,,Don't blame me,
love made me crazy"
-Don't Blame Me, Taylor Swift
[- - - - - - - - - -]
Hleděla jsem bezduše na dveře, kterými prošel ven z bytu. Na ty hnědé dveře, které v tom šeru vypadaly skoro až černě. Ani jsem nemrkala, jak jsem doufala v to, aby se vrátil za mnou zpátky. Ani jsem se nehnula, nepolkla, nic. Bylo mi do breku, jak moc mě mé výčitky svědomí trápily. Bylo jen dobře, že jeho matka spala pod mořem prášků, které si musela brát každý večer.
Najednou jsem litovala svého rozhodnutí mu to nepovědět. Před tím to byly plané řeči, jen jsem si říkala, že by to bylo lepší. To, že se to dozvěděl od někoho jiného byla naprosto jiná situace, na kterou jsem nemohla být připravená, i když jsem s ní měla částečně počítat. Vlastně, i kdybych to věděla, netušila bych, jak reagovat a co učinit, abych to nepokazila ještě víc.
Seděla jsem na jeho gauči, jen tak, v jeho tričku, které mi dosahovalo pod zadek. Vlasy jsem měla svévolně rozpuštěné, jeden pramen mě lechtal na tváři, takže jsem ho zastrčila za ucho a to samé udělala s druhou stranou. Své oční víčka jsem stlačila k sobě, abych potlačila pláč. Před očima se mi najednou zjevil jeho obličej, zlomený a zklamaný. Vrylo se mi to natolik do mysli až jsem měla chuť vzít a do něčeho praštit.
Jakmile mi i přes mé zavřené oči, sklouzla po líčku první slza, spustila se za ní salva dalších. Neuměla jsem je zastavit, a kdybych se o to pokusila, nejspíš by to nevedlo k ničemu. Snažila jsem se tišit své vzlyky, hlavně díky Ise, která spala v ložnici jen několik metrů ode mě. To poslední, co jsem chtěla bylo, aby se vzbudila a divila se, kde je její syn a proč brečím.
Bylo to normální? Takové hádky? ptala jsem se sami sebe v hlavě. Už od mala jsem měla za to, že to poslední, co chci, je mít přítele, se kterým se budu hádat. Slibovala jsem si sama sobě, že můj vztah bude jiný, než byl vztah mé matky a mého otce. Že budu ta, co se bude raději chodit omlouvat, budu ta, co vše napraví, pokud se něco pokazí. Ta, která se zamiluje do kluka, co se nebude hádat a bude se mnou mluvit o všech věcech, stejně jako já k němu. A já to porušila.
Jistě to nebylo takové jako u mých rodičů, ale ne takové jak jsem si vysnila.
Jakmile můj mobil vedle mě zavibroval, nemínila jsem si to přečíst. I když byl na stole, světlo obrazovky mě zasáhlo do ubrečených očí. Musela jsem zamrkat, abych zaostřila na to, co se tam psalo.
Nebylo to však nic, co by pro mě v tu chvíli bylo zajímavé. Propukla jsem na plno v pláč, přitáhla si hlavu ke kolenům a nechala se naprosto unést tím, co ve mně bylo.
Co jsem měla udělat? Odejít? Já se, ale neuměla hnout z místa.
Moji hlavu znenadání zaplavil podivný náznak naděje. Plamínek, který žhnul někde v temném koutě svojí mysli. Pohlédla jsem na mobil a otřela si oči od slz.
Naposledy jsem se zadívala na dveře, kterými prošel pryč a poté udělala konečně nějaký pohyb. Mé svaly byly ztuhlé od toho, jak dlouho jsem tam seděla. Udělala jsem pár bolestivých kroků a musela si protáhnout končetiny, jak moc mě tahaly.
U Gabriela v pokoji jsem se urychleně převlékla a než jsem odešla z bytu, napsala mu zprávu.
Já: Nechtěl by ses projet?
Byla to nabídka, kterou mi dal před několika týdny. Netušila jsem, jestli mi odpoví kladně, či záporně, ale doufala jsem aspoň v nějakou odezvu. On byl jediný, kdo věděl bližší informace o mně a Gabrielovi. Nikdo jiný, ani Scarlet, nevěděla, co se dělo. Věděli jen nějaké ústřižky, ale ty jsem příliš nepopisovala a pokaždé to nastínila tak, aby to vypadalo, že je vše v pohodě.
Šla jsem ze schodů, tašku s věcmi jsem měla v ruce a v hloubi duše doufala v to, abych Gabriela nepotkala. Tep srdce se mi zvýšil, když jsem stiskla kliku a vyšla z vchodových dveří.
Rozhlédla jsem se okolo sebe. Podél uličky, které lemovalo mírné světlo lamp, jsem ho neviděla. Ani na druhé straně, kde bylo parkoviště, nebyl. Nejhorší na tom bylo to, že jsem si své auto nechala doma, stejně jako pokaždé to byl Gabriel, kdo mě k sobě přivezl. Pokaždé mě ráno zavezl domů, i když nemusel vstávat tak brzo a mohl spát ještě dlouhé hodiny.
A proto mi nezbývalo nic jiného, než jít pěšky domů. Opět. Jako bych měla deja-vu. Čekalo mě čtyřicet minut chůze o samotě. To poslední, co jsem potřebovala, bylo být o sama.
V tom mi, ale na mobil přišlo upozornění.
