,,I'm holdin' out hope for you to say, "Don't go"
I would stay forever if you say, "Don't go"
-Say Don't Go, Tylor Swift
[- - - - - - - - - -]
Neměl tam vůbec být, čekat na mě. Měl být v Monaku, někde, kde by mě ignoroval, tak tak jak jsem si oprávněně zasloužila. Neměl přede mnou stát, ne, ve chvíli, kdy jsem si všechno potřebovala probrat a přebrat v hlavě, kde převládal zmatek a chaos. Já, má hlava, nic nebylo připraveno čelit mému rozhodnutí, hlavně ne jemu.
Hleděla jsem do jeho očí, pořád jsem neuměla uvěřit tomu faktu, že doopravdy stál přede mnou.
,,Přijel jsem, jak nejrychleji jsem mohl, Rio. Hrozně jsem se o tebe bál, když jsi mi neodpovídala na zprávy a nebyla doma," řekl, vypadalo to tak, že se mu ulevilo. Překvapilo mě, že jsem si nevšimla zpráv a hovorů, kterými mě obsypal stejně jako já včera jeho.
,,Byla jsem totiž v práci," vyšlo z mých úst mrazivým tónem. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo.
Charlese má odpověď zaskočila, nakrčil obočí a o krok ke mně přistoupil. Byl natolik blízko, že by bylo jednoduché mě obejmout. ,,Rio, vím, že jsem ti neodpovídal, že jsem tady pro tebe nebyl... Ale teď tady jsem, mio amore." Jeho pousmátí mi způsobilo bodnutí přímo do středu mého srdce, raději jsem kvůli toho odvrátila pohled ke vstupním dveřím. Chtělo se mi hned začít brečet, ale chtěla jsem slzy potlačit do té doby, než na sebe budu sama mít ještě víc vzteku, než doposud.
,,Na to je nejspíš příliš pozdě, Charlesi," vyřkla jsem s takovým klidem, až mě to samotnou překvapilo. Přesto jsem mu nedokázala pohlédnout do očí.
,,Na co je pozdě?" Položil ruku na moji tvář, opatrně ji otočil tak, abych mu pohlédla do nechápavých očí. Pomalu, ale jistě jsem pociťovala, že se má klidná maska začíná hroutit. ,,O čem to prosím mluvíš?"
Zakývala jsem hlavou a rukou odstrčila tu jeho z mé tváře. Bylo mi do pláče, sakra, já nechtěla nic z toho, co po mně Nicholas žádal. Nechtěla jsem se odříznout od Charlese, ne zase, ne když jsme si k sobě našli cestu.
Ale... Strach o moji budoucnost ve mně převládal. Neuměla jsem si představit jinou práci, než tu, o které jsem snila celý svůj život.
,,O tom, že jsi přijel pozdě," zašeptala jsem.
,,Nerozumím tomu, jak, že jsem přijel pozdě? Co se stalo?"
Ustoupila jsem od něj a pohlédla mu do očí a odevzdaně vyřkla: ,,Včera večer mi zavolal Stayer. Za tohle všechno může on."
Charles svraštil obočí, vztek se mu mihnul v obličeji, když si na něj vzpomněl. ,,Stayer?"
,,Odmítla jsem jeho nabídku a splnil, co mi slíbil, že mě úplně zničí," usmála jsem se na muže přede mnou s bolestivou grimasou. ,,Protože se mu to povedlo příliš dobře."
,,Jakou nabídku?" zeptal se, přestože tušil, o co šlo. Pohlédla jsem na něj pohledem, který v sobě měl tolik emocí, tolik, co říct.
Jak mu jen říct, že on nebyl tím, co jsem si vybrala?
Na sucho jsem polkla. ,,Aby mohl dokončit to, co chtěl v Bahrajnu."
Charles zaťal čelist a pohlédl někde za mě. Viditelně v sobě měl hněv, projel si dlaní ústa a zakýval hlavou. ,,Kdybych tady byl, kdybych byl s tebou, nikdy by se to nestalo. Pro boha... Moje mamka se pokaždé potřebuje přesvědčit, že jsem v pohodě, když mám nějakou nehodu, kvůli tomu jsem ti nemohl odpovědět. Hned jak mi to potom pár lidí poslalo, chtěl jsem za tebou přijet, než abych ti napsal, nebo zavolal, ale bylo tak pozdě..."
