,,Bud what would you do
If I went touch ya now?"
-I Can See You (Taylor's Version), Taylor Swift
[- - - - - - - - - -]
Slzy mi z očí vyšly z nenadání. V půlce vyprávění se mi zadrhl hlas. Ale já věděla, že jí další podrobnosti líčit nemusím. Mohla si je představit až moc živě sama. V jejím obličeji se mísilo hned několik emocí; hněv, lítost a obavy.
,,Nevím, co si s tím počít," zavzlykala jsem a hned se natahovala pro ubrousek, abych se do něj vysmrkala.
Scarlet si ke mně přitáhla blíž židli, nejen proto, aby mi poskytla podporu a objala mě, ale i kvůli tomu, co mi hned poté řekla.
,,Měla by ses na něj hned vykašlat. Nechat ho být a nejlépe tak, aby shnil v pekle," kladla mi na srdce, když mě objala. ,,Jsi úžasná a on si nezaslouží ani kousek toho, co pro něj děláš."
,,Nemůžu ho nechat jen tak být..." Jakmile se ode mě odtáhla podívala se na mě se smrtelnou vážností ve tváři.
Zakývala hlavou, zmáčkla mi rukou rameno. ,,Proč bys nemohla? Vždyť za celou dobu, co spolu bydlíte tě jen vysává, jak fyzicky, tak psychicky."
,,Měl to prostě těžké, to je celé. Kdybych to měla podobně, taky by mi tak pomohl."
,,Rio..."
,,Ne, Scarlet, vím, že to zní strašně, ale není tak špatný, fakt. Někdy je romantický a trpělivý, snaží se. Pozívá mě hodně na večeře, kde je neuvěřitelně šarmantní." Možná jsem se svými slovy nesnažila pouze přesvědčit Scarlet, ale i samu sebe. Ona mému pokusu nevěřila, stejně jako já.
Má dobrá kamarádka se na mě podívala se znepokojením v očích. ,,To, ale neomlouvá jeho činy. I kdyby byl sebevíc úžasný, tohle, co udělal, není v pohodě."
Protřela jsem si prsty uslzené oči. ,,Já vím, ale nemám nejmenší tušení, jak mu to říct. Pořád dokola má špatnou náladu a já se s ním zase nechci hádat. Chci mít jen klid, to je všechno."
,,Vůbec na něj nehleď, tvoje pocity jsou důležité. Není to tak, že je ve vztahu pouze on a může si s tebou dělat, co chce." Její hlas se ztišil, i když měl pořád v sobě naléhavý tón. Sklonila se více ke mně, aby to nikdo nezaslechl. ,,Vždyť tě prakticky znásilnil, Rio. Tohle mu musíš říct."
,,Zní to strašně, když to tak řekneš."
,,Je to, ale tak. Nebo za ním přijedu, kopnu ho do rozkroku a bude po všem. Už ti nebude dělat peklo, nic." Sice jen žertovala, ale sama až moc dobře věděla, že by se tím absolutně nic nevyřešilo.
,,Víš, co je na tom nejhorší?" zašeptala jsem se smutkem v hlase. Scarlet zakývala hlavou. Podívala jsem se na ní s bolestí v hrudi a mírně zvedla koutky úst do ironického úsměvu. ,,Že k němu přesto něco cítím."
Scarlet odložila své brýle na stůl a frustrovaně si oddechla. Odklonila se ode mě a plácla sebou zpět na židli. ,,Myslíš si, že má váš vztah nějakou budoucnost? Jste spolu skoro rok, co budete dělat za pět?" Sklopila jsem zrak, jak moc jsem netušila, co na to odpovědět. Kousla jsem se do tváře, abych se přiměla přemýšlet nad tím, co jsme společně s Gabrielem plánovali.
Oba dva jsme chtěli dokončit vysokou školu, to bylo naše priorita číslo jedna. Párkrát jsem se s ním bavila o jeho názoru na děti a zjistila jsem podstatnou informaci-Gabriel děti neměl moc v lásce. Podle jeho slov mu stačila jen návštěva jeho ročního bratrance, o kterého se musel starat na pár hodin a už to mu dalo zabrat. Já naopak, někdy děti mít chtěla, nebyl to sice můj hlavní cíl, chtěla jsem toho ještě hodně stihnout, ale ve skrytu duše jsem po nich toužila. A už od mala věděla, že s tím správným člověkem by to bylo nejlepší.
Byl ale Gabriel ten správný pro mě?
Další věci, ty byly až moc v budoucnu. A já se do ničeho takového hrnout nechtěla. Ne potom, co by mě to ke Gabrielovi přivázalo ještě víc.
,,Budeme oba pracovat, možná budeme mít děti, kdo ví, co bude za pět let."
