Harry
„Jsi paranoidní, Harolde," zopakuje už po několikáté a já protočím očima, počítal jsem s tím, že to bude odmítat, ale nedomyslel jsem to, že mi nemusí uvěřit nikdy.
„Nejsem, všechno to do sebe dokonale zapadá," argumentuji, přičemž se zvedne z postele a začne se procházet po malém pokoji tam a zpátky. „Zkus se nad tím zamyslet aspoň na sekundu." Ztiším hlas, aby si uvědomil váhu slov, které říkám. Možná jsem udělal chybu, když jsem se mu s tím svěřil.
„Řekni mi jediný důvod, proč to má být on." Zastaví se a zpříma se mi zahledí do očí. Mým prvotním instinktem je uhnout pohled, což vyděsí mě samotného.
„Řekni mi jediný důvod, proč to nemá být on." Nedokážu mu odpovědět přímou odpovědí, čímž si rozhodně nepomůžu.
„Třeba protože se přestěhoval teprve nedávno? Ani nevěděl, že jsme spolu, tak jak by nás chtěl, sakra, rozdělit?" pokroutí hlavou a zamračí se, jde však vidět, že nad tím aspoň uvažuje.
„Přemýšlej, celé ty roky o mně četl v novinách, na internetu. Nedokázal překousnout to, že jsem to dotáhl dál než on a že jsem zkrátka lepší. Od někoho se dozvěděl, že spolu chodíme a pak zahrál Oskarový výkon. Navíc v New Yorku může mít spousty kontaktů, anebo to, co jsem ti tenkrát řekl o naší minulosti, zaslechl náhodou a rozhodl se jednat. Vždyť ten Chrisův prst musel být useknuty už dříve. A pamatuješ to S na vzkazu. S jako Skyler." Slovo od slova odříkám řeč, kterou jsem si v hlavě připravil už dříve, kdy jsem dlouhé hodiny zíral do nudně bílého stropu a hrál si s vlastními myšlenkami.
„To je blbost," odpoví bez váhání. Naštve mě to.
„Není, nechceš to přijmout jen proto, že jsi na mě pořád naštvaný." Taky se postavím a rychlou chůzí přejdu až k němu. Stisknu mu obě ramena a spojím naše pohledy. Snažím se z jeho tváře něco vyčíst, ale nic tam nenajdu. „Louisi, no tak věř mi. Má s tím něco společného." Mírně s ním zatřesu a přesně v ten moment sebou vyděšeně škubne. To se bál, že mu chci ublížit?
„Možná by sis měl ještě promluvit s doktorem o tvém stavu." Pokroutí hlavou a setřese moje ruce. Počítal jsem s tím, že mi nebude věřit, ale ani na chvíli jsem nepomyslel na to, že mnou bude pohrdat a dívat se na mě jako na blázna. „Louisi," zašeptám tichým hlasem, ve kterém byste jen sotva hledali jiskru života.
„Promiň, Harry, až se začneš chovat zase normálně, ozvu se." Nedokážu popsat, jakou prázdnotu v sobě cítím. Z absolutní euforie způsobenou jeho příchodem jsem se dostal až na své skromné psychické dno. A to všechno zapříčinil on.
„To znamená, že s tebou mám zase zacházet jako s hadrem? Být na tebe hnusný a křičet při každé příležitosti. To je to, co chceš? Nedělá mi to problém, protože vím, že za mnou pokaždé dolezeš jako štěně." Je mi jedno, jak hnusně to zní, neuvažuji rozumně, opět. Oběma dlaněma udeřím do jeho hrudníku a on je tak nucen udělat par kroku vzad, aby udržel rovnováhu. Dříve než stihnu říct nebo udělat něco horšího proberu se zpět do reality. Prasknu tu bublinu zuřivosti a najednou vidím jasněji.
Louisův výraz je zničený a smutný. Bodejď by nebyl, když se z jeho přítele stal šílenec. Přítele...
Zklidní se mi dech a já pocítím lítost, lítost nad svými činy. Možná ty divné léky, co mi tu dávají, opravdu zabírají.
Pomalu vykročím směrem k Louisovi, který neví, jestli má utéct, nebo raději zůstat. Chci se ho dotknout, ale on se odtáhne se strachem ve tváři. Toto jsem nechtěl. „Omlouvám se," hlesnu a on si mě nedůvěřivě prohlédne. Neodpoví, místo toho se otočí a odejde. Beze slov, bez rozloučení.
~~~~
„Pane Stylesi, měl byste si lehnout," řekne jemným hlasem sestřička, která sem přišla při noční prohlídce, kdy zahlédla přes malé okýnko, že stojím u okna a pozoruji část nočního Londýna.
