,,Because I dropped your hand while dancing
Left you out there standing,,
-champagne problems, Taylor Swift
[- - - - - - - - - -]
Bylo již po třetím tréninku dalšího dne a to pro mě a Andrého znamenlo jedno; hodina, kdy máme čas na své záležitosti. Přes noc začalo v Hockenheimu pršet a na kluzké a nevypočitatelné trati se sice objevily všechny monoposty, ale své rychle časy dokončila jen polovina z nich. Déšť, ale nezabránil, aby bylo okolo všech lidí dusno a neskutečné horko.
Ještě před chvílí mé oči hleděly na smršť vodní tříště, která se valila za každou projíždějící formulí. Šla vidět jen zadní červeně blikající světla. Deštník jsem měla nad hlavou, ale protivný vítr mi mnohdy natlačil déšť do tváře. Díky bohu, žádný ze závodníků nenabroual, což se v tomhle počasí dalo počítat za obrovský úspěch. Mnoho z nich, ale dostalo nebezpečné hodiny v částech trati, kde voda zůstávala nehybně na místě.
Podle mého mělo být první místo jasné. Sebastian Vettel měl na pneumatikách do mokra nejlepší čas. Domácího hrdinu, ale vzápětí předběhli dva jezdci Sauberu; Markus Errikson a jeho týmový kolega Charles Leclerc. S překvapenou tváří jsem hleděla na trať, když okolo hlavní tribuny projíždel šedý Sauber s číslem 16. Vítěz třetího tréninku a po Helen, nejotravnější člověk, který nejspíš nechápe, když se řekne ne.
V paddocku jsem se již trochu vyznala a tak jsem se rozhodla se jít trochu projít. Neměla jsem chuť si jít sednout do bufetu, nebo následovat Andrého jako stín. A tak jsem se při té příležitosti rozhodla napsat Gabrielovi. Dívala jsem se sice do mobilu, ale většina mého soustředění směřovala k lidem okolo mě. Mé tělo uhýbalo a kličkovalo v tlačenici lidí a různých mechaniků. Prsty mi, ale jely automaticky. V druhé ruce jsem nešikovně držela deštník a na rameni nesla kabelku. Musel na mě být velice zajímavý pohled.
Napsala jsem mu, jak se mi dařilo a co jsem zažila a zeptala se ho, jak si to tam prozatím užívá. Ale raději jsem si mobil strčila do kabelky a hleděla na dění okolo, abych do sebe nasála hustou a hlavně napjatou atmosféru před kvalifikací.
V dešti nezáleželo na tom jestli jste jezdec Mercedesu, Red Bullu či McLarenu. Záleželo hlavně na dovednostech a šikovnosti daného řidiče, protože i jediná chyba je může stát drahé desetiny a dobré místo k tomu.
Všechna pozornost se náhle přesunula k červené moderní budově Ferrari, kudy právě procházela Německá hvězda a čtyřnásobný mistr světa. Za ním spěchal jeho týmový kolega Kimi Raikkonen, který naposledy v roce 2007 vyhrál poslední titul pro Ferrari.
Oba to byly jedni z nejzkušenějších jezdců, co se na startovní gridu nacházeli. Společně měli pět titulů mistra světa. A právě druhého zmiňovaného měl v dalším roce zastoupit Charles.
Když se vlna lidí ptající se na možnou strategii v kvalifikaci obou jezdců a převalila přese mě, já se procházela dál a při tom mi konečně zabzučel mobil. Díky bohu, tentokrát to nebyl Charles, ale Gabriel, který si horký a slunečný den na jihu Francie neskutečně užíval. Psal mi, že je doopravdy škoda, že jsem tam nejela s nimi. Snažil se mě i přesvědčit o tom, abych za nimi hned jela, když budu opět doma. Což mělo být v až pondělí večer a za nimi jsem měla, podle jeho plánu, vyjet ihned v úterní ráno. Prosil mě tak ustavičně až jsem nakonec řekla ano. Ale s tím, že uvidím, jelikož jsem neměla tušení jestli mi to Nicholas povolí, či nikoliv.
Mé prsty mu chtěly napsat, že nejspíš ne, ale nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem sobecká. I když vím, že by mi to nikdy neřekl.
Moc mě však mrzelo, že nikterak nereagoval na mé zážitky. Na to, co jsem právě prožívala, protože já mu odpověděla na ty všechny blbiny, které vymyslel společně s dalšími. Jen mému prvnímu odstavci dal srdíčko, ale nezabýval se tím. Bodnutí u srdce jsem, ale ignorovala, dala opět mobil do tašky a dělala, že to nic nebylo.
Vnitřně mě to, ale tížilo.
