,,She denies it.
Does she know that she's slowly falling
in love with him?"
[- - - - - - - - - -]
Při mém ranním probuzení jsem až moc dobře věděla, kdo má své ruce omotané okolo mého těla. V pomalých intervalech mi dýchal na odhalený krk, svojí jednu ruku měl přehozenou přeze mě, tak aby byla má dlaň v té jeho. Místo toho, abych začala vyšilovat, co tam dělám a říkat si, jak moc špatné to je, jsem se blíže posunula k němu. Na mých zádech jsem ucítila jeho pevnou hruď a vlasy, které mě začaly šimrat na paži.
Nějakým zvláštním způsobem jsem k němu byla otočená zády oproti tomu, jak jsem usnula. Musela jsem konstatovat, že po dobu několika měsíců, co jsem spadla po boku Gabriela, můj spánek nebyl tak kvalitní jako vedle Charlese.
Okolo něj jsem se cítila neskutečně bezpečně a v takové pohodě, že mi bylo nějaký Gabriel naprosto ukradený. A navíc, připadalo mi to tak neskutečně správné, i když to byl opak správnosti. Netušila jsem, co mě to pohánělo za pocit, ale mátl mě každou další minutou, kterou jsem s mužem vedle mě trávila.
Několik dalších minut jsem si užívala jeho blízkost, neotevírala jsem své oční víčka, jen se soustředila na jeho samotného, na dech který mi klouzal po šíji, jemné prsty v mojí dlani a klid v mojí duši.
Jakmile se jeho prsty pohnuly a já zaslechla jak zašeptal: ,,Dobré ráno, Ro." On si to stále pamatoval. Mojí hrudí se rozezněl poplach. Přála jsem si to zažít vícekrát, ne jen jednou, ale nejlépe každé ráno. Probouzet se v jeho objetí šťastná.
Chtěla jsem mu vidět do toho andělského obličeje, zahlédnout jeho dolíčky a ospalý úsměv, kvůli toho jsem se celým svým tělem otočila k němu s lehkým úsměvem na tváři.
,,Dobré ráno, Charlesi."
Musela jsem mu vymyslet nějakou přezdívku. Ne, že bych jeho jméno nevyslovovala ráda, ale říkat mu nějakou přezdívkou, která by patřila jen jemu a nikomu jinému, by bylo skvělé. Já jich od něj měla pár a on si jednu taky zasloužil.
V tom matném světle, které dovnitř pronikalo z právě vycházejícího slunce, mu to neskutečně slušelo. Zvýraznily se mu tím jeho oči, které se vpíjely do těch mých a rysy jeho tváře, ve kterých byl vepsán úsměv. Vypadal naprosto neodolatelně.
V duchu jsem doufala, že nevypadám jako strašák do zelí a že my z mých úst nevychází zkažený dech. On, ale vypadal, že tomu tak není. Ne, když mi rukou odhrnul vlasy z čela a dal mi je za ucho, zatímco se jeho jemnými prsty dotýkal mojí tváře.
,,Vyspala ses dobře?" zeptal se a bříšky svých prstů mi projel po rameni. Na zádech mi z toho vyrašila husí kůže.
,,Více než to, jak jsi na tom ty?"
,,Nejlépe za dlouhou dobu," vydechl a zářivě se na mě usmál. Zadívala jsem se do jeho tváře a udělala to, po čem jsem toužila dlouhou dobu, dotkla se ho. Avšak tak jemně, že to skoro nemohl cítit. Projela jsem mu dlaní po tvářích, které na sobě měly mírné strniště, palcem mu projela pod očními víčky, kde měl ospalku. Jeho hruď se při tom mělce zvedala a znovu klesala.
Jakmile jsem se zkoumáním jeho tváře byla hotova, své ruce jsem dala okolo svého těla. Charlesův obličej najednou zvážněl a já se nad tím mírně znepokojila.
,,Nikdy žádný článek nebyl, že?" zeptal se.
Zavřela jsem prudce oči při vzpomínce na strach a bezmoc, které mě obalili ve chvíli, kdy mi Gabriel sebral telefon. Vzpomínala jsem na jeho bezduchý výraz plný vzteku a hlas, který byl naprostým opakem toho, čeho jsem byla svědkem.
,,Ne, nikdy nebyl," zašeptala jsem s přiškrceným hlasem. Ponechávala jsem zavřené oči a sklonila hlavu, tak aby mi Charles nemohl vidět můj výraz. Nechtěla jsem, aby poznal, že to pro mě nebyl žádný med.
Jeho ruce se v jednu chvíli objevily na mém obličeji, mírně ho nadzvedl a já s bušícím srdcem čekala na to, co nastane dál.
