Z dřímoty mě vytrhuje nějaký zvuk. Vzdálená rána.
Otvírám oči. V temnotě za oknem září jasný bod. Rudé plameny šlehající k nebi, v nichž se rýsuje černá kostra trosek.
Další rána, na druhém konci letiště vylétá k nebi smršť jisker a vzápětí vybuchuje koule ohně.
„Zase?" Dean se ke mně tiskne. Nedokážu se přimět k odpovědi, k jakékoli reakci.
V dáli na nebi vykvétá rudý květ, jehož hořící části pozvolna padají k zemi. Jen mlčky sedíme a pozorujeme to děsivé divadlo. Čekáme na poplach, ale marně. Ještě není tak zle, aby povolávali spící zálohy.
Čas se nekonečně vleče. Zvoní nám budíky.Ty první, bez kterých bych minimálně já ten druhý určitě zaspal.
„Tak půjdem?" ptá se odevzdaně Dean, když jeden po druhém vypíná. Oblékáme se v naprostém tichu.
Plácek před kasárnami je pokrytý vrstvičkou sněhu, jiskřící ve světle lampy. Hladký jednolitý povrch narušují dva páry stop, mířící směrem k letišti. Jdeme po nich a brzy se přidávají další stopy vedoucí od prvního bloku a pak další z těch ostatních. Nejspíš nejsem jediní, kdo si všiml, že se něco děje.
Hlídač na vrátnici je pro jednou úplně bdělý. Pouští nás zabránu. Bez prodlení, bez blbých keců. Krajně nezvyklé.
U jedenácté ranveje hoří. Plameny šlehají z trosek stíhačky, kterou náraz rozlomil, polámal a pokroutil k nepoznání. Někde vzadu, za druhým hangárem kam odtud není vidět, stoupá špatně zřetelný sloup kouře. A v dálce za letištěm... záře plamenů.
Koutkem oka registruju nějaký pohyb. Ve stínu hlavní budovy vrávorá nezřetelná postava v modré bundě. Za ní zůstává ve sněhu vyrytá brázda, v níž se rozpíjí stružka rudé krve. Než mi vůbec stačí dojít, co vidím, postava se zastavuje u zdi. Nejistě se opírá a klouže podél ní k zemi.
Vyměňujeme si s Denem pohledy a vyrážíme vpřed.
Klekám si na zem vedle ní. Je to žena, vcelku mladá tmavá dívka s divokými kudrnatými vlasy. Bundu má roztrhanou, z rukou a nohou jí trčí pokroucené kusy kovu. Obvyklý úsměv je nyní tak stažen bolestí, že ji na první pohled skoro nepoznávám.
„Jdu najít Flista," rozhoduje se Dean a já mu to nemůžu než odkývat.
Seržantka Marpelová, konečně jsem si vzpomněl na jméno, mu věnuje krátký odevzdaný pohled a zavírá oči. Celou uniformu má od krve, ale z pravého lýtka teče krev skoro proudem. Nemám po ruce obvaz, takže improvizuju. Promrzlými prsty si rozvazuju boty, vytrhávám tkaničky z oček, dokud je úplně neuvolním. Omotávám je kolem rány a co nejvíc přitahuju, abych zpomalil krvácení.
V kapse nacházím kapesník, který už má svá nejlepší léta taky za sebou, ale navzdory svému hrozivému stavu je celkem čistý. Otírám jí krev z obličeje, ale šrám přes celou tvář naštěstí není hluboký. Totéž se ovšem nedá říct o těch dalších. Pořezané má paže, nohy a jeden střep jí trčí z břicha. Druhou tkaničku věnuju na zaškrcení rány na lokti.
„Letecká uniforma je dost nepraktická, co?" šeptá seržantka chraplavě.
Pozemní složky mají první pomoc přímo v uniformě, jako naprostý základ. My... my máme předpisy, jakou barvu mají mít kalhoty.
„Nemáte obvazy v hangáru?" ptám se, přestože je hangár osmičky zaprvé strašně daleko, zadruhé lidi pobíhající po světě se šrapnely v těle, nepřistávají u hangárů.
„Co tam bylo, padlo na Bertrama." Má tichý zastřený hlas, ale zdá se být klidnější, než já. Možná je v šoku. A to je, prosím pěkně, jen ten nejmenší problém.
