Sledovala jsem ohnivé jazyky, když se elf s tichostí probral. Nemusela jsem ho ani budit v předem domluvený čas. Věděla jsem, že stačí jen jeho vůle a tělo probere jeho mysl v určený čas.
„Jaká byla hlídka?" zeptal se mne, jakmile odhrnul plášť, který mu doposud sloužil jako deka a posadil se. Svěží a plný energie tak jak se na elfa sluší a patří.
„Nic zvláštního," odpověděla jsem a dál sledovala plameny ohně.
„To tě ten oheň tak fascinuje?" zasmál se tiše.
„Vždycky mě fascinoval, už když jsem byla malá," zašeptala jsem tiše. Tanec ohně, jeho teplo, světlo a energie. Nikdy jsem se však neodvážila jeho energii čerpat a využívat.
„Je to mocný sluha, jen ho nesmíš nechat přerůst v pána," promluvil Leonas.
„Vím."
„Běž spát, ráno se objeví brzy a čeká nás další dlouhá cesta, pokud chceme dorazit do královského sídla opravdu do dvou týdnů, co se vlastně bude dít tam?" otázal se.
„Čas ukáže," odpověděla jsem prostě, ani já netušila, co vlastně budeme v královském Sídle dělat či hledat. Jen jsem následovala stopy Osudu a ani jedna mě nepřipravila na to, co je vlastně správné. Nechat se vést cílem a až tam dorazím, třeba opravdu všechno pochopím a nebo taky ne.
„Je snadné říct, dosaď na trůn toho, komu patří jeho Právo Nástupců, jenže návod, ten si nepřečtu v žádné z knih, co knihovny nabízí," zamyslela jsem se na chvíli.
„Řiď se tím, co ti říká srdce, a i mysl třeba napoví a teď už jdi spát," hnal mě na kutě elfský král, „teď budu bdít nad tvými sny já."
Jen jsem se na odpověď usmála, věděl to! Jasně, že vytušil, že jsem celou hlídku sledovala jeho barevné sny. Když...nechával je otevřené, tak snadné pro čtení a má zvědavost mi prostě nedala.
„Omlouvám se," špitla jsem zahanbeně.
„Já se nezlobím, našla jsi v nich aspoň něco poučného?"
„Ano," potvrdila jsem, sebrala jsem svůj plášť a uložila se ke spánku, zachumlala jsem se do hřejivé látky a s očima stále upřenýma na tanec oranžových plamenů jsem se pomalu propadala do spánku.
Probouzela jsem se do šedivého a vlhkého rána. Všude kolem se válela rosa a cáry mlhy. Po sluníčku předchozích dnů nebyla ani památka.
„Tak nám asi trochu sprchne," s obavou v hlase sledoval Janko oblohu pod mrakem.
„Je to jenom voda!" zasmála se Mirawa v lidské podobě. Právě ve svém vaku cosi hledala.
„Tady je!" vykřikla vítězně a vytáhla na šedé světlo světa úhledný balíček. Povolila šňůrku a po máchnutí se objevil plášť. Jistě musel být složen pomocí Magie, protože jinak by se nedal složit do tak malého rozměru.
„Já nezmoknu!" prohlásila a přehodila si ho přes ramena.
Věděla jsem, že ani rytíř nezmokne, i jeho uchrání před nepřízní počasí plášť kolem ramen, ale i tato jistá skutečnost mu nezabránila, aby si trochu nezaremcal. Jen pokrčil rameny a dal se do chystání koně.
Jeho slova se potvrdila vzápětí, ještě jsme ani pořádně nevyjeli a už se na zem začali snášet první kapky, nejdříve jen sem tam zahrozily, načež se spustil déšť. Koně frkali a nepokojně pohazovali hlavou, když jim voda stékala do nozder a skrápěla jejich srst.
„Já vím!" pohladila jsem Věrného a pomocí malého kouzla jsem zabránila, aby mu voda alespoň přestala bičovat citlivý nos a oči. Hřebec se okamžitě uklidnil. Elf následoval mého příkladu a pomohl i klisně Janka a Mirawy.
Já jsem svými kouzly ochránila před nepříjemnou vodou Alexova vraníka.
„Zajímalo by mě, kde je asi Hrách!" povzdechl si Alex nad vzpomínkou na svého horského koníka. Věděl, že se s ním už asi nikdy nepotká. Narovnal se v sedle a pobídl koně k chůzi. Vyrazila jsem za ním. Nepřízeň počasí nám zbrzdila náš postup vpřed. Kvůli všude přítomné vodě se nedalo jet rychleji než středním klusem. Podloží bylo rozmáčené a hrozilo, že by se koni při rychlejším běhu mohla podsmeknout noha.
„Nezastavíme někde?" otázala se Mirawa a přitáhla si plášť blíže k tělu.
