,,Cursing my name, wishing I stayed
Look at how my tears ricochet"
-My Tears Ricochet, Taylor Swift
[- - - - - - - - - -]
Za pár dnů mi Nicholas nabídl, abych jela opět s Andrém na velkou cenu. Ta další se měla ještě ten samý týden uskutečnit v Maďarsku, kde jsme vlastně měli dělat to, co na té minulé. Já ho, ale musela odmítnout s důvodem toho, abych si odpočinula, jelikož to pro mě byl jak náročný pracovní týden, tak i víkend v Hockenheimu ve mně pořád rezonoval.
,,Dobře, chápu to, ale André byl rád, že tam s ním konečně někdo byl. A výsledky Vás obou byly velice přívětivé. Nebudu tě ale do ničeho přemlouvat, Rio. Budu od tebe očekávat, že po letní pauze tam s ním pojedeš. André s tím potřebuje pomoct, sama už teď víš, jak náročné to je ve dvou." Zabodl do mě pohled, na sucho jsem polkla.
Nakonec jsem přikývla se slovy: ,,Po letní pauze s ním klidně pojedu na další velké ceny." Nicholas se sám pro sebe spokojeně usmál a propustil mě s tím, abych šla dokončit svoji dnešní práci. Začala jsem se cítit špatně, jelikož to vůči Andrému bylo sobecké. Nejela jsem tam z naprosto sobeckých důvodů. Ten největší bylo samotné riziko toho, že bych potkala Charlese. Cítila bych se trapně při pomyšlení, na to, co všechno viděl. Taky by se mu nemohla podívat do očí, jen kvůli tomu, jak by vyslovil její jméno, nebo přezdívku, kterou mi dal.
Ten víkend jsem strávila s Gabrielem díváním se na velkou cenu, která se odehrávala v maďarské Budapešti. I když se na ni vlastně vůbec nedíval a dělal všechno proto, aby mě od dívání rozptýlil. Pořád jsem se ho snažila přesvědčit o tom, aby se mnou jel na pouhý oběd ke mně domů. Bezúspěšně.
Podivně mě zabolela chvíle, kdy Charles musel odstoupit ze závodu, jelikož jeho incident s vozem Force India poškodil jeho monopost a tím nemohl dokončit závod. Přistihla jsem se, jak jsem párkrát škubla rukou k tomu, abych mu něco napsala. Ale co by to mělo být?
Škoda, v příštím závodě se ti bude dařit lépe? Ne, a proto jsem se začala výhradně soustředit na závod, který s přehledem ovládl úřadující mistr světa, Lewis Hamilton.
Tentýž den mi psala zklamaná Scarlet, která se se mnou chtěla setkat, ale když se zeptala mého kolegy, ten jí řekl, že tam nejsem. Chtěla se mi omluvit za to, co udělala, i když mi to napsala, připadalo jí, že to je nic oproti tomu, co způsobila. Nakonec jsem jí slíbila, že na velké ceně v belgické Spa již budu a že se na ni budu těšit.
Lhala bych, kdybych později v práci nelitovala toho, že jsem tam s Andrém nejela. Protože další dny jsem musela pořád dělat na projektu o špatném chování turistů z celého města na naší oblast. Jak znečišťují a házejí odpadky do vody, jak se mnohdy neumějí chovat,...
Když mi, ale jedno odpoledne z ničeho nic zabzučel mobil nadzvedla jsem obočí. Právě jsem dělala Gabrielovi a mně společnou večeři, což měly být špagety na italský způsob. Dokončovala jsem v tu chvíli jídlo, takže jsem Gabriela poprosila, aby mi mobil donesl, protože jsem musela omáčku na špagety míchat, aby se nepřipálila.
,,Kdo to je?" zeptala jsem se ohlédla se k němu. Jeho tvář se mračila na obrazovku mého telefonu, když pohled přesunul ke mně, jeho výraz v sobě nesl zlost.
,,Kdo je Charles Leclerc?" zeptal se s hrubým hlasem, který nevěstil nic dobrého. Tím mi sice odpověděl na to, kdo mi psal, ale na druhou stranu jsem se zarazila. Proč mi jen psal?
,,Jezdec formule 1," odpověděla jsem a začervenala se u toho. Raději jsem dělala, že jsem si nevšimla mé slabosti. Popravdě jsem si myslela, že mi psala Scarlet, se kterou jsem si teď pravidelně psala, nikoliv Charles. Co by jen mohl chtít?