Ve sněhu na schodech vržou rychlé kroky. Nemám tušení kolik času uplynulo, ale mám podezření, že se sem teleportoval, protože Dean měl čas sotva dojít na zdravotku.
„ROXY!"
Vedle mě si kleká do sněhu kapitán Lewinski, „Bože můj."
„Hele, uctívat mě zase nemusíš." Úšklebek působí hodně nuceně.
Kapitán mi beze slova vráží do ruky dvě ruličky obvazu a tlakovou náplast. Nepotřebuj říkat, co mám dělat. Ruším tkaničkové škrtidlo a ovazuju rány pořádně.
„Co se to tady stalo?" ptám se. Kdyby ke střetu došlo někde daleko, nedoletí až sem tolik zničených strojů.
„Důkaz lidský blbosti," říká a já si všímám, že se mu třese hlas, „Roxy, cítíš tu ruku?!"
„Hmmm."
„Roxy," mírně jí třese, „dívej se na mě."
Vydává tichý zvuk, takový bolestivý povzdech. „Nemám v plánu umřít, jestli narážíš na..." škytá,„ na tohle."
Lewinski uhýbá pohledem a tiskne víčka k sobě. Vsadil bych boty, že se mu vybavilo hned několik dalších, kteří neměli v plánu umřít.
Utahuju další obvaz. Uvolňuju z rány šrapnel, kolem kterého už se nahromadilo tolik krve, že není vidět kůži. Utahuju tlakovou náplast a zase mám prázdné ruce. Lewinski na tom není o moc líp. Nejhorší zranění ale stále zůstává neošetřené. Pokroucený kus něčeho, co nepřipomíná nic, co by bylo k vidění ve stíhačce, Marpelové trčí z břicha. Nevím, jak hluboko, ale je div, že vůbec dokázala dojít až sem.
„Kde je Morgan?" ptám se, protože ať si o něm myslím cokoli, má jeden nesporný klad. Při práci nadává. Tohle napjaté ticho mě ničí.
„Měl dvanáctku, spí," kapitán ztěžka dopadá na zem s výrazem člověka, který má všeho dost.
„A záchranáři?" Nejbližší stanice je odtud pár minut. Nemůžeme se spoléhat na vlastní lidi, protože zdravotnické centrum stále nebylo obnoveno. A do Hlavní budovy se vejde akorát zdravotka. Takže jsme odkázaní na pomoc zvenčí, když se něco pokazí.
„Ve službě je jediná posádka. Kdo by chtěl pracovat na Vánoce?" říká útrpně Lewinski a mě dochází, že jsem tyhle svátky zrovna začal nenávidět.
„Ty lidi," prská Marpelová. Na zápěstí mi dopadá pár kapek krve. Doufám, fakt doufám, že si jen rozkousla ret, nebo tak něco.
Nezbývá, než prostě čekat.
V dálce se pohybuje nějaké světlo. To se asi jediná funkční posádka záchranky pokouší zvládnout několik raněných rozházených po okolí. Trvá věky, než se uráčí dorazit i sem. Marpelová je bledá a skrz obvazy jí prosakuje krev. Lewinski ji drží v náručí, aby neležela na holé zemi, ale i tak se klepe zimou. Určitě je pod nulou a všichni jsme náležitě promrzlí.
Když se konečně objevují záchranáři, Marpelová ho chytá za ruku. „Neříkej to Rochell, slyšíš? Chraň tě ruka páně, jestli..."
„Měla by vědět, co s tebou je..."Obrací oči v sloup. Rezignuje. „Dobře."
„Co se to tady stalo?" ptám se, když záchranka konečně mizí ve tmě. Kapitán se opírá zády o zeď. Jako by vůbec nevnímal, že sedí ve vrstvě sněhu, nyní rozrytého a zakrváceného.
„Lidská blbost," opakuje, „Jestli se neudržíme, některých škoda nebude."
Rukávem si stírá z čela sněhové vločky. Zase začaly padat. Čekám, jestli ještě něco dodá, ale mám smůlu. Zůstává sedět na místě, v mrazu, v mokré uniformě.
„Nekončí vám za chvíli směna, nebo tak?" ptám se nejistě, protože nevím jak jinak naznačit, že tohle asi není nejlepší místo, kde rozjímat o životě.
