,,Can we always be this close
forever and ever?
And ah, take me out, take me home,"
-Lover, Taylor Swift
[- - - - - - - - - -]
Několik hodin poté byl Charles tolik zaneprázdněn všemi a svými povinnostmi, že jsem se raději ve společnosti Scarlet, přesunula k ní na pokoj. Tolik šramotu a lidského vyptávání, který nadělala má přítomnost kdekoliv v paddocku mě přivádělo do nevěřitelných rozpaků. A zároveň blaženého šílenství.
Pořád jsem tomu neuměla uvěřit. Ta celá chvíle mi připadala jako vzdálená myšlenka, sen, který se pomalu vytrácí. Stalo se to vůbec? říkala jsem si v hlavě a při tom se u toho culila jako zamilovaný blázen.
Místo toho, aby byla má nejlepší přítelkyně s Pierrem, raději se mnou strávila celý zbytek odpoledne i večera. Mé tělo pořád cítilo jeho rty na těch mých, pulzovalo v oslavných výkřicích, jakmile jsem zaslechla první tóny monacké hymny a později ohlušující a naprosto výbušnou italskou hymnu. Ta atmosféra byla naprosto dech beroucí. Usmívala jsem se po celou dobu jako čerstvě zamilovaná dívka v pubertálních letech, neuměla jsem mu zabránit.
Ležela jsem stočená do klubíčka s tím, že mé unavené oči potřebovaly spánek, má hlava spát nechtěla. Scarlet vedle mě sledovala nějaký německý sitkom a pořád se něčemu řehtala.
23:49
Byl čas jít spát. Věděla jsem, že následujícího dne toho na mě bude až až.
Vzpomněla jsem si na jeho vůni, která mě objala, na hebké a teplé rty, které mě laskaly na těch mých. Na ten polibek, na který nikdy nezapomenu. Jemný i vášnivý v jednom, opatrný, ale bylo v tom více než, co jsem za celý svůj život zažila. Jako by se mě bál ztratit. Pitomně jsem se usmála sama pro sebe a bříšky prstů si své rty přejela.
Náhle mi začal vibrovat mobil, jak jsem si ztišila oznámení, abych nemusela číst vyptávající se zprávy od ostatních lidí, které bych sotva nazvala přátele. V domnění, že to byl můj otec, jsem se podívala na obrazovku svého telefonu. Poslal mi už několik zpráv, na které jsem mu odpověděla a myslela jsem si, že se bude chtít zase ujistit na sto procent, že jsem v pohodě z toho, co se stalo. Místo toho mi mé tváře se zčervenaly, když jsem si přečetla jméno dotyčného, který mi zprávu poslal.
Charles (ten nejlepší): Neusnula jsi, že?
Srdce mi bilo, když jsem mu odepsala prosté: Ne, ještě ne.
,,Čemu se tam tak culíš?" zeptala se mě zvídavě Scarlet, která se hned převalila na stranu postele, na které jsem ležela a honem si přečetla zprávu, kterou mi Charles poslal. Byla tak rychlá, že jsem jí ani nestihla odpovědět. Zaslechla jsem z jejích rtů pouze snové: ,,Aha..." A k tomu přidala šibalský úsměv.
Zatajil se mi dech, jakmile mi začal zvonit telefon. Volal mi. Proč tak pozdě?
Rychle jsem se posadila a podívala se s vyjevenýma očima na svoji nejlepší přítelkyni. ,,Scarlet, co mám dělat?!" vyjekla jsem plná nervozity, o které jsem netušila, že tam vůbec je.
Ta protočila oči a nadšením zacvrlikala: ,,Jen to zvedni, stačí prostě vzít a zvednout ten hovor."
Musela jsem se hluboce nadechnout a vydechnout, abych předešla třesoucímu se hlasu. Na malou chvíli jsem zaváhala. Mám to zvednout? Nemám? Nejdříve jsem nechtěla. Ale něco ve mně se zlomilo. Zkousla jsem si ret, jelikož jsem byla na pochybách. Při tom zkousnutí jsem jeho rty opět ucítila na svých. Viděla jsem ho opět před očima jak se usmívá od ucha k uchu s ďolíčky pro které bych zabíjela.