Charles (ten nejlepší): rád bych, ale jsme už v Monze :(. stalo se něco?
Poslední plamínek naděje byl najednou uhašen, naprosto zadupán do země. Slzy se mi vkradly opět do očí, skoro jsem ani neviděla, co Charlesovi píšu.
Já: Neboj se, nic.
Vypnula jsem ho rychleji, než jsem zaznamenala, co napsal. Protože mi upozornění o zprávě přišlo pár vteřin poté, co jsem to odeslala. Kdyby mi zavolal tentokrát, nejspíš bych hovor položila dříve, než aby mě opět slyšel brečet. Už i tak jsem určitě byla v jeho očích slaboch, nemusela jsem být ještě víc.
Po pár minutách chůze, se mé slzy uklidnily, ale třes mého těla započal. Podzim se blížil a ani vyhřáté moře neumělo zabránit prudkému ochlazení, které přicházelo každou noc. Od úst mi stoupal obláček páry, když mi začal zvonit mobil jako šílený.
Vytáhla jsem ho z kapsy v domnění, že to je Charles. Já se ale zmýlila. Byl to Gabriel, kdo mi volal a mě pohltil pocit úzkosti. Dívala jsem se pitomě na jeho jméno a doufala, že to vzdá. Stejně tak jako vždycky.
Když mobil přestal vyzvánět, na mobilu se mi začaly hromadit zprávy ohledně toho, kde jsem. Psal mi toho tolik až to bylo přehnané. A já mu neměla chuť odpovědět.
Všechno psal v emocích, že se z prvotních zpráv o tom, že o mě má strach, začal psát jen to, kde jsem a že pro mě přijede. Chtěl si se mnou promluvit a vyříkat si to předtím, než zítra odjedu a on mě uvidí až v pátek Monze. Na to jsem, ale neměla náladu, chtěla jsem se vyvarovat dalších slz.
Má ochota to řešit padla už dávno. Přemýšlela jsem nad tím, že by nebylo špatné, mu to všechno vysvětlit, ale... Já nemohla.
Dychtila jsem jen potom, abych zaslechla hlas muže, který mě pokaždé dokázal uklidnit. Takže jsem ze zpráv od Gabriela, byla náhle u zpráv ode mě a Charlese.
Charles (ten nejlepší): chceš si o tom promluvit?
Platilo to stále, když to napsal před deseti minutami? Na to jsem neznala odpověď. Stiskla jsem tlačítko hovoru a přitiskla mobil k uchu s tichým očekáváním, aby to vzal, co nejdříve. Srdce mi vynechávalo úder pokaždé, když se vyzváněcí tón prodloužil.
Zašimral mě podivný pocit v břiše, když mi to pár vteřin nezvedal. Ale po chvilce čekání, to byl jeho hlas, kdo mě pohladil po duši.
,,Charlesi?" zašeptala jsem tichým hlasem. Úleva mě zaplavila jako vlna na moři.
,,Ahoj, co se stalo, Rio?" Jeho starostlivý hlas mi zazvonil v uších. Milovala jsem ten zvuk, tu tóninu, hloubku, kterou měl. ,,Ani nevíš, jak mě štve, že jsem tak dalko."
,,Nechceš mi o něčem vyprávět?" zeptala jsem se s nalomeným hlasem. To, co se stalo, jsem mu chtěla říct o něco později, ještě jsem na to nebyla připravena. Zjistí to ve chvíli, kdy si budu jistá tím, že se mi z očí nespustí slzy, nebo mi neselže hlas.
,,Jako příběh?"
,,Ano."
Charles na druhé straně vydechl. ,,Je jedno jaký?"
,,Úplně." Já jen potřebovala myslet na něco jiného, nechtěla jsem už brečet.
,,Tak dobře..." Zaslechla jsem, jak si přehazoval mobil z jedné strany na druhou. S napětím jsem očekávala, o čem mně povypráví tentokrát. ,,Asi před šesti lety, když mi bylo čtrnáct, jsem byl na jednom motokárovém závodu. Byl to závod, který trval celých dvacet čtyři hodin a byl hodně náročný. Začalo se jezdit ve dvanáct hodin dopoledne a končilo se v pravé poledne dalšího dne. Já byl v týmu s mým starším bratrem Lorenzem, Julesem a ještě jedním kamarádem. Byl to závod, kde jsme všichni museli nechat všechno a jet do té doby, co budeme moct. Z prvního dne jsem odjezdil jen pár hodin, protože jsme se tak domluvili. Oni toho odjezdili o hodně víc. Měl jsem být taková pojistka, kdyby si ostatní chtěli odpočinout." Na chvilku se zastavil a já cítila, že se na jeho tváři vykouzlil úsměv nad vzpomínkami, které mi sděloval. Vzpomínkami, ve kterých byl i člověk, na kterém mu pořád hodně záleželo. ,,No, šel jsem spát okolo jedenácti, abych nebyl unavený, kdyby náhodou. A ve tři ráno mě začal hlasitě budit Lorenzo, abych se vzbudil, probral se, co nejdříve a padal se převléknout do kombinézy. To nebyl problém, protože jsem v ní už usnul. Jules toho prý měl plné zuby a on samotný taky. Takzvaně, to byla má chvíle! Ani na vteřinu jsem nezaváhal a s nadšením jsem vstal. S helmou už na hlavě jsem spěchal k našemu stanovišti, kde na mě ostatní netrpělivě čekali. Abych řekl pravdu, nevypadali tak unaveně, jak Lorenzo popisoval. Ti tři mi slibovali, že budou pryč maximálně hodinu, hodinu a půl, jen do doby, než se trochu vyspí a odpočinou si. A tak, když Jules přijel k nám, rychle jsem si s ním vyměnil místa a pokračoval v závodě. Byli jsme v pohodě na prvním místě, ale já se přesto snažil tak moc, abychom měli dostatek času na další výměnu. Jel jsem necelou hodinu a půl, když mě začaly bolet ruce a já se v každém kole díval, jestli na mě jeden z těch pitomců nemává, aby se se mnou mohli vystřídat. Říkal jsem si ale, že nebude trvat dlouho, přijdou a konečně mě vymění. Šeredně jsem se v tu dobu mýlil."
