,,Even when we know it's wrong
And somebody better for us all along"
-Scared to Be Lonely, Martin Garrix & Dua Lipa
[- - - - - - - - - -]
Venku, v tom dusném a hnusném horku, jsem do svých plic konečně nasála vzduch. A bylo to mnohem lepší. Rázem mi spadla tíha z ramen, kterou jsem pociťovala od časného rána a napětí, které to ve mně vzbuzovalo. I když mi má intuice našeptávala, že to možná nebyl konec. Stayer nebyl muž, který by se vzdal bez jakéhokoliv boje. Ten to bezpochyby nenechá jen tak, nevezme to s klidem, nepřizná si, že udělal něco špatně. Stejně tak, jako když nepřiznal, o co se pokusil.
Vyšla jsem ven před budovu, kde se to hemžilo různými fanoušky, kteří se horoucně snažili o to, aby alespoň potkali byť jediného jezdce. S rozzářenýma očima se dívali okolo sebe v očekávání, že se jim splní jejich sen. Divila jsem se, že je neodradilo to horko, protože i to by mě odlákalo od toho, abych vůbec přijela do Bahrajnu na velkou cenu. Atmosféra byla skvělá, ale to horko mi za to nestálo.
Opřela jsem se rukama o stehna a párkrát se hluboce nadechla a vydechla. Bylo toho na mě příliš. Jak mé pocity z celé situace okolo Stayera, tak ohledně Charlese.
Jakmile se na mém rameni objevila ruka, leknutím jsem vyjekla a rychle se od dané osoby odtáhla. ,,Jsi pohodě, Rio? Neměl jsem tě v úmyslu vylekat."
Smykem jsem se otočila a zjistila, že to byl jen Charles s omluvou v očích a rty zvednutými do malého úsměvu.
,,Ne, ne, jen... Musela jsem na vzduch. To je celé." Na to Charles chápavě přikývl.
,,Nečekal jsem, že to bude postupovat tak špatně," povzdechl si a zavrtěl nevěřícně hlavou. ,,Vůbec nechápu, že si vůbec mysleli, že jsi to vyprovokovala ty. Proboha, měl jsem chuť na ně začít křičet, ještě že jsi začala mluvit, jinak by to skončilo jinak."
,,Taky jsem od toho nebyla blízko. Celá tahle situace je prostě moc.... Vypjatá. Ale i tak jsem ráda, že je to za mnou tak rychle. Co mu vůbec hrozí?"
,,Nejspíš vyhazov z práce a nemožnost jít na jakýkoliv závod jakékoliv Formule, co bude pod automobilovou federaci, tak mi to řekl organizátor závodu."
Nezbylo mi nic jiného, než jen přikývnout. Podívala jsem se mu do očí, tím se mi zvedly koutky mých úst. Bylo to naprosto automatizované, protože jakmile jsem se na něj podívala, musela jsem se usmívat.
,,Děkuji za všechno, Charlesi." A jako důkaz toho, že si ho neskutečně vážím, jsem prolomila prostor mezi námi a objala ho. Nic lepšího mě nenapadlo, a taky nezbývalo. Mé objetí přijal s lehkostí.
,,Pro tebe vždycky, Rihanno." Zakývala jsem pobaveně hlavou. Pořád nezapomněl na tu debilní přezdívku.
,,Budu si to pamatovat, hodně štěstí," vyřkla jsem chvíli předtím, než jsem se odtáhla. Věděl až moc dobře, jaké štěstí jsem mu přála. V očích se mu zablýsklo vzrušení a nervozita. Neměl před sebou lehký úkol.
Naše objetí nebyly zrovna ty nejkratší, u tohohle jsem musela udělat výjimku, a to kvůli lidem, pro které by to mohla být zavádějící informace.