,,Čekala jsem na to, sakra! Charlesi, nechal jsi mě v tom naprosto samotnou! Nevěděla jsem, co s tím udělat! Ani teď nevím." Rozhodila jsem frustrovaně rukama.
,,Já vím, já vím, moc mě to mrzí. Udělal jsem hloupost, Rio, já vím. Ale už tě v tom nenechám samotnou, vyřešíme to společně."
,,Na to už je pozdě, Charlesi," vyšlo ze mě se zlomeným hlasem, s očima zalitýma slzami. Všechna frustrace, vztek, který ve mně byli, najednou odešli. Protože jsem věděla, že to, co budu muset udělat, bude mnohem horší, než to, co mi slíbil Stayer.
Překročil vzduchoprázdno, která nás od sebe dělilo a položil mi opět ruce na mé tváře. Byl ke mně tak blízko, jeho dech mě lechtal na rtech. Nerozuměl mým slovům, ani nemohl.
,,Co to plácáš, mia cara? Na co je pozdě?" Hledět do jeho nechápavých zelených očí pro mě bylo příliš, jeho blízkost na mě bylo moc, raději jsem odvrátila zrak a přála si, aby to šlo vyřešit jinak. On mě, ale přiměl, abych se mu podívala opět do očí, jemně mi přejel prsty na čelist, kterou mě přinutil, abych na něj pohlédla zase.
,,Scarlet je na mě naštvaná, hora lidí se na mě sesypala, můj šéf v práci..." hlas se mi ztratil, ,,chtěl ať se rozhodnu. A to mezi tebou a prací."
Hleděl do mých očí, jako by v nich chtěl vyčíst mé rozhodnutí. Slzy na mých tvářích byly nejspíš dostačujícím důkazem. Bříškem palce mi utřel slzu klouzající mi po tváři. Zavřela jsem oči, jelikož mě neskutečně zraňovalo vidět, jak se jeho výraz mění. Jak pomalu začíná rozumět tomu, co jsem učinila, jak nakrčil obočí, jak se v jeho očích mihlo tolik smutku.
,,Prosím, řekni mi, že - " jeho tón hlasu byl hrubší, než obvykle, ,,že sis nevybrala svoji kariéru."
Znal mě, věděl sám až moc dobře, co jsem si vybrala. Otevřela jsem své oči zalité slzami. ,,Moc mě to mrzí."
Jeho dlaně zmizely z mých tvářích, veškeré teplo a pocit domova zmizel s ním. Tentokrát mě nezachrání před ničím. Nezachrání mě jako princ na bílém koni před mými rozhodnutími, na to byl i on krátký.
Chtěla jsem, aby o mě bojoval, aby neztrácel naději. Přála jsem si, aby se se mnou začal hádat, aby ze mě dostal slova, která jsem neuměla vyslovit.
,,Jak -, proč?" zeptal se nevěřícně. ,,Po tom všem..."
,,Neměla jsem na výběr, Charlesi," zašeptala jsem.
,,Tys neměla? Ani jsi nepřemýšlela nad tím, že by sis vybrala mě?" Zakýval hlavou a zkřížil ruce na hrudi. Vzal si mé slova špatně, takhle jsem to nemyslela.
,,Ne, ne, nic takového, já nevěděla, co dělat. Všechno se seběhlo tak rychle a najednou, najednou bylo po všem." Lepší slova z mých úst nevyšla, přestože jsem měla v úmyslu říct: Nicholas na mě tlačil, buď bych ztratila věc, kterou bych milovala, nebo tebe, člověka, který pro mě znamená všechno.
Na sucho se zasmál, což pro mě bylo znepokojivé. ,,Po tom všem, co jsme spolu zažili. Po tak dlouhé době. A ty sis vybrala svoji kariéru."
,,Děláš jako kdyby sis ji sám nevybral," vyletěla mi ze rtů první myšlenka, která mě napadla.
,,Tohle je naprosto něco jiného, Rio." Zamračil se na mě.
,,Myslíš? Mně se to zdá stejné. Kdybys měl opustit Ferrari jen kvůli toho, abys byl se mnou, nikdy bys něco takového neudělal," obořila jsem se na něj s vyčítavým tónem.
Na pár vteřin na mě pouze hleděl, zarytě mlčel a vypadal na to, že mě chce zabít pohledem. Měla jsem pravdu a on to až moc dobře věděl. Neměl žádný argument, kterým by mé tvrzení vyvrátil.
