,,His hands are in my hair, his clothes are in my room
And his voice is a familiar sound"
-Wildest Dreams, Taylor Swift
[- - - - - - - - - -]
Přestože jsme toho v noci moc nenaspali, nikdy jsem se po pát hodinách spánku necítila, tak odpočatě. Neuměla jsem se ho vůbec nabažit, on celý pro mě byl jako tajemné místo, které jsem chtěla celé prozkoumat. Každý dotek jeho holé kůže na té mé, tu mou rozpaloval a dodával tolik energie a náboje.
Poprvé za dlouhou dobu jsem své oči otevírala s úsměvem na rtech, s pohledem na osobu, která pro mě znamenala celý svět. Na spícího Charlese Leclerca, který v ranním šeru vypadal naprosto neodolatelně. Jeho ruce mě pořád objímaly okolo mých odhalených zad, které ani nezakrývala lehká deka, tiskla jsem se na něj levou polovinou těla a měla perfektní rozhled na jeho pevnou hruď, na jeho klidnou tvář.
Skenovala jsem pohledem jeho uvolněný obličej, každý záhyb záhyb, to jak se jeho hnědé vlasy mírně pohnuly pokaždé, když vydechl, jak byly jeho rty mírně napuchlé z milionu polibků, které vtiskl na mé ústa, či na rozpálenou kůži, která po nich naprosto bažila. Mírně jsem se natáhla, abych se jeho neoholené tváře dotknula zase.
Bylo podivně uklidňující, že mi nebránilo nic, žádné hlasy v hlavě, které by mi vyčítaly, abych se od něj odvrátila a utekla z místnosti, jak to jen jde. Nic takového. V mé hrudi se rozprostíral pocit naprostého a čistého štěstí, které se zvětšovalo každou chvíli, kdy jsem si v hlavě přehrávala včerejší noc.
Do tvářích se mi nahrnula červeň, když jsem si vzpomněla na slib, který mi Charles zašeptal v jednu chvíli do ucha: ,,Je toho tolik, co s tebou chci zažít, co ti chci ukázat, mia Rio." To, jak mi poté přejel jazykem přes můj krk a zajel mi rukou do vlasů, to ve mně vyvolalo zalapání po dechu. A to nové oslovení, to mě také nenechalo chladnou.
Na mé tváři se roztáhl ještě větší úsměv, když se zpod jeho dlouhých řad objevily jeho zelené oči a hned na to úsměv, který ve mně vyvolal další várku pocitů naprosté blaženosti.
,,Dobré ráno," zašeptala jsem láskyplně, při pohledu do jeho rozespalých očí.
,,Tohle probuzení bych si nechal líbit každý den, mia cara," vyřkl tím nejodolatelnějším hlasem, který jsem od něj za celou dobu slyšela. Cítila jsem, jak mi srdce poskočilo při přezdívce, kterou si v posledním měsíci hodně oblíbil.
,,Co to vůbec znamená to mia cara?" zajímala jsem se, zatímco jsem hleděla na jeho rty. Místo odpovědi mi vtiskl polibek. Takový, který mi sebral všechny další myšlenky z hlavy.
Když se jeho rty odtrhly od těch mých, v jeho očích byly jiskřičky. Rukama si mě přitáhl na svoji hruď, což mě přimělo vypísknout.
Neuměla jsem myslet, když mi zastrčil vlasy za ucho, aby viděl přímo do mého obličeje. ,,Chtěla bys to vědět?" zeptal se škádlivým hlasem, zatímco oči projížděl po každém centimetru mého obličeje.
,,Zajímá mě to už od doby, co jsi mě tak nazval prvně. A vlastně i to mio amore a další... Co znamenají?"
Láskyplně se na mě usmál a pomalu nasál do plic vzduch a hned poté vydechl. ,,Moje drahá, víš, že ti to po ránu neskutečně sluší? Tvoje oči vypadají naprosto neskutečně."
Odvrátila jsem od něj pohled s mírným úsměvem na tváři. Netušila jsem, co na to říct, kdyby mé srdce umělo mluvit, bylo by to o mnoho snazší.
,,Hodněkrát jsem na tohle myslel. Na to, že tě budu mít tak blízko u sebe." Přitáhl si mě jemně rukou, kterou objímal můj zadek. ,,Už jsem si říkal, že se toho nikdy nedočkám, ale i proto jsem za tohle o mnoho víc vděčnější." Když přitiskl své rty na mé líčko, na které vtiskl cudný polibek, zavřela jsem oči, ty o chvíli později odměnil taky krátkým polibkem. Zachvěla jsem se, když mi druhou rukou opětovně odhrnul vlasy, které mi znenadání spadly do mého obličeje.
,,Byla to dlouhá doba, ale záleží pouze na tom, že jsme tady. Jsme teď spolu, jen ty a já, Charlesi."
Na to Charles vydechl. ,,Pořád mě to taky trápí. Byla jsi s tím idiotem, trápila jsi - " Přitiskla jsem rychle ukazováček na jeho rty, jeho hlas se rázem ztišil.