Srdce mi poskočilo, když na mě mrkl. ,,O to se nemusíš bát." Na jeho tváři se rázem objevil ten tolik milovaný úsměv s ďolíčky, který byl věnovaný jenom mně. Ten pohled v jeho očích... ten mi toho uměl tolik napovědět. To, jak na mě shlížel s plamínky v jeho zelených smaragdech. Přesto jsem k tomu byla skeptická a říkala si, že si to jen namlouvám. Mohl to být přece pohled, kterým obdarovává i jiné lidi. Nemohla jsem být natolik hloupá a slepě věřit svojí naivní hlavě, která mi říkala, že se tak dívá pouze na mě.
Ani jsem si nebyla jistá svými vlastními pocity, které se každou další vteřinou v jeho přítomnosti zvětšovaly a zvětšovaly, natož tím, co by to všechno mohlo znamenat pro nás oba. Jaké oběti bych musela učinit, abych si tím vším byla naprosto jistá.
,,Tak zatím," zašeptala jsem v momentu, co se k Charlesovi přiřítilo několik horlivých fanoušků, kteří se ho anglicky ptali, jestli jim podepíše kšiltovky a jestli se s nimi nevyfotí. Bylo jich okolo čtyř, z čehož mi hned šla hlava kolem. Hodně jsem na něm obdivovala trpělivost, kterou s nimi měl a to, jak na ně byl pokaždé milý a pozorný. Nějakou chvíli bych to nejspíš vydržela, ale po nějaké době by mě to na sto procent unavilo a přestalo bavit.
Jeho pohled se místo na ně, zabodl do mých očí, jako by na celém světě záleželo jen na mně, na nikom jiném. ,,Měj se, Rio."
V té chvíli mě to rozviklalo ještě víc. Guláš v mých pocitech se zamíchal ve změť zmatku a chaosu. Neměla jsem nejmenší tušení, co si s tím budu moct počít.
Avšak hned poté se mírně zasmál a svoji pozornost přesměroval ke všem přítomným, začal jim podepisovat kšiltovky a trička, které měli na sobě, taky odpovídat na otázky, které mu pokládali. Byl s nimi naprosto roztomilý. A já se sama pro sebe zasmála a se svými věcmi na mém rameni, se rozešla do chladu novinářské místnosti.
Závod Charlesovi nakonec nevyšel tak, jak by si představoval a místo zisku svého prvního vítězství, získal své první pódium. Nebylo to kvůli jezdecké chybě, která by byla při takovém tlaku okolí naprosto pochopitelná. Už od samého začátku se pral o každý centimetr tratě. Start se mu tolik nepovedl jako jeho týmovému kolegovi a oběma Mercedesům, přičemž Lewis Hamilton získal hned po startu pozici lídra závodu. Ještě na konci prvního kola to vypadalo pro Charlese na špatně rozjetý závod, protože se z pole position propadl až na třetí místo.
Jaký obrat se stal v následujících kolech, bylo naprosto neuvěřitelné a šokující pro všechny přihlížející. Každým dalším sektorem ukrajoval náskok jezdce Mercedesu i jeho týmového kolegy a po nádherných manévrech byl opět tam, kde začal. Vypadalo to pro něj na nádherné první vítězství. Vyjezdil si nádherný náskok a držel na svých bedrech nejrychlejší kolo závodu. Nikdo neočekával nic, co by mu zkazilo vítězství ve druhém závodu za Ferrari.
Jenomže, když jsem se podívala na obrazovky, které ukazovaly data všech jezdců, se něco muselo pokazit. Jeho časy se rázem začaly horšit a každým dalším kolem to vypadalo hůř a hůř.
,,Motor, motor! Je s ním něco špatně!" hlásil zoufalým hlasem ve vysílačce. Když jsem to zaslechla, myslela jsem si, že byl konec.
,,Dobře, rozumím, zkoumáme to," odpověděl mu Xavi, jeho závodní inženýr.
,,Děje se s ním něco divného!"
