,,Let's meet in our
dreams tonight."
[- - - - - - - - - -]
O tři týdny později
Od toho dne jsem si připadala jako na obláčku. Vše bylo náhle snazší a dávalo mnohonásobně větší smysl. Dokonce jsem nebyla ani nervózní, když jsem byla poprvé v mé nové práci. I když to vlastně poprvé nebylo. Ale měla jsem z toho velice dobrý pocit. Usmívala jsem se na všechny od ucha k uchu, svět byl hned lepším místem.
I další dny se to tak se mnou táhlo. S Gabrielem jsme spolu trávili, co nejvíc času. Chodili jsme různě na procházky, trávili spolu dlouhé večery a já nemohla být více šťatná. Gabriel vlastně potvrdil, že jeho pozvání na dovolenou s přáteli pořád platí a že mě tam chce mít s sebou.
Avšak já si neuvědomila jednu důležitou věc - a to velká cena Německa konající se v termínu té dovolené. Která byla důležitá nejen pro mě samotnou, ale i pro celé Nice-Marin.
Dívali jsme se s Gabrielem na film u něj doma, když jsem mu o tom řekla.
Ležela jsem právě na jeho hrudi, když jsem se k jeho tváři otočila čelem a opřela se rukami o jeho pevné břicho.
,,Gabrieli?" Podívala jsem se na něj a on se na mě podíval pohledem, abych pokračovala v tom, co jsem dělala: ,,Nemůžu s vámi jet na tu dovolenou." Zatvářil se zmateně.
,,Proč?"
,,V ten víkend jedu s novinami do Hockenheimu." Vypadal absolutně nechápavě, díval se mi po tváři jako bych tam měla napsanou odpověď toho čemu nerozuměl. ,,Do Německa na jejich velkou cenu."
Když jsem to řekla doma mému otci, vypadal jako nejšťastnější člověk na světě. Nejdříve se snažil udržet masku jen mírné rádosti, poté ho to, ale naprosto opustilo a málem byl více nadšený než já sama. A možná mě málem rozmačkal radostí v obětí. Hodně mě mrzelo, že tam nemůže být se mnou. Byl sice již v minulosti na tu francouzskou, ale nikdy ne se mnou kvůli finanční situaci a málo času.
Naopak Gabriel vypadal velice otráveně.
,,A nejde to zrušit?" Nad jeho otázkou jsem se začervenala. Chtěla jsem tam s nimi jet, za těch pár týdnů, co jsem se s nimi opět sblížila, jsem konečně poznala, co mi chybělo celou tu dobu. A jak moc mi to chybělo. Chyběli mi přátelé a jejich určitá blízkost.
Určitě bych si to s nimi užila, ale podívat se na velkou cenu... A k tomu poprvé v životě, to bylo něco. Ještě k tomu, když jsem se dozvěděla, že s vysokou pravděpodobností potkám několik jezdců a možná se štěstím, pár z nich budu moct sama vyzpovídat. Ale většinou budu mého zkušenějšího kolegu Andrého jen doprovázet, který se pravidelně účastnil většiny velkých cenách konaných po celé Evropě. Takže mi může poradit i předat důležité zkušenosti.
,,Zrušit?" Několikrát jsem zamrkala a doufala v to, že jsem ho jen přeslechla.
,,Ano, Rio." A zabořil hlavu do mých vlasů. ,,Protože pokud nepojedeš budeš mi moc chybět." Zamumlal mi do nich a já se potichu zasmála.
,,Taky bys mi chyběl." A se zasténámím si protáhla končetiny, jelikož jsme na jeho posteli leželi už něco přes půl hodiny.
A tím byla naše rozmluva o tom, že nepojedu ukončena. Protože, když jsem společně s Andrém nastoupili do autobusu, který nás měl do německého města Hockenheim dovést, to nejspíš Gabrielovi nevadilo.
Napsal mi ať šťastně dojedu a až budu na místě, mám mu napsat.
To samé jsem mu napsala zase já, jelikož se ve čtvrtek taktéž vyjížděli do Saint-Tropez. A abych nelhala, na jednu stranu mi bylo líto, že jsem s nimi nejela, na tu druhou mi má hlava i srdce jasně říkaly: JEĎ! JEĎ! JEĎ!
Po téměř čtrnácti hodinách, kdy jsme plno času strávily v kolonách jsme byli na místě. A já si vydechla, když jsem se zavrtala do postele s budíkem nařízeným na šest hodin ráno, abych se na páteční velice náročný den připravila.
