,,he is my angel"
[- - - - - - - - - -]
Cítit jeho dotyk na mých lopatkách, jeho prsty, které se mi zabořily do látky mého trička, bylo neuvěřitelně uklidňující. Nechala jsem se vést svými emocemi a tím, co mě popadlo za pocit, když jsem místo toho muže spatřila Charlese. Kdybych měla dostatek sil, možná bych se rozbrečela zase Já, ale byla jen ráda, že tam byl.
Fungoval pro mě jako takový vysavač stresu, obav a strachu. S ním jsem se cítila v bezpečí za každé situace a tato nebyla výjimkou. I kdybych jen poslouchala jeho hlas, věděla bych, že jsem v pořádku.
Vydechla jsem, když jsem se k němu více přivanula. Palcem jsem mírně projela po chladivé látce jeho jezdeckého obleku a při tom zjistila, že měl jinou strukturu, než jsem čekala. Úleva, která se mi rozlila tělem, byla neskutečná. Vítala jsem ji však plnými doušky.
Nezáleželo mi na tom, že náš poslední rozhovor skončil tak špatně, ani na tom, co všechno se stalo. Jediná věc byla tou nejdůležitější; byl tam pro mě a nevypadalo to tak, že by chtěl v blízké době odejít.
Dýchala jsem zhluboka, nejen kvůli stresu, který ve mně byl, ale i kvůli Charlesově vůni, která mi tolik chyběla. Pojmenovala bych ji Riina droga, protože bych šla kdekoliv, kdybych jeho parfém ucítila. Jemná vanilka s trochou kolínské, jeho jedinečná a naprosto neodolatelná vůně.
Pane bože. Jak někdo po takovém parném dni může vonět tak božsky? Protože na sobě jsem cítila, že to nebylo tak skvělé jako u muže a vítěze bahrajnské pole position, který mě objímal.
Bylo to setkání, na které jsem se nemohla připravit. Když už, tak jsem si myslela, že bychom se setkali v paddocku a při jiné situaci. Mělo to být mezi námi napjaté jako struny, měli jsme si vyměňovat zamračené pohledy, ne se objímat.
,,Je to už lepší?" zeptal se, zůstával ale na místě. Nepohnul jediným svalem. Jeho andělský hlas byla jedna z věcí, která mi neskutečně chyběla.
,,Asi se mi to takhle líbí," zamumlala jsem a doufala, že mě nezaslechl. Ale on musel, protože se jeho hruď zachvěla v mírném náznaku smíchu.
,,Včera bys o mě nezavadila ani pohledem," podotkl s ironií v hlase. Měl v tom sice pravdu, ale já si neskutečně užívala každičký dotek jeho prstů na mých zádech, jeho bijícího srdce, které bilo tomu mému nazpátek.
,,Ale už jsem v pohodě," zašeptala jsem a byla překvapená z toho, že se můj hlas netřásl. Pustila jsem své sevření a pomalu se od jeho teplého těla odtáhla.
Bylo už šero, přesto jsem mu viděla perfektně do obličeje. V očích měl plné obav, ale i něhy.
,,Kde vůbec je-?" zeptala jsem se už slabším hlasem a zatěkala očima za jeho záda. Když mi opatrně položil dlaň na odhalené koleno, málem jsem zalapala po dechu. Ale jen málem.
,,Dostal to, co si zasloužil, ale to bude jen začátek. Postarám se o to, aby se ten člověk nikdy nedostal na žádný závod." Jeho hlas byl jako z oceli, pevný, ale cítila jsem z něj, že v něm byla jistá ostrost. ,,Měl jediné štěstí, že mám dost sebekontroly a chtěl jsem zjistit, jestli ti nic neudělal." Vydechl a pohlédl mi do očí.
,,Ty jsi mu..." Nadzvedla jsem obočí.
,,Měl dostat víc. Ale jo, trochu jsem mu upravil tu jeho fasádu. Doufám, že si aspoň zapamatuje, kdo mu zničil kariéru." Když se na jeho tváři objevil úšklebek, v mé tváři bylo překvapení.
Několikrát jsem na něj zamrkala v němém úžasu. Dívala jsem se na toho správného Charlese?