Na moji odpověď se Gabriel ještě více zamračil. ,,A proč tě zve na večeři, Ro!?" zavrčel, mé tělo sebou škublo při vyřknutí přezdívky, kterou mě Charles poctil. Jenomže to, jak to řekl Gabriel mi ošklivě připomnělo moji matku. Pořád jsem v uších slyšela její zklamání, když jsem jí řekla, že ze mě nebude doktorka, či právník, ale možná spisovatelka či novinářka.
Gabriel se ke mně přiblížil a naštvaně mi mobil podal. Jen jsem mobil zapnula a mohla zahlédnout Charlesovu zprávu.
Charles Leclerc: platí pořád ta večeře, Ro?
Do prdele. On si fakt vybere ten nejhorší čas. Byl začátek srpna a datum, které vybral na konání oné večeře se neodkladně blížilo, já ale doufala, že na to zapomene.
,,Nevím, proč mě zve," snažila jsem se situaci zachránit a mluvit klidným hlasem. Vypnula jsem mobil a pohlédla na Gabriela, který mi nejspíš nevěřil ani slovo. Raději jsem ho odložila na linku za mnou.
,,Proč ti říká, Ro? To tě zná nějak blíž? To je ten jezdec formule jedna?!" V jeho hlase zněla čistá žárlivost, která se mu odrážela i v obličeji. Netušila jsem, co dělat. Snažila jsem se s ním mluvit o formuli jedna a mé obsesi s ní, ale stejně mě nikdy neposlouchal. Pokaždé odvrátil pohled a začal mluvit o svých zálibách. Což jedna z nich bylo sledování super hrdinských filmů a hraní her.
,,Nezná proboha! Párkrát jsem ho jen potkala, nic víc." Otočila jsem se opět k plotně, jelikož jsem nechtěla, aby se naše večeře připálila.
,,Nic víc? Co to má znamenat? To neví, že máš přítele?!" vyštěkl na mě a já sebou cukla. Srdce mi začalo tlouct výrazněji a výrazněji. Promíchala jsem omáčku a se stisknutými rty se k němu opět otočila. Stál pořad na tom samém místě a probodával mě nepříjemným pohledem.
Povzdechla jsem si. ,,Dobře, pozval mě na večeři, ale to je už je tak tři měsíce zpátky, jak jsem řekla, nic to není," vyřkla jsem to s důrazem na konec věty.
,,Tak proč tě zve zase?! Je to nějaký týpek, který se začal nudit a řekl si, že by mohl ojet další! Myslíš si, že by to mohlo být kvůli něčemu jinému?! " Z jeho slov se mi udělalo špatně. Dívala jsem se mu zpříma do očí a snažila se potlačit to, abych na něj nezačala ječet, nebo co hůř, abych se rozbrečela.
Možná protože mi chce pořád oplatit to, jak jsem mu pomohla. I když mě vlastně zachránil z baru. Měla jsem chuť říct, ale svoji prvotní odpověď jsem raději spolkla a místo toho řekla: ,,Nevím, Gabrieli!" Rozhodila jsem rukama. Naprosto jsem ignorovala jeho slova a snažila se být naprosto klidná. V hrudi mě začal štípat nepříjemný pocit, který jsem nebyla schopna zakrýt.
On zakýval nevěřícně hlavou. ,,Klidně tam s ním běž, já jsem přece vzduch, ne? Raději si jeď na ty tvoje formule a mě tady opět nechej! Běž, jen běž! Buď další děvka, kterou bude mít!" Slovo formule řekl s takovou nechutí až jsem se málem zalkla. On si myslí, že ho opouštím schválně? Zarazila jsem se, protože to, jak to všechno vyřkl s naprostým klidem v srdci mě naprosto znejistilo a nepříjemně překvapilo zároveň.
Když jsem nic neříkala a hleděla na něj s jistými obavami v očích, co nastane, řekl na to: ,,Ano, běž tam za ním. Proč by ti jinak psal, když ne pro tu jednu věc, hm? Možná si jen spletl Instagram s nějakou kurvou." Ublíženě jsem se na něj podívala se slzami v očích. Tím, co právě řekl si všechno zkazil. Můj dech se rázem zrychlil, tělo jsem měla slabé. Odvrátila jsem od něj pohled a přemítala si ty dvě nadávky v hlavě.