„Nechci spát," odpovím ji bezmyšlenkovitě. Temnota noci mě uklidňuje více než by měla a já si to nechci odepírat jen kvůli potřebě spát, to mohu i přes den.
Uslyším, jak si povzdechne, ale neodchází. „To tu budete tak dlouho, dokud si nepůjdu lehnout?" zeptám se asi po dvou minutách, co nás svých zádech cítím její pohled.
„Myslela jsem, že vám to došlo hned." Nedokážu určit, jestli byl tón ironický, úsměvný nebo neutrální. Nějak tomu mé myšlenky nepřikládaly význam.
„Došlo, ale neplánuji tak učinit." Nezajímá mě, co říká nebo dělá, zastávám se toho názoru, že jediným mým panem jsem já sám, díky tomu jsem to dotáhl tam, kde jsem teď, a nemyslím ti zrovna nemocniční křídlo této nemocnice.
„Pokud nemůžete spát, mohu vám na to dát nějaké léky." Zkusí to znovu a já si uvědomím, že hlas byl hlasitější, přiblížila se. Přisahám, že jestli se mě dotkne, tak ji prohodím tím oknem, stačí, že už takhle narušila můj osobní prostor, můj malý půlnoční klid. Je to více intimní a soukromé než by se mohlo zdát.
„Řekl jsem, že nechci spát ne, že nemůžu," upozorním ji a ucítím teplo na svém rameni. Okamžitě se otočím a chytnu ji za zápěstí. „Nedotýkejte se mě, kurva," procedím mezi zuby a na malou chvíli se jí tváři prožene stín strachu.
„Okamžitě se uklidníte nebo zavolám noční hlídku." Zvýší hlas pro změnu ona a vysmekne se mi. „A teď si půjdete lehnout." Najednou se jemný hlas promění v důrazný a přísný, přes tmu nedokážu určit její věk, ale tipuji něco kolem čtyřicítky.
„Nepůjdu," odseknu a otočím se znovu k oknu. „A vy odejdete."
„Jsem personál této nemocnice a mám právo vám nařídit, abyste sel dodržovat klid na lůžku." Její otravně protivný hlas se mi dostane pod kůži asi jako komáři bodnutí.
„Jsem Harry Styles a můžu tu nemocnici koupit je proto, abych vás vyhodil." Otočím se na ni znovu a ona vypadá ještě naštvaněji než předtím, očividně bere má slova na lehkou váhu.
„Měl byste si uvědomit, jak se mnou jednáte." Její hlas musí být slyšet celým patrem, je jedovatý a útočný.
„A vy, co se může stát, když okamžitě nevypadnete z mého pokoje." Prakticky jí to rozkážu a ukážu prstem směrem ke dveřím. Nejsem zvyklý na to, že někdo neděla to, co chci.
„To mi jako vyhrožujete?" nadzvedne obočí, přičemž si ruku zapře o bok. Co to jako dělá?
„Samozřejmě, že vám vyhrožuji." Její naivita a nevědomost mě pobaví natolik, že se dokonce uchechtnu.
„Mám toho po krk, buďto si okamžitě lehnete nebo volám primáře." A to mě má jako zastrašit?
„Výborně budu jen rád, vlastně jsem si s ním chtěl promluvit o jeho personálu." Nasadím falešný úsměv a otočím se k ní zady. Lokty opřu o parapet a poslední, co slyším je zvuk zabouchnutí dveří.
"Pane Stylesi." Uslyším najednou hlas postaršího muže, přičemž registruji světlo, které naplnilo místnost.
Otočím se a spatřím muže, za nímž stoji ona sestra, za světla je ještě hnusnější. „Ano?"
„Prosím vás, můžete jít spát a nerušit ostatní pacienty?" svá slova vyslovuje pomalu a zřetelně, buď mě má za dementa, nebo ještě spí. Pro jeho vlastní dobro vsázím na to druhé.
„Dokud se tu neobjevila ta ropucha, nikomu moje ponocování nevadilo." Pokrčím rameny a zkřížím si ruce na hrudi.
„Pokud se vám to nelíbí, tak se sbalte a odejděte." Stojím a zírám na něj jakoby mi právě oznámil příjezd Obamy.
„To jste měl říct rovnou."
~~~~
Vítr chladné noci mi pročesává vlasy a bičuje obličej, nevadí mi to. Nemám u nemocnice auto, takže musím jít pěšky a vzhledem k tomu, že firmu mám odtud jen pár bloků, rozhodnu se zamířit raději tam. Nejspíš je to i má chorobně workoholická část, co mi říká, že stejně za pár hodin se otvírá a já tak mohu rovnou pracovat.