André mi ještě v autobuse kladl na srdce, abych se připravila na obrovský rozruch a množství lidí. Říkala jsem si, že to nic nebude. Ve Frejusu je taky mnoho turistů. Taktéž mi řekl, abych se výsadně držela jeho, jelikož budeme chodit po celém paddocku a měl obavy o to, abych se neztratila, či nezabloudila.
Přestože jsem si myslela, že budu dalšího dne nervózní, tak jsem vlastně nebyla. Připadalo mi to tak... tak správné. Pocit nervozity jsem cítila jen u programu, který nás v ten den čekal. Bylo tam celkově pět položek a jedna z nich byla: Rozhovor v 16:40 se Sebastianem Vettelem v místnosti proto určené. Budeme vyzpovídat několikanásobného mistra světa a jezdce, který právě bojoval o mistrovský titul s Lewisem Hamiltonem. A taky s domácím závodníkem, který má podporu německých fanoušků.
Usmívala jsem se od ucha k uchu na černovlasého Andrého, když mi dal okolo krku visačku, aby všichni věděli, že jsem novinářka.
Měla jsem na sobě po kolena dlouhé, modré šaty. Na krku jsem měla náhrdelník, který jsem si šetřila jen na zajímavé příležitosti a vlasy si nechala jednoduše rozpuštěné. Říkala jsem si, že raději budu riskovat nevhodné oblečení, než to, aby mi bylo horko.
Teplota vzduchu byla okolo 25 stupňů, což nebylo nikterak špatné. Doma to bylo mnohdy horší, a proto jsem si o trochu chladnější počasí užívala.
Následovala jsem Andrého do auta, kterým jsme se měli dostat na trať. Bylo 11 hodin když jsme byli na místě.
Jakmile jsem vystoupila užasle jsem vydechla nad tím, co jsem mohla zahlédnout. Snad milion lidí, kteří se v moři různých barev týmů, snažili dostat k místu svého sezení. Ale nejvíce jsem v moři lidí viděla červenou barvu fanoušků Ferrari, který nadšeně oslavovali vedoucího celého šampionátu Sebastiana Vettela. Ta atmosféra byla neskutečná, elektrizující nadšení lidí se mírně převezlo na mě. I když jsem již roky fandila Mercedesu. Jako by na mě zapůsobila jejich energie a já se začala naklánět k jejich favoritovi.
Ještě více to na mě zapůsobilo, když jsem na čtečku před paddockem dala svoji visačku a na obrazovce se objevila má fotografie s mým jménem a já tím poprvé vkročila do paddocku. Užasle jsem hleděla na ty řady budov různých zbarvení podle týmů, kterých v nich sídlili. Na lidi v kombinézách Red Bullu, Williamsu, Haasu. Na vřavu lidí s obdobnými visačkami, foťáky, mikrofony a kamerami. Na těch pár lidí, co se fotili s jezdcem stáje Toro Rosso; Pierrem Gaslym. Francouzským jezdce, který pocházel z naprosto opačné strany Francie než jsem pocházela já. Usmíval se od ucha k uchu s tmavomodrou čepicí, která na sobě nesla název Red Bull, když fotil s chlapcem.
,,Jen pojď, za celý víkend toho ještě uvidíš," řekl s uchechnutím André, když si všiml na koho hledím.
,,Já-, tohle je něco." Neuměla jsme popsat své pocity, když jsem se otočila na muže s vráskami okolo očí, které v sobě měly chápavý pohledem. Chápal mé pocity více než kdokoliv jiný.
,,Úplně si pamatuju, když jsem přišel na svoji první cenu. Vypadal jsem přitom hodně podobně jako ty. V tu dobu dominoval Schumacher, který si podmanil celý svět motorsportu..." povzdechl si, ale nad vzpomínkou se pousmál. Potom máchl rukou a já šla ihned za ním. ,,Jdeme teď za kolegy ze Sky News. Budeme s nimi spolupracovat na pár rozhovorech," vysvětlil.
Lidé, se kterými mě André představil byli lidé z Anglie a jedna dívka z Německa, která si mě zajímavě měřila, když jsem šla po boku s Andrém. Měli jsme se s nimi sejít v bufetu pro novináře, kde zabrali stůl.
Ti lidé se ihned začali bavit s mým kolegou a já mlčela stejně jako holka s bílými vlasy naproti mě.