„Hmmm," kapitán mě okázale ignoruje. Se zavřenýma očima obrací hlavu k temnému nebi. K nebi, na kterém může poletovat a nejspíš i poletuje, absolutně cokoli.
Jdu dovnitř. V jídelně skoro nikdo není, což je sakra děsivé, protože to málo, co tu je, obsadilo hned sedm stolů. U stolů osmé a deváté letky je prázdná dobrá polovina míst. U stolu sedmičky není skoro nikdo. Desítka, jedenáctka a dvanáctka by se při troše snahy vešla dohromady k jedinému stolu a ještě by zbylo. Tím posledním obsazeným je stůl dvojky, u něhož jsou přesně jeden člověk. Kapitán Fletcher téměř zuřivě zírá do hrnku s čajem a poklepává prsty do stolu. Všímá si mě, sotva překročím práh. „Jak to zase vypadáš?"
Zmateně si prohlížím svoje svršky. Ruce mám od krve. To se dalo čekat. Mokrá kolena... to taky. A jak se mi povedlo zasvinit si od krve i lokty a snad celý předek košile... Kdo ví?
„K čemu ses přimotal?"
„K čemu?" opakuju zmateně. Nejsou ani tři ráno. Můj mozek není zvyklý v tuhle dobu fungovat.
„Ke komu," upřesňuje chmurně, „lidi nám tu padají jako hrušky. Tak mi rovnou řekni kdo to byl."
„Marpelová z Jestřábů," říkám a všímám si, že několik lidí u vedlejšího stolu ztuhlo. Zástupkyně velitele je důležitá postava, která je potřeba tady, ne ve špitále.
Fletcher se naklání dopředu a volá směrem k osmému stolu. „Kde máte velitele?!"
„Naposledy jsem ho viděl před zdravotkou s tím přitepleným..."
„To stačí, McDonalde, pochopili jsme," přerušuje ho Fletcher, „tak se urychleně někdo spakujte a jděte ho sebrat. Páč jak ho znám já, tak zrovna teď někde zírá do nebes a rozjímá, jestli si to hodit nebo ne."
„Já mu domluvím," od vedlejšího stolu vstává kapitánka Favero, „a když už jsme u hledání... neviděli jste Jonesovou?"
„Já ji slyšel," hlásí se zase ten samý Jestřáb, „taky před zdravotkou. Hádala se v kanclu s Troothem."
Od zdravotky je to ke generálově kanceláři přes patro a několik chodeb. To musí být hodně zapálená debata.
„Ty si sedni," Fletcher na mě kývá a já zaplouvám na své obvyklé místo.
„Co se stalo?" ptám se, „proč... proč hlídka nestartovala normálně?"
„Rozkazy z ministerstva obrany. Od desíti do sedmi je zákaz startovat, pokud není přímo hlášen pohyb nepřítele," mluví tiše a pomalu, takovým tím vražedným způsobem, že člověk nepochybuje o jeho schopnosti vraždit, kdyby byl nablízku někdo příhodný.
„Proč proboha?"
„Víš," kapitán si měří svůj čaj pohledem, jímž by se daly vrtat diamanty a štěpit atomy, „jistá malá holčička dospěla k závěru, že proudový motory vyplaší Santovy soby. K naší smůle je ten harant vnučkou premiéra," zvedá hlavu a dívá se mi do očí, „takže jo, dostali jsme zákaz startovat na hlídku, abychom neplašili soby."
„Vždyť neexistujou!" namítám šokovaně.
„To vyprávěj jinde. Naše milá vláda se rozhodla, že trpící národ má právo si užít klidné svátky."
„Tr... co?!" cítím, jak se mi do obličeje hrne krev. Už chápu, co Lewinski myslel tou lidskou blbostí. Jaký trpící národ, sakra?! Po většinu času se jim nic neděje!