Konečně se nacházím před velkou budovou, jež se tyčí do nebes. Naivně zatlačím do dveří, které jsou samozřejmě zavřené. Proto s velkou taškou na rameni skrývající mé věci zamířím do bočního vchodu, který vede k hlavnímu stanovišti noční služby.
Zazvoním a za chvíli slyším za dveřmi těžké kroky ochranky. Jakmile se dveře otevřou, spatřím v nich mladého muže s obuskem kolem pasu, který mě pustí dovnitř. „Ty musíš být ten novej, že?" zeptá se mě a mé obočí se vymrští nahoru.
„Co prosím?" pronesu pomalu, aby mi rozumněl.
„No na obchůzky, po budově? Jsi z bezpečáku ne?" řekne mezitím, co se cpe růžovým donutem. Zírám na něj jak pero z gauče. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet.
„Pane, já to tady vlastním," pronesu klidně, zatímco on přimhouří oči. Najednou se mu široce rozšíří a on vyletí ze židle, div, že se mi nezačne klanět.
„Samozřejmě, pan Styles, neuvěřitelně se vám omlouvám, nepracuji tu dlouho, víte." Vidím, jak jeho tváře zrudly, zatímco se za ním začne druhý hlídač, který právě vyšel z malé kuchyňky, nekontrolovatelně smát.
Stále zaražen se nechávám vyvést na hlavní chodbu, ze které se výtahem dostanu do své kanceláře. „Ještě jednou se omlouvám," pronese snad už po sté a ja to jen s úsměvem odmávnu. Zvláštní za normálních okolností bych ho na hodinu propustil.
Projdu kolem všech kanceláří, a i když jsem tu vždy brzy ráno, kdy tu moc lidí není, stejně mě fascinuje to ticho. Nikdy mě nenapadlo, jaký klid tu přes noc je. Nevím, proč jsem si myslel, že i v noci tu panuje hluk a chaos.
Konečně jsem ve své kanceláři a mé workoholické srdce zapleská. Chyběla mi ta vůně kůže a plastu. Posadím se do svého křesla a vyhodím nohy na stůl, už dlouho jsem se necítil takto uvolněný, netuším, proč jsem v té nemocnici vlastně zůstával.
Najednou mi víčka přijdou až moc těžká a to spolu s tmou noci mě ukolébá ke spánku.
~~~~
„Říkám ti, že byl jiný." Z dálky ke mně začne doléhat hlas, který mi je až moc dobře známý. Bylo by divné, kdyby ne, když právě on naplňoval pokoj mým jménem už nesčetněkrát.
„Měl bych ho navštívit a promluvit si s ním." Rozeznám i Liamův hlas a najednou si uvědomím, kde vlastně jsem a otevřu oči.
Šok způsobí, že málem spadnu z otočného křesla, které je sice díky koženým potahům a polstrování pohodlné, ale i tak nezabránilo bolesti zad. Spát vsedě, není dobrý nápad za žádných okolností.
Nicméně mě rozhovor mezi nimi zaujme natolik, že se přiměji probudit a dokonce vstanou, i když s bolestivým protáhnutím.
„Dneska za ním zajdu, třeba i s Niallem, když bude třeba. Hele, vážně ti tvrdil, že po nás jde Aden?"
Položím ucho na dveře, pozorně poslouchám jejich rozhovor. Bohužel Liamův hlas slábne, když se od dveří vzdaluje, takže víc z rozhovoru nepochytim. Vlastně za to nejspíš můžu být celkem rád.
Počkám několik minut, zatímco se pohodlně posadím do křesla a začnu listovat pracovními e-maily, poté zvednu telefon a vytočím číslo, co mě automatiky přesměruje do Louisovy kanceláře. „Halo," ozve se ze sluchátka, jeho hlas není překvapený, takže se asi nepodival odkud číslo volá.
„Tomlinsone, pohni tou svou tlustou prdelí a dones mi kafe, bez cukru s mlékem. Máš na to tři minuty." Nečekám na odpověď a zavěsím.
~~~~
Louis
Otevřu pusu neschopen jediného slova. Podívám se na Nialla, který na mě hodí nechápavý pohled. „Co je?" zeptá se s plnou pusou.
„Harry volal." Jeho tvář začne být ještě zmatenější než doposud.
„Co chce?" kývne hlavou a čeká na odpověď.
„Kafe," odpovím zaraženě.
„To nemají v nemocnici automaty nebo bufet?" zasměje se Niall, přičemž se znovu zakousne do jídla.