Nakonec, když jsem si řekla, že mě nebaví mlčet jsem se s ní seznámila. Jmenovala se Scarlet a pracovala u Sky News. Byla Němkou se skoro bílými vlasy a tmavě hnědýma očima, které vypadaly skoro až jako temnota. Vypadalo to, ale jako čistý záměr. Byl to obrovský kontrast dívat se jí do očí a na její sněhově bílé vlasy jako kdybych se v jednu chvíli dívala na slunce a v druhou do temného vesmíru. Byla doopravdy nádherná, její rysy v obličeji byly jemné a ne tolik výrazné, což ji sedělo. Měla mírně namalované oči a na rtech měla výraznou rudou rtěnku, která její zjev podtrhovala. Připadala mi sympatická a já byla vděčná za to, že jsem tam viděla konečně někoho v mém věku s kým bych si mohla rozumět.
,,Francouzska, že?" zeptala se s kočičím úsměvem na rudých rtech.
,,Ano," přitkala jsem a zazubila se na ni. Na malou chvíli mezi námi zavládlo podivné ticho, které jen přehlušoval rozhovor Andrého s lidmi ze Sky News. ,,Jsi už po několikáté na velké ceně?" zajímalo mě.
,,Poprvé a k tomu na té německé!" Na to jsem se usmála taky.
,,Já taky!" Scarlet se na mě překvapeně podívala a s nadšeným úsměvem se mě spiklenecky zeptala: ,,Tak co, Rio? Od jakého jezdce by sis nechala říct?" V hlavě mi hned vystřelil Charles, jeho jméno jsem měla na jazyku. V hlavě jsem měla jeho stisk na mé ruce, zelené oči, které se vpíjely do mých. Ale ihned jsem tu vzpomínku setřásla a snažila se dělat, že nikdy nenastala.
,,Mám přítele," vyšlo ze mě, ale Scarlet na to zakoulela úhlovýma očima.
,,Já taky, a za prvé to nebyla moje otázka," probodla mě pohledem, "A za druhé, kdo by to byl?" Děsil mě její spiklenecký pohled, který mi říkal, abych mlčela. ,,Nemusíš se bát mi to říct." Mrkla na mě. ,,Můj je Daniel Ricciardo." Nad tím jsem se mírně ušklíbla, díky bohu si toho Scarlet nevšimla, jelikož si srdceryvně povzdechla. V jejím pohledu jsem viděla: kéž bych ho tak potkala. Byl to australský jezdec týmu Red Bull s neustálým širokým úsměvem na rtech a tmavě hnědými kudrnatými vlasy, co ji zaujal.
,,Já nevím..." Podívala jsem se okolo sebe, jako bych mohla najít nějaké řešení. ,,Nejspíš Charles Leclerc." Ucítila jsem, že mé tváře mírně zrůžovely.
,,Ten nováček?" uchychtla se a zvedla obočí. ,,Sice to není můj typ, ale chápu." Mírně jsem se usmála a doufala, aby to André ani jeho kolegové neslyšeli. Podívala jsem se na ně, jak se ukvapeně baví a u toho se smějí.
,,Máš Instagram?" zeptala se mě zničehonic.
,,Rozhodně." Řekla jsem jí své jméno a když mi zavibroval mobil, začala ji sledovat taky. Měla něco okolo 5 000 sledujících, podívala jsem se na pár jejich fotek a musela uznat, že na všech byla neuvěřitelně nádherná. Nejvíce mě, ale zaujala fotka s malým černým koťátkem, kdy šlo vidět jen Scarletino černé oko a pár pramenů jejích vlasů a jinak bylo na fotce jen koťátko zaujaté něčím za kamerou.
Když zalapala po dechu, svůj pohled jsem přesunula k ní. ,,Tebe-tebe sleduje-," vydechla a vyjeveně se na mě podívala. ,,Leclerc?!" vyjekla. Tím upoutala pozornost, jak mého kolegy tak i ostatních lidí. Vytřeštila jsem na ni oči a na chvilku počkala, než se ostatní začali bavit.
,,Ano."
,,Ty se s ním znáš? No ty vole!" Zapískala a poklepala mi na rameno s užaslým výrazem. Panebože zachraň mě. ,,Když už znáš jeho, nechceš mě seznámit s-."
Jako na zavolanou mi na rameno zaklepal André s tím, že pobavit se můžeme i později, jelikož nás čekala práce. Scarlet mi na rozloučenou řekla, že mi později napíše a že se mnou bude chtít na sto procent něco podniknout a seznámit s již zmíněným australanem.
Na vše jsem sice přikývla, ale jaká byla pravděpodobnost, že bych s ní šla? Nikterak velká.
Čekala nás konference novinářů, při které se říkají ty nejdůležitější věci a podobně.
