,,The way you make me feel inside
It's in your smile
It's in your eyes"
-Daydreamin', Ariana Grande
[- - - - - - - - - -]
Probudila jsem se do poklidného rána. Slunce svítilo oknem do místnosti a pěkně ozařovalo všechno v prázdné místnosti. Deka na mě, mě příjemně hřála a byla heboučká jako peříčko. Stejně jako vše okolo mě. Polštář pode mnou byl měkký tak akorát a já se cítila jako na obláčku. Vůně okolo mě byla naprosto ohromující. Míchanicí mandlí, které hladily mo holém rameni a tvrdší vůní. Ale netušila jsem jestli to byla jen aviváž, či něco jiného.
Lehla jsem si na břicho a s protažením zasténala, jak jsem měl ztuhlé svaly. Natáhla jsem své nohy i ruce a opět se zabořila do hebkého polštáře. Vlasy mi tím padly do obličeje a já si je honem přehodila přes hlavu. Usmívala jsem se od ucha k uchu jak mi bylo příjemně.
Vše bylo krásné až do chvíle, než jsem poprvé otevřela oči a já si uvědomila, co jsem včera dělala. A jak mě vlastně bolí hlava a to všudypřítomné světlo mi nedělalo vůbec dobře. I když jsem plno z mých vzpomínek měla v mlze. Kde jsem to vůbec byla?
Zmocnila se mě najednou panika. Ve chvíli, kdy jsem ještě neměla tolik vypito, jsem rozhodně nenarazila na nějakého muže. Najednou mě trklo do hlavy, že bych mohla být u Scarlet.
Jenomže se mi matně vyjasnila situace, kdy náhle zmizela a já ji bezmocně hledala.
Rychle jsem se vyšvihla do sedu, což byla obrovská chyba. V hlavě mě tupě zabolelo a má hlava se mi podivně zatočila. Připadala jsem si náhle jako na horské dráze. Hlava se mi točila, a proto jsem nevytušila, od koho na pokoji se právě nacházím.
Dala jsem si ledovou ruku na čelo a opět zasténala pod tím, jak ulevující pocit to byl. Zavřela jsem raději oči, abych se nemusela dívat na točící se místnost. V hlavě jsem horlivě přemýšlela nad tím, kde jsem a co se to sakra stalo. Věděla jsem, ale jedno, pekelně jsem to přehnala s alkoholem.
Vystrašeně jsem se podívala na to, co mám na sobě a málem vykřikl zděšením. Měla jsem na sobě velice příjemné a dlouhé tričko mužské velikosti. A pod tím; díky bohu, mé černé spodní prádlo.
Spadl mi takový kámen ze srdce až jsem sebou opět žuchla do matrace a na polštář, o kterém jsem přemýšlela, jako suvenýru z Německa, který si sprostě vezmu a bude mi jedno, že to někomu bude chybět.
Mé srdce náhle začalo panikařit, když jsem zaslechla, jak se odemykají dveře. Zatajila jsem dech a nechala zavřené oči, aby si daný člověk myslel, že ještě spím. To mi připomnělo mé dětské léta, kdy jsem odmítala jít spát brzo a četla jsem do noci dobrodružné knížky, kdy už to mému otci tak vadilo, že mě začal kontrolovat. A já pokaždé dělala jedno a to samé. Zavřela jsem oči a dělala jsem, že spím. Nikdy mi to, ale nevydrželo dlouho, protože jsem se pokaždé začala usmívat. Netušila jsem proč, ale já se usmála jako naprostý idiot a tím se prozradila.
Ani toto nebyla výjimka. Díky bohu, jsem si tvář zakryla dekou, a proto daný člověk neviděl, jestli se směju, či ně. Srdce mi tlouklo, jako pominuté, když jsem slyšela jeho kroky po místnosti. Něco dal v dálce na stůl a co nejpotišeji se přesunul k jedné části postele. Bylo tam takové hrobové ticho až jsem slyšela jeho mělké dýchání. Mé uši náhle zaslechly, jak něco zvedl ze stolku u postele. Zvuk mi připomínal zvedání hodinek. A poté jen lupnutí, když byly okolo jeho ruky.
Kdo to jen mohl být? Bezmyšlenkovitě jsem mírně otevřela oči a udělala, že se ve spánku přemísťuji. Opatrně, tak aby si dotyčný myslel, že pořád spím.