,,Pššt," zašeptala jsem, kývala u toho hlavou a zúžila oči, ,,o něm nechci dneska ani slyšet. Oba dva až moc dobře víme, co se dělo," zašeptala jsem a projela pomalu hřbetem své dlaně po jeho hrudi. A já hned zaznamenala, jak se jeho dech změnil, jak se mírně napjal, jak se v jeho očích odrazila touha.
,,Rio..."
Zvedla jsem jeden koutek svých úst, zatímco se mé rty přibližovaly k těm jeho. ,,Ano, Charlesi?"
,,Jsi dokonalá, mia cara. To je všechno, co jsem potřeboval říct." Nejen, že mě jeho slova naprosto zaskočila a zahřála zároveň, další překvapením bylo, že mi vtiskl horoucí polibek na rty. Projel mi rukou po celé délce mých zad, od spodu až k mému krku. Mé tělo reagovalo naprosto rozdílně na dotek jeho kůže, jeho prstů, než v jakýchkoliv chvílích s Gabrielem. A já si užívala každé malé momenty, kdy jsem se od něj nechtěla ani hnout.
Červenala jsem se až na zadku, jak moc na mě jeho slova zapůsobila, což způsobilo, že se z jeho rtů ozvalo zachichotání.
,,A taky roztomilá, když se červenáš." Přitáhl si mé čelo k tomu svému.
,,Řekni víc a budu červená jako rajče, Charlesi," zašeptala jsem s úsměvem. Zavřela jsem oči a užívala si chvíli, na kterou jsem tak dlouho čekala. Na to, abych si mohla naplno užít jeho blízkost a dotek.
,,Co máš na mysli? Pravdu?" broukl s pobavením, ,,o té tě klidně budu informovat pořád. Bude mi potěšením."
Mírně jsem se od něj odtáhla a několikrát na něj zamrkala. ,,Jakou pravdu?" Zvedla jsem jeden koutek svých úst.
V Charlesových zelených očích se zablýskalo, v jednu chvíli jsem se opírala o jeho hruď v té další jsem byla pod ní a cítila váhu jeho těla na tom svém. Zatajila jsem dech ve chvíli, kdy jeho ruka projela po křivce mého těla.
,,Dokonalá," zašeptal při pohledu do mých očí, ,,překrásná a někdy zapomnětlivá. Proto ti to budu muset začít připomínat." Svoji ruku zastavil u mého pozadí, které mírně stiskl, díky čehož mohl z mých úst zaslechnout překvapené vyjeknutí.
,,Co přesně zapomínám?" dělala jsem si z něj legraci, snažíc se ho trochu poškádlit.
Charles naklonil hlavu a více se přiblížil k mé tváři. ,,Chceš to fakt vědět?" Přitáhl si mě za můj zadek blíže k sobě.
,,Nevím co, když tak hodně zapomínám." Našpulila jsem rty, na těch jeho to způsobilo poloviční úsměv.
,,Tak to tedy budu muset uvést na pravou míru, mio amore," zašeptal se svůdným hlasem. Naklonil se nad mé rty, srdce mi tlouklo do hrudi, když jsem jeho hebké vlasy prohrábla rukama a přitáhla si ho do polibku.
Když se jeho rty odpojily od těch mých, chtěla jsem si ho přitáhnout zpátky, ale mé prvotní myšlenky zahalil polibky na mém krku, u mého ucha. U místa, které pro mě bylo naprosto citlivé.
,,Sai, mio angioletto, sei assolutamente perfetta," vyřkl u chvíli předtím, než své rty spojil s mojí kůži, mírně ji nasál, což z mých rtů vypustilo tichý vzdech. Bylo to jako kdyby mě hodil do studené vody, slyšet jeho italštinu po tak dlouhé době... Bylo něco elektrizujícího.
,,Cože...?"
A místo toho, aby mi vysvětlil, co to znamenalo, vyřkl mi to do druhého ucha.
,,Jenom se uvolni, il mio amore, zjistíš to hned po tom, co..." Možná to chtěl nechat pouze na mé představivosti, ta ale nefungovala jako všechny mé ostatní mozkové závity. Jeho doteky mě připravovaly o každou kloudnou myšlenku.
Viděla jsem pousmátí na jeho tváři, ten spokojený úsměv, když pomyslel na věci, které se mnou má v plánu. Mé srdce bilo jako o závod. Cítila jsem pouze svůj tlukot, nebo i ten jeho? Jeho hruď se tiskla k té mojí. Byl ke mně tak blízko, jak to jen šlo, jako by se obával chvíle, kdy odejdu a skončí.
Místnost se do pár minut naplnila zvukem našich zrychlených dechů, jmen a přezdívek, kterými jsme se navzájem obdarovali. Neuměla jsem pochopit, jak něco tak jednoduchého a přirozeného... Může být naprosto krásné a kouzelné. S tím správným člověkem to byl neuvěřitelný zážitek. A Charles byl správným člověkem pro mě.
Každý dotyk jeho prstů, či těla k tomu mému v sobě mělo víc citu, než to, jak se mě dotýkal Gabriel.
