Hermiona si pobrukovala, zatímco v kavárně rozvěšovala světýlka. Byla tu dnes sama, ale i tak se rozhodla, že začne s vánoční výzdobou. Takže vždycky když se ujistila, že všichni hosté mají, co potřebují, odběhla si ke zdobení.
„Trochu výš, drahoušku," ozvalo se za jejími zády.
Hnědovláska se pro sebe usmála, načež světýlka připevnila o něco víc. Přes rameno se pak otočila na paní Davidsonovou, postarší paní, která byla jejím stálým zákazníkem.
„Takhle?" ujistila se, dokud stála na židličce.
Paní Davidsonová spokojeně přikývla. „A teď už slez dolů, než si něco uděláš."
Hermiona seskočila dolů a postavila se vedle stolu, kde postarší žena seděla, aby mohla zhodnotit svou práci. Letos byla výjimečně ve vánoční náladě, a tak to tu hodlala pořádně vyzdobit. Loňské Vánoce se tomu moc nepověnovala, což nyní hodnotila jako chybu, a tak se rozhodla to tento rok napravit. Přece jen vedla podnik, a nemohla se nechat ovlivňovat svou náladou, i když se jí hodilo, že se na Vánoce začínala těšit, a tak se jí to zdobilo mnohem lépe, než kdyby se utápěla v sebelítosti jako předchozí roky.
„Buď tak hodná a udělej mi další perníčkový flat white, ano?" poprosila ji paní Davidsonová. „Ale už bez kofeinu, víš, že mohu jen jedno kafe denně."
„Samozřejmě," usmála se, vzala si prázdný šálek a odešla za pult.
Během přípravy kávy přemýšlela, co by ještě kavárně dodalo vánoční kouzlo. Přes internet si objednala pár vánočních hrníčků, které v prosinci vymění za klasické, a krom světýlek, které právě rozvěsila, ještě na okna nalepila sněhové vločky. Chystala se ozdobit i stromeček, ale nechtěla umělý a na živý bylo ještě brzo.
Kavárnou se rozezněl zvonek, který oznamoval příchod nového hosta, než však stihla Hermiona zvednout hlavu, aby nově příchozího pozdravila, uslyšela známý hlas.
„Oblíkej se a jdeme ven!" vyhrkl, aniž by se obtěžoval s pozdravem.
Hermiona, která si nemohla nevšimnout jeho nadšení, mu věnovala pobavený pohled. „Kdybys se rozhlédl kolem, zjistil bys, že jsem tu dnes sama, takže bohužel nikam jít nemohu."
Blaise se po jejích slovech rozhlédl po kavárně a na čele se mu objevila malá vráska.
„Nepočká to až zavřu?" zeptala se, když nic neřekl.
„To už mám na programu něco jiného, ale to nevadí," řekl a znovu se rozhlédl pro prostoru. „Na chvíli si teď odběhnu, a pak se zase vrátím," vyhrkl, a než měla vůbec možnost se ho zeptat, jestli by si dal kávu, tak už byl zase pryč.
Hermiona nad tím pobaveně zakroutila hlavou a s hrnkem kávy se rozešla zpět za paní Davidsonovou. „Tady to máte, jeden perníčkový flat white bez kofeinu."
„Děkuji, drahá," usmála se na ni. „Mimochodem máš velmi pohledného přítele. Už jsem jej tu párkát zahlédla."
„Hlavně mu to neříkejte, už takhle má příliš velké ego," zasmála se Hermiona, která se ani neobtěžovala ji opravovat.
Místo toho se odebrala zpátky za pult, kde začínala pomalu uklízet. Jak se zdálo, každý kdo je viděl, si myslel, že tvoří pár, a tak se musela něčím zaměstnat, aby se nad tou představou moc nepozastovala. I kdyby nějakým zázrakem Blaise přijal to, že přišla o svou magii, nebyla tu šance, že by z nich bylo něco víc. Jeho život byl v kouzelnickém Londýně, a ten její tady v Cambridgi.
„Na shledanou," rozloučili se s ní poslední zákazníci.
„Mějte se," pozdravila je s úsměvem a pohledem je vyprovodila ze dveří.