,,Je to doopravdy to, co chceš? Bude ti teprve dvacet. Nemusíš se upínat k jednomu člověku, který ti jako první ukázal kousek lásky."
Měla v tom neuvěřitelnou pravdu, mluvila tak rozumně. Má hlava ji v tom, ale nechtěla poslouchat. Měla jsem totiž strach, strach z toho, že pokud bych opustila Gabriela, už nikde bych nenašla někoho, kdo by mě mohl milovat, tak jako on. Nebo taky o to, co by udělal hned potom, co bych náš rozchod navrhla. Nepříjemně mnou po té myšlence projel mráz.
,,Podívej se okolo sebe, možná už znáš člověka, který by si tě zasloužil víc, než Gabriel!"
,,Možná už nikoho takového nepotkám," zašeptala jsem. Na Scarlet jsem viděla, že chtěla říct, ještě něco. Otevřela své ústa, aby něco vyřkla, v tu ránu se k nám přiřítil číšník s otázkou, jestli si neobjednáme ještě něco. Zakývaly jsme hlavou a poprosily ho, jestli už nemůžeme zaplatit.
Atmosféra mezi mnou a Scarlet byla od jeho odchodu... divná. Mlčela po celou dobu, co jsme šli i po svém boku. Pomalu se stmívalo, bylo okolo osmé hodiny večer a v Barceloně to vypadalo na živý večer. Plno lidí v našem věku přicházelo do ulic, aby si mohli užít večer ve vyhlášených barcelonských barech.
Dělala mi starosti, protože horlivě nad něčím přemýšlela a vypadalo to, že neměla v úmyslu začít další konverzaci. Obě jsme zatvrzele neměly, co říct až jsme se rozloučily a každá si šla svojí vlastní cestou.
Nezavolala jsem si hned uber. Neměla jsem náladu na to, abych hned jela do hotelu, tam trčela a neměla nejmenší tušení, co dělat. A Scarlet mi v mém bádání nepomohla, i když mě trochu rozviklala svými moudrými slovy. Přesto jsem v sobě měla pocit toho, že byla na Gabriela příliš tvrdá, že si nezasloužil, aby si o něm myslela, že právě on může za všechno. Ve vztahu jsme byli oba dva, nejen on. Nemohla jsem na něj svrhnout všechno, i když by to bylo jakkoliv jednodušší.
Mé kroky mě vedly. Nechala jsem to na své intuici a na pocitu, který mě provázel. Pocitu, který mě uvnitř hrudi drásal a já neuměla přijít na to, jak se ho zbavit. Byl to takový rozporuplný pocit, který mi na jednu stranu šeptal, abych si více promyslela to, co mi řekla Scarlet, na druhou, abych neposlouchala nikoho dalšího. Ona nebyla ta, kdo byl ve vztahu s Gabrielem, neznala ho tak moc jako já.
Doufala jsem, že se přítomností Scarlet zlepší a nejlépe zmizí, jenom že, se mě držel. Věděla jsem, že se ho nezbavím jen tak.
Mé nohy mě po nějaké době zavedly k pláži, kde se ve světle zapadajícího slunce, opalovalo ještě několik lidí. Nebylo tam, ale tolik plno, jak jsem předpokládala. Mně to, ale vůbec nevadilo, právě naopak.
Vyzula jsem si boty, ze kterých mě bolely paty a prošla se po sametovém písku. Nadýchala se čistého mořského vzduchu a nechala, aby mi vítr čechral vlasy, aby mě slunce hladilo svými posledními paprsky po tvářích. Brodila se v teplé vodě, která se ode mě každou minutou vzdalovala.
Na pár minut jsem si nakonec sedla do rozpáleného písku a nechala ze sebe vyjít své pocity. Přitáhla jsem si k sobě kolena, objala je oběma rukama a dívala se na obzor a na těch několik minut se cítila o něco lépe.
[- - - - - - - - - -]
Připadala jsem si jako člověk bez duše. A podle Andrého slov, jsem tak i vypadala. Při prvním tréninku jsem se sice dívala směrem na data časů, na pořadí jezdců, ale bylo mi to naprosto jedno.
,,Jak tak vidím, z letadla to teda nebude," utrousil sarkasticky. Sepisoval něco na počítači a u toho kýval s úsměvem hlavou.
,,Možná mám jet strach z letu v pondělí." Našpulila jsem rty. André se na mě podíval prozíravým pohledem. Jediné, co jsem viděla byly jeho oči, jinak mu zbytek obličeje zakrývala obrazovka počítače.
,,Nebudu tě, ale nutit, abys mi to řekla. Jen mi nemusíš lhát v tom, že se nic neděje."
Mávla jsem nad tím rukou. ,,Je to v pohodě, nic tak závažného. O to se neboj." Zahlédla jsem obě nadzvednuté husté obočí.
