,,Horrified looks from everyone in the room
But I'm only looking at you"
-Speak Now, Taylor Swift
[- - - - - - - - - -]
To odpoledne jsem raději strávila sama a navíc se ukázalo, že Charles neměl tolik volného času, jak by si přál on i já. Sice prý měl nějaký plán, jak mě i jeho zabavit, ale čas mu zabralo natáčení nějaké reklamy, ve které spolupracoval i s Vettelem. Vlastně, i když se mé odpoledne mohlo nést v jiném duchu, byla jsem za to ráda.
Od chvíle, co mě konfrontoval André jsem se cítila odhaleně. Jako by každý věděl o mém malém tajemství, o tom, co jsme s Charlesem prováděli. Každý letmý pohled od člověka, kterého jsem v životě nepotkala, všechno mě nenechávalo klidnou. Před očima jsem měla výjev toho, že zbývá několik momentů do toho, kdy mi Gabriel napíše, že o všem ví a hned by mi v afektu zavolal a já bych to nezvedla.
Mé přemýšlení dosáhlo až takové paranoie, že mi mé srdce vystřelilo až do krku, když mi zacinkal mobil. Byl to Gabriel. Pro tentokrát se náš rozhovor nesl v klidném nádechu, tedy do chvíle, než jsem několika slovy narazila na téma: přijedu domů až v pondělí, Nicholas mi mojí brzkou cestu nedovolil.
,,Rio, já tě tady ale potřebuju. Počítal jsem s tím, že tady už budeš a pomůžeš mi s mojí matkou-." Jeho hlas se zlomil na jeho straně zavládlo ticho.
,,Snažila jsem se ho přesvědčit, ale letenka je už koupená. Prý by to taky narušilo moje po závodní rozhovory." Lhala jsem jak tiskne. Do svého hlasu jsem přidávala lítost a smutek, který jsem hrát nemusela, Gabriel ve mně ty pocity už dávno vyvolal.
,,André! Je tam ten idiot André! To to nemůže udělat sám?!"
,,Gabrieli, on za nic nemůže, jak já tak ani André, Nicholas to po nás striktně požaduje." Snažila jsem se mluvit klidně, jen abych ho nevyprovokovala ještě víc, než by bylo dobré.
,,Kecy, kecy a další kecy! Pořád se jen vymlouváš a nic neděláš, už mě to všechno doopravdy unavuje. Nevím, Rio. Snažím se, aby to fungovalo, vážně, ale s tvým přístupem to děláš složité..." Zadrhl se mi dech v plicích. Jeho slova mě bodly přímo do srdce.
,,Ale já se snažím, Gab-"
,,Ne, to vážně ne. Miluju tě Rio, celým svým srdcem, ale připadám si, jako bych ve vztahu byl sám, jako bys byla někde pryč a mě opustila. To bych ti já nikdy neudělal." Slzy se mi zaleskly v očích, dělala jsem toho pro něj víc než dost. Nebo snad ne?
,,To jsem nikdy nechtěla, nechci, aby ses tak cítil." Bylo pro něj příliš snadné, aby mě donutil se cítit tak mizerně, jak to jen bylo možné. Mohl prakticky říct cokoliv a já pro něj udělala všechno, co chtěl. Dokonce i to, co mi nebylo dvakrát příjemné.
,,Tak proč mi to děláš?"
Odložila jsem svůj mobil od ucha a položila mobil vedle mě na postel. Když po mých tvářích začaly téct slzy, už jsem ho nadále nemohla poslouchat.
,,Ty brečíš? Panebože, neřekl jsem nic tak strašného, abys hned začala brečet," šramotil jeho hlas v dáli.
,,Je mi to líto," zaskřehotala jsem se vzlykem a dotkla se prstem červeného kolečka. Nenechala jsem ho říct ani půl slova, jelikož by mi to ublížilo ještě víc. Lehla jsem si na postel a přikryla se dekou. Hleděla jsem do blba, zatímco mi můj přítel posílal milion zpráv, ve kterých nepsal zrovna ty nejlepší věci. Nic z toho jsem si nepřečetla, jediné, co jsem věděla bylo, jak frekventovaně mi bzučel mobil a neschopnost zastavit potůčky slz, které mi pořád dokola tekly z očí.
[- - - - - - - - - -]
Vůz Ferrari na tom nakonec nebyl tak dobře, jak si většina lidí po výborném Bahrajnu mysleli. Viditelně ve Španělsku ztráceli na vedoucí Mercedes, který již pětkrát po sobě získal první a druhé místo. Měli silný a rychlý vůz, ale nestačilo to natolik, jak by si přáli. Na třetí pódiovou příčku se dostal výborný Max Verstappen, který si své cenné body zasloužil.
Na závěrečné konferenci s jezdci a později na rozhovorech, se všichni novináři, jak Charlese tak Vettela, ptali na to, co se stalo. Jak to, že jim monopost nejede tak rychle? Čím to je? Je to novými vylepšeními, nebo tím, že Vám nevyhovuje okruh?
Oba dva měli podobně strohé odpovědi, věřili, že to bylo pouze typem trati a nikoliv jejich závodním monopostem. Španělsko patřilo mezi ojedinělé, starší trati a oproti Melbourne, nebo Bahrajnu byla specifikace naprosto rozdílná a jedinečná.
Bylo pro ně nejvíce frustrující, že balíček plný nových součástek nebyl tolik účinný, jak by si všichni mechanici v Maranellu přáli. Takže pro ně byl víkend řádným zklamáním s hořkou pachutí do dalších závodů.
Při letu domů ve mně řádila hned řádka pocitů. Jednak z Gabriela, tak s Charlese. Ale vina to s podivem nebyla. V mém nitru nebyla žádná známka toho, že bych jakkoliv zalitovala svých činů a zpytovala své svědomí za čas strávený s mým Majákem radosti. Naproti tomu jsem neuměla zapomenout na Andrého slova, která mi v hlavě výstražně a hlavně zářivě svítila.
