Před začátkem této kapitoly dávám menší varování pro čtenáře mladší patnácti let. Sice vím, že na to nebudete dávat zřetel, ale byli jste varováni :D.
-
,,Some people fall in love
With the wrong people sometimes"
-Moral of the Story, Ashe
[- - - - - - - - - -]
Věděla jsem, že je něco špatně. Už když jsem stoupala do schodů k mému bytu, cítila jsem v kostech, že se něco stalo. V náruči jsem nesla dvě plné nákupní tašky, které byly sakra těžké. Gabriel se mnou měl jet na nákup, ale byla středa, zbývalo pouze několik dnů do zahájení velké ceny Španělska a mojí pracovní cesty tam. V ten den neměl Gabriel školu a Nicholas mi dovolil, abych svoji práci vypracovala doma. Neměla jsem mít s nikým žádný rozhovor a měla si nastudovat materiál, udělat research o těch nejvýznamnějších festivalech v okolí a napsat o nich krátký článek. V takové dny to byl Gabriel, kdo si vyspával dlouho a já musela poletovat po bytě, abych uklidila vše, aby šlo poznat, že tam žijí lidé, ne zvířata. Gabriel, i když byl doma, většinou neuklízel a když už, jen vzal jednu věc a přemístil ji na opačnou část bytu. Jen, aby to více ladilo jeho oku.
Snažila jsem se ho ráno vzbudit, ale jen zamručel a řekl ať jedu sama, když tam tak horlivě potřebuju jet nakoupit. Chtěla jsem mu na to ještě něco říct, ale otočil se na druhý bok a hned nato usnul.
Zafuněla jsem, když jsem si přendala obě papírové tašky do jedné ruky a snažila se nahmatat klíčky od bytu, které jsem měla v zadní kapse kalhot. Pár vteřin mi to trvalo, ale nakonec jsem se do bytu dostala. I přes dveře jsem slyšela, jak s někým Gabriel telefonuje, jeho rozhořčený hlas a to, jak chodí bez ponožek na parketách v obývacím pokoji.
,,Jsem doma!" zavolala jsem na něj a nohou kopla do dveří, aby se zavřely. Kopla jsem do nich příliš, a proto se zabouchly až moc nahlas. Mírně jsem se přikrčila, když mě ten zvuk překvapil. Hned jsem si to namířila do kuchyně, abych vybalila nákup.
,,Rio? Jsi tam?" zeptal se Gabriel s tichým hlasem. Položila jsem obě tašky na malou kuchyňskou linku a otočila se k němu. Když jsem zahlédla, že má uslzené oči, zhrozila jsem se.
,,Co se stalo?" zeptala jsem se a přispěchala k němu. Vypadal duchem nepřítomný, díval se na mě, ale připadalo mi jako kdyby mě neviděl. Dala jsem mu ruce na tvář a nechala ho, aby mi pohlédl do oči. Měla jsem o něj starost.,,Gabrieli, co se stalo?"
,,Mamka-, ona-." Vykulila jsem oči, srdce se mi podivně sevřelo. ,,Oni odvezli ji do nemocnice..." Mé tělo zaplavila jistá úleva, ale přesto jsem u něj byla a čekala, co dál. On, ale neodpovídal a mlčel.
,,A je v pořádku?" zeptala jsem se opatrně.
,,Jen se trochu zhoršila, ale... asi se to zase vrátilo zpátky. Nevím, co budu dělat. Potřebuje mě, Rio a já tebe. Nevím, co tady bez tebe budu dělat." Jakmile si mě přitáhl k sobě a pevně objal, strnula jsem. Nezamlouvalo se mi to, co naznačoval.
,,Bude to jen na pár dnů." Těšila jsem se na to. Se Scarlet jsme plánovaly výlet, abychom si prošly krásy katalánské Barcelony. Měl to být takový klidný víkend, André se ke mně měl opět připojit, proto jsem měla o trochu víc volného času, než v Bahrajnu. Za ty dva měsíce jsem byla doma v jednom zápřahu, Gabriel si opět ničeho nevšímal a vůbec mi to neulehčoval. Jediné, co ho celkově zajímalo byla informace, kdy dojedu z práce domů, nebo jestli s ním a s partou nechci jít ven.
,,Nevím, jestli to zvládnu, Rio. Sama víš, že je náročné se o ni starat." Věděla jsem to, několikrát jsem s ním strávila pár dnu u Isy, když na tom byla nejhůř. Ale většinou jsem tam byla jen jako taková podpora, Gabriel věděl, co má dělat a nechtěl ode mě pomoct. Takže jsem valnou část času jen seděla na gauči a dělala na svých věcech.