Možná se mi trochu ulevilo, když jsem spatřila osobu, která si do bílého šálku nalívala nějakou tekutinu. Na tu dálku jsem nebyla schopna zaměřit, ale jakou. Možná mi podivně srdce poskočilo při uvědomění, kdo to byl. Možná jsem byla vděčná za to, že to byl právě on a ne někdo jiný. Srdce mi pohladil pocit spokojenosti. Hned na to, ale vzpomínka s Gabrielem. A já se zastyděla nad svým uvažováním.
Pane bože, co to jen se mnou je?
Měl na sobě podobné tričko jako já, ale na jeho těle bylo více upnutější a sedělo mu více. K jeho rannímu zjevu přidal černé volné kraťasy.
Strnula jsem, jakmile svoji pozornost přesunul na mě. Jako by vycítil, že ho pozoruju.
Na jeho tváři se ihned objevil úsměv, jenž mě pohladil na hrudi a já se díky toho musela usmát taky. Měl nakažlivý úsměv a roztomilé ďolíčky v tvářích. Mé tváře nabraly červeň, jenž jsem se snažila ignorovat.
,,Dobré ráno," zamumlala jsem rozespale a pomalu se posadila a doufala, že nevypadám tak hrozně jak jsem si myslela, že ano. Protáhla jsem si ramena i krk a na tváři se mi roztáhl spokojený úsměv. I když jsem byla v pokoji s člověkem, kterého jsem sotva znala, byla jsem naprosto klidná.
,,Dobré, dáš si snídani?" Nadzvedl vyzývavě obočí. ,,Mám tady croissanty plněné čokoládou, chtěl jsem vzít i něco jiného, ale doufal jsem, že to budeš jíst." Na jeho otázku jsem jen přikývla a honem jsem měla talíř s ještě teplým crossantem na svém klíně. Charles si sedl na židli a spokojeně si jedl ten svůj. Svoji židli dal blíže k posteli a tím pádem i ke mně. Na jednu stranu mě to uklidnilo, na tu druhou mě to znervóznilo.
Při prvním zakousnutí se u mě probudily všechny chuťové buňky. Ta slastná chuť čokolády se mi rozplývala na jazyku a já až zavřela oči nad tím, jak mi to chutnalo. Při druhém se pocit toho zdvojnásobil.
,,Chutná ti to?" zeptal se pobaveně. Já mu odpověděla kladně a s plnou pusou toho výborného jídla. Ani ve Francii neměli lepší, tím jsem si byla jistá. Nebo lépe, mnohokrát jsem ochutnala crossanty, ale neochutnala ty teplé z pekárny. Nejspíš jsem tím přišla o mnoho slastné chutě.
Modlila jsem se ke všem svatým, abych svůj výstup nezavršila tím, že by čokoláda z croissantu dopadla na vypůjčené tričko, či na bílé prostěradlo, které obalovalo mé tělo. Tělo, které na sobě mělo jen spodní prádlo a jeho tričko. Zbledla jsem.
To on mě musel převléct. Málem jsem se zalkla nad tou myšlenkou. A chtěla se za to propadnout hanbou. Nejlépe někde hluboko, aby mě tam už nikdo nikdy nenašel. Snažila jsem se nevnímat to, že právě Charles byl muž, který mě opilou přivedl na pokoj a poté převlékl do něčeho pohodlného. Můj pohled spočíval na čemkoliv jen ne na něm. A já si konečně mohla prohlédnout pokoj, kde bydlel. Nebyl nějak obrovský, ale byl vybavený kulatým stolem uprostřed místnosti, nalevo od něj byly balkonové dveře s výhledem. Veškerý nábytek byl v krémových či hnědých barvách. V rohu místnosti byl jeden malý a druhý obrovský kufr.
Neměla jsem náhodou vysoký cop, když jsem odcházela z hotelu?
Jakmile jsem dojedla, podívala jsem se všemožně po posteli a sjela celou místnost s tím, abych našla svoji kabelku. Nikde jsem ji neuměla zhlédnout.
,,Jak jsem se tady vůbec dostala?" zeptala jsem se při tom. Pořád jsem měla hlavu jako v mlze. Netušila jsem, co jsem udělala a proč pro mě Charles přijel. Tušila jsem jen jedno, Scarlet zmizela a já panikařila. Od té doby naprosto nic. Černo.