,,To je v pořádku. Já mu v tom věřil, je to má chyba." Otevřela jsem oči a podívala se do jeho obličeje.
,,Já ho neměla nechat, aby ti to řekl. Jenom, já... Nevěděla jsem, co dělat. Bála jsem se, že kdybych něco udělala, začal by křičet." Jeho obočí se svraštělo a pohled se změnil.
,,To by udělal?"
,,On to udělal stejně, takže to je jedno," zašeptala jsem potichu a mírně nadzvedla koutky svých úst, abych odlehčila situaci. Charles mi na to vůbec neskočil, odebral své ruce z mé tváře.
,,A co ti řekl?" otázal se. Jeho hlas byl vyrovnaný, avšak v jeho tváři bylo mnoho obav a hněvu. ,,Nevěděl jsem, co dělám, ani, že po tobě bude křičet. Kdybych to věděl, nezavolal bych ti. Po konečném závodě na mě všechno dopadlo a tys byla jediná osoba, která mě napadla. Nebyl jsem zrovna ve stavu, kdy bylo nejrozumnější ti zavolat, ale od toho, co se stalo, jsem to potřeboval. A všechno jsem myslel smrtelně vážně. Sice jsem byl opilý, ale pamatuju si to i to, co mi ten debil řekl. Zprvu jsem se tomu snažil nevěřit, ale má podnapilá hlava si řekla, že to dává naprostý smysl. Proč by ses zahazovala se mnou, když máš přítele? A proč by mi o tom lhal? Říkal to tak přesvědčivě." Na to se mírně zasmál, ale v očích, které ode mě odvrátil, jsem viděla neskrytou bolest a mě se zatřpytily slzy v očích.
Nesnesla jsem pohled na to, že byl smutný. A navíc, bylo to kvůli mě.
,,Protože jsi pro mě důležitý, Charlesi," vyšlo ze mě nečekaně. Když zapíchl svůj zrak do mých očí, vypadal překvapeně. ,,Taky jsi mi neskutečně chyběl."
Konečně jsem vyslovila to, co mě tolik tížilo. Byly to slova, které jsem v sobě držela po několik měsíců zavřené pod pokličkou. I když jsem na něj měla valnou většinu toho času neuvěřitelný vztek, chyběl mi. Byl to můj dobrý kamarád, se kterým jsem si neuvěřitelně rozuměla.
Na pár vteřin vypadal jako opařený, jako by si neuměl spojit má slova s tím, o čem jsme se bavili. Ale nakonec, když to pochopil, pohled, který na mě nasměroval, mě zlomil vejpůl.
,,Anche tu mi sei mancato, amore mio ." Jeho italština pro mě byla rána pod pás a jedna z mých největších slabin a přezdívka, kterou mě nazval v tu noc, měla bolestivou a vzájemně konějšivou ozvěnu. ,,Taky jsi pro mě důležitá." Usmál se a mě z toho zabušilo srdce do hrudi. Těch pár slov pro mě bylo důležitějších, než cokoliv jiného, poněvadž v sobě nesly pravdu.
Byla jsem pro něj důležitá. Úsměv jsem mu s radostí oplatila a musela párkrát zamrkat, aby se mi z očí nespustily slzy.
,,Co to znamená?" zeptala jsem se se zasmáním.
,,Taky jsi mi chyběla, má Rio." Jeho úsměv mě pohladil po duši i slova, která vyslovil. Nadzvedla jsem obočí, protože jsem si byla na sto procent jistá, že mé jméno nevyslovil. Nechala jsem to, ale být.
Nikdy jsem neměla moc v lásce přivlastňování. Nechtěla jsem, aby si nějaký muž myslel, že jsem jen a jen jeho, ale... Když jsem to zaslechla a slyšela na vlastní uši, jak nádherně to znělo, dala bych klidně milion za to, aby mi to šeptal do ucha každé ráno.
Jak jsem mohla být tak hloupá a věřit tomu, co o něm říkal Gabriel? To mi má hlava nebyla schopna pojmout. Věřila jsem někomu, o kom jsem věděla, že na Charlese neskutečně žárlil, a že by udělal cokoliv, jen proto abych se s ním přestala stýkat. Docílil toho, čeho chtěl, na úkor mě a Charlese a já mu to celou tu dobu žrala i s navijákem.
,,Kde máš vůbec můj náramek?" osočila jsem ho se smíchem a podepřela si hlavu pěstí. Když zpod peřiny vytáhl svoji svalnatou paži, na které nebyl můj náramek, ale jeho opálený vzor, zahřálo mě to na hrudi.
