,,This night is sparkling, don't you let it go
I'm wonderstruck, blushing all the way home,"
-Enchanted, Taylor Swift
[- - - - - - - - - -]
Bylo to až příliš podezřelé, příliš očividně to vypadalo tak, že se mu muselo přihodit něco špatného s hlavou. Protože při probuzení dalšího rána se na mě Gabriel usmíval a k tomu všemu, si vzal Daphne do náruče a začal jí hladit.
Čekala jsem hádku, výčitky, ne připravenou snídani a úsměv na jeho tváři. Jako by byl naprosto vyměněný. Nezmínil se o Scarlet, ani Charlesovi, dokonce ho ani po té dávce alkoholu, nebolela hlava ani nebylo špatně. Připadalo mi to zvláštní a dost mě to zprvu znepokojilo. Jeho nálada tak trvala po celý další týden, dokonce, i když jsem ho poprosila o změnu data našeho výletu do Paříže, byl s tím naprosto v pohodě. A klidně mi odpověděl, že to pro mě rád udělá.
Zírala jsem na něj jako na jiného člověka. Kde jenom byl ten žárlivý Gabriel, který by jen při zmínce o Charlesovi vybouchl jako sopka?
Proto, když mi Monačan napsal a tím mě prakticky pozval k sobě domů den předtím, než jsem měla mít práci, cítila jsem v sobě pochyby. Konečně se ke mně Gabriel choval, tak jak jsem na to byla ze začátku zvyklá, ale... Vlastně žádné nebylo. Snažila jsem se ho najít, najít si výmluvu k tomu, abych do Monaka jezdit nemusela, naprosto marně. Hodinu jsem seděla nad mobilem a snažila se najít něco, co by mě odradilo od toho tam jet. Spíše jsem našla důvody, proč tam jet, místo toho, abych našla ty, proč ne. A nakonec s ním souhlasila dřív, než jsem si to stačila ještě víc promyslet.
I když jsem to ani přes mé pochyby, nedokázala říct Gabrielovi narovinu. Neřekla jsem mu ani slovo o tom, že jedu za Charlesem, jediné, co věděl a myslel, že jedu připravit důležité věci k práci, abych byla připravená na důležitý závodní víkend. A on mi to bez rozmyslu uvěřil. Do háje, bez zaváhání přikývl a byl s tím naprosto v pohodě. Neptal se dál, jelikož ho svět F1 vůbec nezajímal, to mi v mé lži pomohlo o něco víc. A nakonec mi i on sám řekl, že měl na odpoledne jiné plány.
Říkala jsem si, že jsem buď musela upadnout na hlavu já a jsou to jen mé bludy, nebo spadl na hlavu on sám. Nebylo totiž možné, aby souhlasil jen tak, bez toho aniž by neměl otázky, či se mu to nějak nezdálo. Čekala jsem i přesvědčování o tom, abych zůstala kvůli Ise, ale od chvíle, co mu do duše promluvil můj otec, nikdy na to téma neřekl ani půl slova. Jedině mi o ní něco řekl, když jsem se o ní zajímala jenom já, ale i ten rozhovor byl pokaždé krátký a dostačující.
V hrudi jsem pociťovala provinilost při cestě do Monaka, šklebila jsem se na silnici před sebou a doufala v to, abych ten pocit zachala ve Frejúzu.
Jak se ke mně může jeden týden chovat jako ke kusu hadru a další ze mě dělat svoji princeznu?
Nechápala jsem jeho změny nálad, jediné, co mi před mým odjezdem kladl na srdce, abych se od Charlese držela dál, čemuž jsem se chtěla zašít smát.
,,Já vím, je to tvůj kamarád, ale něco mi na něm pořád nesedí, Rio." Zastrčil mi vlasy za ucho a mírně se usmál. Potěšilo mě, že se konečně smířil s tím, že Charles do mého života prostě patřil, aniž by s tím souhlasil.
,,Co tím přesně myslíš? Nejedu tam za ním, jedu pracovat." I když už jsem po pracovní době měla hodinu a půl, nemusel vědět, že to nebyla pravda.
,,Myslím tím to, že se bojím o to, aby ti zbytečně nepopletl hlavu. Protože jsi moje Rio. A já tě nemíním jen tak nechat být. Miluju tě víc, než si dokážeš představit."
,,A já tebe, Gabrieli." Líbnula jsem mu cudnou pusu na rty. ,,Už musím, nechci aby na mě musel André zbytečně čekat."
V rychlosti si vzala tašku s věcmi, ve které jsem měla nezbytné věci, ke kterým patřily plavky, abych byla připravená na všechno. Charles se totiž nevyjádřil k programu, který se mnou plánoval a já nechtěla dopadnout jako v Barceloně.
Nejen, že mi v hlavě vrtaly pochybnosti, ale i Gabrielovy slova. Dokonce se mi v paměti opět rozeznělo to, co mi naopak na srdce kladl André. Abych byla profesionální a držela si od mojí práce odstup.