,,Pokud jde o Jense Stayera, už se nemusíš bát," vyřkl nenuceně a opět pohlédl na monitor. Podívala jsem se na pořadí jezdců v prvním tréninku a zjistila, že v závodním tempu to zatím nejvíce vychází Hamiltonovi. Mercedesům vyhovovala typologie Barcelonské trati.
Až potom jsem se zarazila a překvapeně na něj vykulila oči. ,,Jak to víš?" vydechla jsem.
,,No, mám tady plno známostí, znáš to." Mykl rameny, jako by se nechumelilo. A taky že ne. Měl uvolněný obličej bez známek zloby, což mě neskutečně překvapilo.
,,Od koho?" Moc lidí to přece vědět nemohlo, tak znělo moje jediné přání směrem k řediteli závodu a on mi slíbil, že nikdo další se o tom nedozví.
,,Překvapivě? Od Briana Thompsona dneska ráno. Neuměl tě nikde najít a chtěl se ti omluvit za to, jak se choval on i Stayer. Nejdřív jsem vůbec nevěděl o co šlo, tak mi to ve zkratce řekl." Já na něj přímo zírala s otevřenou pusou.
,,Ty se na mě... nezlobíš?" otázala jsem se s mírnou opatrností. Opět na mě vzhlédly Andrého hnědé oči. ,,Kvůli toho, že jsem ti to neřekla."
,,Trochu jsem, ale chápu, proč jsi to neudělala. Není to zrovna věc, o které by ses zmiňovala každému na potkání." Okolo jeho očí jsem zahlédla vrásky z vytvořeného úsměvu. ,,Takže ne, nejsem na tebe naštvaný."
Dokonce nechtěl vědět nic víc. Stačilo mu pouze to, co věděl, což se mi neskutečně zamlouvalo. Další z věcí, které jsem na něm obdivovala.
,,Vážně?" chtěla jsem se ujistit.
,,Vážně."
,,A řekneš to Nicholasovi?"
,,Pokud si to nebudeš přát, o ničem se nedozví."
,,Děkuji, André." S vděčností jsem se na něj usmála.
A to mu i mně naprosto stačilo. Od té chvíle jsem sice stále přemýšlela nad tím, co jsem si vyslechla od Scarlet, ale byla ráda, že to se Stayerem André věděl. I když to nebylo vůbec v mých plánech. Aspoň už jsem nemusela vymýšlet další lži, kterým by stejně nevěřil. Poznačila jsem si několik poznámek z prvního tréninku, deset minut před jeho koncem se šla podívat na závodní trať.
Bylo fajn vidět data a různé analýzy jednotlivých jezdců, ale vidět ty výjimečné stroje na vlastní oči, nad to nic nebylo. Slyšet je na vzdálenost několika desítek metrů mi způsobilo husí kůži. Opět jsem mohla pocítit ten adrenalin v kostech, který se mi rozproudil v krvi pokaždé, když okolo projel monopost.
Opřela jsem se o zábradlí, tím mě oslnilo odpolední slunce. Lidí sice na tribunách nebylo mnoho, ale i těch pár mělo svého jasného favorita, tím nemohl být nikdo jiný, než Carlos Sainz jr.
Jakmile jsem zahlédla v dáli červený monopost, neměla jsem nejmenší tušení, jestli to byl právě Sebastian Vettel s vozem číslo čtyři, nebo Charles.
Pro Scuderii a mnoho dalších týmů to byl velice důležitý víkend, poněvadž mnoho z nich přivezlo do první Evropské zastávky nové komponenty na vylepšení vozu. První a druhý trénink tak byl nejlepší čas na to, aby otestovali nové součástky.
V podobném duchu se nesl i druhý z tréninků, i když se v něm většina týmů snažila naleznout nejlepší nastavení vozu na závod, sbírali data z několika variant pneumatik. Nic zajímavého se v něm kromě nehody Lance Strolla vlastně nestalo. Prvními čtyřmi nejrychlejšími byli ,,nečekaně" jezdci Ferrari a Mercedesu, kteří si jen prohodili pořadí z toho prvního.
Měli jsme hned poté rozhovor s několika jezdci a šéfem stáje Haas, Guetherem Steinerem, který měl neskutečnou radost z dosavadních výsledků, které jejich tým v dosavadní sezoně měl.
Při procházením paddocku s myšlenkou na to, že celý zbytek dne strávím na svém pokoji a nebudu nic dělat, mě najednou zastavil Charles. André měl své vlastní plány s jeho známými z jiných novinářských redakcí, proto se ode mě po dokončení naší práce odpojil. Jediná věc, která mě na sto procent čekala, byl rozhovor s Gabrielem, což nebyla nejlepší vyhlídka na následující zbytek dne a na večer. Neskutečně mě to frustrovalo.