Ušklíbla jsem se nad jeho mlčením. Neudělalo mi to přímo radost, spíš mě to víc popudilo k další reakci. ,,Vidíš? Udělal bys to samé co já a ani bys nad tím rozhodnutím nepřemýšlel."
Charles zakýval hlavou na znamení nesouhlasu. ,,To, co říkáš je něco naprosto jiného. Jezdit za Ferrari nemůže jen tak kdekdo, dřel jsem pro to celý můj život! Už od malička jsem dřel, abych se dostal tam, kde jsem právě teď. A to nejen pro sebe, ale i pro ostatní lidi, kteří jsou v mém životě, taky pro ty, kteří tady nejsou!" Jeho slova mě sice vnitřně zasáhly, mrzelo mě, jak nefér jsem vůči němu byla, ale i on byl nefér ke mně. Charles se ke mně přiblížil natolik, že mě od jeho rtů oddělovalo pouze několik centimetrů. Tentokrát jsem však neměla ani nejmenší touhu se jich dotknout, nebo se jich zmocnit stejně jako v Německu.
,,Takže bych se měla vzdát svého celoživotního snu? Jen tak? Protože pokud bych si vybrala druhou možnost, jako novinářka bych si nikde ani neškrtla. Myslíš, že by někdo stál o někoho jako já?" zeptala jsem se jízlivým tónem, ,,člověka, který neumí být profesionální?! To těžko!" vyštěkla jsem na něj.
,,Takže tys zahodila všechnu naši snahu košem, jen proto, aby sis udržela místo!" vyřkl hlasitým, sarkastickým tónem. ,,A neříkej, co by kdyby, Rio, protože já jsem nebyl ten, kdo tak rozhodl!" Když začal máchat prstem před mým obličejem, cítila jsem jak rudnu. Vzteky.
Zaťala jsem zuby, jak moc jsem prostě chtěla vzít a odejít, nechat ho na ulici, aby své moudrosti říkal ostatním okolo. Alespoň bych nemusela poslouchat to, jak špatně jsem se rozhodla. ,,Myslíš, že to sama nevím? Byla jsem u toho!" vyřkla jsem s neskrytou ironií v hlase.
,,Vážně? Přemýšlela jsi vůbec nad tím, jaký dopad to bude mít na lidi okolo?! Že to nezraní jenom tebe, ale i mě?!"
Chtěla jsem, aby bojoval, aby bojoval o mně, jak to jen šlo. Nechtěla jsem, aby se vzdal, přestože jsem mu tvrdila naprostý opak. Toužila jsem po tom, aby se nenechal odehnat jednoduše a nesmířil se s tím. Potřebovala jsem Charlese, který by mě zarputile přesvědčoval o tom, proč bych měla zůstat s ním, toho který se nikdy nevzdával ničeho.
,,Ne, nepřemýšlela, protože jsi myslela jenom na sebe!"
Musela jsem se prudce nadechnout a vydechnout, neměla jsem na něj myšlenkové pochody, hranice mojí trpělivosti přetekla.
,,Tobě snad nedochází, že bych ztratila práci, kterou miluju?! Že bych už nejspíš nikdy neměla možnost dělat žurnalistiku?" Zakývala jsem hlavou a odtáhla se od něj. Zahlédla jsem, jak se v Charlesově obličeji mihlo pochopení, ale ani to nemohlo změnit to, co jsem udělala. ,,Myslím si, že už je zbytečné o tomhle mluvit, Charlesi," vyřkla jsem a pohlédla na něj s malou lítostí v očích, na mé tváři byla jen kamenná maska.
Své slova jsem chtěla potvrdit mým odchodem, ale jeho ruka která se najednou obmotala okolo mojí dlaně mě zastavila v pohybu.
,,Tohle nemůžeš myslet vážně, Rio, nenechám tě to skončit takhle," snažil se mě ještě přesvědčit. Ale já si byla jistá tím, že svoji práci ztratit nechci, bylo pozdě.
,,A co bys chtěl asi skončit? Mezi námi nikdy nic nebylo," spolkla jsem tu jedovatou lež, která mě nepříjemně štípala na jazyku.