„Víš, Casi," musím se nutit, abych neuhnul pohledem, „takhle to vypadá, když zájem jednotlivce nadřadíš zájmu většiny. Malá Charity Stautonová si doma chrní v posteli a těší se na Santu, kterýho teď nebude nic rušit. Cíl splněn. Teda pokud nebydlíš v jednom z těch tří městeček v Kentu, který kvůli tomu lehly popelem. Počet obětí půjde do tisíců. Jenom za ten jediný krátký boj jsme nenávratně přišli o dvacet stíhaček, zabilo se pět pilotů a dalších deset je zraněných, z čehož někteří těžce. Minimálně jeden skončí natrvalo v civilu. Tohle je výsledek ignorování zájmů všech kvůli jedinci. Výsledek neuvážené situace. Říct: Santa je pohádka, neexistuje, ty sušenky ti žere děda, není v zájmu toho jednoho malýho rozmazlenýho jednotlivce. Ani jeho rodičů. Ale zabránilo by to krveprolití. Proto by bylo kurva lepší, kdyby zatnuli zuby a fracka si srovnali. No, neudělali to. Tak my teď máme pěknou řádku lidí, kteří nebudou moct svátky ani vidět. Mladý vdovy, poloviční i úplný sirotky, rodiče co přišli o jediný dítě. Všechno v zájmu jedinýho haranta. Osmička nemá velení, protože jim stejně fakticky velí Roxanne, čímž je oslabena obranyschopnost země. Malej fakan ohrozil celej národ. Tohle je extrém, doufám. Ale jen potvrzuje, že když se svět řídí do hajzlu, na jednotlivci nezáleží. Rozumíš?"
Ztěžka polykám. „J...jo."
„No, tak alespoň že tak," něco hrabe v kapse, „chceš žvejku?"
„Ty jsou zakázaný."
„Ve službě. Ta začíná za pětadvacet minut. Chytej," posílá mi po stole plátek mentolové žvýkačky.
„Proč jste tu tak brzo?" ptám se ho. Stejně pořád nemůže do vzduchu.
„Jednoduchá odpověď. Proč jsi tady ty?"
Krčím rameny. „Viděl jsem z okna plameny," přiznávám.
„A?"
„Co a?"
„To vidíš někdo oheň a hned tam jdeš?" bere si žvýkačku a dodává, „jsi kluk z Barcelony, měl bys dělat úplný opak."
„Nevím, moc..." zatínám zuby, „moc jsem nad tím nepřemýšlel."
„To mi došlo."
Převaluju v puse žvýkačku. Pronikavá chuť mentolu mě nutí ke kašli. Mám mokrá kolena a je mi zima. „Jasně. Protože jsem blbej."
Obrací oči ke stropu. „Proč jsi sem šel?"
„Já nevím."
„No tak mysli, mladej."
„Já... já fakt nevím. Asi... asi jsem chtěl vědět... jestli se někomu něco nestalo," koktám rozpačitě, „nevím, prostě nevím."
Chvíli se na mě mlčky dívá. Je mi to nepříjemné, jako by se mi díval přímo do duše. „Pořád tě to sere, že jo?"
Přestávám žvýkat a polykám mentolovou slinu. „Co?"
„Pořád mi máš za zlý, že jsem poslal nesehranou partu." Nezní to naštvaně, ani vyčítavě. Prostě konstatuje.
„Ne."
„Ale nekecej."
Chvíli mlčíme. „Prostě nechápu proč zrovna nás šest."
Odsouvá stranou prázdný hrnek a opírá se o stůl. „Kdybych místo tebe skutečně poslal Melli, bylo by ti teď líp?"
Neurčitě krčím rameny. „Možná?"
„Nebylo," opravuje mě zcela samozřejmě, „Stejně by tě pořád žralo, co se mohlo udělat jinak a líp. Co bys TY mohl udělat. Protože když tě pošlu do akce, VŽDYCKY se přimotáš do největší vřavy. Nemáš pud sebezáchovy."
„To už jste říkal."
„A říkám to znova. Proto tady teď dřepíš a tvrdíš mi, že nevíš proč. Protože tě to táhne do centra dění. I když to není tvůj problém."
„Útočí na celou planetu, je to problém nás všech."
„No právě. Jenže většina lidí neumí uvažovat v širším měřítku. Ty ano. Jenže máš taky moc vysoký nároky. Nemůžeš vždycky všechny zachránit. Proto je ti ze všeho tak blbě, protože si všechno moc bereš. Kdybych tam místo tebe poslal Melli a ona to nepřežila, byl bys v háji ještě víc."
„Asi jo," uznávám, „ale proč..."