,,Stalo se něco?" zeptal se mě náhle někdo. Starostlivým hlasem a konečně francouzsky. Jeho Francouzština mi pohladila duši. Ale nebyl to André, kdo vedle mě stál s deštníkem v ruce.
,,Ne, proč by mělo?" Zpod deštníku jsem se podívala na jeho bílou kombinézu s mnoha sponzory na hrudi i na ramenou. Nejvíce mě, ale zaujal červený obdélelník, který byl v popředí jeho kombinézy. Na něm byla značka Alfy Romeo.
Jeho zelené oči se podívaly do těch mých s výrazem: já vím, že mi lžeš. ,,Viděl jsem tě tady stát pár minut, Rio." Aspoň nevyslovil přezdívku, kterou mi dal minulý večer. Kdyby to vyslovil, mělo by to jiný a horší účinek, než když to jen napsal. ,,A netvářila jsi se zrovna nejradostněji."
,,Charlesi, nic to není." Mávla jsem nad tím jen rukou. Choval se jinak, než minulý večer. ,,A navíc, není to tvoje starost." Falešně jsem se při tom usmála.
,,Já vím," zašeptal, ale mé odmítání se minulo účinkem. ,,Ale dělá mi to starost." Pozvedla jsem obočí a na vteřinku se mu podívala po obličeji.
,,Nemáš náhodou za chvíli kvalifikaci?" Můj hlas měl znít otráveně, ale nakonec se mi to vůbec nepovedlo. Podíval se honem na ruku, kde měl černé hodinky, které na sto procent stály více než moje auto.
Usmál se na mě a s hravým hlasem mi řekl: ,,Mám ještě chvilku času. A pro tebe bych si ho našel pokaždé." Tím mi přivodil opravdový úsměv a červenání mého obličeje. Proč mě tak jednoduše přivedl do rozpaků?
Zakývala jsem pobaveně hlavou. ,,Mimochodem, gratuluji k prvnímu místu v posledním tréninku."
,,Takhle ti to více sluší." Jeho smích mi líbivě zazvonil v uších. ,,A děkuji, ale v těhle podmínkách to stejně je k ničemu. Odjelo sice 9 jezdců, ale před kvalifikací se může všechno změnit." Zadíval se někde za mě, poté na své hodinky a poté na můj obličej: ,,Jsem rád, že jsem ti zlepšil náladu. A jestli to byl ten tvůj To tě nemusí zajímat přítel, kdo ti tu náladu zkazil, tak mu brzy taky zhorším tu jeho." Párkrát jsem překvapeně zamrkala. Z jeho tónu jsem sice neuměla nic vyčíst, ale z jeho očí ano. Charles už pelášil opět do garáže své stáje a já si uvědomila, že jsem třicet pět minut promarnila procházkou po paddocku.
Když jsem přišla opět na stadion, pršet náhle přestalo a nad okruhem se opět vynořilo slunce. André tam již čekal a napjatě sledoval to, co se bude dít na trati, která byla již z větší části suchá.
Deštník jsem měl dávno vedle sebe a v intervalech s jeho špičkou ťukala do země. První část kvalifikace ze tří zanedlouho začala. Bylo to něco. Krev v žilách mi vřela, když jsem viděla tisíce fandů oslavující Vettela, když projel cílovou čarou. A já mu vlastně začala fandit taky.
V momentu, co jsem na obrazovce viděla, že vůz Lewise Hamiltona zastavil u krajnice, vyjeveně jsem zírala na to, jak se vehementně snažil dotlačit svůj vůz do pitstopu, vše bylo nakonec zbytečné. A tak byl největší soupeř Vettela eliminován již po první části kvalifikace. Charles v poklidu dojel na šestém místě a tím se dostal do druhého kola vyzařovací části.
Napětí ve mě každou vteřinou rostlo. Souboj o pozici v první desítce byl neúprostný a nekompromisní. Jezdci si nenechávali ani ždibec místa jezdili své nejlepší časy jako na běžícím páse. Vůz číslo 16 nakonec postoupil do třetího a finálního úseku.
Boj o pole position byla kulervoucí. Finský jezdec Valtteri Bottas při svém posledním rychlém kole zajel dosavadní nejrychlejší čas dne, ale v tu chvíli začaly svítit fialové, absolutně nejrychlejší sektory u prvního muže mistrovství světa, vozu čísla čtyři a jezdce Ferrari. Napětí se dalo krájet, když projel pod cílovou kostkovanou vlajkou a sebral si na své domácí trati pole position.
Fanoušci byli u vytržení a já společně s nimi.
Až poté Charles, který si dojel pro konečnou devátou pozici. Měl ale lepší pozici oproti kolegovi z týmu, který skončil již v druhé kvalifikační části na třináctém místě. A já byla spokojená.
