Harry's POV
Další den ráno jsem měl obtížnější probouzení. Sice jsem něco málo nakonec naspal, ale můj biologický budík mě začal probouzet právě ve chvíli, kdy jsem se ve spánku začínal dostávat teprve k půlnoci, což vyústilo k mé oprávněné rozmrzelosti.
Dlouhou dobu jsem si nepřál ještě otevírat oči, ale nakonec jsem byl rád, když jsem to udělal. První dojem, když jsem uviděl rozčepýřenou kštici hnědých vlasů vedle mě, byl samozřejmě šokující. Po mé problouzněné noci a příliš brzkém vstávání mi chvíli trvalo, než jsem si vzpomněl, co se minulou noc odehrálo.
A nebylo to nic příjemného.
Proto jsem byl následně vděčný za ten rozkošný pohled, který se mi ihned naskytl. Louis ve spánku vypadal jako děťátko. Roztomilé malé koťátko. Včera jsem se odtud vytratil tak strašně rychle, že jsem ani neměl čas to zaregistrovat, ale dnes jsem nikam nespěchal.
Nikdo už na mě totiž nečekal.
Neměl jsem se ke komu vracet a tak jsem si mohl v klidu užít ničím nerušeného a uklidňujícího výhledu. Spal tak blízko mě. Vůbec ne tak, jak si včera ustlal. Tělem byl otočený ke mně a schoulený natěsno u mého těla. Jen ještě pár centimetrů a jeho pokožka by se dotkla té mé.
Tak moc jsem si to přál.
To roztomilé stvoření přímo volalo po tom, aby se s ním někdo pomazlil. Možná ne někdo mého typu, ale vsadil bych boty, že láskyplné přitulení by mu bylo ku prospěchu. Po tom všem, co si za svůj krátký život prožil a co jsem ho ještě za kratší dobu donutil zažít se mnou, by si ho zasloužil. Zasloužil by si poznat v životě taky něco jiného než jen bolest, utrpení a smrt.
Jenže jak jsem se tak kochal jeho krásou a smýšlel spíše o jeho budoucnu než o svém, což bylo samozřejmě dobře, protože má budoucnost se zatím rýsovala hodně špatně, tak jsem úplně přestal vnímat trojrozměrný svět a nevšiml si tak malých záchvěvů jeho řas. Kdyby ano, došlo by mi, že se asi brzy probudí a přestal bych se uculovat jako ten největší blb na světě.
Loui zprvu jen zamžikal očima, ale když se nastartoval i jeho doposud spící mozek, začalo to být zlé. Strašně se zlekl a vyjekl, jak nadskočil z postele. „Loui, klid. To nic. Není to tak, jak to vypadá," snažil jsem se ho uklidnit. Jenomže něco na mé volbě slov, kterou jsem pokládal za adekvátní po tom, co jsem ho včera políbil, ho rozesmálo. „Jsem rád, že jsem tě pobavil."
„Promiň," uculil se. „Já jen... nejsem zvyklý se vedle někoho probouzet," zasmál se. Přísahám, že jeho smích bych mohl poslouchat pořád. Ten zvuk byl totiž důvodem i alternativou ke šťastnému životu. Nemít nic jiného než nahrávku s jeho cinkavým hlasem a ještě líbivějším smíchem, měl bych celý život spokojený a překypoval štěstím.
„To chápu," vydechl jsem a zasnil se nad tím, jaké by to bylo. Jen já, čtyři stěny a ozvěna jeho hlasu. Další jeho přednosti pak tu představu jen vylepšily. Zjevovaly se mi postupně, vykreslovaly všechno, co jsem na něm obdivoval. Všechno, co se mi na něm líbilo.
„Haló." Z mého přemýšlení mě najednou vytrhl kmitot dlaně a jeho důraznější tón hlasu. „Jdeš do koupelny?"
„Jdi první."
„Ale tys byl vzhůru dřív. Máš přednost." No... to sice možná mám, ale právě teď nechci, abys tu mou viděl. Mohl by sis to špatně vyložit, konverzoval jsem sám ve své hlavě a myslel přitom na tu zvětšenou věc tam dole pod přikrývkou. A vlastně by sis to ani špatně nevykládal, což by bylo ještě horší.