Zastavuje mě gestem ruky. „Proč zrovna tohle složení, co? Protože, a to si pamatuj, to nemá význam! Teď to nemá význam. Kdyby nepadli Rick a Ginger, odnesl by to někdo jiný. Bylo by ti líp, kdyby umřel třeba Jack? Nebo Amber? Nebo Gavin? Nebo já?"
Kroutím hlavou. Ne, určitě ne. Obzvlášť bez velení bychom byli v háji úplně všichni.
„Říká se to ve výcviku a řeknu to i teď. Prioritou v otázce přežití jsi ty. Potom tvůj parťák a teprve pak všichni ostatní, rozumíš?"
„Jo."
„To je dobře. Protože by bylo dobrý, kdybys na to začal brát zřetel."
Převracím žvýkačku mezi zuby. Ono se to snadno řekne. Jenomže co má člověk dělat? Jak můžu sám sobě nařídit úplně vymazat svoje pocity?
„Jak se dá ignorovat, že lidi kolem umírají?" ptám se tiše.
„Ignorovat? Ne, stačí si to tolik nebrat. Smrt je součást života, nekončí kvůli tomu vesmír."
Spouští se siréna označující nástup na směnu. Do patnácti minut tu všichni musí být. Kolegové od okolních stolů vypadají, že se jim ulevilo. Za chvíli můžou jít domů. Do jídelny se vrací několik pilotů, mezi nimi i Dean. Vychází najevo, že ho zapřáhl Morgan na ošetřovně. Z čehož vyplývá, že tam nejspíš i spí a jeho pracovní doba se zvesela ignoruje. Brr.
„Jak to dopadlo venku?" ptá se Dean, když si sedá vedle mě. Vypadá dost zaraženě. Fletcher mu po stole přisouvá další žvýkačku.
„Proč?" ptám se.
„No..."
„Marik brečí na záchodě?" odhaduje s ledovým klidem kapitán.
„Tak něco."
„Má nervy v kýblu. Fakt by mě zajímalo, kdo teď bude jestřábům velet. Protože Roxy je velitel i zástupce v jednom. Ale kdyby byla mrtvá, tak už to víme."
Je to chabá útěcha.
Jako první přichází na směnu ta nejvíc a nejmíň pravděpodobná dvojice. Gavin a Renny. Oba si jdou rovnou pro kafe a chleba k snídani a teprve pak se k nám připojují. Fletcher se na svého kamaráda tázavě obrací.
„No?"
„Co no?" ptá se Gavin.
„Hoří nám kus letiště. Jeden by čekal, že si alespoň všimneš."
„Já si všim dokonce i tý krve na nádvoří," ujišťuje ho Gavin, „myslím, že mi došlo, o co tu jde."
„Jo?"
„Vzhledem k tomu, že jsem cestou potkal Lewinskýho ve stádiu nervovýho kolapsu, tak mu buď vychcípala celá letka, nebo se něco stalo Roxanne."
Kapitán párkrát rychle mrká. „Nevěděl jsem, že jsi takovej znalec lidskejch duší."
Gavin krčí rameny. „V tomhle ohledu jsou vaše reakce víceméně stejný."
„HELE!!!"
„Mám pravdu," usmívá se Gavin. Pak zvážní. „Co je s Roxanne?"
„Netuším. Kdyby byla mrtvá, už by nám to řekli. Snad. Jak je na tom Marik?"
„Neptal jsem se. Dřepí na schodišti a Serafina do něj něco hučí. Snad ho nezabije."
„Taky mě překvapilo jak je aktivní," souhlasí kapitán, „nesnáší ho."
„Málokdo zrovna miluje svýho ex," podotýká Renny s plnou pusou chleba. Všichni čtyři se k němu otáčíme.
„Co je?"
„Cos to říkal?"
Renny těká pohledem mezi námi, z jednoho vyjeveného ksichtu na druhý. Polyká napůl rozkousaný chleba. „Nic. Nic jsem neříkal. Asi máte slyšiny."
„My nejsme hluchý," upozorňuje ho Fletcher, „jenom mi řekni, nakolik je pravděpodobný, že si to nikdo nevymyslel."
„No," Renny si odkašlává, „kdysi před lety slyšela jedna bystrá sovička ty dva, jak se hádají, kdo je víc na houby v..."
„Nechci nic slyšet!"