,,Já-, Charlesi," vyřkla jsem s napjatým hlasem, oslovením jeho jména se mu úšklebek ze tváře smyl, ,,kdyby nebylo tebe, tak..." Můj hlas mi vypověděl službu, jen při tom, že jsem mu chtěla poděkovat.
,,Já vím, Rio, já vím," zašeptal a mírně se mě usmál. Měl to být nejspíš povzbudivý úsměv, ale já na něm viděla, jak moc vzteku v něm ještě koluje.
,,Děkuju ti za to," vydolovala jsem ze sebe.
,,Za tohle se neděkuje, tohle je naprostá samozřejmost. Nikdy bych nedopustil, aby tohle někomu prošlo. Ani tomu idiotovi z BBC." Z BBC?! Vytřeštila jsem na něj oči.
,,On je od nich?"
,,Už ne, tímhle skončil. Může se rozloučit se vším, co měl, nenechám to jen tak být." To, jak mluvil, mi dodávala podivný adrenalin do žil. Zatínal u toho čelist a při tom mi jemně projížděl konejšivě po koleni. Nevěděla jsem, jestli více kvůli mě, nebo kvůli jemu samotnému.
,,Co kdybych to nechtěla řešit?" zeptala jsem se a už z toho pohledu, který do mě zabodnul, to byla špatná otázka. Skrčil obočí a stiskl mi koleno.
,,A ty to nechceš řešit? Tohle přece nemůžeš nechat jen tak být, Rio. Tenhle člověk si zaslouží shnít někde v díře a ne lítat po světě, jako by se nic nestalo," zněl vytočeně, a taky tak vypadal. Překročila jsem tím něco, co pro něj byla hrana.
,,Jen jsem se na to zeptala, nic víc."
,,Pokud bys to nechtěla řešit, já budu. A zapřísáhnu se o to, že už si v téhle branži nikdy neškrtne, hlavně, aby už ti-, někomu nemohl ublížit." Zírala jsem na něj. Kde se v něm vzalo tolik odvahy?
,,Nemusíš to dělat, Charlesi, fakt. Já-" Ale on mi pořád skákal do řeči. I když mě to obvykle vytáčelo, u něj jsem to chápala. Měl v sobě tolik nevyřčených emocí a mě, mě se moc do mluvení nechtělo.
,,Ne, ne, žádné takové, já to musím udělat. Když jsem ho viděl, co dělal, nemáš ani ponětí, jak moc jsem mu chtěl ublížit. A když jsem zjistil, že to jsi ty... Do prdele. Tolik vzteku jsem naposledy měl v motokárách a to bylo proti tomu jen malý odvar." Bublalo to v něm i v tu chvíli a já na něj jen hleděla a netušila, co na to vyslovit. Jak nejlépe mu říct, že mu z celého srdce děkuju?
Mé oči bloudily po jeho obličeji a zkoumaly každičký centimetr, který v té polo tmě skoro nešel vidět. Na něm jsem viděla to samé. Ale já nemohla dopustit, aby to skončilo špatně, ne opětovně. Musela jsem se poučit z toho všeho, co se stalo.
,,Odvezeš mě prosím na hotel?" vyhrkla jsem se z ničeho nic, abych předešla nutkání se k němu naklonit a spojit naše rty. V mé hlavě se objevily záblesky pocitů, které ve mně vzbuzoval, které ve mně mohl vzbudit. Jak jednoduché by bylo se jen k němu naklonit a udělat věc, o které jsem na sto procent věděla, že bych jí později litovala.
Je to za mnou, je to dávno za mnou, opakovala jsem si v hlavě a snažila se soustředit na něco jiného, než jeho hebké a jemné rty jednu desítku centimetrů od mojí tváře. Na něco jiného, než jeho smaragdové oči.
Má slova ho nejspíš probudila stejně jako mě, proto mi zrakem přejel z okolí rtů a zabodl svůj pohled do mých očí. ,,Jo, jo, rozhodně."
Jeho ruka zmizela z mého kolene a ve vteřině byl na nohách. Chtěla jsem ho napodobit, avšak mé tělo reagovalo jinak, pořád bylo v šoku z toho všeho, co se přihodilo. Nespolupracovalo s mojí myslí a místo toho, abych ladně vstala, se mé ruce zakymácely a nepomohly mi naprosto v ničem.