Hodinky na zápěstí už jí pomalu oznamovaly, že je čas kavárnu zavřít, ale po Blaisovi nebylo ani stopy. Už to bylo něco málo přes hodinu, co se tu objevil a zase zmizel. Nevěděla, jestli se měla bát toho, co měl za lubem, ale věděla, že toho stejně moc nezmůže, a tak se s menším povzdechnutím pustila do úklidu stolů. Nebylo to moc práce, protože je utírala průběžne přes den, ale i tak jí to čekání na bývalého zmijozela zkrátilo.
Uběhlo další dvacet minut, než venku zahlédla blížící se postavu. Venku už byla poměrně tma a ulice zde nebyly zrovna dvakrát dobře osvětlené, takže si nemohla být jistá, že to byl Blaise. Když však byla neznámá osoba od kavárny jen pár metrů, všimla si, že táhne cosi za sebou, a tak usoudila, že to nejspíš Blaise nebude.
Chodec se náhle zastavil pod lampou a Hermiona šokovaně vytřeštila oči, když viděla, že je to vážně Blaise, který s sebou navíc táhne strom. Otevřela mu dveře, načež se otřásla pod náhlým přívalem zimy.
„Pospěš si," pobídla ho.
„Ne, pomoc nepotřebuji, děkuji za optání," řekl sarkasticky.
Hnědovláska nad tím protočila oči, i když to nemohl vidět, a zůstala stát na místě. Blaise mezitím konečně dotáhl menší stromek dovnitř, a tak za ním mohla zavřít dveře, aby jim zbytečně neutíkalo teplo.
„Hodláš mi říct, proč jsi mi sem donesl strom?" zeptala se, když zamkla.
„Říkala jsi přece, že začneš s vánoční výzdobou," odpověděl, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc na světě.
„To sice ano, ale také jsem říkala, že je na stromek ještě brzy," připomněla mu.
„Vím, vím. Vyjádřila jsi svůj smutek z toho, že tu nemůžeš čarovat, abys stromek očarovala tak, aby vydržel až do Vánoce," řekl, přičemž začal něco hledat v kapsách od kabátu. „Naštěstí pro tebe máš mě, a já jsem v týdnu pracoval na lektvaru, který prodlouží výdrž stromu," oznámil jí a konečně z kapsy vytáhl malou lahvičku.
Hermiony se jeho gesto dotklo, ale zároveň trochu zaváhala. „Nevím, jestli to můžeme použít."
„Neboj, ptal jsem se na to Emily, a ta mě ujistila, že to nebude problém. A teď mi podej nějaký stojánek."
Nevěřícně nad tím zakroutila hlavou a zašla za pult, aby v krabici s vánočními ozdobami vylovila stojánek. Napadlo ji, kde Blaise strom asi sehnal, ale rozhodla se, že se radši nebude ptát. Vždyť to vlastně nebylo ani důležité, hlavní bylo to, co se pro ni rozhodl udělat. Znovu si jen potvrdila, jak úžasný muž to byl.
„Mám ti asistovat?" zeptala se, když mu podala stojánek do ruky.
„To zvládnu," ujistil ji, i když ji tím moc nepřesvědčil. „Můžeš zatím uvařit kávu."
„Takhle pozdě?" podivila se.
„Máme před sebou ještě dlouhý večer," odpověděl lehce nepřítomně, neboť už přemýšlel, co s tím stromkem provede.
„To, co vždy?"
Blaise přikývl, načež jí věnoval pohled. „Vlastně, myslíš, že bys mi mohla udělat tu tvou perníkovou specialitu?" zamumlal.
„Samozřejmě," zasmála se a ještě k němu donesla krabici s ozdobami, než se vrhla na přípravu jejich nápojů.
Během přípravy si neodpustila, aby se párkrát nezadívala jeho směrem. Nemohla si pomoc. Celé to vypadalo tak domácky. Blaise začal pomalu strojit stromeček, nutno podotknout, že mudlovským způsobem, i když v tom samozřejmě neměl na výběr, a ona jim vařila kávu. Matně si z dětství pamatovala, že takhle nějak to probíhalo u nich doma. S tatínkem vždy začínali zdobit stromeček, zatímco jim maminka připravovala dobroty, a pak se k nim připojila.
