„Něco se blíží!" křikla jsem dozadu. Možná to jsou jen kupci, co se vrací z obchodů domů nebo naopak vezou své zboží dál. Pobídla jsem koně k chůzi kupředu. Les poněkud prořídl, ale tím pádem si déšť našel cestu až dolů. Žádné husté koruny nezachycovali přívaly vody, alespoň však bylo mnohem více světla.
Ucítila jsem to dříve, než se ze zatáčky vyřítila skupinka jezdců na černých koních. Nejdřív obrovský příval zlosti, pak krutost, následována obrovskou touhou. Černou a temnou.
„Z cesty!" křikla jsem a popohnala koně, prudce jsem bělouše strhla mezi stromy do křovin. Všimli si nás?
Po Obchodní stezce jela asi desítka vojáků a několik dalších pochodovalo za nimi. Přestože koně se zvednutou hlavou běželi rychlým klusem, pěšákům za nimi nedělalo problém držet s nimi krok. Všichni se pohybovaly jako stroj. Nejen lidé, ale i zvířata.
„Tiše!" sklonila jsem se ke krku koně. Od Obchodní stezky nás dělila vzdálenost na asi desítku kroků a husté křoviny. Bělouš přežvýkl udidlo. Máme šanci, že si nás nevšimnou. Jsou ale na cestě další?
Ohlédla jsem se. I ostatní tišili svá zvířata a krčili se k jejich krkům. Ví všichni, že máme šanci, že si nás nevšimnou. Vyhledala jsem Alexe.
Buď v klidu! Naznačila jsem a věřila, že mě pochopil.
Chybělo už jen málo. Za pár vteřin nás budou míjet.
Vzdálenost se zkracovala.
Najednou kůň v předu zaržál a trhl hlavou. Vypadl tak z perfektního rytmu. Jeho jezdec se rozhlédl.
Srdce na jeden úder vynechalo. Zahlédla jsem jezdcovi oči a trhané pohyby. Nebyl to obyčejný královský voják, jeho oči prozrazovali, že tento je poněkud upravený Magií!
Temnou a plnou zloby!
„Co to děláš?!" vykřikla vedle mě Mirawa, pak jsem si všimla, jak se kolem nás prohnal jako vítr černý kůň.
„Alexi!" vykřikla jsem ještě, než mladík skokem překonal křoviny a houští. Na cestě koně jezdec prudce strhl. Vraník se vzepjal a Alex na jeho hřbetě zahrozil. V jeho ruce se třímal jeho nově nabitý meč.
Hodilo by se říct, že mi brada údivem padla až k zemi. Věrný s sebou nervózně zaškubal a přešlápl. Zařehtal na černého koně Alexe, ale zůstal stát. Čekal na můj povel a já ani nevěděla, jestli mu ho mám dát.
„Co to dělá?" ozval se Leonas. Nedokázala jsem mu odpovědět. To, co udělal, hraničilo se sebevražednými sklony. Jen tak, bez valného výcviku, vyrazit proti královským vojákům, navíc, když tito poháněla zlá Magie.
„On se zbláznil!" zašeptala jsem a neměla jsem daleko k hysterickému smíchu.
Sledovala jsem, jak kůň dopadl na zem a v obrovském skoku se pouští vpřed na jezdce. Ti jako jeden vyčkávali na útok osamoceného nájezdníka. Všichni ve stejný okamžik vytáhli své meče.
„Jestli tam na ně najede, tak je po něm!" vyhrkla Mirawa.
„Na co tu čekáme?" otázal se Janko a chtěl vyrazit vpřed.
„STŮJ!" zarazila jsem ho. „Tohle je na něm!"
„Eyo?!"
Neodpověděla jsem. Jen jsem přitáhla otěže svému koni. „Jen klid!" šeptala jsem hřebci a možná, že to platilo i pro mě.
Jen na pár kroků od vojska se Alex zastavil. Vraník se podsmekl v mokrém bahnu, ale ustál to. Alex ho trhnutím za otěže donutil obrátit se kolem osy a pak zakřičel: „Bojujte čestně, vy parchanti!"
Kůň zatančil v blátě, otočil se znovu kolem osy a prudkými výpady vpřed plnil jezdcovi pokyny k vyprovokování jezdců. Ti ale stále nejevili žádné známky k útoku.
„Jsou jako loutky," vyhrkla šokovaná Mirawa, „na co čekají?"
