tak silně, až jsem skoro slyšel, jak mi praskla kost. Jenže kost to nebyla. Jen můj sval, který polevil. „Já vím, že máš strach. Že tě to děsí. Ale nejsi první ani poslední. Já měl taky strach a to jsem měl sebevědomí na trochu vyšší úrovni, než máš ty. I přesto jsem se ale bál. Bál jsem se toho ohromně velkého obecenstva. Děsil jsem se téhle té vrcholové poroty," přiznal. „Jenže víš co? Je to pořád ta stejná soutěž, na jakých už jsi byl, jenom se o téhle víc mluví. Nic víc v tom není," vydechl. „Bodování je pořád stejné a lidé pořád stejně žasnou nad tím, co vidí. Jen je jich o kapánek víc, jenomže já ti teď něco řeknu," zdůraznil. „S tebou tam nebudou."
Proč by tam nebyli? To si o mě myslíš, že jsem až tak špatný, že by tam nezůstal ani jeden člověk? Já to věděl, že sem nepatřím, zoufal jsem si ještě víc.
„Budou tam, až si je k sobě sám pustíš," dodal posléze a mě polilo horko. Super! Takže tam vážně budou, jo? No to se mi teda moc neulevilo, postěžoval jsem si sám sobě hned v zápětí. Pak však přišlo něco, co jsem absolutně nečekal. Něco, co zasáhlo mé srdce.
„Mezitím se píše rok 2012, venku je příjemně chladno a vánoční atmosféra jde cítit všude kolem. Jeden šikovný mladý chlapec přes rok hodně dřel, aby se právě v těchto dnech plných radosti, štěstí a lásky mohl pochlubit mámě s tím, jaké pokroky udělal. Za ruku ji vede městem, které se zahalilo do překrásného šera, jenž v ulicích a oknech domů dokreslují vánoční ozdoby. Jaký překrásný to čas. Chlapec nechává mámu čekat za mantinelem, zatímco si na ledě mezi ostatními dělá trochu místa, aby mohl předvést svůj program," odmlčel se a setřel mi z tváře jednu slzu, co utekla z vězení mých očí.
„Ty to zvládneš!" podpořil mě. „Teď se sebereš a půjdeš tam. A neuděláš to, protože ti to říkám, ani protože tam jsou lidé, co se na tebe těší." První pohyb, který jsem dokázal udělat, bylo zakroutit hlavou ve znamení záporu. „Sakra! Nemusíš to dělat ani pro sebe, když nechceš, ale rozhodně bys to měl udělat pro toho malého kluka. Myslím, že mu to dlužíš."
Teď už jsem hlavou pokýval. V tomhle měl nejspíš pravdu. Jenže já nemohl. „Nedokážu to," vzlykl jsem.
„Zlato, podívej se na mě," řekl rázně a mezi svými prsty silně stiskl mou bradu, kterou pozvedl do míst, ze kterých jsem se mu musel dívat do očí. „Uděláš to pro něj. Uděláš to pro mámu," pošeptal s citem a mně se z očí začal řinout vodopád slz. „Bude tam s tebou. Celou dobu tam bude s tebou, přísahám. Bude tě sledovat a bude na tebe ohromně pyšná. Celou tu dobu s tebou je a sleduje, jak se z její vášně, kterou nevědomky předala i svému synovi, jak se stává sen. Skutečný splněný sen. A ty jsi ten, kdo jí ho zprostředkovává." Na chvíli se odmlčel. „Jsi na olympiádě, Loui. Za strašně krátkou dobu ses dostal až na samý vrchol tohoto sportu. Kdybys na to neměl, věř mi, nestál bys tu teď, takže se seber a upaluj na led. Ukaž mámě, co dokážeš."
Nevím, z čeho jsem byl rozhozenější víc. Z věcí, které mi vykládal? Z něj samotného? Nebo z vědomí, že ač to nerad přiznávám, věděl, jak mě motivovat? Bylo toho tolik najednou.
„Jdi tam." Přesunul se za mě, s rukama pořád masírujícími mé ramena a zašeptal mi to do ucha. „Máma je tu s tebou a bude tu, i kdyby ses rozhodl připustit, že tu sedí i někdo jiný. Ale klidně to dělat nemusíš. Stačí, když budeš myslet na ni. Bude tu." Svou dlaní sjel kousek po mé hrudi a zastavil se na splašeně bijícím srdci. To se však pod jeho dotykem začalo uklidňovat.
