,,He has never left my mind."
[- - - - - - - - - -]
Stála jsem ve dveřích a naprosto zamrzla v pohybu. Byla to jako facka, která mě v mžiku ze nádherného snu, vrátila do hrozné reality. I jen pohled na něj mi napověděl, že se něco muselo pekelně pokazit.
Ale nic ohledně mého výletu to být nemohlo, protože by z něj sršel vztek. I když by to tak být nemělo, mírně se mi tím ulevilo.
,,Stalo se něco?" Můj hlas mi byl naprosto vzdálený, bezduchý. Gabriel na mě zpod očí vzhlédl. I on vypadal, jako by chtěl být nejraději někde jinde.
,,Nechtěl jsem odjet jen tak a-," neuměl to doříct, rychle jsem zavřela dveře, prošla pokojem a byla u něj, ,,ale, mojí mamce se udělalo ještě víc špatně."
,,A tys na mě čekal? Měl jsi hned jet, Gabrieli." Nechtěla jsem znít vyčítavě, ale já tak zněla. Přisedla jsem si k němu a pohladila ho konejšivě po rameni.
Gabriel do mě zabodl nepříjemný pohled. ,,Aspoň jsem na tebe počkal. Ty jsi mě tam nechala úplně samotného." Teď to byl on, kdo měl vyčítavý hlas a oprávněně.
,,Já vím, ale Scarlet na tom trvala. Pohádala se s někým, tak, tak chtěla vypadnout." Sypala jsem ze sebe lži a při tom se mírně a hlavně omluvně usmála. ,,Říkala jsem jí, že na tebe musím počkat, ale vypadala rozrušeně, tak jsem za ní šla..."
,,Tak to je fakt super," řekl ironicky. Odvrátil ode mě pohled a stiskl čelist. ,,Jsem rád, že sis to s ní aspoň užila."
Na to jsem jen otevřela rty, ale nic z nich nevyšlo.
,,Je fakt úžasné, že se taháš s nějakou holkou a necháš svého přítele samotného na nějakém místě, kde ani nechtěl být. Jsi fakt pěkně nesobecký člověk, Rio." Falešně se na mě usmál a poklepal mi rameno.
,,Fakt mě potřebovala a já ji nechtěla nechat samotnou-."
,,Mě jsi ale nechala! To ti přijde lepší?!" Hlas se mi zadrhl v hrdle. To se chtěl zase hádat?
,,Moc se ti za to omlouvám, Gabrieli. Kdybych to věděla, nikde bych ani nešla." Ale i tohle byla lež. To, co jsem prožila s Charlesem bylo něco, co pro mě hodně znamenalo a já bych o ten zážitek nechtěla přijít.
,,Na to už je, ale pozdě." Gabriel vstal, vzal tašku s jeho věcmi do ruky a mířil si to ke dveřím.
,,Pojedu klidně s tebou!" navrhla jsem rychle. Nemohla jsem ho nechat řídit, když jsem věděla, že na tom není Isa dobře a navíc, byl rozrušený a viditelně naštvaný. Postavila jsem se k němu, ale netušila, co dělat.
Svižně si nazul boty. ,,Zvládnu to o to se neboj. A navíc, máš tady přece práci, ne?" Jeho slova byla mířená s milimetrovou přesností a to bolelo o to víc.
,,Mám, ale můžu si to klidně zařídit. Nechci tě nechat jet takhle." Na to se ke mně Gabriel otočil a s prázdnýma hnědýma očima řekl: ,,Ale můžeš."
Otevřel dveře a vyšel ven na chodbu. Bez jakéhokoliv rozloučení, objetí, pusy, prostě ničeho. Zasloužila jsem si to? Nejspíš ano. Nechala jsem ho samotného, když chtěl trávit čas se mnou. A to mě začalo pomalu, ale jistě sžírat a já tím byla zmatená.
,,Nezapomeň mi napsat až budeš doma! Nebo mi zavolej!" volala jsem za ním zoufale, když procházel chodbou ke schodům.
,,O to se neboj!" Ale ani se za mnou neotočil, jen pokračoval dál.