,,Tak za to mě máš?" zvýšila jsem hlas a snažila se působit silně, vůbec se mi to nepovedlo. ,,A mimochodem, on ví, že mám přítele. Chce mi jen oplatit laskavost k sakru! Říkala jsem mu, že s ním nechci jít na večeři, nemůžu za to, že to neumí pochopit!" křičela jsem na něj zoufale. Zarazil se, jeho pohled se rázem změnil, jako by až v tu chvíli pochopil. Nevrátil však své slova zpět. Vypnula sporák, na které byla již hotová omáčka, vzala si mobil ze linky a šla ke Gabrielovi do pokoje pro své věci. Obešla jsem ho a naprosto ignorovala jeho pohled, jeho samotného.
,,Kde jdeš, Rio?" zeptal se Gabriel, který mě následoval. Jeho hlas byl pořád plný nezkrotného hněvu.
,,Nemá cenu to teď řešit." Vzala jsem si tašku s věcmi a mínila jít domů. ,,Jdu domů." Byla jsem ke Gabrielovi čelem, dívala se na něj zpříma do očí. Možná by bylo lepší říct velice ironickým hlasem: Jdu za ním, ne? Jsi mi přece naprosto ukradený! Ale kdybych to udělala, ještě více bych dnešní večer zkazila a víc to už snad nešlo.
,,Proč bys to dělala? Máme tady večeři," řekl již mírnějším hlasem. Vypadalo to tak, že si nejspíš uvědomil svou chybu. Tohle byla naše první hádka a to v den, jehož průběh jsem chtěla naprosto jinak.
,,Protože jsi na mě bezdůvodně křičel!" Sklopil pohled, jako by ho to mrzelo. Hned mě do hrudi píchl špatný pocit. ,,Nevím, jestli si o mě myslíš, že bych tě byla schopna podvést, ale sám víš, že ne." Svůj pohled nechal sklopený.
,,V tomhle ti věřím, Rio..." řekl a rychle ke mně přistoupil. ,,Jen to, že ti psal nějaký jiný muž..." Snažila jsem se ho pochopit, moc se mi to však nedařilo. Jak by mi bylo, kdyby mu napsala nějaká jiná žena? Mnohdy si píše s Helen či Catherine a já mu věřila ve všem. I kdyby si psal s dalšími pěti holkami, věděla bych, že by mi nikdy neublížil.
V očích mě zaštípaly slzy, když jsem na něj pohlédla. Něco zvláštního se pohnulo v mém nitru. ,,Myslím si, že už půjdu domů," zašeptala jsem a odvrátila od svého přítele pohled. V ten víkend jsme slavili své první měsíční výročí. Očekávala jsem jiný průběh, než naši první velkou hádku. Měl to být kouzelný večer jen o nás dvou. Jeho matku jsme na jeden večer uprosili k tomu, aby šla k babičce, abychom měli soukromí.
Obešla jsem Gabriela a držela v sobě slzy při uvědomění, že náš večer byl zkažený. A já tušila, že by se k tomu on, či já vrátil, a proto jsem se raději stáhla. Viděla jsem na něm, že by se o tématu, které zahrnovalo Charlese, zmínil. V hloubi duše jsem doufala, aby mě zastavil a omluvil se za své chování a slova, která mi ublížila. Aby mě chytil za ruku, aby udělal cokoliv jen proto, aby mě nenechal odejít.
Nic z toho, ale neudělal. Když jsem již měla dlaň na klice od vstupních dveří, ohlédla jsem se a potají doufala v to, že vyjde ze svého pokoje a bude bojovat. Že to nenechá jen tak být. Ne, ve víkend jako byl tento.
Znamenalo pro mě hodně jen to, že si na to vzpomněl a dal mi puget rudých růží, které byli ve váze uprostřed stolu, kde plály svíčky. Já pro něj vymyslela to, že společně půjdeme na mé náklady do kina na film, o kterém mluvil již několik měsíců. Zaslechla jsem ale z jeho pokoje jen povzdechnutí. Žádné kroky, jeho hlas, který by mě zastavil, nic. Vyčkala jsem dalších několik dlouhých vteřin v očekávání toho, že doopravdy přijde.
Píchlo mě u srdce, když jsem otevřela dveře a vyšla bytu. Slzy mi vyletěly na tváře, když jsem z domu vyšla. Pocit naprostého zklamání a zdrcení mě objaly a nechtěly opustit.
Najednou jsem se začala cítit jako naprostý pitomec. Nevěřil mi, i když tvrdil opak. Tolikrát mi sliboval, že tady bude pro mě v jakékoliv situaci a při prvním zaškobrtnutí mě nechá jen tak odejít?