[- - - - - - - - - -]
To odpoledne v sobě vzbudilo mnoho otázek. Zvítězí Vettel na svojí domácí trati? Dokáže uhájit svoji pole position? Dokáže něco udělat Lewis Hamilton, startující z nepohodlné čtrnácté pozice?
Jakmile druhého dne skončilo zahřívací kolo, mé nervy jely na všechny obrátky, když se poslední formule zařadila na startovní grid. Opírala jsem se o zábradlí, stejně jako André vedle mě. Oba dva jsme se na těch dvacet formulí dívali jako na smysl našeho života.
Jakmile byl start zahájen a formule se rozjely, všechno zpomalilo. Můj dech, svět okolo. A já si užívala ten pocit čiré euforie a slasti, která mnou projela. Vidět to v televizi bylo něco absolutně jiného, s tím, co člověk cítil ve skutečnosti se to srovnávat nedalo. Ten adrenalin, napětí fanoušků i členů týmů... Ty emoce se ve mně výřily a já od toho neuměla odtrhnout zrak.
,,Bottas teď odstartoval lépe, než Vettel," zašeptal André, jeho oči byly soustředěny na vozy formule 1 až do doby, než zmizely za první zatáčkou.
,,Vážně?" Otočila jsem se k němu, ale po očku sledovala obrazovku, která nám zprostředkovávala pohled na zbytek trati.
,,Ano, ale Vettel je výborný jezdec, zná Hockenheim jako své boty, takže si své první místo uhájil." Mykl rameny, ale při tom se usmíval.
,,Komu vlastně přeješ výhru?" zeptala jsem se zájem v hlase a při tom si dala pár neposlušných vlasů za ucho.
,,Přál bych to Vettelovi, ale... Má začít pršet, může se stát cokoliv."
Ještě před tím, než se to stalo, tak se Scarletin oblíbenec, Daniel Ricciardo, dostal do potíží. Jelikož mu v devatenáctém kole odešel pohon.
,,Ojojoj," říkal André s ušklíbnutím. ,,Podruhé ze tří závodů. Po závodu v Monaku se mu lepí smůla na paty." A tím byl prvním jezdcem, který odstoupil.
Další půl hodinu jsme sledovali krasojízdu Lewise Hamiltona, který předjížděl ostatní monoposty jako na běžícím páse. Až se konečně dostal k nejlepší čtveřici; obou jezdců Ferrari a jeho kolegy z Mercedesu.
Poté začalo mírně poprchávat. Jeden jezdec ze středopolové stáje dostal gumy do deště, i když byla trať z větší části suchá. To nejdůležitější, ale nastalo pár kol poté. Hamilton přezul na nejměkčí pneumatiky, snažíc se dostat do popředí. Leclerc dostal na kluzké trati hodiny, které bravurně zvládl.
Vettel jel spokojeně na prvním místě. Zbývalo jen deset kol do konce závodu. Lewis Hamilton se sice přiblížil, ale vypadalo to tak, že si pohlídá své vítězství.
Srdce se mi zastavilo, když jsem zahlédla žlutý sektor ve třetím sektoru. Bylo v něm jen několik jezdců.
André vedle mě zalapal po dechu. Lidé na tribunách na chvilku zmlkly, než se na obrovské obrazovce objevil monopost Sebastiana Vettela napíchnuté na bariéry. Vypadalo to, že by si své prvenství mohl uhájit, vše tomu nasvědčovalo, tímhle tím si své šance naprosto zkazil.
,,Pane bože..." zašeptal muž vedle mě. Na obrazovce se objevil opakovaný záběr jeho nehody. Vyletěl z mírné zatáčky a namířil si to přímo do bariér. A stejně jako Andrému, který to vyřkl nahlas mě napadlo: Tohle půjde za ním. Tohle je jeho chyba.
Lavina radosti i hořkého zklamání se snesla na fanoušky obou stran. V mase lidí se našlo mnoho lidí, kteří bujaře slavili chybu jezdce Ferrari. Ale já nesdílela jejich radost, ne při pohledu, který se mi naskytl.
Vettel ještě v helmě procházel do pitstopů, okolo něj desítka kamer natáčející jeho neštěstí. Hořkost mi zaplnila ústa. Ten pohled na ně, byl otřesný. Následovali ho při jeho každém kroku až mě to bolelo za něj. Kdyby se to stalo mě s nikým bych dlouhou dobu nechtěla mluvit. Vypadalo to tak, že to cítí stejně.