S menším povzdechnutím se vrátila zpět do reality a s dvěma hrnky perníčkového flat whitu se rozešla za Blaisem.
Podala mu ten jeho a podívala se, co zatím ozdobil.
„Ty jsi nikdy stromeček ještě nezdobil, že?" zasmála se a položila svůj hrníček na nejbližší stůl.
„Něco se ti nelíbí?" chtěl vědět a nezapomněl na ni pohlédnout s pozvednutým obočím, jako kdyby ji přímo vyzíval k tomu, aby si troufla něco namítnout.
Znovu se zasmála. „Ne, to ne. Ačkoliv je to velmi osobité, většinou se spíš ozdoby rozmisťují rovnoměrně a ne všechny na jedno místo," vysvětlila, přičemž pár ozdob převěsila na jiné větve.
„Ničíš moji artistickou stránku," odfrkl si a napil se kávy.
„Ještě to nevzdávej," povzbudila jej pobaveně.
Blaise dělal, že je uražený, a tak sáhla do krabice pro další ozdoby. Aniž by se podívala, pověsila ji na stromeček, a až když ozdoba visela na větvi, viděla, že to nebyla červená koule jako zbytek ozdob, ale malá kniha. Letmo pohlédla na Blaise, který jí ovšem nevěnoval pozornost, nýbrž se pečlivě věnoval zdobení. Byla si naprosto jistá, že žádnou takovou ozdobu nevlastnila, takže musela být od něj. Usoudila, že z toho nechtěl dělat žádné velké drahoty, a tak o tom pomlčela a dál se věnovala zdobení.
Kdyby se mu rozhodla alespoň poděkovat, zjistila by, že s tím neměl nic společného. Blaise využíval svého sledovacího talentu a užíval si pohled, který se mu naskytl. Posledních pár dní viděl Hermionu v trochu jiném světle, a i když zatím nevěděl, co to znamenalo, čím dál víc přemýšlel nad tím, že by si na to dokázal zvyknout. Sice by se mu to ještě nedávno zdálo nemožné, ale klidně by takhle mohl žít až do konce svého života.
„Přemýšlel jsem, jestli bys nechtěla příští týden přijet do Londýna. Mohli bychom si projít vánoční trhy," podělil se s ní o svůj nápad. Nedávno si četl o mudlovských trzích a zdálo se mu to jako něco, co by se Hermioně mohlo líbit.
Hnědovlásky prvotní impulz nebylo odmítnutí, jak by tomu bylo minulé měsíce, ale i tak zaváhala. „Nemuselo by to být špatné. Jen se ještě budu muset ujsitit, že tu může být Emily celý den."
„Dobře," usmál se na ni, a pak v příjemném tichu pokračovali se zdobením stromku.
•••
Theodore se zrovna chystal jít na oběd, když v tom se ozvalo zaklepání na dveře, které se otevřely dřív, než stihl dotyčného vyzvat ke vstupu.
„Doufám, že máte s Daphné o víkendu čas!" vykřikl radostně Harry.
Hnědovlasý kouzelník si v hlavě rychle prošel jejich itinerář. „Myslím, že bychom měli mít volno. Co chystáš?"
Harry se na něj zazubil. „Budeme slavit. V Doupěti, přijďte v kolik budete chtít. S rodinou budeme mít oběd a přátelé se začnou scházet kolem třetí," oznámil mu.
„A co přesně budeme slavit?" zeptal se, i když odpověď už tušil. Harryho takhle šťastného snad ještě neviděl a vzhledem k tomu, že listopad se téměř blížil ke konci, bylo už načase, aby Ginny požádal o ruku, jak to měl v plánu.
„Přece moje zasnoubení s tou nejúžasnější holkou, kterou znám," oznámil mu s obrovským úsměvem na tváři.
„Tak to vám gratuluji," popřál mu upřímně, zatímco vnitřně začínal trochu panikařit.
„To si nech na sobotu, ale děkujeme. Tak co, půjdeme teď na oběd?"
„Jasně, jen mi dej minutku, a můžeme jít," řekl a popadl pergamen, na který rychle napsal krátký vzkaz a poslal ho po sově Blaisovi. Věděl, že teď už mu nezbývalo nic jiného než se modlit k Merlinovi.