Uměla jsem si to živě představit. ,,V motokáře jsme bojoval, co to šlo, hlavně s tím, že potřebuju nutně na záchod, s bolestí svalů na zádech, rukách, nohách... Vlastně mě bolelo všechno. Potil jsem se jako šílený, třásl jsem se, jak mi svaly začaly rezignovat. Těžko jsem se soustředil a slunce, které vyšlo a začalo mě oslepovat, mi v tom vůbec nepomáhalo. Modlil jsem se každé kolo, aby se konečně objevili a já mohl padnout na zem vyčerpáním a předat motokáru někomu dalšímu. Skoro jsem ani nemohl myslet, jak jsem se soustředil, abych náhodou nenaboural do bariér, nebo do ostatních závodníků. Měl jsem sto chutí zajet do provizorních boxů a zastavit, ale... Já nemohl, i když to bylo těch nejnáročnějších pět hodin, co jsem v životě zažil, byli jsme na prvním místě a mě to nedalo, takže jsem jezdil dál a dál, kolo za kolem, abych si náš náskok a první místo udržel. V osm ráno se všichni tři objevili s kruhy pod očima jak blázen a s omluvnými pohledy mě vysvobodili z utrpení, kterému mě vystavili."
,,Oni tě nechali řídit pět hodin?! To spali, nebo-?" ptala jsem se nevěřícně.
,,Jen počkej, hned se k tomu dostanu. Když jsem přijel, abych se s jedním z nich vyměnil, kývali hlavou a říkali mi, že jsem pěkně tvrdohlavý mezek, že jsem to celé odřídil. Prý jsem měl normálně zakřičet a oni by hned přišli. Hlavně mi to vyčetl můj bratr. Já jsem je, ale neposlouchal, protože jsem na ně byl pěkně naštvaný. Nakonec jsem jim odpustil, když jsme vyhráli a oslavovali naše prvenství." Usmála jsem se, protože vidět mladého Charlese na stupních vítězů z dalšími členy týmu, muselo být doopravdy něco. ,,Víš, co je na tom nejhorší?"
,,To, že tě tam nechali pět hodin?" hádala jsem.
,,Ne, to vůbec. Oni se nešli vyspat, šli někde na párty a zapomněli na mě!" Charles se na druhé straně mírně zasmál. ,,Chápeš to?"
To mě přinutilo ke smíchu taky. ,,Vůbec, ale to nevadí." Kývala jsem nevěřícně hlavou, ale u toho se smála.
Bylo zvláštní zase cítit úsměv na svých rtech. Po celém těle mě pohladil uklidňující pocit.
,,Myslela jsi nějaký podobný příběh, že?" zeptal se s pobaveným hlasem Charles.
,,Jo, nějaký takový," přitakala jsem. ,,To těch příběhů máš ještě víc?" zeptala jsem se.
Charles se potměšile zasmál. ,,Nemáš ani tušení. Život jako prostřední dítě není vůbec jednoduchý."
,,Ty máš tři bratry?"
,,Ne, ne, jsme celkem tři. Já jsem ten prostřední." Pleskla jsem si rukou o hlavu. Vůbec mi jeho slova nedošla. ,,Mám mladšího bratra Arthura a staršího Lorenza. Víc nás díky bohu není." Na chvíli jsme se oba odmlčeli, možná teď byla řada na mě, abych řekla to, na co čekal.
Nadechla jsem a já začala, od té chvíle pozorně poslouchal. Od toho momentu se klidná atmosféra mezi námi změnila na podivnou míchanici smutku a hněvu. Převyprávěla jsem mu všechno, co se stalo, a taky proč. V pár ohledech mi bylo trapně, ale on mě nechal mluvit. Párkrát mi do mého vyprávění skočil, aby se na něco vyptal.
,,Takže ti vyčetl to, že jsi se s námi vyfotila a Pierre to zveřejnil?" Jeho hlas byl protkán mírnou zlostí a jistou tvrdostí.
,,Částečně, hlavně kvůli toho, že tam jsi ty. Už je to delší dobu, co mu vadí, že s tebou trávím čas." Najednou ze mě šlo všechno, co jsem v sobě dusila. Ani jsem se nad ničím nepozastavovala.
,,Takže jen kvůli tomu? To na mě žárlí tak moc, že je na tebe takový?"
,,Taky jsem mu neřekla o tom, že tam vůbec jdu..." snažila jsem se, aby z toho Gabriel nevyšel tak špatně, vina nebyla jen na jeho straně.
,,Ani to ho neomlouvá, Rio. To musí vědět o každém místě, kde jsi?" To mi sebralo veškeré slova z úst. Měl by přítel vědět, kde je jeho přítelkyně a naopak?