Bylo zvláštní, že po příjezdu domů byl týden před mými narozeninami naprosto báječný. Gabriel, na kterého jsem se vůbec netěšila, se choval jako naprosté zlatíčko a místo toho, aby mě opětovně obviňoval z věcí, za které jsem nemohla, se choval tak jako tomu bylo na začátku. Mile a pozorně.
Zvládal se starat o svoji matku, dokonce mi i pomáhal s mnoha věcmi doma. Strávil se mnou více času, než bylo obvyklé a když se ho Helen, či Philip zeptali, jestli by si s partou někde nechtěl zajít, raději se mnou zůstal doma. Sama jsem se nad jeho změnou chování podivovala a užívala si jí.
Ještě před mojí oslavou, jsem se zastavila u Juliana a Francis, kteří nezapomněli na mé narozeniny a s radostí mě opět uvítali v krámku. Všechno jsem měla dávno přichystané, dort se chladil v ledničce a byt byl narozeninově ozdobený. A já byla spokojená.
Oba dva se na mě usmívaly od ucha k uchu, když jsem přišla do části obchodu, kde byl sklad i jejich kancelář. Oba dva mi neskutečně chyběli, bylo pro mě sice už naprosto normální, že je nepotkávám každý den, ale přesto mi scházeli. Hlavně jejich vřelá a radostná nálada, které mi za těch několik minut předali tolik, že se mi chtělo začít brečet. Až mě bolelo na hrudi, že se za nimi nestavuju častěji a nechávám to pouze na příležitostné návštěvy.
Když mi předali dárek, nejdříve jsem ho odmítala s úsměvem.
,,Vážně to od Vás nemůžu přijmout," kývala jsem s mírným úsměvem hlavou. Oba dva se na mě káravě podívali.
,,A proč bys nemohla?" zeptala se Francis, která taštičku s dárkem držela v ruce.
,,Je neslušné, abys odmítla dárek, Rio, doufám, že to víš. A navíc máš dvacetiny jen jednou za život, takže ber, než ti to Francis sní," řekl naopak Julien, který držel v náručí puget květin. Byly slazené do žluté, takže se tam nacházelo pár slunečnic a mnoho tulipánů.
Zakývala jsem pobaveně hlavou. Nic se od dob, co jsem odešla nezměnilo. Pouze jediná věc a tou byla nová brigádnice, o které mi oba dva řekli, že je snaživá a pracovitá, ale na mě mít nikdy nebude. A takové slova mě neuvěřitelně potěšily.
Oslavy svých narozenin jsem neměla nikdy v lásce. Raději jsem je slavila jen se svým otcem, to mi naprosto stačilo. Nepotřebovala jsem pompézní oslavy plné lidí, alkoholu a ruchu, kteři by naprosto zničili celkový pocit z narozenin. Už od mala jsem byla zvyklá, že to byl jediný den v roce, ve který se o mě zajímala má matka. Haslo to sice penězmi, ale já zprvu byla nadšením bez sebe. Po pár letech jsem z nadšení vystřízlivěla, nestála jsem jí totiž ani za cestu do Frejúzu, aby mi popřála osobně. Což od ní bylo ubohé.
Byl to takový můj a jeho den a já nikdy nechtěla, aby mi ho někdo překazil. Výjimku jsem udělala jen jednou, ale stálo to za starou belu. Kdo ví, jak dopadnou mé dvacátiny.
Od rána jsem netrpělivě čekala na zprávu od jezdce formule jedna s číslem šestnáct, ale ničeho jsem se nedočkala. Většina mých přátel mi poslalo oslavné zprávy, dokonce i André. Ale Charles pořád ne. Zapomněl snad na mě?
Gabriel byl ten první, kdo mi popřál. Hned jak jsem se probudila, jsem před mýma očima měla dárek. Byla to obálka, kterou mi zběsile mával před obličejem. Usmíval se jako sluníčko nad hnojem, když jsem si pročítala, co to bylo. Byl to víkendový pobyt v Paříži. Srdce mi poskakovalo radostí. Tedy až do doby, než jsem zjistila na jaké datum to bylo naplánované, a to přesně na čas, kdy se měla jet Velká cena Francie. A ani přes svoji mrtvolu, bych Paříž nevyměnila za závodní víkend.
Zubila jsem se na svého přítele, děkovala mu za tak skvělý dárek, hrála si na šťastnou oslavenkyni, ale sama věděla až moc dobře, že ten víkend bude více, než speciální a exkluzivní. Naše noviny byly domácí a Nicolas se snažil, co to šlo, abychom získali, jen to nejlepší. Bylo by neomalené ho ihned konfrontovat s připomínkou na změnu data zájezdu, a proto jsem ho líbla na líc a šla se honem převléknout. Bylo toho až moc přede mnou.
Jakmile jsem byla opět doma, hned při příchodu domů mě přivítalo hned několik balónků naplněných héliem pověšených na radiátoru, na klikách ode dveří. Velká, zlatá dvacítka byla přilepená na kousku bílé zdi v obýváku.
Nemínila jsem moji oslavu propařit, mělo to být komornější, tak jak jsem to chtěla. A už od tří hodin odpoledních se bála, že nakonec nikdo nepřijde. Po celou dobu se mnou byl Gabriel, který se moji nervozitu snažil utišit. Nakonec jsem se dočkala, protože první hosté přišly s úderem čtvrté hodiny.
Nepřekvapilo mě, že prvním člověkem, kterým dorazil právě v čas, byl můj otec. Pořád stejný s úsměvem na rtech a slzami v očích. Bylo pro něj srdceryvné, když pomyslel na to, že se toho od mých posledních narozenin tolik změnilo. Přinesl mi několik květin růžových růží, které jsem milovala a poté si potřásl rukou s Gabrielem.
