[jeffrey]
Ty zdi mě děsily. Stoupal z nich chlad a vzduchem se linul zápach plísně. Tapeta na stěnách se odlepovala nasáklá vlhkostí a lustr nad našimi hlavami vypadal, že se rozmýšlí, zda na nás chce spadnout nebo jestli nás ušetří. Podle toho, jak nebezpečně se kýval do větru jsem usoudil, že bude lepší jít z místa jeho dopadu. V podlaze zela díra. Málem jsem do ní šlápl a nebýt mě, zahučela by tam i Sam ale stihl jsem jí chytit za loket dřív, než udělala ten osudný krok. Lekla se a moje srdce vynechalo úder při pohledu na její tvář. Vždycky se mi líbila a líbila se mi i teď.
Nicolás si odkašlal. Mohl to být okamžik, ale s nechutí jsem jí pustil. Emily mi nevěnovala jediný pohled a obešla mě, aby dohnala Samanthu a pokračovala dál. Když se moje oči přesunuly na něj, přistihl jsem ho, jak se dívá z vyskleného okna. Ve tváři měl neurčitý výraz, ale ten záblesk čehosi mě vyvedl z míry. Nedokázal jsem tu emoci zařadit, a to na tom bylo to nejhorší.
Venku se zvedl vítr. Nicolás se na mě pomalu podíval a přivinul si k tělu svoji kostkovanou košili. Zamračil se a mě napadla neposedná myšlenka, která mě hlodala celý den: co když je přece jen psychopat a jde nás sem všechny zabít?
Vystoupali jsme do prvního patra po vratkých dřevěných schodech, které jenom volaly po vyměnění.
Nenávidím ho.
Tak moc ho nenávidím.
Stačilo pár kroků směrem, kterým zmizely holky, a bylo mi jasný, že se objevil další problém. Podlaha byla slušně řečeno v dezolátním stavu a řekněme, že sto osmdesát centimetrů váhy taky není zrovna málo. Když jsem šlápnul na uvolněné prkno podlahy, něco křuplo. Moje reflexy na tom nikdy nebyly zrovna dobře a ten zasranej kus dřeva to nevydržel a rupnul mi přímo pod nohama. Kotníkem mi projela pronikavá bolest, která naštěstí hned odezněla. "Doprdele, zasranej, stupidní, zatracenej barák!" ani nadávky mi ani trochu mi neulevily, protože ten černovlasej debílek za mnou se začal řehtat na celý spodní patro. A rozhodně to neznělo tolik pobaveně jako hystericky. "No to je skvělý. Takže tady ještě skejsnem. Fakt díky Raynoldsi. Jako by nestačilo, že nám to tady může každou chvíli spadnout na hlavu! Geniální tah Jeffe, to se ti fakt povedlo."
Zaťal jsem zuby, "Víš co, naser si. Přestaň mě už laskavě kritizovat na každým kroku, vůbec se o mě nestarej, nevšímej si mě a nech mě už doprdele napokoji!"
Zasmál se. Bylo mu špatně vidět do tváře, když okolo mě procházel, ale bylo mi jasný, že se mu v žádným případě nelíbí, jak s ním mluvím. Ale víte co? Bylo mi u prdele, co se mu líbí a co ne. Jenom jsem se chtěl co nejdřív dostat odsaď, najít Lor a hned vypadnout. Co je na tom tak těžkýho?
"Fajn." a s tím mě nechal a vydal se nahoru do druhého patra po ztrouchnivělých schodech. Ty pod jeho vahou kvílely, ale možná to dělala jenom meluzína. Zmizel za rohem a já si oddychl. Shlédl jsem k tý podlaze a uvědomil si, že na kůži cítím cosi lepkavého. Možná jsem krvácel? Necítil jsem to. To bylo divný. Zamračil jsem se a pokusil se nohu vytáhnout. Odřel jsem se snad ještě víc a bolest se vracela, "Sakryš..." mumlal jsem pro sebe a pořádně jsem zarval. Prkno jsem zlomil ještě víc, po kůži mi stékala krev. Noha byla venku, ale přes roztrženou nohavici riflí jsem si všimnul dlouhého šrámu, který se mi táhl od kotníku po koleno. Krev mi smáčela rifle, ale zatím nezašpinila moje tenisky.