,,Ale zvládneš, bude to v pořádku. V pondělí budu zpátky, jestli mi to umožní Nicholas, tak, už v neděli."
,,Nejezdi Rio, prosím. Potřebuju tě tady." Dělal, jako bych o svých cestách rozhodovala sama a říkala si na jakou velkou cenu pojedu a na kterou ne.
Odtáhla jsem se od něj a mírně se na něj omluvně usmála. ,,Nemůžu, není jednoduché den před odjezdem zrušit všechno, co je zařízené. Nestojí to euro, abych si řekla, že nepojedu."
,,Prosím, udělej to pro mě. Oni to bez tebe zvládnou. Stejně jako ty jsi to zvládla v Bahrajnu! Vždyť André ti pomáhal odsud, ani tam s tebou nebyl!" Vypadal, že se nenechá jen tak odbít. Neměla jsem ráda, když byl takový.
,,To byla výjimka, věděli jsme to měsíc dopředu a všichni s tím počítali. Nemůžu jim říct, že nemůžu jet do Španělska, Gabrieli," mluvila jsem klidným hlasem.
Dalším důvodem, proč jsem se do Barcelony těšila, byl Charles.
,,A nechtěla bys, abych pro tebe přijel? Trčíš doma v tak nádherný prosluněný den. Klidně tě odvezu z Fejrúzu do Monaka a zpátky," nabízel mi před pár dny, kdy měl volný víkend, který pro jednou nemusel trávit v Maranellu, nebo někde v zahraničí na závodním okruhu.
Na to jsem se jen suše zasmála. Nebylo to poprvé, co se mě na to zeptal. ,,Ráda bych, ale nemůžu, Gabriel tady bude za hodinu."
,,To nezvládne být sám na několik hodin?" ptal se se smíchem. ,,Stačí říct, že se ti nechce. Mně to neublíží." Líbilo se mi, že to bral z lehkostí a ironií.
,,Ne, ne, ne, chce se mi, vážně. Ale je to hodně složité. Za kým bych mu řekla, že jedu? Na to by se hned zeptal."
,,Za mnou? Vždyť musí chápat, že máš i kamaráda. Už mě fakt otravuje, že ti zakazuje tolik věcí, i když on si chodí někde do barů, jezdí s těma tvýma kámošema všude možně a ty jsi doma a čekáš na něj," zamručel Charles. ,,Proč tě vlastně nevzali s sebou?" Nebyl jediný, kdo z toho byl otrávený, přesto jsem Gabrielovi nikdy nezakázala, aby nejel, neprosila jsem ho, aby zůstal doma. Připadalo mi, že by nebylo dobré, abych mu zakázala jet, cítila bych se potom špatně a on by mi to později dal pěkně sežrat. To on uměl mistrovsky.
Povzdechla jsem si do telefonu. ,,No, měla jsem ještě nějakou nedokončenou práci." A taky mi o tom Gabriel ani nikdo další neřekl, polkla jsem navazující větu. Dopoledne se vzbudil, řekl, že jede s partou na výlet, dal mi pusu na rty a odjel. Chtělo se mi až brečet z pomyšlení na to, že mě zase vynechali ze svých plánů.
,,Můžeš ji dokončit v Monaku! Vezmeš si se sebou notebook, připojení k internetu tady mám taky. Jestli bys chtěla, pomohl bych ti s tím." Zkousla jsem si ret v pokušení mu říct ano a hned poté ze srdce se zasmála.
,,Tohle téma by tě asi úplně nezajímalo. Doopravdy bych ráda jela ráda, ale bojím se, že by ze zjištění, že jedu za tebou, nebyl nadšený."
,,Tak řekni, že jedeš za Scarlet. Co ty na to? S tím by už mohl být v pohodě." Měla jsem na něm neskutečně ráda, že měl odpověď na všechno.
Zvedla jsem koutek svého rtu, protože to jsem Gabrielovi nalhala, když jsem jela k Charlesovi na oslavu a taky, při výletu do Milána. Dala bych klidně milion euro za to, abych to s jezdcem Ferrari mohla zažít znovu. ,,Mám takový pocit, že by mi to moc nevěřil. Už minule se mě ptal, jestli jsme se se Scarlet vyfotily a pokud jo, tak chce vidět fotky. Žádné jsem, ale neměla. A kdybych mu řekla, že jedu do Monaka, spojil by si dvě a dvě dohromady."