,,Právě teď? V mém karavanu. Nechávám ho radši tam, protože se mi před závodem minulý rok v Japonsku ztratil. Byl v naší garáži, takže jsem ho měl hned zpátky, ale už ho nechci ztratit. Proto je, stejně jako moje věci na převlečení, v karavanu." Jeho hlas nabral hravý tón, který se mi neskutečně líbil.
,,Doufám, že ho dneska ještě uvidím, abych si byla jistá, že jsi ho neztratil," škádlila jsem ho s úsměvem. Na to Charles zvedl pobaveně obočí.
,,Ztratil, jo?" Zasmál se a za mé boky si mě přitáhl blíž k sobě. Zmáčkl mi je, ale na místě, kde mě to nesmírně lechtalo, takže se z mých úst ozval smích. ,,Tebe to lechtá?" zeptal se, ale nečekal na moji odpověď a hned konal.
Jakmile se jeho ruce objevily na těch nejlechtivějších místech na mém těle, začala jsem se od srdce smát. Jeho ruce mě lechtaly u mých beder, na mém krku a na stehnech, přesně tam, kde to bylo nejhorší.
,,Přestaň, přestaň!" vypískala jsem mezi tím, ale ani to ho nezastavilo. Koulela jsem se po posteli tak moc až se najednou objevil nade mnou. Svaly na tvářích mě bolely z toho, jak moc jsem se smála, přesto jsem na své tváři měla úsměv. ,,Ty nejsi lechtivý?" zeptala jsem se udýchaně, když jsem mu prsty přejela po krku. S ním to vůbec nepohnulo.
,,Moc lidí to ještě nezkoušelo, ale mám takový pocit, že ne." Sklonil se nad mojí tváři se samolibým úšklebkem na rtech, který by mě normálně poslal do kolen. Jeho ruce se přesunuly vedle mojí hlavy a já znehybněla. ,,Ale jak tak vidím, ty jsi citlivá na každý dotyk."
Měl v tom neskutečnou pravdu. Neplatilo to, ale u všech, dokonce ani u Gabriela ne. Na pár vteřin zkoumal moji tvář, svými prsty se opětovně dotkl mé tváře, kde jsem měla pár nezbedných pramenů. Tlak se mi při tom zvýšil o sto osmdesát stupňů.
Jeho hruď se skoro dotýkala té mojí. Každým mým nádechem mi připadalo, že se přibližuje čím dál tím víc, naše nohy byly propletené a já na něj zírala ve skrytém očekávání. Naše obličeje od sebe byly vzdálené jen desítku centimetrů a já naprosto zapomněla na všechno, co mě od mých chtivých pocitů odrazovalo v říjnu.
Ten nádherný okamžik, ale zhatil jeho mobilní telefon. Začal totiž zvonit jako o život, až jsem myslela, že z něj dostanu infarkt.
Nám oběma to viditelně poškodilo dobrou náladu, kterou jsme měli. Charles frustrovaně zaúpěl, slezl z mého těla a vypnul svůj mobilní telefon, který měl položený na nočním stolku.
,,Do prdele," zaklela jsem a chytla se za hruď. Byla jsem udýchaná a do tváří se mi nahrnula horkost. ,,Kolik je vůbec hodin?" zeptala jsem se s napjatým hlasem.
,,Za pět sedm." Byla jsem v mírném šoku, že jsem na sobě neviděla nevyspalost. Po očku jsem se podívala po něm a viděla, jak ke mně sedí zády a něco dělá na svém telefonu. Zkousla jsem si ret, jak moc velkou tendenci jsem měla se natáhnout a projet mu rukou po jeho svalnatých zádech. Pomalu, tak, abych si zapamatovala každý záhyb, každý sval, který by se napjal pod mými prsty. Ruce a celé mé tělo mě svádělo k tomu, abych se k němu natáhla a vzala si to, co jsem tolik chtěla. Jeho celého.
Srdce mi splašeně bušilo více a více, když mě nutkavý pocit neopouštěl.
Najednou se ke mně otočil a zeptal se: ,,Co si přeješ na snídani?"
A tím můj pocit zadusil, i když ne úplně. A já si uvědomila, že můj žaludek touží po nějakém jídle, avšak má hlava po něčem jiném.
[- - - - - - - - - -]
Po vydatné snídani jsem se musela dostat k sobě na hotel, abych na sobě měla cokoliv jiného, než Charlesovo pohodlné oblečení, či to, co jsem měla doma v úmyslu spálit. Okolo tři čtvrtě na osm jsme výtahem sjeli až do garáže, abychom se nemuseli potýkat s pohledy lidí, kteří by hlavně na mě, nevěřícně zírali.