„Není kde," odpověděla jsem jí. Všude kolem nás se rozkládali louky a lesy. Přímo před námi se tyčila zalesněná krajina. „Za chvíli budeme v lese," ukázala jsem před sebe. Stromy částečně zachytí padající vodu.
Pak cesta zase pokračovala v naprosté tichosti. Znělo jen šumění deště a tlumené mlaskání koňských kopyt ve vodou nasáklém bahně. Les nás přijal do svých mokrých útrob. Koruny zde byly tak husté, že voda spíše stékala po listech, než že by tu přímo pršelo. Voda si hledala svoji cestu v mnoha stružkách.
Koně se sem tam skláněli ke šťavnaté trávě.
„Je tu až podezřele ticho," pronesl Janko. Ani na mě les nepůsobil zrovna přívětivě. Kvůli počasí utichli ptáci a všichni obyvatelé lesa se skryli do svých příbytků.
„Mám pocit, jako by nás někdo sledoval," ošíval se rytíř a měl stále tendenci se ohlížet.
„Z Hvozdu sis nezvykl?" otázal se Leonas, ale i u něho jsem si všimla, že svoji auru stáhl blíže k tělu, snad jako by měl obavy, že příliš vyzařující energie by mohla přivolat něco nežádoucího.
„Eyo, co je tohle za les?"
„Nevím," přiznala jsem Alexovi popravdě. V téhle části království jsem již několik let nebyla a i z těch dob před tím si nepamatuju, že by v některém z lesů kolem Vahanského povodí bylo takto tíživá atmosféra.
„Raději se mějte na pozoru!"
Projížděli jsme lesem, po chvíli se cesta ještě více zúžila, takže jsme všichni byli nuceni jet v řadě za sebou, navíc jsme se dostali na kraj potoka, který lesem protékal. Marně jsem lovila v paměti znalost o Království. Žádný takový pochmurný les s potokem v mých znalostech ale nebyl.
„To není možné!" rozčilovala jsem se. Jak je tomu dlouho, co jsem tu nebyla? Pět let? Sedm nebo možná deset? Za takovou dobu ale přece nemůže vyrůst les. Rozhlédla jsem se kolem. Navíc ne tak velký a temný!
Světla opravdu ubylo, možná za to mohla zatažená obloha nebo pevně provázané koruny stromů.
„Nikde necítím žádnou Magii," i Leonas pátral po zdroji toho tíživého pocitu.
Ani elf si s místem ale nevěděl rady.
Po jeho vzoru jsem i já zapátrala, na chvíli jsem se v sedle uvolnila a poslala svoji Magii po krajině. Objala nejdříve nejbližší stromy, pak se svezla po vodní hladině rozvířené padajícím deštěm, ale to bylo vše, co zde vířilo. Po Magii...ani stopa. Žádná, jen stromy, tmavá krajina.
Najednou se mi rozbušilo srdce. „To je ono!" vykřikla jsem, až Věrný sklopil uši a pohodil hlavou. Takového hluku najednou! Otočila jsem se na elfa za mnou: „Žádná Magie tu není!"
Žádné jiné vysvětlení jsem neviděla. Chyběla tu. Nebyla! Stromy, i ostatní rostliny jen rostly a přežívaly, ale nežily! Jejich jádro bylo pusté a prázdné. Jen otisk bez života. Natáhla jsem ruku k listu a utrhla ho. Okamžitě se mi začal drolit v ruce.
Otřásla jsem se.
„Jen otisk přežívání," promluvila jsem smutně.
Pobídla jsem hřebce k rychlejší chůzi, chtěla jsem být z tohoto místa pryč.
„V klidu, nenech se tím ovládnout!" varoval mě Leonas. Zastavila jsem Věrného a zhluboka se nadechla. Nikdo naštěstí nemohl postřehnout, že se mi v očích lesknou slzy. Jak jen tohle může někdo dovolit?! Je to dílo Pošlapatele?
Znova jsem pobídla bělouše k chůzi a vydala se dál po břehu potoka. Zanedlouho se stezka začala stáčet od vodního toku a rozšiřovala se. Nakonec jsme se napojili na obchodní stezku, ze které jsme původně kvůli bezpečnosti před nedávnem raději sešli.
„Jak je to možné?" podivila jsem se.
„Je něco v nepořádku?"
„Ano, mám dojem, že se naprosto změnily mapy Království!" podivila jsem se a zastavila. Seskočila jsem z koně a z vaku na sedle vytáhla mapu. Dříve, než jsem ji rozložila, ji začaly chránit kouzla. Déšť tak nemohl nijak uškodit.
Všichni se shlukli kolem mne a začali stejně jako já sledovat mapu Království.
