Ashely
Když Matteo odešel, nevěděla jsem, co mám dělat. Tak jsem se sehnula pod postel a vytáhla krabici, ve které bydlí Riki.
Když jsme byli naposledy nakupovat, koupila jsem mu nějaké jídlo, ale za chvíli budu muset znovu.
Naštěstí štíři vydrží nejíst až rok, což je dobře. Protože v nejbližší době mě ven jen tak nepustí. Není to bezpečné. Nějak to vymyslím, ale zatím, jsem se rozhodla si Rikiho prostě pochovat.
Přecházel mi po ruce tam a zpátky, zatímco jsem otevřela okno, aby se tu vyvětralo.
Jak jsem se tak dívala na zahradu, všimla jsem si zdi, kterou bych mohla přelézt, aniž by si mě někdo všiml.
Hmm.. Možná bych mohla zase začít řešit své pracovní záležitosti. Abych se zabavila, protože jsem si jistá, že se tu začnu nudit, pokud nebudu nic dělat. Nebo bych možná mohla zase pomoct Lindě s úklidem a podobě.
Jak jsem tak přemýšlela, nevšimla jsem si člověka, co poskočil oknem a srazil mě k zemi.
Jednou rukou mi zacpal pusu, abych nemohla křičet a v druhé měl nůž, který mi položil ke krku.
„Teď půjdeš se mnou, nebo tě budu muset zabít.“ Zašeptal.
Poznala jsem, že to je jeden z otcových mužů. Naneštěstí to nebyl jeden z těch lidí, co uznávají více mě než otce. Tohle byl jeden z jeho osobních lidí, kterým důvěřoval.
Jenže on teď udělal chybu. Tím, že mě přimáčkl k zemi, přimáčkl i Rikiho. Riki je sice normálně klidný a milý, ale teď ho vycítil jako hrozbu. A tak ho Riki bodl.
„Co to-“ Nestihl doříct, protože jsem využila jeho zmatení a skopla ho že sebe.
Nebránil se, protože jed začal účinkovat. Nakonec mi tu prostě umřel.
Ležel na zádech a Riki mu stál na hrudi. Sice mi nikdy nic neudělal, ale i tak počkám až se sklidní než ho z něho sundám. Nechtěla bych tu ležet na zemi stejně jako ten chlap.
Problém je, že nemám tušení, co mám dělat. Mám uklidit tělo a tvářit se jakoby nic? Nebo mám říct Matteovi, že se mu sem někdo vloupal a že moje zvířátko, který mimochodem bydlelo celou dobu pod jeho postelí ho zabilo?
Pro mě by bylo lepší se prostě zbavit těla, ale pokud se sem někdo dostal, tak se sem může dostat i někdo jiný. Měl by to vědět a víc si to ohlídat.
Sakra. Co mám dělat? Seděla jsem na zemi a pozorovala toho muže na zemi s Rikim na hrudi.
Pak jsem si vzpomněla na alkohol, který tu je. A já si prostě potřebuji urovnat myšlenky.
Vzala jsem flašku a sedla si zpět na stejné místo. Párkrát jsem se napila a flašku položila. Nechtěla jsem se opít, což je u mě celkem jednoduché a rychlé, ale na kuráž mi to stačilo.
Šla jsem mu to říct.
Zaklepala jsem na dveře jeho kanceláře a vešla. Je tam i Dan a oba pracují.
Matteo na mě vzhlédl zpoza notebooku a Dan položil nějaký papír.
Oba si mě prohlíželi jakoby se snažili zjistit důvod, proč tu jsem.
„Jak dobře máš zabezpečený tenhle dům?“ Zeptala jsem se nevinně.
„Dobře, proč?“ Nadzvedl nechápavě obočí.
„Takže není možný aby, já nevím, třeba se ti někdo vloupal dovnitř oknem?“ Dívala jsem se přímo na něj a zamrkala, ale neuniklo mi, že se Dan narovnal v zádech.
„Cože?!“ Vstal a rozešel se ke mně. Chtěl mě obejít ven, ale stoupla jsem si mu do cesty. Tázavě se na mě podíval.
„Než tam půjdeš, tak bys asi měl vědět, že tam leží na zemi, protože ho bodl štír.“ Řekla jsem klidně.
Samotnou mě překvapilo, že jsem tak klidná. Asi to bude tím alkoholem. Já patřím mezi lidi, co se opijí trochu rychleji. Nejsem sice zatím opilá, ale jsem vyklidněná.
Spolu s Danem, který za námi došel na mě zírali s otevřenou pusou.
„Jakej štír?“ Zeptali se jednohlasně.
„Štír tlustorepý..“ Doufala jsem, že jim to jako odpověď bude stačit, ale bohužel nestačila.
„A kde se tam vzal?“ Zeptal se Matteo už klidněji.