Potom přišlo to zajímavější a to první trénink, který jsme společně s Andrém strávili v paddocku francouzské stáje Renault, kde znal tým mechaniků. Ptal se jich na otázky ohledně formulového víkendu, ale i o otázky týkající se jejich běžných životů. Museli to být staří známí, jinak jsem si to vysvětlit nemohla.
Ale vidět to, cítit to dunění motorů na vlastní kůži, jen několik metrů ode mě. Cítit smrad spáleného oleje i rozpáleného asfaltu, řev motoru monopostu, když projede cílovou rovinkou. Na to bych se mohla dívat až do skonání světa. Ten slastný zvuk hrál v mých kostech i po dobu, kdy bylo všude ticho.
A navíc, když na vás kývne Carlos Sainz Jr., je to doopravdy něco. I když mi něco říkalo, že to bylo na Andrého vedle mě.
První trénink nakonec vyhrál Scarletin oblíbenec, Daniel Ricciardo, následoval ho Lewis Hamilton a v závěsu i Max Verstappen.
Poté jsme měli na půl hodniny klid, takže jsme se v rychlosti nasitili v bufetu a spěchali tentokrát již do hlediště, odkud jsme na rozpáleném slunci sledovali druhý trénink. André měl mobil u ucha a něco s někým řešil, ale přes hluk způsobený lidmi a formulemi jsem vůbec neslyšela oč šlo.
Až potom jsme mohli jít konečně zodpovídat Sebastiana Vettela, na kterého máme maximálně pět minut a ani o vteřinu déle.
,,Takže budeš jen poslouchat a nic neříkat, rozumíš? Musím se řídit striktně dle otázek, které jsme jeho PR týmu poslal předem." Důraz a důležitost v jeho hlase mi napověděl, že to nebude až taková sranda jak to vypadalo. A proto jsem souhlasila. Toto nebyl klidný rozhovor, který jsem vedla s Charlesem. Tady s Vettelem chtěli mít rozhovor všichni.
A proto, když nastal správný čas a on přišel za námi na vybrané místo v místnosti, kde se zpovídali jezdci, jak z pocitů z trati, tak z výkonu, který podali v prvním a druhém tréninku.
Vše šlo, tak jak mělo. Sebastian vypadal velice čile na to, že ho pravděpodobně čekalo mnoho rozhovorů. Někdy se usmál nad otázkou, kterou mu podal André. Za Sebastianem v červeném tričku s malým logem Ferrari na pravé části hrudi, stál jeho poradce a trpělivě čekal na konec rozhovoru.
Vedoucí pohárů jezdců se usmál při poslední otázce, jestli si myslí, že by mohl v Hockenheimu vyhrát.
,,Jistě, že ano. Publikum je výborné, ale před kvalifikací a závodem musíme být opatrní. Kdo ví, co se ještě může stát." Na to jsme se rozloučili a Sebastian se přemístil na druhý konec místnosti. A společně s Andém jsme spěchali, abych zpovídali šéfa strategie francouzské stáje...
[- - - - - - - - - -]
Padla jsem na postel a připadala jsem si polomrtvá. Netoužila jsem po ničem jiném než po sprše, klidu a posteli. Mobil jsem měla vedle sebe, když mi zavibroval. Věděla jsem, že to byla Scarlet, jelikož mi slíbila, že mi večer napíše. A proto jsem to nebrala nikterak na zřetel a šla se vysprchovat, abych ze sebe smyla pot.
Po vysprchování jsem se cítila jako znovu zrozená, vysušila jsem si vlasy, dala okolo sebe ručník a šla se konečně podívat na to, co mi Scarlet napsala. Nebo to možná byl Gabriel! Hrklo mi hlavou a já spěchala ke svému mobilnímu telefonu.
V tom spěchu jsem naprosto zapomněla psát Gabrielovi. A vlastně se usmála, když mě obalil pocit toho, že mu zavolám a řeknu mu, co všechno jsem zažila. A taky, jak se mu líbilo první den v Saint-Tropez. Hned po víkendu, kdy budu doma, jsem tam za nimi chtěla jet. Aspoň na pár hodin.
Zapnula jsem svůj mobil a s čirým překvapením hleděla na člověka, co mi napsal. Nebyl to Gabriel ani Scarlet. Se zájmem jsem rozklikla to, co mi napsal na Insagram.
Charles Leclerc: viděl jsem tě dneska správně? nemusíš mě sledovat, abys se mnou byla, stačí mi jen napsat :D
Já: Viděl jsi na sto procent špatně, nikde v Hockenheimu jsem nebyla.