V mé mysli jsem měla po celou dobu jen jediné jméno, které se opakovala pořád, pořád a pořád dokola ve smyčkách. Charles, Charles, Charles... Přiváděl mě k nepopsatelnému šílenství.
Objal mě nakonec okolo pasu, přitáhl si mě k sobě a za zvuku našich zrychlených dechů jsme si užívali pouze naši chvíli. I to ticho okolo nás bylo důležité. Bylo pohodové s příměsí něčeho sladkého, co mě příjemně hladilo po jazyce.
Naši ranní chvilku zhatil Charlesův budík, hlásící, že je čas se nachystat. A k tomu jsem se musela nějak nepozorovaně dostat k hotelu, aby si toho André vůbec nevšiml. Na obou dvou bylo znát, že kdyby to šlo, raději bychom strávili den jen spolu na hotelovém pokoji. Ten luxus jsme, ale neměli. Ale shodli jsme se na tom, že po závodě bychom mohli být zase spolu. Stejně neměla žádné velké plány, nic, co by mi zabránilo v tom, abych byla jen v jeho přítomnosti po celý zbytek noci.
Naše společná snídaně proběhla v naprosto uvolněném duchu. Protože jsem neměla další náhradní oblečení, půjčil mi Charles své tričko, které mi bylo trochu větší. Bylo to tričko značky Ferrari, což mě naprosto překvapilo. Neměla jsem nejmenší tušení, že má tato automobilka vlastní značku oblečení. O oblečení spojeným s Formulí jedna jsem věděla, ale o různých módních kolekcích vůbec.
,,Padne ti jako ulité, Rio," vyřkl s úsměvem, když si mě v něm prohlédl. Nadzvedla jsem obočí v údivu nad jeho slovy.
,,Jsem si docela jistá, že ti sluší víc, než mě, Charlesi." Nechápala jsem, kde se to ve mně bralo, ale cítila jsem podivnou horkost ve tvářích. A to jsem se nikdy nikterak nepozastavovala nad jeho komplimenty.
Pohled v jeho očích zjihl, mé srdce taky. Jak bylo jen možné, že mi všechno to proklouzávalo celou tu dobu přímo přes prsty? Jak jsem nikdy neviděla, jak se na mě díval?
,,Já jsem si docela jistý tím, že ti sedí," usmál se a několika málo kroky ke mně přistoupil, aby mě objal okolo pasu. ,,Co si dáš na snídani? Zajdu pro ní dolů."
,,Něco vezmi, nesejde mi na tom, co." Usmála jsem se na něj a natáhla se, abych mu vtiskla rychlý polibek na nos. ,,Hlavně se vrať zpátky."
Zprvu vypadal překvapeně, ale hned potom se spokojeně usmál a mírně naklonil hlavu. ,,Vypadáš tak roztomile, mia cara, tak moc..." povzdechl si a přejel mi dlaní po zádech. I ten jednoduchý pohyb ve mně vyvolal mnoho pocitů, vyhrnul mi tím trochu jeho tričko, které mi bylo až po stehna.
,,Jen běž, ty můj majáku radosti, tvoje mia cara má hlad," pobídla jsem ho. On se na to mírně zasmál, odtáhl se, rychle si přetáhl pohozené tričko na zemi přes sebe a zavřel za sebou dveře. Ani ne do pěti minut jsem před sebou měla ještě teplé, křupavé pečivo a několik příloh, které k tomu Charles stačil pobrat.
Nikdy v životě jsem se neusmívala tolik jako v jeho přítomnosti. Oba dva jsme prostě seděli na posteli, zatímco jsme ujídali z jídla, které přinesl, přestože bylo jenom o několik metrů dál jídelní stůl. Jako by nám připadalo, že bychom si nebyli tak blízko.
Našeho kouzelného rána byl konec ve chvíli, kdy jsem se podívala na svůj mobil a zjistila, že se schylovalo ke čtvrt na deset. Ale on, i když se měl chystat a jet, co nejdříve na okruh, trval na tom, že mě odveze. A já se s ním pro jednou nezkoušela hádat.
,,Vyprávěj mi nějaký příběh, Charlesi," vyřkla jsem znenadání a přerušila jeho vykládání o tom, jak má moře času, než se pojede závod.
To Charlese viditelně překvapilo, více se napřímil za sedadlem svého volantu a po očku se na mě podíval. ,,Příběh říkáš..."
Startoval z desáté pozice, na přední sklo dopadaly těžké a studené kapky deště, které ho každou vteřinou znervózňovaly více a více. Ani jedna ani druhá skutečnost, nebyla vůbec dobrým začátkem. Proto jsem ho chtěla trochu rozptýlit, aby nemyslel pouze na závod, ale i na něco jiného.
,,Jakýkoliv, je mi jedno jaký," doplnila jsem hned na to.
Chvíli mu trvalo, než si nějaký vybavil. Po celou dobu jsem vedle něj tiše seděla a vyčkávala na to, až cokoliv vyřkne. Milovala jsem každý jediný příběh, který mi vyprávěl a byla zvědavá o jakém mi bude říkat tentokrát.