Všechny svaly v mém obličeji se stáhly do bolestivé grimasy. Neposlouchalo se to vůbec jednoduše, to zoufalství, nemožnost cokoliv udělat a nemít své první vítězství jen kvůli nespolehlivosti pohonné jednotky, to muselo být neskutečně frustrující.
Poslouchat i jeho následující vysílačky mi způsobovalo nesmírnou bolest. Každým dalším kolem se pocit tupé bolesti zhoršoval.
,,Tohle není fér," říkali ostatní novináři okolo mě. A já nemohla více než souhlasit. Nebylo to vůbec spravedlivé, ne po tom výkonu, kterým Charles dokázal. Svojí bojovností a schopností dokázal, proč dostal své místo ve Scuderii. Novináři okolo mě si povídali o tom, že je to přímo materiál na budoucího mistra světa.
Po celý víkend se mu neskutečně vedlo, byl na té nejlepší cestě k zisku svého prvního triumfu. Místo toho musel své přenechat první dvě pozice oběma jezdcům Mercedesu. Ale nebyla to úplná katastrofa. Ke konci se k němu dotahoval Max Verstappen, ale jedině díky odstoupení obou Renaultů na samém konci závodu, nakonec při dojetí za safety carem, získal první pódium. Byla to ale jen malá útěcha za tu dřinu, kterou vynaložil.
Celý svět Formule 1 se, ale shodl na jediném-Charles si své první vítězství zasloužil více než kdokoliv jiný. Sebastian Vettel mu po závodu přišel pogratulovat a říct pár chlácholivých slov, stejně tak Lewis Hamilton, který i v týmové vysílačce, která měla oslavovat jeho vítězství, podotkl, že by si to Charles neskutečně zasloužil.
Charles se sice usmíval do kamer, v očích mu šlo cítit zklamání a smutek. Chtěla jsem si s ním tolik promluvit, říct mu pár slov, které by mu mohly zlepšit náladu, ale měla jsem pocit, že by mu to nikterak nepomohlo. K tomu nefiguroval mezi jezdci, se kterými jsem měla mít pozávodní rozhovor. A navíc, většina lidí měla podobné smýšlení jako já a i oni k Charlesovi chodili, pogratulovali mu k třetímu místu a s lítostivým pohledem mu řekli, že to vítězství mělo být jeho a že věří v jeho brzký triumf.
Při mých rozhovorech jsem nebrala žádný ohled na to, že tam je, plně jsem se soustředila na šestici jezdců, kteří měli mít několik řádků v dalším čísle novin. Těmi nejdůležitějšími byl Esteban Ocon ze stáje Racing Point a Pierre Gasly z Red Bullu. Oba to byli Francouzi, takže jsem s nimi v poklidu mluvila francouzsky. Esteban vypadal více uvolněně, když ke mně promlouval svým rodným jazykem, na Pierrovi šla znát jistá frustrace z devátého místa v jeho premiérové sezóně s červenými býky. Dokonce mi připadalo, že si ani nevšiml, že mě zná. Vypadal zmoženě, ale měl v sobě jistou jiskřičku naděje a doufal v lepší průběh několika následujících závodů. I když se pro jednou nechoval jako idiot, pořád jsem v sobě měla vztek z toho, jak se zachoval ke Scarlet.
Na konci jsem oběma stejně popřála štěstí a myslela to smrtelně vážně. Jak u Gaslyho, tak u Ocona.
V jednu chvíli, kdy jsem měla na pár vteřin oddych, jsem mohla zahlédnout Charlese, který vypadal zklamaně, přesto se na ostatní opatrně usmíval a přijímal gratulace s veškerou pokorou, kterou v sobě měl. Jakmile jsem se podívala k jeho levému zápěstí, na malý moment ve mně hrklo. Nesl můj náramek na svojí ruce. Neskutečně mě zahřálo u srdce i na duši, když se druhou rukou natáhl a bříšky svých prstů přejel po plátu, kde jsem nechala vyrýt datum, našeho prvního setkání. Odvrátila jsem od něj pohled dříve, než si toho stačil všimnout on i kdokoliv další. Ale usmívala jsem se po celou dobu mých dalších rozhovorů.