Postavil jsem se na ní, ale pálilo to jako čert. Možná by bylo lepší křiknout na Samanthu a Emily ať počkají, ale nechtěl jsem je zdržovat. Šly najít moji sestru, takže kdybych je zdržoval, možná by se k jejímu nalezení ani nepřiblížily. To nechci riskovat. Sundal jsem si mikinu a jen silou vůle jsem roztrhl lem trika, který jen volně plandal pod ní. V hlavě mi mezitím běhaly scénáře toho, co se může ještě stát. Zatímco se můj geniální mozek potýkal s otázkou vyšplhání schodů, moje tělo panikařilo. Fajn. Takže teďka tady zůstanu sedět, než si mě nevšimne někdo z naší výpravy. No to je teda perfektní.
"Jeffe?"
Bylo ticho. Taky mi přišlo, že se ochladilo. Ten hlas nemohl patřit nikomu jinému, než jí. "Loraine?" jedno jediné ujištění. To bylo jediný, co jsem potřeboval.
Ticho.
"Loraine?! Kde jsi?" zkusil jsem to trochu hlasitěji. Zvedl se vítr. Chvíli se nic nedělo. Zachvátila mě hrůza a polil mě strach. Čekání trvalo celou věčnost, ale nakonec se přeci jen ozvala znovu. "Tady." bylo to tiché. Skoro mi připadalo, že volá z posledních sil. Vycházelo to ze dveří vedle schodiště, takže jsem se odkulhal ke zdi a rozrazil je. Jenže...
Něco bylo špatně, to jsem zjistil hned, jak se mi naskytl pohled na výtahovou šachtu. Možná jsem se spletl?
Než moje myšlenkové pochody dospěly k závěru, že bych možná měl zmizet, něco se dotklo mých zad. Zamrzl jsem na místě.
Bylo to děsivé a mokré a studené. Jal se mě strach. A než jsem se stihl otočit a vyjet na tu osobu co si jako myslí, že dělá, neznámá síla mě strčila.
Nevím, co se dělo dál. Padal jsem, trvalo to snad celou věčnost.
Náraz byl tupý, všechno mě bolelo. Po krku mi stékalo cosi lepkavého, bolelo to.
Tak zatraceně moc to bolelo.
Byla tma. Měl jsem strach. Bolel mě krk, záda, všechno. Byla to bolest, kterou jsem nikdy dřív nezažil. Nevěděl jsem, jestli jsem při pádu křičel. Přišlo mi, jako bych se topil.
Lapal jsem po dechu, ale bublalo to.
Ta bolest byla nesnesitelná.
Zatmělo se mi před očima.
Jak-
Ticho.
Nemohl jsem se nadechnout. Cítil jsem, jak mi třesou chladné ruce, moje víčka klesají.
Já... umírám?
Teď? Tady? Proč?
Nastalo ticho, které řvalo. Bylo tak hlasitý, že jsem nemohl ani dýchat, ani přemýšlet.
Možná jsem ještě přes tu ohlušující agonii zaslechl vzdalující kroky v ozvěně.
A pak už nebylo nic.
>>> <<<
[nicolás]
Samantha a Emily opravdu hledaly Loraine. Nečekaně. Člověk by to do nich neřekl. Takový přístup bych spíš očekával od Jeffa ale ten na to dost kašlal. Bože, jak ten mě tak sral! V jednu chvíli jsem měl chuť mu jednu vrazit, další jsem mu málem vrazil. Otravný, idiotský, nafoukaný... počkat, kde si myslí, že je?!
"Hej, chybí nám Jeff." holky vykoukly ze dveří místnosti, kterou právě prohledávaly, "Jak jako? Odešel?"
Na chvíli mi ho bylo líto, že si o něm jeho kamarádi myslí, že by se vzdal svojí vlastní sestry, když jsme byli k nálezu tak blízko, ale tahle sympatie hned zmizela, když jsem si vzpomněl, jak zle se na mě díval. Jako vrah. Bože, hroznej idiot.