Viděla jsem, jak na mě Scarlet netrpělivě hledí, zatímco jsem se pár vteřin rozhodovala, co udělat. Její tvář se rozzářila, jakmile jsem si mobil přiložila k uchu.
,,Rio?" zaslechla jsem jeho hlas. Ale to, jak mé jméno řekl... Zlomilo mou jednu část na padrť. Milovala jsem, jak ho pokaždé vyslovil.
,,Charlesi?" zašeptala jsem, doufajíc, že to šlo slyšet. Měla jsem z něj stažené hrdlo, jako bych s ním takhle mluvila úplně poprvé.
,,Oblékni se prosím. Chci tě někde vzít." Na moment jsem nechápala. Ale můj mozek zaplavilo temno a já jen řekla: ,,Dobře."
Má nejlepší přítelkyně na mě hleděla s jistým očekáváním, s radostí, která se jí blýskala v očích.
,,Za patnáct minut budu u Scarletina pokoje," vyřkl a hovor položil. Musela jsem se zbláznit. Neřekl mi ani, kde půjdeme, ani, jak bych se měla obléknout.
,,No? Tak, co řekl?" zeptala se mě a povytáhla obočí.
,,Že mě chce někde vzít," vyšlo ze mě, měla jsem ruměnec na tváři. ,,Bude tady za patnáct minut."
Vykulila na mě oči. ,,Za patnáct?! Zešílel?! Jak tě mám připravit za patnáct minut?!" vyjekla a honem slezla z postele a přeběhla ke svému kufru, ze kterého honem začala házet věci.
,,Já za to nemůžu, řekl to tak." Přesunula jsem se k ní, zatímco jsem hleděla, jak šíleně přehrabuje ve svých věcech.
,,Muži..." vydechla a zykývala hlavou. Byla jsem zmatená, když vytáhla rudé šaty. Ďábelsky se usmívala, když pohlédla nejdříve na ty šaty a poté na mě. ,,Perfektní..." zamumlala.
To ve mně vyvolalo zamračení. Co bylo na mých šatech špatně? Nebyly sice ty nejhezčí, které jsem vlastnila, ale nebyly až tak špatné.
,,Vždyť už na sobě mám šaty," zašeptala jsem směrem k ní.
,,Jsou krásné, ale tyhle," vydechla a podala mi je, ,,vezmi si je, Rio. Věř mi, budeš v nich vypadat naprosto božsky."
V tom měla naprostou pravdu. Jakmile jsem si je navlékla, nevěřila jsem svému odrazu, který mi poskytovalo zrcadlo v koupelně. Byly to pouzdrové šaty dlouhé ke kolenům, které mi zvýraznily boky i pas. Měla jemné ramínka a zvýraznily mi výstřih, který toho u mě moc zvýraznit nemohl. A sakra, čekala jsem od těch šatů hodně, ale tolik?
Scarlet na mě hleděla tak pyšně, ale ještě se mnou nebyla hotová. Díky bohu za ni, jelikož bych si při mé nervozitě neuměla namalovat ani rty rtěnkou.
Několik pramínků vlasů mi sepnula sponkou, dala mi na řasy maskaru a moji vizáž doplnila červenou rtěnkou, která měla stejnou barvu jako šaty, které jsem na sobě měla.
Naposledy jsem se na sebe podívala. Do těch modrých očí, které jsem v ten moment nepoznávala. Byla jsem jiná. Netušila jsem čím to bylo, jestli radostí, která ve mně překypovala, nervozitou, nebo... láskou.
Usmála jsem se na svoji nejlepší přítelkyni, připadalo mi, jako by se mi chtělo brečet. ,,Scarlet - "
,,Ne, ne, nechci slyšet žádné děkuju, zlato. A běž si nazout boty, cítím v kostech, že už tady bude."
Musela jsem se na ní usmát ještě jednou, abych si alespoň dodala sebevědomí, jelikož se mi začaly třást nohy. A srdce jsem měla až v krku.