Stiskla jsem rozmrzele volant o něco víc, natáhla se další rukou, abych dala rádio víc nahlas, aby se mé myšlenky alespoň trochu utřídily a nesoustředily se na to, co mě neskutečně znervózňovalo. K čemuž samozřejmě patřily i pocity k Charlesovi.
Ani jednomu jsem nebyla připravená čelit, poněvadž by to sebou neslo víc následků, než bych byla ochotna přijmout. A přijít o Charlese kvůli svojí novinářské kariéry, to byly bolestivé myšlenky, na které jsem nesnesla pomyšlení.
Bylo příliš pozdě zatáhnout záchrannou brzdu, byli jsme si natolik blízcí, že mi způsobovalo fyzickou bolest, když jsem přemítala nad slovy mého zkušenějšího kolegy. Řítila jsem se někde do propasti a neviděla dno. Nevěděla jsem, co se stane, jediné, co jsem věděla bylo, že pro mě byl Charles příliš důležitý na to, abych ho nechala jen tak jít.
A já nemohla dopustit to, abych se k němu zachovala jako moje matka ke mně. Nemohla jsem zmizet ze dne na den, jen proto, abych si zachránila svoji pracovní pozici, či celou kariéru. Nic takového bych si nebyla schopna nikdy odpustit, za žádnou cenu.
Pořád jsem netušila, jak se rozhodnout, jestli jí napsat, abychom se setkaly, nebo jí napsat, že nic takového si nepřeju, nebo jí nenapsat vůbec. Ten dopis jsem měla denně před očima, dokonce i otevřené zprávy u jejího vytvořeného kontaktu. Snažila jsem se najít cokoliv, od čeho se odpíchnout, čímž bych změnila svoji nerozhodnost.
Jakmile jsem autem zastavila u jeho domu, neotálela jsem a hned vystoupila z auta. Vzduch se každým dalším dnem více a více oteploval, nebe bylo bez mráčků a moje hlava plná zašmodrchaných pocitů a myšlenek.
Charles na mě čekal opřený u vchodových dveří, měl na své hlavě sluneční brýle a spokojený úsměv. Nesl na sobě světle modré bermudy a volnou proužkovanou košili. Vlasy měl rozprostřené po celé hlavě, což ho dělalo roztomilejším než bylo obvyklé.
,,Takže ty jsi vážně přijela," vyřkl pobaveně a několika kroky ke mně se zazubením přistoupil.
,,Je to, ale jen díky tvojí pečlivé otravnosti, nic jiného v tom není." Z úst mi vyšel pouhý sarkasmus a on to věděl až moc dobře.
,,Za to jsem hodně rád, Rihanno, kdyby toho nebylo, nepřesvědčil bych tě, abys přijela a konečně poznala moji matku." Zarazila jsem se v pohybu, tohle v naší konverzaci ani dohodě nebylo. Měla jsem pouze přijet do Monaka, žádné rodinné poznávání v tom být nemělo.
,,Cože?"
Jelikož si pravděpodobně myslel, že jsem ho neslyšela, nebo si ze mě jenom utahoval zvýšil o něco hlas: ,,Že konečně poznáš moji matku!" A začal jít pryč od domu, kde bydlel, takže jsem ho rychle následovala. Rozhodně jsem se musela praštit do hlavy.
Protočila jsem očima, avšak z mých úst vyšlo pobavené uchechtnutí. ,,Já tě slyšela, otravo. Jenom tak trochu nechápu, proč bych se s ní měla dneska poznat."
,,Protože si přeje poznat ženu, o které tolik vyprávím." Zvedla jsem obě své obočí v úžasu. On o mě vyprávěl své matce. Ta informace mi udělala větší radost, než by doopravdy měla a on si toho všimnul. Všimnul si radosti v mé tváři a pohledu, kterým jsem na něj zírala. ,,Neměj žádný strach, Ro, jen v tom špatném. Takový dobrák zas nejsem."
Úsměv na tváři mi přesto zůstal, byla jsem ráda, že jsme byli oba naladění na stejnou notu. ,,Tak to jsem ráda, jinak bych si totiž myslela, že mi něco tajíš, Leclercu," dobírala jsem si ho s úšklebkem, když jsem šla po jeho boku mezi mořem budov.
Podívala jsem se mu do obličeje, protože jsem zahlédla, jak několikrát zamrkal. Řekla jsem snad něco špatně? Jelikož vypadal jako by do něj udeřil blesk.
Na pár vteřin se zachmuřil, nic neříkal, což mě vyvedlo z míry. ,,Už se neuměla dočkat, zná totiž všechny moje kamarády a ty patříš k nim." Najednou byl zpátky s úsměvem na tváři, drkl do mě loktem.
,,Ty znáš mého otce, já poznám tvoji matku, mám takový pocit, že to je fér." Dělala jsem, že jsem si té změny vůbec nevšimla.