Udeřilo do mě jako blesk to, že jsem se toho od začátku bála. To, že mě nechá samotnou, že budu sama. Myslela jsem si, že jsem si na to zvykla, ale v posledních několika týdnech jsem si na jeho přítomnost neskutečně zvykla a přála si, aby nikdy neskončila.
Vzlykala jsem jako malá holka, když jsem procházela městem a přemýšlela nad tím jak katastrofálně to skončilo. A to kvůli pitomé jedné zprávě. A proto jsem to nenechala jen tak být a rozzlobeně, v afektu jsem Charlesovi napsala: Doufám, že jsi se sebou spokojený.
Na jeho odpověď jsem nemusela čekat ani minutu, jelikož mi rovnou odepsal. A tím můj hněv ještě více zmocnil.
Charles Leclerc: nechápu, co tím chceš říct.
Já: Pořád jsi ještě nepochopil to, že jsem ti řekla ne? To ti nestačí to, jak jsi mě zachránil? To mě na tu večeři prostě musíš dostat?!
Plná vzteku jsem mu měla sto chutí zavolat a seřvat ho za své chování. Ale brečela jsem a nechtěla jsem, aby mě vůbec slyšel brečet. Stačilo jen to, že díky němu to teď s Gabrielem bude velice složité.
Charles Leclerc: nebuď hned naštvaná. co jsem udělal tak špatně, Rio?
Já: Ty jsi celý špatně!
Charles Leclerc: stalo něco s tvým přítelem?
Nejspíš hádal, ale jeho odhad byl příliš dobrý.
Já: Do toho ti nic není.
Překvapeně jsem zamrkala s očima plných slz, když jsem zahlédla, že mi začal volat. Proč se jen o mě zajímá? To mu nestačí to, že to tak pokazil? Zamračila jsem se na telefon a vzlykla. Možná jen chtěl kopat do vosího hnízda a zhoršit mi den ještě více.
Něco mi, ale říkalo, hlásek vzadu v mé hlavě mi šeptal, abych to zvedla. Ale má větší část hlavy mi radila, abych to vůbec nezvedala. Nezasloužil si moji pozornost za to, co způsobil. Pár vteřin jsem polemizovala nad tím, co by bylo lepší udělat a co ne.
Nakonec jsem stiskla zelené tlačítko a začala s ním hovor, protože mě přemohla zvědavost a hněv.
,,Rio, jsi v pořádku?" zeptal se starostlivým hlasem, který mě absolutně odrovnal. Ta starost, která se v něm odrážela mě naprosto zaskočila.
,,Já-..." V hlavě jsem měla celá souvětí, kterými jsem mu chtěla říct, co udělal tak špatně. Vyčíst mu, jak moc jsem na něj naštvaná a jak mu mám chuť zakroutit krkem. Místo toho můj hlas přestal fungovat a já se naplno rozbrečela. Neuměla jsem ze sebe vydat žádný normální zvuk, jen sípavé zvuky čehosi, čemu by stejně nerozuměl.
,,Tak dobře, Rio. Nemusíš mi nic říkat, nebudu tě do toho tlačit, protože si stejně myslím, že bych se toho ani nedočkal. Takže ti řeknu to, proč tě pořád zvu na tu debilní večeři. Abys konečně pochopila to, jak pro mě znamenalo to, co si pro mě udělala. Víš proč jsem jel okolo z Nice? Protože tam má hrob Jules. Teď to možná bude znít naprosto šíleně, ale..." Na chvíli na druhé straně ovládlo ticho a u mě zavládla panika toho, že hovor ukončil. Jeho hlas mě začal pomalu uklidňovat, přestože se slzy z mých očí pořád spouštěly. Byl se mnou trpělivější, než kdokoliv jiný, čemuž jsem se naprosto divila. Brečela jsem mu do telefonu, ale i přesto mě chtěl zaměstnat něčím jiným, než myšlenkami na Gabriela. ,,Ale jel jsem tam za Julsem. Za svým kmotrem, který zemřel. Jel jsem mu oznámit, že pojedu podepsat smlouvu s Ferrari. To on za ně měl jezdit, víš? To on mě podporoval v motokárách. Pokaždé, když jsem s ním trávil čas, vyprávěl mi o tom, jak další sezónu bude bojovat s tím červeným vozem, aby ukořistil mnoho vítězství a nebo dokonce vyhrál celý šampionát. Vždycky mi říkal, že jednou, až budu starší a budu konečně ve formuli jedna, budu jezdit s ním. Byl to náš takový sen, který se vytratil několik let nazpátek." Smutně se zasmál až mě to píchlo u srdce. Pamatovala jsem si na jeho nehodu v Japonsku, nebyla jsem sice už tak malá, ale i tak to se mnou otřáslo. Pro Charlese to muselo být mnohem složitější. ,,Zemřel a tím se náš společný sen, který nikdy nebudu moct zažít. V den jeho pohřbu, jsem mu slíbil, že to pro něj splním. Stanu se pro něj jezdcem Ferrari a budu pro něj mistrem světa, dokážu to, co měl dokázat on." Teď jsem už nebrečela kvůli Gabrielovi, ale kvůli tomu, co mi vyprávěl. Z jeho hlasu jsem cítila, jak moc to pro něj bylo citlivé téma, jak moc se mi tím otevírá.