Dalšími byla celá parta Helen, Phillip, Catherine a několik dalších. Dokonce i ti, kteří tam neměli, co pohledávat. Jediné, co bylo v jejich rukách byl alkohol, který mi sice předali, ale až moc dobře jsem věděla, že ho později sami vypijí.
Začala jsem být nervóznější a nervóznější. Dva lidi pořád zbývali. A to byli zrovna Scarlet s Charlesem. Oba dva pro mě byli velice významní lidé, kteří si mě za ten krátký čas získali. U Charlese jsem měla mírné obavy, že zapomněl, ale... U Scarlet jsem měla tušení, že na mě byla stále naštvaná, proto nemínila přijet.
Ještě v paddocku, hned po závodu jsem jí potkala. Přímo mě viděla, hleděla na mě, volala jsem na ní, ale ona dělala, že neexistuju. Otočila se na podpatku a rychle kmitala kamkoliv, jen ne mým směrem.
Nejdříve mě to neskutečně zabolelo. Po dalším přemýšlení ve mně zavládl hněv. Nechápala jsem, čím jsem si najednou zasloužila takové zacházení a chování, kterým mnou naprosto opovrhovala. Naše menší výměna názorů nebyla tak závažná.
Co s ní jen bylo? vrtalo mi v hlavě.
Po další hodině čekání, kdy se o zábavu snažil Gabriel a Philip na mě netrpělivě houkl s připomínkou toho, kdy se konečně bude podávat dort, celým bytem se najednou rozezněl zvonek.
Zvedla jsem rychle pohled k chodbě, srdce mi poskočilo, na mé tváři se objevil úsměv.
,,To má přijít ještě někdo Rio?" podivoval se nad tím Gabriel a se zmatením pohlédl mým směrem. Zřetelně jsem jeho otázku slyšela, ale nechtěla na ní odpovědět.
On seděl s partou u kuchyňského stolu s jídlem, já seděla na gauči v obýváku a povídala si s mým otcem. Bylo mi naprosto jedno, jestli osoba za dveřmi byl Charles, či Scarlet, jediné na čem mi doopravdy záleželo bylo, aby oba na oslavu přišli. Nemuseli mi dávat ani dárek, jejich přítomnost by byla sama o sobě dárkem. Oba dva neměli Frejúz zrovna za rohem, a proto bych byla vděčná pouze za ně.
Ve vteřině jsem opustila své místo v rohu gauče, omluvila se tátovi a se zatajeným dechem se šla podívat na toho, kdo čekal za zavřenými dveřmi. Snažila jsem se zachovat klid, nikam příliš nespěchat, aby v Gabrielovi ani nikom dalším, nevzkvetlo podezření. Každé pomalé vykročení pro mě bylo jako mučení, srdce mi hlasitě bušilo do hrudi a tlumilo puštěnou hudbu, která se nesla celým prostorem.
Chvíli předtím, než jsem konečně měla možnost stisknout kliku ode dveří, jsem si prohrábla zplihlé vlasy. Hlasitě jsem vydechla zbývající vzduch z plic a s třesoucí se rukou mohla poznat, kdo to přišel.
Ani na vteřinu jsem neváhala, když se za dveřmi objevila až moc známá osoba, která mi způsobila ještě větší úsměv.
Vypadal naprosto ohromně, úchvatně, tak jako obvykle. Jeho hrudník mu obepínala černá košile, na zápěstí mu vyčníval můj náramek a k tomu měl černé kalhoty. Byl naprosto dokonalý. Zelenýma očima se díval do těch mých, měl v nich jiskřičky, které mu zářily do širokého okolí. Ve své náruči nesl košík, přes který měl přehozený bílou látku. To ve mně vzbudilo nečekanou zvědavost.
,,Všechno nejlepší, Ro," vyšlo z něj radostně ve vteřině, co jsem otevřela.
,,Ty jsi tady," vydechla jsem ve stejnou chvíli, připadala jsem si jako opařená.
Na to přikývl. ,,Moc se omlouvám, že jdu pozdě, ale... Musel jsem ještě něco zařídit." Když se jeho úsměv roztáhl ještě více, srdce mi zaplesalo.
,,To vůbec nevadí, ani nevíš, jakou mám radost, že jsi přijel, Charlesi." Upřímně? Měla jsem sto chutí vzít a obejmout ho, ale košík, který opatrně nesl, mi to znemožnil. Nebo spíš, vzít mu tvář do mých rukou a vtisknout mu pěkný a dlouhý polibek. Ty myšlenky jsem se ale snažila zahnat. ,,Co ten košík? Co v něm je?" Nahnula jsem se blíže nad něj, ale Charles ho ode mě odtáhnul.
Vyzývavě nadzvedl obě své obočí. ,,Dárek si rozbalíš až uvnitř, tady by to nebylo zrovna nejlepší." Byla jsem neskutečně zvědavá na to, co to bylo.
,,Tak už pojď, nenechám tě stát ve dveřích." Mírně jsem mu ustoupila, aby mohl projít, vyzul si boty a poté mě hned následoval.
,,A co v něm je?" zašeptala jsem směrem k němu.
,,Nebuď tak zvědavá, Ro, uvidíš, jak se podíváš," šeptl mi nazpátek blízko mého ucha. Otřásla jsem se při vzpomínkách na jeho rty, spočívající na podobných místech.
První, kdo měl Charlese možnost zahlédnout, byl můj otec, který se nakláněl přes okraj gauče, jen aby dotyčného zahlédl. A já si až v tu chvíli uvědomila, v co to povede. K prvnímu opravdovému setkání Gabriela a Charlese.
Na sucho jsem polkla, krev mi ztuhla v žilách. To nemohlo dopadnout dobře.
Jestli mé srdce bušilo jak pošinuté, když jsem šla otevřít Charlesovi, tentokrát to bylo o mnoho horší. Bilo jako o život, když jsem vstupovala do otevřené místnosti s jezdcem Ferrari za zády.
