Na chvíli jsem zavřela oči a nechala se hřát posledními teplými paprsky podzimu, stačilo málo a odebrala se do světa spánku. Stále však měla zbystřené smysly hraničářským výcvikem, takže rychle postřehla, když se na okraji zahrady objevila osoba. Zvedla se do sedu a všimla si elfa. Nabádal koně k tichosti, aby nevyrušili její odpočinek.
„Už dávno nespím," promluvila k němu a zvedla se z vyhřáté země. Slunce se už pomalu začínalo sklánět k západu a od kovárny se pořád ozývala písnička kovu, ohně a kladiva. Roza ještě svou práci stále nedokončila. Bude trvat ještě několik hodin, než spokojeně odloží kladivo a zahledí se na svou práci.
„Bylo mi to hned jasné, hraničářský výcvik, že?" optal se Leonas a pohladil zvědavého bělouše po čele. Věrný zafrkal a když zjistil, že se od elfa nedočká žádné pochutiny začal si všímat své jezdkyně.
„Máš tu trávu!" okřikla jsem ho a odstrčila zvědavou koňskou hlavu. Občas i můj hřebec zapomínal na dobré vychování a honila ho mlsná. Uraženě se ode mne odtáhl, loupl po mě svým okem a pak odešel mrskajíc ocasem. Připojil se k plavé klisně Leonase a oba se bok po boku začali pást. Klisna už vzala na milost mého hřebce a neodháněla ho od sebe.
„Zvykli si na sebe," zasmál se Leonas, poukazujíc na koňské chování.
„Bývá to tak, když s někým trávíš společný čas, stane se ti drahým," odpověděla jsem.
„Jak daleko je to ještě na Pobřeží?"
„Jen několik málo dní," usadila jsem se znovu do trávy, stejně jako se elf posadil hned vedle mne, vzal do ruky suché stéblo trávy a zadíval se na jeho vzorování.
„Vůbec nevím, co bude pak," promluvila jsem do ticha, „už ani nevím kolikátou Stopu sledujeme a zda je ještě nějaká delší nebo tahle bude poslední? Co nám poví a kde je našemu Osudu konec?"
„Ten Osud je v královském Sídle, usazený na trůnu," odpověděl Leonas.
„Vím," přitakala jsem. Bude ještě dlouho trvat než najdeme možnost, jak na něj posadit toho správného. I když, pochyby o tom, zda je Alex opravdu ten správný mě neopouštěly už od onoho dne, kdy se ode mne odvrátil, když zjistil, že jsem Poloviční.
Jistě je ovlivněn životem prostých lidí a od té doby se jeho projevy vůči mě změnily, ale pořád mám dojem, že je tu něco, co brání mladíkovi v upřímném jednání a ani já si nejsem jistá, zda právě jeho mám dosadit na trůn.
„Mohu ho naučit to co vím, říct mu, jak vypadá správný král, povědět mu o moudrosti, kterou skrývá Stará historie, ale to je vše," promluvila jsem do ticha přehlušovaného jen žvýkáním pasoucích se koní.
„A to je víc, než dost," ubezpečil mě Leonas. Podívala jsem se na elfa. Usmál se jako odpověď na můj pohled. Jeho tvář získala v zapadajícím slunci zvláštní odstín a barva paprsků smíchaná s jeho přirozenou aurou na mě působila tak uklidňujícím způsobem. Je králem mé elfské poloviny, jemu mohu věřit.
„Já...," nadechla jsem se k dalším slovům.
„Tiše...," zarazil mne elf, dříve než jsem stihla říct myšlenky, které se mi honily hlavou.
„Večeře!" ozvalo se od stavení a přetnulo tak tu zvláštní chvilku. Odvrátila jsem hlavu a zvedla se.
„Musíme jít," vybídla jsem elfa, „Jafínka doslova nesnáší, když se někdo zpozdí na jídlo. Je to prý plýtvání darem, jakým je jídlo."
Elf na to nic neřekl, ale poslušně se rozešel za mnou.
Večeře probíhala za živého rozhovoru, kdy dva vesničany zajímal život hraničářky, co nového je v Království a jak pokračuje postup Pošlapatele. Tak blízko od královského Sídla jsme si museli dávat pozor na to, kde se kdo objeví a kdo co povídá. Proto bylo nebezpečné zůstávat déle než do rána.
Věřila jsem proto, že Roza stihne vyrobit meč už během noci a podle neúnavné kovové písničky, která se stále ještě ozývala z venku, jsem si byla jistá, že se jí to povede.
Alex ani nedorazil na jídlo a když jsem se v kovárně zastavila na kontrolu, seděl v rohu kovárny a okouzleně sledoval dívku při práci. Pod šikovnýma rukama mladé kovářky vznikal hotový klenot. Meč ještě nebyl zcela hotový, ale už teď bylo vidět, že patří mezi její nejlepší práci. Právě pracovala na čepeli. Zkušenou prací na kovu vytvářela rytiny.