Soustředil se sice na řízení, ale až příliš dobře jsem viděla, jak usilovně přemýšlí.
,,No," začal a při tom se uchechtl, ,,asi nebude tak dlouhý, nebo srdceryvný, jako ty minulé, ale snad se ti bude líbit."
,,O to se bát nemusíš, Charlesi." A on doopravdy vypadal nejistě, jako by se doopravdy něčeho obával. ,,Nebo snad jo?" Nadzvedla jsem obočí a dloubla ho prstem do ruky. Rychle ji o odtáhl od volantu a dělal, že musí zahnat bolest z mého doteku.
,,Tak dobře, Ro. Jak dobře víš, od malička jsem jezdil v různých motokárových soutěžích po celé Evropě. Jezdil jsem na různých okruzích o hodně dřív, než se valná většina dětí v mém věku dostala za volant a uměl jsem skoro řídit motokáru poslepu. Takže jsem měl obrovský náskok před mými vrstevníky v řízení celkově. Když jsem se poprvé přihlásil do autoškoly, říkal jsem si, že to bude procházka růžovou zahradou. Co hrozného by se mohlo stát, že bych to nezvládl? říkal jsem si naivně. Jenomže, když po celý život jezdíš v něčem jako je motokára, nebo i formule je to rozdílné, než normální auto, že?" Na malou chvíli se odmlčel, čekal na moji odpověď.
,,Jo, to rozhodně," přitakala jsem s uchechtnutím, jelikož jsem cítila na co pomalu narážel.
,,Takže, při mých prvních jízdách jsem tam šel sebevědomě, s hlavou zvednutou, jako bych na všechny křičel: Ha! Příští rok budu jezdit ve Formuli 2, jsem šampionem F3! Tohle je pro mě naprostá formalita. Ale... Nakonec nebyla, protože můj učitel autoškoly věděl až moc dobře, kdo jsem. Kvůli toho na mě byl přísnější, než na ostatní. Koukal se na všechny mé chyby i ty malé, které by u ostatních nechal být. No, ale to není to, co jsem ti chtěl říct. Jak vidíš, všechno jsem zvládl, ale po celém Monaku se tím začalo šířit, že mé řidičské schopnosti na tom nejsou v realném životě, tak dobře jako na závodním okruhu." Uchechtla jsem se o něco víc. ,,Což nebyla vůbec žádná pravda! Řídil jsem a pořád řídím naprosto skvěle a ukázkově. Ale kvůli tomu, co se povídalo, si moje babička myslela, že při svém řízení zabíjím všechny a nararážím do všeho možného! Zarputile nesouhlasila s tím, abych jí kamkoliv odvezl. Musela bys vidět její obličej pokaždé, když jsem jí navrhl, že jí třeba vezmu k doktorovi, nebo někde jinde, vždycky zbledla a vymlouvala se, jako by jí to mělo stát život. Její největší výmluva byla: Tvoje práce je jezdit rychle, tak budeš jezdit jako šílenec i normálně."
Smála jsem se tomu, připadalo mi to podivně vtipné. ,,A jela s tebou někdy?"
Zvedl jeden koutek svých úst. ,,Asi dvakrát, při obou příležitostech odmítla jet vepředu a držela se madla dveří, jako by jí mělo jakkoliv zachránit." To ve mně přivolalo tolik zvonivého smíchu. I jen představa toho, jak se někdo bojí toho, jak Charles řídí, mi připadala neskutečně legrační.
Přehlušila jsem rádio svých smíchem, když se ke mně Charles otočil a po očku dělal uražené. Neudržela jsem se a vyprskla ještě víc.
,,Nechápu, co ti na tom přijde tak vtipného, mio amore," říkal vesele, kýval hlavou, přesto, že se jeho koutky úst začaly pomalu zvedat. Po chvilce mého nakažlivého smíchu se přidal ke mně. Až najednou navigace hlásila, že jsme na místě, což náš smích naprosto ztišilo.
Způsobilo to podivné tíživé ticho mezi námi dvěma. Věděli jsme, že se do několika hodin uvidíme, že se stejně nějak vykradu pryč z hotelu a odjedu k němu. Bylo příliš brzo mluvit o tom, jak se budeme chovat na veřejnosti, jak to mezi námi je. Bylo jasné, že tak jako obvykle, profesionálně. I když se má profesionalita zhroutila ve chvíli, kdy jsem dovolila, aby mě znal lépe jako své boty.
Zadívala jsem se mu do očí, v dáli hučel tichý motor jeho auta, slyšela jsem i ty zatracené kapky deště, které dají závodu v německém Hockenheimu říz. Netušila jsem vůbec, co říct, jak se rozloučit, protože jsem to nechtěla udělat. Chtěla jsem ho mít sobecky sama pro sebe, vzít si každý kousek jeho jen, aby byl pouze a pouze můj.
Díky bohu, udělal on první krok. Přiložil ruce na mé tváře a přitáhl si mě ke svému obličeji, do polibku, který ani náhodou neznamenal sbohem. Srdce se mi rozteklo ve chvíli, kdy se ode mě mírně odtáhl a bříškem palce mě pohladil po mých pootevřených rtech.