Šla jsem právě okolo skupinky puberťáků, kteří se na mě zhrozeně dívali. Nejspíš jsem měla rozmazané líčení, ale to mi bylo naprosto jedno, já jen poslouchala člověka na druhé straně hovoru.
,,A nebýt tebe, nikdy bych do Maranella nedojel. Jel jsem totiž ze hřbitova, kde je pochovaný. Řekl jsem mu, že se mi to podařilo, že jsem to zvládl a hlavně, aby mi držel palce tam nahoře. Ale při cestě do Itálie se něco přihodilo, netuším jak, nebo proč, ale odešla mi pneumatika. A to přísahám, jsem je několikrát před cestou tam kontroloval. Jak sama víš, nikdo mi nechtěl pomoct, až ty jako moje spása, jsi zastavila. A naprosto mě zachránila před nejhorším scénářem, který mohl nastat. Byla jsi jako můj strážný anděl, který měl dohlédnout na to, abych do Maranella dorazil. Díky tobě jsem mohl dokončit to, co jsem měl. Dojel jsem tam včas a dosáhl mého i jeho snu. Proto to pro mě tolik znamená, Rio. Nikdy ti to nebudu moct splatil. I kdybys se mnou šla na těch večeří milion, pořád ti budu dlužný. Nikdo o tom neví, nikomu jsem o tom ani nechtěl povědět. O mé návštěvě u Julse víš jen ty a já." Naprosto mě jeho slova obměkčila a ohromila. Něha mi zaplavila mozek i celé tělo. Kdyby se mnou teď Charles byl, pevně bych ho objala a na dlouhou chvíli nepustila.
Vztek, jenž jsem vůči němu měla zmizel ve zlomku vteřiny. Vlastně byl fuč, jakmile na mě Charles začal mluvit. I jen poslech jeho hlasu mě dokázal uklidnit.
Na několik vteřin mezi námi ovládlo ticho, žádný z nás nic neříkal. Možná mě jen nechával, abych si promyslela to, co mi právě řekl. Abych vstřebala věci, které v něm musela vřít dlouho. Žádné slova by, ale neuměla popsat to, jak jsem si toho, co mi svěřil, vážila.
Začalo mi hned dávat smysl toho, proč byl tak neodbytný.
,,Charlesi, já..." vydechla jsem a netušila, co bych mu na to mohla odpovědět. Mé slzy mi sice přestaly téct po tvářích, přes to jsem pociťovala tíživý pocit.
,,To je v pořádku, jen jsem ti to chtěl říct. Vlastně dva týdny zpátky, ale utekla jsi dříve, než jsem to stihl." A já si celou dobu myslela to, že mě chtěl políbit. Všechno tomu nasvědčovalo. Ale já se v něm šeredně pletla, tak jako pokaždé. Prohrábla jsem si zoufale vlasy.
Popotáhla jsem předtím než z mých úst vyšlo: ,,Mrzí mě to, co jsem ti napsala. Nezasloužil sis to."
,,Co se vlastně přihodilo?" zajímal se opatrně. Slunce již zapadlo, a proto se po ulici, po které jsem šla, rozsvítily pouliční světla. Domů jsem to měla ještě hodně daleko, ale to mi nevadilo. Čím později dojdu domů, tím méně otázek bude otec mít.
Konečně jsem se z okraje města dostala k pobřeží, které nasvědčovalo tomu, že se pomalu, ale jistě blížím domů.