,,Takže ty tenhle víkend bereš jako nic? I to, co jsme spolu prožili?" zeptal se s hlasem ostrým jako břitva, i jeho pohled ztvrdnul, přesto se jeho obličej přiblížil blíže k tomu mému, jeho zrak se na malý moment zastavily na mých rtech.
Neuhnula jsem pohledem z jeho očí. ,,Přesně tak."
,,Sama až moc dobře víš, že si to jenom nalháváš. Něco ke mně cítíš, stejně jako já k tobě. Nemůžeš to jen tak nechat být." Dotek jeho prstů okolo mé ruky zněžněl, jeho pohled byl náhle jiný.
Dech se mi na několik dlouhých vteřin zadrhl v ústech, když mi bříšky prstů přejel od mé dlaně až k mému obličeji. Jen jsem na něj němě hleděla, zatímco jsem si v hlavě srovnávala, že to, co dělá, je špatně. Špatně pro mě.
,,Myslím, že můžu," vyřkla jsem se smrtelnou vážností a při tom neuhnula pohledem z jeho očí, ve kterých se náhle odrážela bolest. Vytrhla jsem se mu ze sevření, dala pryč teplou dlaň z mé tváře a bez dalších slov, či ohlédnutí, jsem šla domů. Cítila jsem, jak se jeho oči zabodávají do mých zad, jak pořád nevěřícně stojí na stejném místě. Já nezastavila své kroky, jen jsem vstoupila dovnitř a zabouchla za sebou.
První, co jsem ucítila, když jsem zavřela dveře do bytu, byl pocit mých třesoucích se nohou. Posadila jsem se vyčerpaně na zem a s nepravidelným dechem jsem se opřela o chladné dřevo. Zastudilo mě na rozpálené kůži. Tělo se mi třáslo z toho, jak moc jsem se chtěla vrátit a zvrátit mé rozhodnutí. Ale pokud bych mu měla čelit podruhé, nevyšla by ze mně ani pouhá hláska, což jsem nemohla dopustit.
Byl konec a on musel respektovat mé rozhodnutí. Stejně jako mé zrádné srdce.
[- - - - - - - - - -]
Najednou se všechno byl každý den jako jedna a ta samá rutina. Neodpovídala jsem nikomu na žádné dotazy, ani na telefonáty od Scarlet, která mi volala s pravidelností každý den, či snahy Andrého, který si se mnou chtěl promluvit. Pokaždé jsem dělala, že ho neslyším, nebo nechala ležet mobil, co nejdál od sebe, ztišila ho, aby mě to při práci tolik nerušilo a předstírala, že se nic neděje.
V mé práci jsem dělala na malých článcích, o které by normální smrtelník jen přelétl zrakem a dále se nad nimi nezabýval. Nicholas mi dával tolik práce, až mi připadalo, že to byl trest za mé neprofesionální chování. Nic z úkolů, kterými mě pověřoval, nebylo záživné a pokaždé jsem se přemáhala, abych na určité téma udělala alespoň malou zprávu.
Můj otec ale věděl, že se se mnou něco stalo. Nebyl slepý a moderní technologie mu nebyly tak vzdálené jako jiným lidem v jeho věku. Chtěl si o tom, tsunami co se rozjelo na internetu, promluvit. Pokaždé jsem ho odehnala s rázným ne. Sama jsem se potýkala s výčitkami svědomí a nechtěla jsem kvůli toho, co se stalo zase brečet. Své snahy nechal po několika dnech, kdy si uvědomil, že ode mě neuslyší nic z toho, co by si přál.
André ani Scarlet takoví nebyli. A já přemítala nad tím, jestli jsem za to byla ráda, nebo ne. Protože mě André stejně zastihl po několikadenním mlčením, kdy jsem se mu vyhýbala, jak nejlépe jsem uměla.
Chyběla mi jeho přítomnost a lehkost v naší společné spolupráci, jelikož jsem po většinu času pracovala naprosto sama ve své malé kanceláři, kterou bych přirovnala ke kumbálu na všechno harampádí v novinách. I když jsme při práci mnohdy moc nemluvili, chyběly mi ty konverzace.
,,Rio, přestaň se chovat jako malé dítě," řekl s povzdechem, když jsem ho zahlédla na chodbě před sebou a já se hned otočila a hledala jinou cestu, jak se dostat k automatu na kávu. Měla jsem sto chutí mu odseknout, ale tím bych přestala mlčet. ,,Vím, že ta celá situace pro tebe není snadná, proto si nech pomoct. Nemusíš v tom být sama."
