„Ahoj, Jimine." pozdravil jsem ho, když jsem vešel do hudebny. Byla přestávka. A já se ho potřebuju na něco zeptat.
Zvedl ke mě svůj pohled od not na klavíru.
„Ahoj." pípl trochu nejistě nazpět.
„Můžeš se mnou jít, prosím na chodbu? Potřebuju se tě na něco zeptat."
Třída = hodně žáků
Chodba = ještě víc lidí
Ano, chodba bude nejlepší, kdyby se o něco chtěl pokusit.
Šel jsem s ním teda na chodbu a on se tam na mě nejistě podíval.
„Já.." začal, „Mohl bych tě někam pozvat?"
Překvapilo mě to, ale moje druhá stránka začala křičet, že to je jasný. Někam si mě vyláká a pak zopakuje to, co před několika lety.
„Ka-kam?" vypípl jsem potichu a nejistě.
„Vím o jedný dobrý kavárně kousek odtud. Můžu tě tam, prosím pozvat?" zeptal se, pomalu až prosebným, tónem v hlase.
Já jsem ale neodpovídal. Nevěděl jsem, jak se rozhodnout. Bál jsem se.
,,Budou tam lidi, jestli ti jde o tohle." pokračoval mírně, ,,Dost lidí, jestli.." nedořekl to a sklopil hlavu. Všiml jsem si, jak se mu zaleskly slzy v očích. Asi nechtěl, abych to viděl. Znejistěl jsem.
Mám?
„Ne-ne, promiň, nemusíš, když nechceš." řekl trochu roztřeseným hlasem, bez jakéhokkoli pohledu se otočil a rozešel se rychlým krokem pryč.
Chtěl jsem ho zastavit. Rozešel jsem se taky za ním a natáhl k němu ruku, abych ho zastavil, ale pak jsem ji stáhl. Nechtěl jsem se ho dotknout. Nechtěl jsem se dotknout někoho, kdo mi chce dost možná ublížit. Pořád jsem se ho bál.
Ale rozhodl jsem se znovu ryskovat.
„Yoo-Yoongi?" pípl jsem, čímž se okamžitě otočil a hned poslouchal, co řeknu. Jeho oči se leskly slzami. Něco se ve mě pohlo.
Tak už to řekni, Jimine!
„No m-můžem tam zajít, je-jestli chceš." pípl jsem. Jeho pohled se hned o trochu rozzářil a lehce se usmál. Možná si to ani neuvědomoval.
„Do-dobře. Můžeš zítra v pět?" vysypal ze sebe. Nejistě jsem kývl.
„Tak-tak já ti asi pošlu na mail adresu."
S poděkováním jsem kývl.
Nevěděl jsem, jestli jsem právě neudělal chybu, ale musel jsem.
Bylo to zvláštní, ale nemohl jsem se na něj vykašlat. Prostě to nešlo.