,,Kontrolovačný parchant, jak já ho nemím vystát." Já taky Charlesi, projelo mi myslí, já taky.
Chtěla jsem souhlasit a říct mu, aby pro mě přijel, ale na to jsem nesebrala odvahu a místo Garlesova úsměvu, viděla o hodinu později Gabrielův kyselý výraz.
S jezdcem číslo šestnáct jsem si psala s větší intenzitou, než kdykoliv předtím. Psal mi pokaždé, když mě volnou chvíli a já jemu taky. Více jsem si, ale hlídala telefon a příchozí upozornění, protože jsem nechtěla riskovat další Gabrielův výbuch hněvu. A k tomu, když jsem měla čas a Gabriel nebyl doma, si ním zavolala a mohla zaslechnout jeho nádherný hlas.
Připadalo mi, jako bychom chtěli dohnat těch pět měsíců odluky. Povídali jsme si hodiny a hodiny, i když jsem na sobě i na jeho hlasu pociťovala, že bychom potřebovali o mnoho víc času, než jsme dostávali. Ten nám Gabriel vůbec nedopřával. I tak jsem byla nesmírně ráda za všechno, co Charles dělal a za každou chvíli, kterou jsem strávila s telefonem a jeho hřejivým hlasem u mého ucha.
,,Tak jim to prostě řekni! Už mám po krk toho, že pořád někde jezdíš a mě tu necháváš," řekl Gabriel rozhořčeně. Má odpověď ho vůbec nepotěšila a místo toho, aby si se mnou o tom promluvil, se otočil a šel ode mě pryč. Jako uražené dítě.
,,Proč tak chceš, abych nejela?" obořila jsem se na něj. ,,Je to moje práce, ne víkend strávený v lázních." Šla jsem hned za ním, on se stačil posadit na gauč, v ruce měl mobil, odkud zvedl rozhořčený pohled.
,,Jen chci, abys byla doma! To ti nestačí?" vyštěkl. Odvrátila jsem od něj pohled. Na hádky s ním jsem chytla takovou apatii, přestalo mě bavit se s ním pořád dokola handrkovat o naprosté zbytečnosti.
,,Jdu uvařit oběd," vyřkla jsem místo odpovědi. Schylovalo se k jedenácté hodině, takže na to byl nejlepší čas. Nechtěla jsem se s ním hádat, ale on to dělal až moc těžké. Zaťala jsem zuby a s úmyslem ho umlčet, odešla do kuchyně, nejen abych uvařila oběd, ale taky proto, abych uklidila nákup a své emoce.
,,Nebuď hloupá Rio!" zaječel na mě, když už jsem byla v kuchyni a z tašek začala vytahovat všemožné potraviny. Uvnitř mě se objevil nepokoj. ,,Nemusíš se hned tak urazit, jen s tebou chci být, zlato." Byl najednou zpátky v kuchyni. Jeho hlas se změnil, místo rozhořčení v něm bylo něco jiného. Touha. Pomalu se ke mně přiblížil.
Neuměla jsem porozumět jeho změnám nálad. Jednou se se mnou hádal, hned poté byl jako zlatíčko, podruhé byl naprosto v pohodové náladě a najednou se začne hádat. Byla jsem z jeho chování zmatená. ,,Strávit s tebou víkend, pouze ty a já. Nikdo jiný," zašeptal u mého ucha se vzrušením v hlase.
V ten moment jsem se zarazila. Jeho ruka mi přejela po zadní straně stehna až na zadek, vyhrnul tím šaty, které jsem měla na sobě. Mé oblíbené makově červené šaty, které jsem nosila nejraději. Byly z příjemné látky, která byla prodyšná, měly nádhernou sukni až po kolena. Měly mírný výstřih, rukávky a k tomu mi seděly.
,,V těch šatech ti to tak sluší..."
,,A co Isa? Nemůžeš ji přece nechat samotnou," snažila jsem se odvést jeho pozornost. Natáhla jsem se pro další věci, které jsem nakoupila, možná aby pochopil, že jsem nebyla v takovém rozpoložení jako on.
Když mi bolestivě zmáčkl pravou část zadku, vyjekla jsem bolestí a upustila sáček s jablky, které jsem měla v ruce. Začaly padat na zem, ale já až moc dobře věděla, že mě nenechá je zvednout. Ani si toho nevšiml, stejně jako toho, že mě v očích zaštípaly slzy. Vzal to spíše jako pozvání. Vyložil si zvuk, který vyšel z mého hrdla špatně.