,,Je tak víc v pohodě. Od toho, co se stalo v Německu na to nedá dopustit. Bojí se o mě." A to jsem Charlesovi neřekla o tom, kde se chystal jet v pátek.
,,Přesto by to neměl brát tak osobně. Říká ti snad, kde všude chodí on a s kým vším je?"
,,Ne." Ani jsem to po něm nežádala.
Charles si na druhé straně povzdechl. ,,Vůbec se mi nelíbí, jak se k tobě chová, Rio. Nevím, proč, ale tohle není v pořádku. Takhle někoho kontrolovat není dobré ani zdravé." V ústech mě pálila slova o tom, že chce Gabriel jet do Monzy.
,,Každý má ve vztahu problémy. Prostě je budeme muset překonat, nic víc." Nejen, že mě při mých slovech zradil hlas, jenž měl být silný a plný odhodlání, ale ani já sama jsem tomu neuměla uvěřit.
A já věděla, že mi Charles nežere nic z toho, co jsem vyřkla.
Ještě dlouhou chvíli jsem s Charlesem mluvila, díky bohu, už o něčem jiném. Změnil téma hned, jen jak mohl a já mu za to byla vděčná.
Ještě před domem jsem si sedla na lavičku a s úsměvem na rtech si s ním povídala, vlastně i dlouhou dobu poté, co jsem už byla v posteli připravená ke spánku. Jeho hlas měl na mě až tak uklidňující účinek, až jsem po několika minutách povídání si s ním, usnula poklidným spánkem. Nemyslela jsem na nic, jen na to, jak jeho hlas mizí v dáli a já toužila po tom, aby byl vedle mě a šeptal mi je do ucha...
[- - - - - - - - - -]
Ještě dalšího dne ve mně doznívala jeho slova i má slova. Vlastně slova obou dvou. První má myšlenka po probuzení byla na muže, který tady pro mě byl. Znovu. A já mu nemohla být více vděčná, zlepšil mi náladu natolik, že jsem na mého přítele pomyslela až dlouho poté, co jsem si postupně začala balit věci do kufru.
Ke zprávám, jenž mi poslal na všechny sociální sítě, které jsem vlastnila, jsem vypozorovala to, že ho to hodně mrzelo. A jeho chtíč se mnou jet do Monzy se vůbec nezměnil. Uklidňoval mě s tím, že by mi to nebyl schopen udělat. Pořád dokola se omlouval za to, jak se choval a sliboval mi, že si společný víkend užijeme.
Mě ta myšlenka naprosto deptala. Vůbec jsem se na to netěšila. I když ve mně plála jiskřička naděje na to, že by to nemuselo být tak špatné. Hned na to, jsem si byla jistá, že to je ta nejhorší věc. Na jednu stranu jsem byla ráda, že uvidí, jak obvykle trávím formulové víkendy. Sice moc nemusel formuli jedna, ale to, že tam jel, mi aspoň dodávalo jistotu. Chtěl tam být se mnou. I když jsem očekávala to, že svůj záměr zruší a raději si řekne, že potom, co se stalo bude raději doma. Vždyť byla nemocná Isa! A riskovat to, že se jí něco stane jen proto, aby byl se mnou. To nebylo vůbec dobré.
Při snídaní jsem před sebou viděla obraz nás dvou, jak spolu ruku v ruce procházíme paddockem a já mu ukazuju všechno, co nemá možnost pochopit. V tu chvíli mi na mysl přijde nečekaná návštěva. Charles.
A já se zhrozila při myšlence, že by se ti dva mohli potkat. U Charlese jsem cítila, že by mu to bylo naprosto ukradené, kdyby potkal Gabriela, ale u něj, netušila jsem jak by mohl reagovat. A to, jakou mě Gabriel reakci, když mi říkal o jeho nemilém zjištění, mě ujišťovalo v jedné věci; nechci, aby se ti dva setkali.
Do Monzy jsem měla jet společně s Andrém. Byl to okruh, který od Nice nebyl tak vzdálený, a proto nám stačilo, že jsme vyjeli okolo poledne, protože hlavní program začínal až okolo čtvrté hodiny odpolední. První tréninky se sice měli jet až v pátek, ale my jsme chtěli stihnout předběžné rozhovory, které byly klidnější, než ve dnech, kdy vyjížděly monoposty na trať.
Při cestě na místo, jsem se pochlubila tím, že můj přítel tam přijede taky, ale až v pátek dopoledne. Můj hlas nezněl tolik nadšeně, jak jsem zamýšlela. Místo toho jsem zněla rezignovaně a naprosto frustrovaně.
,,Co tak najednou? Sama jsi mi říkala, že na formule moc není." Zvedl obočí a obrátil se na mě, i když jen na malou chvíli, protože se za vteřinku otočil k silnici.
,,Říkal jen, že chce být se mnou." Mykla jsem rameny. Jiný důvod v tom být nemohl. Přesto mi něco v hlavě našeptávalo, že nebude ten jediný. ,,A já jsem ráda, že tam bude, sice bude po většinu dne sám, protože je náš program vytížený, ale aspoň, že tam bude." Lhala jsem sobě i jemu a André to věděl.
,,To se mi moc nezdá. Dávat peníze na něco, co ho ani nebaví? Zvláštní."