,,Chceš pomoct?" zeptal se Charles. Místo čekání na moji odpověď se rozhodl k činu, dřepl si vedle mě, rukou mi podjel po zádech až se dotkl mého boku. ,,Na tři spolu vstaneme, jo?" Na to jsem jen přikývla. Snažila jsem svoji mysl přesvědčit o tom, že to nejdůležitější, na co se má soustředit, je to, abych přiměla své nohy k pohybu. Ne to, že byla jeho ruka tam, kde byla. ,,Raz..., dva..., tři," vydechl.
Držel mě tak pevně, ale s takovou opatrností, jako by se bál, že jsem z porcelánu. Díky síle jeho těla a mojí vůli vstát, se to nakonec povedlo. Stála jsem opět na nohách, ale cítila sama na sobě, jak moc slabé jsou. Proto jsem se trochu zapřela o Charlese, jelikož bych jinak na sto procent spadla opět na zem, což jsem nechtěla. A on nevypadal na to, že by mu to nějak vadilo.
Otočila jsem k němu hlavu, abych se ujistila v tom, jestli je s tím v pořádku. Ale on se díval na zem.
,,To jsou tvoje věci?" Kývl hlavou ve směru, kde byly. Má taška nebyla na mém rameni. Když jsem si na to své sáhla, nenahmatala jsem nic kromě chybějící textilní tašky se znakem, který na sobě měl čtyřlístek. A já se modlila za to, aby notebook nebyl rozbitý.
,,Jsou moje," přitakala jsem. Ve chvíli byly v mé náručí a já si vydechla úlevou, když jsem zjistila, že všechny věci jsou ve stavu, jak by měly být. A proto, když jsem se podívala Charlesovi do obličeje, jen jsem přikývla a společným krokem jsme vyšli k jeho autu.
Šli jsme vedle sebe mlčky, v podivně napjatém tichu, které přehlušovali zvuky hlasitých lidských hlasů a aut v dáli. Netušila jsem, co bych mu měla říct. V hlavě jsem měla mnoho témat, o kterých jsem chtěla vědět víc, ale cítila jsem, že na to nenadešel ten správný čas, a navíc, neměla jsem na to vůbec žádnou energii. Do tváře, vlastně do celého mého těla se mi obul mírný poryv větru, který na mně rozevlál mé oblečení.
,,Gratuluju ti k první pole position, fakt sis to zasloužil, Charlesi," vyšlo ze mě náhle, po několika desítkách metrů, kdy ani jeden z nás nepromluvil. I když jsem z toho měla odpoledne jiné pocity, z nějaké části jsem za něj i tak byla ráda.
Ráda jsem vyslovovala jeho jméno, znělo zvláštně nádherně a najednou tak blízce.
Přestože jsem se spíše měla soustředit na své kroky, podívala jsem se do jeho tváře. Chtěla jsem vidět, jestli uvidím ještě něco z toho Charlese, kterého jsem tak dobře znala.
Jeho rysy se zjemnily, díval se sice na řádku aut osvětlené pouličními lampami, ale já mu v očích viděla ty jiskry, tu radost, kterou z toho měl. Viděla jsem sice jen jednu stranu jeho tváře, ale předpokládala jsem, že se mu mírně zvedly oba koutky úst a utvořily úsměv, jenž jsem u něj tolik toužila spatřit znovu.
Zmáčkl mi mírně bok, když se ke mně s něhou otočil a vyřkl: ,,Snažil jsem se, ale nebylo to pouze pro mě."
Byl to pořád on. Tíha, kterou ta slova nesla, byla nepopsatelná. Ale až moc dobře jsem věděla komu všemu to mohl věnovat, pro koho se snažil a dřel tak moc až se dostal tam, kde chtěl být každý malý kluk.
Povzbudivě jsem se na něj usmála, abych mu dala najevo, že tomu rozumím. Jakmile mi ho oplatil úsměvem, kterým se na mě usmíval jen v těch nejkrásnějších chvílích, srdce mi začalo bouchat o sto šest a já raději odvrátila pohled od jeho tváře. Někde, abych ukonejšila mé pocity.
Nikdy v životě jsem neočekávala, že potkám osobu jako byl právě muž vedle mě. Někoho, s kým si stačí vyměnit jediný pohled a hned víte, co ten druhý má na mysli, a co cítí. A s Charlesem jsem to tak pociťovala, s nikým jiným ne. Ani s Gabrielem, ani se Scarlet, či kdokoliv jiným. Byl to prostě jen Charles, kdo mi rozuměl natolik a já jemu.