Cesta autem uběhla příliš rychle a moc jsme při tom nenamluvili. Dohrávaly ve mně pocity, které ve mě on sám vzbudil. Neměla jsem nejmenší tušení, jestli to bylo tím, co se stalo ráno a co to mohlo napáchat, ale vítala jsem to. Mohla jsem tím být ve svojí hlavě, kde jsem horlivě přemýšlela, co by se stalo, pokud by Charlesův telefon nezazvonil. Důsledky nedůsledky, to poslední na co jsem myslela byl Gabriel. Ten mi byl naprosto ukradený, byl několik tisíc kilometrů daleko, a přestože nám to v poslední době klapalo, necítila jsem v tom vztahu náboj, který mě provázel pokaždé, co jsem byla s Charlesem.
Bylo to poprvé, co jsem uvážila Scarletina slova a doopravdy musela uznat, že měla pravdu. V tom autě jsem měla prvně myšlenky na to, jaké by to bylo bez něj. Z nich mě vyprostil Charles, který začal zničehonic mluvit: ,,Ještě dopoledne ti dám vědět, kdy se půjde řešit ten idiot z BBC. Už jsem to napsal týmové personalistce, aby nám v tom pomohla. A už domluvila schůzku s jeho nadřízeným, aby se to vyřešilo." Když zahlédl můj napjatý výraz, položil mi ruku na koleno. Nebylo to, ale jen kvůli té schůzce. ,,Budu tam s tebou, nenechal bych tě tam sám."
Bylo normální, že jsem to chtěla nechat být? Ne, že bych ho nechtěla hnát ke spravedlnosti, ale bylo mi to nesmírně nepříjemné. A taky, zrovna jsem se nehrnula do toho, abych toho člověka potkala znovu.
,,Já vím, jenom... Nevím, co se tím vyřeší. Může říct, že se nic takového nestalo."
,,Viděl jsem to na vlastní oči. Takže to nebude jen nějaké tvrzení proti tvrzení." Mírně mě to upokojilo, ale napětí v mém těle nezmizelo.
,,Nebudeš z toho mít problém? Nebudeš mít důležitý meeting s týmem? Nechci, abys kvůli mě dělal věci, které by ti mohly uškodit."
,,Neuškodí mi to, o to se neboj. I kdyby byl nějaký meeting, tahle věc je důležitá a neodkladná. Čím dříve se to vyřeší, tím lépe pro tebe. Nechtěl bych, aby mu to prošlo a ty bys ho ještě někdy potkala." Poté se na mě mírně usmál a svoji ruku, která spočívala na mém holém koleni, přesunul na řadící páku.
,,Děkuji za to, Charlesi. Nevím, co bych nebýt tebe dělala." Ani milionem díků bych mu neuměla říct, jak moc jsem si toho vážila a cenila si toho.
,,Byla to samozřejmost, Rio." Sám až moc dobře věděl, že nebyla. Mnoho lidí by prostě odešlo a neudělalo ani Ň. Charles mi zachránil zadek tolikrát, že jsem mu byla neskutečným dlužníkem.
Povzdechla jsem si, protože se v dáli objevil můj hotel. Přála jsem si, aby se čas zpomalil a já s ním mohla strávit déle času. Ve chvíli, kdy zastavil, nastalo v autě podivné ticho. Podívala jsem se nejdříve před sebe, kde jsem hleděla na tmavé zadní sklo auta a poté až na něj.
,,Tvoje oblečení ti dám, co nejdřív, slibuju. Ještě ho vyperu a tak. Nevím, ale kdy se zase uvidíme, dalších několik závodů nebude nikde v Evropě."
,,Když budeš mít čas, zastav se v Monaku, rád tě tam zase přivítám." Mrkl na mě.
,,Myslím, že to nechám až na Španělsko," zasmála jsem se, i když jsem jeho nabídku chtěla přijmout všemi deseti.
,,To je až za dva měsíce," konstatoval s mírným úšklebkem , ,,za tu dobu bych i stihl dojet do Frejuzu, co ty na to? Potkal bych tvého otce, říkala jsi, že má F1 hodně rád. Jmenuje se Nicholas, pamatuju si to dobře, ne?" Byla jsem jako v transu. Jak jsi to za tu dobu mohl pořád pamatovat? Bylo to skoro rok nazpět.
Když do mých beder dloubl, uvědomila jsem si jednu podstatnou informaci; neměl nejmenší tušení o tom, že jsem bydlela s Gabrielem.