Ale já měla takový pocit, že to stejně neudělá. Pichlavost jeho tónů ve mně rezonovaly ještě dlouhou chvíli. A najednou byl pryč. A já zůstala sama na pokoji s cannoli, které byly určené pro něj. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Co když se mu něco stane? Vypadal rozrušeně, když odcházel a já nechtěla, aby se mu něco stalo. Ještě k tomu, když pojede v noci.
Sedla jsem si sklesle na postel a povzdechla si. Zadívala jsem se před sebe, jak moc jsem byla ze všeho zmatená. Z mých pocitů k Charlesovi, které mě pomalu, ale jistě začaly znepokojovat a celkově z Gabriela.
Sice se mnou strávil nějaký čas, ale ten mi byl naprosto ukradený. Co pro mě za ty dva dny udělal? Nic s porovnáním k Charlesovi. Zajímal se jen o sebe a o to, aby mi všechno, co jsem udělala, dal pěkně sežrat.
Mrzelo mě sice, že musel hned tak odjet, ale v mojí hrudi se ihned rozprostřel pocit klidu. Když jsem si sice lehla, cítila jsem jeho citrusovou vůni všude, ale ani to mi to neznepříjemnilo. Neměl do Monzy vůbec jezdit, ta cesta, kterou učinil, byla naprosto zbytečná. Za mě by naprosto stačilo, kdyby zůstal doma, stejně jsem neměla dalších několik měsíců vykročit z Francie, protože se šampionát měl přesunout do jiných částí světa.
Nejdůležitější otázka, na kterou jsem chtěla znát odpověď byla: Jaký byl další důvod jeho cesty? Kdyby se doopravdy jednalo pouze o Isu, ani na chvíli by nečekal a hned by vyjel. A to, že na mě schválně počkal a vše mi vyčetl... Něco mi říkalo, že v tom bylo něco víc.
Nad tím jsem si povzdechla, vstala z postele, svázala si vlasy a šla se vysprchovat po dni plném zážitků.
Ten ne a ne skončit. Už v tričku na spaní a kraťasech, jsem hleděla do svého mobilu.
Charles (ten nejlepší): doufám, že jsi došla v pořádku a že nemáš problémy s tvým přítelem.
Jeho starost mi dodalo pocit vřelého objetí, i když jsem z toho cítila mírnou pichlavost. Napsal to hodinu nazpět.
Já: Ani ne, musel odjet.
Nečekala jsem, že by mi byl schopen odepsat tak rychle, ale jeho zpráva byla v mžiku v mém zorném poli. Nadzvedla jsem pobaveně obočí.
Charles (ten nejlepší): jak to? :O.
Já: Musel jet, moc se nezmiňoval o důvodech.
Charles (ten nejlepší): to mi připadá divné. kdyby ses v noci sama bála, budu tady pro tebe a klidně přijedu :D
I když to byla jen sranda, přepadlo mě nutkání mu napsat, aby doopravdy přijel. Své emoce jsem, ale musela uklidnit.
Já: O to se vůbec neboj, dobrou!
Náhle mě přemohla únava, a tak, dříve, než jsem si všimla toho, že odepsal, se mi začaly klížit oči. Párkrát jsem promrkla a snažila se udržet pozornost na svém telefonu, jenomže mě má hlava přemohla. A místo toho, abych počkala na jeho zprávu, vypnula jsem mobil a s prázdnou hlavou zavřela oči.
[- - - - - - - - - -]
Následující den byl můj závěrečný v sezoně 2018. A proto jsem si ho užila naplno. Bez Gabriela jsem měla o jednu starost méně, i když jsem mu ráno napsala pár zpráv o tom, jak se jeho matce vede. Na žádnou z nich mi neodpověděl, ale ani to mě nerozčílilo natolik, abych si závod neužila.
André nekomentoval náhlý odjezd mého přítele, vypadalo to spíše tak, že se mu více ulevilo, když mě uviděl samotnou, jak si to mířím přes parkoviště k němu. Na jeho tváři se z ničeho nic objevil úsměv. Ten nemizel ani v průběhu toho, co jsme společně strávili několik hodin.
Aniž bych si to nějak uvědomila, závod skončil hodně brzo. Uběhlo to jako mrknutí oka, jen co červené světla zhasly, byl vítěz v cíli a Lewis Hamilton mohl slavit vítězství a poslechnout si svoji národní hymnu v Monze.