„V kuchyni, vole."
Přichází další skupina pilotů, většina si jde rovnou pro kafe a cestou nadává na život.
„Navrhuju odložit téma Sera a Marik k ledu, jinak nás brzo první jmenovaná zaškrtí a druhý jmenovaný si to fakt hodí." I když to označil za návrh, všichni víme, že to byl rozkaz.
„Zase kazíš srandu."
„Máme tu mrtvé, Gave. Kvůli lidský debilitě. Představ si, že nemám náladu na srandičky."
Gavin si zakládá ruce v bok. „Představ si, že to vím. Ale na to, že jsou lidi debilní jsme snad zvyklí, ne? Co z toho budu mít, když se začnu taky hroutit, co?"
„Jo, bratránku. Je to blbý, ale nebe eště nepadá a průserům je snad alespoň pro dnešek konec, ne?" přidává se Renny.
No a v tu chvíli, opravdu přesně na vteřinu, vchází do jídelny Morgan Flist. Vypadá přesně jako člověk, co za posledních čtyřiadvacet hodin spal dvě hodiny. Rozcuchaný, v pomačkaném svetru a strništěm na tváři. Nejistě přešlapuje u dveří a rozhlíží se kolem, než se konečně vydává směrem k nám.
„Je tady někde Serafina?"
„Vidíš ji snad?" povytahuje obočí Fletcher, „ne. Být tebou ji teď moc nerozčiluju, umřeli jí dva piloti. Co je, něco se stalo?"
„Ne, jo, nevím," mele jedno přes druhé, „já to nechápu, tohle se mi ještě nestalo. Nemělo by to bejt možný. Prostě..."
„Morgane!" přerušuje ho kapitán, „CO se stalo?"
„Ztratil jsem signál."
„Cože jsi?"
„Kontroloval jsem si databázi. Delin signál se nehlásí, prostě zmizel!" rozhazuje rukama Flist.
„Ale ten přece nemůže zmizet," namítá zcela logicky Fetcher. „Leda by..."
Vyměňují si s Gavinem úzkostné pohledy. Morgan ale kroutí hlavou. „Ne, ne ne, není mrtvá. Kdyby byla, systém mi to ohlásí a vypne se. Ale ono nic. Nevysílá žádné signály, nouzové protokoly, nic! Prostě... prostě jenom NENÍ!"
„Uklidni se, třeba ti to zase naskočí."
„Tohle se ještě nestalo. NIKOMU se to nestalo a stát se to nemůže..." Morgan vypadá značně rozrušeně.
„No," Fletcher se opatrně rozhlíží, ale nikdo našemu stolu nevěnuje pozornost, „tak to Seře hlavně neříkej. Už tak toho má dneska dost. Třeba se to ještě nějak vysvětlí."
„Nemá systém třeba odstávku?" navrhuje Renny, za což schytává opovržlivý pohled.
„Tohle není mrazák v hospodě. NEMÁ odstávku a každá aktualizace se hlásí měsíc dopředu."
„No, tak si projdi historii, jestli ti takový oznámení nepřišlo, třebas to přehlídnul."
„Nepřehlídnul, proč by to mělo vliv jen na ten jedinej signál?"
„To netuším, ale stejně to udělej," odsekává Fletcher, s pohledem upřeným na dvojici, která zrovna prochází kolem našeho stolu. Ztišuje hlas. „Jednu vlnu mizení lidí už jsme tady měli. A i když je Delfina zcela očividně někde v tahu a souvislost tady těžko bude, na morálce to nepřidá. Všichni víme jaká je, možná prostě přišla na to, jak ten systém vypnout...jasně, Morgane, nejde to, pochopil jsem. Jenže Dela není člověk, ale přírodní úkaz. Takže ty si projdeš všechny možnosti, který můžou přerušit signál a já dám řeč s pár lidma, který by se k ní pořád mohli znát. A vy ostatní budete držet jazyk za zuby. Jestli zjistím, že o tom kdokoli z vás ceknul jediný slovo, tak budete klikovat tři hodiny a třeba v závěji, jasný?"
Postupně se rozšiřující jednotka přikyvuje. Většina z nich ani nerozumí o čem je řeč. Ti ostatní rozumí, ale nechápou. Zato všichni vědí, že klikovat se jim nechce.