Povzdechla jsem si. ,,Netuším, kdy na něj budu mít čas. Tréninky i kvalifikace budu trávit s tebou v novinářské místnosti, nemůžu být celou dobu s ním. Navíc, nemyslím si, že by někde získal lístek do paddocku." André se na mě po očku podíval.
,,Jestli bys chtěla, dalo by se nějak udělat, aby ho získal. Mám pár přátel, kteří by to mohli zařídit. Nic, ale neslibuju." Ta lehkost, se kterou mi to sdělil mě překvapila. Bylo to pro něj jako nic.
Na malou chvíli jsem nad tím intenzivně uvažovala. ,,To po tobě nemůžu chtít." Kývala jsem hlavou. ,,I normální lístky jsou hodně drahé, natož ty do paddocku." Pomyšlení na to, že by tam se mnou Gabriel doopravdy byl, byla velice lákavá, ale když tam nepůjde, nebude taková pravděpodobnost toho, že potká Charlese. Vlastně se ta pravděpodobnost rapidně snižuje až je skoro na bodu mrazu.
,,Ne, když máš dobré známosti." Postranně se usmál, dával ale svoji pozornost klikatící se silnici před sebou. ,,Kdykoliv si to můžeš rozmyslet."
Tím mě nahlodal. Zkousla jsem si ret, jak moc jsem nad tím uvažovala. Možná bych se tak Gabrielovi mohla omluvit, přemítala jsem.
,,Co za to? Nemůže to být zadarmo. Takové lístky stojí několik tisíc euro."
Nad mými slovy mávl André rukou. ,,V případě, když ti někdo dluží laskavost, tak ne. Takže se o nic neboj." Musela jsem překvapeně zamrkat nad ledabylým tónem jeho hlasu. Lístek do paddocku a nemá to nic být?
,,Strach je v tomto případě na místě, tohle po tobě nemůžu chtít."
Teď to byl řidič, kdo mykl rameny a se slovy, pokud si to rozmyslím, se poté výhradně začal soustředit na zbývající hodinovou cestu před sebou.
V hlavě jsem přemítala nad tím, jestli by to byl dobrý nápad, či nikoliv. Protože pokud by Gabriel měl jen normální lístek, byla by vysoká šance toho, že by tam byl sám, jelikož mé útočiště bylo naprosto někde jinde. A já ho nechtěla nechat samotného, ještě k tomu, když o formulích věděl jedinou věc, i když ta taky nebyla úplně správně; a to tu, že jezdí pořád v kruzích. Z jiného pohledu to byl prostě špatný nápad, ale... mít ho u sebe a vědět, že tam je bylo taky velice lákavé.
V hrudi mě bodaly vzpomínky na Belgii, kdy mě pohledy ostatních novinářů znejisťovaly. Dávaly mi pádné důvody k tomu, abych poprosila Andrého o to, aby ten lístek sehnal. Možná by si mě tolik nevšímali, a nebo bych se soustředila více na svého přítele, než na ně.
Rozmyslet si to mi trvalo převelice dlouho. Cesta ubíhala za okny až jsme se po nějaké době dostali do Itálie. Byla to nádherná země, která mě svými panoramaty uchvacovala. Sluncem zalité zelené údolí byly všude okolo nás. Byla to nádhera. Vinice na kopcích, řady stromů lemující silnici. Udivující podívaná.
Monza byla nádherná trať, která byla blízko města módy, Milánu. Na jeho okraji jsme byli i ubytováni, ale už při projížďce slavného města, jsem věděla, že se tam chci podívat a pěkně si ho prohlédnout. Milán byl známý svými monumentálními gotickými stavbami, které jsem chtěla vidět. A bylo mi naprosto ukradené, jestli tam pojedu sama nebo s Gabrielem, jen jsem se tam chtěla porozhlédnout a zkusit jaké to je se těmi ulicemi procházet.
,,Jedeme hned ke trati?" zeptala jsem se, jelikož jsme projeli vedle značky, která nám značila konec města módy. Na to André jen přikývl. Schylovalo se ke třetí hodině, takže jsem sama pochopila, že kdybychom jeli do hotelu a až poté k okruhu, nejspíš bychom nestihli naplánované rozhovory.
Jakmile jsem před sebou měla název Autodromo Nazionale Monza, začala jsem se usmívat od ucha k uchu. Monza byla totiž jedna z tratí, kterou jsem měla hodně ráda. Už od odmalička jsem ji viděla jako místo, kde chcete vyhrát. Nejlépe, ale za domácí tým, všemi uctívanou stáj, Ferrari.
Trpělivý Tifosi na tribunách, kteří při pódiovém ceremoniálu stojí pod pódiem a slaví, to bylo něco, co jsem vždycky chtěla zažít a vidět na vlastní oči.
Čí hymnu uslyší mé uši tento víkend? Všichni doufali ve finskou, či německou, po kterých by hned následovala ta italská.
Objeli jsme trať a znenadání se objevili u parkoviště, které bylo přímo pro novináře. Z dálky jsem viděla bránu do paddocku, kterou procházelo pár lidí. Věděla jsem, že v další dny to bude o něco víc frekventovanější.
Visačku s nápisem PRESS, jsem už měla okolo krku a samým natěšením zapomněla na všechno. Při výstupu z auta se do mě opřel teplý vzduch se špetkou chladu. Takže mé rozhodnutí si vzít šedé džíny a tmavě modrou košili, kterou jsem strčila za džíny, bylo správné.