,,Že jo? Taky jsem nad tím tak přemýšlel. A už teď vím, že si tě neuvěřitelně zamiluje."
I když jsem možná měla být nervózní, abych nějak nepokazila svůj první dojem na osobě, která pro něj byla důležitá, ale já nebyla. Byl totiž hned vedle mě, což mě uklidňovalo.
,,Myslíš?" zeptala jsem se hravě a nadzvedla jedno obočí.
,,Vím to na sto procent," přitakal a nadzvedl do úšklebku jeden koutek rtu. ,,Můžeš se jí klidně zeptat rovnou sama, protože už jsme tady."
Dech se mi zadrhl v hrdle. Stáli jsme před větší budovou, kterou bych přirovnala k obrovské vile. U dveří bylo snad deset jmen se zvonky, nad hlavou jsem měla obrovské balkóny zarostlé květinami a několika lidmi u nejnižšího z nich.
,,Charles a Ria už jsou tady!" zaslechla jsem nějaký mužský hlas říkat. On tam bude i někdo další?!
Zhrozeně jsem se obrátila k Charlesovi, který na svém obličeji měl ten nejnevinnější výraz, který jsem u něj kdy viděla. Mírný úsměv, pokrčené ramena a omluvný pohled v zelených očích. To bylo to jediné, čím se mi snažil říct, že ho to mrzí.
,,Máš štěstí, že kdybych ti nějak ublížila, nesnesla bych pomyšlení na to, že si tady nezajezdíš," zavrčela jsem k němu a probodla ho ublíženým pohledem. ,,Tohle jsi mi taky zapomněl říct!"
,,Nikdy bys nepřijela, kdybys věděla, že to je taková menší rodinná sešlost." Mluvil sice pravdu, to ale neznamenalo, že bych to dokázala přiznat.
,,Ale měl jsi! Mohla jsem se obléknout nějak lépe!" šeptala jsem k němu rozhořčeně, jelikož jsem nad sebou cítila pohled několika osob, kteří na nás oba čekali.
Když si mě Charles prohlédl od obličeje až k patách a zpátky, mé tváře nabraly červeň. A ještě větší, když si skousl nervózně ret.
,,To to je tak špatné?" Podívala jsem se na to, co jsem si na sebe vzala. Byly to modré, jednoduché, ramínkové šaty s malými bílými kvítky na nich. Měly nádhernou sukni, která sahala až po kolena. A jeho pohled mě neskutečně znervózňoval. ,,Charlesi, nehraj si tady se mnou!" zaúpěla jsem.
,,Žádný strach, vypadáš absolutně nádherně, Ro," vyřkl upřímně medovým hlasem, ale s tónem, který mi způsobil husí kůži. Když dal své ruce na mé bedra a přitáhl si mě k sobě blíž, neuměla jsem se vynadívat do jeho očí. ,,Vsadím se, že moji bratři tam budou jen v tričku a kraťasech, takže se o své oblečení nemusíš bát."
Naklonila jsem hlavu na stranu s mírným zasmáním. ,,Ty jsi vážně neuvěřitelný," povzdechla jsem si s úsměvem a místo do očí, se mu podívala na rty. Když se naše oči zase střetly, cítila jsem, že myslel na podobné věci.
,,Víš, nejraději bych šel někde jinde, ale oni by mi utrhli hlavu, kdybych je s tebou nepřišel pozdravit a nebyl tam aspoň deset minut."
,,Budete se tam miliskovat dalších deset minut, nebo už jdete nahoru?" zaječela na nás pobaveně nějaká žena. Hrklo ve mně při pomyšlení na to, že to, co se odehrávalo, viděl i někdo jiný. Natož jeho matka, kterou jsem měla potkat poprvé.
Mé tváře nabraly takovou červeň, že jsem to cítila všude, žaludek se mi z toho zhoupl. Nejenže nás viděla Scarlet, teď už to byla i jeho matka a kdo ví, jací jeho členové rodiny taky.
Charles se na to jen zasmál. ,,Už jdeme mami!"
Odtáhl se ode mě, vzal mě za jemně za ruku a společně jsme prošli otevřenými dveřmi. Měla jsem sto chutí zaúpět, říct mu, že do toho nakonec nejdu, ale tím bych zklamala jak sebe, jeho, tak i Charlesovu celou rodinu.
Jeho matka žila v prvním patře, takže jsme bok po boku vyšli několik schodů a ocitli jsme se před otevřenými dveřmi, které ústily do moderního a hlavně obrovského bytu, kde na nás čekala nadšená hostitelka.
Byla to žena ve středních letech se světlými blond vlasy. Na své tváři měla laskavý a nedočkavý úsměv a několik málo vrásek pod jejíma hnědýma očima. Už i na první dojem vypadala, že o sebe dobře pečuje.