Charles se ze své kvalifikační sedmnácté pozice dostal na nebodovanou jedenáctou příčku. Pral se sice jako lev o to, aby urval aspoň jeden bod pro Alfu, ale nakonec souboj prohrál s vozem Williamsu, který řídil pilot Sergey Sirotkin, který mohl slavit svůj premiéroví bod v sezoně.
Jakmile se Charles objevil ve venkovním prostoru, kde probíhali rozhovory, vypadal podivně poklesle. Tou dobou tam byla kopa lidí a mnoho novinářů, takže jsem se nedivila, že mě mezi tou změtí nemohl vidět.
Ale nakonec, když se objevil na malém kousíčků, který byl pro nás vyhrazený a jeho zelené oči se setkaly s mými, na jeho tváři se vykouzlil úsměv a jistá úleva. Při tom všem, co jsme spolu předešlého dne zažili, se choval profesionálně. Vykal mi, i když jsem mu viděla na očích jisté pobavení. I já jsem dělala, že to je jen jezdec formule jedna, se kterým vedu pouhý rozhovor. Nikoliv kamarád, který ve mně vzbuzuje nebezpečné pocity.
Hlavní věc, která ho mrzela v závodě, bylo přehlédnutí příležitosti předjet Sirotkina a tím získat bod. Dával si to za vinu a kýval u toho nevěřícně hlavou. Kritizoval hlavně sebe, ale zůstával pozitivní k dalším závodům. Dokázal se dostat o šest příček dál, což nebyl vůbec špatný výkon. Rozloučili jsme se však hodně rychle. Netuším, jak dlouho jsme spolu mluvili, ale zdálo se mi to jako chvíle, jako naprosté nic. S ním čas ubíhal podivně rychle.
Rozhovory byli za námi cobydup a my jsme náhle byli na cestě domů. Při tom jsem s jistými obavami zavolala Gabrielovi, který byl protivný už jak hovor zvedl.
,,Jak je na tom Isa?"
,,Co?" ozve se zmateně z telefonu. Zamračila jsem se na silnici před sebou. ,,Jo, jo-, má se o hodně lépe. Prý se jí horečka se jí snížila ještě před mým příjezdem domů. Takže jsem jí nechal spát, protože jsem byl taky unavený." Jeho ledabilost mě znepokojila. Když se jednalo o Isu, byl pokaždé velice opatrný a i kdyby ji vzbudil, nebo nešel spát o pět minut dříve, pořád by se o ni obával.
Možná jsem neměla znít vyčítavě, ale ty v mém hlase šly poznat: ,,A to jsi mi to nemohl dát vědět? Bála jsem se o ni a taky jsi mi slíbil, že se mi ozveš."
,,Já vím, já vím, bohužel, byl jsem zaneprázdněný a unavený po cestě." Zaťala jsem čelist jak moc jsem cítila, že neříká pravdu. To, jak se choval se mi přestávalo líbit každým dalším dnem.
,,Gabrieli..."
,,No co? To jsem ti měl volat ve dvanáct v noci o tom, že je moje matka zdravá?"
,,Klidně. Mohl jsi to udělat i ráno, ale ani jsi mi neodpověděl na zprávy, které jsem ti poslala."
,,Pane bože, Rio. Je v pohodě, nechápu, proč z toho děláš takovou vědu. A byl jsem fakt utahaný, takže jsem ti nemohl odpovědět."
Vyměnil ho snad někdo? Po tom, co vyřkl jsem se zarazila. On nebyl ten typ kluka, co se o nic nestará, byl ke všem ohleduplný a starostlivý. Tohle byl naprostý opak toho, jakého jsem ho znala.
,,Udělala jsem něco?" vyšlo ze mně náhle s obavou v hlase. Kdyby mě s Charlesem zahlédl, rozhodně by se to nesnažil zatajit.
,,Ne, jen mě naštvalo, že jsi odjela a ani jsi se se mnou nerozloučila." Na malou chvíli jsem byla mimo. To on se se mnou nerozloučil, to on odjel bez toho aby mi vtiskl objetí, či pusu.
,,Cože?"
,,Ten tvůj výlet do Milánu myslím," zavrčel rozhořčeně. V tom momentu jsem pochopila.
,,Psala jsem ti, že to bylo spontánní rozhodnutí, prostě se tam objevila a najednou rozhodla, že tam pojedeme. A odmítnout ji, by mi bylo líto. Byla hodně smutná." Ty lži se okolo mě ovíjely čím dál tím víc.