„Noo.. On tam jaksi.. Bydlel v krabici.. Pod postelí.“ Řekla jsem potichu.
Matteo nadzvedl obočí. „Prosim?“
„No ty vole.“ Dan se začal smát.
„Proč?“ Zeptal se Matteo, kterému to tak vtipné nepřišlo.
„Jsem si ho přivezla s sebou.. Nikdo o něm doteď nevěděl.“ Odpověďela jsem mu na otázku.
„To pořád nevysvětluje proč štír? Nemohl to být třeba křeček? Nebo morče?“ Zeptal se. Počkat... On se bojí?
To už se Dan válel smíchy po zemi.
„Za prvý, štír je malý, tudíž nenápadný. Za druhý jsou to odolná zvířata, takže mu nevadilo, když jsem se o něj týden nestarala, protože jsem většinu času trávila na ošetřovně. A za třetí Rikiho jsem našla u popelnic, když byl ještě malý miminko.“ Vysvětlila jsem. Asi ten alkohol byl trochu silnější.
Na to mi nic neřekl a všichni jsme šli do pokoje.
Riki pořád, už klidně, stál na hrudi to chlapa. Došla jsem tam a pomalu ho zvedla na svou ruku. Jo. Už je v klidu.
Otočila jsem se a udělala jsem krok k nim. Zastavila jsem se, když Matteo udělal krok vzad. On se vážně bojí.
Podívala jsem se na Rikiho a pak na Mattea. „Neboj, už je v klidu.“
„Já se nebojím, ale blíž s tím nechoď!“
Dan se zase začal smát, tak jsem se na něj otočila. „Chceš si Rikiho pochovat?“
„Tys to vážně pojmenovala?“ Zeptal se Dan nevěřícně.
„Jo, je to můj kámoš.“ Řekla jsem naprosto vážně.
„Doobře. Tak já asi půjdu.“ Zasmál se a odešel, takže jsem tady zůstala s Matteem sama.
„On tady byl celou dobu?“ Zeptal se a vypadal vyděšeně.
Musela jsem se zasmát. Donesla jsem ho do jeho krabico-domku a strčila to pod postel.
„Jseš si jistá, že nemůže utéct?“ Pomalu šel blíž.
„Ano. Jsem si jistá.“ Snažila jsem se ho uklidit.
Nejsem si jistá, že ho to uklidnilo, ale aspoň se uvolnil.
„Dobře.“ Pak se podíval znovu na muže na zemi. „Musíme zvýšit ochranu.“
„Jseš v pořádku?“ Zeptal se najednou a vzal můj obličej do dlaní a snažil se najít jakoukoli známku, že nejsem.
„Jo, jsem.“ Ujistila jsem ho.
Nevěřil mi a pořád si mě prohlížel. Pak mi nadzvedl prsty bradu a podíval se na můj krk.
„On tě řízl.“ Podíval se mi zpět do očí, aniž by mi pustil bradu.
„Je to jenom škrábnutí. Vážně.“ Usmála jsem se na něj. Ještě si to pořádně prohlédl, aby se ujistil, že to vážně nic není. Je tak roztomilej, když se stará.
Stále držící mou bradu se mi podíval na rty, z čehož se mi rozbušilo srdce. Přejel mi prsty přes bradu až na krk. Po krku mi vyhýbajíc se té rance zlehka přejížděl prsty a řekl. „Nějak se ti zvýšil tep.“ Ušklíbl se. „Jseš ze mě nervózní?“
Jo sakra, jsem. Ale nebudu jediná pomyslela jsem si, než jsem ho pohladila po tváři.
Překvapilo ho to, ale mě taky. To jsem na sobě samozřejmě nedala znát.
Prsty jsem mu zajela do vlasů a lehce zatahala, načež zavrčel. „To nedělej, nebo za sebe nebudu ručit.“
Usmála jsem se a přejela mu druhou rukou po hrudi.
Oči mu potemněly a přitáhl si můj obličej, který pořád držel, blíže k jeho. Naléhavě mě políbil a jednu ruku mi dal kolem pasu.
Zase se mi do břicha rozletěl houf motýlků.
Jednou rukou jsem ho masírovala ve vlasech a druhou ho hladila po svalnaté paži.
Naše jazyky započaly válku. Až když jsme oba potřebovali kyslík jsme se od sebe kousek odtáhli.
Matteovi zničehonic zazvonil mobil. Nevypadal z toho nadšeně.
„Radil bych jim, aby to bylo důležitý.“ Zamumlal si pro sebe, než to zvedl.
Chvíli poslouchal a pak to zavěsil. „Promiň andílku, ale musím jít.“ Pohladil mě po vlasech než se rozešel ke dveřím.
Než vyšel ven ještě se otočil. „Dokončíme to jindy.“ Mrkl na mě a zmizel za dvěma.