Zbytek dne se poté nesl v uvolněném dechu a ještě předtím, než jsem ulehla do postele, se podívala na mobil a s mírnou nervozitou, si opět rozklikla můj a jeho chat. A způsobilo mi jistou bolest, když jsem si přečetla poslední zprávy, které mi Charles poslal, kterou jsem poslala já. Bylo to pět měsíců na zpět. Pokud by mi v tu dobu někdo řekl, jaké to bude mít důsledky, nejspíš bych mu nevěřila.
Přinutila jsem se přenést se přes pocit, jenž mi pohled na to způsobil a místo toho na svém telefonu naklikala: mrzí mě, že ti dnešní závod nevyšel. Chceš to probrat? Ale nepřipadalo mi to jako ty správné slova, které by chtěl slyšet. Nechtěl bys to probrat? Byla má druhá možnost, ale i tu jsem zavrhla.
Ruce se mi třásly, hlava mi jela na plné obrátky, jelikož jsem neuměla přijít na to, co by bylo nejlepší mu napsat. Po těch měsících mi to připadalo těžší, než cokoliv jiného. Nakonec, když už jsem to chtěla vzdát, jsem na to přišla. Byla to takový politická zpráva, která pro mě byla dostačující.
Já: Pokud budeš potřebovat, jsem tady, Charlesi.
Srdce mi bušilo, když jsem zprávu odeslala a čekala na jeho odpověď. Jenomže, ta nepřicházela a to ani za pět, ani za deset minut. Zkousla jsem si spodní ret a zakývala hlavou. Takže jsem místo čekání na ní jako naprostý idiot, šla spát. Po tak perném dni mi to přišlo vhod a já to uvítala plnými doušky.
Odpověď mi přišla až při mém ranním spěšném pobíhání po pokoji sem a tam. Vzbudila jsem se příliš pozdě a večer si nezabalila věci. Kvůli toho jsem vůbec nestíhala a v hlavě se proklínala. Letadlo mělo sice odlet až v jednu hodinu odpoledne, ale já nikdy neměla ráda, když něco bylo na poslední chvíli. A já nemohla riskovat jakékoliv zpoždění.
Při tom všem spěchu jsem si nevšimla jak omluvné zprávy od Charlese, tak snad milionu zpráv od rozrušeného Gabriela. S taškou v ruce a kufrem za mnou jsem svižným krokem šla z hotelu a doufala v co nejrychlejší nalezení taxíku, jenž by mě odvezl na letiště.
Až při jízdě v něm jsem si oddechla a mohla si prohlédnout, co bylo natolik důležité, aby mi Gabriel poslal tolik zpráv. Na něj jsem, ale neměla náladu. Nejdříve jsem se podívala na zprávu, kterou mi poslal Charles. Ten se mi omluvil za to, že mi neodpověděl hned a napsal, že by to rád probral, ale bylo toho na něj hodně, tak navrhl, že to necháme na někdy jindy. Nejlépe na dobu, kdy přijede on do Frejúzu, nebo já do Monaka. Tím jsem poznala, že má opět žertovnou náladu.
Zato Gabriel, ten byl jako smyslu zbavený.
Gabriel: RIO????
Gabriel: RIO?? JSI TADY????
Gabriel: ??? RIOOOOO, PROSÍM ZLATO
Zamračila jsem se, když mi ty zprávy přicházela v intervalech jedna za druhou. Co se muselo stát, že byl takový? Nepromarnila jsem ani vteřinu a hned mu zavolala a nebyla vůbec překvapená tím, že mi to zvedl hned. A vlastně, nebylo to nic tak důležitého, jen se o mě bál, když jsem se mu tak dlouho neozývala.