,,Ty jsi Ria, že?" zeptala se hned, načež mě honem chytnula za pravou ruku, aby si se mnou mohla potřást. ,,Jsi doopravdy krásná mladá slečna."
,,A-ano a děkuji, paní Leclercová." Vřele jsem se na ní usmála, přesto mě, ale obalila nervozita.
,,Nemáš tušení, jak dlouho jsem prosila Charlese, abych tě konečně poznala. Pořád říkal: Mami, Ria má hodně práce, nemá čas na to, aby přijela." Přidala k tomu i tón napodobující Charlesův hlas, což mě mírně rozesmálo. ,,Ale jsi tady, na tom teď záleží. A teď už pojď, čekají na tebe další členové téhle rodiny, kteří tě touží poznat."
Honem mi dala dlaň na lopatky a táhla mě do vřavy lidí, aniž bych se mohla vyjádřit jakkoliv jinak. Pohledem, kterým jsem prosila o pomoc, jsem se otočila k Charlesovi, který celou situaci pozoroval se spokojeným úsměvem z povzdálí. Dalších deset lidí si povídalo v obývacím pokoji spojeném s velkou jídelnou s obrovským jídelním stolem a kuchyní. Všechno bylo slazené do tmavě zelené a žluté. Vypadalo to tam krásně a živě. Hlavně s mořem rostlin, které tam Charlesova matka pěstovala.
,,Jo, úplně bych zapomněla, neříkej mi paní Leclercová, připadám si potom hodně staře a nedělá mi to dobře na vrásky, takže stačí jen Pascale." Byla to pro mě taková rychlost, protože se většina pohledů stočila našim směrem.
Ale nutilo mě to se pořád usmívat. Projela jsem očima všechny lidi a zjistila hned několik informací; že tam byl jeho mladší i starší bratři a jeho manželka Louisa, což mě alespoň trochu uklidnilo. Další osoba mě naopak neuklidnila a to, že tam byla i Charlotte, to mi zvedlo mandle i srdeční frekvenci.
Ale pro tentokrát mě neignorovala, ani se na mě nemračila, usmívala se, což mě mírně překvapovalo.
,,Přivítejte tady Charlesovu Riu a - " Kdybych právě něco pila, na sto procent bych se buď zalkla, nebo bych to pití vyplivla. Můj obličej mi tím byl důkazem. Její slova mi přivodila podivný pocit, zamotala se mi nepříjemně hlava.
Vykulila jsem na Pascale i Charlese oči, cítila jsem jak rudnu i na zadku, jak jsem se cítila trapně.
,,Ježiš, mami, Ria není moje přítelkyně, kdes na to přišla?" vkročil do toho rychle Charles s důrazným šeptajícím hlasem, aby ujasnil situaci.
,,Počkat, co? Sám jsi říkal, že to je tvoje přítelkyně," trvala si na svém. Šeptala to jenom k Charlesovi, ale slyšeli to i všichni ostatní.
,,Ne, říkal jsem, že jsme přátelé," zdůraznil Charles, který zaúpěl a plácl rukou do čela.
,,Jo, aha," přikývla chápavě, ,,tak teda přivítejte, Charlesovu kamarádku Riu." Zubila se stejně jako její syn. Líbilo se mi, ale na ní, jak jednoduše dokázala vykouzlit z trapné situace, ještě trapnější. Vůbec se neostýchala, pořád se usmívala. I když v tom očividně byla naprosto nevinně.
Co jí jen Charles nakukal, že si myslela, že jsem jeho přítelkyně?
,,Zdravím všechny," vyšlo ze mě mírným hlasem, který v sobě měl potupu. A mírně jim zamávala pravou rukou. Musela jsem si zkousnout jazyk, abych překonala zaúpění.
,,Tak jo, Rio, teď - " Ale opět někdo Pascale přerušil. A já byla ráda za jakéhokoliv člověka, který mě vymanil z pařátů Pascale. Tušila jsem totiž, že by mě čekal nepříjemný výslech.
,,Rio! To je, ale doba, co jsme se neviděly, že? Musíme si toho tolik říct!" Přišla mě rychle zachránit Louisa. Díky bohu za ní. Děkovně jsem se na ní usmála, věděla, co měla Pascale za lubem.
,,Je to už hodně dlouho, Louiso," vydechla jsem se smíchem. Její těhotenské bříško zmizelo, napadlo mě najednou.
,,Nechtěla by sis jít promluvit na čerstvý vzduch?" nabídla mi laskavě s pobavením v hnědých očích. Vypadala nádherně, její kůže přímo zářila, vlnité vlasy jí padaly po ramenou.
,,Vždyť se všude větrá, čerstvého vzduchu tady je až moc," ozvala se Charlesova matka, který byla trochu nesvá z toho, že někdo zhatil její plány.
