Vzlet kormorána

Šťastné a krvavé

Z dřímoty mě vytrhuje nějaký zvuk. Vzdálená rána.

Otvírám oči. V temnotě za oknem září jasný bod. Rudé plameny šlehající k nebi, v nichž se rýsuje černá kostra trosek.

Další rána, na druhém konci letiště vylétá k nebi smršť jisker a vzápětí vybuchuje koule ohně.

„Zase?" Dean se ke mně tiskne. Nedokážu se přimět k odpovědi, k jakékoli reakci.

V dáli na nebi vykvétá rudý květ, jehož hořící části pozvolna padají k zemi. Jen mlčky sedíme a pozorujeme to děsivé divadlo. Čekáme na poplach, ale marně. Ještě není tak zle, aby povolávali spící zálohy.

Čas se nekonečně vleče. Zvoní nám budíky.Ty první, bez kterých bych minimálně já ten druhý určitě zaspal.

„Tak půjdem?" ptá se odevzdaně Dean, když jeden po druhém vypíná. Oblékáme se v naprostém tichu.

Plácek před kasárnami je pokrytý vrstvičkou sněhu, jiskřící ve světle lampy. Hladký jednolitý povrch narušují dva páry stop, mířící směrem k letišti. Jdeme po nich a brzy se přidávají další stopy vedoucí od prvního bloku a pak další z těch ostatních. Nejspíš nejsem jediní, kdo si všiml, že se něco děje.

Hlídač na vrátnici je pro jednou úplně bdělý. Pouští nás zabránu. Bez prodlení, bez blbých keců. Krajně nezvyklé.

U jedenácté ranveje hoří. Plameny šlehají z trosek stíhačky, kterou náraz rozlomil, polámal a pokroutil k nepoznání. Někde vzadu, za druhým hangárem kam odtud není vidět, stoupá špatně zřetelný sloup kouře. A v dálce za letištěm... záře plamenů.

Koutkem oka registruju nějaký pohyb. Ve stínu hlavní budovy vrávorá nezřetelná postava v modré bundě. Za ní zůstává ve sněhu vyrytá brázda, v níž se rozpíjí stružka rudé krve. Než mi vůbec stačí dojít, co vidím, postava se zastavuje u zdi. Nejistě se opírá a klouže podél ní k zemi.

Vyměňujeme si s Denem pohledy a vyrážíme vpřed.

Klekám si na zem vedle ní. Je to žena, vcelku mladá tmavá dívka s divokými kudrnatými vlasy. Bundu má roztrhanou, z rukou a nohou jí trčí pokroucené kusy kovu. Obvyklý úsměv je nyní tak stažen bolestí, že ji na první pohled skoro nepoznávám.

„Jdu najít Flista," rozhoduje se Dean a já mu to nemůžu než odkývat.

Seržantka Marpelová, konečně jsem si vzpomněl na jméno, mu věnuje krátký odevzdaný pohled a zavírá oči. Celou uniformu má od krve, ale z pravého lýtka teče krev skoro proudem. Nemám po ruce obvaz, takže improvizuju. Promrzlými prsty si rozvazuju boty, vytrhávám tkaničky z oček, dokud je úplně neuvolním. Omotávám je kolem rány a co nejvíc přitahuju, abych zpomalil krvácení.

V kapse nacházím kapesník, který už má svá nejlepší léta taky za sebou, ale navzdory svému hrozivému stavu je celkem čistý. Otírám jí krev z obličeje, ale šrám přes celou tvář naštěstí není hluboký. Totéž se ovšem nedá říct o těch dalších. Pořezané má paže, nohy a jeden střep jí trčí z břicha. Druhou tkaničku věnuju na zaškrcení rány na lokti.

„Letecká uniforma je dost nepraktická, co?" šeptá seržantka chraplavě.

Pozemní složky mají první pomoc přímo v uniformě, jako naprostý základ. My... my máme předpisy, jakou barvu mají mít kalhoty.

„Nemáte obvazy v hangáru?" ptám se, přestože je hangár osmičky zaprvé strašně daleko, zadruhé lidi pobíhající po světě se šrapnely v těle, nepřistávají u hangárů.

„Co tam bylo, padlo na Bertrama." Má tichý zastřený hlas, ale zdá se být klidnější, než já. Možná je v šoku. A to je, prosím pěkně, jen ten nejmenší problém.