Všechny pohledy se najednou zapíchli nejdříve do něj. Všechny hlasy v místnosti se ztišily, nikdo ani nepípnul, zatímco se Charles postavil vedle mě. Jediný člověk, na kterého jsem pohlédla byl Gabriel. Jeho nečitelný a prázdný pohled, kterým probodával Charlese, mě v ničem neujistil.
Ostatní byli překvapení. Na celé partě jsem viděla, že až moc dobře věděli o koho se jednalo, proto jejich překvapení nebylo zrovna dvakrát příjemné. Naopak můj otec, ten se udiveně díval nejdříve na mě, potom na muže vedle mě. Létal ze mě na něj a já neměla nejmenší tušení, co to mělo znamenat.
Byla to neskutečně trapná chvíle, které jsem se musela ujmout. ,,Takže lidi, tohle je Charles," oznámila jsem s úsměvem. Když jsem se podívala na něj, vykolejilo mě to z jakou intenzitou se jeho oči dívali pouze do těch mých. Jeho úsměv, pohled, obojí patřilo pouze mě. Nikomu dalšímu v místnosti.
On byl jediný člověk, který mi uměl dodat odvahu, se kterým jsem se cítila pokaždé v bezpečí a vlastně ani ta chvíle tomu nebyla výjimkou. Přestože mě i jeho můj přítel probodával pohledem a já věděla, že to nenechá jen tak, bylo mi to ukradené.
,,Všechno nejlepší, Ro," vyřkl opětovně. Jeho tvář byla najednou u té mé, jenomže své rty namířil na mé líčko, které rychle obdařil malým polibkem. ,,Už si můžeš rozbalit dárek."
Svět se se mnou zatočil, když na mě mrkl a já najednou v rukou držela košík. Nepodívala jsem se na něj hned, postavila jsem ho na stůl v obýváku a s napětím se podívala, jak po Charlesovi, tak po otci, který tomu všemu přihlížel.
Když jsem jemnou látkou odkryla, na své ústa jsem přiložila dlaň. Slzy se mi odrazily v očích, když jsem pohlédla na to, co pro mě Charles přichystal. Něha se mi rozlila po celé hrudi.
,,Pane bože," vydechla jsem, hledící na malé stvoření, které spokojeně spinkalo na několika měkkých, kytičkovaných dekách v košíčku. ,,To vypadá jako-"
,,Scooby," doplnil mě táta a u toho se zasmál. Hleděl mi se zájmem přes rameno a prohrábl si vlasy, když si všiml, co za dárek jsem dostala. Když se na mé tváři objevila mokrá čára, zakývala jsem hlavou a podívala se na Charlese, který stál hned u mě.
,,Charlesi..." zašeptala jsem. Podíval se na mě s obavou v očích, ale ty jsem hned zahnala. ,,Tohle je ten nejlepší dárek!" vypískla jsem a vrhla se mu bezmyšlenkovitě okolo ramen. Mé objetí přijal s vřelostí.
Někde v dáli jsem zaslechla, jak někdo zalapal po dechu.
,,Jsem rád, že se ti dárek líbí," zamumlal a já ho objala o něco více. ,,Fakt jsem se bál, že bys z ní nebyla tolik nadšená."
,,Je to ona?" Honem jsem se odtáhla, abych se podívala na malý uzlíček chlupů schoulené v košíčku. Spokojeně spala, vypadala jako naprostý andílek.
,,Co to tam máš, Rio?" zajímal se najednou za mými zády Gabriel. Otočila jsem se k němu se štěstím vepsaným v celém mém obličeji, v jeho obličeji bylo naprosté otrávení.
,,Koťátko," zašeptala jsem s nadšením, protože jsem si uvědomila, že spí.
,,Kotě? Proč kotě?" zamračil se a zkřížil ruce na hrudi. Vypadal naprosto znechuceně, když se naklonil nad košík.
Slova z úst mi sebral táta, který se ujal slova. ,,To kvůli Riině kocourovi z dětství, Schoobymu."
Gabriel pořád nechápal. Jediní dva lidé, kdo o zběsilém kocourovi věděli, byl můj otec a muž po mém boku. ,,A co s tím má tohle společného?" Když ukázal na spícího andílka, probodla jsem ho pohledem.
,,Je to ta, není to žádné to," opravila jsem ho, Gabriel na to protočil očima.
,,A jak se bude jmenovat?" zeptal se nedočkavě táta. Vzhlédla jsem k němu a zjistila, že má stejné jiskřičky v očích jako já. I když zprvu říkal, že Scoobyho nemá rád, nakonec si ho tak oblíbil, že když odešel, taky si pobrečel.
S jedním nadzvednutým koutkem jsem se ohlédla k Charlesovi, který vypadal, jako by mi právě v tu chvíli četl myšlenky. Náš spiklenecký pohled byl pro ostatní divný, pro nás dva ne.
,,Bude to Daphne."
,,Bude to Velma."
Bylo to vyřčené směrem k mému otci, ale zároveň jen pro nás dva. Jako něco, co můžeme pochopit pouze my. Náš osobní, soukromý vtip, jenž byl pouze a pouze náš.
Oba dva jsme to vyřkli naprosto sborově, jednohlasem, kterým mi projel až do morku mých kostí. Jediné, co z nás hned po uvědomění vyšlo, byl hlasitý smích. Vyprskla jsem smíchy a Charles se ke mně přidal.
,,Proč zrovna Velma?" ptala jsem se ho pořád se smíchem, který mnou cloumal. Hrudí a ušima mi pronikal jeho zvonivý smích, ten který jsem naprosto milovala. Trochu jsem se do něj zavěsila a přitáhla si ho blíže, protože jsem skoro neuměla popadnout dech.
,,Velma má oranžový svetr, koťátko je oranžové," vysvětlil. ,,Proč sis zrovna myslela Daphne?"