Otočila jsem se s úsměvem k ženě, která byla trochu podrážděná. ,,Přijdu za Vámi hned jak si promluvím s Louisou, slibuju. Jenom jsme se s Louisou dlouho neviděly a musíme toho tolik dohnat." Usmála jsem se na ní a doufala, že moji nabídku příjme. Za ní stál hned Charles, který byl každou chvílí připravený svoji matku zpacifikovat, abych nemusela čelit něčemu, co by nebylo nepříjemné.
Nejdříve se zdálo, že nebude váhat a řekne naštvaně ne, ale na její tváři se objevil mírný úsměv. V tu chvíli se mi nesmírně ulevilo. ,,Budu na tebe čekat."
Zatahala Charlese za ruku, který dal oči v sloup a hned s ním odešla do kuchyně, kde nebylo ani živáčka.
Rychle jsem byla po boku Louisy a společně jsme mířily k balkónovým dveřím, u kterých trochu vítr rozfoukával zelené závěsy.
,,Moc ti za to děkuju, teď jsi mě právě zachránila," zašeptala jsem k ní.
,,To nestojí za řeč, sama až moc dobře vím, jaké to je. Když jsem tady přišla poprvé, byla jsem v její ložnici hodinu, jen proto, aby se přesvědčila, že jsem pro Lorenza dost dobrá."
,,Hodinu?!" zalapala jsem po dechu.
Prošli jsme vedle vlnících se závěsů a prošli na sluncem zalitý balkón, se kterým sice nebyl tak dobrý výhled na okolí, ale na vyčištění mysli byl více než dostačující.
,,Uteklo to, ale rychle, to neboj," mrkla na mě.
,,Vždyť mě nemá proč vyslýchat, mezi mnou a Charlesem to je jasné. Jsme jen a pouze přátelé." A taky tady je Charlotte, mohla jsem dodat, na kterou jsem za těch pár měsíců zapomněla.
Louisa mým směrem hodila významný pohled. ,,Sice jsme se něměli dívat, bylo to neslušné, ale... Kdyby ses tam s ním viděla tam dole na ulici, myslela by sis něco rozdílného."
,,I kdyby, mám pořád přítele."
,,Ještě?" Její zaražený pohled byl plný udivení.
,,Už spolu i bydlíme," přikývla jsem a opřela se o dřevěné zábradlí.
,,Není to tak trochu brzo?" podivila se. ,,S Lorenzem jsme se k sobě přestěhovali po pěti letech vztahu a to jsme ještě přemýšleli nad tím, jestli to je vůbec dobrý nápad. Snad to znáš, je jiné, když u sebe jenom přespáváte, máš tak víc soukromí a volnosti, když už se svým přítelem bydlíš, už to takové není. Jsi pořád s ním. Ani nevíš, jak mě to ze začátku štvalo," odfrkla si a přidala se ke mně. Měla ve svých slovech takovou pravdu, až mě to bolelo.
,,Připadalo mi, že kdybych odmítla, byla bych za tu špatnou."
,,Za špatnou? Jak to teď myslíš? Není přeci nic špatného na tom říct, že na něco takového nejsi připravená," její hlas zněl znepokojeně, trochu se mračila do dáli.
,,Já jen..." Nadechla jsem se, abych řekla něco dalšího, ale nechtěla jsem znít blbě, protože by to tak i znělo. Jenom jsem nechtěla, aby na mě Gabriel zase nekřičel, nechtěla jsem si zkazit Vánoce, chtěla jsem jí říct. Ale nic z toho neřekla. Neuvěřitelně mě to tížilo na srdci a neuměla se přenést přes to, že jsem šla do něčeho, tak rychle.
,,Klidně to dopověz, já to nikomu nepovím." Na Louise se mi líbilo, že na mě moc nenaléhala, že mě poslouchala, i když jsme se viděli podruhé v životě. Ale nějak podivně, jsem si s ní rozuměla, jako bych ji znala.
Co se stane, pokud se o tom dozví? Nic. ,,Bála jsem se, aby se kvůli toho nezačal hádat, protože je Gabriel trochu..." plný hněvu, neovládá své pocity a viní ze všeho mě, ,,vznětlivý," dodala jsem se staženým hrdlem.
Na to Louisa vydechla. ,,No, Rio, to nezní zrovna nejlépe, abych byla upřímná."
A to nevěděla ani o dalších věcech. Na to už jsem jí neměla, co říct. Připadalo mi, že kdybych řekla víc, udělala bych z Gabriela ještě většího padoucha, než jím doopravdy byl.
,,A co se tobě a Lorenzovi nakonec narodilo?" zeptala jsem se po chvíli, kdy jsme jen mlčeli. Má otázka jí viditelně potěšila.
,,Holčička, je to naše malá princezna, Stephanie Leclerc."
,,Nádherné jméno," podotkla jsem. Viděla jsem na ní, jak jí zářily oči, když o malé Stephanie promluvila.
,,Chtěla bys jí vidět? Spí u Pascale v ložnici, tak pokud bys chtěla, klidně ti jí ukážu."