Avšak než se stačilo zklidnit úplně, něčí ruka mě chňapla za zápěstí a začala mě táhnout pryč se slovy, že už musím na led. Pár kroků a mě zase pohltila panika. Proto jsem úplně znenadání zastavil sebe i ženu před sebou a ještě jednou se ohlédl. „Budeš tady taky?" vyslovil jsem a po jeho slibu jsem mohl vstoupit na led, aniž by mi hrozil srdeční kolaps.
***
„Tak a teď si připijeme na tvůj úspěch," pronesl Harry poté, co jsme se sešli u mě na pokoji.
Měl pravdu. Ve všem měl naprostou pravdu.
Já to potřeboval překonat. Potřeboval jsem překonat tu bariéru, kterou mi vytvořila nehezká událost v mém životě. Možná to už sice vypadalo, že jsem se s tím dokázal smířit a i přes všechno špatné jsem krasobruslení věnoval svůj život, ale nedokázal jsem se přes to přenést. Bruslení mi vynahrazovalo můj čas strávený s mámou. Led mi ji připomínal silněji než cokoliv na světě, ale pořád to pro mě byl jen útěk za ní, nikoliv za svobodou, kterou bruslení nabízelo.
A dnes jsem to konečně pochopil.
Řídil jsem se Harryho radou a bruslil pro ni. Duchem jsem se přenesl o šest let zpátky a bruslil tak, jako bych byl tím klukem, pro kterého její úsměv znamenal tu nejlepší odměnu. Předtím jsem se jí už bohužel nedočkal, ale dnes se mi můj sen vyplnil. Má zřetelná vidina mámy, která se na mě směje a každým pohledem mi říká, jak je na mě pyšná, naplnila srdce nejen toho dvanáctiletého klučiny, pro kterého jsem dnes jel svou jízdu, ale i mě samotného. Získal jsem svůj svou odměnu za léta dřiny. Došel jsem svého klidu.
A konečně jsem mohl mámu nechat jít, aby i ona našla ten svůj.
Tedy, jen na chvíli. Nikoliv konečně. Kdyby chtěla přijít na návštěvu, samozřejmě bych jí v tom nebránil. Mohla mě navštěvovat kdykoliv, jen... už jsem nepotřeboval bruslit jen pro ni. Moje srdce teď mělo i jiný cíl. Cíl, který se na mě tak pyšně usmíval, když jsem vybíral zatáčku blízko něj. On ani na chvíli nepochyboval. Věřil mi celou tu dobu. Proto bylo tak snadné konec svého programu dobruslit i pro jiné lidi, když tam byl a držel mě nad vodou. Potlesk obecenstva pak byl už jen jako velmi sladký dezert k už tak dost sladkému potěšení, které mi můj výkon přinesl.
A tehdy, když jsem tam stál a děkoval lidem za jejich nadšení, jsem konečně vydechl a všechno to na mě dopadlo. Uzlíček nervů povolil a vyšuměl v podobě slaných kapek. Bezděčně jsem zastrčil hlavu do Harryho hrudi a spustil svůj osvobozující pláč. Bylo mi tak dobře. V jeho náruči, mezi jeho ochranářskými pažemi... cítil jsem se tam jako u mámy v objetí. A vím, jak úchylně to zní, ale ne - takhle jsem o něm rozhodně nesmýšlel. Já věděl, jak ho mé srdce vnímá. Nebo spíš, jak by ho vnímat chtělo, pokud by mi k tomu dal někdy příležitost. Jen prostě... i ve své pozici mi vynahrazoval člověka, na kterém v mém životě záleželo nejvíce a jehož jsem ztratil.
Ale teď tu byl on, aby to prázdné místo dokonale vyplnil.
„Já nevím," odpověděl jsem rozpačitě. „Není to tady zakázané?" Narážel jsem na svůj nízký věk. Doma už jsem byl za hranicí, ale tady platily jiné zákony.
„Ach jo," vydechl nešťastně, když se ke mně otočil zády a postavil dvě skleničky na stolek. „Já věděl, že mě pošleš někam," pronesl a sáhl do tašky, kterou přinesl. „Proto jsem taky vzal dětský šampus," pochlubil se a v tu ránu se otočil s flaškou, která se dávala na narozeniny dětem. Musel jsem se zasmát.