Když mé uši zaslechly známý zvuk pípnutí, při přiložení svého průkazu, jsem prošla branou a samým štěstím se usmívala na mého kolegu. Ten vypadal velice spokojeně a klidně. S ním jsem taky mířila k budově Renaultu, kde jsme měli exkluzivně zpovídat šéfa týmu, Cyrila Abiteboula.
Už při představení byl ten muž velice laskavý a usmíval se od ucha k uchu, když zjistil, že jsme novináři z Francie. Na naše dotazy odpovídal s lehkostí a byl velice nadšený za to, že ho vyzpovídá někdo z jeho rodné země. Naše otázky se hlavně dotýkaly ožehavého tématu, o kterém si teď horlivě šeptali všichni. Byl to Daniel Ricciardo, kdo rozproudil vody v celém širém světe formule jedna. Ten se v Red Bullu po boku Maxe Verstappena neskutečně trápil, a proto se rozhodl pro změnu. Vlastně to i zapříčinilo prodloužení smlouvy Red Bull Racing s jeho týmovým kolegou, to možná byla chvíle, kdy se rozhodl, že není ve formuli jedna proto, aby byl pouze druhým jezdcem, který bude pokaždé za Maxem.
Cyril nám toho k tomu sice tolik neřekl, ale objasnil nám, že to bylo rozhodnutí, které přijali ze dne na den. Carlos Sainz se měl dalšího roku přemístit do McLarenu, takže se v jejich týmu uvolnilo místo pro jednoho jezdce. A tu příležitost vzal Daniel za pačesy.
Pro tým Renault bylo velice lákavé, mít pilota s takovými zkušenostmi, a proto neváhali. Hned jej podepsali na dva roky a byli spokojení a velice zvědaví na toho, kdo bude řídit jejich monopost v roce 2019 a 2020.
Přátelsky jsme se poté rozloučili a mířili k pitlane, kde probíhaly zkoušky měnění pneumatik u různých týmu a u té příležítosti si popovídali s mechaniky, které André znal. Byla to příjemná změna, protože mě do rozhovoru zatáhli taky a nasmála jsem se s nimi více, než jsem očekávala. Podle mého kolegy bylo důležité, abychom byli v obraze o tom, co se v paddocku dělo a od mechaniků jsme měli vždycky ty nejlepší informace, protože ti byli ke svému a různým týmům velice blízcí.
Po další várce rozhovorů, jsme konečně zamířili do hotelu. Mé tělo bylo za těch několik hodin tak utahané až toužilo jen po klidu a teplé posteli. Všude možně jsem se po paddocku dívala a doufala v to, že se tam někde znenadání objeví Charles, ale na toho v ten den neměla štěstí. Jediné lidi, které potkala a nesli na sobě oblečení Alfy Romeo, byli mechanici a šéf jejich stáje.
Ale ještě předtím, než jsme dorazili k hotelu, pípla mi zpráva o tom, jestli bych si nechtěla projet trať. Koutky mých úst se zvedly při příchozí zprávě, ale opět klesly, když jsem si vzpomněla, že pro ten víkend se budu muset zdržet jakéhokoliv času s Charlesem. I když mě s ním čekal rozhovor pro náš speciál. Jeho rodné Monako bylo od Nice, co by kamenem dohodil, což se zamlouvalo mně, Andrému i samotnému Nicholasovi.
Já: Zítra to asi nepůjde :/, promiň.
Charles (ten nejlepší): máš práci, nebo něco?
Já: Možná sám zítra uvidíš :D. Nech se překvapit.
Charles (ten nejlepší) : děsíš mě, Rihanno. ale jak chceš, nebudu tě do toho nutit.
Protočila jsem očima. Ještě předtím, než mě nazval tou pitomou přezdívkou, jsem mu to chtěla napsat a říct v čem spočívalo mé odmítnutí. Trápilo mě to už od našeho rozhovoru, ale neuměla jsem se přimět mu to sdělit.
Já: Nech se překvapit, bude se ti to fakt líbit :D.
I když to nebyla vůbec pravda. Bála jsem se jejich setkání a neměla nejmenší tušení, jak to může dopadnout.
Ze zítřejšího dne jsem byla velice nervózní. I když jsem se vysmívala Charlesovi, můj vnitřní pocit byl naprosto opačný. Žaludek jsem měla jako na vodě, kvůli toho jsem toho k večeři nesnědla tolik jako obvykle. Pořád dokola jsem se obávala toho, co může nastat. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jestli by bylo dobré, abych poprosila Andrého o jeden lístek do paddocku. Divila jsem se, že mi to vůbec nabídl. Takový lístek byl dražší než několik mých měsíčních výplat dohromady. A já nechtěla, aby mu to způsobilo problém, či nějaké nesnáze.
Ale stejně... Nakonec ve mně převládlo to, abych Gabriela nenechávala samotného. Mnohokrát mi to vyčítal. Myslela jsem si, že možná zapomněl na to, že cestování na okruhy, byla má práce, ale to nebylo možné. Bylo nad slunce jasné, že to ví až moc dobře. Tohle nebyla odpočinková dovolená.
Ještě v osm večer jsem musela poprosit Andrého, aby to pro mě udělal. Omlouvala jsem se mu jako divá a nabízela mu, že mu to v budoucnu splatím. To, ale odmítl s tím, že by to stejně nevyužil.