Kývala jsem hlavou a zvýšila svoji krokovou frekvenci, André za mnou mě stejně doháněl.
,,Prostě mě nech být, André, to je všechno, co od tebe chci," vyřkla jsem s otráveným hlasem, i když jsem cítila, že pokud bych promluvila zase, tón hlasu by v sobě měl známky smutku.
,,Nic takového nedopustím. Vím jaké to je, když se na tebe celý svět sesype."
Proč? Proč to někteří lidi jen tak nevzdají jako ti ostatní?
,,Nevíš, jak se cítím," odsekla jsem a konečně se dostala k vytouženému automatu. Dala jsem tam několik mincí a modlila se za to, aby ta káva byla, co nejrychleji hotová.
Andrého hruď klesa a zvedala se v pravidelných intervalech, když se postavil vedle mě, zatímco jsem si kupovala svoji každodenní dávku kávy.
,,To nevím, ale chápu tvoji situaci, Rio. Sice se mi nestalo přesně to, co tobě, tak jsem zažil něco podobného." Po očku jsem zvědavě pohlédla na svého kolegu, ale hned svůj zrak zaměřila na kelímek plnící se voňavou kávou. Nic jsem mu na to neřekla, ani netušila co. On stejně v mezičase, co se má káva dodělávala, začal vyprávět. ,,Vím, že mi nic neřekneš, ale víš, co se stalo mě?" Pohlédla jsem mu s hraným zamračením do očí vzala si svůj kelímek s horkým nápojem uvnitř a šla zpátky do své malé kanceláře bez denního světla. ,,Byl z toho celkem poprask, sice ne tak velký, ale byl. Dalo by se říct, že jsem byl ještě mladý a nerozvážný, ale bylo mi v tu dobu okolo třiceti dvou let. Pracoval jsem v jedné novinářské společnosti v Alpách u hranic s Itálií. V tu dobu byla zima, takže žádné velké zprávy ze světa Formule 1 nebyly."
On mě stejně následoval. Skřípala jsem zuby, jak moc jsem chtěla mít svůj vlastní klid. Ale na druhou stranu jsem byla ráda za to, že se mnou konečně někdo mluvil, většina kolegů se na mě dívalo vyčítavě, nebo nade mnou ohrnovali nos. Nemusela jsem se ani ptát, jaký důvod k tomu měli.
,,Jezdil jsem v tu dobu po Alpách, kde se jezdil světový pohár v lyžování a vlastně dělal to samé, co jsme dělali každý závodní víkend. Ale jednou, netuším jak, jsem si s jednou italskou lyžařskou padl do oka. Vzájemně jsme cítili, že... že se navzájem přitahujeme."
,,Proč mi to říkáš?" zeptala jsem se a naprosto vzdala své snahy o moji další ignoraci. Zpomalila jsem a přesunula se po bok Andrému.
Ani na vteřinu nepřemýšlel nad odpovědí. ,,Protože tě v tom nechci nechat samotnou. Znám tě tak dobře, že vím o tom, že všem okolo děláš to samé, co mě."
Odvrátila jsem od něj zrak, jak mě jeho slova bodla správně do srdce.
,,Možná by to pro mě bylo lepší," zašeptala jsem a usrkla si kávy, ale André začal opět vyprávět.
,,Tak jsme spolu já a Adelaine, začali trávit čas." Trklo mě to do hlavy ve vteřině, co vyřkl její jméno. Mluvil o sobě a své ženě, to mě naprosto překvapilo. ,,Pokaždé, co letěla na lyžích dolů ze svahu, jsem se modlil za to, aby se jí nic nestalo. Jednoho dne... jí podjela lyže. Když jsem viděl jak se v rychlosti zastavila až o mnoho metrů dál, vůbec jsem nepřemýšlel a běžel na místo, kde spěchali záchranáři. Všichni mě od ní odháněli, neměl jsem tam, co dělat. Ale ona trvala na tom, abych byl při tom, jak s ní budou sestupovat z kopce. Nechtěla se cítit sama po tak ošklivé nehodě a já za to byl rád. Vypadalo to totiž tak, že si něco udělala jednou nohou, tak nebyla jiná šance, než jet do nemocnice. Bylo mi trapně, když jsem procházel okolo kolegů, které jsem znal několik let. V naší branži nebylo místo pro zamilovanost.