To samé se dalo říct i o Scarlet, která začala dělat mrtvého brouka.
V hlavě jsem měla pouze postel, jídlo a nic jiného. Žádné jiné plány mě nečekaly a já z toho všeho bylo neskutečně zklamaná a smutná.
Jakmile mi, ale někdo poklepal několikrát na rameno, vystrašeně jsem vyjekla.
,,Do háje!" zaklela jsem a se zamračením se otočila na dotyčného člověka, který mě vyrušil z mých myšlenek. Nepodívala jsem se do obličeje nikoho jiného, než od člověka, jenž mě měl tendenci pořád z něčeho zachraňovat. Byl stále v jezdeckém obleku, polovinu z něj měl uvázané okolo těla. Jeho pevnou hruď obepínala tenká, červená látka, která mu zdůrazňovala pevné tělo.
Z mého zamračení se najednou stal udivený pohled. ,,Charlesi, tebe jsem nečekala."
Byl udýchaný, nejspíš běžel, aby mě dohnal. ,,Promiň, nechtěl jsem tě vylekat." Nervózně se usmál a poškrábal se na své bradě. To mě udivilo ještě víc, ne že by pořád dokola překypoval nepopsatelným sebevědomým, ale nikdy okolo mě nebyl nervózní. ,,Ale chtěl jsem se tě na něco zeptat."
,,A na co?" zeptala jsem se s hravým hlasem a nadzvedla jsem obě své obočí.
,,Nechtěla by sis někde povyrazit? Někde do města, na pláž a tak." Proto vypadal tak nervózně? I když mi to nemělo lichotit, zalichotilo mi to.
Nad jeho roztomilou rozpačitostí jsem se zasmála. ,,Ráda si s tebou zajedu na pláž." Na pár vteřin na mě upíral své zelené oči a mlčel, netušila jsem proč. Když najednou zakýval hlavou, zářivě a udiveně se na mě usmál.
,,Tak dobře, počkej tady na mě. Jdu se převléct, budu tady za pár minut."
V mezi čase, kdy jsem měla nějaký čas předtím než přišel Charles, mi zazvonil mobil se jménem a fotkou mého přítele na obrazovce.
Objevil se ve mně nepříjemný pocit, když jsem hleděla na telefon a přemítala nad tím, jestli jsem doopravdy chtěla slyšet jeho hlas. Měla jsem sto chutí vzít a zahodit ho daleko, tak abych už od něj měla svatý pokoj. Trochu jsem doufala, že ho má ignorace unaví, avšak on byl hodně vytrvalý a mobil nepřestával zvonit.
Se staženým hrdlem jsem hovor přijala. ,,Ano Gabrieli?"
,,Kde jsi, zlato?" Byla jeho první otázka. ,,Nějaký čas jsem se ti neuměl dovolat."
,,Na okruhu, kde jinde?" Snažila jsem se o to, aby můj hlas zněl se smíchem. ,,Ještě mi řekni, že mi voláš jen proto, aby ses mě zeptal, kde jsem."
,,Ne, to vůbec ne. Jen jsem tě chtěl slyšet, mamka právě usnula, tak mám na tebe chvilku času. Měla v noci strašně bolesti, tak jsem musel být celou noc vzhůru." Najednou jsem se ucítila provinile za to, že jsem vůbec někde jela. Užívala jsem si v Barceloně, zatímco se můj přítel staral o svoji nemocnou matku jako naprostý sobecký pitomec.
,,Ani nevíš, jak moc ráda bych ti pomohla."
Jeho odpověď byla rázná a namířena tak dobře, aby mě to zabolelo, co nejvíce. Měl nade mnou obrovskou moc a já neměla nejmenší tušení, jestli si to uvědomoval. ,,Říkal jsem ti to. Neposlouchala jsi mě. Nechalas mě v tom zase samotného, tak jako obvykle."
Připadalo mi, jako by mě udeřil do tváře. ,,Nechtěla jsem, moc se ti za to omlouvám. Vynahradím ti to hned, jak přijedu domů, slibuju." Najednou jsem se cítila neskutečně slabě a nemožně.
,,Omluvy mi jsou teď naprosto k ničemu, zlato. Kdybys byla tady, bylo by to o něčem jiném. Ale máš, co jsi chtěla. Nechala jsi mě doma a ty si užíváš."
,,Proč to říkáš? Kdybych věděla, že to bude až tak špatné, poprosila bych Nicholase o volno." zalapala jsem po dechu s nalomeným hlasem. Připadala jsem si jako zahnaná do kouta.
,,Na tom teď nesejde, už musím stejně končit." A zavěsil náš pěti minutový hovor. Beze svého a mého rozloučení. Hlasitě jsem zaúpěla a zastrčila mobil do tašky.