,,Ta bude stejně spát, takže to bude jen náš víkend." Jeho rychlý dech mi ovanul krk. Jakmile se ke mně zezadu více natlačil pánví, bylo pozdě říct ne. Narazila jsem tím do linky, která mi nepříjemně tlačila do podbřišku.
Hleděla jsem se staženým hrdlem před sebe. Po celou dobu, jsem tam stála jak přikovaná a neměla nejmenší tušení, jak se z toho dostat ven. Bylo mi špatně od žaludku, jak moc mi to bylo proti srsti. Že jsem se musela držet, abych se tam rovnou nerozbrečela. Jemu to bylo naopak absolutně jedno, šeptal mi do uší mé jméno, udával si své tempo a nehleděl vůbec na mě.
Bylo to pro mě několik trýznivých minut, které ubíhaly pomaleji, než obvykle. Stála jsem tam s mírně roztáhnutýma nohama, s mým přítelem za mnou a s pocitem, který mě naprosto rozežíral zevnitř.
V očích jsem měla slzy, když mě na konci políbil na krk, pleskl přes zadek a zašeptal ještě s rychlým dechem: ,,Bylo. To. Úžasné."
Nasadil mi zase kalhotky na místo, vtiskl pusu na temeno hlavy a prostě odešel. Nechal mě tam samotnou. Připadala jsem si jako nic, jako naprostá nicka a slaboch v jednom.
Připadala jsem si podobně jako v Bahrajnu, ale to, že to byl Gabriel, to bylo mnohem horší. Stayera jsem nepotkávala každý den, Gabriela ano. V životě by mě nenapadlo, že by se mi to mohlo stát. Nikde ale nebyl Charles, který by mě z toho zachránil a pomohl mi se z toho dostat.
Měla jsem mu říct, že jsem nechtěla, že to nebylo to nejlepší načasování. Zastavilo by ho to? Ne, vůbec ne. Bral to spíš jako hru, jako něco čím ho schválně dráždím, abych více okořenila náš vztah. V posledních týdnech nebral ohledy na nic, co jsem mu řekla. Bral to spíše jako výzvu, kterou chtěl pokořit. Jen jednou to pochopil, ale podruhé už ne. Tentokrát to bylo taky bez výjimky. Myslel si totiž, že s ním pouze laškuju, nikoliv, že to myslím smrtelně vážně.
Držela jsem se pevně kuchyňské linky. Až mi z toho zbělaly klouby na prstech, jak jsem dřevěnou desku svírala. Vlasy jsem měla rozcuchané po stranách hlavy z toho, jak mě za ně zatahal. Tím zničil můj drdol, o který jsem se v koupelně snažila dlouhou dobu. Dívala jsem se zmoženě do země. Ruce se mi třásly stejně jako zbytek mého těla. Silou vůle jsem potlačovala slzy a vzlyk, který se mi chtěl ozvat z úst.
Sípavě jsem se nadechla, když se z mých očí spustily slzy. Na své ústa jsem přiložila třesoucí se dlaň, aby můj vzlyk nezaslechl Gabriel.
,,Do prdele, do prdele, do prdele!" šeptala jsem, zatímco jsem se přemáhala k tomu, abych přestala brečet. Bylo to, ale zbytečné, oči se mnou nespolupracovaly a dělaly si, co chtěly.
Má hruď se prudce zvedala a klesala. Když jsem zaslechla, jak jde pomalými kroky po chodbě, rychle jsem se natáhla pro několik jablek a začala je rychle zvedat ze země. Srdce mi bilo jako o závod, když obešel dveře do kuchyně a zamířil do koupelny. Oddechla jsem si, když zavřel dveře.
Chtěla jsem odtamtud utéct, ale neměla jsem kde. Pokud bych přišla zpátky domů, táta by měl mnoho otázek, znal mě, vytušil by, že se mnou není něco v pořádku. O Francis a Julianovi to platilo podobně. Moji přátelé, nepřátelé, by rovnou napsali Gabrielovi. Nebylo z toho žádného úniku.
Na rukou jsem měla černé potůčky slz z rozmazané řasenky, když jsem se snažila tlumit své vzlyky. Dýchala jsem zhluboka, když jsem se snažila uklidnit a umyla si rychle tváře a ruce, jen aby to neviděl Gabriel.
