Konečně, konečně den, kdy Danny může jít z nemocnice domů. Hrozně jsem se na něj těšil a rozhodl jsem se, že se stavím do nemocnice a pak spolu půjdeme domů.
Čekal jsem před nemocnicí, neřekl jsem mu o tom, mělo to být překvapení. Pozoroval jsem detailně každého, kdo z nemocnice vyšel. Danny se znechuceně koukl na nemocnici a sotva zašel za roh, vytáhl krabičku cigaret a hledal po kapsách zapalovač.
„Kouření není zdravé."
„To mě do prdele nezajímá. A vůbec, kdo kurva jsi, že se mi sereš do..." otočil se a zrudnul v obličeji. „Alexi, já... omlouvám se." Panikařil a nevěděl, co má dělat.
„Budu se ti srát, do čeho chci, protože můžu." Koketně jsem se usmál a vášnivě ho políbil.
„Tak to by ses mi mohl srát i do života."
„Jak romantické vyznání lásky."
„A jdeme domů." Chytil mě za ruku a šli jsme k němu domů.
—-
Ležel jsem na jeho hrudníku a poslouchal, jak mu bije srdce. Cítil jsem se s ním tak bezpečně a milovaně, ten pocit mi scházel. Věděl jsem, že mu můžu říct cokoliv...
„Víš, do doby, než jsem se tady přistěhoval a potkal tebe, myslel jsem si, že vždy budu milovat jenom Dextera, že to bude moje jediná láska. Ale mýlil jsem se, protože tebe miluju víc. I když ses ke mně ze začátku zrovna moc nechoval hezky."
„Byl jsem debil, Alexi a mrzí mě to. Neměl jsem nikomu lhát a dělat ze sebe to, co nejsem. Pravdou je, že jsi první, koho opravdu, ale opravdu miluju. A dokud mě nezačneš srát..." podíval se na strop, jakoby nic. „Ne, dělám si srandu."
Praštil jsem ho, aby si uvědomil, že to není sranda. Omluvně se na mě podíval a zase jsem z něho roztál, jako zmrzlina v mikrovlnce.
„Že mě neopustíš, až tě přestanu bavit..."
„Neopustím, nikdy..."