Nevnímala jsem ani kolegu vedle mě, který stejně jako ostatní fanouškové proslulého týmů, netušil, co se mu přihodilo, aby boural. Mohlo se stát, že nezvládl tlak, jenž na něj byl vyvíjen.
Od té chvíle se čela závodu ujal jeho britský oponent Lewis Hamilton. Přestože jsem byla fanouškem Mercedesu, neuměla jsem se z kiksu Vettela radovat. Vnitřně mi totiž něco napovídalo, že to nebylo správné, že to mělo dopadnout jinak, než jeho vyřazením ze závodu.
Ty pocity mě neopustily ani po slavnostním ceremoniálu. Kdyby vedle mě stál můj otec, rozhodně by byl štěstím bez sebe, že viděl jeho favorita vyhrát.
Po skončení toho všeho, měl započít hlavní záměr naší cesty do Hockenheimu a to rozhovory, které měly podivně ztěžklou atmosféru. Viděla jsem na vlastní oči své dětské hrdiny, ale já jen naslouchala otázkám, na které se André ptal. Soustředěně jsem si zapisovala poznámky, když všechen shon náhle skončil. A tím i závodní víkend.
Balila jsem si věci na pokoji, jelikož jsme měli k poledni vyjet zpět do Nice a já nechtěla ráno panikařit s tím, že bych si nezbalila všechno. Scarlet mi po závodu napsala zprávu na Instagramu, jestli s ní nechci zajít do baru, abychom se více seznámily. Rozmýšlela jsem se po celou dobu rozhovorů a pořád byla na vážkách. Jít do baru s někým, koho sotva znám? Má hlava mi říkala hlasité NE! Ještě k tomu, když další den jedu domů. Nohy mě bolely z neustálého stání, takže jsem se spíše přikláněla k záporné reakci na její pozvání.
Ale Němka se nenechala odmítnout jen tak. A když jsem napsala jasné ne, přesvědčovala mě, jako by na tom závisel její život. V tomhle mě iritovala více než Charles. Neustále psala o tom, jak mě chce poznat, jak by byla ráda, kdybych s ní šla. Nemusím tam být přece dlouho, zastavím se tam s ní na hodinku, na dvě. Zatančíme si, trochu prý popijeme a bude nám fajn.
V tu chvíli mě nejspíš opustily poslední špetky sebeovládání, jelikož jsem jí nakonec napsala, tak fajn.
Napsala jsem o tom i Gabrielovi. Ne, že bych od něj potřebovala svolení, nebo něco. Jen mi připadalo správné, aby o tom věděl. Odepsal mi na to jen: Buď opatrná a užij si to.
Stiskla jsem rty, když jsem se podívala do zrcadla na to, co jsem si mínila vzít do toho baru. Bílý přiléhavý top s výstřihem a černou přiléhavou sukni dlouhou do poloviny stehen, za kterou jsem top zastrčila. Slušelo mi to, avšak... Nelíbilo se mi to, že tam jdu. Z podobných věcí jsem měla pokaždé strach. I kdybych tam šla s Gabrielem a celou naší partou, obávala bych se stejně. Byl to takový pocit diskomfortu při té spoustě opilých cizích lidí na jednom místě. A k tomu v zemi, ve které jsem neuměla říct skoro nic až na ty každodenní fráze, které mi kdovíjak skončily v mozku.
Vlasy jsem si dala do vysokého copu a nechala dva pramínky spuštěné přes obličej, i když, jak jsem se znala, v průběhu večera si je dám stejně za ucho, jelikož mě budou otravovat. Mírně jsem si na své oči nanesla tmavé stíny a rty zvýraznila matnou tmavě růžovou rtěnkou. Byla jsem spokojená se svým zjevem. I když by mnozí lidé odsoudili, že jsem si místo lodiček vzala tenisky. Ale já si doopravdy nechtěla vyvrtnout kotník.
Jakmile již nastala osmá hodina a Scarlet na mě čekala před hotelem, adrenalin mi mírně vystřelil v krvi. Když jsem zahlédla ji, překvapeně jsem otevřela ústa. Vypadala božsky. Vlasy barvy sněhu měla mírně natočené, na obličeji měla výrazné líčení a její dokonalé tělo obepínaly černé minišaty s krajkami. K tomu měla vysoké podpatky, které zvýrazňovaly její dlouhé nohy.
Usmívala se od ucha k uchu, když mě spatřila.
Při našem pozdravu mě rychle a nadšeně objala. ,,Jsem tak ráda, že jsi nakonec souhlasila!" zapištěla zvesela a odtáhla se ode mě. Díky těch podpatků byla o deset čísel vyšší než já. Vzala mě honem za ruku a táhla mě do ruchu města. Skoro až běžela na těch podpatcích.