,,Protože je zrzka." Zakýval pobaveně hlavou, pořád jsme se smáli jako vyšinutí, zatímco nás pozorovali ostatní. Nebo spíš, zírali na nás.
Mé srdce se naprosto rozteklo jako led, když se její očka začala pomalu, líně otevírat. A najednou se z koule chlupů stala protahující se Daphne. Hleděla na mě svýma modrýma kukadlama. Už v tu chvíli jsem jí milovala každou mojí částí.
,,A navíc, podívej se na ní, tohle je jasná Daphne. Cítím to z ní, to jak se na mě dívá," rozplývala jsem se. Když se jeho tělo postavilo blízko toho mého, bylo mi to ukradené. Oba dva jsme se zadívali na ní, na moji Daphne.
Když Charles naklonil hlavu, na chvilku se zamyslel. ,,Asi máš pravdu, je to Daphne jako vyšitá. Na Velmu nemá tak sytě oranžovou srst."
Připadala jsem si, jako by v místnosti nebyl nikdo jiný, než já a on. Kromě nás, ani jeden z účastníků nemluvil, pouze si vyměňovaly zhrozené pohledy nad tím, co se mezi mnou a Charlesem odehrávalo.
,,Ehm, takže se teda jmenuje Daphne, jo?" ozval se najednou Gabriel za mými zády s divným tónem v hlase.
,,Ano," přitakala jsem na jeho otázku, ale více na něj nebrala zřetel. ,,Mimochodem, Charlesi, tohle je můj otec Nicholas. A tati, tohle je Charles." Můj otec se honem postavil, aby si mohl s Charlesem potřást rukou.
,,Charles Leclerc, že ano?"
,,Přesně tak, pane," vyřkl s upřímným úsměvem Charles. Na obličeji mého otce se objevil udivený výraz. Charlesovu ruku stiskl o něco málo pevněji, ale přesto se mu na rtech rozlil úsměv.
,,Charlesi, pro tebe jsem Nicholas, těší mě, že tě zase vidím. Jak je na tom tvoje auto?"
,,Už mám jiné pan-, Nicholasi. Už mám nové. Ferrari Pistu 488." Jeho nervozita pro mě byla mírným překvapením. Ale další konverzace mezi ním a mým otcem mě natolik nepřekvapovala. Věděla jsem, že si budou rozumět.
Nevěnovala jsem se nikomu jinému. Ani otázkám ohledně dortu, jedině Daphne, kterou jsem si přitáhla k sobě na klín a překvapivě spokojeně vrněla se zavřenými očky.
,,Prý je prý to malá ďáblice," řekl v meziřečí Charles, který si všímal, že má pozornost směřuje k mému koťátku.
,,Zatím je jako andílek." Podrbala jsem ji trochu na krku, ten více natáhla, abych k němu měla lepší přístup.
,,Všiml jsem si," zazubil se, otočil se opět k mému otci, který na mě ulpěl zvědavým pohledem a jejich konverzace ohledně formule jedna se rozmohla. Bála jsem se trochu, že ho otázky od mého otce budou otravovat, ale on za to byl rád. V jednu chvíli si vedle Charlese přisedla Helen, která poslouchala jejich konverzaci.
Naklonila se tak blízko k Charlesovi, až mi z toho začalo bublat v žilách. I když jsem hladila Daphne, probodávala jsem jí nekompromisním pohledem. Zabíjela ji na tisíc způsobů, jen aby nebyla blízko jemu. Skoro se ho dotýkala kolenem, rameno měla jen několik centimetrů od toho jeho, hnědými kadeřemi mu projela po odhalené kůži, když ten pohyb udělala.
,,A za jaký tým jezdíš, Charlie? Můžu ti tak říkat?" Dech se mi zadrhl v hrdle. Na sto procent jsem to slyšela špatně.
Musela jsem několikrát zamrkat, abych si ujasnila několik věcí. Abych na ní nevystartovala s tím, jaký flirtovní tón použila, taky za to jak ho oslovila. Zbláznila se?
Charles se k ní pomalu otočil se zdviženým obočím. Všimla jsem si, jak se od ní odtáhl, když si uvědomil, jak blízko u něj seděla. ,,A ty jsi...?" A on to dokonce řekl klidným hlasem.
,,Helen." Měla jsem se sto chutí zvracet, když si zastrčila pramen vlasů za ucho a její tváře se zarděly. Pane bože!
,,Dobře Helen, právě teď jezdím za Scuderii Ferrari," odpověděl jí na jeden dotaz, ,,a ne, Charlie mi říkat nemůžeš. Je jen pár lidí, kteří mi tak říkají." Mohl doplnit A ty mezi ně nepatříš. I když to bylo zbytečné, musela to pochopit. Sice byl trpělivý, v jeho hlase bylo mírné varování.
,,To je tam, kde jezdil ten Schumacher?"
,,Jo, to je ono." On se na ni ještě k tomu mile usmál.
Už se otáčel k tátovi, když ze svých úst vypustila bombu. Má kamarádka si toho, co jí předtím řekl, buď nevšimla, nebo ohluchla, jiné vysvětlení k jejímu dalšímu činu jsem neměla. ,,A už jsi někdy vyhrál, Charlie?"
V jejím hlase bylo tolik naděje, tolik pisklavosti a tónu, jenž se mi vůbec nezamlouval. Jediná věc, která mě držela v tureckém sedu na místě, byla právě spící Daphne.
,,Ne, ještě jsem nevyhrál." Úsměv se mu vytratil ze tváře i trpělivost z hlasu. Vůbec jsem se mu nedivila.
Vypadala neskutečně zklamaně, protáhla koutky úst do znechuceného úšklebku.
,,Ach, škoda no, myslela jsem si, že jsi lepší." A v klidu vstala a odešla na své předešlé místo u jídelního stolu hned vedle Gabriela. Zírala jsem na ni s naprostou nechápavostí a zmatením. A taky pohledem, který ji roštvrcoval. Její slova ve mně vyvolaly vztek, jak něco takového mohla vůbec vyřknout? To mi hlava nebrala.