,,Tenhle týden jsme měli s Gabrielem měsíční výročí. A dneska jsme ho měli slavit, vařila jsem nám večeři, když jsi poslal tu zprávu, poprosila jsem ho totiž, aby mi podal mobil, ale zprávu si přečetl a tím to všechno začalo."
,,To ho to tak naštvalo?"
,,Jo, pohádali jsme se a já nakonec odešla a teď jdu domů a ten je dost daleko od toho jeho." V tu chvíli jsem za tu dálku byla vděčná.
,,Teď bych se za to měl omluvit, Rio, ale... Gabriel podle mého reagoval unáhleně." Možná bych to Charlesovi či někomu jinému nepřiznala, ale měl o tom pravdu. ,,Mám takový pocit, že jsi mu řekla kolikrát jsi mě odmítla."
,,Jo, to jo. Cítím se kvůli tomu špatně, popravdě jsem si myslela, že to dopadne jinak. Znám ho už dlouho, ale nikdy jsem ho neviděla... Takhle. Rozumím tomu, že žárlil, ale..." Nedokončila jsem větu, poněvadž se mi do očí opět sbíhaly slzy. Několikrát po sobě jsem zamrkala, abych je zahnala.
,,Každý je jiný." Opět se na malou chvíli odmlčel, odtáhla jsem mobil od svého ucha, abych se přesvědčila, že hovor stále funguje, jestli jsem ho náhodou nevypnula. ,,Kde vlastně jsi? Mohl bych pro tebe přijet a někde tě svést. Mohli bychom někde zajet a tak," nabídl mi. Mírně jsem se usmála nad jeho nabídkou, horký čaj či kakao by přišlo vhod.
,,Jsem ve Frejusu."
,,A to jsem si myslel, že bydlíš v Nice, když pracuješ pro Nice-Marin." Překvapilo mě, že si zapamatoval redakci novin, kde jsem pracovala. Netušila jsem jestli to ví vůbec Gabriel.
,,Ne, ne, jen tam dojíždím pracovat, protože ve Frejusu není moc pracovních míst, kde bych mohla a chtěla pracovat," vysvětlila jsem mu.
,,Aha a kde jsi vlastně byla minulý víkend? Snažil jsem se tě najít v davu novinářů, ale nikde na Hungaroringu jsi nebyla." Takže mě hledal? To mě na jednu stranu velice potěšilo. Na tu druhou jsem si vzpomněla na to, že jsem ho jen nechtěla potkat a čelit tomu, co se stalo. Ale říct mu, že on byl ten důvod, by bylo velice špatné rozhodnutí. A já se s někým dalším hádat nechtěla, už jsem na to neměla ani špetku energie. Jediné zlepšení toho všeho byl on, který si na mě udělal čas a vyslechl mě při mých patáliích.
,,Měla jsem plno práce, ze které jsem byla utahaná. Chtěla jsem jet, ale i ten víkend v Hockenheimu byl hodně, no, složitý." Na to se Charles mírně zasmál.
,,Uff, už jsem si myslel, že se mi úspěšně vyhýbáš." Na jeho slova jsem se musela zasmát.
,,Neboj, tak dobrá bych v tom rozhodně nebyla." Když se ke mně přidal, jeho smích mi zvonil v uších. Do žil mi vnikl naprosto nový a uklidňující pocit.
,,Takže nechtěla by ses někde projet? Zajel bych pro tebe, někde bych tě vzal na jídlo. Ještě nezníš nejlépe, ale jsem přesto rád, že jsem tě rozveselil," nabízel mi. Na jazyku jsem měla souhlas, protože jsem věděla, že by mi náladu zlepšil ještě více. Avšak jsem v sobě držela emoce z hádky s Gabrielem a i když jsem se s ním pohádala, nepřipadalo mi správné, abych s Charlesem někde jela. Nebylo by to vůči němu fér, i když se nezachoval zrovna nejlépe.
,,Ráda bych, ale nejde to. Dneska se to moc," na malou chvíli jsem přemýšlela nad vhodným slovem, ,,nehodí..." pokračovala jsem.
,,To je v pořádku. Naprosto to chápu. Doufám, že tě zase uvidím po letní pauze. Celkem mi tvá přítomnost chyběla, abych řekl pravdu. Budeš za měsíc v Belgii, že?" V jeho hlase se objevila podivná naděje.
,,Budu tam, ale nemysli si, že kvůli tobě," škádlila jsem ho se smíchem, jeho smích mi na pár vteřin zazvonil v uších.