[- - - - - - - - - -]
Vidět Gabriela byla příjemná změna. Přestože jsem byla z počátku apatická a nervózní. Čekala jsem na něj před hotelem a nemohla z něj spustit oči, jak mu to slušelo. Jeho pevný hrudník obepínalo bílé tričko a k tomu měl světle modré kalhoty. Jednoduchý outfit, který mu neuvěřitelně seděl.
Usmíval se jako sluníčko na hnoji, když mě zahlédl. To zapomněl na to, co se stalo?
Všiml si mého nechápavého obličeje, proto povytáhl obočí zpod slunečních brýlí a se sportovní taškou si to ke mně radostně vykračoval.
Nakonec jsem si mírně usmála taky a objala ho na přivítanou. Objal mě jen jednou rukou, ale i to mi stačilo, aby mé srdce radostně zaplesalo. Najednou mi bylo ukradené to, co se stalo a byla jen ráda za to, že za mnou přijel. Přitáhla jsem si ho do pevnějšího objetí a užívala si jeho blízkost.
Má reakce vzbudila v Gabrielovi smích, který mě pohladil po duši. Chtěla jsem, aby věděl, že mě ten včerejšek mrzel.
,,Ani nevíš jak rád tě vidím, moc se ti za to omlouvám," vyřkl blízko mého ucha.
Mírně jsem se od něj odtáhla, aby mi viděl do tváře. ,,Nemáš tušení, jak moc jsem ráda, že tady jsi." Na malou chvíli jsem váhala nad tím, jestli mu mám vtisknou pusu. Ale můj denní program byl jasně stanoven a já se společně s Andrém měla dostavit za hodinu na okruh. ,,A teď pojď, nesmíme ztrácet čas. Dnešek je na to hodně krátký." Vzala jsem ho honem za ruku, ve které si nenesl věci.
Gabriel byl z mnoha věcí zmaten a překvapen zároveň. Divil se, že nebudeme mít ani kousek času pro sebe, očekával totiž jiný průběh rána.
V rychlosti jsem mu předvedla pokoj, který bude naším útočištěm na další tři dny. Nebyl to sice pokoj s výhledem na Milán, spíše s výhledem na projíždějící auta na silnici, či největší apartmá, který v hotelu byl, ale byl útulný a laděný do teplých barev. Mně se líbil hodně, ale Gabriel z toho nebyl nadšený.
Byl také udiven hlavně z mého spěchu a neustálého běhání po pokoji, když jsem hledala poslední kousek oblečení, který jsem si někde založila. Celkově jsem měla ladit ke Gabrielovi, jelikož jsem své oblečení sladila do bílo-modré. Modré volné kalhoty s bílým tílkem a na to pruhovanou světle modrou košili. Ani jsem si nijak neupravovala účes, protože jsme měli tak či tak zpoždění.
Představení Andrého a Gabriela bylo zvláštní. Srovnala bych to k představení mého přítele a otce. André se na něj díval podezíravě s jistou obezřetností, Gabriel se na něj usmíval od ucha k uchu takovým úsměvem, jenž mi vykouzlil také úsměv na rtech. Oba si nakonec potřásli rukama.
,,Visačku pro něj budu mít až na místě," řekl mi André chvíli předtím, než jsme se rozdělili na parkovišti.
,,Nebude problém, že tam budeme mít dvě auta?" zeptala jsem se. Na to jen zakýval hlavou. ,,Ještě můžeme jet všichni spolu."
,,Poprosil jsem Nicholase, aby na velké ceny blízko Nice zařídil dvě parkovací místa, když už jsme na to dva, takže se o to neboj. Máme je sice daleko od paddocku, ale to snad vadit nebude."
,,Nebude, kdyby jsme nestíhali, prostě poběžíme," snažila jsem se trochu vtipkovat. Na to André zvedl koutky svých úst. Rozdělili jsme se o pár vteřin později, kdy jsme byli u Gabrielova modrého Renaultu.
Cesta na okruh mi v ten den ubývala neskutečně rychle. Srdce mi bilo jako o závod jen při myšlence na Charlese. Netuším, kdy se ve mně vzpomínky na něj ocitly, ale najednou jsem si barvitě vzpomínala na cokoliv, co se přihodilo ve Spa.
Ty křehké vzpomínky, které ve mně vzbuzovaly tolik pocitů, přestože trvaly velice krátce. To, co pro mě jezdec s číslem šestnáct udělal, bylo něco odvážného a sebevražedného zároveň. Vlastně veškeré pocity ohledně toho mě znepokojovali čím dál tím víc.
Můj přítel byl vedle mě, spokojený a s vřelým pohledem. Jeho ruka mě sice hřála na stehně, zatímco jsem řídila, ale já se přesto soustředila na své pochyby a obavy. Co nejhoršího se mohlo stát? Jak jsem oba znala, tak nic. Ani jeden z nich nebyl člověkem, který by byl vznětlivý, či agresivní. Ba naopak, oba byli jedni z nejhodnějších mužů, které jsem, kdy potkala. Nikdy se neviděli a ani spolu nemluvili, žádná nevraživost mezi nimi nikdy nebyla a být ani nemohla. Obavy mě musely zžírat naprosto zbytečně.
V tom jsem si vzpomněla na Gabrielova slova a na to, že Charles byl důvodem hádky na naše první výročí. Taky na to, jak jeho hlas zněl, když i říkal o fotce, kde jsme spolu byli vedle sebe. Jak hořce vyřkl těch pár bolestivých slov.