Byla jsem z něj neskutečně vyčerpaná, přesto mě svrběla ruka po tom, abych zavolala Nicholasovi s prosbou, abych mohla jet, co nejdříve domů. Nic takového jsem nakonec neudělala, protože mě z myšlenek vytrhl přicházející Charles. Zahlédla jsem ho již z dálky, jak má na své tváři úsměv a na očích sluneční brýle.
Měl na sobě bílé bermudy a černé tričko. Zakmitala jsem pohledem k jeho rukám, kde držel klíčky od auta a kartičku do paddocku. Nebyla to, ale jediná věc, která mě zaujala. Moji pozornost si přivlastnily jeho ruce a žíly, které měl neskutečně výrazné. S nervózním zatřesením jsem vzpomínala na chvíle, při kterých byli omotané okolo mého těla.
,,Vypadá to, jako bys viděla ducha," řekl s radostí v hlase, jakmile byl u mě. Otočil se za sebe, nejspíš proto, aby se ujistil, že tam žádný duch nestojí. Nadzvedl sluneční brýle, které mu zakrývaly oči. ,,Nikoho tam, ale nevidím."
S úsměvem jsem zakývala hlavou a protočila oči, když se zpátky otočil ke mně. ,,Žádného ducha jsem taky neviděla."
Vypadal na to, že měl dobrou náladu, pomalu ale jistě mě jí nakazil, až jsem zapomněla na to, že mi před malou chvílí volal Gabriel. Pokynul rukou ve znamení, abych ho následovala.
,,Ale vypadalas tak. Skoro jsem se až bál, jestli jsi nedostala nějaký šok," vysvětlil. Přinutil mě k úsměvu, který na jeho tváři vytvořil ještě větší. ,,Když se usmíváš, sluší to to. Měla bys to praktikovat víc."
Neviděla jsem mu do tváře, ani do očí, ale až moc dobře jsem věděla, že na mě mrkl. Tu vlastnost si od posledně neuvěřitelně oblíbil.
On mě, ale viděl příliš dobře, mohl totiž zahlédnout, že se na mé tváři objevil lehký ruměnec, ale nenechala jsem ho vyhrát jen tak. ,,Tím naznačuješ, že se moc neusmívám?"
,,Ne, když nejsem poblíž tebe, toho jsem si všiml. Jsem jako tvůj maják radosti," řekl to, ale tak, že to ve mně vyvolalo smích, čímž jsem pravděpodobně potvrdila jeho slova.
,,Ty jsi fakt pitomec, Charlesi, ale musím si to zapsat, bude to tvoje nová přezdívka," vylezlo ze mě a naprosto se nebránila žertovnému tónu. Rychle jsem se k němu otočila a na oko ho bouchla pěstí do ramene. Nedával na to vůbec žádný zřetel.
,,Vidíš to sama. Jak jsem říkal, jsem tvůj maják radosti, Ro."
,,Tak mi teda řekni, kde mě ty majáku vezmeš? Nemám u sebe plavky, tak nečekám, že to bude někde u vody. Ještě mi řekni, že mě provedeš po Barceloně."
Charles své ruce spojil za svými zády, tím pohybem zacinkaly klíče, které držel v ruce. Na malou chvíli se odmlčel, ale na svých rtech si ponechával potměšilý úsměv. Věděla jsem, že mě tak provokoval schválně, a proto jsem to brala s rezervou. A vlastně se mi to neskutečně zamlouvalo.
,,To je tajemství, o kterém bys neměla vědět. Dozvíš se to až budeme na místě."
,,Až na místě říkáš, jo?" V mém hlase jsem měla hravý tón. Pohled jsem věnovala pouze jemu, nehleděla jsem na prostor okolo mě, kudy se prodíralo mnoho lidí.
,,Jo, až na místě," přitakal. Několik metrů jsem zkoumala jeho tvář, nejen proto, abych ho znervóznila, ale i kvůli toho, že mu slunce svítilo na obličej v dokonalém úhlu. Zvýrazňovalo mu lícní kosti, jeho rty vypadaly více červené a vlasy měl skoro až medově hnědé.
Náhle se dotkl mých beder, bez žádného varování si mě k sobě přitáhl. Zachvěla jsem se, když zastavil a já se najednou octnula v jeho náruči. Zalapala jsem po dechu, když si mě k sobě přivanul o něco více. Když se okolo mě prohnalo několik mechaniků Williamsu, kteří stěhovali pneumatiky, pochopila jsem. Pokud by si mě k sobě nepřitáhnul k sobě, skončila bych bezmocně na zemi.
,,Máš fakt dobré reflexy," konstatovala jsem se zrychleným dechem a otočila se k jeho tváři. Ten nenadálý dotyk pro mě byl více, než kterýkoliv, jenž se mě dotýká Gabriel. I když mu šlo jedině o mou záchranu, když jsem byla blíže u něj, nebyla jsem si tím natolik jistá.