,,Vezmeme si taxíka, bar je sice až na druhé straně města, ale je nejlepší v okolí." vysvětlila. Dlouhé kudrnaté lokny se jí v tom spěchu houpaly, celá zářila.
Jakmile jsme konečně byly do druhé straně města, musela jsem uznat, že jsem naprosto chápala, proč je nejlepší v okolí. Zvenčí se zdálo, že je to jen stará, nudná budova, ale hudba a plno bavících se lidí okolo mě přesvědčilo, že tomu tak není. Neonový nápis byl nad hlavními dveřmi baru, do kterého byly dveře dokořán.
Jakmile jsme vstoupili, padla na mě mlha vydýchaného a dusného vzduchu. Scarletin a můj první výlet byl hned u baru, kde jsme si objednaly stejné pití. Mírně jsem znejistila, když to do sebe kopla a poprosila o další.
Alkohol jsem nakonec spustila svým hrdlem, nepříjemně mě začal pálil v hrdle. Musela jsem zakašlat, jak silné to bylo. Na to se jen Scarlet zasmála a kopla do sebe druhý. Nepila jsem často, nebo spíš, skoro vůbec. Nikdy jsem si nelibovala v tom, abych své peníze utrácela za něco, co mi nikterak nechutnalo.
,,Na sebevědomí." Mrkla na mě a já začala mít obavy o to, jak tenhle večer dopadne.
[- - - - - - - - - -]
Scarlet a já jsme spolu v jedné chvíli tančili na parketu, bavily jsme se, smály, kroutily se do rytmu hudby jak divé, zpívaly z plna hrdla. V té druhé, když jsem ale zavřela oči a po chvíli je opět otevřela, ona byla pryč. Točila se mi hlava, světla okolo mě blikaly, desítka lidí okolo mě tančila, svíjela se u sebe a ona nikde. Dívala jsem se všemožně po tanečním parketu, nikde jsem ji ale neviděla. Hledala jsem ji na dámských záchodech, bezúspěšně.
S mírnou panikou jsem šla k baru, jelikož si v průběhu večera šla několikrát objednat. Zeptala jsem se i barmana, jestli ji viděl, ale jen zakýval hlavou. Díval se na mě s divným pohledem, když jsem na něj začala mluvit podivnou směsicí angličtiny a francouzštiny. Slova se mi pletla na jazyku, ale on jen zakýval hlavou a rychle spěchal na druhý konec, kde na něj již čekali další zákazníci.
Panika ve mě začala narůstat. Co když se jí něco stalo? Šla jsem se podívat před budovu baru, jestli ji neuvidím odcházet, či čekat na taxík. Opět bez úspěchu. Bylo tom sice pár lidí, ale ti buď kouřili, nebo byli rádi, že konečně odešli z potem nasiceného baru.
V mysli se mi rojily nepříjemné scénáře toho, co všechno se mohlo pokazit. Vypila toho mnohem více než já. Někdo ji prostě mohl vzít a potom... Dech se mi zrychlil. Stála jsem před barem a horoucně jí začala psát, ale ukázalo se mi jen to, že byla aktivní na instagramu před dvěma hodinami.
Čekala jsem pár vteřin, ale ono nic. Začala jsem se o ni bát. Co když jí doopravdy někdo něco udělal? Vzal, odvezl ji někde.
Vypadala jsem nejspíš, tak ztraceně a zmateně, že mi rameno stiskl nějaký muž. Začal mi něco říkat Německy, ale já mu nerozuměla ani půlku slova. Hleděla jsem na něj se zmatením a doufala v to, že svou ruku, co nejdříve odtáhne.
Dýchl na mě opar alkoholu a já vytušila, že to přehnal více, než já. I když se mi točila hlava a na nohou jsem se nedržela nejelegantněji.
,,Nerozumím ti," zahuhlala jsem anglicky a odtáhla se od něj, co nejvíc to šlo. Zarazil se a mírně svraštil obočí. Jeho obličej se mi mírně hýbal před obličejem. Stiskl mi více rameno až mě to zabolelo. Náhle se přesunul vedle mě a s rukou na mých zádech mě opět táhl do baru. U toho mi něco říkal, kdo ví co.
,,Ne, ne, ne." Otočila jsem se jeho směrem. Tomuhle musel rozumět, nevnímal ale mé slova.