„Tady je osada, odkud máš, Alexi, meč," ukázala jsem na tečku hned kousek od Planin, „tady," pokračovala jsem, „jsem plnila ten úkol s tou potvorou," vzpomněla jsem si na divokého Psovce, příšeru podobnou přerostlému psovi, kdyby ovšem neměl několik hlav a zálibu v lidském mase.
„A někde tady jsme tábořili," zabodl Leonas prst do mapy, měla jsem dojem, že to bylo až naprosto přesné. Sklonila jsem se ještě více nad tuhý pergamen. Z obchodní stezky jsme sjeli už před tábořištěm a pak pokračovali dál severněji než se stáčí stezka a přesto jsme na ní narazili a dokonce jsme projížděli lesem.
„Vidíš?" otázala jsem se elfa a vzhlédla, jeho obličej byl až nebezpečně blízko.
„Nikde žádný les a navíc to vypadá, že jsme se otočili ačkoliv jsme mířili přímo severně."
„Že by ten les?"
„Nemá v sobě žádnou Magii!"
„Třeba právě proto!" trvala jsem na tom, že je možná právě les původce toho podivného chaosu. Což stejně nevysvětluje to, proč tu ten les je a na mapě není.
„Jak je stará ta mapa?" zeptal se Janko. Rytíře neopouštěla ostražitost, ale i on chtěl přidat své znalosti a vyřešit tuhle záhadu, jen abychom se co nejrychleji vydali na cestu. Uprostřed šedivého lesa, na obchodní stezce, kde by každou chvíli mohl někdo projet a jelikož jsme blízko královského Sídla, nemusel by být zrovna nakloněn našim zájmům.
„Nevím, několik století?" tipla jsem si a okamžitě jsem cítila pohled všech očí kolem a rozhodně to nebylo nic příjemného.
„Orientuješ se podle mapy staré několik století?" vyprskl překvapeně Alex. „Tak to by vysvětlovalo vše."
„Hele, mladý pane!" vyskočila jsem a ukázala na Alexe, „dříve než začneš dělat ukvapené závěry, poslechni si celou pravdu."
„Tak já poslouchám," zklidnil se Alex.
„Mapa je sice stará, ale není jen tak obyčejná," bránila jsem mínění ostatních o mém zdravém uvažování, „je hraničářská, což znamená, že stará Magie propojuje tuto mapu a dalších mnoho map, které hraničáři vlastní a pokaždé, když se některá z nich pozmění. Změna se objeví na všech. Takže mapa zůstává aktuální po celou dobu!"
„Aha," vyrazil ze sebe jen Alex, „to je šikovné."
„Do týhle mapy," ukázala jsem na rozloženou kresbu Království, „poctivě zakresluji každou změnu, kterou objevím, už víc jak...," na chvíli jsem se zarazila, „no prostě dlouho!"
„Takže záhada mapy taky vyřešená a co dál?" upoutal naší pozornost Leonas. Ani jeden z vyřešených problémů nepokrýval nastalou situaci.
„Prostě pojedeme dál," navrhla jsem, „když jsme se ocitli na obchodní cestě, asi tu prostě máme být. Třeba jsme z ní vůbec neměli sjíždět a že tu vyrostl les. Království je přece Magické," ukončila jsem celou debatu.
„Až na to, že tu Magie není," neodpustil si Alex, jen jsem na něho vrhla pohled a natáhla se pro mapu, abych ji mohla složit. Leonas se rychle pergamenu chopil. V okamžiku se naše ruce setkali. Zvedla jsem oči a podívala se elfovi do tváře. Rychle mapu pustil. Ten letmý dotek a jeho prazvláštní Magie však přetrvala. Odvrátila jsem pohled a celou tvář, jen aby si nevšiml toho, že se mi do tváře vehnal ruměnec. Rychle jsem mapu zase uklidila.
„Vyrazíme dál?" dávala jsem si pozor, aby se mi nezačal třást hlas a nasedla do sedla.
„Dávejte si pozor!" varoval nás Janko. „Něco se mi tu nezdá!"
„To je tím lesem, v klidu," zasmála se Mirawa, i když i její smích byl dalo by se říci zaražený.
Znovu jsme se vydali na cestu po Obchodní cestě. Jela jsem vpředu. Zabraná ve svých myšlenkách. Kde se tady vzal ten les? Kdo pozměnil tohle místo? Kde jsme se stočili zase zpět na cestu? A...rozbušilo se mi srdce. Co to mělo znamenat? Byl to jen krátký dotek!
Najednou Věrný zafrkal, upozorňoval tak moji mysl ve stavu nepřítomna na náhlou změnu.
„Já vím," zašeptala jsem koni, i já už jsem drahnou dobu věděla o tom, že nejsme sami nebo alespoň už dlouho nebudeme.