,,Přivezl jsem tě tady o půl třetí ráno v pěkně opilém stavu. Usnula jsi v autě, a proto jsem tě sem musel donést." Zamračila jsem se, jelikož jsem si nepamatovala, že bych mu psala či volala. ,,Nevím, co ta tvoje kamarádka zkoušela, ale nechala tě v tom baru samotnou," doplnil posléze drsným a nekompromisním hlasem. Cítila jsem, že to nebylo jen díky Scarlet. Muselo se stát ještě něco.
,,A tvoje tričko na mě..?" Nejdříve jsem se na to nechtěla ptát, ale má zvědavost mě přemohla. Při myšlence toho, že mě viděl skoro nahou mé tváře pokryla červená barva.
,,Ach, ano, nechtěl jsem tě nechat spát v tom, co jsi na sobě měla. Omlouvám se, pokud tě to vystrašilo, nebo znepokojilo." Omluvně se usmál, natáhl se ke stolu k šálku s kávou a napil se jí.
,,Je to v pořádku," ujistila jsem ho, přes to jsem cítila horkost v mých tvářích. ,,Ale zajímá mě, proč jsi pro mě vůbec přijel. A taky, proč jsem ti vůbec volala." Se zamračením jsem od něj odvrátila pohled, jelikož jsem se na to snažila vzpomenout. Vše, ale bylo zahaleno rouškou tmy a alkoholu.
,,Byla jsi vystrašená a navíc pekelně opilá. Kdyby se ten muž vrátil a obtěžoval tě na parketu..." Zavrčel a já na něj překvapeně vzhlédla. Stiskl čelist, jeho zelené oči mi říkaly, že by to neskončilo dobře.
,,Cože?" I když jsem možná tušila o čem to mluvil. V útržku z noci se mi v mysli zjevil muž, jeho nevhodné doteky a mé koleno v jeho podbřišku. To mi mírně zlepšilo náladu, i když se mi v břiše usadil podivný nepříjemný pocit.
Charles to dál nechtěl rozvádět, buď nechtěl říct více, nebo to nevěděl.
Vydechla jsem a dlaněmi si otřela oči. Podívala jsem se honem na ně a zjistila, že můj make-up byl taky pryč. To mi jej smyl, když jsem byla v bezvědomí? ,,Děkuji za záchranu." Vzhlédla jsem k němu.
,,To nestojí za řeč." Máchl nad tím rukou. ,,Udělal bych to pro každého." Podívala jsem se mu do očí, jelikož něco podobného jsem mu řekla při našem prvním rozhovoru. I když byl ode mě jen jediný metr, připadalo mi, že mi byl blíže než, kdy dřív. V jeho očích podivně zajiskřilo, když to vyřekl.
,,Každý ale není pitomá holka, co jde do baru v zemi s někým koho ani nezná." Zakývala jsem hlavou. ,,Nemusel jsi to dělat a přesto jsi to udělal." Charles přikývl s mírným úsměvem na rtech.
Poté mi hned vysvětlil, jak to bylo a já pochopila. To, jak jsem mu volala, jak spěchal do baru přes únavu ze závodu, jak mě neuměl najít a měl o mě neskutečný strach. Už si dokonce myslel, že mě muž, co mě předtím obtěžoval někde unesl a Charles mě nenajde. A zastyděla se snad ještě víc. Co jsem si to jen myslela? Volat zrovna Charlesovi.
,,Promiň, že jsem tě vzbudila, netuším, co mě to popadlo." Zasmála jsem a skryla obličej dlaněmi. ,,Cítím se fakt jako pitomec." Jeho teplá ruka, mě najednou zastudila na těch mých. Jeho prsty jemně přelétly pop mých tvářích. Zatajila jsem dech v očekávání, co se bude dít dál. Opatrně objal své prsty okolo těch mých a stáhl mi dolů mé ruce, aby odhalil moji tvář. Přisedl si ke mně na postel, při tom pořád držel mé ruce.
Podívala jsem se mu překvapeně do očí a on do těch mých. Hypnotickým pohledem jsem se na něj dívala a netušila, co říct. ,,Rio," vyřkl mé jméno, co nejjemněji. To, jak to řekl mě pohladilo po celé mém těle. Ten zvuk, který vyšel z jeho úst mi v hrudi podivně zamíchal pocity. Jeho blízkost ve mně vzbuzovala něco, co by neměla. Srdce mi bilo, jako o závod. Hlubokým pohledem jsem se mu dívala do očí s očekáváním toho, co řekne, nebo toho, co nastane. Bylo by tak jednoduché vzít a doufat v to, co udělá. Očekávat, co všechno by se mohlo stát. Otevřel již své rty, aby něco řekl. Už už jsem mohla opět zaslechnout jeho hlas, který by mě laskal na duši. Byla chyba, že jsem zatoužila poslechnout si, co mi chtěl říct?