,,Mohla jsi ale říct ne, to je taky odpověď. Měla jsi myslet na mě a ne na ni." Když jsem mu na to chtěla něco říct, najednou jsem jen zaslechla pípání na druhé straně hovoru. Několikrát jsem zamrkala, jak moc mě to překvapilo.
Chápala jsem ho, ale... Choval se divně. Jeho chování se změnilo a já nevěděla, co to zapříčinilo.
S povzdechem jsem položila mobil na palubní desku, opřela se o opěradlo za mnou a zadívala se na ubíhající krajinu s živými vzpomínkami na Milán. I když ve mně díky Gabriela převládal zmatený pocit, díky Charlese a našemu výletu, se má nálada rapidně zvyšovala. I jen pomyšlení na ty šťastné chvíle mi začalo bít srdce jako splašené.
Vzpomínala jsem na ty intimní doteky, na ty chvíle, kdy jsem cítila teplo jeho těla. A do značné části mi to neuvěřitelně chybělo. Mé myšlenky byly náhle obtočeny okolo představ, které bych mít neměla. O tom, jaké by bylo ho opět políbit na rty, cítit jeho hebkou kůži na mých prstech.
Přejela jsem si dlaní po čele a zamračila se nad tím, co jsem měla v mysli. I když se Gabriel choval jak idiot, nezasloužil si zrovna tohle. Měla jsem cítit vinu za své rozhodnutí, za to, že jsem ho v paddocku nechala jen tak, ale to bohužel nešlo. Místo toho to byl pocit naplněný, který se mi vrýval do krve. Jediné, čeho jsem litovala bylo, že jsem mu lhala. Opětovně. Trápilo mě i to, že náš vztah nebyl takový, jaký jsem chtěla. Místo toho se hádáme a vše spravujeme jen společně trávenými nocemi.
Vlastně jsem si to celkově představovala jinak. Nebýt Charlese, můj vztah s Gabrielem by nejspíš vzkvétal a rostl. Já bych byla šťastná a spokojená. Místo toho je ke mně můj přítel protivný, já mu párkrát lhala a štěkáme po sobě kvůli věcem, které by se daly vyřešit v klidu, bez křiku.
Doufala jsem, že se to nějak spraví. Možná to bylo jen nějaké špatné období, každý ho někdy ve vztahu měl. Pokud ho zvládneme projít, náš vztah to možná ještě více utuží a bude ještě lepší. V to jsem alespoň ve skrytu duše věřila.
Ale stejně, čekalo mě několik měsíců bez toho, aniž bych jezdila na velké ceny, takže jsem se nebála o kopu času, kterou s Gabrielem strávím.
Dalších několik týdnu bylo podivně klidných. V hlavě jsem měla jen práci, která mě zaměstnávala natolik, že jsem domů přicházela s takovou únavou, že jsem lehla do postele a ani se nezajímala o své povinnosti. Poté tam byl Gabriel, který se uklidnil, i když se mi zdálo, že mě hlídal více než obvykle. Cítila jsem pokaždé, když jsem byla na svém telefonu a on byl v mojí blízkosti, že se mi dívá přes rameno, jako by chtěl o něčem ujistit. Pointa toho mi, avšak naprosto unikala. Psal mi zprávy pokaždé, když jsem se mu neozvala, že jsem přijela domů z práce. Možná to bylo jen tím, že o mě měl obavy, možná něčím jiným. Ale já se ho přesto bála zeptat, proč je ke mně náhle tak pozorný, a proto jsem tomu nechala volný průběh.
Ve dnech, kdy se jely závody, se mračil na televizi, nebo vůbec nedával pozor. Což možná bylo lepší. Viditelně jsem sice fandila Mercedesu, ale pokaždé se dívala na to, jak na tom je Charles. A ten si nevedl vůbec špatně. V Singapuru vybojoval za deváté místo dva body a v ruském Soči získal výborných šest bodů za sedmé místo. Ze závodu, který se jelo v Japonsku, nedokončil závod kvůli technickým potížím na svém monopostu. Vypadalo to tak, že získá alespoň jeden bod, ale najednou vyjel z trati a na štěrku hlásil týmu, že je něco špatně. A tím pro něj závod skončil.