,,Těším se na náš rozhovor, Ro," vydechl s úsměvem. Líbil se mi příslib toho, že se s ním za několik hodin uvidím.
,,Já taky, Charlesi, já taky..." Spojila jsem ruce za jeho krkem a přitáhla si ho opět ke svým rtům.
,,Měla by ses jít přichystat, mia cara," trval na svém. Ale ani on nevypadal úplně přesvědčeně o tom, že chce jet. Svým čelem se dotkl toho mého, ale ani tím se čas nezpomalil. Hleděla jsem mu při tom do očí, stejně tak on do těch mých.
Mohla jsem tím připsat další chvíli na seznam, kterou jsem si chtěla zapamatovat. Vlastně všechny jsem chtěla mít vryté do paměti tak, abych si je mohla přehrát ve momentech, kdy spolu nebudeme.
Nakonec jsem to byla já, kdo se jako první z nás odhodlal se od toho druhého odtrhnout. ,,Doufám, že mi dáš aspoň nějaké exkluzivní informace, když spolu budeme mít rozhovor, aby ten stál aspoň trochu za to," popichovala jsem ho, zatímco jsem si sbírala své věci.
,,Cokoliv si přeješ, bude tvé, má drahá." A mrkl na mě, což mě rozesmálo. Hned poté jsem vystoupila z jeho auta. Studená sprška začala padat na moji holou kůži.
,,Italsky to mám radši," našpulila jsem rty a on zakýval pobaveně hlavou, ,,zatím, Charlesi." Zavřela jsem za sebou dveře a dívala se pomalu na jeho auto, jak odjížděl pryč. Tedy, přemístila jsem se pod přístřešek u hotelu a odtamtud sledovala jeho vzdalující se vůz. Usmívala jsem se, tak okatě jsem se usmívala na všechno okolo sebe. Mé srdce mi potichu zpívalo jeho jméno, zatímco jsem se chystala ve svém pokoji.
Vzala jsem si na sebe bílé krátké šaty s nádhernou sukní, která mi sahala pod kolena. Byly z látky, která byla příjemná na dotek i na oko. Měly véčkový výstřih a ramínka, které jsem sice obvykle neměla ráda, ale u těchto šatů mi to bylo ukradené. Vlasy jsem si ponechala volně rozpuštěné. Při mém líčení jsem si dávala o něco větší snahu, ale snažila jsem se, aby to nebylo příliš výrazné.
S Andrém jsme měli sraz o půl jedné. Při prvním pohledu na něj jsem věděla, že je vše v pohodě, že nemá, a taky nemůže, mít nejmenší tušení o tom, co jsem prováděla. Jenom se na mě ustaraně podíval, zatímco jsem se na něj zářivě usmála.
,,Všechno v pohodě, Rio? Včera jsi z okruhu zmizela, dřív, než jsem tě dokázal najít," zeptal se mě s obavami v hlase. Neuniklo mi, jak nadzvedl obočí, když si mě celou prohlédl. Můj kolega na sobě měl jednoduchou kostkovanou košili s modrými džíny.
,,Byla jsem jen trochu rozrušená, André, žádné obavy. Teď už je všechno v naprostém pořádku."
,,I tak jsi mi nahnala strach, když jsem tě nezahlédl na snídani. Víš, bál jsem se, aby se ti nevrátila nemoc z velké ceny Francie a tak. V minulých měsících jsi mi dělala starosti, byla jsi jako tělo bez duše." V jeho pohledu jsem zahlédla, že tušil víc, než jsem mu sama řekla. Ale já se u Andrého nedivila ničemu, jelikož mě uměl pokaždé prohlédnout.
,,Stále jsem jako tělo bez duše?"
Na to zakýval hlavou na znamení nesouhlasu. ,,Už to je lepší, dokážeš se konečně i upřímně usmát. Tuším asi, co se změnilo, a proto jsem za tebe rád." Mé srdce se rozbušilo s informací, kterou mi nově poskytl. A ještě více, jakmile položil dlaň na mé rameno, pozastavila jsem se nad jeho chováním. Nemohl přece vědět, že já a Charles -
,,Ty - ty to víš?" zeptala jsem se s nejistotou v hlase, nakrčila jsem obočí. Cítila jsem, jak mi stoupá horkost do tváří.
Můj kolega si všiml výrazu mé tváře, to jak jsem se na něj dívala. ,,Hlavně v klidu, tušil jsem to delší dobu, Rio. Vždycky jsi byla tak smutná, když jsem tě vidět v práci, tolik rozrušená. Připadala jsi mi, jako by tě nic nebavilo." Chlácholivě se na mě usmál a zase zakýval hlavou. Pokud by o mě a Charlesovi věděl, nikdy by nejednal tak klidně, tím jsem si byla na sto procent jistá. ,,Gabriel asi nebyl dobrý člověk, co?"