Na srdci mě toho tížilo tolik, chtěla jsem se ho zeptat na tolik otázek, na věci ohledně jeho a Charlotte, věcí o Ferrari a nejvíce o něm samém. Zajímalo mě, jak si vedl po dobu, co jsme se neviděli. I když mnoho z toho mi jen z pomyšlení, že by jeho vztah s ní mohla být pravda, způsobovalo palčivou bolest na hrudi.
Jeho vůz jsem zahlédla už z dálky. I když bylo okolo toho mnoho sportovních aut, to jeho bylo jednoduše unikátní.
Nasedla jsem do něj a už po několikáté za pár minut, vydechla úlevou. Kožená sedačka jeho auta se mi přitiskla na kůži. Dříve, než jsme vyjeli se v autě rozsvítilo světlo a já měla tu možnost se vidět svůj obličej v zrcátku a málem se zhrozila z toho, co se mi naskytlo.
Řasenka byla rozmazaná po mém obličeji, mé vlasy už nebyly v drdolu, jak byly ve chvíli, kdy jsem odjížděla na hotel. Mírná růžová rtěnka byla rozmazaná po jedné mé tváři.
Jak se na mě mohl v klidu Charles usmát?
,,Co jsi tam vlastně pohledával?" vyhrkla jsem, chvíli předtím, než se v autě opět setmělo.
,,Mám tam svůj karavan, kde jsem třeba mezi tréninky, rozhovory a tak. Šel jsem se tam aspoň po tom všem převléct, ale na to už nedošlo." Jeho hlas opět ztvrdil. Když nastartoval auto, nastalo v něm napjaté ticho.
Měla jsem z toho naprosté deja-vu. Znovu jsem seděla v jeho autě, po jeho boku. I když naše společná jízda byla několik měsíců zpátky, v Milánu, bylo to jako mrknutí oka. Jako bychom se nikdy nepohádali a naše kamarádství bylo pořád stejné. Jenomže, ono nebylo.
A ono konečné setkání a úlevné pocity, které mnou oplývaly, vyprchaly. Jak ze mě, tak z Charlese, který se po celou dobu soustředil pouze na řízení. Klouby na rukou měl zatnuté, měl ve tváři nic neříkající výraz.
Já se na oplátku dívala na tmavou noční poušť a nebe za okny, na kterých bylo tisíc hvězd. Zanedlouho jsem, ale zjistila, že se ty hvězdy hýbou a místo toho to jsou letadla, které prolétají nad námi.
Kdybych nebyla naprosto hloupá, řekla bych mu, kde je můj hotel, aby věděl, kde má jet. Já, ale nadutě hleděla na okolí zahalené tmou a dělala, že se mnou v autě vůbec není. Ačkoliv byl můj zachránce a já mu za ten čin byla neskutečně vděčná, mé pocity vystřízlivěly a opět to ve mně začalo vřít. A to, že se mě dotýkal, jak se mě vůbec dotýkal, se mi nelíbilo. Naskakovala mi z toho až husí kůže.
Když mi zapípal telefon, cukla jsem sebou a jemu se stalo to samé.
Nemusela jsem se ani dívat a věděla jsem, kdo to bude. Nikdo jiný mi v danou denní dobu nikdy nepsal.
Od Charlese jsem zaslechla jen zamručení. ,,Kdo to asi bude?" ptal se s mírně jízlivým tónem. Na jeho otázku jsem mu nemínila odpovědět. A navíc, tušil to až moc dobře.
Vytáhla jsem z tašky svůj telefon a odepsala na Gabrielovu zprávu jako obvykle. Jsem v pohodě na hotelu, už se těším na pozítří až se uvidíme.
Tentokrát mi z toho nezabušilo srdce, tak jako tomu bývalo minulé dny. Prostě jsem mu to napsala, bez žádného náznaku na to, že bych se na něj těšila. Řešila jsem totiž jiné problémy, než bylo vysvětlení mému příteli, co se mi stalo. A tím byl Charles, který se mě taky nezeptal, kde sídlí můj hotel.