Adelaine mi ale něco zatajila. Věc, na kterou jsem se jí do té doby nikdy nezeptal. Když jsem jí tiskl ruku, zatímco jsem šel vedle nosítek, se z davu lidí prodral muž, který byl rudý vzteky. Zeptal se mě, co tam s ní dělám a já mu odpověděl, že jsem její přítel. Zeptal jsem se ho na to samé a zjistil, že to byl její manžel. Oba jsme byli v šoku, šlo na něm vidět, jak moc je naštvaný. Neměli jsme čas na to něco dělat, protože nám oběma záleželo nejvíce na Adelaine."
I když to bylo nevhodné, přesto jsem trochu vyprskla smíchy. ,,Manžel? To vážně?"
André do mě trochu drkl a já se honem přesvědčovala o tom, jestli nějaká část mé kávy není na zemi. ,,Nesměj se tomu, pro nás oba to bylo stejně nepříjemné zjištění. Jediné, co mě zachránilo od monoklů byla Adelaine, která od něj chtěla stejně odejít a on samotný, který nebyl díky bohu moc agresivní a všechno vzal pozoruhodně s klidem. I když na mě zprvu hodně křičel. Přemýšlel jsem, jestli bych jí byl schopen opustit, pokud by se s ním nerozvedla, ale udělal bych pro ní úplně všechno. Ale její manžel byl jen malý problém, jelikož se dalšího dne po všech novinách začala šířit zpráva o aféře mezi ní a mnou. Dokonce ani noviny, do kterých jsem psal se tomu nevyhnuli, což se samozřejmě nelíbilo mému šéfredaktorovi, ten se se mnou vůbec nepáral a vyhodil mě hned, jak mohl. Byly to hořké chvíle, které jsem zvládl jen díky ní. Našel jsem si novou práci, narodila se nám dvojčátka..." Z jeho úsměvu mě zabolelo u srdce.
,,Co si tím vším chtěl říct, André?" zasyčela jsem na svoji obranu. Chápala jsem ho tak, že jsem udělala chybu ve chvíli, kdy jsem si vybrala kariéru a ne Leclerca.
,,Že nejsi první, ani poslední člověk na Zemi, který začal cítit lásku k někomu, ke kterému by neměl, že se prostě někdy věci nedějí v náš prospěch. Proto pro ně musíme bojovat, pro lidi, které milujeme," říkal s takovou něhou, tak konejšivě, až se mi v očích objevily slzy.
,,Já už dávno dobojovala," zašeptala jsem se zlomeným úsměvem.
,,Nikdy není pozdě, Rio. Vím, že jsem ti v minulosti říkal, aby sis dávala pozor, hlavně kvůli následkům, ale vidím, jak se trápíš, jak vypadáš a - "
,,André, nenuť mě k tomu, abych zase začala litovat svého rozhodnutí. Na to je pozdě," zamumlala jsem a projela si dlaní obličej.
,,Proč?"
,,Protože není cesty zpět. Vybrala jsem si tuhle práci a jsem za to ráda." Vyloudila jsem ze sebe úsměv a otevřela dveře svojí temné kanceláře. Když jsem rozsvítila, bylo mi skoro až do pláče.
Položila jsem kelímek na stůl a otočila se k Andrému, který se na obrázek, který se mu naskytl, nevěřícně díval. ,,Ty jsi ráda za tohle?" Zvedl obočí, když si přečetl název článku, který jsem měla rozepsaný. ,,Největší tyrani podle znamení zvěrokruhu?" Nevysmíval se mi, jen poukazoval na pravdu, což mě naštvalo. Psaní o horoskopech byla jedna z věcí, kterou jsem ze srdce nenáviděla.
Neodpověděla jsem mu na jeho druhý dotaz. ,,Ano, jsem." I když jsem o tom začala pochybovat.
,,Co se vlastně stalo, Rio? Pořád nechápu, jak se ty fotky dostaly ven."
Jednou jsem se nadechla a vydechla, než jsem mu řekla o tom, že za tím vším stál náš dobrý známý, Stayer. Jeho překvapení bylo očividné, několik vteřin na mě jen němě zíral, jako by čekal, že si z něj jenom střílím. Nezeptal se na to, proč to udělal, ani na další podrobnosti. Zamračil se, ale já věděla, že to zamračení nepatří mně.