Ruce se mi potily jak moc jsem z toho byla nervózní, jak moc jsem si přála, aby můj přítel zůstal doma.
Snažila jsem se, aby se na mě mé vynervované chování, nedalo poznat. Když Gabriel mluvil o tom, že je na všechno zvědavý, usmívala jsem se na něj od ucha k uchu a jen přikyvovala a snažila se uklidnit můj hlas, jakmile jsem byla nucena odpovědět.
Chvíle, které jsem se, ale obávala přišla. A já netušila, jak ovládnout strach, který mi stahoval hrdlo.
Netušila jsem jak, ale pomyšlení na to, že se ti dva potkají, bylo něco, čeho jsem nechtěla být svědkem. I když jsem si v hlavě opakovala, že se nemám čeho obávat.
Jakmile jsme vystoupili z auta, André na nás čekal opřený o své šedé auto. Měl již visačku v ruce a vyčítavě se na mě díval.
,,Jedete trochu pozdě," řekl a hodil ji Gabrielovi, který ji ladně chytil.
,,Na chvíli jsme byli v zácpě," ujal se slova můj partner. Na to mu André nic neřekl, otočil se a vedl mě i s Gabrielem k paddocku. Šli jsme za ním ruku v ruce hned v závěsu a já se snažila utišit neklid, jenž ve mně vzrůstal. Lidé se okolo nás shlukovali v čím dál větší frekvenci, to mě ujišťovalo v tom, že nebylo možné, aby mě v takovém davu Charles potkal. Kolikrát jsem šla paddockem a ani jsem ho nepotkala, včerejšek nebyl výjimkou.
Jakmile jsme prošli bránou, začala jsem hledat Andrého, který se v davu dalších lidí ztratil. Hleděla jsem všude možně, ale nikdy nebyl k nalezení. Chlácholila jsem se jen tím, že jsem věděla, kde byla místnost pro novináře. Všude byl chaos, ve kterém jsem, ale našla jednu jedinou osobu. Stál opřený o zábradlí u stáje Alfy Romeo a povídal si horlivě s nějakým moderátorem. Z té dálky jsem vytušila, že to byl Will Buxton. Moderátor s tmavými skoro až kudrnatými vlasy k nám byl otočený zády, ale na něj jsem měla perfektní výhled.
Dívala jsem se na Charlese s jistým strachem v očích a jako by můj pohled sám vycítil, vzhlédl najednou ke mně. Jeho oči se i na tu dálky usmály, jak mě rád viděl. Mé srdce vynechalo úder. Zatajila jsem dech, jak moc jsem se obávala momentu, kdy si všimne jeho jdoucího po mém boku.
Mé tváře mi opět vypověděly službu. Byl na nich šťastný úsměv, který patřil jen a jen jemu. Připadala jsem si jako hloupá puberťačka, ale jakkoliv jsem se snažila, neuměla jsem si udržet kamennou tvář. A ještě více při pomyšlení toho, kdo je právě vedle mě. Charles zvedl mírně ruku na znamení pozdravu, ten jsem mu ale neoplatila. Toho by si jistě Gabriel všiml. Ve chvíli, kdy si všiml mého společníka, se jeho pohled změnil. Byl naprosto rozdílný od pohledu, který byl určený mně, v tom pro mě byla jistá něha a radost, ten, který vyslal k mému příteli, byl dočista plný čiré nenávisti. Pohled, kterým Gabriela propálil, jsem u Charlese za dobu, co jsem ho znala nikdy neviděla. Intenzita, která v něm byla, byla něco u čeho jsem se později mírně zastavila.
Vlastně i to, jak najednou zaťal čelist a přestal se soustředit na moderátora před ním, mi připomnělo můj plán. Žádné setkání Gabriela s Charlesem nenastane.
Raději jsem od něj odvrátila pohled dříve, než si toho, co se dělo mezi mnou a Charlesem, stačil všimnout Gabriel. Ten, se sice díval všude možně, ale díky bohu, neviděl jezdce stáje Alfy Romeo. Byl zaujatý vším okolo sebe. Lidmi, budovami stájí a kouzelné atmosféry s mnoha fanoušky Ferrari okolo nás. Výhled mého přítele zastiňoval i Will Buxton, který vedl s Charlesem konverzaci. Díky bohu za něj.
Pocit klidu mi zaplnil celé mé tělo a já se poté konečně uvolnila. Ale přesto jsem na to, jak se Charles zatvářil, když zahlédl Gabriela, neuměla přestat myslet...
-
Zdravím všechny! :D
Tak co? Jak se Vám líbila dnešní kapitola? Konečně byla dlouhá, na rozdíl od těch dvou předešlých, které měly jen okolo tří tisíc slov :D
K tomu, co se stalo v Austrálii se vyjadřovat nebudu, protože to byl pěkně hořký víkend. Kvůli tomu jsem chtěla zveřejnit tuto kapitolu dřív, ale potom bych už nestíhala vůbec, takže jste se jí dočkali až dnes. Co na něj říkáte Vy? A jaké máte predikce na Baku, kde nás bude čekat i první sprint?
Děkuji všem za veškeré přečtení, hvězdičky i komentáře. Ani nevíte, jak jsem pokaždé ráda za jakoukoliv odezvu.
Přeji pěkné Velikonoce všem!
-claire evans
-