,,A nevzbudí jí to?"
Louisa zavrtěla hlavou. ,,Jí by nevzbudilo, ani kdyby padaly bomby. Jen pojď." Pokynula mi a já jí s úsměvem následovala. V bytě jsem slyšela jen šum hlasů, Charles byl dávno pryč z výslechu od jeho matky a byl hned vedle Charlotte a svého mladšího bratra. Ale svoji pozornost přesunul mým směrem hned v momentu, kdy jsem byla opět v místnosti. Pascale se zatím bavila s někým jiným a vypadalo to tak, že mě výslech mine.
Ústy naznačil: ,,Všechno v pohodě?"
Na jeho otázku jsem přikývla, usmála se a zvedla palec. ,,Jdu za Stephanie." Dokonce jsem i použila gesta, abych mu ukázala, že následuju Louisu.
Vykulil oči, když to zjistil a hned se omluvil oběma svým společníkům, protože hned zamířil za mnou.
,,Tebe Louisa pustí ke Steph?" zeptal se, hned jak byl u mě.
,,Jo."
Zamířili jsme hned doleva v chodbě, kde bylo hned několik místností. Louisa najednou zastavila a s opatrností začala otevírat dveře.
,,Hlavně buďte potichu, uspat ji mi trvalo hodinu," sykla na nás dva. Když je naplno otevřela, uviděla jsem malého andílka spícího na malé podložce. Malou holčičku s kudrnatými černými vlásky, která spokojeně oddechovala. Srdce mi při tom pohledu zněžnělo, až z mých úst vyšlo vzdychnutí.
,,Ta je tak krásná."
,,A já budu její oblíbený strejda, Arthur ať si trhne nohou." Na Louisině tváři jsem viděla, jak protočila otráveně očima. ,,Naučím jí všechno, co bude potřeba a jednou bude jezdit v motokárách a dotáhne to až - "
,,Jen to ne, moje holčička nebude pořád někde cestovat jen proto, abych jí viděla jednou za dva týdny," utrhla se na něj tiše.
,,Co budeš dělat, pokud si vybere fotbal?" zeptala jsem se, na obličejích obou přítomných se objevil úsměv potměšilý.
,,No, to bys jí toho moc teda nenaučil, že Charlesi?"
,,A tos mi ještě říkal, že bys mě v něm porazil! Že mám přijet do Monaka a naučíš mě, jak se správně hraje!" osočila jsem ho.
,,To tak leda ve snu, když hraje fotbal spíš kope do lidí, než do míče." Vidět Charlesův výraz, kterým Louisu probodával pohledem, bylo k popukání. Měla jsem sto chutí se začít smát nahlas, ale kvůli Stephanie jsem se snažila udržet.
,,Právě teď ti jen sprostě lže, Rio. Nevěř jí ani slovo, když hraju fotbal, hraju vždycky dobře. Pomáhám pokaždé týmu, jak to jen jde." To už Louisa nevydržela a vyprskla smíchy a já s ní.
,,Připomeň mi ať ti ukážu video, kde se snaží hrát ten jeho fotbal," pošeptala mi a Charles zakýval hlavou. ,,Je to fakt k popukání."
Zírala jsem, poněvadž slyšet, něco takového o Charlesovi bylo pro mě naprosto nové.
,,Vážně?" zašeptala jsem nazpátek.
,,Obě jste fakt neuvěřitelné, říkám si, proč jsem vás vůbec seznámil," sice zněl uraženě, ale bylo na něm vidět, že to jen hraje, což mě rozesmálo o to víc.
,,Můžeš si za to sám, Charlesi." Vystrčila jsem víc bradu a zářivě se na něj usmála.
,,Tak už běžte, protože začínáme být hlasití a ona potřebuje přesný počet hodin spánku." Měla pravdu, malá Stephanie se zatvářila zhrozeně, ale své oči ponechávala zavřené. Z jejích malých úst se ozval znepokojivý zvuk, Louisa nás tím rychle popohnala ven z místnosti a zůstala tam s ní sama. Rychle jsem za sebou zavřela dveře, hlavně co nejtišeji, jelikož to poslední, co jsem si přála bylo, abych to malé stvoření probudila.
Když jsem se podívala na Charlese, věděla jsem, že se na mě díval už dřív, avšak odvrátil pohled v momentu, co jsem si toho všimla. Podíval se nad sebe a dělal, jako by nic.
,,Je něco špatně...?" Srdce mi poskočilo z toho, jak se jeho oči zabodly do těch mých.
,,Všechno je v absolutním pořádku, věř mi."
,,To je fajn." Usmála jsem se na něj a chtěla z chodby odejít.
,,Mimochodem," ozval se, když jsem prošla okolo něj, ,,žádný výslech mít nebudeš. Domluvil jsem to s mamkou. Prý to kvůli mě nechá na jindy, ale připrav se na to. Ta tě nenechá jen tak být."