Aby mě vzrušovaly myšlenky na mého kamaráda více než na mého do včerejška přítele, to bylo hodně zlé. A myšlenky na Tima mi vlastně nepřinesly nic dobrého. Jen stažení žaludku a takovou divnou pachuť v puse. Rozhodně jsem si jím nechtěl kazit zatím tak krásné ráno. „To je v pohodě," ujistil jsem ho a zase se ztratil ve své místnosti, ve které už pomalu začínalo být vše, co jsem potřeboval, aby tam bylo.
A konečně! Louis v celé své kráse od hlavy až k patě obsadil mou uzavřenou celu, kterou zdobila ledová podlaha s částmi zdí, jenž vykreslovaly stejně ledový, chladný mantinel, na který začala navazovat jiná teplejší barva. Stěny se ve čtvrtce začaly zabarvovat do oranžova a nakonec přešly do rudě žhnoucích plamenů visících ze stropu.
Podobné už jsem jednou viděl. A nejen, že to neskončilo zrovna dobře, ale v tomhle případě se vůbec nehodilo, abych je viděl. Rozhodl jsem se je tedy ignorovat.
Silně ignorovat.
***
Louise napadlo, že bychom si snídani mohli nechat zanést na pokoj. Ne, že on by to potřeboval nebo to byl schopný někdy udělat, ale chtěl to udělat pro mě. Chtěl to pro mě, abych se nemusel potkat s ním. Abych měl klid od okounějících zvědavců. Navíc znal i mou averzi vůči těm hlučným prostorám a chtěl mi udělat radost. Jediný člověk za posledních pár - no hodně let -, co mi ze své vlastní vůle chtěl udělat radost. Co se zajímal o mé dobro.
Začínal jsem si čím dál tím víc myslet, že... No to je stejně jedno.
Nemyslel jsem, že by někdo okouněl. Včera nás vidělo jen pár lidí, navíc jsem myslel, že splynu s davem a nikdo mě ani nezaregistruje. Proto jsem na oplátku udělal službičku jemu a nenutil ho do nadstandardu, který on sám nevyžadoval a zkousnul i fakt, že po restauracích tady pořád jíst nemůžu, když je tady jídelna.
Vyšli jsme do chladného rána a po cestě moc lidí ani nepotkali. Nebylo nijak extra brzo na to, aby všichni stále spali, ale opravdu byl všude okolo až podivný klid. Moc váhy jsem tomu ale nepřikládal. Naopak jsem byl rád, že je ticho.
Avšak o klidu, tichu a celosvětovému míru jsem mohl snít jen do chvíle, než jsme vkročili do útrob velké stanové jídelny. Jakmile jsem vkročil a jeden jediný člověk mě spatřil, široko daleko se roznesl burácivý potlesk, hvízdot a pokřik všech zúčastněných. A že jich tam bylo!
Louis vedle mě strnul a já jen očima přeletěl přes všechny ty lidi. Nikde jsem ho neviděl. Nějaký novinář si pak však stoupl přímo přede mě a ve vteřině mě oslnil silným bleskem svého fotoaparátu. Odstrčil jsem mu tu jeho věcičku dolů a druhou rukou popostrčil Louise přede mě. „Jdi. A nevšímej si jich."
„D-dobře," vykoktal. Byl z toho hodně zaskočený. Na tohle nebyl zvyklý. Nebyl na to ani připravený. Byl to jen obyčejný kluk, co si sem přijel splnit slib, který dal své zesnulé mámě a nic jiného ho nemělo potkat. Bohužel se však zapletl se mnou. Vlastně... upřímně? To ty jsi ho donutil se zaplést s tebou i tvým nicotným životem. Ty jsi ho vystavil všemu tomuhle. Jsi fakt bezva kámoš, Stylesi.