,,Snad jsi to nepamatuju špatně, na jména mám paměť dobrou." Jeho kontury na obličeji se stáhly do znepokojeného obličeje, pořád jsem mu totiž neodpovídala.
,,Toho bys už nepotkal," vyřkla jsem s přiškrceným hlasem, na to se Charles celý rozzářil.
,,Ty ses odstěhovala?" Věnovala jsem mu postranní pohled. ,,Tak to je skvělé! Za to jsem hodně rád! Gratuluju!"
,,S Gabrielem. Bydlím s Gabrielem." Neříkalo se mi to vůbec snadno, ale já k němu chtěla být s podivem upřímná. ,,Už od Vánoc."
Muže vedle mě to viditelně překvapilo, otevřel ústa do O, aby něco řekl, ale poté svoji pusu opět zaklapl. V jeho očích se mihl údiv a zmatení. ,,S Gabrielem?" Na to jsem mu jen přikývla, víc toho nepotřeboval vědět. Najednou se zdál odtažitý, jeho postoj se změnil. Zkřížil ruce na své hrudi a mírně se ode mě odtáhl. ,,Tak to gratuluju, doufám, že je výborný spolubydlící."
Neměl nejmenší tušení o tom, jak hrozný byl.
Řekl to natolik neutrálně, až jsem nevěděla, jestli to myslel ironicky, nebo naprosto vážně.
,,Děkuju." Na sucho jsem polkla, vzala své věci a otevřela dveře. Nedalo se tam skoro ani dýchat, jak moc to mezi námi zhoustlo. Charles se na mě ani nepodíval, jen se bezduše díval před sebe na zadní sklo auta, které stálo před ním. ,,Napíšeš mi teda potom?"
Jakmile svůj pohled stočil ke mně, vypadal stejně jako na začátku našeho včerejšího rozhovoru; odměřeně a s nečitelným výrazem v očích. ,,Jo, rozhodně. Uvidíme se potom." Zavřela jsem dveře a snažila se o úsměv na své tváři, ale on jen odvrátil pohled, rozjel se, zatočil volantem a najednou zmizel ve shluku aut, co projíždělo okolo.
Dopolední žár slunce na mě nepříjemně dopadal, a proto jsem se, co nejrychleji přemístila na svůj hotelový pokoj. Ten už nebyl natolik příjemný jako ten, ve kterém pobýval Charles, ale bylo to důstojné a naprosto mi to na několik dnů stačilo.
Měla jsem pokoj s měkkou postelí a koupelnu, vše, co jsem si mohla přát. Byla tam i klimatizace, která jela na plné obrátky a zpříjemňovala mi můj několikahodinový pobyt. Byl to čas, kdy jsem se opět osprchovala, umyla si vlasy a připravila se na náročný závodní den.
Konečně jsem na svém těle měla své pohodlné věci. Zprvu jsem přemýšlela nad nádhernými žlutými letními šaty, které jsem měla pod kolena, ale ty jsem si nakonec nevybrala. V hlavě jsem měla slova toho muže o tom, že kdybych měla šaty, bylo by to snazší. A já je na sobě nechtěla mít, ne když jsem věděla, že jsem ho měla potkat.
Vybrala jsem si černé tričko, přes ramena přehodila bílo modrou košili a džínové kraťasy. Nic lepšího mě nenapadlo a v kufru mi toho, kromě žlutých šatů, moc nezbývalo.
Práce jsem za těch pár hodin měla přespříliš. André mi ještě včerejšího dne poslal verzi s připomínkami k článku a já ho hned poprosila o nástin otázek, na které bych se měla zeptat. Po závodu mě čekalo šest rozhovorů s šesti jezdci z různých týmů. Místo plného soustředění na svoji práci, jsem měla v hlavě guláš.
Trochu mi to sice pomáhalo, ale každou vteřinou jsem kontrolovala telefon. Cítila jsem totiž, že se schůzka ohledně toho incidentu blížila mílovými kroky. Od mého žaludku jsem pociťovala nepříjemný pocit, jako kdyby se měla stát něco špatného.
Při vymýšlení otázek pro Daniela Ricciarda, který od nového roku jezdil s Renaultem, mi mobil konečně zabzučel. Nebyla to zpráva od Charlese, nýbrž od Scarlet, která se mě ptala v kolik pojedu na okruh a jestli by nemohla popřípadě jen znovu se mnou.
Nezaváhala jsem a napsala jí, že jí dám vědět, jediné, co jsem věděla, že to bude ještě před druhou hodinou. Nic jiného jsem jí na to napsat nemohla. Závod se jel až v šest, takže jsem na to měla moře času.