,,To víš, Ro, někdo musí dávat pozor na oba z nás." V jeho hlase se sice odráželo pobavení, ale viděla jsem na něm až moc dobře, že to myslel smrtelně vážně.
Jeho ruka sice zmizela z mého bedra, ale místo toho našla si moji otevřenou dlaň. Překvapilo mě to, avšak se vůbec nebránila a propletla si prsty s těmi jeho. ,,A teď už pojď, čím dříve tam budeme, tím lépe."
Jeho kontury tváře zjemněly, když více stiskl naše spojené dlaně. Možná mě tím chtěl jenom popohnat, říkala jsem si, to by ji ale pustil hned, jak by to bylo možné. To on, ale neudělal. Šel po mém boku po skoro celém paddocku a já si užívala každičkou vteřinu.
A já ho následovala se srdcem, které mi bouchalo v hrudi jako o závod. Stačil na to tak malý dotek, nic jiného. Dívala jsem se se staženým hrdlem okolo sebe.
Lidé ho nepoznávali, prošli jsme okolo všech fanoušků v naprosté anonymitě, žádný z nich se nezeptal na autogram, ani o fotku. Bylo to neskutečně osvěžující a uklidňující zároveň.
Jeho vypůjčené auto zastavilo daleko za městem, bylo to asi čtyřicet minut od okruhu a patnáct od posledního domu, který patřil k metropoli. Zastavil vedle silnice u písečné pláže se zlatým pískem a mořem blýskajícím se v dáli. Bez žádného člověka na něm, pouze se zvukem vln.
,,Věděla jsem to!" vypískla jsem radostně. Má radost byla najednou svržena, poněvadž jsem vůbec nepočítala s tím, že by mě mohl někde vzít, natož k moři.
,,Nemohla jsi to vědět."
,,Ale jo, viděla jsem na tobě, že mě vezmeš k vodě," stála jsem si za svým.
,,S tím teda nesouhlasím. Nečekala jsi, že skončíme tady."
,,Ale jo, čekala." Zkřížila jsem ruce na své hrudi. ,,Řekni mi ale, co plánuješ?"
Na jeho tváři se se objevil nádherný úsměv, sundal si z očí brýle a zastrčil si je za tričko. ,,Uvidíš, nech se překvapit. Dneska jsi nějaká netrpělivá. Stalo se něco?"
V tom momentu jsem se proklínala za to, že jsem byla tak lehce čitelná, za to, že mě znal tak dobře. Necítila jsem totiž na sobě, že bych projevovala jakoukoliv nervozitu, či nepokoj.
,,Ne, mělo by?" zasmála jsem se. Charles zúžil oči, přesto nic dalšího neříkal, otevřel dveře a vystoupil z auta. Honem jsem ho se zvědavostí následovala, protože jsem se neuměla dočkat toho, až zjistím, co pro mě naplánoval.
Jeho kroky nevedly směrem k pláži, ale ke kufru svého auta odkud vytáhl tašku plnou věcí.
,,Tys se mnou naplánoval den na pláži?"
,,Možná?" Usmál se jedním koutkem úst, když jednou rukou zaklapl kufr. Poté ke mně zvedl svůj pohled. ,,Je to špatně?" Mé srdce vynechalo úder, můj pohled zjihl.
,,Jak by něco takového mohlo být špatně?" vydechla jsem a se slzami v očích jsem si zastrčila vlasy za uši. ,,Ještě nikdo to pro mě neudělal."
,,Tak jsem první. Aspoň uvidíš, jak má takový plážový den, teda spíše plážové odpoledne, vypadat." Rozešel se přes malou uličku, která byla mezi travnatým pásem. Tráva se vlnila, jeho kraťasy taky. Dívala jsem se užasle za ním, na jeho pevné záda, jak si v poklidu vykračuje.
Přemýšlela jsem nad tím, proč to pro mě dělal, čím jsem si zasloužila jeho pozornost a čas, který chtěl strávit pouze se mnou. Necítila jsem se totiž na to, že bych toho byla hodna. Charles byl naprosto úžasný člověk, přímo ideální příklad toho, jak bych si přála, aby se ke mně choval Gabriel. Ten byl jeho naprostým opakem. A co já? Já jsem byla naprosto strašná. Nejvíce kvůli tomu, jak jsem se k němu zachovala.
Na sucho jsem polkla, když jsem se pořád neuměla pohnout za Charlesem, který už byl několik desítek metrů ode mě.