Přešla jsem ke dveřím a začala si nazouvat boty, když jsem zaslechla jemné zaklepání. Tep v mém těle se ještě zvýšil, cítila jsem, že mé tváře mají stejnou barvu jako barva much šatů. Rychle jsem vstala a dříve, než jsem otevřela jsem se otočila na Scarlet, která se ležérně opírala o dveře vedoucí do koupelny.
Naznačila jsem jí děkuji a hned se otočila, abych otevřela dveře.
Ve chvíli, kdy jsem ho zahlédla v bílé košili a černých kalhotách, byla jsem si na sto procent jistá, že to nemohl být sen. Jeho kolínská rychle pronikla do mých útrob. Neuměla jsem se jí nabažit.
,,Páni," vydechl a celou si mě prohlédl od tváře až po tenisky. Obdařil mě jedním z úsměvů, pro které bych vraždila. Ale abych nelhala, on taky vypadal fantasticky. ,,Moc ti to sluší, mia cara." Kdyby to bylo kdykoliv jindy, řekla bych nejspíš žertovně já vím, ale teď mi tlouklo srdce tak rychle, že jsem to skoro nezvládala. Mé tváře díky toho nabraly ještě větší červeň.
,,Tobě taky," vyloudila jsem ze sebe. Charles se jen mírně zasmál, prohlédl si mě zase od hlavy až po paty a poté zpátky k mým očím.
Najednou pro mě neexistovalo nic jiného, než jen on.
,,Můžeme jít?" Netušila jsem, co měl přichystané, co pro mě naplánoval, ale byla jsem z toho nervózní.
Na jeho otázku jsem se pousmála a nesměle přikývla. Proč mi to jen připadalo jako bych ho viděla úplně poprvé?
Když natáhl ruku, aby si ji propletl s mou, neváhala jsem ani na vteřinu. Naše prsty dotkly. I ten dotek mi připomněl dnešní rozpálené odpoledne, jeho horké rty, zrychlený dech a příslib toho, že se mnou nebyl hotový. Zavřela jsem dveře a jeho oči zajiskřily. Cítila jsem sice, že se mi potí dlaně, bylo mi to, ale úplně jedno. Podívala jsem se na něj, na muže, pro kterého bilo mé srdce. Byla jsem zvědavostí bez sebe a nervozitou jakbysmet.
,,A kde to jdeme?" zeptala jsem se, na rtech mi pořád hrál úsměv, který nechtěl z nějakého důvodu zmizet.
,,To je překvapení, o kterém se dozvíš až budeme na místě."
Nadzvedla jsem obočí. Zatáhl mě za naše propletené ruce a přitáhl si mě k sobě blíž, jako by se neuměl nabažit mé blízkosti. Jeho ruce byly na první dobrou tvrdé, ale když jsem si zvykla, byly jemnější než se zdálo. Vedl mě chodbou až ke schodům. Na chvíli jsem se pozastavila nad tím, že nepojedeme výtahem, ale nejspíš to mělo důvod.
Bylo vzrušující být v jeho blízkosti a to, že si pro mě něco připravil. Pro mě. To pro mě bylo něco, za co si mě získával čím dál tím více. Netušila jsem proč, ale něco mě k němu táhlo více a více.
,,Takže... někde pojedeme?" Byla to nejspíš špatná otázka, když jsme viditelně klesali po schodech dolů. Z Charlesova hrdla se ozvalo hrdelní zasmání, které mi zvonilo v uších pořád dokola.
,,Nech se překvapit, Rio. Jsi dneska nějaká zvědavá." Jeho hlas měl škádlivý tón, který mě přiváděl k šílenství. Zakývala jsem pobaveně hlavou, ale nechala jsem se jím naprosto vést.
Ušli jsme pár poschodí dolů do přízemí, prošli jsme vstupní halou a rychle nasedli do jeho auta. Bylo čtvrt na jednu večer, kde mě to jen tahal?