Zatnula jsem zuby, jelikož jsem před očima měla ty nejhorší scénáře o tom, co všechno se mohlo stát s Isou. Tohle byla jen banalita, o kterou si nemusel dělat starosti.
,,To je všechno, co jsi potřeboval?" zeptala jsem se a snažila se znít neutrálně.
,,Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál. Psal jsem ti včera večer, ale ani sis to nezobrazila. Bál jsem se, aby se ti něco nestalo. Chápeš, jsi tak daleko." Zakývala jsem hlavou a ještě dalších pět minut poslouchala, jak obrovské obavy a strach o mě měl. Ale něco mi na tom nesedělo. Připadalo mi, že to nebyl důvod, proč se po mně tak moc sháněl, nechala jsem to být, protože bylo zbytečné se tím více zabírat.
Ještě v letadle mi napsal několik zpráv ohledně toho, jestli už letím domů. Byla jsem mnohdy ráda za jeho starost, ale někdy toho bylo prostě příliš. Přemýšlela jsem nad tím, čeho se tolik obával, avšak nepřišla na nic. Chápala jsem ho, ale... Čeho bylo moc, toho bylo moc.
Doma jsem byla až pozdě večer, přesto tam na mě čekal. Ležel na malém, nepohodlném gauči a hleděl do svého telefonu. Pár vteřin si ani nevšiml, že jsem tam byla. Horlivě se usmíval do mobilu, když mu přišlo upozorněni na zprávu, rychle odepsal.
Nadzvedla jsem obočí a stejně jako tomu bylo ve filmu jsem si jeho pozornost získala shozením tašky s ramene. Místností se ozval mírný dopad mých věcí. Nejdříve neskutečně zlekl.
,,Do prdele, Rio! Proč jsi to udělala!" vyjekl a rychle vypnul svůj mobil. Hodil ho vedle sebe na gauč a hned vstal.
,,Byl jsi do toho tak zažraný, že sis mě ani nevšiml," ušklíbla jsem se on jen zúžil oči. ,,Taky tě ráda vidím, Gabrieli."
Nečekala jsem na jeho odpověď, sebrala jsem si své věci, vzala do ruky kufr a šla s tím do ložnice. Nebyla jsem doma ani pět minut a má nálada šla s velkým propadem dolů.
,,Mohla jsi aspoň napsat, že jsi doma," říkal hlasitě, ale zůstával na tom samém místě, kde byl. ,,Co kdyby-" Ale svůj hlas náhle ztichl.
,,Co kdyby co? Chtěla jsem tě jen překvapit, to je to tak hrozné?" Přemístila jsem se do koupelny, kde jsem vysypala celý svůj kufr na zem. Začala jsem ho probírat a třídit podle barev a materiálu, abych to měla následující den jednodušší.
,,Ne, jen, hodně mě to překvapilo." Postavil se doprostřed dveří. ,,Měla jsi prostě napsat, klidně bych pro tebe přijel." Zastrčil své ruce do kapes svých bermud a mykl rameny.
Protočila jsem oči a nic mu na to neodpovídala. Díval se na mě beze slov po celou dobu toho, co jsem si třídila své oblečení. Jakmile jsem narazila na to, co jsem na svém těle měla v ten večer, co mě napadl Stayer, na sucho jsem polkla.
,,Ale chyběla jsi mi zlato, fakt hodně," zašeptal najednou tak blízko mě. Cukla jsem celým svým tělem, když ke mně přišel a zezadu obejmul mé tělo. Svýma rukama mě pohladil po celé délce mého hrudníku. Držela jsem v rukách ty dva kousky oblečení, myšlenkami jsem byla jinde a on si mojí reakce přesto nevšiml.
Místo toho, abych byla ve své koupelně s mým přítelem, připadala jsem si jako kdyby to byl Stayer. S rukama bloudícíma na mém těle a hlasem uklidňující mě, že si to s ním užiju. Celá jsem se roztřásla.