,,Už budu muset jít-" řekl náhle, ještě když se smál.
,,Dobře." Ale byla bych raději, kdybych mu řekla, aby to ještě nepokládal. Dech se mi zadrhl v hrdle.
,,Takže kdyby něco, napiš, zavolej, cokoliv. Budu tady pro tebe, Rio." To byla poslední slova, která vyřkl předtím, než hovor ukončil. Ani mě nenechal, abych se s ním mohla rozloučit. Ale pocit, který ve mně mi připomněl pocit bezpečí a domova. Hlavně toho, že nejsem sama. Podívala jsem se na to kolik minut jsem s ním mluvila a neuměla uvěřit tomu, jaké číslo jsem uviděla. Mluvila jsem s ním přes dvacet pět minut a uběhlo to neskutečně rychle. Připadalo mi, že to bylo jen pár minut, ne skoro půl hodiny.
Ani jsem si neuvědomila, kam jdu. Celou tu dobu jsem jen poslouchala jeho hlas a intuitivně šla domů. Nesoustředila jsem se na nic jiného než na Charlese, který si pro mě udělal čas a pomohl mi, opět.
Pořád jsem nedokázala uvěřit tomu, co mi řekl na začátku. O tom, jak jsme se poprvé potkali a důvod toho. O tom, že spěchal do Maranella jsem věděla, ale o tom, proč tam byl, jsem nikdy nepřemýšlela. Ale zasáhlo mě to mnohem více a pochopila jsem, co to pro něj znamenalo, co pro něj znamenal samotný Jules Bianchi. A to, že to řekl právě mě, to bylo něco nepopsatelného.
Když jsem došla za pár dalších minut domů oddechla jsem si, jelikož můj otec spal. Tím pádem ani nemohl vidět v jak hrozném stavu jsem byla, i když mi Charles zlepšil náladu. Potichu jsem se dostala do sprchy a hned po ní skočila do postele a ještě jedenkrát si zrekapitulovala den. Což byla chyba.
Všechno mě najednou dorazilo, jakmile jsem si opět přehrála nepříjemný rozhovor s Gabrielem. Jako by to kouzlo, kterým mě Charles okouzlil zmizelo a já neuměla myslet na nic jiného, než na pohled a urážky, kterými mě Gabriel nazval. Slzy se mi opět objevily na čistě umyté tváři. A já je nechala plout a plout... Ani jsem nepomyslela na Charlesova poslední slova, bylo to jako bych s ním nikdy nemluvila.
Jako kdybych v tom všem byla zase sama a neměla nikoho, kdo by tady pro mě byl.
[- - - - - - - - - -]
Dalšího dne jsem se probudila s opuchlýma očima ze slz, které v noci ne a ne přestat téct z mých očí. Můj otec na to sice nic neřekl, ale jeho pohled mluvil za vše. Já dělala, že ho vůbec nevidím. I když jsem viděla, jak se na mě zhrozeně a překvapeně podíval, když jsem vyšla ze svého pokoje. Ještě včera jsem mu říkala, že budu nejspíš na celý víkend u Gabriela, kvůli toho na mě civěl jako na zjevení. Vzala jsem si jogurt na snídani a šla opět beze slov do svého pokoje. A on díky bohu mlčel taky, i když jsem na něj viděla, jak moc mi chce něco říct, nejspíš ale netušil co. Neměla jsem náladu na to, abych si povídala s otcem o tom, co se stalo. Náš vztah byl skvělý, ale na tohle jsem musela být nějak připravená, protože měl pokaždé mnoho možností řešení, kterými mi chtěl pomoct. Pokaždé realistické a naprosto logické. O ty jsem, ale nestála. Já chtěla být sama.
Gabriel mi za tu dobu neposlal nic, ani omluvnou zprávu, na kterou jsem čekala do jedné v noci. Naprosté nic. Probrečela jsem kvůli němu půlku noci a on se není schopný ani omluvit. Neměla jsem tušení, jestli si myslel, že jedná oprávněně. Jednal, ale v afektu, za to by se omluvit mohl.
Znamená to, že je... konec? Na to jsem neznala odpověď. Mé pocity byly rozdílné. Na jednu stranu jsem chápala, že žárlil, že to mohl být zkrat, možná toho na něj bylo moc. Na tu druhou, neměl na mě právo křičet.