,,Jak myslíš lepší?" ozvala jsem se a musela mírně zakašlat. Poslední půl hodinu jsem ze svého hrdla nic nedostala.
Když na mě pohlédla znuděným pohledem, zamračila jsem se. ,,Myslím to tak, že není tak dobrý, jak jsem si myslela." Mykla rameny a z misky si vzala několik chipsů. Čeho chtěla dosáhnout? Co to vůbec bylo? to byly otázky, na které jsem chtěla znát odpověď.
,,Jak to ty můžeš posoudit?" Zněla jsem příliš ofenzivně, příliš útočně. Ale já nerada slyšela od někoho, kdo o světě F1 věděl jen to, že někdy jezdil Michael Schumacher ve Ferrari, že Charles není lepší. Byl více než to.
,,Ještě nic nevyhrál, tak to posuzuju já, Rio." Zaťala jsem pěst, když se na mě pohlédla s hadím úsměvem. Ale ještě předtím se podívala na vteřinku na Gabriela, v ten moment ve mně hrklo.
,,Vyhrál toho dost, Helen. Jak celou F2, tak vyhrál v jiných soutěžích," vyřkla jsem a musela zadusit své emoce. Sice jsem se na ní chtěla rozkřičet, ale musela jsem se krotit.
,,Ale ve Formuli 1 ne, není to tak?" Našpulila rty. Věděla až moc dobře, že jsem se držela a snažila se mě o to víc dráždit. Dařilo se jí to špičkově.
,,Hele, je mi naprosto ukradené, co si o mně a mých výkonech myslíš, Helen, ale nemusíš být hned taková na Riu." Srdce mi zaplesalo, když jsem jeho slova zaslechla a poděkovala mu mírným úsměvem.
,,Já? Já jsem s ní vedla jen prostou konverzaci," vyřkla to s takovou falešnou nevinností. ,,To ona se hned začala hádat, ne já."
Chtěla jsem se bránit, tak moc jsem chtěla, ale já jen mlčela. Nechtěla jsem na své oslavě vyvolat ještě větší hádku. Cítila jsem horkost v tvářích, když se na mě Helen vítězně usmála. A já ve svém nitru ucítila čistokrevnou nenávist. Objevila se tam z ničeho nic, netušila jsem ani odkud se vzala, ale najednou prostě tam byla.
Ještěže se Daphne vzbudila a pro tentokrát se rozhodla, že chce zjistit, kde to vlastně bude bydlet. Na Gabriela jsem za dobu, kdy jsem na ni dávala po očku pozor a vyndávala dort z ledničky, ani nepohlédla. Ani na mého otce. Oba ve svých pohledech měli nevyřčené otázky, na které jsem nechtěla odpovědět, každý ale naprosto jiné.
Ve chvíli, kdy jsem sfoukávala svíčku s číslovkou dvacet na čokoládovém dortu, přála jsem si, abych byla v dalším roce šťastná. Měla jsem u toho zavřené oči, cítila jsem na sobě pohledy všech okolo, ale já si přesto nepřála nic jiného.
Ostatní se spolu ve dvou skupinách nadále bavili. Gabriel s partou a táta s Charlesem. A já někde mezi tím. Po většinu času jsem byla pouze s Daphne v náručí, ukazovala jsem jí prostory, které budou patřit i jí, a které na sto procent ještě sama prozkoumá, ale někdy jsem se zapojila do konverzace obou skupin.
Ani jsem si nevšimla, kdy si ke mně na zem přisedla Helen, už jsem si myslela, že se přišla omluvit za své chování. Otočila jsem hlavou k ní a mohla zahlédnout, jak rozhořčený pohled má.
,,Copak Helen?" Pohladila jsem za malým hebkým ouškem nového člena rodiny.
,,Ty se děješ, Rio. Co to do tebe vjelo? Zbláznila si se snad?!" vyjela na mě tichým hlasem. Nikdo ji přes tu hudbu, ani šum hlasů nemohl zaslechnout, ale já ji slyšela zřetelně.
S nepochopením jejích otázek jsem se mírně zamračila. ,,Cože?"
,,Nejdříve takhle bodneš Gabriela do zad a teď tady pozveš toho idiota a děláš jako nic. Co to s tebou je?! Ještě před pár měsíci si o něm nechtěla ani mluvit." Její hlas zněl rozhořčeně, pořád jsem, ale netušila, kde tím vším míří.
,,To se změnilo, jsme teď kamarádi a já chtěla, aby Charles přišel."
,,Jo, jasně, jen kamarádi. To vaše kamarádství jsme všichni dobře viděli! Ani nevíš, co to udělalo s Gabrielem, když tady nakráčel jako naprostý machr! Myslela jsi vůbec na jeho pocity, nebo jsi zas myslela na sebe?"
To bylo to poslední, co jsem dělala. Platila jsem účty za byt, dělala veškeré uklízení, domácí práce a nakupování, to všechno jsem po většinu času obstarávala já sama. On mě naopak nechával doma samotnou, jezdil si kdo ví kde na výlety, ležel na gauči a koukal na televizi, zatímco jsem dělala všechno možné, abych všechno zvládla. O incidentu, který se stal před Barcelonou ani nemluvě. Myslela teda jsem celou dobu na sebe? - to všechno jsem jí měla říct, avšak z mých úst nevyšlo ani slovo.
Všechno to byly nože, které se mi s přesností zapichovaly tak, aby mě to zabolelo, co nejvíce. Ani jsem na ni nepohlédla, hleděla jsem do země a snažila se najít hrdinné slova, kterými bych se začala bránit. Žádné jsem nenašla.