[- - - - - - - - - -]
Nikdy dříve jsem se netěšila na velkou cenu jako druhý den. Nikdy v životě jsem se netěšila tolik na to až vypadnu z bytu a budu na několik dní pryč, pryč od Gabriela. Ten sice ještě večer začal s tím, že se nechce o Isu starat sám, ale já už měla sbaleno a slíbila jsem mu, že se pokusím přemluvit Nicholase, aby mi přehodil let na neděli. Ale popravdě, neměla jsem to v úmyslu. Zvládl to předtím beze mě, zvládne to znovu.
V noci bylo složité usnout. Dívala jsem se do blba a pořád přemítala nad tím, co jsem udělala natolik špatně, že se to stalo. Připadalo mi, jako by byla chyba na mé straně. Vinit z toho Gabriela mi přišlo příliš sobecké. Byla jsem to přeci já, kdo mu neřekl pevně NE, stála jsem tam a ani nepípla, neřekla jsem mu, že se mi to nelíbilo. Jak to mohl poznat?
Po celou dobu letu jsem byla zamlklá. Dívala jsem se němě před sebe a nevnímala žádný z Andrého pokusů o navázání konverzace. Byla jsem jako v transu, jen ve svých vlastních myšlenkách, které mě začaly obviňovat z toho, co se stalo předchozí den. Zabolelo mě, když mě dokonce napadlo, že ta situace ze Stayerem vyplynula mojí chybou.
,,Stalo se něco? Vůbec se mnou nemluvíš." André do mě drkl loktem, aby si získal moji pozornost po několika nezdařených pokusech o navázání hovoru, při kterých jsem mu neodpovídala.
Otočila jsem se k němu a několikrát zamrkala. ,,Já jen... Jsem nervózní z víkendu."
,,Z tohohle?" zeptal se nevěřícně a mírně se usmál, úsměv jsem mu neoplatila a kdyby jo, vypadal by uměle. ,,Ne, vážně Rio, stalo se něco? Mně to můžeš říct."
Nevěděl ani o tom, co se stalo v Bahrajnu. Chtěla jsem totiž, aby se o tom nejlépe vědělo, co nejméně lidí. I když to měl vědět i on a Nicholas.
Andrému jsem to, co se stalo nemohla říct. Nechtěla jsem ho naštvat tím, že jsem mu to neřekla hned.
,,Znervózňují mě letadla, mám strach že spadne. Kvůli toho nedávám pozor," lhala jsem mu. Tentokrát nepoznal, že lžu, byla to totiž odpověď, která platila na všechny. Dokonce i na Andrého, který pokaždé viděl přes mé lživé slova.
,,Za chvilku už budeme přistávat, tak to bude zase v pohodě," ujišťoval mě s milým úsměvem. A měl pravdu, do přistání na barcelonském letišti El Prat zbývalo okolo půl hodiny. Každou další minutou jsem se těšila více a více.
Bylo to poprvé, co jsme přímo z letiště přejížděli ihned na okruh. Čtvrtek byl totiž přímo vyhrazený pro různé rozhovory s jezdci i s šéfy týmů. Byl to pro nás skoro nejdůležitější den ze čtyř, které nás čekali.
Přímořská Barcelona byla naprosto dech beroucí. Projížděli jsme sluncem zalitými ulicemi, okolo budov, které mě udivovaly svojí architekturou a o kterých jsem na sto procent věděla, že si je budu chtít vyfotit. Díky bohu, jsme měly se Scarlet v plánu si celé město prohlédnout a udělat snad milion fotek. Barcelona byla město, které jsem toužila vidět už jako malá. Vždycky mi nejvíce imponovala nedokončená Sagrada Familia, kterou jsem měla možnost zahlédnout z letadla, kdy se mohutná a majestátní budova tyčila nad celou metropolí.
Byla to naprostá nádhera.
Připomínalo mi to mírně města u pobřeží Francie, ale největší španělská metropole měla svůj vlastní zvláštní nádech a kouzlo, které mě naprosto omámilo.
Najednou se mé veškeré špatné myšlenky rozptýlily, už jsem na ně neměla v hlavě místo. Jediné, na co jsem mohla myslet, byla má fascinace uspořádáním Barcelony.
,,Jsem rád, že se už usmíváš. V letadle si vypadala jako kdybys viděla ducha." Podívala jsem se na Andrého s neskrytým úsměvem.
,,Už to je lepší, když už konečně nejsem v letadle."
Mé tělo se uvolnilo při pomyšlení na čas, který strávím v Barceloně. I když všem okolo tvrdím, že mé cesty tam jsou jen kvůli práce, byla bych naprosto hloupá, pokud bych nesebrala možnost za pačesy a nešla si prohlédnout místa, kde jsem nikdy nebyla.