Ramena mi najednou klesla, tvář se mi vyjasnila jak po krátké bouřce rozjasní oblohu slunce. Oddychla jsem si tak nahlas, až jsem si říkala, že to muselo být Andrému podezřelé. On si mě, ale se zájmem měřil a mlčel.
,,Nebylo to lehké, ale už je to za mnou," vyřkla jsem to s lehkostí, která mi naprosto zaplavila útroby. Lehkostí, která mi tolik chyběla. ,,Gabriel... Není špatný člověk, ale on a já jsme neměli být nikdy spolu. Teď už to vím." Málem jsem doplnila, že mi nejvíce pomohl otevřít oči Charles, ale... To by zapříčinilo příliš vysvětlování.
,,To jsem rád. Dělá mi radost, že zase vidím světlo, které ti září z očí," řekl s vroucím hlasem, ,,a teď pojď. Dneska toho máme ještě dost na práci." I když jsme vlastně neměli, jelikož jsme všechny potřebné materiály a úkoly z předešlých dní hotové. Jediné, co nás dva čekalo bylo se dívat na závod a po závodě několik málo rozhovorů.
Chvíli před tím, než jsme došli k obrovské budově, mi zabzučel telefon, srdce s tím. Očekávala jsem zprávu od Charlese, něco, co mi naprosto vezme dech. Místo toho se mé oči upnuly na řádku zprávy, kterou mi poslal někdo jiný.
Helen: mamka je v nemocnici... rio, potřebuju tě... prosím, přijeď, co nejdříve. vypadá to s ní špatně.
Dech se mi zadrhl v hrdle, protože jsem věděla, že to nebylo od ní. Hleděla jsem na tu zprávu jako na ducha. Co jsem mu jen měla odepsat? Včera jsem kvůli němu brečela, kvůli zmatku, který ve mně vyvolal, kvůli pocitům viny, že ho nechávám samotného. Ty pocity se znásobily a přehlušily to, co mi slíbil Charles, že udělá. Pomůže mi se z toho dostat pryč. Zírala jsem na to s bezradností v očích. Nechtěla jsem mu odepsat. Zastrčila jsem si mobil do tašky a s tváří, ve které se mi odrážely starosti vešla hned za Andrím do budovy.
Pršet nepřestalo ani několik minut před závodem. Mé myšlenky na Gabriela se na malou chvíli utišily. Bylo to poprvé po několika měsících, kdy jsme společně s Andrém byli na balkónu s přímým výhledem na startovní pole. Mé oči se upíraly k jedinému muži pod rudým deštníkem, který se kvůli odstoupení ve třetí části kvalifikace dostal pouze na desáté místo. Kvalifikační den byl katastrofa pro oba jezdce Ferrari, protože domácí jezdec, Sebastian Vettel, startoval z poslední, dvacáté příčky.
Vypadalo to na to, že to pro Ferrari nedopadne vůbec dobře. Krve by se ve mně nedořezalo, když se dojelo formální kolo a všechny monoposty se začaly řadit postupně za sebe. Dala jsem obě dlaně k sobě, opřela se o zábradlí a se sevřením u srdce sledovala, jak se všechna světla rozsvítila. A poté hned zhasla.
Vodní sprška byla všude. Neviděla jsem nic kromě červených blikajících světel, který měl každý monopost. V té změti vody, zvuku motorů, jsem ztratila pojem o tom, kde je Charlesův monopost.
Pokud bych následující události v celém závodě měla definovat jedním slovem bylo by to jasné. Chaos. Naprostý chaos.
Počasí se měnilo, mnoho vozů narazilo do bariér. Tolikrát se přezouvalo, tolikrát na trať vyjel safety car. Charles i Vettel si přesto vedli skvěle. Oba dva byli v první desítce, Charles se umisťoval na těch nejvyšších příčkách. Ale okolo čtyřicátého kola, při výjezdu do první zatáčky, kde v ten den selhalo již více jezdců, se Charlesův monopost začal neovladatelně řítit do bariéry. Poprvé, co se mu to stalo, zvládl svůj vůz udržet na trati, tentokrát se ale dostal přes obrubník, přímo na kluzkou vozovku.
Vykulila jsem oči, zatajila dech při živém pohledu na to, co se odehrávalo. Pokud byla Belgie v minulém roce bolestivá, tohle bylo na úplně jiné úrovni bolesti. Přestože jsem věděla, že se mu nic nestalo, že je naprosto v pořádku, mi mé srdce zběsile bušilo. Krev mi bouchala v uších, hlas v mé hlavě mi do ucha šeptal to nejhorší. Náraz nebyl vůbec velký.
Zírala jsem na vůz muže, o kterém jsem si byla do jista jistá, že ho miluju a málem dostala infarkt, když se ze zatátky vyřítil vůz Mercedesu, mířící na podobná místa jako byl Charles. Žluté vlajky vlály všude okolo trati, příliš pozdě na to, aby si toho vedoucí muž mistroství stačil všimnout.
Místo toho, abych se na to dívala, jsem si rychle zakryla dlaněmi své oči. Prudce jsem je zavřela a zadržela dech. Čekala jsem jen na zalapání lidí po dechu, na náraz obou vozů do sebe. Na příšerný zvuk kovu. Ale místo toho jsem slyšela, jak lidé tleskají a sledují, jak Lewis Hamilton míří do boxů.