Za celý měsíc, co jsem strávila doma, mě pořád dokola omýval pocit toho, že jsem na něco důležitého zapomněla. Neuměla jsem ale přijít na to, co to mohlo být. Dumala jsem nad tím několik dnů, v práci jsem se mnohdy zahleděla do zdi, přemýšlející nad tím, na co důležitého jsem zapomněla.
Ale nakonec, když už mě nad tím nebavilo myslet, mi přišla zpráva na mobil, která mnou naprosto otřásla.
Charles (ten nejlepší): tak tedy Rio, oslava se teda koná 16. října v mém bytě v Monaku, začít by měla okolo 5. jsi velice očekávaný host ;).
Charles (ten nejlepší): adresu ti pošlu hned v závěsu.
Do hajzlu! Vykulila jsem na tu pohromu oči a se srdcem až v krku se podívala na datum. Bylo čtrnáctého října a schylovalo se k desáté hodině. A já měla v hlavě úplně vymeteno.
Jak jsem na takhle důležitou věc mohla zapomenout? Vlastně jsem se tomu nedivila, protože jeho pozvání naprosto přehlušily vzpomínky z Milána, ale i tak.
Jakmile poslal i adresu, zkousla jsem si nervózně suchý spodní ret. Psali jsme si od Milána hodně krát, ale nikdy nedošlo na zmínku ohledně jeho oslavy narozenin. Neměla jsem nejmenší tušení, co by Charles mohl chtít. Na dárky jsem nebyla nikdy žádný expert, a proto jsem se je pokaždé snažila vymyslet, co nejdříve, abych si s tím nemusela lámat hlavu.
Tohle byla naprosto ojedinělá situace, která se mi nelíbila. Napadala mě jen otázka: Co dát jezdci formule 1 k narozeninám, když si může dovolit, co chce? A navíc, omezoval mě můj malý rozpočet, který nebyl ani z pětiny podobný tomu, na co si Charles přicházel každý měsíc.
Snažila jsem se rozvzpomenout na to o čem všem mi Charles psal, o tom, co mi říkal, ale nikde ani zmínka o tom, co by si přál, co by potřeboval.
Ležela jsem v posteli a neuměla zamhouřit oko z toho, jak horoucně jsem nad tím přemýšlela. V hlavě jsem si hned říkala, že by bylo lepší, abych odmítla jeho pozvání. Pro moji stranu by to bylo jednodušší, ale já ho potřebovala vidět. Cítit jeho přítomnost a zahlédnout zářivý úsměv na jeho tváři.
Uběhlo několik týdnů od našeho posledního setkání, ale nutkavý pocit toho, abych se opět ocitla okolo něj, byl ubíjející. A vidět ho jen na obrazovce televize mě frustrovalo a psát si s ním nebylo to samé jako ve skutečnosti.
Chyběl mi on samotný. A já netušila, co si s tím počít. Stejně tak s jeho dárkem.
Další den v práci jsem byla velice roztržitá a ve chvílích, kdy jsem měla ždibec času, se dívala po internetu na různé pomocné stránky, kde jsem četla články týkající se dárků pro muže. Což mi nikterak nepomohlo a místo toho mě to naštvalo.
Vymyslet dárek pro muže není vůbec snadná záležitost, tím jsem se přesvědčila u dárků pro mého otce, který mi to nikdy nedělá snazší. Protože on mi umí dát perfektní dárek, přesně šitý pro mě, za to já, já jsem v tom naprosto marná.
Na Vánoce dostával ponožky a kosmetické balíčky, ze kterých měl vždycky větší radost než by měl mít. Na narozeniny jsem se snažila více, ale nikdy to nebylo něco z čeho by si sedl na zadek a řekl WOW.
A u Charlese to bylo mnohokrát horší, jemu jsem nemohla dát ponožky nebo sprchový gel. A proto jsem s postupem dne začala být zoufalá.
Ani André mi ve výběru dárku pro nespecifikovaného muže nepomohl. Jen mi poradil ty nejvíce stereotypní dárky, ty jsem ale nepotřebovala. I když alkohol nezněl špatně, připadalo mi, že to není to pravé.