Zakývala jsem hlavou a vytrhla se z jeho sevření. Tohle bylo špatně.
Rychle jsem vstala bez jakéhokoliv vědomí o tom, že před ním budu stát jen v kalhotkách a jeho tričku. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno, v mém nitru se totiž objevil vztek na mě samotnou. Na moji hloupost a neohlednost.
Taktéž jsem otevřela rty, abych mu to vysvětlila. Ale nejspíš pochopil. Tady nebylo, co vysvětlovat.
Gabriel. Do prkýnka. Co to do mě vjelo? Mé srdce bije pro něj. Co by řekl na to, kdybych mu to řekla? Nebyli jsme spolu kdovíjak dlouho a místo toho, abych si s ním teď byla na dovolené, jsem v pokoji s mužem, se kterým bych neměla. S mužem, který ve mně vzbuzuje pocity, jenž nejsou nikterak dobré, kterého vlastně vůbec neznám.
,,Kde jsou moje věci?" zeptala jsem se pevným hlasem a zabodla do něj naštvaný pohled. Tedy snažila jsem se o něj. Taktéž jsem se snažila, aby neviděl, jak na mě jeho přítomnost působila. Že to, jak se na mě díval, mi zvýšilo krevní tlak a že se mi chtěly podlomit kolena. Ne.
Možná to na mě zkoušel, protože si myslel, že je jednoduché dostat jakoukoliv ženu. Vždyť to pro něj muselo jednoduché vzít, pošeptat nějaké dívce pěkné slůvka do ucha a mít ji hned u sebe. A já nechtěla být každá jiná. Ne, když je můj vztah s Gabrielem na úplném začátku, nezahodím ho přece s člověkem, kterého sotva znám. Vyhodit něco, co má cenu kvůli nějakému úletu by bylo to nejzbytečnější, co bych mohla udělat. A ta nejhloupější věc v mém životě.
Charles jen ukázal na dveře, které vedly do koupelny. Odvrátila jsem od něj zrak a poté se v koupelně zavřela a oblékla si na sebe ty samé věci, které pořád smrděly potem a měly na sobě odér alkoholu. Nedivila jsem se, že mi Charles dal raději své tričko. Podívala jsem se na samu sebe do zrcadla a nakonec nebyla tolik zděšená jak jsem si myslela. Měla jsem sice trochu kruhy pod očima, jinak byla má tvář odlíčená a čistá. Cítila jsem se celkem odpočatě na to, že jsem protančila půlku noci. I vlastně na to, kolik alkoholu byla v mé krvi.
Otevřela jsem dveře od koupelny a zahlédla svoji kabelku hned vedle postele. Charles se mezitím přemístil k jídelnímu stolu a měl mobil v ruce. Hrklo ve mě, když jsem si vzpomněla na jednu věc: autobus do Nice vyjíždí v jedenáct hodin.
Přesunula jsem se bleskurychle ke své kabelce, kde jsem hrábla pro svůj mobil, který měl dvacet pět procent baterky. Dala jsem si nezbedný blond vlas za ucho a zhrozeně se podívala na to, co všechno tam bylo. Měla jsem snad tunu upozornění od Scarlet, která se mi horlivě omlouvala. To jsem si nechala na později, to nebylo tak moc důležité. I když se mi ulevilo při pomyšlení, že je v pořádku.
Díky bohu, bylo teprve půl desáté. Na tu druhou jsem měla několik zpráv od Gabriela, který mi přál dobré ráno a otázku jak jsem si noc užila. Srdce mi honem zjihlo a usmála jsem se na obrazovku svého telefonu.
,,Přítel?" zeptal se do ticha Charles. Ani jsem se za ním neohlédla, zapomněla jsem, že byl v místnosti se mnou.
Zkousla jsem si ret a v hlavě si odpřísáhla, že se o tomhle nikdy nesmí dozvědět. Kdyby se dozvěděl o Charlesovi a jeho záchraně, možná by byl konec.
Rychle jsem mu odepsala, že mu o tom později zavolám. Otočila jsem se k Charlesovi, který si mě zkoumavě měřil. Čekal na můj další krok.
,,O tomhle nikomu neříkej."
,,Komu bych to měl říct?" zeptal se nechápavě.