,,Měla bys ho nahlásit na policii, Rio. Tohle chování - , " vydechl, jak se snažil udusit své emoce, ,,není normální."
,,Není na to trochu pozdě?" zeptala jsem se a sklopila pohled. Napadlo mě to, ale pokaždé, když jsem se k tomu odhodlala, připadalo mi hloupé. Nicotné.
,,Není. Se vším ti pomůžu. Tohle mu nemůže projít jen tak."
Hned na to mě donutil zavolat na policii. Paní na druhé straně rozhodně připadala celá situace jako vymyšlená. Ale mé obvinění nemohla nechat jen tak být jakkoliv přehnané se jí zdály. Všechna sranda šla bokem, když jsem jí řekla o příčinách Stayerova činu.
Nemohla s tím sice dělat nic přes telefon, ale domluvila mi schůzku ještě téhož dne na policejní stanici v Nice. Místní komisař byl vůči mým nařčením opatrný a nevypadalo to tak, že to bere vážně, na konci, po důkazech, které jsem mu ukázala, mi slíbil, že se spojí s kolegy z Německa. Neslíbil sice nic velkého, ale slíbil mi, že se s tím pokusí dělat vše, co bude v jeho silích.
A naposledy, předtím, než byl výslech ukončen, se mě komisař naposledy zeptal: ,,Jste si jistá, že proti panu Stayerovi chcete vznést obvinění?"
A já neváhala. Vznesla jsem vůči němu obvinění za pokus o znásilnění, stalking a vyhrožování.
A já konečně po mnoha dnech cítila, že se alespoň něco sune kupředu.
[- - - - - - - - - -]
Scarlet byla zarputilá a neuvěřitelně neodbytná osoba. Dosáhlo to až tak daleko, že mě to doopravdy začalo štvát a otravovat. Po dvou týdnech a pár dnech mé ignorace vzala iniciativu do svých vlastních rukou. Volala mi většinou od pěti do sedmi odpoledne, ale v ten den jsem nedostala ani jeden zmeškaný hovor. To bylo zvláštní.
Emoce uvnitř mě se ustálily a já si konečně oddechla. Věci se Stayerem se začaly pohybovat, důkazy svědčily vůči němu, i když se chtěl mobilního telefonu, ze kterého mi volal, zbavit, nevyhodil ho však do chvíle, kdy mu na dveře zaklepali dva policisté.
I tak jsem každý den měla před očima měla Charlese a tíživé rozhodnutí, které mě nenechávalo v noci spát. Možná jsem přestala cítit úplně. Nebylo to tak, že by mi to najednou bylo pryč, ale ta bolest mi začala připadat normální.
Daphne mi předla u mé hlavy, když jsem se koukala na svoji oblíbenou romantickou komedii kterou jsem znala jako své boty, i přesto mě rozbrečela a nachytala nepřipravenou. Hlavně v části, kdy se oba hlavní protagonisté hádali a rozešli se. To mi zlomilo srdce.
Smrkala jsem do kapesníku, když se rozezněl domovní zvonek, což způsobilo mé zmatení a nakrčené obočí. Zvedla jsem se opatrně z gauče a s dekou omotanou okolo sebe jsem se šinula ke dveřím. Myslela jsem si, že to mohl být můj otec, který se vrátil brzy z jeho odpočinkové dovolené v Itálii. Ale to byla hloupost. Měl se vrátit až další týden v pátek.
Odemkla jsem a otevřela dveře. Když jsem před sebou spatřila plavovlasou blondýnku, která ve své náruči nesla víno a několik balíčků čokolád, mé srdce mi vynechalo úder.
,,Nezvedala si mi telefon," řekla prostě omluvným tónem. ,,Můžu dál?" Vypadala tak nejistě, jako by se bála toho, že jí hned pošlu pryč.
Několikrát jsem zamrkala, abych se doopravdy přesvědčila, že tam doopravdy stála Scarlet. Hleděla na mě svýma velkýma temnýma očima, měla na sobě modré tričko a černé kraťasy. Kdybych šla ven, věděla bych, že tam bylo horko. Místo toho jsem po většinu dne zůstala v dlouhém pyžamu pod dekou a dívala se na romantické filmy, které mi lámaly srdce.