Bylo už pozdě na to si nadávat. Všichni viděli, že jsem přišel s ním. Nebylo cesty zpátky. Mohli jsme jen dopředu a ignorovat všechno okolo. Sedli jsme si k jednomu poloprázdnějšímu stolu, na jehož druhém konci seděla skupinka Japonců, kteří jediní vypadali, že je má osoba nijak zvlášť nezajímá. Počáteční rachot sice ustal, ale stále jsem na sobě cítil desítky párů očí a pomlouvačný šepot se šířil v nejednom jazyce.
„Omlouvám se ti," prohodil jsem potichu.
„Ty za to nemůžeš," snažil se mě utěšit. Navenek to bral statečně, ale vnitřně mu to určitě nebylo příjemné. Neměl rád - nebo spíš poslední léta nevyhledával tolik pozornosti. Určitě se cítil špatně, že i na něj se teď dívali. A to rozhodně nebylo dobré pro jeho plachou a hlavně křehkou schránku. Už tak měl dost nervů s tím, že dnes byl den D, kdy se bude muset postavit před neskutečné množství lidí a já mu způsobil další nervy ještě tímhle.
Ach... ta společná snídaně v posteli teď zněla tak lákavě.
„Čau Stylesi," zaslechl jsem své jméno a podíval se nahoru. Julio Ernandez. Nikdy se příliš netajil svou slabostí pro mě. A já se taky nikdy netajil svou nechutí pro něj. „Tak jsem slyšel, že už jsi konečně singl," zákeřně se uchechtl a bez dovolení si ke mně přisedl. „Jak ti je?" staral se naoko. A o tom přesně jsem mluvil. Lidé kolem mě se ptali, ale odpovědi je nezajímaly. Vždy tím sledovali jen své zájmy. Jedině s Louisem jsem měl dojem, že ho můj život... má osoba, že ho to skutečně zajímá. Ostatní si ze mě jen dělali loutku na provázcích a já je nechal.
Jenže tomu už odzvonilo.
„Hele Julio, řeknu ti to asi takhle. Odpověď tě stejně nezajímá, a to že jsem pár hodin sám, neznamená, že hledám nějaké jiné povyražení. Nehledám a hledat teď nebudu. Chci být nějakou dobu sám. A ne! Ani když to zkusíš znovu za pár hodin, dní, týdnů, měsíců či let, má odpověď bude pořád ne. A jestli nechceš, abych si tě zprotivil až tak, abych s tebou už nikdy neprohodil ani slovo, tak se teď zvedneš, otočíš se a odejdeš odtud."
„Páni. Ty jsi mi dnes ale nějaký napružený. Pozor, aby se to nepodepsalo na tvém výkonu dneska," rýpnul si, ale pochopil. Pomalu se začal zvedat ze svého místa.
„To se neboj. Lepší skóre tě získat nenechám," ujistil jsem ho.
„To se teprve uvidí," řekl na svou obranu a odešel. Naštěstí.
Chvíli bylo zase klidné ticho, alespoň co se týče našeho kousku stolu, ale pak se Louis rozhodl to ticho prolomit. „Změnil jsi názor?" Netušil jsem, na co naráží a dal mu to grimasou obličeje poznat. „Na samotu," osvětlil mi to. „Předtím ses bál převážně toho, že bys zůstal sám, jestli si dobře vzpomínám. Říkal jsi, že neumíš být sám a já ti říkal, že se o tebe chlapi určitě poperou a měl jsem pravdu. Nejsi volný ani den a už se začíná tvořit fronta."
„Fronta? Kde?" Rozhlédl jsem se kolem a žádnou neviděl. Překvapivě? Ani náhodou! Louis protočil očima a já mu tedy poskytl seriózní odpověď. „Nejspíš jo. Nebude to lehké, ale asi potřebuju nějaký čas pro sebe."
„Chápu." Nedal to na sobě dát znát nějak výrazně, ale přišlo mi, že trochu povadl.
„Teda... já teď měl pro sebe času víc než dost, ale myslel jsem to spíš tak, že nebudu nikoho nahánět, jen abych zažil románek na jednu noc a konec. To nechci. Raději budu v osamění vyčkávat, až si mě zase nějaká ta láska najde." Doufal jsem, že tentokrát už ta pravá. „Ale rozhodně teď nebudu podnikat kroky pro to, abych ji našel. Nebudu se za ní honit," objasnil jsem to.