Nejeli jsme tak dlouho, jak jsem očekávala, jelikož najednou jsme najednou zastavili před osvícenou budovou, která mi připadala mimořádně luxusní. Za celou dobu jsem netušila, co říct, byla jsem nervózní i zvědavá zároveň, jediná věc, na kterou jsem se uměla soustředit byla dlaň, která mě hřála na odhaleném stehně. Vyzařovalo z ní tolik tepla, tolik jistoty.
,,Už jsme tady?" zeptala jsem se tak hloupě. Otočil se ke mně s líbezným úsměvem, jeho ruka byla pryč z mého stehna a najednou mě jeho prsty laskaly na mém obličeji.
,,Přesně tak, Rio."
Rychle vystoupil a já hned s ním. Počkal na mě před autem, kde dal klíčky pracovníkovi, kterému dal klíčky od svého auta, obmotal mi ruku okolo mého pasu a přitáhl se mě k sobě. Tentokrát jsme zamířili k výtahu, kde stiskl tlačítko nejvyššího patra. Podvedla jsem obočí. Zatímco jsme jeli nahoru, opřela jsem se o jeho hruď, bříškem prstu mi hladil bok, což mě neskutečně uklidňovalo.
Když se dveře výtahu otevřely a my se objevili na samotném vrcholu hotelu, užasle jsem se rozhlédla po tom, co tam pro mě, pro nás oba přichystal. Všude okolo byly svíčky. Byl tam nachystaný stůl s dvěma židlemi, vínem a jídlem.
Zatajila jsem dech. Dala si ruku před tvář a dívala se na tu krásu, kterou pro mě připravil.
,,Pojď, pojď, rychle, než se ten výtah zavře," vyřkl pobaveně nad tím, jak jsem se rozplývala nad tím vším. Neuměla jsem se na tu scenérii vůbec vynadívat. Jeho pohyb mě taky přinutil k pohybu, takže jsme vyšli z výtahu dříve, než jsme stačili odjet zpátky do přízemí.
Zastavilo se mi srdce, když jsem si vzpomněla na to, co mi chtěl splnit hned poté, co jsem s ním dokončila první rozhovor. A tím byla večeře. Zastavila jsem se v pohybu.
Užasle jsem se na něj zahleděla se slzami v očích. Jak si to jen mohl zapamatovat?
,,Je něco v nepořádku?" zeptal se s mírnými obavami v hlase, když jsem zastavila.
,,Ne, jen... Je to dokonalé, Charlesi. Tohle všechno..." vydechla jsem a láskyplně se na něj usmála, ,,nikdo pro mě nikdy nic takového neudělal." Měla jsem chuť brečet. Doopravdy. Charles si mě sobě přitáhl blíž, až se naše tváře skoro dotýkaly.
,,Tak to ten dotyčný udělal obrovskou chybu," zašeptal a o moment později mi dal rychlou pusu na tvář. Byla jsem překvapená z jeho celého. Z toho všeho. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou, ale on se pořád usmíval od ucha k uchu. ,,Pojď, než to vystydne." Táhl mě za ruku, abych už si šla, co nejrychleji sednout. Na střeše to šlo cítit po výborném jídle. Po jídle, které mi hned vehnalo sliny do úst. Netušila jsem, co to podle vůně bylo, ale už jsem se na něj těšila.
V hlavě mi šrotovalo tolik myšlenek, tolik, ale... Nakonec, nakonec jsem měla oči jen pro něj.
Když jsem se chtěla posadit, odsunul mi židli od stolu. Věděla jsem, že byl džentlmen, že byl hodně milý, ale překvapoval mě více a více. Posadil se naproti mě a v tu chvíli jsem řekla první myšlenku, která mě napadla. ,,Proč?"
Povytáhl obočí.
,,Proč tohle všechno?" Nad odpovědí nikterak nepřemýšlel. Myslela jsem si, že to bude složité, že ti bude mít nějaký důvod.
,,Pro tebe," vyšlo z něj. Srdce mi vynechalo úder. Emoce na mě utočily z každé strany a mě se chtělo doopravdy brečet. ,,A teď, protože se mi na to sbíhaly sliny při vaření, ti naložím to nejlepší jídlo na světě, kterým okouzlila mamka mého taťku."