,,Doufám, že nám dnešek rychle uteče. Budeme chodit po paddocku sem a tam." To vlastně bylo něco, na co jsem se nehorázně těšila. I když bylo venku okolo třiceti stupňů, vše bylo lepší, než ty horké dny v Bahrajnu. A navíc, ve vzduchu byla cítit sůl, se kterou se mi dýchalo lépe.
,,Ale, to bude v pohodě. Vždycky to může být horší, třeba kdybys tady byl sám, se vším ti můžu pomoct. Nemusíme všude chodit ve dvou." Andrého obličej se mými slovy uvolnil.
,,Ani nemáš tušení, jak jsem rád, že už tady nejezdím sám. Fakt mi neskutečně pomáháš, když jsi tady. Je to všechno mnohem jednodušší, když ty články nemusím psát sám." Jeho slova mně mile zahřály na hrudi.
,,Ten víkend v Bahrajnu byl masakr, muselo to být šílené jezdit pořád dokola po Evropě sám."
,,Oni si lidé myslí, když tak jezdím, že to je jednoduché. Prostě mám rozhovory s několika jezdci, říkají si, to není nic těžkého. Ale potom už nevidí celou přípravu toho víkendu, vymýšlení všemožných otázek, hledání toho, co by mohlo lidi zajímat a fakt si přečtou." Připadalo mi, jako by mi mluvil z duše. ,,Víš, Nicholas chtěl zrušit celou rubriku o Formuli jedna předtím, než jsi přišla. To poslední, co nás mělo zachránit byl rozhovor s Leclercem a závodní víkend v Německu a tys to zvládla obojí bravurně. Možná tě k němu přiřadil jen proto, aby dosáhl svého. Říkal, že mé cesty jsou zbytečně vyhozené peníze. Když jsem zjistil, kdo Leclerca zpovídal, myslel jsem si, bez urážky, že je konec, ale nečekaně, to bylo naprosto skvělé."
,,On to chtěl zrušit?" zeptala jsem se udiveně.
André na to několikrát přikývl. ,,Zabodovala jsi s rozhovorem i s reportáží z Německa. Přinesla jsi do toho svěží mladistvý vzduch, který tomu neskutečně prospěl. Jenom díky tobě jsem teď tady a dělám věc, kterou tak miluju."
,,Takovou chválu si ani nezasloužím," zasmála jsem se, ,,není to jen díky mě."
,,Máš na tom velkou zásluhu."
Neskutečně mě to potěšilo. Slyšet takovou chválu od Andrého, mého zkušeného kolegy, jsem si neskutečně vzala k srdci.
,,Ty ale taky. Za všechno nemůžu jen já." André se zářivě usmál.
,,Máme na tom zásluhu oba dva, co ty na to?" zeptal se s radostí ve tváři, která mu neskutečně slušela.
,,Naprosto souhlasím," přitakala jsem.
V tu chvíli jsem byla šťastná. Všemožné špatné myšlenky jsem nechala v dáli a soustředila se pouze na svoji práci.
Milovala jsem, když jsem pokaždé vystoupila a ucítila vůni benzínu a rozpálený asfalt. Vítr, který v sobě měl sůl z moře, mi rozfoukal vlasy stáhnuté do ohonu, jakmile jsme s Andrém vystoupili, vzali kufry z věcmi a mířili si to k dvě stě metrů vzdálené bráně do paddocku.
Barcelona byl jeden z těch nejstarších okruhů v celém kalendáři F1, nebyl sice natolik oblíbený jako jiné tratě, měl ale taky své kouzlo. Pro rok 2019 se na startovním gridu nacházel pouze jeden domácí Španěl a tím byl Carlos Sainz jezdící za McLaren. Fernando Alonso odešel na konci roku 2018 do formulového důchodu, čímž trochu zklamal své domácí fanoušky, kteří ho naprosto zbožňovali a právoplatně uctívali.
Při vstupu na okruh, jsem sice nebyla tolik uchvácena moderním paddockem jako v Bahrajnu, ani nebyl potkaný tajuplnou a napjatou atmosférou jako ve Spa, ale ta elektrizující energie, která šla z každého okolo, ta byla jiná. Z okolí se ozývala hudba, jenž byla přímo spjatá s katalánském. Místní hudebníci hráli na nástroje a osvěžovali každému parný den. Měli na sobě i oblečení typické pro danou oblast a já se tím naladila na vlnu, která hrála na Barcelonském okruhu.
Užasle jsem se na ně dívala, stejně jako mnoho z fanoušků, kteří si šli prohlédnout trať předtím, než na ni vystartují monoposty.