„Slyšíte?" snažil se je probudit k akci Alex. Zdálo se však, že jezdci mladíka ignorují. Je to snad součástí zvrácené taktiky očarovaných vojáků.
Alex před nimi hrozil svou zbraní. Byl veden svým vztekem a touhou po odplatě. Těmhle podobní parchanti vyplenili jeho Osadu! To kvůli nim už nikdo z jeho rodiny nežijí. To vše kvůli králi!
„Nenávidím, slyšíte? Nenávidím krále, ať Pošlapatel zhebne!" křičel plný vzteku. Pak směrem k vojákům plivl. Vzhledem k počasí to byl jen marný pokus, tedy spíše jen gesto plné pohrdání.
„To neměl dělat," poznamenal Janko a připravoval si svůj meč a měl pravdu.
Nejdříve se nic nedělo, najednou však jeden z jezdců s sebou škubl a ostrou pobídkou do slabin koně vyrazil vpřed. Meč napřažený.
Kov o sebe poprvé toho dne zařinčel.
„A já ještě pořádně nesnídal!" zahartusil Leonas. A místo meče sáhnul po své Magii. Pobídla jsem Věrného k akci. Nic víc jsem nemusela dělat.
Hřebec jen čekal na svolení. S divokým ržáním se prohnal křovím a vyskočil přímo na cestě.
Alex zrovna vzdoroval jednomu z vojáků. Ve tváři naprostou zuřivost a odhodlání.
Sekal a bodal, i když jeho meč nepatřil mezi bodné meče, nechal se prostě jen vést svým zmateným instinktem a nutno podotknout, že mu to vycházelo. Voják naproti němu byl oblečen jen v lehké, cestovní zbroji a jeho šat už dost prosakoval krví. Zatímco Alex vypadal nezraněn.
Co však bylo zarážející byla vojákova vytrvalost, už dávno se měl zhroutit v bolestech. Sice většina jeho zranění nebyla přímo života zbavující, ale jejich četnost a ztráta krve...ta už měla zapříčinit jeho bezvědomí z bolesti.
Kdyby ovšem nějakou bolest vnímal.
Vykřikla jsem a vrhla kouzlo proti jezdcům, kteří se jako jedna velká stěna přibližovali. Náraz útočného kouzla se opřel do plecí koní. Zvířata zaržála a rozbila formaci. Dvě ze zvířat zakopla a padla k zemi, své jezdce pohřbila pod svými pevnými svaly. O to větší překvapení bylo, když se vojáci zvedli a pokračovali dál, poněkud vrklavou chůzí. To jak jejich zpřerážené kosti a vyvrácené klouby nedokázali pevně nést těžké tělo.
„Nevnímají bolest!" zakřičela jsem a podrazila ty dva dalším kouzlem.
Alexovi se povedl parádní výpad vpřed a přesekl krční tepnu svému protivníkovi. Vyřinulo se z ní mnoho krve, ale jezdec dál třímal meč.
„Hlavu!" křikla jsem na mladíka a ignorovala jeho vyděšený výraz. Kouzlem jsem odklonila výpad jezdce a pak se Alex konečně sebral. Rozmáchl se mečem a mohl tak naplno okusit, jakou zbraň vlastně třímá v ruce. Bez větších problémů přeťala kůži i svaly a prošla kostmi. Hlava se s mlasknutím svalila do bahna. Jezdcův kůň do ní ještě kopl a tak se kutálela dolů po Obchodní stezce.
„To nééé!" zasténal Alex a já děkovala všem Královským bohům, že jsme dnes nesnídali. Jinak by celá snídaně skončila na cestě.
„Seber se!" křikla jsem na něho a chytila vraníka za otěže, aby se vyděšené zvíře nerozběhlo pryč, zatímco se jeho jezdec vzpamatovává ze svého prvního mrtvého.
„Já ho zabil!" vykřikl v úžasu a pak se rozesmál: „Já ho zabil!"
Přiznávám, bylo to poněkud děsivé, ale na to jsme teď neměli čas.
„Pozor!" vykřikl Leonas a jen tak tak kouzlem odvrátil útok dvou pěšáků.
„Máš možnost to zopakovat!" pobídla jsem Věrného a hřebec svými kopyty zasáhl jednoho z pěších.
Slyšela jsem jen tupé křup, když zvíře svou silou a vahou přerazilo vojákovi vaz. Zranění, které se neslučuje se životem, ani toho, kdo je poháněn černou Magií.