,,Nechci, aby si někdo myslel, že jsem tady s tebou kdoví co dělala." S kabelkou a mobilem v ruce jsem se přesunula ke dveřím, kde jsem měla tenisky. Charles se zamračil kvůli mých slov a probodl mě ublíženým pohledem. Zelené oči mě probodávaly a já se ošila. Provinilost se mi rozlila po hrudi, ale ještě větší jsem cítila vůči Gabrielovi.
,,To bych nikdy nedopustil," vydechl. ,,Není důvod, proč bych to dělal." Zahlédl, jak se skláním pro své boty a opět se zamračil. ,,Už jdeš? Nechceš odvést k hotelu?" Položil svůj mobil na stůl, vstal a šel ke mně. O krok jsem se mu vzdálila, jakmile mi byl příliš blízko. Najednou mi připadalo až nebezpečné, aby byl ke mně blíže než na jeden metr.
,,Ne, děkuji, už toho pro mě udělal až moc." Zakývala jsem hlavou a dala ruku na kliku, abych už z té místnosti konečně odešla. Falešně jsem se při tom všem usmívala.
,,Můžu tě tam odvést, nebo tě alespoň doprovodit dolů." Vypadal na to, že hned vezme klíčky od auta a doopravdy mě odveze. Díval se na mě podivně smutnýma očima. Jako by chtěl odčinit to, co málem způsobil.
,,Zavolám si taxíka." Falešně jsem se na něj usmála. Otevřela jsem dveře a vyklouzla jsem z jeho pokoje. ,,Děkuji moc, Charlesi. Moc si vážím toho, co jsi pro mě udělal," vyřkla jsem předtím, než jsem se otočila a spěchala ven z hotelu. Charles se mi naposledy do očí, v těch jeho byl pocit viny. Cítila jsem pohled na svých zádech, ale když jsem zaslechla zavření dveří, vydechla jsem. Hlavu jsem měla jako na trní a s pocitem viny a úzkosti na hrudi jsem vyrazila z Charlesova hotelu. Netrvalo mi dlouho, abych konečně mohla jet do toho svého. Děkovala jsem bohu, že řidič taxi uměl anglicky. Vydechla jsem a snažila uklidnit třes prstů z toho všeho, co se právě stalo. A co to mohlo způsobit.
Celou dobu jsem přemýšlela o tom, co řeknu Gabrielovi a čem bych měla pomlčet. Ze všeho vynechám přítomnost Charlese a ztracení Scarlet. Kdybych mu měl ještě lhát o tom, jak jsem se dostala sama opilá z baru, domotala bych se ještě více. Poté, jsem konečně napsala sněhovlasé Němce, která o mě měla starost. Psala mi omluvné zprávy, ale na to jsem jí jen napsala: Je to v pořádku, nic se mi nestalo.
Psala mi i o tom, proč náhle odešla. Prý tam byl její starý známý, který ji pozval na drink a později i k sobě. Na tanečním parketu mě neuměla najít, a proto si myslela, že jsem taky odešla.
A to bylo všechno. Nic víc, nic míň. V hlavě jsem měla tolik věcí, co jsem jí chtěla napsat, vynadat ji za své neomalené chování, za svoji neohleduplnost vůči mě. Ale ani jedno z toho jsem nebyla schopna napsat. Měla jsem na ni vztek, ale i přes to jsem raději vypnula mobil a snažila se nepřemýšlet nad možnými výsledky mých činů.
Všechno jsem nakonec stihla a měla ještě půl hodiny k dobru. André vypadal, že nejspíš tušil, kde jsem strávila včerejší noc, ale na nic se nevyptával. Nebylo to v pracovní době, a proto si hleděl svého. Za což jsem mu byla neskutečně vděčná.
Únava a úleva mi spadla z ramen, když autobus vyjel z Hockenheimu do Nice.
Uvelebila jsem se v sedadle u okna a ještě předtím než jsme minuly nápis označující, že jsme město opustili, se mi v mysli objevila fráze: Co se stane v Hockenheimu, zůstane v Hockenheimu.
A já doufala v to, že tomu tak bude.
-
Ahojky!
Doufám, že se Vám dnešní kapitolka líbila :D, doufám taky, že částečně Riu chápete :D. Já ji chápu, ale na druhou stranu, ehm... Charles, není k tomu, co dodat :D.
Děkuji moc za odezvu u minulé kapitoly, jsem za ní vděčná :). Tak za týden u další kapitoly!
-claire evans