„Jasně," odvětil Louis.
„Až to přijde, tak to prostě přijde."
„Rozumím."
„Do té doby se to pokusím zvládnout sám. Lidé to zvládají, tak proč já bych neměl? Mým osudem přece nemůže být jen to někoho milov-"
„Já rozumím," zdůraznil znovu a pěkně zostra. Vůbec se mu to nepodobalo. Ale nechtěl jsem to řešit. Byl rozladěný z toho, do čeho jsem ho zatáhl a nervózní z toho, co se teprve chystalo. Proto jsem tomu nepřikládal žádnou váhu a nijak se tím nezabýval.
Po snídani jsme si to namířili ještě zpátky na pokoje, převléci se do tréninkového oblečení, a jak bylo ráno tak nepříjemně chladno z neznáma, teď začala teplota stoupat. Hodně stoupat. S každým dalším krokem, kterým jsme se blížili, moje oči začaly zaostřovat na velký chumel lidí před naším domem.
Něco se stalo.
Nebylo to jen tak. A rozhodně to nebyli jen tak nějací lidé. A zatím se toho ani tak moc nestalo, ale už jsem začínal tušit, že se teprve něco stane, pokud mě někdo z nich zahlédne. To video, prozrazující všechno ze včerejší noci, evidentně bohužel nekolovalo jenom mezi sportovci, ale po celém internetovém světě.
Beze slova jsem Louise popostrčil, aby přešel na druhou stranu cesty, jenže než pochopil, co po něm chci, první objektiv už si našel svůj cíl a následovala velká a bouřlivá smršť pokřikování a blesků, jenž nás oslepovaly. Rychle jsem ho chytil za zápěstí a rozběhl se pryč z jejich dosahu.
Do pokojů bychom se nedostali, tak jsem rychle přeběhl přes kontrolu u stadionu a trochu zadoufal, že je za námi nepustí, ale kam jsme mohli my, mohli i oni. Ne tedy úplně všude, ale stadion pro ně byl otevřený. Trochu času k dobru nám získali zaměstnanci, kteří kontrolovali jejich oprávnění, ale moc ho teda nebylo. Novináři byli ihned připraveni k prokázání se a následné honbě za pokladem.
Honbě za mnou.
Louis' POV
Byly nám už téměř v patách. Cítil jsem to. Nechápal jsem, o co jim tak jde. Jasně, asi to pro ně byla senzace, když se tady začalo dít i něco jiného než udělování medailí, ale pro mě to bylo absolutně absurdní. Harry právě skončil nešťastnou epizodu svého života, určitě mu bylo mizerně, i když to na sobě nedal víceméně znát, ale i tak se musel trápit s hromadou necitlivých lidí, kteří ho chtěli vysát až do posledního přiznání.
Už v té jídelně mi to bylo nepříjemné, když na něj - a na mě určitě taky -, všichni koukali. Ale to bylo nic oproti tomu běhu o život, který jsme museli svádět teď. Celý den se prostě zatím jevil jako jedno ohromné velké fiasko a to bylo teprve devět hodin ráno a do večerního programu zbývala ještě spousta času. Spousta času na utíkání před paparazzi, spousta času na psychickou přípravu před jízdou a taky spousta času na rozjímání o tom, co jsem se dozvěděl dnes u stolu.
Předtím byl tak pevně přesvědčený, že neví, jak chutná samota, a že ji určitě nezvládne a najednou si ji sám naordinoval. Nehledat lásku a počkat, až ho sama trkne do nosu... to znamenalo jediné. Že ho ještě žádná netrkla. Né, že bych se staral. Jen mi ho bylo líto.
Jejich dupot byl slyšet čím dál víc a nám už nezbývalo moc cest, kterými se vydat. Bylo by to ztracené, kdyby mě Harry najednou nezatáhl za rukáv a nenasoukal mě do nějakého potemnělého kumbálu. Sám si tam vlezl a přimáčkl mě na regál, co nejvíc to šlo, aby za sebou zavřel dveře a potichu je zamkl právě v okamžiku, kdy se kolem nás prohnal dusot prchajícího stáda.
