Harry
Otevřu oči, když následující den uslyším otevírání dveří. Posadím se a sleduji, jak dovnitř nakoukne hlava s blonďatými vlasy. Jakmile se ujistí, že je tu správně, vejde dovnitř.
„Zdravím," řekne a na jeho tváři se vytvoří malý úsměv. „Posílá mě Liam, abych vám donesl nějaké věci," pronese a na noční stolek mi vyloží vedle klíčů od auta a peněženky, což byly jediné věci, které jsem u sebe měl, mobil, nějaké ovoce, džus a čokoládu. „To jídlo na seznamu nebylo, ale řekl jsem si, že by se vám mohlo hodit, protože přiznejme si to, v nemocnicích vaří hrozně." Překvapeně nadzvednu obočí nad jeho starostlivosti o mě.
„Děkuji." Usměv mu opětuji a pozoruji, jak tašku s oblečením a hygienickými potřebami pokládá vedle mé postele.
„Nevěděl jsem, jak dlouho tu budete, tak jsem vám vzal věci na týden. Ani mi nechtěli říct, co se stalo." Na jeho tváři se vytvoří smutný úsměv a já se vžiju do jeho situace. Soucitím s ním.
„Říkali, že si mě tu nechávají ještě jednu noc na pozorování, údajně mám v krvi zvýšené hladiny nějakých látek a oni neví proč. Jinak jsem si jistý, že se to brzo od Louise dozvíš." Při vyslovení jeho jména mi poskočí hlas, aniž bych si to uvědomil. „To jsem jim nestál ani za to, aby sem přišli osobně?"
Neodpoví. "Chápu."
Niall
Nemohl jsem mu říct ano, místo toho jsem raději mlčel a nic neříkal.
„Tak já už půjdu, pokud nic nepotřebujete. Kdybyste cokoliv chtěl, moje číslo máte u té čokolády." Smutně se usměji a s jeho poděkováním odejdu.
Projdu skrze nemocniční chodbu a zastavím se u dveří, o nichž vím, že skrývají Liama a ostatní.
Když otevřu, naskytne se mi pohled na kluka, jehož tvář je obmotaná různými obvazy a z nosu a z žil mu vedou jakési hadičky. Místnost naplňuje pípaní přístrojů a tichy pláč matky přítomného, která přijela jen před pár minutami.
Z druhé strany sedí jeho sestra, jejíž hnědě kudrnaté vlasy jsou staženy do culíku. Zatímco jednou rukou svírá ruku nemocného tou druhou tu Liamovu. Vedle Liama sedí na židli Louis s kruhy pod očima a mrtvolným výrazem. V hlavě si stále pokládám otázku, proč jsou všichni tady a ne u Harryho.
Nikdo z nich mi nevěnuje jediný pohled, všichni jsou příliš zabráni do pozorování těla, jehož puls se promítá na obrazovce vedle postele. Nemusím být lékař na to, abych řekl, že ještě zdaleka nemá vyhráno.
Potichu, jako bych nechtěl narušit tu smutnou a depresivní atmosféru, která mě vždy odpuzovala, přejdu k Liamovi. Konečně mi začne věnovat pozornost a naznačí, ať jdeme ven.
Když za sebou zavře dveře, hluboce si povzdechne a zhroutí se na židli.
„Ten kluk je jeden z nejhodnějších lidí, jaké jsem kdy potkal, toto si sakra nezasloužil." Pozoruji jeho zachmuřený výraz a sám si vedle něj sednu.
„Říká se, že všechno se děje z nějakého důvodu." Je to nejspíš místní atmosférou, nebo pochmurnou náladou všech přítomných, ale pro jednou mě opustí věčně veselá nálada a přejdu na vážnou notu.
„Za to všechno můžu já." Pokroutí hlavou a semkne prsty v pěst.
„Určitě za to nemůžeš ty," povzbudím ho a poplácám po zádech, i když jsou mé pokusy o zlepšení nálady marné a naivní, aspoň něco. Nesnáším, když lidé kolem mě trpí.
„Můžu, kdybych Louise nevyhnal z bytu, byl by uvnitř a Harry by tam nenašel Adena samotného. Vlastně se ani nedivím, že mu přeplo. Komu by ne, kdyby našli byt svého přítele prázdný, jen s někým o kom víte, že by vás nejraději zabil." Aniž mě zasvětí do úplného příběhu, začínám si dávat dvě a dvě dohromady, pomalu mi dochází, co se stalo a proč nikdo není u Harryho.