Ale jestli si myslel, že psát si s nějakým mužem je hrozné, co si myslí o tom, že v oblasti F1 jsou skoro samí muži?
Takového jsem ho nikdy nezažila. Bylo to, jako bych poznala úplně nového člověka. Člověka, který žárlil a choval se jako naprostý hlupák, jako někdo, kdo mě vůbec nezná. Měla jsem mu sto chutí napsat, ale nesebrala jsem na to odvahu. To on se musel omluvit, ne já.
Přitáhla jsem si kolena k hrudníku a hleděla bezduše do bílých dveří. Měla jsem to potěšení zažít pocit bolesti v hrudníku, hlavně díky Helen, od které to doopravdy bolelo. Tahle bolest byla rozdílná. Bodala hluboce a zdálo se i nenapravitelně. Tušil to vůbec Gabriel, že mi jeho slova ubližují? Bolelo to více, než jakékoliv slova z úst mé matky, která byla expertka na to, jak mi způsobit vnitřní bolest. Ta, ale byla kapitola sama o sobě.
Když mi někdo zaklepal na dveře, vzkvetla ve mně naděje, že to bude Gabriel. Že vezme činy do svých rukou a místo omluvné zprávy za mnou raději přijede a omluví se mi přímo do očí. Dveře se pomalu začaly otevírat a já zdvihla hlavu, abych věděla, kdo to je. Byl to ale můj otec s hrnkem čaje, ze kterého se kouřilo, a který rozvoněl ovocnou vůní celý pokoj, čokoládou a omluvným a nepatrným úsměvem. Mé srdce se zlomilo pod tím pohledem. Nepocítila jsem z toho zklamání, ale mrzelo mě, že to byl zrovna on. Nechtěla jsem, aby mě tak viděl.
Hleděla jsem na něj a musela se mírně usmát, i když mi začaly slzet oči. Když dal všechno na psací stůl u okna, přisedl si ke mně na postel a bez jakýchkoliv slov mě objal medvědím objetím, které jsem potřebovala jako sůl. Jeho objetí bylo něco, co jsem potřebovala, byla to náplast na ránu, která se otevřela u mého srdce.
Opřela jsem se o něj a naplno spustila salvu slz, která se drala na povrch...
Gabriel mi napsal ještě téhož dne a poprosil mě o to, abych přišla na Mělčinu, na naše místo. Možná to bylo mojí povahou, ale ani na vteřinu jsem neváhala o tom, že bych mu neodepsala a nechala mu vyžrat to, jak mě ignoroval. Nechtěla jsem, aby to skončilo jen tak díky nějaké pitomé zprávě. Bylo by to zbytečné a naprosto hloupé a možná bychom toho oba litovali.
Než jsem tam šla, můj otec se na mě usmál, i když jen mírně, ale na očích jsem mu viděla, že se mu vůbec nelíbí, co udělal a že by mi nejraději zakázal tam jít. Tohle, ale nebyl jeho boj a to on věděl příliš dobře.
A proto jsem nakonec viděla Gabriela. Na našem místě, s pugetem růží v rukou a se sklopeným zrakem. Byl bosky na blankytné dece s košíkem a vínem vyčuhující z něj. Měl na sobě to, co obvykle, košili a kraťasy. Ve světle slunce vypadaly jeho vlasy skoro až plavě.
Bylo to nepříjemné ticho, které jen přehlušovaly vlny a mé kroky na vyhřátém písku. Když se konečně odvážil podívat mi do očí, stačilo mi jen to, abych vytušila, že toho všeho lituje. Poté se mi horoucně začal omlouvat. A já s ním. Omluvila jsem se za to, že jsem jen tak odešla, mohli jsme to vyřešit hned u něj. On zase za to, jak na mě křičel i to, jak mě nazval. Vysvětlil mi, proč tak žárlil a moc ho to mrzelo. Oba jsme se, ale shodli, že to tak nejspíš někdy bude. Že je normální se hádat, že je naprosto normální, aby lidé žárlili.
Bylo to fajn. Povečeřeli jsme u západu slunce. Hlavní bylo, že jsem byla s člověkem, který pro mě hodně znamenal a vše bylo opět v pohodě.
-
Ahojte všichni! :D
Doufám, že se Vám dnešní kapitola líbila! Rozhodla jsem se, že tento týden tady přistanou celkově dvě.
Co říkáte na Gabriela? A na to, co Charles řekl Rii?
Děkuji za všechnu odezvu a za hlasy k tomuto příběhu!
-claire evans