„Tak jo," pochechtával jsem se, zvedl se z postele a šel mu pomoci s přípravou. Bouchnout jsem to nechal jeho, protože s mou šikovností bych mu udělal monokl i pod druhým okem. Pouze jsem vzal ze stolu skleničky a postavil se před něj.
„Tak na tvůj úspěch." Chtěl si přiťuknout, ale mě se nepozdávala ta formulka, kterou zvolil. Malinko jsem ji pozměnil, aby znamenala něco pro nás oba. Nikoliv jen pro mě.
„Na nový začátek."
„Na nový začátek."
***
Když už se začínalo připozdívat, Harry najel na něco trochu dospělejšího, zatímco mě nechal všechny ty láhve dětského sektu. A ten jeho dospělejší s ním po čtvrté skleničce začal dělat divy.
Celou dobu jsme se krásně bavili, smáli se spolu, poslouchali hudbu a bylo nám dobře. Mně tedy rozhodně! Koukat na něj, pozorně ho poslouchat, vnímat jeho úsměv, jeho smích... všechno to mě dostávalo do stavu mrtvolné nehybnosti, kdy bych mohl celé hodiny jenom prozírat, ale zároveň bych se cítil tak živě, že kdybych uměl zpívat, měl bych sto chutí vyzpívat to celému světu.
Jasně, trochu to i bolelo, když jsem pomyslel na tu prázdnotu v mém srdci, kterou tam vytvořil včera poté, co mi dal jasně najevo, že si nepřeje ty včerejší skutky opakovat, ale snažil jsem se na to tolik nemyslet a jen si užívat chvíle s ním.
A nepotřeboval jsem ani pravý alkohol. Já se dokázal dokonale opíjet pouze jeho přítomností.
"Zajímavé figury," pronesl jsem, zatímco jsem ležel rozvalený na posteli a Harry v koutě u okna svíjel své tělo v rytmu hudby. A byť jsem mu to nemohl přiznat nahlas, myslel jsem si, že při tom vypadá stejně dokonale jako při bruslení. Možná i jeho obyčejná chůze se mohla považovat za magické proplouvání vzduchem.
Se svým tělem to rozhodně umí, pomyslel jsem si, ale to bylo nic oproti tomu, s jakou snahou jsem se snažil pomýšlet na to, jak mu to musí jít i s někým jiným. Trochu jsem se orosil.
"Nevypadal bych tak hloupě, kdybys tančil taky," odpověděl na můj poznatek, který rozhodně neměl vyznít posměvačně, ale nejspíš ho tak Harry pochopil. "Pojď sem," vyzval mě k sobě na svůj pomyslný parket, který sčítal všeho všudy tak dva metry čtvereční.
"Ne, ne," zasmál jsem se. "Já netančím."
"Tss," odfrkl si. "Já tanec zbožňuju. I když teda většinou musím tančit sám, protože mi každý dá košem."
"Ach ty chudáčku." Tentokrát už jsem si z něj srandu udělal.
"Ty se směješ, ale jedinými dámami, které mě nikdy neodmítly, jsou Jessy a má babička."
"Jessy?" To jméno jsem z jeho vyprávění ještě nikdy nepochytil, tak mě to automaticky zajímalo. Znal jsem snad celou jeho rodinu, ale tuhle slečnu do ní nikdy nezahrnul.
"Má taneční partnerka. Španělština jí nešla, ale latinu ovládala dokonale," odpověděl a já to chvíli zpracovával. Jeho lásku k tanci, taneční partnerku i skutečnost, že se jednou zmínil, že poháry z krasobruslení nejsou jediné, které zdobí jakousi síň triumfů u jeho rodičů doma. Povídal tenkrát o hře na piano. Nenapadlo mě, že toho bude ještě víc!
"Počkat! Ty jsi závodně i tančil?" Vyvalil jsem na něj oči.
"Samozřejmě," pronesl tak, jako by to bylo SAMO-zřejmé, že jeden člověk bude oplývat tolika talenty. "V sedmnácti Mistr Spojených států v latinsko-amerických tancích, v osmácti pak Mistr světa." Netušil jsem, co na to říct. Byl tak úžasný, multitalentovaný, krásný, dobře zabezpečený... rozhodně nic, co by se svou ubohostí mohl získat člověk jako já. "Určitě bychom se dobře umístili i další rok, ale to už se blížili Olympijské hry, tak mě táta donutil toho nechat, abych se mohl intenzivně připravovat jen na bruslení," pokračoval.