Na rtech mi přistál jeho prst a černou tmou se rozeznělo jeho tiché „Pšš." Neviděl jsem ani centimetr před sebe, ale o to víc jsem se soustředil na dotek jeho prstu, který sklouzl nejprve z horního rtu, málem se ztratil v dutině ústní a nakonec sklouzl i ze spodního rtu.
V puse mi rázem vyschlo.
Potřeboval jsem svlažit rty, ale nebylo čím. „Proč to dělají? Proč tě prostě nenechají na pokoji?" zašeptal jsem s emoci úplně v háji, když už se za dveřmi rozhostilo ticho.
„To nic. Je to dobrý," snažil se mě utěšit dřív, než jsem se stačil složit. „Je to jejich práce. Čím větší drama, tím větší odměna. Omlouvám se."
Viděl jsem stovky důvodů, proč by se oni měli omluvit jemu, ale ani jeden důvod, aby se omlouval on mně. „Za co?"
„Že jsem tě do toho zatáhl. Je mi to tak líto. Ale neboj. Dostanu tě z toho. Počkáš tady nějakou dobu a pak se vyplížíš ven."
„C-co? Ne! Jdu s tebou!" Začal jsem panikařit, když jsem z jeho proslovu dostal pocit, že nás chce rozdělit.
„Louisi," oslovil mě a stiskl mi tvář ve svých dlaních. „Máš dnes velký den a už i tak dost svých vlastních nervů. Nemusíš se trápit ještě mými dramaty. Ty ani nesmíš! Je to jasný?" zeptal se, ale na odpověď ani nečekal. Mně jen tuhl obličej a začínaly se mi sbíhat slzy v očích. „Já teď odejdu a odlákám je. Získám ti čas na to, abys mohl nepozorovaně odejít. Běž pryč," instruoval mě a z kapsy bundy mi vytáhl čepici, kterou mi nasadil na hlavu. Pak mě začal rozepínat. „Běž pryč odtud. Vrať se až večer."
Když mi převrátil bundu na ruby, znovu mi pomohl se do ní na tom jednom metru čtverečním nasoukat a zapnul ji. „Včera jsi mi dokázal, že technicky na tom nic nezkazíš, takže nemusíš trénovat tady v hale. Běž k sobě. Tam se budeš moci rozbruslit a budeš tam mít klid, který potřebuješ. Zaměř se hlavně na to, abys byl v pohodě, až večer vstoupíš na led. Na tom jediném skutečně záleží." Mnul má ztuhlá ramena a snažil se mi promlouvat do duše. „Vím, že po tobě žádám mnoho, ale mám tě rád a chci pro tebe jen to nejlepší. Nikdy bych ti nechtěl ničím ublížit. Ty to večer zvládneš."
Po pasáži s „mám tě rád" jsem přestal trochu vnímat. Bože! Přál jsem si v tu chvíli vidět zřetelně jeho obličej. Tak moc. Ale už jen to, že takovou věc zaznamenal můj sluchovod, bylo něco. Bylo hrozně zvláštní slyšet to od někoho jiného než od babičky. Máma mi to říkávala v jednom kuse, od sester jsem to také pár krát slyšel a nebylo týdne, kdy by mi to babička alespoň jednou neřekla. Jenže teď jsem to slyšel od někoho jiného. Od muže, kamaráda... někoho, kdo se mi líbil.
Nakonec jsem byl i rád za tu tmu kolem nás, protože tak alespoň nemohl vidět ty slzy, co se mi začaly kutálet po tvářích. „Neboj se," řekl a prstem nahmatal můj obličej, aby z něj jednu slanou kapku setřel. Viděl to. Nevím jak, ale viděl to. „Budu tam s tebou, i kdybychom se do večera už nevi-"
„Ne," kuňkl jsem. „Ty tam musíš být."
„Budu."
„Slib mi to," žadonil jsem.
Nastalo ticho. Tolik nechtěné ticho.
„Slib mi to," zaprosil jsem znovu a dostal nepříliš upřímnou odpověď.
„Slibuju," zašeptal.
Pak odešel.