Zakývala jsem pobaveně hlavou. ,,Ty tady zůstaneš?" zeptala jsem se, když jsem si všimla, že zůstává na místě.
,,Tady? Ne." Zakýval nechápavě hlavou. ,,Proč?"
,,Protože tam stojíš a nikam nejdeš. Tak už pojď, chci tam mít aspoň někoho, koho znám, když je teď Luisa u malé." Nastavila jsem ruku, abych měla jistotu v tom, že doopravdy půjde. Jeho teplá dlaň mi v mžiku objala tu mojí a v ruku v ruce jsme šli za jeho příbuznými. Ti s tím byli víc, než v klidu a nevnímali, že jsme přišli bok po boku za nimi.
Nakonec, nakonec to vlastně nebylo tak strašné, jak začátek sliboval. Místo toho jsem poznala nejmladšího z bratrů, Arthura. Ten se ze začátku zdál plachý, ale ve společnosti svých dvou bratrů se s nimi bavil a i mě přijal k sobě.
V jednu chvíli nastavil Charlesovým směrem palec nahoru a zakýval nadšeně hlavou. Nedávala jsem na to zřetel. Rozuměli si a dorozumívali se různě, možná to byl nějaký tajný kód z dětství. Takže jsem se nad tím více, nepozastavovala.
Jediná osoba, která mi do toho všeho neseděla, byl ta, které jsem se vyhýbala, a která se mně vyhýbala po celý večer. A tou byla Charlotte. Možná to byla pouhá náhoda, nebo jsem si to jenom představovala, ale pokaždé, když jsem se k nějaké skupince, ve které se pohybovala, přiblížila, honem odešla. Buď musela jít nutně na záchod, nebo se omluvila, že musí honem telefonovat.
Ne, že by se to stalo vícekrát, ale připadalo mi to jako podivná shoda náhod.
Dokonce i Pascale se přenesla přes to, že se ten večer žádný soukromý výslech konat nebude a sama se se mnou zapovídala. I když se mě vyptávala na mnoho věcí, brala jsem to jako společenskou konvenci, aby nestála řeč. Nejlepší závěr večera byl ten, když mi Louisa pustila video, jak Charles hraje fotbal. Nezapomenutelný zážitek.
,,Takže se ti tady s námi líbilo?" zajímal s nadějí v hlase Charles, když jsem se rozloučila se všemi přítomnými a on mě jako správný džentlmen chtěl doprovodit k autu. Scházeli jsme zrovna schody, když se mě na to zeptal.
,,Byl to velice zajímavý večer, ale hodně se mi tady líbilo. Najedla jsem se, poznala nové lidi, kteří jsou fajn, co víc bych si mohla přát?" Objala jsem si holé ramena, jelikož jsem věděla, že se venku ochladilo. Strávila jsem s jeho rodinou víc času, než mi přišlo a místo toho, abych odjela v osm, tak jsem si měla v plánu, že odjedu, byla jsem tam o dvě hodiny déle.
Na to se mírně zasmál. ,,Tak to jsem rád. Měl jsem z toho tak trochu strach, všem jsem kladl na srdce, aby se chovali slušně ještě předtím, než jsi přijela. A oni to splnili na výbornou, čemuž se divím."
,,Jsou úžasní, Charlesi, máš štěstí, že je všechny máš." Položila jsem mu dlaň na rameno a upřímně se na něj usmála. Odtáhla jsem ho od něj hodně rychle.
,,V tom máš pravdu," povzdechl si, otevřel mi dveře a nechal mě projít, ,,ale kdybys tam nebyla, Lorenzo s Arthurem by na mě nebyli tak hodní." A to říkal, přestože si ze sebe pořád dokola dělali srandu. Zastavila jsem se před bytovým komplexem, abych na něj počkala, zatímco on zavíral dveře.
,,To mi budeš muset vysvětlit." To už šel zase po mém boku.
,,No, většinou se proti mě oba spiknou a má mamka jim jenom nadržuje. Asi ses jim zalíbila tak moc, že se nade mnou konečně slitovali a řekli si, že mi dají na jeden den pokoj." Trošku do mě drcnul.
,,Možná to bylo jenom tím, že je před tebou náročný víkend, hm?" navrhla jsem. Neuměla jsem si přiznat fakt, že bych se jeho bratrům líbila natolik, aby se nad ním slitovali.
Na to jen zakýval hlavou, poněvadž s mým výrokem nesouhlasil. ,,Takovou radost by mi nikdy nedopřáli. Podporují mě, co to jde, ale štvou mě stejně jako před deseti lety."
Z mých úst se ozval mírný smích, dělalo mi radost, že okolo sebe měl rodinu, která ho podporuje ať to bylo v čemkoliv. Ale od té chvíle jsem slyšela jen projetí několika aut po ulici. Na cestu nám svítili pouliční lampy a měsíc, který byl právě na ústupu.