Srdce mi splašeně bilo. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Ten jeho dotek, se mi vůbec nelíbil. Jeho zpocená vůně a to, jak se ke mně přitiskl blíže, mi říkalo, abych začala volat o pomoc. Bylo by to vůbec k něčmu? Tolik lidí tady řvalo z plných plic texty písniček až jsem dospěla k tomu, že budu raději zticha. Zatáhl mě na taneční parket, kde začal okamžitě tančit. Dal mi ruce na mé boky a tlačil ke mně svoji pánev více, než bylo zdrávo. Tlačila jsem do jeho ramen, aby přestal. Hlavu dal k mému krku, kde jsem ucítila jeho dech a vousy, které mě na něm šimraly. Jeho rty se přisály k mému krku a já vytřeštila oči. Myšlenky mi směřovaly ke Gabrielově zprávě o tom, abych byla opatrná. A říkala si, jak hloupá jsem byla, když jsem souhlasila se Scarlet. Neznala jsem ji do háje, neznala!
Pořád jsem svojí plnou silou do něj tlačila a bušila. Možná si konečně uvědomil, proč to všechno dělám, když se ode mě odtáhl. Ruce na mých bocích měl pořád a v pár intervalech je dokonce i tvrdě stiskl. Svoji jedinou příležitost jsem nenechala jen tak odejít. Kolenem jsem ho naštvaně a plná strachy kopla do podbřišku, i když můj první cíl byl o pár centimetrů níže a poté mu dala tvrdou facku do obličeje.
,,Když holka řekne ne, znamená to ne!" zavrčela jsem na něj francouzsky, zatímco zaskučel bolestí, podíval se na mě s omluvným pohledem. I když mi nerozuměl, dobře věděl, co jsem tím chtěla říct. A s třesem v rukou a celém těle se odebrala do rohu baru, kde jsem doufala, že již budu v bezpečí.
Do ruky jsem vzala mobil. Třes mých rukou a srdce až v krku mi zabraňovaly v myšlení. Komu jsem měla zavolat? Už už jsem si našla taxikáře, který by mě mohl vzít do hotelu, ale... můj mozek zaslepila temnota a já si za boha neuměla vzpomenout na jeho název. A taky, bude mi vůbec rozumět? Na angličtinu jsem v tu chvíli nebyla připravená.
Mohla jsem zavolat Andrému, ale budit o půl druhé ráno? To by nebylo vůbec dobré. A proto mě napadla poslední možnost. Charles. Ta nehorší možnost. Bylo to vůbec dobré řešení?
Rychle jsem přešla na jeho profil na sociální síti a začala mu bezmocně volat. Nezvedal to několik dlouhých desítek vteřin. Panika mě naprosto obalila. Položila jsem mobil vedle sebe a dala hlavu do dlaní. Co jen budu dělat?
Úleva mi zaplavila krev, jakmile jsem ucítil bzučení telefonu. Pohlédla jsem na jeho obrazovku a zahlédla Charlesovo jméno. Zvedla jsem to rychlostí blesku.
,,Rio?" Málem bych až zasténala úlevou, když jsem zaslechla jeho starostlivý hlas. Chtělo se mi brečet. Jeho hlas zněl rozespale, s vysokou pravděpodobností jsem ho vzbudila.
,,Přijedeš pro mě prosím? Já jsem s-... byla jsem se Scarlet v baru, ale neumím ji najít. Zmizela. Když jsem ji začala hledat, tak-tak mě nějaký muž začal obtěžovat a já nevím, co mám dělat," tón hlasu se mi lámal.
,,Kde jsi?" zeptal tvrdým, naštvaným hlasem. Na nic víc se mě nevyptával.
,,Myslím si, že se to jmenuje Lounge, ale nejsem si jistá."
,,Čekej tam na mě, budu tam do patnácti minut, kdyby se něco dělo, zavolej mi." A s tím hovor položil. Nejraději bych mu řekla, aby hovor nepokládal, jenomže řídit a u toho telefonovat nebyl zrovna nejlepší nápad. Jeho hlas mě, ale podivně uklidnil. Mé tělo se i přesto pořád třáslo a nezapomínalo na ty tvrdé dotyky, kterých se ten muž vůbec nezabýval. Barman se u mě v jednu chvíli zastavil, nejspíš aby se zeptal jestli nechci nějaký další drink, na to jsem ale zakývala na znamení nesouhlasu.
Má hlava taktéž plula ke Scarlet, o kterou jsem měla neskutečné obavy. Co když se doopravdy objevil někdo jako ten muž? Co když byl horší? Tenhle mě jen zatáhl na taneční parket. Mohlo se jí toho tolik stát a já jen seděla u baru a nic nedělala. Mohla jsem ji přeci jít hledat.
Minuty najednou ubýhaly neskutečně pomalu. Vše se najednou táhlo a mě začala přemáhat únava. Nohy mě bolely z tancování, byla jsem neskutečně zpocená a má víčka mi chtěla vypovědět službu.