Pak se mi Alex ztratil z dohledu. Vojáků stále zbývalo na nás až příliš. Pokud by se vše vedlo, tak jak má, pořád na jednoho člověka připadalo nejméně pět protivníků.
Otočila jsem hřebce na místě a metala kolem sebe kouzla. Neútočila jsem, jen jsem bránila útočící. Janko rozvážnými seky a údery zrovna zdolával rovnou tři jezdce naráz. Všichni královy jezdci byli pokryty mnoha ranami, ale ani jeden z nich nehodlal odpadnout.
„Jedna rána!" vykřikla jsem. Zabít je člověk musí naráz, takovéhle oťukávání nemá cenu a navíc. Pokud to rychle neukončíme, dojdou nám síly.
Sáhla jsem po meči a vyrazila vpřed. Jediným sekem jsem přeťala život jednomu z vojáků. Tak jako zprvu Alex. Hlava prostě odlétla pryč.
Když tu najednou do Věrného narazil jiný kůň. Na kluzkém bahně podjeli hřebci nohy a oba jsme skončili na zemi. Rychle jsem se odvalila z dosahu bělouše a kopyt černého koně. Hřebec se okamžitě zvedl a prudkým vyhozením strefil jiného koně.
„Běž!" křikla jsem na něj a kůň odcválal. Věděla jsem, že nám bude k užitku i sám. Chytla jsem svůj meč pevně do obou rukou.
„Na mě si jen tak nepřijdete!" přímo ke mě se blížili tři vojáci. Tihle měli helmy se sklopeným hledím, neviděla jsem jim tak do tváře. Mohla jsem jen tušit jejich psychedelický výraz plný zloby.
Nechtěla jsem se zbytečně unavovat. Vyčkávala jsem na první útok. Přišel vzápětí. Vyhnula jsem se mu a ťala dalšího přes záda. Meč prorazil vrstvu látky a způsobil hluboký šrám. Normální člověk by se prohnul v bolesti a možná by i ztratil vědomí. Jenže královský voják ani nezareagoval. Otočil se a krokem loutky zamířil ke mě.
Cítila jsem, jak na kouzlo za mými zády dopadl čísi meč. Děkovala jsem svému štítu a zaměřila se na protivníka přede mnou.
„Ty přijdeš na řadu pak," procedila jsem skrz zuby a sekla. Vedle. Zamručela jsem a změnila pozici. Najednou se mi za zády objevila velká vlčice, skočila po vojákovi, co mi tak vytrvale útočil na štít a rozsápala mu hrdlo. Ještě stihla zakňučet, když se vojákovi ruce bolestně zabořili do jejích svalů. Neproťali však tuhou vlčí srst. Jen ji trochu pohmoždili dříve, než bezvládně padly k zemi.
To zakňučení však stačilo k upoutání pozornosti a i další hlava odlétla pryč.
„Eya, lovkyně hlav," vydechla jsem námahou a odvrátila se od těla, které se konečně sklátilo k zemi.
„Alex!" křikla jsem na Mirawu během krátké pauzy, než se k nám dostali další z pěších. Obě jsme se rozhlédli kolem.
Mladík kolem sebe řádil jako berserek. Nevnímal své utržené šrámy, a že jich bylo mnoho, doufala jsem, že všechny jsou jen povrchové způsobené jeho neopatrností. Rozdával rány na všechny strany. Zůstávala za ním jen krvavá stopa nepřátel. Vztek ho hnal dál a jeho meč zářil oslnivou rudou, to jak zbraň přejímala jeho pocity.
„Jde z něho docela strach!" štěkla Mirawa dříve, než skočila po hrdlu dalšímu vojákovi.
Už jen Janko seděl na koni. Elfskou klisnu jsem nikde neviděla, zato jejího jezdce ano. Oháněl se kouzly, vysílal je na všechny strany, stejně jako svoje šípy. Nezdržoval se s vytahováním luku, jen pomocí Magie je posílal, aby zasáhli svůj cíl.
Jenže tento cíl, tvrdošíjně odmítal padnout k zemi. Všimla jsem si vojáka, který s provrtanou lebkou kráčel dál. Vypadal jako postava z noční můry. Taková, které nemůžete uniknout, protože ačkoliv vy se snažíte, váš krok je pomalý a i když už měla dávno padnout k zemi mrtvá vaším přesvědčením, pořád vám jde v ústrety.