Po uklizení kufrů do skříněk pro odložení věcí, byla naše první cesta k pitlane, ke stáji McLaren. Měli jsme tam totiž domluvený exkluzivní rozhovor s Carlosem Sainzem jr., který Andrému přislíbil rozhovor, i když to prý nebylo natolik jednoduché, jak to zprvu znělo. Netušila jsem jak, ale oba dva si tykali. Nebyli k sobě sice nějak blízcí, ale šlo na obou vidět, že se znají.
Carlos na sobě měl modro oranžovou kombinézu svého týmu a usmíval se od ucha k uchu, když mu André pokládal předem připravené otázky. Celý rozhovor se nesl v uvolněném duchu a vzrušení kvůli tomu, že se Carlos neskutečně těšil na domácí publikum a na to, aby jim předvedl, co nejlepší výkon. Těšil se i z nových upgradů, které si do Katalánska přivezl a neuměl se dočkat na chvíli, kdy bude moct předvést své dovednosti na závodní trati.
Měl v sobě takovou magnetickou energii, až ji předal i mně. Když na něj začal André mluvit španělsky, překvapeně jsem na něj povytáhla obočí.
Jedinou větu, kterou jsem pochopila, byl nejspíš pozdrav, když byl rozhovor u konce.
,,Od kdy umíš španělsky?" zeptala jsem se hned potom svého kolegy. Na to mykl rameny a s potměšilým úsměvem zakýval hlavou.
Oba dva jsme mírně spěchali, jelikož jsme toho měli hodně před sebou. Například rozhovor s Fernandem Alonsem, který sice neměl zasáhnout do dění velké ceny, ale vypadal na to, že si přesto celý závodní víkend užije. Byl to miláček místních fanoušků, hrdina Španělska se dvěma tituly mistra světa.
Byla pro mě neskutečná čest s ním vést rozhovor. Zprvu jsem byla neskutečně nervózní, Alonso byl legenda motorsportu, jeden z jezdců, který si zasloužil více, než dostal. Ale on mi v tom všem velice pomohl a ulehčoval celý průběh. A i když mu táhlo na čtyřicet, měl neskutečné charisma, kterým rozhodně pomotal hlavy nespočtu ženám. Bavili jsme se o to, jak si zatím užívá svůj "důchod" a pokud by dostal šanci si zajezdit ve opět formuli jedna, jestli by to zkusil znovu. Svoji otázku sice nezodpověděl s určitou odpovědí, ale prý ty dveře nechává mírně otevřené. Muži, který stál přede mnou, koloval v krvi benzín, nikdy nebyl daleko od dění v motorsportu. A ještě ten rok ho čekaly dvaceti čtyř hodinový závod v LeMans.
André vypadal mírně překvapeně, když na mě Fernando po rozhovoru mrkl a řekl, že mu bylo potěšením se mnou vést, tak příjemný rozhovor. Prý to bylo milá změna oproti těm stejným imbéciles, kteří ho zpovídali každý rok.
Abych sebe samu neklamala, způsobilo mi to růžové tváře a rozpaky. Alonsovi to na tváři vykouzlilo vítězný kočičí úsměv, s tím se i rozloučil a byl v mžiku pryč.
Další průběh půl dne se nesl v podobném duchu. A já za to byla neskutečně ráda. Cítila jsem, že jsem ve svém živlu a užívala si každý rozhovor, který jsem vedla, nebo pouze poslouchala. Všimla jsem si však, že mi André přenechal více rozhovorů než obvykle, dokonce i s tvářemi, které pro mě byly zkouškou. Získala jsem díky toho důležité zkušenosti a více odvahy, které mi v Bahrajnu trochu scházely.
Po mých denních povinnostech přišla na řadu zábava, i když ne v tom pravém slova smyslu. Neměla jsem v úmyslu jet pařit do vyhlášených klubů, přestože mi to Scarlet mnohokrát nabízela. Přejeli jsme do hotelu okolo čtvrté hodiny odpolední. Články jsme měli z poloviny rozpracované a v následujících dnech jsme měli dostatek času na to je dokončit, takže jsme se s Andrém shodli na tom, že máme do dalšího rána čas na odpočinek.
Náš hotel byl sice blízko okruhu, ale byl vzdálený od historického centra. Přesto mě to neodlákalo od toho, abych tam jela.