Když se otočil, jen na mi pokynul hlavou, abych ho konečně následovala. Nakonec jsem sebou pohnula a začala za ním běžet. Už po pár metrech běhu jsem ucítila, jak se mi do bot dostávají malé částečky písku, které mě začaly škrábat. Proto jsem si je, co nejrychleji sundala a s pískem lepícím se mi k patám, jsem následovala Charlese. Ten už určil ideální místo na rozložení deky.
S nepravidelným dechem jsem k němu doběhla a lehla si vyřízeně na deku, která byla pohodlnější, než se zdála.
,,Někdy si říkám, jestli bych neměla začít něco dělat se svojí fyzičkou," dostala jsem ze sebe po chvíli, kdy jsem se na zemi snažila popadnout dech. Do mých očí svítilo nepříjemně slunce, které mi zakrývalo výhled na nade mnou tyčícího se Charlese, natáhla jsem proto ruku, abych se na něj mohla podívat.
,,Můžeme začít běhat spolu, bylo by fajn běhat s někým jiným něž Andreou."
Andreou? Kdo je zatraceně Andrea?
Položil tašku na obrovskou deku a lehl si vedle mě. Ne přímo ke mně, mezi námi bylo několik málo desítek centimetrů. Zamračeně jsem na něj pohlédla a probodla ho pohledem. ,,Nemyslíš, že by jí to vadilo?"
Připadala jsem si zmateně, protože se při dokončení mojí věty, začal nekontrolovatelně smát. Hlasitě a bez rozpaků. A já neměla nejmenší tušení, co to do něj vjelo.
,,Nechápu, co ti na tom přijde vtipné. Jen jsem se na to slušně zeptala." Zkřížila jsem na ruce na své hrudi a vytáhla bradu, aby mě více oslnilo slunce. Jeho smích vůbec nepominul, až mi v jednom koutku začalo cukat taky.
,,Já jen," řekl a popadl dech, pořád se smál, skoro za břicho popadal, ,,Andrea je můj trenér, ne trenérka."
V okamžiku nabraly mé tváře červeň, ale vlastně připadala jsem si, že jsem se začala červenat naprosto všude. Cítila jsem se červená i u zadku, do háje. Tak trapně jsem se necítila zatraceně dlouho. A on moji potupu zakončil svým nekontrolovatelným smíchem, kterým mě skoro nakazil taky. Neudělala jsem nic jiného, než se otočila na břicho a zabořila hlavu do doky. Jen proto, aby neviděl, jak moc rudá jsem byla.
,,Nevěděl jsem, že bys na něj mohla žárlit," dobíral si mě.
,,Já nežárlila, Charlesi. Jenom jsem se zeptala, jestli mu to nebude vadit," odsekla jsem, pořád plna studu. Zamručela jsem to spíše do deky, takže jsem neměla nejmenší tušení o tom, že to zaslechl.
,,Jestli jí to nebude vadit." Nedalo mu to a prostě mě musel opravit. Zaskřípala jsem zuby. ,,A ne, nebude, alespoň se konečně nebude muset plahočit jen se mnou. Bude rád za novou společnost." Mírně jsem natočila hlavu k němu, abych mu viděla do obličeje. Za tu dobu se ke mně otočil a podepíral si hlavu, pozoroval mě se spokojeným úsměvem jako ostříž.
,,Odkud jsi chytil takovou dobrou náladu?"
Stejně dělal, že moji otázku neslyšel, našpulil rty, když jsem se k němu otočila celým tělem. Pořád se opíral o svoji otevřenou dlaň. ,,Víš, že jsi neskutečně roztomilá, když žárlíš?"
,,Já vůbec," zdůraznila jsem, ,,nežárlila."
,,A já jsem tím pádem Niki Lauda, těší mě." Protočila jsem oči na náznak toho, že mě neskutečně otravuje. Jenomže to jeho popichování se mi líbilo, i když mně znervózňovalo, jak jednoduché pro něj bylo, aby mě znejistil.
,,Nežárlila jsem." Přimhouřila jsem na něj oči, on můj pohyb zopakoval, ale jeho ret se zvedl do jednostranného úsměvu.
,,Zajímavé, protože, kdyby jsi viděla svůj obličej, když jsem zmínil Andreovo jméno, pomyslela by sis naprostý opak."
,,Nesmysl," odfrkla jsem si a hned poté se na něj usmála. Projela jsem pohledem po jeho obličeji a na krátkou vteřinu ulpěla na jeho plných, červených rtech.
Těch pár centimetrů, kterých od nás dělil pouze vzduch nasáklý solí, bylo podivně elektrizující. Jakoby se každá částice mezi námi přitahovala a nutila nás k tomu, abychom k sobě byli blíž.
Když byl najednou Charlesův obličej nad tím mým, srdce mi nekontrolovatelně zabušilo v hrudi. Byla jsem najednou na zádech a hleděla pouze do jeho obličeje, do očí, které se do těch mých zapichovaly. Jeho obě ruce byly vedle mojí hlavy, zakryl mi tím výhled na slunce, ale vylepšil do jeho nádherných očí.