Dívala jsem se na mobil, co chvíli, ale neuběhlo ani pět minut od chvíle, kdy jsem Charlesovi volala. Hlava mi klesala na pěsti a oči se mi klížily, hlava se mi neskutečně točila, když jsem je zavřela. Místnost se pořád zvětšovala a zmenšovala, nepříjemně okolo mě pulzovala.
Neměla jsem mnoho alkoholu, ale pokaždé, i když jsem toho neměla tolik na mě tak působil. Kdybych toho vypila tolik jako má přítelkyně, už dávno bych se válela na podlaze mezi mými zvratky. Lidé by na mě šlapaly a já bych byla otrávená alkoholem.
Měla jsem pocit, že uběhla naprostá věčnost. Charles nebyl pořád nikde a v mém těle se opět objevila panika. Možná to vzdal. Vždyť jsem nebyla nikdo zajímavý, nikdo pro koho by takhle měl v noci jezdit. Vždyť mě ani neznal! Proč by mě vůbec chtěl poznat? Na světě bylo tolik holek, u kterých kdyby jim řekl, aby s ním šly na večeři a ještě ten večer by tam s ním šly. Měl to být budoucí jezdec Ferrari, jejich hvězda, která jim má do týmu vehnat svěží vzduch a k tomu například vyhrát titul mistra světa. A kdo jsem byla já? Jen holka, které se právě splnil sen. Konečně jsem dostala šanci se podívat na živo na formuli 1. A co dál? Dál už nic. Už jsem klidně mohla zemřít. S klidem na duši. I když se mi hned poté začaly v hlavě rojit lidi, kterým by to jedno nebylo. Můj otec, Gabriel, Helen, usměvavý Julian s Francis a další přátelé. Poté se mi v mysli objevila má matka a já se ušklíbla. Té budu chybět zrovna. Když si žije spokojeně v Paříži a dělá, že neexistuju.
Zakývala jsem hlavou a snažila se ty myšlenky dát pryč.
Náhle jsem začala mít chuť na další sklenku alkoholu. A proto jsem na barmana zahuhlala něco ve smyslu, aby mi do sklenice nalil čistou vodku. V mžiku jsem ji měla u sebe a kopla ji do sebe tíživým pocitem u srdce.
Horko se mi rozlilo po celém těle a mě začalo být všechno jedno. Smířila jsem se s tím, že pro mě Charles nepřijede a já shniju v tom baru. Budu mít z ostudy kabát až se to dozví André a Nicholas. Vyhodí mě z novin a já budu opět jen nicka, která nic nedělá. Gabriel se to všechno dozví, bude mnou tak zklamaný, že se se mnou raději rozejde a můj otec mě nejlépe vyhodí z domu, jak jsem se chovala.
Najednou jsem měla chuť tančit, i když mé tělo nesouhlasilo a nohy neskutečně bolely. Oční víčka se mi pořád klížila, ale já se snažila doputovat k tanečnímu parketu, kde jsem to chtěla neskutečně rozjet.
Proplula jsem okolo opilých lidí a začala kroutit boky jako pominutá. Nechala jsem se nést hudbou a nechala všechny myšlenky z mého těla utéct. Kdybych nad tím vším dumala ještě déle, začala bych brečet.
Ve chvíli, kdy jsem křičela ze všech plic, se ke mně nebezpečně přiblížila osoba, která mi zaklepala na ono rameno jako ten neznámý muž. Už už jsem mu chtěla dát další facku, když jsem se otočila a zjistila, kdo to byl.
Srdce mi vynechalo úder. Hudba okolo dunila. On pro mě přišel. S rozpustilým úsměvem jsem pořád nepřestávala tančit. On se na mě díval se starostí ve svých zelených očích. Neměla jsem na ně, ale takový výhled, jelikož okolo nás všechno blikalo a zakrývalo mi tím pohled.
,,Jsi v pořádku?" zeptal se hlasitě a prohlédl si mě se zájem od mých botasek až po můj obličej. Jeho obličej se mi nemihotal jako ten od toho muže. Viděla jsem přesně, že byl unavený a utahaný. Potvrzovaly mi to kruhy pod jeho očima. Přesně jsem taktéž viděla jeho veškeré tvary obličeje.
,,Nikdy mi nebylo lépe." Charles si nad mojí odpověď jen povzdechl.
,,Pojď, musíš se jít vyspat, předpokládám, že společně s týmem nebudeš v Německu další dny." Natáhl ruku k mé, na to jsem ale zakývala hlavou.
,,Nechceš si se mnou zatančit?" zapištěla jsem, když začali hrát moji oblíbenou písničku od Jenifer Lopez On The Floor.