Okolo pěti pro mě byl řidič Uberu, který mě vzal na předem domluvené místo. Scarlet čekala na lavičce jednoho parku ve stínech stromu. Nesla na sobě dlouhé bílé letní šaty, sluneční brýle, které mi zabraňovaly jí vidět do černých očí. Své vlasy měla stažené do nízkého drdolu, dva pramínky platinových vlasů jí padaly podél zářícího obličeje a zdůrazňovaly její obličejové kontury.
,,Rio!" vyjekla nadšeně, když si všimla, že tam konečně jsem.
,,Doufám, že jsi nečekala moc dlouho. Ten provoz tady je hrozný," řekla jsem místo pozdravu a pevně ji objala. Má kamarádka přijala objetí s nadšením.
,,Neboj, čekala jsem deset minut, to nic není." Jakmile jsme skončily s objímáním, byl čas na památky. Na nespočet fotek, selfíček a smíchu, který mi tolik scházel. Procházely jsme se po celém centru, hledaly ty nejlepší místa, kde se vyfotit, aby to v sobě mělo kouzlo Barcelony. Nejlépe moře, typické budovy, nebo nejlépe, všechno najednou. Zapadající slunce nám dělalo krásný filtr, který zdůrazňoval přímořskou metropoli.
Scarlet byla neskutečně zběhlá fotografka, pořád dokola mi říkala, jak se mám tvářit, kde dát ruce. Jakmile jsem já fotila jí, byla jako ve svém živlu. Věděla, co má dělat tak, aby vypadala nádherně. Přesto většinu fotek smazala a brblala, že není možné, aby vypadala na tolika tak strašně.
Nakonec, když nás to přestalo bavit, byl čas na oddech. Sedli jsme si do venkovní zahrádky přecpané turisty jedné z restaurací s výhledem na dominantu města, Sagradu Familiu. Výhled orámoval park s říčkami okolo nedokončené stavby s desítkou jeřábů u svých vrcholů. Ještě dříve, než jsem si objednala kávu, jsem to patřičně zdokumentovala.
Mé objednané kafe sice nepatřilo k těm nejlevnějším, ale chutnalo výtečně a stálo doopravdy za to. Celou dobu, co jsem tam seděla, jsem přemítala nad tím, jestli by nebylo dobré, říct Scarlet o věcech, které se mi přihodily. Stejně jako André, nevěděla o tom, co mě trápilo uvnitř mě. Věděla jen o Stayerovi, protože ona byla jediná osoba, která tomu mohla doopravdy porozumět.
,,Nad čím tak horlivě přemýšlíš?" zeptala se a tím mě vytrhla z myšlenek, které se mi vracely k dvěma tolik podobným událostem, až mě to neskutečně děsilo. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit.
Ale jí jsem nechtěla lhát, věřila jsem jí jako málokomu. Chvíli jsem mlčela, jak moc jsem zvažovala pro a proti. Od chvíle, kdy jsem jí pověděla o tom, co udělal Gabriel, ho moc nemusela. ,,Můžu se ti s něčím svěřit?" začala jsem opatrně. Nebyla jsem si naplno jistá tím, jak na to bude reagovat.
,,Bezpochyby, od toho tady jsem." Tvářila se klidně a neuvěřitelně mile. Černé brýle měla na temenu hlavy, slunce ji nějakou podivnou škvírou osvěcovalo obličej.
Povzdechla jsem si, protože mluvit o tom, nebylo nic snadného. Její tvář zvážněla, když si všimla, jak dostat ze mě byť jediné slovo, stálo mnoho energie.
,,Tak co se stalo?" Položila dlaň svojí ruky na tu mojí, kterou jsem měla položenou na stole vedle šálku od vypité kávy.
Vymanila jsem ze sebe nepatrný úsměv a začala vyprávět.
-
ahojte všichni!
Jak se Vám líbila dnešní kapitola? V tomhle týdnu se můžete těšit ještě na jednu další! :D
Začátek této kapitoly se mi psal neskutečně špatně, protože jsem si nebyla vůbec jistá, jestli to není moc. A pořád mi to tak připadá, že už to je mírně přes čáru, ale... Neskutečně se mi to hodí do další části příběhu.
Stáli byste po dokončení knížky po nějaké jiné knížce z okolí F1? Mám totiž několik nápadů a zajímá mě, jestli byste stáli o něco jiného :D. Ale nemějte strach, bude to až po dokončení tohoto příběhu, protože psát dva příběhy, to by Tanec Světel nejspíš zabilo :D.
Jsem Vám všem neskutečně vděčná za podporu, který Tanec Světel získal, jste skvělí! A moc za to děkuju!
Pěkný zbytek neformulového týdne!
-claire evans