Zhluboka jsem vydechla a sesunula se podél zdi.
Je to špatný. Má na mě moc velký vliv. Kdykoliv je blízko přestane mi fungovat mozek správně. Jako by mi snad vytekl uchem. Stačilo by mu se usmát a všechno bych mu odsouhlasila. A to jsem si říkala, že nesmím chytnout city.
Ashely uklidni se kurva, však tyhle lidi se k tobě chovají hezky. Fajn. Tak si to ujasněme Záleží mi tady na těch lidech. A záleží mi na něm. Takže udělám všechno pro to, aby se jim nic nestalo. Aby jim můj psychopatický otec neublížil.
Už mě z toho všeho bolí hlava. Musím se odreagovat. A právě teď mě napadá pouze jeden způsob.
Převlékla jsem se do tmavého oblečení, vyndala zbraně ze své skrýše a vzala jsem mobil. Rozhodla jsem se pro pistol s tlumičem a můj oblíbený vrhací nůž. Ještě jsem si s sebou vzala společenské oblečení, kdybych náhodou potřebovala splynout s davem.
Vylezla jsem z okna a sešplhala dolů na zem. Přelezla jsem zeď a potichu se rozběhla do nedalekého lesa.
Tam jsem zpomalila a podívala se na nejbližší zakázku.
Zjistila jsem, že nedaleko odsud je bar, ve kterém se nachází nějaký pan Louis, který dluží velké peníze a nesplácí.
No, vypadá to, že mám svůj cíl. Naštěstí to odsud není daleko a rychlou chůzí jsem tam došla za 10 minut, když jsem si to zkrátila přes les.
Převlékla jsem se do společenských šatů, co podle mého názoru nejsou ani šaty, protože to nezakrývá skoro nic, a vešla jsem dovnitř.
Je tady hodně lidí, takže splynout s davem nebyl tak velký problém. Hlavně když v těch šatech vypadám jako prostitutka.
No nic. Našla jsem svůj cíl. Potřebuju ho vylákat pryč, ale to bude nejspíš problém, protože je okolo něj spousta lidí, co vypadají, že se o něčem hádají.
Změna plánu. Vyšla jsem z baru zpět do lesa a převlékla jsem se znovu do tmavého oblečení. Ještě jsem si dala šátek přes obličej a schovala vlasy pod kapucu.
Pan Louis stál u okna, takže bych ho mohla jednoduše střelit.
Připlížila jsem se k oknu a nakoukla. Louis tam stál obklopen nějakými lidmi a vypadalo to, že jsou uprostřed hádky. Vyhrožuje jim možná.
Pak jsem koutkem oka zahlédla známou tvář. Byl to Matteo. Co on tu dělá?
Přikrčila jsem se, aby mě za oknem neviděli a pozorovala ho. Šel s Danielem někam dozadu.
Nemohla jsem si nevšimnout všech těch žen, co se na ně lepí a tak jsem nad tím protočila oči. Počkat, já žárlim? Ne, určitě ne.
Zatřepala jsem hlavou. Rozptyloval mě od práce. Čekala jsem až zmizí za dveřmi a pak jsem vystřelila.
Díky tlumiči nebyl slyšet výstřel. Jenom tříštění skla a pak rána, když dopadl na zem.
Lidi okolo něj se automaticky skrčili k zemi a odpížili se dál.
Využila jsem toho momentu a proskočila jsem oknem dovnitř. Vyřízla jsem mu X na čelo a oknem, momentálně už bez skla jsem vyskočila ven.
Má práce je hotová. Pořídila jsem rychle fotku a zmizela v lese.
Běžela jsem i když jsem nemusela. Jen nějaký zvyk. Zpomalila jsem až, když jsem se přiblížila ke zdi, kterou potřebuji přelézt.
Povedlo se mi dostat se dovnitř, aniž by si mě někdo všiml.
Schovala jsem zbraně a převlékla jsem se rovnou do pyžama.
Poslala jsem fotku se svou prací klientovi a chtěla si jít číst. To by mi ale můj žaludek nesměl připomenout, že jsem ještě nevečeřela.
Je asi jedenáct v noci, takže jsem do kuchyně šla potichu. Celý dům je zahalen do ticha a tmy. Přesně to je ten důvod, proč našlapuji tak potichu a opatrně. Kdybych se teď přizabila na schodech, všichni by to slyšeli.
Když se mi podařilo dostat se do kuchyně, aniž bych se skutálela že schodů, začala jsem hledat jídlo.
Nevěděla jsem co chci, tak jsem se nakonec rozhodla pro krabičku sušenek a jablko.
Ještě jsem si došla pro pití a chtěla jsem jít.
Zarazili mě ale hlasy na chodbě, kudy jsem potřebovala projít. Patřili Matteovi a Danovi.