"Nico?" z myšlenek mě vytrhla Emily. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ona, taková šedá myška, by si mohla něco začít s populární holkou jako je Loraine. Ale bylo vidět, že se o ní bojí, takže jsem to nechal být. Navíc, ověřování pravosti vztahů nebyla moje práce. Potřeboval jsem jenom najít tu holku. Trochu si ubrat na vině.
"Uvíznul, ale nemyslím si, že by byl tak moc neschopnej na to, aby se z toho nedokázal dostat." upřesnění je mělo uklidnit. Vždyť o nic nejde. Raynolds se beztak vzápětí vyhrabe po schodech a bude po všech házet podezřívavé pohledy a ohánět se sarkastickými poznámkami.
Ale to se nestalo. Jeffrey nepřišel a já začal vnitřně panikařit. Mezi naší tříčlenou skupinkou se rozhostilo ticho. Samantha byla v šoku. V očích jsem jí viděl jasnou paniku a strach. Sám bych se necítil jinak. Doprdele.
"Zrzku?" odhodlal jsem se křiknout směrem ke schodům, ale bez odezvy. Po zádech mi přejel mráz. Prostě se vypařil.
"Jdem tam. Kde uvíznul?" zavelela nakonec Samantha, ale nezněla moc rozhodně. Bála se. Teď nastává otázka: bojí se jeho nebo o něj?
Emily po mě vrhla váhavý pohled. V tmavých očích jsem jí nemohl nic vyčíst, ale začínala být zoufalá. Zaslechl jsem ještě Sam, jak si pro sebe mumlá: "bude to v pohodě. Určitě nás jen neslyšel. Šel se jen podívat po spodním patře..." ha, přesně to jsem si myslel taky. Zrzek nedělal nebezpečný věci. Byl opatrnej, často až moc a jeho upjatost mě pokaždý dokázala vytočit. Určitě je v pohodě. Beztak dostal jenom strach a utekl k autu.
V oknech naproti schodišti jsem si všimnul zatažený oblohy. Vítr cloumal stromy, pohrával si se zbytky podzimového listí a vynášel jej do vzduchu. Cítil jsem ten divný tlak. Samantha předtím říkala, že bude pršet, takže už to asi bylo tady. Udělalo se dusno.
"Lidi?" houknul jsem, zatímco scházel poslední schody dolů. Jeff tam nebyl, zbyla po něm jenom díra v podlaze. Samantha zamračeně rozhodila rukama, "Není tady!"
"To vidím." jo, odseknutí bylo jediný, na co jsem se zmohl. Fakt ubohý, vím. "Bude bouřka," začal jsem, "a Jeff pravděpodobně už šel domů."
"Ty říkáš, že máme jít pryč?" znělo to hystericky. Od Emily bylo dost překvapivý, jakým tónem vyváženosti to řekla. Ale přikývnutí jako odpověď jí muselo stačit. Měl jsem totiž pocit, že jestli odsaď hned nevypadneme, všechno se posere. Možná proto jsem sáhl po lži, která mě pravděpodobně bude sžírat do konce dne, "Mám pocit, že jsem ho viděl, jak jde po tý cestě, kterou jsme přišli."
To obě dvě uklidnilo. Samantha se zklidnila a upravila si rozevláté vlasy, zatímco Emily jenom zůstala stát a zírala na zející díru v parketách. "Dobře, tak jdem, Lor tady asi stejně není. Cítila bych, kdyby tady byla." vysoukala nakonec ze sebe a já měl co dělat abych se neuchechtl. Cítila by i mrtvolu, kdyby byla její? Ne, tohle bych nahlas říct nemohl. Emily by mi to neodpustila.
Jak jsme se potom vraceli k autu, hlodal mě ten divnej pocit. Nebyla to paranoia, ale něco na způsob viny. Co když tam Jeff zůstal?
Zakroutil jsem hlavou. Kdyby tam zůstal, tak by tam prostě přenocoval nebo šel domů po svý vlastní ose. Určitě. Stejně by se mu nemohlo stát to samý, co Jenně, že ne? Určitě ne. On by se dokázal ubránit, není přeci mimino jako byla moje ségra.
V pondělí se stejně objeví ve škole a já budu mít klid.