Měla jsem z toho nervy na pochodu, ale díky komunikaci s Andrém mi ty myšlenky, alespoň na nějakou chvíli odletěly pryč a naplno jsem se věnovala svojí práci a vášni, pro kterou jsem do Bahrainu jela.
Ale stejně ta chvíle přišla. Charles mi poslal čas a místo, kde měla být schůzka a lidi, kteří se jí měli zúčastnit. Já, Charles, nadřízený toho muže, oný muž a konzultant Formule 1. Srdce mi vyletělo až do krku, když jsem konečně zjistila jeho jméno.
Jens Stayer.
Ošila jsem se jen při vzpomínce na to, že se s ním za pár hodin setkám tváří v tvář. Nepříjemný pocit v mém břiše stále nemizel, spíše se ještě o to zvětšil.
Scarlet jsem o ničem neřekla a ani se neptala na důvod toho, proč jedeme na okruh tak brzo. Jen mi vyprávěla to, co se jí stalo večer, že potkala Pierra a dokonce mu nevěnovala ani jeden pohled. Za to on ji pozdravil, ale ona ho naprosto ignorovala, jako by tam nikoho neviděla. Odpověděla jsem jí s hranou radostí, jelikož jsem neuměla myslet na nic jiného, než na to, co mě čekalo.
Nevšímala si mojí nervozity, jen povídala a líčila mi své setkání s mužem, který jí ležel tolik v žaludku. Mačkala jsem při tom svoji tašku s věcmi svými zpocenými prsty a každou chvíli se jí musela ptát, co říkala, protože jsem byla hlavou naprosto někde jinde.
Jediná věc, která mě uklidňovala byla, že tam se mnou bude Charles.
Měla jsem tolik otázek, tolik nervozity a chutě tam vůbec nejít, že se mi z toho až chtělo zvracet. V tom dusnu se mi dýchalo špatně a mělký dech se mi zvyšoval každou další vteřinou, kterou jsem se blížila k hlavní budově.
Strach mě celou obalil, když jsem stiskla kliku a vstoupila do budovního komplexu, ve kterém jsem se sotva dokázala orientovat. Mé smysly jely na sto padesát procent, cítila jsem všechny změny, které se v okolí děly. Na zádech mi běhal mráz, na kůži se mi objevila husí kůže.
Nechtěla jsem o tom mluvit. Bylo to pro mě příliš citlivé a čerstvé. Sama jsem tomu stále neuměla uvěřit. Ta vybledlá vzpomínka a pocity přebývaly, ale připadala mi jen jako ošklivá noční můra, která se nikdy nestala. Na těle jsem neměla nic, co by dokazovalo jeho vinu. Byly to jen mé slova, co to mohla dokázat. A já na sto procent věděla, že se z toho bude vykrucovat.
Byla jsem připravena o tom mluvit? Vůbec ne. A až moc dobře jsem věděla, že v místnosti nebude žádná žena, ale jen starší muži a Charles. Od nich jsem neočekávala nic jiného, než je podezíravé pohledy.
Prudce jsem se nadechla do svých plic, než jsem otevřela bílé dveře, za kterými jsem slyšela tlumené hlasy. Nešla jsem pozdě, měla jsem ještě tři minuty na to, abych se dostavila.
Když jsem dveře otevřela, věděla jsem, že jsem se nespletla. Srdce jsem měla až v krku, na mé tváři se objevila červeň. Hlasy najednou ztichly, všechny pohledy se otočily ke mně, já si nejvíce všímala toho od něj. Od Jense Stayera, který mě probodával pohledem. Seděl na jedné z připravených židlí. Seděl naproti Charlese, který ke mně taky směřil svůj pohled, oba přísedící muži seděli mezi nimi.
Na Stayerově jeho oku byla podlitina a hned pod ním šrám, ale ani to mi nepomohlo, abych se cítila lépe. Charles byl ve svém normálním oblečení a seděl naproti Stayera. Dva další muži se po sobě podívali, jako by nevěděli, kdo má začít mluvit jako první.
,,Slečno, Bonnot, posaďte se prosím," pokynul mi s hraným úsměvem muž s jmenovkou Thompson. Vypadal, že mu ta situace je více nepříjemná, než mě. Byl to právě on, kdo byl Stayerovým nadřízeným. Byl v podobném věku jako byl on, na své hlavě měl řídké chmýří vlasů, byl hubený a na své tváři měl brýle.
Přikývla jsem a s kamennou tváří se posadila na židli hned vedle Charlese a pomalu čekala na to, co nastane dál. Připadala jsem si jako u policejního výslechu. A bílá místnost bez oken mi v tom vůbec nepomáhala, chybělo tam jen to jednostranné zrcadlo a bylo by to jako na policejní stanici.