„Alexi?" oslovila jsem mladíka. Neochotně se zvedl a přišel blíže. „Mohu tě poprosit, abys opustil kovárnu?"
„Proč? Ten meč je pro mě!" zaprotestoval. „Chci vidět celou jeho výrobu!"
„Něco je přece jen i tvým očím zapovězené, s tím se smiř,"
„Ale...," jistě chtěl pronést něco o Právu Nástupců. Už dříve jsem ho ale varovala, že by si tato slova měl odpustit pokud chce přežít cestování na Pobřeží ve zdraví. Proto i tentokrát rychle zmlkl, pokrčil rameny a zamířil ven.
„Jen na chvíli!" varoval mě ještě při odchodu a pak zmizel venku, kde už začínala temná noc.
„Co máš v plánu?" optala se Roza aniž by přestala ve své práci. Prohlédla jsem si, co tvoří a zalapala po dechu. Na čepeli se skvěli mistrovsky vyvedené výjevy Zavěty, wulfinů, Hrobu balvanů, Bílého města a Mormojů.
„To je cesta...kterou Alex až sem došel!" vykřikla jsem překvapeně.
„Tak si to přál. Moc jsem mu sice nerozuměla, blábolil cosi o králi a jeho cestě, ale tvoje přání bylo jasné – vytvořit vše, co si bude přát a musím říct, že mě to baví. Jde to tak snadno. Stačí jen pár jeho slov a já vím, co tvořit, čím to je?" otázala se Roza.
„Kdybys jen věděla...," zamumlala jsem, bylo to zvláštní, to přece není možné...bylo to, jako by Stopa, která měla čekat na Pobřeží, nevydržela své čekání a objevila se už teď. Najednou se zablesklo. Věděla jsem, že ten záblesk jsem postřehla jen já. Na malou chvíli se mi zatemnila mysl a osvětlilo mě Poznání.
Natáhla jsem ruku a přejela po čepeli těsně nad jejím povrchem.
„Tak takhle to tedy je!" jen ta krátká chvíle mi stačila, abych pochopila. Stopa říkala, že máme jít na Pobřeží, ale jestli tam dorazíme už nezmínila. Bylo to jasné vodítko, určené k tomu, aby si mladík uvědomil, co je v životě důležité a nejen on.
„Děkuji ti Rozo!" zašeptala jsem. Ta dívka měla za následek, že se Alex musel zamyslet a zhodnotit to, co ho potkalo a co ho čeká.
„Zakovej do meče ještě tohle," mávla jsem rukou a po čepeli se rozlila Magie.
Roza se zachmuřila: „Blázníš?!" vykřikla a ucukla od polotovaru meče ještě dál. „To nezvládnu!"
„Věř mi, že ano," uklidnila jsem ji, „přijdeme s Alexem až bude hotovo!"
S těmito slovy jsem vyšla z kovárny a narazila na mladíka, seděl na hromadě dřeva a sledoval hvězdy, rychle se zvedl a chvátal ke kovárně, ale nevešel dovnitř.
„Je to tak, že ano?" optal se mě.
Kývla jsem.
„Já to viděl!" pronesl tiše, „svůj osud, to co nás ještě čeká, to že...," zalykal se mnoha nevyřčenými slovy.
„Tiše, na vše je ještě dostatek času, vím, co jsi viděl a vím, co tě děsí. Nejsi jediný, ale se svým Určením na chvíli zůstaň sám."
„Znamená to...,"
„Nic neříkej!" zarazila jsem ho.
„Zítra vyrazíme na cestu, čeká nás návštěva královského Sídla!" prohlásila jsem odhodlaně.
„Běž do kovárny, Roza tě ještě bude potřebovat. Zítra brzy z rána vyrazíme, přijď v čas!" rozloučila jsem se a zanechala Alexe před kovárnou. Vyrazila jsem rychlou a přímou cestou ke stavení a do zahrady.
„Věrný!" objala jsem hřebce kolem krku.
„Je to tu!" zašeptala jsem, „teď už není cesty zpět!"
Nemohla jsem se vrátit do komůrky, v klidu si lehnout na uvolněný slamník a v klidu usnout. Ne teď, když mě sice už přestala děsit noc a její stíny, ale místo toho mě vyděsil Osud. Bylo to všechno tak moc rychlé. Stopy utichly a zbylo jen Předurčení a týkalo se mne!
„Ještě chvíli," slíbila jsem bílému hřebci a ustlala si hned vedle něho. Hřebec ke mě chápavě natáhl svůj čumák a zůstal ležet, když jsem se přitulila k jeho teplému boku a během chvíle usnula. Ze spánku mě rušily moje hraničářské smysly a útočila na mě jedna jediná skutečnost.