Nakonec, když už byl můj přepracovaný mozek unavený a šla z práce ke svému autu, ve výloze obchodu jsem něco zahlédla. Nervozitou si zkousla ret a zastavila se na místě. Chtěla jsem to vzít nebo nechtěla? Měla jsem vůbec nějaký záložní plán?
Poklepala jsem nohou na místě a zakývala hlavou. A nakonec koupila tu poslední věc, která by mě napadla. S úsměvem na rtech a malé taštičce s dárkem v ruce, byla zvědavá na to, jak na něj bude reagovat a jestli se mu vůbec bude líbit.
[- - - - - - - - - -]
Spěchala jsem tak hodně až jsem na dárek, jenž jsem položila na stůl, naprosto zapomněla. Špatně jsem si rozvrhla čas. Místo toho, abych vše v poklidu stíhala, jsem z práce přijela o dvacet minut později, díky nehody na silnici. A to mi naprosto zrušilo veškeré mé plány a já musela začít improvizovat.
Nervozita mi zaplavila tělo, když jsem pomyslela na to, že na Charlesově oslavě nebude jen on, ale i jeho přátelé. A o těch jsem nevěděla skoro nic. A já na ně chtěla udělat dobrý dojem.
Vlasy si dělaly, co chtěly, nechtěly držet na místě, na kterém jsem potřebovala. Pořád dokola jsem se na svůj odraz v zrcadle mračila, až jsem se rozhodla pro prosté sepnutí několika pramenů vlasů z obou stran na temeni mé hlavy. I když jsem měla v hlavě lepší účes, vlasy si dělaly, co chtěly.
Ani mé oblečení mi ve výběru nechtělo pomoct. Ještě v předvečer minulého dne jsem vybrala perfektní kousky, které se mi líbily, jenomže v tu chvíli, když jsem je měla na sobě, jsem si nebyla jistá. Zkřivila jsem ústa a překřížila ruce na hrudi, když jsem hleděla do dlouhého zrcadla v mém pokoji.
Netušila jsem čím to mohlo být, ale vyzkoušela jsem pár dalších kombinacích, které byly horší a horší a opět se rozhodla pro to, co jsem na sobě měla jako první. Což byla krémová sukně po polovinu stehen a hnědý přiléhavý svetr, který měl výstřih do V, a který jsem zastrčila za sukni. K tomu jsem dala menší náhrdelník, který jsem dostala od Gabriela ke druhému výročí a byla s tím částečně spokojená.
Tedy do chvíle, než jsem se podívala na hodiny a zjistila, že nestíhám.
Podívaná, která se mému otci naskytovala od chvíle, co jsem přijela domů, musela být vskutku zajímavá. Pobíhala jsem celou dobu sem a tam, mračila se na všechny strany a jeho viditelně znepokojovala. I když nic nekomentoval, jeho pohledy mi naprosto stačily a říkaly, že neumí pochopit, co se s jeho dcerou dělo.
Nechápal, o co šlo a i kdyby se zeptal, odpověděla bych stejně jako Gabrielovi: Jedu za Scarlet do Cannes, kde přijela na menší oddechovou dovolenou a chtěla se mnou strávit odpoledne a já s ní.
Od doby, co jsem neměla možnost jet na žádnou velkou cenu, se Gabriel trochu uklidnil a já v něm konečně poznávala toho, kým skutečně byl. Opět byl ohleduplný, laskavý a dával mi moře pozornosti, jako by se musel pořád ujišťovat o tom, že je mezi námi vše v pořádku.
Bylo? O tom jsem přemýšlela mnohokrát, avšak nikdy nenašla jednoznačnou odpověď, která by mi pomohla.
Shrábla jsem klíčky od auta z malého věšáku vedle bund v chodbě. Nazula si pohodlné boty, protože jsem odmítala obout jakékoliv podpatky a nakonec málem zapomněla to nejdůležitější; Charlesův dárek.
Vběhla jsem v botech do svého pokoje, sebrala malou dárkovou tašku a krémovou bundu z věšáku a s pozdravem opustila svého otce.
Jakmile jsem vyrazila svým autem do Monaka, napětím se mi začaly potit dlaně. Očkem jsem se několikrát podívala na zabalený dárek, který mi způsoboval obavy. Nebyla to zrovna věc, o které by člověk řekl, že to je ten dárek, jenž by chtěl dostat. Ale je v něm ukrytá určitá vzpomínka, která pro mě byla důležitá a já doufala, že pro Charlese taky.