Ze mě nakonec vylezlo jen pouhé obdivuhodné "Pááááni."
"Klidně bych se k tomu i vrátil, ale Jessy už je jinde a nějak se mi nechce hledat si jinou partnerku, takže se k tanci vracím jen tak nezávazně. Klidně i jen sám se sebou."
Nechtěl jsem na něj narážet, ale nakonec jsem si přeci jen srandu udělal. "Tvůj partner ti partnerku dělat nechtěl?"
"Ten tak! U Tima jsem byl rád, jak jsem ho alespoň jednou za rok dostal na večírek pořádaný mou rodinou, když už jsem všude jinde musel chodit sám. A dostat ho na parket? Témeř nadlidský úkol. Ten měl rád zcela jiný parket. Někde v hospodě, na zemi, v kdejaké šarvátce. Společenské události - kromě sledování rugby s kámoši právě v hospodě - mu nic neříkaly. Vždy si odbyl svůj jeden tanec, o který jsem ho požádal, a pak se ztratil poblíž cateringu. A ne, opravdu si teď nebudu myslet, že jídlo nebylo to jediné, co ho tam zajímalo." Přitiskl oči k sobě a snažil se z hlavy setřást obrázek, který se mu teď musel prohnat havou. Poprvé taky zcela zastavil pohyby svého těla, jenž se dosud kroutilo na vlně pěkných melodií.
Pokazil jsem to. Neměl jsem to vytahovat. Myslel jsem, že to skončí zasmátím nad tím, jaké poleno to bylo. Netušil jsem, kam až se jeho myšlení dobere. Nechtěl jsem, ať kvůli němu skončí náš hezký večer. Bohužel jsem vycítil, že mu asi konec brzo bude, pokud nic neudělám.
"Tak víš co? Já si s tebou zatančím," zkusil jsem to přes první a jedinou věc, která mě napadla, že by ho mohla v momentální náladě rozveselit. Začal jsem se zvedat z postele a v tu chvíli znovu otevřel oči. Spíš je na mě vlastně vytřeštil. Nevšímal jsem si toho a přešel k jeho iPodu, ve kterém jsem zapnul nějakou klidnou, romantickou melodii a přistoupil k němu.
Už se začal usmívat.
Zcela automaticky mi položil ruku na rameno a druhou nastavil tak, jako by čekal, že ji vezmu do své. Trochu mě to zarazilo. Ne z hlediska, že to chtěl, ale jak to chtěl. Já byl mladší, nižší, menší... měl jsem všechny předpodklady pro to, abych dělal holku, ale on jako by nad tím ani na vteřinu nepřemýšlel a prostě se tak postavil sám. Nejspíš ho znejistilo mé zaváhání, tak na svou obranu rychle dodal, že je na to zvyklý. Se svou partnerkou určitě netančil obráceně, a jestli si ten malý podlý skrček nárokoval roli muže, i když to s jejich rozdílnou výškou muselo působit komicky, tak v tu chvíli jsem ho nesnášel ještě o dalších sto procent víc než kdy jindy.
"Je mi jedno, na co jsi zvyklý. Bude to takhle," ruku z mého ramena jsem mu nastavil do pozice pro uchycení mé dlaně, a tu druhou mu přitiskl ke svým zádům. "Nebo vůbec." Sám jsem zaujal své postavení a čekal na ortel, který nepřišel.
Místo toho přišel první pohyb, následovaný dalším. A dalším. A dalším. A společenská vzdálenost mezi našimi těly se krátila. Ty dva metry čtvereční se teď jevily jako obrovský prázdný vesmír. Celý pro nás a naše těla, která se nechala unášet hudbou a blízkostí toho druhého. Nebylo nic jiného, co bych v tu chvíli dělal raději. Protančil bych s ním i zbytek noci. Klidně i celý zbytek života.
"Říkal jsi, že tančit neumíš," pronesl tiše a narážel tak na mé prvotní zdráhání a skutečnost, že naše těla tančila jako jedno. Cítil jsem, že mě propaluje očima, ale nedokázal jsem mu pohled opětovat, dokud jsem se nerozhodl promluvit.
"Říkal jsem, že netančím. Ne, že to neumím. V tom je rozdíl."