,,Dneska ne, Gabrieli," zašeptala jsem, když se mi udělalo sucho v krku. Rychle jsem to oblečení odhodila a chytila ho za ruce, aby mi přestaly klouzat po těle.
,,Proč ne?" zašeptal s hrubým hlasem, který v sobě měl chtíč. Své rty přitiskl na můj krk, jako by ani neslyšel moji prosbu. ,,Tak moc jsem se na tebe těšil." Odstrčila jsem jeho ruce a odtáhla jsem se od něj.
,,Jsem moc unavená, cesta byla neskutečně dlouhá a náročná." Sice to nebyla úplná lež, ale pravda to taky úplně nebyla. Unavená jsem nebyla, protože jsem skoro celou cestu v letadle prospala. Jen jsem se necítila na to, aby se stalo po čem toužil.
Jakmile jsem se k němu otočila, mohla jsem zahlédnout jak moc ho to naštvalo. Jeho svaly v obličeji se stáhly do grimasy, která mi vehnala strach do žil. Pohled, kterým se zabodával do mého obličeje mi způsobil husí kůži po celém těle. Ale já neměla náladu na to, aby bylo po jeho. Nepřijela jsem domů jen proto, aby si mohl užít.
Najednou, když jsem ho probodávala několik sekund pohledem v naprostém tichu, se uvolnil, jako by došel k nějakému důležitému zjištění.
,,Byl tam Leclerc, že jo?" zeptal se a plácl se dramaticky do čela. Zatřepala jsem hlavou a podívala se někde jinde, jako bych na bílého obložení v koupelně mohla najít odpověď na jeho otázku.
,,Co s tím má ten společného?" Zabodla jsem se zrakem opět do něj.
,,Protože pokaždé, když přijedeš jsi taková... Odtažitá a nesvá. A on tam vždycky je. Čím to asi bude? Musíme se trochu zamyslet nad tím, co se tam dělo."
Znechuceně jsem se na něj podívala. ,,Snad nechceš naznačit, že-"
,,Dávalo by to dokonalý smysl, nemyslíš si?" Frustrovaně jsem si povzdechla a prohrábla si vlasy, které potřebovaly nutně umýt.
,,Proč si to pořád myslíš? Nevím na co tady čekáš, že se přiznám k něčemu, co se nestalo? Na to zapomeň, Gabrieli." Měla jsem ho tak akorát dost, naprosto po krk. Dával mi za vinu něco, co se nestalo. Co se sice mohlo stát, ale... Ale to bych mu nikdy nepřiznala. Takovou radost bych mu nikdy nedopřála.
Civěl na mě jako na naprostéhého idiota, šlo na něm ale vidět, že je naštvaný. Bylo mi to ale naprosto jedno.
Prošla jsem okolo něj, abych mu naznačila, že je naše konverzace u konce. Jakmile mě chytil za zápěstí, jednoduše jsem se mu vysmekla. Na nic takového jsem nebyla zvědavá.
,,Chápu, že žárlíš, ale já bych to nikdy neudělala," sykla jsem na něj při mém odchodu a nechala ho tam stát.
Jediné dobré z toho vzešlo to, že nakonec spal uraženě na gauči a já měla celou postel sama pro sebe.
-
Zdravím všechny! :D
Co říkáte na tuto kapitolu? Líbila se Vám? Příští týden se můžete těšit na další :D.
Dva McLareny v top 3? Nečekaná událost, ale co si budeme, je to naprosto bombastické (i když bych to samozřejmě viděla raději oba jezdce Ferrari). Jsem hodně zvědavá na zítřek a závod s vykřičníkem v podobě ekologických aktivistů. Kdo asi vyhraje? Máte nějaké typy? XD
(btw. tato kapitola je jedna z nejkratších v této knize, ale doufám, že jste si ji přesto trochu užili)
Přeji pěknou zítřejší formulovou neděli!
-claire evans