,,Taky jsem se tě chtěl zeptat na to, cos nakonec udělala s tím dopisem od tvojí matky," řekl najednou Charles. ,,Jak ses s tím nakonec poprala?"
Ušklíbla jsem se. ,,Pořád nevím, co si s tím počít. Chci jí napsat, ale zároveň to ani nechci. Chci se s ní setkat, ale..." Nechala jsem svoji větu nedořečenou, Charles až moc dobře věděl, co jsem tím chtěla říct.
,,Tak jí jenom napiš a uvidíš."
,,To se lehce řekne," odfrkla jsem si, ,,nevím, jak jí mám napsat."
,,Co třeba: Ahoj, tady Ria? Je to jednoduché a ona ti napíše, co potřebuje. Nemusíš si nad tím zbytečně lámat hlavu."
,,Jenom to? Není to málo?" obávala jsem se, jelikož mi připadalo, že bylo. Ale zformulovat dlouhý monolog by pro mě nebylo snadné. Když jsem se o to pokoušela, byly to jen bláboly, které spolu nedávaly smysl.
,,Ať se snaží ona," mykl ledabyle rameny. Proč měl takovou pravdu? ,,Záleží pouze na tobě, Rio. Na nikom jiném, ač se rozhodneš jakkoliv, budu tady pro tebe."
To už jsme byli u mého auta. A já pořád nechtěla odjet, chtěla jsem zůstat v Monaku a být s Charlesem. Zadrhl se mi hlas v hrdle, když jsem se k němu obrátila.
,,Já - ," hlas mi vynechal, což ho znejistilo a podíval se na mě starostlivýma očima, ,,nechtěl bys to napsat se mnou?"
,,Rád," přikývnul a usmál se tím svým nejodolatelnějším úsměvem, po celé mojí hrudi se rozletěl pocit milionů motýlků, kteří mě šimraly na žaludku, u mého srdce, které přinutili bít rychleji. A ještě o něco víc, když jsem vytáhla mobil, zatímco se Charlesova hruď přitiskla na mé záda a jeho hlava se opřela o mé rameno. Snažila jsem se, aby se mé pocity neodrazily na na tom, jak se mojí matce budu snažit napsat těch několik slov.
Její kontakt jsem měla dávno uložený. Po večerech jsem se totiž rozhodovala, jestli mi za tu zprávu stojí, nebo ne.
A teď, když mám po svém boku Charlese, mi za to stála. Jeho přítomnost tlumila mé nejhorší pocity, uklidňovala je natolik, až jsem měla pocit, že zmizely.
Ani to nebolelo, napsala jsem jí to, co mi muž hned za mnou poradil a s výdechem tu zprávu odeslala. Celé mé tělo zachvátil třes a pocit mdlob. ,,Já to fakt udělala," vydechla jsem s napjatým hlasem.
,,A já jsem na tebe neuvěřitelně pyšný, Ro." Jeho hlas zněl u mého ucha tak medově, pyšně, a tak podivně blízce, že se mi z toho rozteklo srdce. Jeho ruce mě objaly okolo pasu, přítáhl si mě k sobě ještě blíž. Jednu svou jsem spojila s tou jeho a připadalo mi, jako by z něj proudilo teplo a hřejivé světlo do mého těla.
,,Děkuji ti, ty můj majáku radosti," zamumlala jsem a zavřela oči. Protože jsem si chtěla zapamatovat, každou vteřinu toho okamžiku. Spokojeně jsem zavrněla, když jsem se opřela o jeho hlavu. ,,Ani nevíš, jak moc si přeju zůstat."
,,Já vím, Rio. Já vím." Ruku mi více stiskl. ,,Ale zítra nás oba čeká náročný den. Musíme se oba vyspat do krásy."
A odtáhl se od mého těla. A teplo, které z něj sálalo, a které mě ohřívalo, bylo najednou fuč. Otočila jsem se smutkem v tváři k němu, opřela se o dveře od auta.
,,Tak se uvidíme zítra." Nebyl to ani slib, ani otázka, byl to čistý fakt.
,,Zítra."
S klíčky v ruce jsem mu zamávala a nastoupila do svého vozu. A usmívala se po celou cestu jako naprostý idiot.
-
ahojte všichni! :D
Tak je tady ta další kapitola, jak jsem slíbila! Tento týden se můžete těšit ještě na další :D.
Doufám, že se Vám dnešní kapitola líbila. Co na ní říkáte? A co říkáte na Charlesovu rodinu?
Mimochodem, chtěla jsem se na něco zeptat... Za několik kapitol mám v plánu napsat dost peprnou scénu (můžu slíbit, že se Vám bude na sto procent líbit :D), ale nejsem si tím vůbec, ale vůbec jistá. Chtěli byste si něco takového přečíst?
Omlouvám se za chyby, ale spisovatelská slepota je pěkná svině xd.
Přeji pěkný zbytek týdne!
-claire evans