Vyběhla jsem vpřed, razila si cestu a pak onomu vojákovi sťala hlavu. Krev se rozstříkla na všechny strany. Nevnímala jsem její horké pohlazení na vlastní tváři.
„Je jich moc!" křičel Leonas.
Jako kdybych to nevěděla. Jenže kam se stáhnout? Nešlo to, pokud chceme přežít, musíme se probít! Nechci to vzdát, ne teď! Tak blízko. Všechny stopy jsem prošla a nezastavím se.
Zakřičela jsem a vrhla se do boje. Podporována Leonasovou Magií. Odkláněl mi ty nebezpečné údery a jak tak měla volno. Vrazila jsem plnou silou meč do hrudi jednomu z vojáků. Ani srdce černá Magie nezastane!
Padl k zemi.
Kolik jich padlo?
A ostatní? Kolik utržily ran? Já si svým oděrek nevšímala. Déšť je chladil a má Magie tišila. Štít se mi už dávno zbortil a já neměla na to, ho znova obnovit. I když stačilo jen pár vteřin, zastavit se, zavřít oči a být znova pod ochranou moci země. Jenže, kdo může zavřít oči uprostřed bitvy?
„Obnov ho!" dostal se ke mě Leonas.
„Co?"
„Tvůj štít! Budu tě bránit!" vytáhl meč.
„Zbláznil ses?"
„Dělej!" zavelel. Bylo to zavelení královské, takové, které si nežádá odpor. Nadechla jsem se. Skryla se za elfa a na malou chvíli zavřela oči.
Okamžitě se kolem mne rozběhly nitky mé Magie, rozprostíraly se a splétali do pevného štítu. Najednou jsem ucítila neznámý záchvěv. Do mého štítu se zaplétala čísi cizí Magie. Ta patřila elfskému králi.
Jak jen dokáže...bránit mě a vkládat svoji Magii do mého štítu? Rychle jsem dokončila zaplétání a prudce otevřela oči. Naskytl se mi pohled na elfského krále, jak ve svém mocném a majestátním rozmachu právě ukončil život dvěma vojákům naráz. Oba padli k zemi mrtví. Otočil se na mne a věnoval mi úsměv.
Ale ani úsměv nestačil k vyhraní této bitvy. Přišlo mi, že ta první jednotka, které se Alex postavil, nebyla jediná, protože zde bylo nějak příliš mnoho pěších. Obklíčili nás a drželi v úzkém kruhu. Bylo jich sedm, my jen dva.
„Já tu umřít nehodlám a ty?" podíval se na mne Leonas, když postřehl záchvěv mé aury, na chvíli se do ní vlil strach. Po jeho otázce jsem se však probrala.
„Ani náhodou," připravila jsem si meč.
„Připrav se...," odpočítával elf a pak jsme oba ve stejnou chvíli vyrazili vpřed. S divokým křikem a poněkud už unavenýma rukama jsem vyrazila vpřed. Nic jiného neexistovalo. Jen já, elfský král a naši společní nepřátelé. Pomáhali jsme si v manévrování a navzájem si chránili záda. Bylo až s podivem, že ani taková přesila na nás dva neměla.
I celá obchodní stezka pomalu utichala, vypadalo to, že se přece jen nám čtyřem s nevídaným štěstím a podivuhodnou souhrou povede zvítězit.
Zbývali už jen dva, dva poslední. Setřela jsem si prach, pot a dešťovou vodu z očí. Máchla mečem a vyrazila vpřed. Najednou mi podjela noha a já na kluzkém povrchu zabalancovala. Vyvedlo mě to z rovnováhy, padala jsem, přímo na meč královskému vojákovi. Bylo to všechno rychlé a přesto jsem to vnímala jako by to trvalo věčnost. Meč narazil do mého štítu, který zapraskal, ale vydržel. Vojáka ten náraz vyvedl ze směru a stejně jako mě, i jemu v kaluži vody podjeli nohy. Padl k zemi. Otočila jsem se a s vítězným křikem bodla. Bylo po všem!
Jen díky Leonasovi a jeho Magii, kterou mi vpletl do štítu jsem přežila, Z takové blízkosti a prudkosti by můj štít nevydržel.
Otočila jsem se na elfa. Zrovna bojoval s posledním z nepřátel. Sekl, voják padl k zemi. Elf se na mě usmál, když tu ho náhle následoval taky.
„Leonasi!" vykřikla jsem a vrhla se na pomoc padajícímu elfovi.
d2P}d