Nedotýkal se mě ani milimetrem kůže, ale stačilo mi jen jeho blízkost, abych se cítila jako v oblacích. Začal se pomalu přibližovat k mojí tváři. Měla jsem sto chutí vzít, zabořit mu mé prsty do vlasů a přitáhnout si ho ke svým rtům. Nic takového jsem bohužel neudělala.
Dýchal mi svým horkým dechem přímo do obličeje, palcem svojí ruky mě pohladil po mých rtech. Mé tělo na to zareagovala zachvěním. Zatajila jsem dech, přiblížil se ke mně natolik blízko, až stačilo pouze pohnout hlavou, abych měla jeho rty v hrsti.
On ale neudělal to, co jsem očekávala, to po čem jsem nejvíce toužila. Jeho dech mě pošimral po krku, když zašeptal: ,,Já vím, že jsi žárlila." I když jsem ho neviděla, cítila jsem jak se vítězně usmál.
Aniž bych se jakkoliv vzpamatovala, líbnul mi rychlou pusu na čelo a svižně vstal. Následující sled událostí pro mě bylo nepochopitelně rychlé, protože jsem se najednou ocitla ve vzduchu na jeho rameni, hleděla jsem mu přímo do zad, zatímco on se mnou běžel do vln. Jako bych nevážila ani kilo.
,,Charlesi ať tě to ani nenapadne!" pištěla jsem, on se u toho smál jako pomatený šílenec. ,,Ne, do vody ne!"
,,Ale jo!" Smála jsem se zplna hrdla, když se jeho nohy dotkly vody, ale on se přesto brodil dál. Když mě najednou odhodil do vln, byla jsem najednou celá od vody. Najednou byla všude okolo mě slaná, chladivá voda, která byla neskutečně příjemná. Vynořila jsem se rychle, abych se mohla nadechnout. Voda mi dosahovala až k mojí hrudi, malá vlna mi narazila do těla a já se ucítila jako doma.
Vlasy jsem musela mít jako vrabčí hnízdo, proto jsem si je hned snažila uhladit dřív, než mě Charles uvidí.
Když jsem ho našla několik metrů ode mě, jak si taky upravuje vlasy, naše pohledy se střetly v jeden. Oba dva jsme se zastavily v pohybu. Zacukal mi kousek úst, jemu taky. Tentokrát jsem to byla já, kdo byl strůjcem našeho společného smíchu. Neměla jsem tušení, co nám oběma připadalo natolik vtipné, abychom byli tak hlasití, i tak jsme neuměli skončit.
Z azurového moře jsem vylezla, co nejdříve a Charles mě následoval. Z mého oblečení odkapávala voda, všechno se na mě lepilo, stejně tak jako písek. Když jsem se ohlédla za Charlesem, který šel hned za mnou, vykulila jsem oči při rychlém pohybu, který udělal. V jednu chvíli měl tričko přisáté na svém pevném hrudníku, hned na to ho držel v rukou a já měla přímý výhled na celou vrchní část jeho těla.
Přehodil si tričko přes rameno na záda a já svůj pohled do jeho obličeje. Díval se sice někde nade mě, ale měl v něm spokojený, samolibý výraz.
Abych ho poškádlila stejně jako on mě, mou hlavu nenapadlo nic jiného, než udělat to samé. Látka mého trička mě najednou natolik otravovala, abych zopakovala to samé, co on a najednou před ním byla pouze v krajkové, bílé podprsence. I když jsem si myslela, že se začnu ihned červenat, neměla jsem se za co stydět. Kdybych byla v plavkách, zahlédl by to samé.
Periferním viděním jsem zahlédla jeho překvapený výraz. Tohle naprosto nečekal.
,,Kde se tak loudáš?" zeptala jsem ho se šibalským úsměvem a otočila se k němu.
,,Co-co?" Zatřepal hlavou.
,,Ptala jsem se na to, kde se tak loudáš," osvětlila jsem mu.
Charles zvedl obě obočí. ,,To ti řeknu až zase skončíš v moři!"
Když mým směrem začal pomalu běžet, se smíchem jsem vypískla a začala honem utíkat někam pryč.
-
ahojte všichni!
Doufám, že si všichni užíváte sluníčka a tepla někde u vody!
Jak se Vám líbila dnešní kapitola? :D No nejsou Ria s Charlesem naprosto sladcí?
Přeji všem krásný nový formulový víkend v Maďarsku! (Pojede tam letos někdo z Vás? Protože mě zajímá, jak to všechno funguje, protože bych se tam ráda podívala příští rok :D. Budu ráda za jakékoliv zhodnocení víkendu :D)
-claire evans