A já si neskutečně oddechla. A byla ráda, že to měl André vedle mě stejně. Ta nehoda mohla být strašlivá, díky bohu nebyla. Proto mu má reakce vůbec nic neřekla, nepřišla mu zvláštní. Ani strach, který se mi odrážel v očích, smutek, který ze mě čiřel, když Charles opustil svoji formuli a s hněvem odešel do boxů.
Charles nebyl jediný, kdo tak skončil. Na podobném místě skončil i domácí Nico Hulkenberg a málem podruhé i Hamilton, který měl obrovské štěstí, přesto skončil v nebodované první patnáctce.
Z Charlesové strany to byla naprostá frustrace. Mohl získat pódium, tu rychlost na to měl. Na druhou stranu, jsem byla za posun Vettela ze dvacáté příčky na druhé místo ráda. Byl na své domácí půdě, mezi fanoušky, které chtěl potěšit a dát najevo, že se minulý rok opakovat nebude.
Musela bych lhát, kdybych řekla, že to slastné zahučení celým davem, když v předposledním kole předjel Daniho Kvyata, nebylo naprosto strhující, a že já sama jsem mu to nepřála z mého celého srdce. A za heroický výkon, který Vettel podal, si to neskutečně zasloužil. Lidé na tribunách byli šťastní, vesele oslavovali druhé místo jejich místního hrdiny.
Přesto ve mně zůstával hořký pocit z toho, čeho jsem byla svědkem. Jediné na čem mi záleželo bylo, že byl Charles v pořádku. I když na něm šel vidět vztek. Protentokrát s ním rozhovor vedl André a Charles se vůbec nebránil ostré sebekritice. Podle mého názoru na sebe byl příliš příkrý. I Lewis Hamilton udělal chybu! chtěla jsem na něj začít křičet, ale já mlčela a sledovala jeho smutné oči.
Při té příležitosti mi můj mobil opět zavibroval, ani jsem se nemusela dívat, věděla jsem příliš dobře, kdo to byl. Na sucho jsem polkla a nechala ho v kapse, jako po celou dobu. Nemínila jsem mu odepsat.
Charles ke mně několikrát zalétl pohledem, ale hned na to se obrátil k Andrému. Rozloučil se s ním s malým, neupřímným úsměvem a poté odešel pryč k někomu dalšímu. Tížilo mě to, sakra mě tížilo na hrudi, že jsem se za ním nemohla jen tak rozběhnout a obejmout ho okolo ramen. Vidět ho tak zlomeného a nemoct s tím nic udělat, bylo skličující.
S Andrém jsme se při cestě na hotel dohodli na tom, že domů vyjedeme okolo poledne, což mi absolutně vyhovovalo. Charles se mi po celou dobu ani neozval, šlo se mu divit? Po tam katastrofickém víkendu a závodě, jsem jenom chápala, že chtěl být sám, že se mi neozval. Nechtěla jsem ho otravovat, přesto jsem mu jednoduše napsala: Jsi v pohodě? I když jsem věděla, že nebyl. Měla jsem o něj starost a nechtěla jsem, aby si myslel, že je v tom sám.
S netrpělivostí jsem čekala na jeho zprávu, nějakou odpověď. Na těch několik od Gabriela jsem stále nenašla jakoukoliv odpověď, poněvadž pokud bych tak učinila, nebylo by cesty zpět, což jsem nemohla riskovat. Vrátil by se mi hned poté do života jako bumerang, žádal by po mě věci, které jsem mu nemohla splnit.
Ležela jsem v posteli, s myšlenkami točící se mi v hlavě sem a tam. S vinnou, lítostí a skličujícím pocitem zároveň. Neuměla jsem usnout, točila jsem se z jedné strany postele na druhou, zatímco se má hlava vracela ke všemu možnému, vymýšlela scénáře v mé hlavě a neuměla se odprosit od sžíravého pocitu uvnitř mojí hrudi.
Tedy až do chvíle, než mi zase zabzučel mobil. Otočila jsem se na druhý bok postele. Přestože jsem přitiskla mé oční víčka více k sobě a říkala si, chci usnout, nepomohlo to. Byla jsem zvědavá, i když jsem si pouze myslela, že mi psal opět Gabriel. Proto jsem ve tmě nahmatala svůj mobil, několikrát zamrkala v oslňujícím světle, které mě na několik vteřin oslepilo. Mrkala jsem jak šílená, než jsem zaměřila na jméno člověka, který mě otravoval o půl dvanácté v noci.
A nemohla se pro sebe usmát více.
Charles (ten nejlepší): takže bych za tebou mohl přijet?
Zamrkala jsem na řádku slov. Bylo normální, aby se mi tolik rozbušilo srdce, když jsem si to četla? Cítila jsem, jak mi zrudly tváře a jak jsem znervózněla.
Já: Nevidím žádný důvod, který by ti to měl překazit, Charlesi.