Charles Leclerc: v Hockenheimu říkáš, jo? hmm zvláštní, že jsem tě viděl. mimochodem v těch modrých šatech ti to slušelo Ro.
Srdce mi podivně zabušilo. On mi dal přezdívku? Nikdo mi tak neřekl od té doby, co se moje matka odstěhovala do Paříže, aby si splnila sen být někým víc, než jen ženou pracující v kosmetickém salonu. Od té doby mi jen pravidelně posílala peníze na narozeniny a na Vánoce.
Já: Doporučuji ti si zajít na vyšetření očí, Charlesi, protože sis mě s někým rozhodně
spletl ;)
Už už jsem si myslela, že neodepíše, jelikož mu trvalo dlouho, než zprávu odeslal. A proto jsem dala mobil na postel a šla si obléknout své věci na spaní.
Charles Leclerc: ty šaty ti zvýraznily oči a taky jsi vypadala ztraceně jako malé štěně.
Na to jsem jen poslala zamračeného smajlíka a hned poté:
Já: Jak bych mohla? Když tam nejsem?
Charles Leclerc: haha, pořád čekám na to až mi napíšeš, abychom spolu mohli jít na slibovanou večeři a ty nic.
Já: Možná se mi... nechce?
Charles Leclerc: tak já řeknu datum a čas a ty jen přijdeš, platí? protože ta domluva s tebou stojí za starou belu, před měsícem jsem ti o tom řekl a ty pořád nic.
Naprosto ignoroval zprávu o tom, že se mi nechce a dříve, než jsem stihla něco napsat už měl všechno vybrané. A já žasla nad jeho rychlostí. I když byl to jezdec formule jedna
Charles Leclerc: 5. srpna v monacké Le Grill, Ro. čas ti ještě napíšu, nebo když se ještě tento víkend nebo někdy uvidíme ;)
Začala jsem se modlit, aby ta chvíle nenastala. Překvapivě jsem se, ale nad jeho zprávou pousmála. To, co mi přišlo na mysl byla výmluva, která by jej mohla zastavit. Mohl by si říct, že do toho raději nepůjde a že si řekne, dobře, dobře, tak asi nic. Zavládla ve mně logika, jelikož jsem mu na to odepsala:
Já: Nemůžu, mám přítele.
Charles Leclerc: na nic takové jsem se neptal, ale dobře, klidně mu vzkaž, že pokud by chtěl, může jít s námi, ale bude si muset vzít jako doprovod někoho jiného, jelikož na tu večeři máš jít se mnou a ne s ním.
Já: Ještě uvidím.
Charles Leclerc: a jak se jmenuje ten tvůj přítel?
Já: To tě nemusí zajímat.
Charles Leclerc: zajímavé jméno, nikdy jsem o To tě nemusí zajímat neslyšel, ale dobře.
Já: Řekl ti někdy někdo, že jsi otravný?
Charles Leclerc: já o sobě jen slyšel ty dobré věci, znáš to, Ro. budu se na tebe těšit zítra a nezapomeň mi držet palce, když se pojede kvalifikace.
Já: No to určitě.
Charles: beru to jako ano, sladké sny.
Na to jsme mu nic neodepsala a raději se podívla na to, co přidali moji přátelé na Instagram. Bylo tam několik videí, jak jsou spolu na pláží a běhají do vln, selfies jak mají piknik a pózují jako pitomci. A poté fotka Helen s Gabrielem, kde se oba křenili. Objímal ji okolo pasu a ona se na něj tiskla. Gabriel na sobě měl jen červené plavky, díky čemu jsem mohla opět vidět jeho pevné tělo. Helen měla černé bikiny, které jí zdůrazňovaly postavu. Stála taktéž na špičkách, aby byla aspoň o trochu vyšší.
Mírně jsem se nad tím pousmála, ale... Ale u srdce mě píchl osten žárlivosti. A má radost z mého dne vystřídal podivný chumel špatných pocitů. Gabriel se mi neozval, i když mi slíbil, že mi bude psát nejvíce jak to jen půjde. Na druhou stranu byl nejspíš moc zaujatý krásou Saint-Tropez. S tím jsem vypnula mobil a říkala si, že další den bude ještě lepší, než ten předchozí. Čekala mě má první kvalifikace a já se neuměla dočkat toho až ji uvidím na vlastní oči...
-
Tak co říkáte na tuto kapitolu? :D Doufám, že se vám líbila :D Těšte se na další, protože ta bude doopravdy něco ;)
-claire evans