„To je právě to, vzhledem k tomu, že mi dal časový limit tři minuty, mám pocit, že není právě v nemocnici." Niallova pusa se otevře, stejně jako před několika sekundami ta má, div mu nevypadne sousto z pusy.
„To je blbost, večer jsem mu volal a byl v nemocnici." Přejdu fakt, že si po večerech volají, protože ten to ve mně i přes všechno, vyvolá otravný pocit žárlivosti.
„Včera jsem za ním byl a řekl, že ho pustí dneska. Proč by odcházel den před propuštěním?" zeptám se napůl Nialla, napůl sebe a začnu se zvedat, abych mu mohl kavu donést.
„Vážně se ptáš zrovna na toto? Vždyť on je schopný odejit i kvůli mouše na stropě," podotkne a já přikývnu. Snažím se nemyslet na to, co bude za pár okamžiků následovat, opravdu.
„Hele, Nialle?"
„Huh?"
„Mám tlustý zadek?"
~~~~
Otevřu dveře kanceláře s kávou v ruce a očekávám střet se smaragdovýma očima, již budou potemněle a prázdného, děsím se toho pohledu. Nepřichází.
Místo toho uvidím, jen zadní opěrku jeho židle a kousek hlavy. Samozřejmě, proč by se otáčel?
„Dobré ráno," pozdravím a roztřesenýma očima mu položím kávu na stůl. Nechápu, kde jsem nechal tu odvahu a odhodlání ze včera. Měl pravdu, vždycky mu podlehnu a přijdu jako zbičované štěně.
Nejspíš to bylo tím, že mi ukázal svou slabou stránku a já toho využil, moje druhé já toho využilo a pocítilo touhu mu to vrátit. Nicméně nebylo moc na omylu.
„Dobré," ozve se po chvíli, ale stále se neotáčí. Jeho hlas je chraplavý, ale není tak slabý jako minule, naopak je sebejistý. Sám zjišťuji, že vlastně chci, aby se otočil, řekl cokoliv, ale jeho ignorace mě ničí. Asi si za to opět můžu sám.
„Ty tu pořád stojíš?" ozve se po chvíli, co hypnotizuji jeho záda. Nevím, co od toho očekávám.
„Já se chci omluvit, neměl jsem k tobě včera mluvit jako k bláznovi. Jsem na tebe naštvaný, ale měl jsem tě aspoň pořádně vyslechnout, ne se ti vysmát." Slova ze mě vypadnou tak, jak mi to zrovna přijde pod jazyk.
Konečně uslyším, jak se otočí židle a setkám se tak s pronikavýma očima. Jsou potemněle, ale rozhodně ne prázdné, jak jsem si myslel. Zrcadlí se v nich jakýsi druh vzrušení a potěšení, ne však v obvykle radostné formě. Je to fascinující. „Omluvu přijímám. Pokud ji očekáváš i ty ode mě, tak to čekáš marně."
„Tak naivní nejsem." Pokroutím hlavou a stále přitom rozpačitě stojím uprostřed jeho kanceláře, zatímco on si mě celého prohlíží. Vypadá unaveně, ale stále krásně. „Co bude teď?" skrčím obočí v zamračení a pozorně sleduji jeho reakci.
„Nevím." Pokrčí rameny a rukou si promne obličej. Je zvláštní na něm v práci nevidět oblek ani košili. Černé triko mu odhaluje svaly a to mi připomene mnohé z mých snů.
Najednou mi projede vzpomínka na to, jak to bylo na začátku, kdy jsem k němu přišel do kanceláře a musel jsem mu říct důvod proč vybrat mě. „Když jsem tenkrát poprvé přišel k tobě do kanceláře a řekl, že ti můžu změnit život, uvědomil sis, že jsem ti ho změnil už dávno předtím, že ano? Byl jsem tenkrát přijatý v momentě, kdy jsem prošel dveřmi. Proto se ti ve tváři promítl ten zklamaný výraz, kdy jsem chtel říct to, co všichni ostatní. Nedokázal by ses smířit s tím, že už nejsem speciální.
„Jak tě to teď napadlo?" Povytáhne obočí a zatváří se celkem pobaveně.
„Nevím. Mám pravdu?" zeptám se a sednu si do křesílka naproti jeho stolu.
„Víceméně. Spíš mi nejde do hlavy, proč jsi už třetí den nedal výpověď," ozve se pro změnu on. Pozorně pozoruji jeho soustředěný výraz a zvídavost vyzařující mu ze tváře. Myslím, že teď je vhodný okamžik mu sdělit pravdu.