Cesta tam trvala překvapivě dlouho, i když mi GPS systém ukazoval, že to bude trvat jen něco málo přes jednu hodinu, připadalo mi, že to byla celá věčnost, kdy jsem byla v autě. Bubnovala jsem do volantu a snažila se uklidnit své bušící srdce.
Zatajila jsem dech, když jsem konečně v dáli zahlédla Monako. I když jsem od něj žila hodinu cesty, bylo to poprvé, co jsem tam byla. Ačkoliv jsem se mnohokrát snažila přemluvit otce, abychom si tam udělali výlet a prošli si monacký okruh.
Projížděla jsem nad městem a připadalo mi, že jsem ho měla celé v hrsti. Širé azurové moře bylo v dáli, ještě před ním se tyčilo tolik budov, až jsem neuměla pochopit, že se můžou vlézt. Kdybych měla více času, klidně bych si někde zastavila a vyfotila to tam. Tohle si zasloužilo alespoň jednu fotografii, na kterou jsem bohužel neměla čas.
Poté už to byla chvíle, než jsem byla u domu, kde bydlel Charles. Vypadal skoro stejně jako řada domů okolo. Nebo spíš paneláků. Byl béžový s mnoha okny, ale byl mnohem menší a více zdobený. Nebyl tolik strohý jako ty ostatní.
Ve chvíli, kdy jsem zastavila v tom moři aut, podívala se na mobil, abych zjistila, jestli jsem tam včas.
17:18
Vykulila jsem oči. Přijela jsem pozdě a to jsem neměla v plánu. Měla jsem tam být v čas.
Už v tom momentu jsem měla tendenci se opět rozjet a vůbec na jeho oslavu nejít. Nervozita mě přepadla natolik nepřipravenou, až jsem se zahleděla před sebe a přemýšlela nad tím, jestli přijetí jeho pozvání nebyla chyba.
Měla jsem obavy z toho, že se jeho přátelům nebudu líbit, že k nim nezapadnu a že budu neustále hledět bezduše před sebe a dělat neviditelnou po celou dobu, než budu moct konečně odjet.
Místo toho, abych utekla a nečelila svému strachu, jsem zaťala zuby, vzala tašku s dárkem a vylezla z auta, které k těm dalším nepatřilo. A to ani zdaleka. Jeden sportovní automobil střídal další a mezi tím bylo moje malé, starší auto. Ten kontrast mi úplně bil do očí a ostatním kolem mě musel taky.
Srdce mi bilo jako splašené, když jsem zamířila ke vchodovým dveřím. Z dálky jsem slyšela tlumenou hudbu a smích několika lidí. Ty zvuky naprosto přehlušilo mé srdce, které jsem cítila až v krku.
Naposledy, chvíli předtím, než jsem u dveří zazvonila na zvonek, jsem se na sebe podívala a neměla tušení, jestli to stačilo. Jestli tam má přítomnost bude v pořádku.
Z mých plic jsem vydechla všechen vzduch a na hluboký nádech stiskla zvonek. Jako by mě oslavenec vyhlížel z okna a věděl, že jsem na místě, mi v mžiku otevřel béžové zdobené dveře a já ho konečně mohla zahlédnout v celé jeho kráse. S úsměvem na rtech a jiskřičkami v očích, které mi způsobily přerývavý dech.
-
Ahojte všichni!
Zdravím Vás po dvoutýdenní pauze, která se nečekaně o den protáhla :D. Doufám, že se Vám tato kapitola alespoň trochu líbila a že omluvíte moje zpoždění :D. Kapitola měla vypadat naprosto jinak, ale mé původní plány by úplně narušily další vývoj příběhu, takže jsem to musela překopat. Snažila jsem se napsat kapitolu už včera, ale musela jsem ještě něco poupravit, tak vyšla až dnes.
Co říkáte na tuto kapitolu? :D
A musím moc poděkovat všem, co hlasují pro můj příběh, píšou milé komentáře a neumí se dočkat další kapitoly, ani nevíte jak moc si toho všeho cením! Moc Vám za to děkuji! Bez Vás by nejspíš tolik kapitol o příběhu Rii a Charlese nevyšlo.
Užívejte prodlouženého víkendu!
-claire evans