Charles (ten nejlepší): budu u tebe do deseti minut.
Napsal hned na to s rychlostí blesku, jako by nebylo nic víc, co by chtěl více. Mrkala jsem na tu zprávu s vzrušujícím pocitem v hrudi. Zatajila jsem dech nad tím, co ve mně těch pár vět způsobilo. A jak moc jsem si celý den přála, aby něco podobného napsal.
Já: Do deseti minut říkáš? Klidně ti to budu stopovat.
Snažila jsem se o hravý tón, o něco, co by mu zlepšilo náladu. Zkousla jsem si ret, zatímco jsem se dívala na čas.
Charles (ten nejlepší): beru to jako výzvu, mia cara.
Do hajzlu.
Bylo to jako bych úplně zapomněla myslet s rozumem. Bezmyšlenkovitě jsem začala vyšilovat s tím, jak vypadám. Že mé tričko s pohádkovou postavou na něm nebude pro Charlese dobré, jestli by ho viděl, že mé vlasy v drdolu vypadají naprosto strašně. Že byl v pokoji nepořádek. Takže jsem se nakonec zaměřila na něco jiného, než byl můj vzhled. Netušila jsem, proč to pro mě bylo natolik důležité.
Ale nakonec, nakonec jsem cítila zadostiučinění, jakmile jsem těch několik věcí uklidila. I když jsem se cítila čím dál tím víc nervózně s přibývajícími minutami. Vlastně mi dělala vrásky každičká ubíhající vteřina, která mě přibližovala k momentu, kdy bude na místě. U mě, zase v mé přítomnosti.
Hlava mi vypověděla službu, když mi byla doručena zpráva o tom, že byl na místě. V tom momentu jsem zamrzla a otočila se k oknu, ze kterého bylo vidět jeho auto. Stál na parkovacím místě naproti přes ulici, viděla jsem, jak pomalu přechází ulici. Jeho pohybující se siluetu směřující ke vstupním dveřím do hotelu.
Bylo normální, že vypadal vždycky tak dobře?
Z mých úst vyšla nadávka, když jsem se pár kroky dostala ke kufru, ze kterého jsem sebrala první věc, která na mě vykoukla. Kraťasy, které jsem na sobě měla, mi byly ukradené, to hlavní, co mě zajímalo bylo, aby neviděl čtyři roky staré triko s vyblednutou pohádkovou postavou na něm. A tak jsem našla opět nějaké tričko na spaní, které bylo více přijatelné. Bylo černé a dlouhé tak akorát, dosahovalo mi mírně pod zadek, což bylo přijatelné.
Když mi opět zabzučel mobil, pomalu mi začaly praskat nervy.
Charles (ten nejlepší): a jaké máš číslo pokoje?
Já: první patro číslo 7
Musela jsem být naprosto mimo. Srdce mi opět začalo bušit do hrudi, jako by chtělo vzít nohy na ramena a utéct tak daleko jak jen to půjde. Kdyby mě má nervozita nepřišpendlila na místě, možná bych to udělala.
Byla jsem napjatá jak struny od kytary, když jsem zaslechla mírné zaklepání na dveře. Chvíli trvalo, než jsem učinila pár kroků k tomu, abych Charlesovi otevřela. Nenechala jsem se nadále pobízet, stiskla kliku, která se mi zdála neskutečně studená. Celé mé tělo hořelo, místnost okolo mě hořela, když jsem otevřela dveře a uviděla na mírně osvětlené chodbě jeho. V jeho zelených očích žhnul plamen, jež mi zvýšil tlak na maximum.
,,Charlesi," pípla jsem do napjatého ticha. Hluboký pohled, jenž se na mě díval mě naprosto vyvedl z míry.
,,Mio amore," zašeptal s naléhavostí v hlase.
Jako bychom zapomněli na to, co se událo v minulých hodinách. Na strach, který mi plul v žilách, když narazil do bariéry, jeho frustrace a smutek. Mé myšlenky na Gabriela byly ty tam. Jako by všechno vyšumělo, jakmile vstoupil ke mně do pokoje, pomalu zavřel dveře a přitiskl své rty na ty mé.
A já se jím ráda nechala vést.
-
ahojte všichni!
Hehehe, jak jste si užili dnešní kapitolu? :D Snad více, než Charles závod v Hockenheimu v roce 2019 :D.
Pomalu, ale jistě se blížíme ke konci příběhu. Ale jak to pořád propočítávám, tak to pořád oddaluju a oddaluju :D. Nechci to zbytečně uspěchat, i když bych jednoduše mohla, ale to bych Vám udělat nemohla, vlastně ani sobě. Tak počítejte +- s 5 kapitolami. (Doufám tedy)
Pomalu, ale jistě začínám mít v hlavě větší představu o příběhu, který pro Vás chystám (Název i cover je hotový :D) Veškeré informace se dozvíte ve správný čas, teď je pro mě nejdůležitější se věnovat Tanci Světel, to nejhlavnější je ho vůbec dokončit. (Máte se, ale na co těšit :D.)
Přeji krásný neformulový víkend!
-claire evans