,,Jasně, že nemyslela, nic jiného bych od tebe ani nečekala. Jsi naprosto strašná, Rio, divím se, že s tebou Gabriel ještě je, protože něco takového si nezaslouží," vyřkla s jedovatostí. Párkrát mě hned poté poklepala na rameno. ,,Doufám, že si moje slova vezmeš k srdci." A jak rychle přišla, tak radostně odcupitala ke Gabrielovi, který právě rozesmál celý stůl i s nově příchozí Helen, která nemohla vědět, o co šlo.
Hosté se bavili, smáli se okolo.
A já? Já se za to všechno cítila mizerně.
Helen měla pravdu v tom, že jsem o tom možná měla Gabrielovi říct předem, varovat ho, ale byla to má oslava, mohla jsem si pozvat kohokoliv jsem chtěla. Žádný Gabrielův souhlas jsem mít nemusela.
I když byli na oslavě lidé, které jsem měla ráda, cítila jsem se sama. A ani Daphne, která mi dělala společnost, mi v tom nikterak nepomáhala. Usnula, dala jsem jí zpátky do košíku a neměla nejmenší tušení, k jakému stolu se přidám. Přestože jsem měla svého favorita.
Tedy do chvíle, kdy se opět nerozezněl zvonek. Pohlédla jsem na jediného člověka a tím byl Charles, který na svých rtech měl spokojený úsměv. Věděl stejně jako já, kdo byl za dveřmi. Pro tentokrát jsem své nadšení neklidnila a honem běžela za osobou, která můj život udělala o mnoho lepší.
Při otevírání dveří jsem se usmívala jako šílená a ještě více, když jsem uviděla plavovlasou Němku, která se na mě dívala s omluvou v očích. Ve svých rukou nesla dvě obří tašky, které pro mě nebyly tak zajímavé jako byla ona.
Pro moji oslavu zvolila decentní oblečení a tím bylo přiléhavé bílé tílko a dlouhé modré kalhoty.
,,Přijela jsi!" vypískla jsem se slzami v očích. Mluvila jsem anglicky, protože byla jediná osoba v širém okolí, která znala francouzsky pouze dobrý den. Viděla jsem ji tak neskutečně ráda, ale tak moc. Přestože jsem byla ráda za Charlese, tak u Scarlet to bylo méně čekané. Hodně jsem se totiž bála, že vůbec nedorazí.
,,Strašně se ti omlouvám, Rio, fakt. Jela jsem sem jako o závod, abych tady byla, co nejdřív, ale na cestách bylo hodně kolon, kvůli toho jsem tady tak pozdě." Ani to nedořekla a já jí vtáhla do pevného objetí.
,,To vůbec nevadí, Scar. Hlavní je to, že jsi tady." Když mi po tvářích projelo několik prvních slz, nevšímala jsem si toho.
,,Moc mě to mrzí." A i s taškami si mě přitáhla blíže. Cítila jsem, že ta omluva nebyla jen za její pozdní příchod. Na svém rameni jsem ucítila taky několik spadlých kapek slz.
,,Mě taky," zašeptala jsem.
Scarlet se odtáhla jako první, měla úsměv na své tváři, mírně rozmazanou řasenku, ale i tak jí to slušelo, stejně jako pokaždé.
,,Všechno nejlepší, má milá a jedinečná Rio, tady je druhá polovina dárku k Daphne." Zírala jsem na ní, když mi předala dvě velké dárkové tašky. Obě dvě byly těžší, než se zprvu zdály a plné potřeb pro malé koťátko.
,,Jak-jak víš jak se jmenuje?"
,,Psala jsem hned Charlesovi, že tipuju Daphne, on pořád věřil ve Velmu." Zasmála se a já s ní.
,,Takže to je váš společný dárek, jo? Překvapuje mě, že jste do toho oba šli."
,,Nejdřív jsem si říkala, že to je blbost, abysme ti dali kočku, ale on s tím příběhem byl tak přesvědčivý. Chtěli jsme ti dát k dvacetinám něco speciálního, ne něco, co založíš a nikdy si na to nevzpomeneš." Oba dva byli naprosto skvělí. Srdce mi změklo něhou, se kterou to všechno Scarlet vyřkla. ,,Aspoň si teď na nás dva vzpomeneš pokaždé, když ji uvidíš," řekla a škodolibě na mě vyplázla jazyk.
Ani jsem jí naříkala a vešla dovnitř do bytu. S taškami plnými věcmi pro kočky, bylo zábavné projít maličkou chodbou, ale stálo to za to. I za ty pohledy, které směřily k nově příchozí Scarlet. Při představení všem okolo, jsem viděla hlavně na partě viděla, jak znechucení byli, když jsem jim řekla, že je Scarlet Němka a nezná ani slovo francouzsky.
,,Tak ať se to naučí!" vyřkla suše Catherine. ,,Je přece ve Francii, ne?"
Sice se k jejímu brblání přidali i ostatní, ale já na ně nebrala ohled. Představila jsem ji všem a neměla v úmyslu ji nechávat u jídelního stolu, kde byla smečka piraň čekajících, jak na Charlese, tak na ni.
Vzala jsem z gauče několik polštářků, na které jsme si se Scarlet sedly. Najednou se dosavadní večer rozzářil, protože jsem u sebe měla společnost, se kterou jsem si toho měla tolik říct.
Neviděly jsme se sice pouhých několik dní, ale i tak jsme si toho řekly více, než normálně. Jedly jsme u toho i mnou upečený dort, který si Scarlet neskutečně pochvalovala a ještě jedenkrát se omluvila za to, že nemohla být u toho, když jsem sfoukla svíčku.
Seděly jsme blízko jídelního stolu, několikrát jsem zahlédla, jak se Scarlet našpicovala uši, jak otráveně protočila očima, když promluvil Gabriel. Když promluvil zase, viditelně jsem na ní viděla, jak moc jí otravovalo ho poslouchat. To, jak protáhla obličej a odfrkla si. Hned jsem měla zlé tušení, že jí pohár trpělivosti přetekl.