Byli jsme už ve městě, na hlavní ulici zdobené palmami a béžovými budovami, které osvětlovaly lampy. Přestože bylo po deváté večerní, nacházelo se tam moře aut, které nám o to více znepříjemňovaly jízdu.
Srdce mi vyskočilo až do krku, když jsme odbočili z hlavní silnice. Svoji ruku jsem podvlékla s úchytkou na dveřích a rukou ji stiskla. Měla jsem mu říct, kde mám hotel, avšak na to už bylo pozdě. Zastavil u modrního hotelu, který se tyčil do výšky. Bylo mi z toho špatně od žaludku.
Budova, která musela dosahovat oblak se leskla do všech světových stran. Byla to dlouhá kvádrovitá budova ze skel, která se ztenčovala u svého nejvyššího vrcholu až byla skoro jako jehla.
Na sucho jsem polkla a doufala, že je Charles natolik rozumný a nekoupil pokoj výš, než by bylo nutné, nebo že se bojí výšek. Otočila jsem se k němu se strachem v očích, ale on na mě nedával vůbec žádný zřetel. Nechal auto postavené před bujarým moderním vchodem do hotelu, kde na jeho příchod čekal pracovník hotelu, aby ho mohl zaparkovat. Měl na sobě dlouhé bílé roucho a vřelý pohled ve tváři.
I když jsem ho neslyšela vidět mluvit z pracovníkovy tváře jsem vyrozuměla Pane Leclercu, Charles na to jen přikývl na pozdrav. Tomu muži nevadilo, že se tam Charles nacházel ve svém jezdeckém obleku, ale pár lidí, kteří z něj vycházeli ve luxusních a večerních róbách, ano. Znechuceně se na něj podívali a zakývali naštvaně hlavami.
Připadala jsem si jako ve filmu. V hodně špatném a zvráceném filmu. Očekávala jsem, že mu klíčky hodí, místo toho mu je podal z ruky do ruky. Všiml se, že jsem z auta ještě nevystoupila, proto se ke mně obrátil a zamračil se na mě.
,,Jdeš? Nebo chceš spát v garážích?" slyšela jsem ho tlumeně přes zavřené dveře. Stejný pohled jsem mu oplatila.
,,Už jdu."
Vylezla jsem z auta a opatrně zavřela dveře. Svým periferním viděním jsem zahlédla, že byl Charles otrávený. Na jednu stranu jsem se tomu nedivila, měl za sebou třetí trénink s kvalifikací k tomu, přesto jsem byla z jeho chování otrávená taky.
,,Pomaleji to nejde?" zeptal se, když jeho auto zmizelo z mojí blízkosti. Překřížila jsem si ruce na hrudi. Štval mě každou další vteřinou více a více.
,,Nebylo by jednodušší, abys mě náhodou vysadil u mého hotelu?" Zúžil své oči, ale nic na moji otázku nevyřkl.
Po chvilce, co se z jeho úst nic neozývalo, prolomil náš oční kontakt i mlčení: ,,Tak pojď, trvá ti to. Nebudu tu kvůli tobě trčet celou noc." Mávl na náznak, abych šla za ním a já se k němu loudavým krokem rozešla. Když jsem byla po jeho boku, připojil se k mému pomalému kroku taky. Viditelně ho to otravovalo. Periferním viděním jsem zahlédla, jak protáhl obličej a protočil očima.
,,S tím mým hotelem si to nerozmyslíš?" zkusila jsem to opět, Charles si na to povzdechl.
,,Jestli svého chceš dosáhnout tímhle, věř mi, že se ti to nepodaří, Rio. A pojď už, ostatní se na nás dívají jako na naprosté pitomce." Otočila jsem se do úchvatného interiéru hotelu a zjistila, že nelhal.
Hosté různých kultur se k nám otáčeli a svými pohledy nám oběma říkali, že jsme se nejspíš museli splést hotel. Museli jsme vedle sebe vypadat komicky. Já s rozmazanou řasenkou na tvářích, vlasy, které lítaly všude okolo mojí hlavy a uslzenýma očima a Charles v jezdeckém obleku Ferrari. Doopravdy duo za milion.