Charles protočil očima, na to jsem zavřela ty mé a nechala se unášet hudbou. ,,Jel jsem tady pro tebe patnáct minut, Rio. Pokud tady chceš zůstat, tak klidně, ale já se potřebuju vyspat, protože jestli si myslíš, že tady s tebou budu dřepět další hodinu, jsi na omylu." Zněl velice otráveně a zpětně to naprosto chápu. Ale s alkoholem v krvi jsem si prostě řekla, že mu to vůbec neusnadním. Dělala jsem, že jsem neslyšela jeho slova a bavila se, co to šlo. Ale nejspíš jsem přeskočila meze. Protože mě bez pardonu chytil za ruku, kterou jsem dala nad hlavu a nenechal mě ani dotančit na ten hit od mé oblíbené zpěvačky.
Zamračila jsem se na něj, ale pomalu ho bez jakýchkoliv námitek následovala. Tahal mě prostě pryč z parketu a nevšímal si lidí, kteří do mě či do něj naráželi. Dokonce ani mě, když jsem se mu snažila vysvětlit, že tam zůstanu na poslední písničku a potom budeme moct jet.
Jeho auto stálo přímo před barem, mělo stejnou značku jako jeho budoucí tým. Mělo šedou barvu a jeho světla výstražně blikala u krajnice.
Dívala jsem se na to tolik až jsem ztratila rovnováhu. Charlesovi reakci byly výborné, jelikož mě zachytil dříve, než jsem stihla spadnout. Chytil mě za opatrně za záda a přidržoval mě při mých neomalených krocích.
Ani jsem nepoděkovala. Otevřel mi rychle dveře a já se podívala na to nízké auto. Zlaté to moje. Chtěla jsem se skrčit a dát tam nohu po noze. Ale s opilostí v krvi se mi to nikterak nedařilo. Přidržovala jsem se i sedadla, ale nenašla jsem žádné východisko. Buď bych se posadila břichem na sedadlo a nebo vůbec.
,,Pojď, pomůžu ti." Charles zněl velice trpělivě, čemuž jsem se naprosto divila. ,,Skrč, hlavu," nařídil mi a já tak učinila. Rychle mi dal ruku okolo pasu, jelikož viděl, jak jsem se kymácela. ,,Teď dej to auta levou nohu." A já opět zopakovala to, co po mě chtěl. Jeho dotek mě příjemné hřál na mém boku, byl ke mně opravdu blízko, a proto jsem cítila jeho vůni. Cítila jsem v ní olej, kolínskou a něco velice jemného. Netušila jsem, co to bylo. Ale bylo to něco, co mi bylo blízké. ,,Teď pravou," vydechl a já se zachvěla, když mi jeho dech sklouzl po ušním lalůčku. Ale udělala jsem, tak jak to chtěl a byla konečně v jeho autě. Ruce z mého boku dávno zmizela, ale pořád jsem ji tam cítila. A vlastně... chtěla cítit i nadále.
V mžiku byl za volantem a rychlostí světla vyjel z chodníku.
,,Je to to samé, kterým jsi jel do Maranella?" zeptala jsem se a dívala se, jak s okolo mění budovy v nočním hávu. Byla to ale chyba, jelikož se mi ihned začala točit hlava o něco víc.
,,Jo." A to bylo všechno, co řekl. Jeho pevné ruce držely volant a já, abych se už nemusela dívat ven, si pořádně prohlédla jeho. Měl na sobě šedé přiléhavé tričko a černé kalhoty, nebo tepláky? V té tmě jsem neuměla určit. Věděla jsem, ale jedno, neskutečně mu to slušelo.
,,Proč jsi pro mě přijel?" zeptala jsem se po minutách, co jsme v tichosti jeli. Ale nenechala ho něco říct. ,,Nemusel jsi. Vždyť mě ani neznáš."
Díval se se soustředěním na noční silnici. A já vycítila, že přemýšlel a nebo mě sprostě ignoroval. Nic mi na to ale neřekl. A proto jsem odevzdaně zavřela své oči, které po tom tolik toužily. Slyšela jsem jen tiché hučení motoru a pár aut, které okolo nás projely.
Charles si s vysokou pravděpodobností myslel, že jsem už usnula, ale ještě předtím než se tak stalo, vyřkl: ,,Protože není jednoduché zapomenout na to, co jsi udělala ty pro mě."
-
No, tak tady je další kapitola :D. Jak se Vám líbila? A jak se Vám líbil Charles jako zachránce? Doufám, že jste si ho užili stejně jako Ria.
Moc děkuji za Vaše hlasy a komentáře! Moc mě těší, že Vás můj příběh baví a doufám, že bude bavit i nadále! Budu ráda i za jakoukoliv konstruktivní kritiku a za jakékoliv poznatky :D
-claire evans