Nejhorší na tom bylo to, že se na mě ti tři muži dívali jako na toho, kdo za to všechno může. Jako na někoho špinavého, se kterým nechtějí mít nic společného.
,,Takže, slečno Bonnot," začal druhý muž, který musel být konzultant Formule 1. Musel být ve středním věku, jeho kůže byla snědší a měl černé úhlové vlasy, které měl střižené krátce, ,,pan Leclerc nám řekl, co se stalo z jeho pohledu. Nebyl u všeho, takže chceme slyšet od vás, vaši verzi. Potom si vyslechneme verzi pana Stayera. Chci vás ujistit, že jste tady v bezpečí a záleží nám na tom, aby se něco takového ženám nestávalo." Říkal to diplomatickým hlasem, takovým jakým jsem to očekávala, ale jeho slova mě neuklidnila. Ne, když tam byl on a díval se na mě jako na kus lovné zvěře.
Nebylo nejjednodušší začít, o to horší bylo pokračovat v příběhu, který ve mně vzbuzoval odpor. Začala jsem vyprávět, nejdříve o tom, co dělal nejdříve, co o mě říkal až jsem se dostala k tomu, co nakonec udělal. Charles vedle mě měl zatnutou čelist i jednu svoji pěst. Cítila jsem z jeho těla tolik vzteku a napětí, až jsem mu chtěla chlácholivě položit svoji ruku na tu jeho. Všichni v místnosti mě poslouchali, i když jsem na Stayerovi viděla, jak moc mi do toho chtěl vstoupit, jak moc se musel držet, aby něco nevyřkl.
Cukalo mu v tváři, když jsem vypovídala o našem posledním setkání.
Hlas se mi ku podivu netřásl, ale celé mé tělo ano. A pohledy, kterými na mě shlížely mi to neulehčovaly. Jediný Charles byl otočený na Stayera, všichni ostatní na mě. Pan Thompson se na mě díval s prozíravým pohledem, kterým mi říkal, že mi nevěří ani nos mezi očima.
Jakmile jsem se svojí výpovědí byla hotová, muži přikývli. ,,Pane Stayere? Co vy na to?"
Naše pohledy se střetly, mé srdce vynechalo úder, když se mu na tváři objevil úšklebek, který jsem na něm viděla chvíli předtím, než se ke mně přiblížil ještě víc. ,,Vymýšlí si, takhle to nebylo. Ano, přiznávám, že jsem měl v minulosti špatné narážky, ale to není trestné. Se vším souhlasila, do ničeho jsem jí nenutil a kdyby nepřišel tamten, bylo by to v pohodě. Sama mě prosila o to, abych nepřestával." Vysmíval se mi. Na jeho tváři byl posměšný úsměv. Bylo mi z něj mdlo. Chtěla jsem na to říct více, ale všechny slova mi zmizely z hlavy.
Až moc dobře si všiml mého mlčení, což na jeho tváři vykouzlilo širší úsměv.
,,Vidíte?" Ukázal směrem na mě a já všem uhnula pohledem. Bylo mi to neskutečně nepříjemné. ,,Říkal jsem vám to oběma, jen si to vymyslela, aby byla zajímavá." Podívala jsem se na oba muže, co to posuzovali. Vypadalo to tak, že mu to věří, propadla jsem do naprostého zoufalství.
,,Můžu do toho vstoupit?" zeptal se opatrně Charles a já k němu otočila pohled. Já měla něco říct, ne mlčet jako pařez. ,,Připadá vám tady, že by si slečna Bonnot něco takového vymyslela? Doopravdy? Nebýt mě, tenhle muž by ji znásilnil. A teď to otáčí ještě proti ní." Když to vyslovil, škubla jsem sebou.
,,Líbilo se jí to, kdykoliv mohla říct ne a já bych přestal." Jeho hlas byl plný čirého pobavení. To to neviděli? Srdce mi bušilo do hrudi v panice z toho, abych konečně něco řekla, nebo, co lépe, aby to skončilo.
,,Pane Leclercu, nebyli jsme u toho, jak to začalo. Mohla to být slečna Bonnot, kdo to celé vyprovokoval." Zalapala jsem po dechu a vykulila oči. Tohle nemohli myslet vážně. Teď to vypadalo tak, že je obětí Stayer, ne já. Obvinili mě z toho a vůbec se nezaobírali tím, co jsem jim tam povyprávěla, jako by má slova neměla vůbec žádnou váhu.