Místnost, ve které jsme se nacházeli byla naprosto ohromující. Tmavé skoro až černé dřevo doplňovaly zlaté detaily. Místo okázalých červených koberců se na zemi nacházely uhlové koberce protkané zlatem. Lustry na vysokém stropu byly z bílých krystalků a vytvářely v obrovské místnosti tajuplnou atmosféru. A lidé, ti byli oblečeni jen v tom nejvybranějším oblečení, které se k tomu místu naprosto hodilo.
Byla to nádhera. Do které jsem ovšem nepatřila. Zmizela jsem rychle s Charlesem za dveřmi výtahu, který byl slazen do stejných barev jako byl zbytek hotelu. A dokonce si i vydechla, když jsem zahlédla, jak zmáčkl číslo čtyři. Musel při tom ukázat hotelovou kartu, kterou si schoval v kapsičce obleku.
Všiml si mé reakce, proto se ke mně otočil a zeptal se už mírným tónem: ,,Bojíš se výšek?"
Zakývala jsem hlavou. ,,Jen těch, odkud můžu spadnout."
Netrvalo to ani minutu a byli jsme na místě. Očekávala jsem, že se objevíme na nějaké luxusně vypadající chodbě. Já se mýlila. Jakmile se přede mnou otevřely výtahové dveře, před mýma očima se najednou objevil výjev, který byl daleko za mým očekáváním.
Byl to obrovský apartmán, který musel být na sto procent větší, než můj byt s Gabrielem. Vše, ale bylo jen ve dvou místnostech. V té větší, do které jsem hleděla jako omámená, se nacházelo obrovské okno lemované bílými závěsy, které poskytovalo pohled na město a na kousek moře. Nebyli jsme, ale natolik vysoko, abychom viděli daleko. Přesto to bylo naprosto úžasné.
Byla tam obrovská postel, která stála kousek od okna, křeslo nedaleko s malým konferenčním stolkem vedle dveří od koupelny a malá kuchyňka na druhé straně místnosti. Nikde žádný gauč, kde bych si mohla lehnout.
Do háje.
,,Budeš tam stát dlouho?" A otrávený Charles byl zase zpátky. Výborné.
Vyšla jsem svižně z výtahu a ještě jedenkrát se rozhlédla po místnosti, která mě uchvacovala čím dál tím více. Zaslechla jsem jeho uchechtnutí. Tašku s věcmi jsem položila prostě na zem.
,,Jsem rád, že se ti tady líbí," konstatoval a zamířil ke svému kufru, který měl u čela své postele. Začal se v něm prohrabovat, ale to mi bylo naprosto ukradené. Jediné věci, které mě jakkoliv zajímaly byl neskutečný výhled a interiér apartmánu.
Šla jsem rovnou ke kuchyňce, abych si prohlédla moderní spotřebiče, které natolik ulehčovaly vaření, až bych to nenazývala vařením. Projela jsem rukou po modernímu kávovaru, troubě a obrovské lednici, která se mi zdála zbytečná.
,,Jdu se osprchovat." Ale já ho ani neslyšela. Němě jsem mu na to přikývla. Prohlížela jsem si celý pokoj a neuměla se na to vynadívat. Své putování jsem zastavila u metr od okna, v dáli jsem slyšela kapot vody ze sprchy.
Apartmá sice nebylo tolik vysoko, přesto jsem zahlédla hlavní silnici v dálce, výškové budovy tyčící se nad městem, několik lidí, co běhalo šťastně na pláži a nakonec letadla, která přistávala na bahrajnském letišti.
Po několika minutách mě to přestalo bavit a přemístila se k perfektně ustlané posteli. Projela jsem prsty po jemňoučké a příjemné látce povlečení. Zastavila jsem se na místě, když jsem mě do hlavy trefila důležitá myšlenka. Není tam další místo, kde bych si mohla lehnout.
,,Nechtěla by ses jít taky osprchovat? Jen ti to prospěje." Jeho hlas mě ohromně vylekal. Hrklo ve mně a já se urychleně otočila k němu s mírně vytřeštěnýma očima. Něco takového jsem ponořená ve svých myšlenkách, nečekala.
Vlastně ani jeho jen v trenkách s ručníkem okolo ramen a mokrými vlasy. Vyschlo mi v krku, když jsem si říkala, abych nesjela pohledem dolů.
,,Nemám, co na sebe," špitla jsem celá bez sebe.