„Protože jsem si tě pamatoval." Vidím, jak mu z prstu vypadne prupiska, se kterou si doteď hrál. Pohled mu zkamení a vzápětí se změní na zmatený a překvapený.
„Co?" Teď už se jeho tělo nahne přes stůl, aby ke mně byl blíže. Řeč těla mi prozrazuje dychtivost a vzrušeni kolující mu v žilách. Najednou nevypadá unaveně ani strhaně.
„Nebylo to tak, že bych si prostě vzpomněl, to vůbec. Začalo to, když jsem přijel do Londýna, každou noc od té doby se mi o tobě zdál sen. Nevěděl jsem, kdo jsi, jen ses mi prostě zjevoval uvnitř mé hlavy. Myšlenky a sny točící se kolem tebe mě uchvátily. Dokážeš si asi pak představit ten šok, když jsem tě tehdy spatřil u konkurzu. Později mi došlo, že spousta z těch věci byly reálné vzpomínky, které se opravdu staly." Nedokážu určit, co se mu právě prohání hlavou, vzal jsem mu všechna slova.
„Proč si mi to neřekl dřív?" zeptá se potichu skoro šeptem.
„Nějak nenastal vhodný okamžik." Semknu rty a s napětím očekávám, co řekne nebo uděla. Vlastně ani nevím, proč jsem tak nervózní. Srdce mi buší na poplach a žaludek se nepříjemně stahuje.
„Ty sny se ti zdají pořád?" Jako odpověď mu dopřeji jen přikývnutí. „Nikdy jsi mě vlastně nepřestal milovat, jen si na chvíli zapomněl, že existuji." Jakkoli zvláštně to zní, má vlastně pravdu.
„Ty jsi na mě taky zapomněl?" zeptám se spíš, aby mi potrvdil opak. Potřebuji se ujistit.
„Kéž by, Louisi. Mohl jsem si nalhávat, jak už pro mě nic neznamenáš, že jsi minulosti, ale lhal jsem sám sobě. Pořád jsem uvnitř byl tím naivním zamilovaným idiotem, který nepřestal doufat v tvůj návrat. Nejhorší je, že jím pořád jsem." Cítím, že svá upřímná slova napůl říká mně a napůl jimi uklidňuje sám sebe. „Pokoušel jsem se ti ovládát život, a během toho jsem ani nepostřehl, že jsi ty ovládl ten můj."
- Tak co říkáte na díl? Libil x nelíbil? :D Všechno chci vědět! :DD
- Hele lidi teď vám musím něco říct :D V tomto díle byla ta část, kdy noční hlídač nepoznal Harryho založená na pravdě :DD Dobře někteří to už ví, ale pro ty co ne, tak vám říkám, že pracuji na vrátnici v ostravske zoo (Biletářka přesněji), samozřejmě nepracuji sama a naše práce spočívá v tom, že trhame lístky, nebo ukazuje lidem kterým tuniketem projit, či prodáváme mapky atd... No a přes nás chodí i lidé co pracují uvnitř areálu zoo (stánkaři, kuchaři...) a jednoho dne k mému spolupracovníkovi (zdravím Vojtu pokud to čteš...bože doufám, že to nečteš) přišel takovy pán a Vojta ho nechtěl pustit (neukazal listek) a řekl mu "Dobrý den, vy musite ji do stánku ze? Vy jste stánkař?" Ten pán se na něho tak podival naklonil se k němu a řekl "Víš, ja jsem tady ředitel zoo." Říkám vam já jsem tam u toho nebyla ale jak mi to říkali myslela jsem že umřu smíchy :'DDD Chudák teď si o něm povídá celá zoo:'D a už o tom víte i vy:DD Ale ja vám to prostě napsat musela :DD Ředitele se stankarem si přece může splést každý :'DD
-Jinak děkuji všem co mi minule do komentářů napsali toho smajlika...jste top :* *.*
-Budu vděčná za každý komentář i votes protože jsou prostě Top a vy jste úžasni, zkraka the bestest (←nejsem blbá vím, že to je gramaticky špatně) :DD Poště se rozhodnete že jen tak napíšete tisice komentářů a prostě ja umírám radostí :') A šťastný autor je nejlepší autor!
- Boha poznámka je zase dlouha jak třetina :D Krotim se ale nemám nad tim kontrolu (No control... powerless I don't care it's obvious.. Boha zboznuji tu písničku *.* Louisuv hlas atseudnd)
- Dneska mi hrozně hráblo, takže se omlouvám :'DD Těším se na vás u dalšího dílu:)
Sabi
PS: Harold a jeho sexy břicho s kapraďorosty na pravoboku (nebo nahoře u první stránky na mobilech/tabletech):'D