„Nemůžeš za to, nikdo za to nemůže, prostě se to stalo. Všichni byli ve špatný čas na špatném místě, to je cele." Bez toho, abych si to uvědomoval, bráním i Harryho, nemám k tomu důvod, ale je mi ho prostě líto. Ten výraz, který měl, když zjistil, že se na něj Liam s Louisem vykašlali, byl ten nejsmutnější a nejzklamanější jaký jsem viděl, i když to celkem dobře zakrýval.
„Svět je zvracený, špatný, nespravedlivý." Narovná se a jeho výraz se promění v nepřítomný.
„Na to jsi přišel až teď?" zeptám se trochu sarkasticky a pobaveně.
Neodpoví mi, proto začnu mluvit já. Nemám mezi lidmi rád to pověstné ticho, stresuje mě to. „Dal jsem Harrymu všechny věci, které jsi mi nadiktoval."
„Co on na to?" zeptá se, ale vypadá, že ani moc nejeví zájem o odpověď. To mě za něj trochu zamrzí.
„Usmál se a poděkoval," odpovím popravdě. „Nikdy jsem ho neviděl tak zničeného a smutného," dodám po chvíli ticha, mám pocit, že by to měl Liam vědět.
„Má co chtěl." Liamův výraz ještě více ztvrdne. Jde vidět, že chce něco dodat, ale odpustí si to.
„Toto určitě nechtěl," odpovím ve vteřině zcela automaticky a vysloužím si tím od něj pohoršený pohled, ignoruji to. Zvednu se a odejdu.
„Kam jdeš?" křikne po mně Liam.
„Za někým, kdo potřebuje něčí přítomnost, když se na něj všichni vykašlali," odseknu a rozejdu se zpátky k Harryho pokoji.
~~~~
Vyvrhel, přesně tak si připadám, když se se mnou Liam ani Louis nebaví. A to všechno jen proto, že chodím každé odpoledne za Harrym, jehož stav se zhoršil, a proto se jeho pobyt v nemocnici prodloužil. Ať si doktoři povídají, co chtějí, je to kvůli žalu, který ho sžíra zevnitř.
Místo vzteku se v něm začíná hromadit smutek a zklamání, vidím to. Pokaždé, když vejdu do jeho pokoje, je v jeho očích naděje na to, že se za dveřmi skrývá Liam, nebo lépe Louis.
Nemusel nic říkat, abych mezi řádky vyčetl to, že ho miluje. O to víc s ním soucítím. Svého činu lituje, ne tak kvůli Adenovi, ale kvůli ztrátě lidí v jeho životě. Dneska za ním nejdu, protože jsem ho konečně dokopal k tomu, aby o tom řekl své mamce, která ho přijde navštívit.
Sedím ve své kanceláří, cítím na sobě Louisův pohled. Najednou prudce vzhlednu a přistihnu ho tak, jak na mě zírá.
„Co je?" zeptám se a on jen pokroutí hlavou.
„Nic," odpoví nakonec, ale já vidím, že má něco na srdci. Dostal bych to z něj, ale nějak nemám náladu.
Po chvilce jeho oči znovu setrvávají na mně a opět vzhlednu a on až poskočí.
„Louisi, proč na mě, sakra, zíráš?"
Chvilku mlčí, zřejmě si v hlavě přebírá, co chce říct a váha, jestli to vůbec vysloví.
„Chci se tě na něco zeptat," pronese tak potichu, že ho sotva slyším. Mam pocit, že se bojí mé reakce.
„No, ptej se." Založím si ruce pod bradou, kterou si o ně opřu. Zahledím se modrých očí, které v sobě skrývají více, než si umím představit.
„Jak je na tom?"
Upřímně čekal jsem, že taková otázka jednou přijde. Ani člověk, jehož srdce by bylo z kamene, by nedokázal zůstávat v nejistotě, obzvláště když dotyčný měl být už dva dny v práci.
„Jak je na tom kdo?" hraju blbého a nadzvednu obočí. Tento rozhovor jsem si v hlavě přemítal již dříve a tak mám dokonale připravené odpovědi.
„Ty víš, kdo." Mírně se zamračí.
„Ty víš kdo, bavíš se snad o Voldermortovi?" nevydržím to a trochu po něm vyjedu. „To nejsi, sakra, schopný vyslovit ani jeho jméno nebo co?"
„Fajn, jak se má Harry?" rozhodí rukama v obranném gestu, protože se mu zřejmě nezamlouvá útočný tón s ním, jak mluvím.
„Mizerně, ale to by si věděl, kdyby si se za ním aspoň jednou zastavil," odseknu vyčítavě a znovu se začnu věnovat své práci.
„Udělal věc, která se neodpouští," vyjede po mně a já se zhluboka nadechnu, abych taky nevypěnil.