,,Něco ti najdu." Mírně se usmál a ručníkem si projel vlasy, čímž nadzvedl ruce a já mohla zahlédnout jeho pevné svalnaté tělo. Zkousla jsem si svoji tvář zubama, abych co nejrychleji odvrátila pohled.
Srdce mi bušilo jako splašené, ale chvíli předtím, než na mě pohlédl, jsem stačila odvrátit pohled. Ale nestihla zastavit své tváře, které na sebe najednou nabraly červeň.
,,Budu za to ráda," řekla jsem s nakřáplým hlasem a nejistě se na něj usmála. Soustředila jsem se jen na jeho oči. Upínala jsem se na to, abych neudělala hloupost a opětovně pohlédnout níž.
Několika kroky se přiblížil ke svému kufru, kde se jednoduše sklonil, vzal do ruky nějaké tričko a rovnou i kraťasy. Po celou dobu poutaly moji pozornost pouze hýbající se svaly na jeho rukách. Jak to jen dělal?
Když ke mně shlédl, v jeho očích jsem na sto procent viděla jiskřičky. ,,Tady je máš." A položil je na postel.
Snažila jsem se ho po dobu, co jsem okolo něj mířila s půjčenými věcmi, si ho nevšímat a dělat, že tam vůbec není. Pociťovala jsem, ale třas v mých nohách a přerývavý dech. Tiskla jsem si je k sobě a při vstupu do koupelny za sebou urychleně zavřela dveře. Až potom si prudce oddychla.
Svlékla jsem své věci, o kterých jsem na sto procent věděla, že je při návratu domů vyhodím a vlezla do sprchy. Nechala jsem na své tělo padat horké kapky a mydlila se o sto čest, abych ze sebe smyla každé místo, kterého se dotkl. Z malého mýdélka jsem vypotřebovala celou lahvičku a cítila na sobě, že ani to ještě nestačilo na to, abych opětovně necítila jeho ruce na mém těle.
Jakmile jsem byla v Charlesových věcech, mé myšlenky se začaly soustředit jen na jeho vůni. Kurník. Nevoněla jsem jinak, než jen jako on. Nasála jsem jeho vůni do svých útrob a podívala se na sebe samou do zrcadla. Jeho tričko mi sahalo až skoro ke kolenům a skoro mi až zakrývaly jeho půjčené kraťasy.
Svůj obličej jsem smyla vlažnou vodou a konečně si připadala o něco lépe. Ale jen o něco.
Vyšla jsem z párou protkané koupelny a mohla zahlédnout Charlese, který si ustlal na křesle. Vzal si jednu z několika tenoučkých dek a malý polštář, co byli na posteli a mě přenechal teplou peřinu a k tomu obrovskou postel, na které bychom se dokázali vyspat oba dva.
V tom křesle se nemohl nikdy vyspat, i kdyby by bylo sebevíc pohodlné. A on se vyspat musel, protože ho čekal jeden z nejnáročnějších závodů v kalendáři formule jedna.
,,Je ti aspoň lépe?"
Zavřela jsem oči a spokojeně se usmála. ,,Ani nevíš, jak moc."
Pořád se mě na něco ptal. Byla jsem za to neskutečně vděčná, kdyby jsme jen mlčeli, bylo by to mnohem horší. A to jsem v tu chvíli vůbec nepotřebovala.
,,Za to jsem rád, uvolnil jsem ti postel, aby ses vyspala lépe." Několikrát jsem na něj zamrkala.
Choval se jako osina v zadku, nebo jako ten největší džentlmen na světě, nic mezi tím nebylo. Měla jsem na něm ráda obě dvě nálady, i když mě jedna z nich neskutečně otravovala a měla jsem ho chuť zaškrtit.
,,Děkuju, Charlesi." Věnovala jsem mu další úsměv. ,,Taky za tohle všechno, nemusel jsi to dělat, fakt."
Pohlédl na mě s nechápavým výrazem, jako by nevěřil tomu, co jsem právě vyslovila. ,,Pro tebe jsem to udělal rád, Rio. Nenechal bych tě samotnou, to sama až moc dobře víš." Věděla jsem to, ale nevyslovila bych to nahlas. Nikdy bych mu to neřekla do očí.
Jeho slova ve mně otevřely znovu trhlinu v mém srdci. Slzy se mi odrazily v očích. Takové slova jsem si od něj po těch měsících nezasloužila.