,,Děláte si ze mě legraci?" ozvala jsem se a vynutila si tím jejich pozornost. ,,Támhleten muž mě mnohokrát obtěžoval a pokusil se mě včera znásilnit. A vy si myslíte, že jsem to vyprovokovala já?" vyřkla jsem silnějším hlasem, než jsem od sebe samé očekávala.
,,Nemáš žádný důkaz, kočičko. Je to slovo proti slovu. Prohrála jsi." Nad tím se už konečně pozastavil pan Thompson, který se k němu se zamračeným pohledem otočil.
,,Jsou tam kamery," vyřkl Charles najednou. ,,Pokud chcete, můžeme si je rovnou pustit." Stayerovi zmizel ve vteřině úšklebek z tváře, ještě víc když Charles vytáhl z kapsy mobil. Celý jeho obličej zbledl až měl podobnou barvu jako zeď za ním. ,,Byl jsem se dneska zeptat těch, co mají na starosti kamerový záznam po okruhu a areálu a všichni byli znepokojení, když to viděli."
Ve chvíli, když pustil video, raději jsem odvrátila zrak. Byl to kamerový záznam z kamery na vedlejší budově, která částečně mířila i na zeď, u které mi znemožnil pohyb. Nebyl to přímo záznam, který by výhradně mířil na nás dva, ale šlo až moc dobře poznat, co se tam dělo.
Chvíli jsme nic neviděli, ale hned poté mě, jak se tam pomalu blížím a Stayer se mnou. Vidět to z pohledu třetí osoby bylo bolestivější, než jsem očekávala. Ve chvíli, co se to dělo, jsem si neuvědomovala ty dotyky, to jak projížděl po mém hrudníku, jak mi mnohokrát stiskl zadek.
Dívala jsem se na to se slzami v očích. Chtěla jsem z té místnosti odejít a lítostivé pohledy, které se mi vkrádali pod kůži, ty nebyly o nic lepší.
Chtělo se mi brečet v neschopnosti toho cokoliv udělat, jak při útoku Stayera, tak v té místnosti.
,,To už stačí," vyřkl nadřízený Stayera. ,,Stačí to, co jsme viděli. Děkujeme, pane Leclercu za větší objasnění situace." Vypadalo to tak, že byl naštvaný.
,,Chcete se k tomu nějak vyjádřit, pane Stayera?" zeptal se konzultant Formule 1, který byl pohoršený tím, co viděl, ale on tam jen seděl se zkříženýma rukama a hleděl do blba. Věděl totiž, že byl konec. Prohrál.
,,Můžete všichni odejít. Tedy až na pana Stayera, s tím musím vyřešit podstatné věci. Mám takový pocit, že Vy po mě také, pane Wilsone."
A byl konec. Na nic jsem nečekala a vystoupila z té místnosti. Kdyby ke mně nepřišel pan Wilson, hned bych vyběhla ven. Na tu celou věc mi řekl, že ho mrzí, co se stalo a že zařídí, aby se už Stayer nikdy nepodíval na žádný závodní okruh. Stiskl mi při tom rameno a mírně se na mě usmál.
I když se mi tolik neulevilo, bylo mi o něco lépe.
Nehleděla jsem na Charlese, který tam stál hned vedle mě a něco mi říkal. Ani na Wilsona, který tam byl taky. Jen jsem je oba obešla a s jediným úmyslem-vypadnout ven.
-
Zdravím všechny!
Po takhle emocionálně vypjatých kapitolách se mi blbě píše, jestli se Vám kapitola líbila, či nelíbila :D, ale ten začátek, no, nebyli spolu Charles s Riou sladcí? Co říkáte na zbytek kapitoly?
Zprvu měla být zastávka v Bahrainu jen na jednu, maximálně dvě kapitola, ale jak to tak vidím, bude to na pět, což mi naprosto přehodilo plány s epilogem ve dvacáté osmé kapitole :D. Kdybyste jen věděli, co ještě v příběhu plánuju xd. Nechci ani spekulovat nad tím kolik kapitol to ještě bude, snad Vás alespoň potěší, že to bude více než třicet :D.
A závodní víkend v Rakousku? Charlesovo druhé místo bylo úžasné, ale buďme upřímní, kdyby mělo Ferrari dvojité pódium, bylo by to bombastické. Traťové limity jsou na Red Bull Ringu nepřítelem číslo jedna pro mnoho jezdců a vydělal na tom nejvíce Esteban Ocon :D. Doufám, že si to ti, co tam víkend strávili náležitě užili!
Přeji pěkný zbytek formulového týdne! (Nechci Vám nic slibovat, ale je možné, že se ještě tento týden dočkáte další kapitoly :D)
-claire evans