Nerozuměla toho moc ve Francouzštině, ale honem se mě zeptala o co šlo. Zablýsklo se jí v nebezpečně v očích, když svoji hlavu otočila směrem, kde seděl Gabriel.
,,Hej, Gabrieli!" zakřičela na něj, jelikož byl okolo hluk. Můj přítel k ní najednou směřil svoji veškerou pozornost. ,,Ani nevíš, jak je otravné, když pořád dokola a všude zmiňuješ, jak moc je tvoje matka nemocná. Všichni tady o tom víme, nemusíš to říkat zase."
,,Co prosím?"
A sakra.
Bylo zajímavé, jak najednou všichni, teda kromě muziky, ztichli. Dokonce i můj otec s Charlesem, kteří vedli vášnivou debatu ohledně už dlouhé dominance Mercedesu, která těšila mého otce, ale Charlese tolik ne, byl celým svým srdcem fanouškem Ferrari.
,,Jsi s tím neskutečně otravný."
,,Vůbec nevíš, o čem to mluvíš, raději si jeď zpátky do toho tvého Německa," vyřkl s hrubým hlasem. Stejným, se kterým se se mnou hádal.
Naskočila mi najednou z té atmosféry husí kůže.
,,Proč si myslíš, že nevím? Už mám dost toho, jak se lituješ, je to fakt strašné."
,,Já že se lituju? Kde jsi na to přišla?" Když se můj a jeho pohled setkal, vyschlo mi v ústech. Něco mi našeptávalo: uteč, jak nejrychleji můžeš.
,,Od Rii, taky už toho má dost, stejně jako já." Na útěk bylo pozdě.
,,Připadá mi, že jediná komu to tady vadí jsi ty, Scarlet. Až poznáš, co to obnáší, uvidíš, že to není žádná hračka se o někoho starat."
,,Jsi kretén, Gabrieli, doufám, že to víš. Sama až moc dobře vím, jaké to je, nikomu jsem, ale o tom nemusela pořád vyprávět. Ne jako ty, pláčeš tady na špatném hrobě." Vyvalila jsem na temeno její hlavy oči. Říkala to se zabijáckou upřímností a hlasem nasyceným naprostou nenávistí.
Helen ji zabíjela na milion způsobů společně se všemi lidmi okolo stolu.
,,Co to s tebou kurva je?!" vyjel na ní Gabriel, který se najednou postavil od stolu. A když Scarlet seděla na zemi, neskutečně ji převyšoval. Škubla jsem sebou, když se najednou přiblížil, odvrátila od něj pohled.
Zato Scarlet, ta naopak vstala, aby byla na podobné úrovni jako on. ,,Co je to s tebou, Gabrieli? To, co děláš Rie to-," ale nestačila to doříct. A já až moc dobře věděla, jaké slova by z jejích úst plynula, pokud by je nikdo nezastavil.
,,To stačí vy dva!"
Můj otec byl jako hrom, který přišel odnikud. Zastavil nevyzpytatelnou Scarlet, která by pár slovy mohla všechno zničit, a taky Gabriela, který se k ní nebezpečně přibližoval. Oba najednou zastavili a s jistým respektem na něj pohlédli.
,,Zbláznili jste se oba dva, ne? Chcete zničit oslavu mojí holčičky?"
,,Ne, pane, ale ona-" Gabriel ukázal na Scarlet, ale můj otec ho zastavil pohledem.
,,Žádné takové Gabrieli, taky už toho mám dost. Pořád dokola omýváš jedno a to samé a pro tentokrát se musím zastat tady... Můžu ti říkat Scarlet, že?" zeptal se jí mírnějším hlasem a ona rychle přikývla. ,,Tady Scarlet. Má pravdu, i když to mohla podat jinak."
,,Co-cože?" vyšlo z Gabriela, který se zdál zaskočený.
,,Slyšel jsi správně. Měl bys s ní trávit tolik času, kolik můžeš. A ne chodit ven s kamarády a povídat o ní, aby tě ostatní litovali, to je od tebe ubohé. Taky bys měl být rád vůbec za to, že alespoň nějakou matku máš, tady Ria ji nemá. I když existuje, nikdy to nebude její máma. Nikdy neměla to štěstí, aby si s ní povídala o klucích, o zlomených srdcích a ženských věcech. To všechno musela prožívat se mnou, což ani pro jednoho nebylo zrovna jednoduché. Takže Gabrieli, buď rád za to, co máš, protože všichni lidé nemají takové štěstí jako ty."
Za jeho slova jsem byla neskutečně vděčná.
Najednou, když jsem na svého přítele pohlédla, nehleděl na mě, ani na mého otce. Mračil se do zdi a mlčel. Periferně jsem viděla, jak se do mě zabodávají Charlesovy oči.
,,To mi připomíná," zamumlal můj otec a začal šmátrat v zadní kapse svých kalhot. Podle zvuku, to bylo něco papírového. V tichu to šramotilo, když to vyndal a narovnal. Rychle vstal a papírovou, trochu zmačkanou obálku, nastavil přede mě. Několikrát jsem na něj zamrkala. ,,Tohle ti posílá tvoje matka."
-
ahojte všichni!
Omlouvám se za takové zpoždění, ale tahle kapitola mi dala zabrat :D. Jak se Vám líbila? Byla to trochu konverzační kapitola, tak doufám, že to aspoň stálo za to čekání :D. Mimochodem má přes šest tisíc slov, takže gratuluju všem, kteří se přes to všechno prokousali! :D
Tady je odkaz na playlist Rii a Charlese, který pravidelně aktualizuju s přibývajícími kapitolami :D. (Mám i jeden speciální pro jejich výlet do Milána i na jejich "krátké" rozdělení, takže pokud by někdo chtěl, ráda pošlu :D.)
https://open.spotify.com/playlist/27L19TuKUl4ObMquMY8Mxv?si=41f124a9ea9248a4
Pěkný zbytek letní pauzy!
-claire evans