,,Okouzlila, jo?" Charles přikývl se smrtelnou vážností, ale s něhou v očích, kterou jsem viděla jen tehdy, když mluvil o svém zesnulém otci. ,,Tak to chci vidět." Ráda jsem ho špičkovala a já věděla, že to rád dělá taky.
Charles vstal, zvednul pokličku z hrnce, ze kterého se hned vyvalila pára a vůně, která objala mé smysly.
,,Říkám ti, jestli ti to nebude chutnat..." Zalétl ke mně se spikleneckým pohledem, ale poté mi vzal talíř a nandal mi na něj jídlo.
Vypadalo skvěle. Byli to špagety s nějakou omáčkou.
,,Doporučuju si na to taky parmazán, je to s ním lepší," poradil mi, když přede mě postavil to, na co se mi už chvíli sbíhaly sliny.
Udělala jsem tak, jak řekl. Měl pravdu, bez parmazánu to nemělo tak specifickou chuť, která mi naprosto rozvířila chuťové pohárky. Bylo to, jako bych procitla. To jídlo v sobě mělo tolik lásky, přípravy a chuti, která tohle jídlo udělala jedno z těch nejlepších jídel, co jsem kdy měla možnost sníst.
,,A to jsi to začal vařit hned potom, co jsi vyhrál?" zeptala jsem se po chvíli ticha a užívání si svého pokrmu. Charles na mě přesunul svůj zrak.
,,Chtěl bych říct, že ano, ale kdybych mohl tak bych začal. Jinak bychom nevečeřeli tak pozdě," zasmál se a já s ním. Musela jsem přikývnout, takhle pozdě v noci jsem na večeři ještě nebyla.
Pořád se na mě usmíval, jeho ďolíčky měl pořád na tváři. Neuvěřitelně mu to slušelo, to jak byl klidný a bez žádného tlaku. ,,Chutná?" Vypadal, že má obavy z toho, co řeknu. Hodně mu na tom záleželo. Jihlo mi z toho srdce, nebránila jsem se úsměvu stejně jako on.
,,Měla jsem chuť říct, že jo, ale tohle jídlo... Pane bože, je to nebe v hubě. Budu chtít recept." Nabrala jsem si vidličkou jídlo z poloprázdného talíře.
,,To nejspíš nebudu moct. Moje mamka mi to dala jen za přísných podmínek, jelikož se to v naší rodině obvykle dědí z matky na dceru... Ale má jen kluky, takže neměla žádnou jinou možnost." Spokojeně se zazubil a při tom jedl.
,,Takže mi recept nedáš?" Nadzvedla jsem obočí s pobaveným hlasem.
,,O tom nerozhoduju já sám, musela by ses jí zeptat sama." Mykl rameny a naložil si poslední sousto. Přimhouřila jsem oči, jelikož to znělo jako výzva. A já doufala, že mi ten recept dá, i když si se mnou Pascal ještě nepromluvila o věcech, o kterých si se mnou povídat chtěla.
Chvíli jsme oba mlčeli, protože jsem měla plné ústa toho jídla, co mi hrálo na jazyku chutěmi, které se vzájemné doplňovaly.
Když jsem dojedla, Charles vypadal mírně napjatě, což mě taky znejistilo.
,,Bylo to něco božského..." vydechla jsem a odložila vidličku. ,,Neřekla bych do tebe, že jsi tam výborný kuchař."
,,Pokud se do něčeho pustím, musím v tom být nejlepší, i když mi vaření nejde tolik, jak bych chtěl." Myslel to smrtelně vážně, i když se smál, zatímco si utíral rty ubrouskem, já se nad tím jsem pobaveně zakývala hlavou. Opřela jsem si hlavu o ruce a zadívala se na něj. Ve světle svíček, které mu vyrýsovaly rysy tváře, vypadal neodolatelně.
,,Ta tvoje soutěživost. Bez ní bys nešel ani krok."