,,Jo-jo, rozhodně můžeš. Jen pojď," vykoktala jsem po chvíli a ustoupila tak, aby mohla přijít do bytu. Mírně se na mě usmála, oplatila jsem jí ho s jistou rozpačitostí, pořád jsem nezapomněla na to, že na mě křičela za to, že jsem jí o mně a Charlesovi nepověděla.
Když okolo mě prošla a vyzula si boty, hned zamířila do obýváku. Připadala jsem si jako v transu, zatřepala jsem hlavou, zavřela dveře a šla hned za ní.
,,Jak ztratit kluka v deseti dnech?" zeptala se, když se posadila na gauč posetý kapesníky a zadívala se na zastavený film. Natáhla mírně ruku, aby prohrábla Daphne jemný kožich.
Na její otázku jsem přikývla a hned sebrala posmrkané kapesníky a šla je hodit do koše. Na jazyku jsem měla tolik otázek, ale neuměla jsem překonat své mlčení. Natáhla jsem se pro dvě skleničky na víno a přinesla je na stůl do obýváku.
,,Co tady děláš, Scarlet?" zeptala jsem se s unaveným hlasem, nebyl důvod, proč bych měla chodit okolo horké kaše.
Scarlet se ošila a pohlédla mi hluboce do očí. ,,Přijela jsem se omluvit, Rio... Nevím, co to do mě vjelo, ale když jsem od Pierra slyšela, co se stalo..." vychrlila na mě v několika vteřinách s takovou rychlostí, že jsem to nebyla schopna vstřebat. Jediné na čem mi záleželo bylo, že se omluvila. ,,Moc mě to mrzí. Je mi strašně líto, co se stalo."
V mém krku mi najednou narostl obrovský knedlík, jelikož mi bylo zase do pláče. Začala jsem nekontrolovatelně mrkat, abych zahnala neposlušné slzy.
Scarlet mi položila ruce okolo ramen a přitáhla si mě k sobě, zatímco se mi teplé slzy spustily po tvářích. Neuměla jsem pochopit proč, jaký byl ten důvod, že se ze mě najednou emoce jen řítil ven.
,,Jsi tak statečná, Rio, tak statečná," šeptala mi, když mě objala, ,,zachovala jsem se tak hrozně. Myslela jsem si, že jsi to byla ty, kdo ty fotky rozeslal všem, i když jsem si říkala, že nemáš důvod, proč bys to udělala. Všechno mi začalo dávat smysl, když mi další den Pierre řekl o tom, co všechno se přihodilo, že to byl ten idiot Stayer a že jsi se rozešla s Charlesem. Chtěla jsem to hned jet napravit. Bála jsem se ale toho, že jsi na mě naštvaná." Neuměla jsem pochopit, že vše dokázala říct, jelikož jsem cítila, jak i ona začíná brečet. Přitáhla jsem si ji do ještě pevnějšího objetí.
,,By-byla jsem."
,,Už nejsi?" zalapala po dechu předtím než vzlykla. Nechtěla jsem mluvit, taky jsem to neuměla. Zakývala jsem hlavou na znamení, že už nejsem a nechala se unášet pocitem toho, že své udušené pocity můžu nechat volně plynout.
Trvalo několik minut, než jsme se obě uklidnily, než jsem nalila nám oběma sklenku bílého vína. Trvalo další půl hodinu, než ve mně začal alkohol alespoň trochu působit a já mohla vyklopit celou svoji duši ven. Držela jsem se hlavně části, která mi lámala srdce nejvíce.
Byl to krásný pocit říct to někomu jinému, někomu, kdo mě tolik chápe a rozumí. Byla jsem jí hlavně vděčná za to, že mi o Charlesovi nic neřekla, ani půlkou slova se o něm nezmínila, nebo ho nijak neobhajovala. I když jsem se jí chtěla tolik zeptat, jak se mu daří, poněvadž to musela na sto procent vědět.
Ale já nepotřebovala, aby se vrátil do mého života. Jediné, co jsem doopravdy potřebovala bylo, abych se posunula dál.
A já věděla až moc dobře, že tady pro mě Scarlet bude.
-
ahojte všichni! :D
Nějak se lepším s vydáváním kapitol hehe :D. Co říkáte na tuto kapitolu? Jaké z ní máte pocity?
Konec se neodmyslitelně blíží!
Krásný sprintový víkend!
-claire evans