"V tom případě ti děkuji, že jsi mi tento tanec věnoval, když jindy netančíš." Pousmál se. "A děkuji taky té zahádné osobě, která tě naučila správně šoupat nohama," zachichotal se. Řekl bych, že opět narážel na Timovu neschopnost, ale nechtěl jsem si to připouštět. Pro něj to možná byl jen obyčejný tanec s ještě obyčejnějším klukem, u kterého se nemusel stydět za to, že myslí na svého ex, kterého ještě včera hluboce miloval - což si stejně jen léta nalhával -, ale pro mě to bylo něco víc.
"To máma," pousmál jsem se. "Nebyla kouzelná jen na ledě," odpověděl jsem mu na jeho nepřímou otázku a nevědomky si tak odpověděl na svou vlastní, o níž jsem ani nevěděl, dokud jsem nepřišel na její odpověď.
Celý její život... můj život... celou tu dobu... všechno, co mě kdy učila... všechno to vedlo k tomuto okamžiku. K mému sebepoznání. Nevím, proč u toho musela po cestě zemřít, ale v tu chvíli jsem cítil, jak mě něco - rádoby zvané osudem - ostře proplesklo. Když zemřel táta, máma se upla na mě. Tátu milovala šíleně moc a jeho ztráta ji silně zasáhla. Přežít to dokázala jenom díky tomu, že měla mě. Byl jsem jejím hnacím motorem. Sama mi to tak vždycky říkávala.
Jenže já děti své drahé polovičky neměl. Já neměl ani tu drahou polovičku. Mně zemřela máma, ne manželka. Neměl jsem tudíž nikoho, kdo by byl mým hnacím motorem. Já si ho musel vypěstovat ve větru, kterým jsem si připomínal jedinou osobu, jíž kdy patřilo mé srdce. Osobu, která ve mě vypěstovala nadšení z věcí, ve kterých ona vynikala. Věcí, které mě dovedly až sem. Do náruče muže, u něhož jsem měl tušení, že on je MÝM motorem, jenž mě má hnát dál a dál.
Už jsem to věděl jistě. Možná jsem poslední dny měl zmatek v tom, co cítím a co cítit chci, ale už jsem ho urovnal. Jisté paže a uklidňující dech mi v tom možná taky trochu pomohly, ale to už nebylo podstatné. Hlavní bylo, že se to stalo a já věděl, na čem jsem. Bohužel jsem to nemohl tvrdit i o něm. Vlastně ani o sobě. Mohl jsem vědět, že jsem byl opačné sexualitě nakloněn, ale nemohl jsem vědět, na čem jsem, dokud jsem neznal pohled na věc i onoho muže, jehož si mé srdce vybralo.
Včerejšek mi sice zamotal hlavu ohledně toho, jak to cítí on, ale já se nehodlal vzdát. Osud - byť jsem na něj nevěřil a věřit ani nechtěl -, by nedopustil, aby v našich životech nastala tato chvíle, když by si byl jist, že pro nás není žádná šance. Musela být, když mi vzal mámu a dostal mě až sem. Včera ještě nebyla vhodná chvíle. Byl zadaný. Dnes už ale nebyl. Dost podivná náhoda. A jestli mě osud jenom zkoušel, jestli to byla jen jeho nějaká hra, tak byla dost špatná a v tu chvíli bych ho nesnášel úplně nejvíc, jak by to jen šlo. Život jako takový by pro mě přestal existovat už úplně.
Musel jsem to zkusit.
Políbím ho, pomyslel jsem si. Jen tak to můžu zjistit. Jen tak můžu zjistit, na jaké půdě stojím. Vzhlédnul jsem k jeho rtům, a stále si pamatoval jejich něhu, s jakou se včera otíraly o ty mé. Jenže to bylo tak vše. Nedokážu to. Jsem srab. Nedokážu překonat tu vzdálenost, povzdechl jsem si v duchu. Pak mě však včas něco osvítilo. Možná... možná bych to mohl zkusit i jinak. Možná tu je způsob, jak dostat či nedostat co chci. Když to neudělá, tak je to jasné. Pak budu mít zlomené srdce, ale budu doufat, že to vezme s humorem a zůstaneme alespoň přáteli.
A když to udělá, tak... Zhluboka jsem polkl. Naposledy jsem se pořádně nadechl a odhodlal se k tomu největšímu a taky nejpitomějšímu kroku ve svém životě, který měl určit mou blízkou budoucnost.
Další zklamání nebo...
"Polib mě."