,,Někdy to je k užitku a někdy je to dost otravné, to přiznávám." Uhnul na chvíli pohledem, zadíval se na volné místo mezi světýlky. ,,A co ty? Co je to, co tě drží zpátky, ale žene vpřed?"
Tohle byla složitá otázka. Ale i přesto jsem se nad ní snažila zamyslet. Zadívala jsem se na oblohu a při tom přemýšlela nad tím, co bylo mým pohonem v tom se vzdát vysoké školy a dělat sportovní reportérku.
,,Nevím jestli se to počítá. Nejspíš asi ne, ale chci dokázat svojí matce, že nejsem jako ona. Že jsem lepší než ona, že se dokážu lépe rozhodnout a neublížím svým blízkým jen kvůli svojí sobeckosti a touze," vypustila jsem to ze sebe tak rychle a jednoduše až mě překvapilo, jak snadné to bylo. Nikomu jsem o tom nikdy neřekla. ,,Nechci stejně jako ona odejít jako zbabělec."
I když jsem to vlastně udělala.
Naše pohledy se setkaly. A mě naskočila husí kůže.
,,Neznám ji, ale znám aspoň trochu tebe. Ty bys to neudělala. Mimochodem, mia cara, odpověděla jsi jí už na ten dopis?"
,,V poslední době toho bylo tolik, že..." Na mě výmluvy ale nebyl Charles zvědavý, přímo mu to čišelo z očí. ,,Tak jo, nechtěla jsem. Nevím, prostě jsem na to nesebrala dost odvahy." Připadala jsem si tak trapně. Měla jsem na to několik měsíců, ale nikdy jsem se neodhodlala k tomu, abych jí tu pitomou esemesku napsala. Odvrátila jsem raději pohled, abych unikla jeho pronikavému pohledu.
,,Nechceš si zatančit?" vyhrkl místo toho, abychom pokračovali v tématu, který pro mě byl neskutečně nepříjemný. Milovala jsem ho za to.
,,Zatančit?" zeptala jsem se nejistým tónem a srdce se mi zastavilo. Tančit mi nikdy nešlo.
,,Ano." Tušila jsem, že mu neunikly mé obavy, ale i přes to odtáhl s vrznutím židli od stolu a přišel ke mně a natáhl ruku, které jsem se měla chytit. ,,Smím prosit?"
Bylo to jako v nějakém romantickém filmu, které jsem sledovala v době, kdy jsem ho neměla na blízku. Ale on, Charles, přede mnou stál a já mu nemohla říct ne.
Sice jsem několikrát tančila, ale nikdy to nebyla žádná hitparáda. Tanec bylo něco, co mi nikdy nešlo. Tedy až na chvíle, kdy jsem bláznivě tančila po svém pokoji, ale bohužel, to jsem nemohla počítat.
Na znamení souhlasu jsem přijala jeho nabídku. Stiskla jeho ruku, odsunula se od stolu a následovala jeho krok.
,,Neumím, ale moc tančit," řekla jsem s mírně narůžovělými tvářemi. Charles se ke mně otočil s jedním nadzvedlým koutkem.
Chtěla jsem podotknout, že nehraje hudba, ale to změnil ve chvíli, kdy z kapsy vytáhl ovladač a zapnul hudbu. Nervózně mi bušilo srdce, když mě mi dal ruku na bedra a přitáhl si mě k sobě blíž. Jeho vůně mě obalila a já necítila nic jiného, než mírnou kolínskou a vůni vanilky, která se ho držela jako čert kříže.
Jeho druhá ruka pořád spočívala v té mé a jakmile jsem zaslechla první tóny hudby, kterou spustil, vykouzlilo mi to úsměv na rtech. Světla okolo nás mi připadala jako miliony hvězd, které se okolo nás točily v rytmu hudby. Jako by mě přenesl někam jinam, do jiného vesmíru.
Dívala jsem se mu plně do očí, párkrát se podívala na své nohy, abych mu nešlápla nešikovně na boty, když se mnou pomalu plul po provizorním parketu.