,,A teď už běž spát, oba nás zítra čeká těžký den," zavelel. Přikývla jsem, lehla si na jednu z těch nejpohodlnějších matrací, na které jsem kdy ležela a nasála vzduch do svých plic. Natáhla jsem se pro peřinu a málem zasténala, jak moc příjemné to bylo. V tu chvíli zhasla světla a v místnosti začala být až moc velká tma. I když jsem byla unavená a oční víčka mi padala, dívala jsem se němě do stropu. Slyšela jsem jak se jeho přikrývka každou chvílí hýbe, jak neví jakou nejpohodlnější polohu má zvolit.
V mém krku se objevil knedlík s myšlenkami, které mi přišly na mysl. Zmáčkla jsem peřinu v naději, že mě přejdou. Zavřela jsem proto oči a na pár minut se snažila nabrat pocit bezvědomí, abych na všechno aspoň na těch několik hodin zapomněla.. Jenomže, má hlava mi to nechtěla dovolit. Buď se má hlava vracela k celému průběhu dne, nebo k člověku, který se mi opět vrhl do života.
Zvýšil se mi tlak v krvi, když jsem otevřela pusu. Místo slov na dobrou noc jsem vyřkla: ,,Nechtěl by sis lehnout vedle mě? Místa tady je pro nás oba dost."
Zkousla jsem si ret po několika vteřinách, co neodpovídal. Možná usnul, proběhlo mi hlavou. Ale já ho nemohla nechat spát na křesle, ne potom, co všechno pro mě udělal.
,,Fakt bys chtěla?" zeptal se opatrně s napjatým hlasem.
,,Jo," pípla jsem potichu a posunula se dál, abych mu udělala místo. Když nepřicházel, poklepala jsem vedle sebe na volné místo a s hraným smíchem mu řekla: ,,Já nekoušu."
,,To vím," řekl najednou a lehl si vedle mě na postel. Ani jsem ho neslyšela jít po pokoji. Postel se pod jeho vahou mírně prohnula a já zadržela dech, když se natáhl a vzal si kousek z peřiny, co byla na mém těle. Když se jeho prsty mírně dotkly mojí ruky, zamrzla jsem na místě. ,,Fakt ti to nebude vadit?" zeptal se ještě jednou.
Otočila jsem celým svým tělem směrem k němu a podívala se do tmy, kde jsem předpokládala, že byla jeho tvář.
,,Vůbec ne, dneska bych stejně neusnula jen tak," zamumlala jsem. Když se i on otočil svým tělem ke mně, konečně jsem si uvědomila tu blízkost, ve které u mě byl. Jen polovina délky mojí paže m od něj dělila.
Tu vzdálenost porušil on, když se ke mně posunul o něco blíže. Vytřeštila jsem na něj oči, ale to on nemohl vidět. Jeho ruce našly mé tělo a přitáhly si mě k jeho odhalené hrudi. Srdce mi bušilo jako o závod, hlava se mi zamotala.
Když jsem slyšela to, jak i jeho srdce splašeně bubnuje, rozproudilo se ve mně tisíc pocitů. Ale já si nakonec vybrala ten, kvůli kterému se mi nejspíš zatemnila mysl. Uvolnila jsem se v jeho opatrném objetí a zavřela oči.
A s jeho bijícím srdcem a dechem, který mě lechtal po tváři, jsem usnula tak rychle jako už dlouho ne.
-
ahojte všichni!
Tato kapitola vychází mimořádné až dneska, protože jsem nemocná a měla jsem konečně čas ji dodělat :D. Co na ni říkáte? Líbila se Vám?
Z téhle kapitoly, která měla být nejdříve krátká, se najednou vytvořilo tohle. Snad z toho máte stejnou radost jako já :D.
Mimochodem, jak jsem si myslela, že tento příběh bude mít okolo 28 kapitol, tak nakonec to bude o pár kapitol více xd.
Moc děkuji všem za přečtení, hvězdičky, za komentáře, protože jsem vůbec neočekávala, že se z příběhu Rii a Charlese stane tohle a jsem moc vděčná za jakoukoliv odezvu. Jste skvělí!
Pěkný formulový týden! Jedete někdo se podívat do Rakouska na VC?
-claire evans