,,Nech se nést, povedu tě," broukl u mého ucha, když si mě přitáhl blíže až ke svojí hrudi až jsem slyšela jeho splašené srdce pod košilí. S Charlesem jsem si připadala neskutečně jistě, a tak jsem se jím vést nechala. Věřila jsem mu jako nikomu jinému.
I když mi to zpočátku dělalo problém a měla tušení, že mu stoupla na nohu vícekrát, než by mi dokázal přiznat. Ale nic neříkal a vedl mě, tak aby to nebylo příliš rychlé. Nechala jsem se jím unášet, tou hudbou, jeho dotekem a rytmem jeho srdce.
Na chvíli jsem se odtáhla od jeho hrudi a podívala se mu do očí. Do očí, ve kterých jsem snad viděla celý vesmír. Srdce mi vynechalo úder, když mi pohled oplatil. Jeho zelené oči se do mých vpíjely a já od něj neuměla odtrhnout zrak. V tu chvíli jsme tam byli sami dva. Mezi hvězdami, s perfektní hudbou a člověkem, který mi rozuměl a chápal mě jako nikdo před ním.
Měla jsem chuť něco říct. Na jazyku jsem měla tolik slov, které mu chtěla říct, ale... Nechtěla jsem pokazit tu chvilku. Naši společnou. Ne tehdy, kdy jsem zavřela oči a bez uvážení se natáhla pro polibek. Mé tělo mě pohánělo samo, když se naše rty spojily. A já konečně ucítila jeho chuť a teplé rty na těch mých.
Opětovně jsem po našem předchozím polibku přemýšlela, jaké by to bylo jeho rty cítit zase na těch mých. Jak dobré by to bylo a ono to bylo mnohem lepší.
A teď jsem se jej neuměla nabažit. Vášnivě jsem se k němu přitáhla blíže a naklonila se tak, abych polibek prodloužila.
Když jsem se opět odtáhla a Charles natáhl ruku tak, abych se udělala otočku a stočila se k jeho hrudi, z mých rtů vyšel smích. Když jsme přišli opět do základní polohy pevně stiskl naše spojené dlaně, jako by mě už nikdy nechtěl pustit.
,,Povyprávíš mi další příběh?" broukla jsem, zatímco jsem se dívala do jeho očí neuměla jsem od nich odvrátit zrak.
Na malou chvíli jsem viděla, jak usilovně přemýšlel, pomalu se se mnou pohyboval do rytmu, věnoval mi malý úsměv, než vyřkl: ,,Možná je na čase, abychom si napsali ten vlastní. Společně."
KONEC
Ahojte všichni!
Teď, když to takhle dopisuju a brečím u toho jak blbá, si říkám, že mi trvalo tuhle poslední kapitolu napsat tak dlouho, protože jsem ji dopsat nejspíš nechtěla. Ti dva mi budou neskutečně chybět.
Co říkáte na dnešní a také poslední kapitolu? Doufám, že Vás to aspoň trochu potěšilo :D.
Musím Vám všem poděkovat, za každé přečtení, za každý hlas, komentář... Byli jste neskutečně úžasní po celou tuhle cestu psaní Tance světel. Bez Vás bych nikdy nenapsala tolik :D. Mimochodem, abych tady napsala trochu statistik, tak jste celkově přečetli 183 374 slov, což bylo v Google dokumentech 351 stránek A4 :D. Takže gratuluju všem, co to dočetli až tady a děkuji moc!
Pro ty, co netrpělivě čekají na další příběh, ujišťuji Vás, že někdy bude, ale s přicházející maturitou nechci začínat nic, na co byste čekali a co bych neměla čas dokončit :D. Ale mám už vymyšlený název, dokonce hotovou i obálku (kterou naprosto miluju :D). Jediné, co Vám řeknu, že to bude o Maxi Verstappenovi a jedné španělské jezdkyni, která bude mít temperamentu na rozdávání :D.
Přeji Vám všem vesele Vánoce a úspěšný Nový rok!
-claire evans
(pokud jste našli nějakou chybu, moc se za ně omlouvám, ale má spisovatelská slepota a unavenost ji prostě neuměly najít :D)