„Kdo z nás ne, Louisi?" zvýším hlas a jsem nucen věnovat mu opět pozornost. „Neříkej mi, že si nikdy neudělal přešlap, ten chlap tě, sakra, miluje, tak se přestaň chovat jako by to byl sériový vrah. To, co udělal, bylo kvůli strachu o tebe, copak to nechápeš? Myslel si, že ti Aden ublížil, proto udělal to, co udělat. Ano, přehnal to a asi ho to tak úplně neomlouvá, ale to nemění nic na faktu, že toto si od tebe nezaslouží." S každým slovem přidávám na hlase a zvedám se ze své židle, zatímco Louis se do svého koženého křesílka propadá níž a níž. „Hlavně se mi teď nesnaž namluvit, že k němu, sakra, nic necítíš, protože já vím o opaku."
„Dobře, zítra za ním zajdu," odpoví přidušeně, protože ho očividně můj proslov zaskočil a ochromil.
„To bych ti radil." S těmito slovy se zvednu a dramaticky třísknu dveřmi, aniž bych přemýšlel o tom, že bych se měl vrátit do kanceláře a pracovat.
~~~~
Louis
Když vejdu do podniku, uslyším vyzývavou hudbu, která pasuje do tlumených světel zbarvených do červena. Nezajímají mě ostatní, jediný můj cíl se nachází přímo ve středu pozornosti.
Na podiu u tyče sleduji, jak se mu napínají všechny svaly pokryte nejrůznějšími testováními. Nelibí se mi, že ho tu sledují všichni, ale nic s tím neudělám.
Očima putuji po těle, jehož vlastník si smyslně kouše ret a sjíždí dolů podél železné tyče. Je to sice show pro všechny, ale já vím, že ten tanec věnuje jenom mě.
Vlasy mu padají do obličeje, ale on nevypadá, že by mu to vadilo, místo toho jednu nohu obmotá kolem železa a zakloní se dozadu tak, že se jeho páteř prohne jako luk, přičemž pomalu klesá dolů. Jakmile se mu vlasy dotýkají podlahy, jedním pohybem se vyhoupne a otočí se ke mně zády, abych měl výhled na jeho zadek, který se přede mnou kroutí.
Sáhnu do kapsy a vylovím z ní bankovky, které vzápětí skončí za jeho růžovými boxerkami. Částka, kterou jsem mu dal, není malá a on to ví. Dostanu dnes více než ostatní.
Rukama nad hlavou se prsty chopí tyče, a jak nejpomaleji to jde, začne podél ní sjíždět dolů. Když se jeho kolena nacházejí v úrovni mých očí, rozevře je.
Najednou klesne na kolena a po čtyřech přejde přímo přede mě. Nakloním se co nejblíže to jde a uchopím jeho tvář do svých dlaní. Věnuji mu hrubý a vášnivý polibek a pociťuji, jak mi začínají být kalhoty poněkud těsnější.
Když se ode mě s hravým úsměvem odtáhne, nesouhlasně pokroutím hlavou a nadále sleduji jeho představení. Svaly se mu smršťují a napínají, když se kroutí okolo tyče a já se nestačím vynadívat na jeho pevné tělo krášlené inkoustem pod pokožkou.
Když se ke mně znovu otočí zady, dám mu za boxerky další bankovku ještě vyšší než tu předtím. To je pro něj jasný signál toho, že se má opravdu začít věnovat jen mně. Udělá poslední otočku kolem tyče, a jakmile jeho zrak padne na výši bankovky, nadzvedne obočí, zatímco já si hraji prsty se svým rtem a čekám na něj.
Kývne někam dozadu a za minutku přiběhne další tanečník, ještě si ti dva věnují polibek pro diváky a potom konečně tmavovlasý kudrnáč sleze dolů přímo na můj klín.
Natažené ruce si lokty opře o má ramena a nechá se ode mě vášnivě líbat, zatímco se mi zadečkem vrtí na klíně.
Jednou rukou mi začne po hrudi putovat níž a níž, dokud mi nezajede pod poklopec, přesně v ten moment zavzdychám a ustanu v polibcích, nechám ho, aby mě obšťastňoval.
„Pojď někam, kde je více klidu," zašeptám mu do ucha a on pokroutí hlavou.
„Nesmíme s nikým spát, promiň." Jeho chraplavý hlas se mi dostane pod kůži a prožene mnou ještě větší vzrušení. Je to poprvé, co jsem ho uslyšel promluvit.
„Nemusíme spolu spát, stačí, když mi ho vykouříš, kurvičko," odpovím a on na chvíli ustane ve všem, co dělá.
„Nezasloužíš si to, Louisi."
„Budu hodný slibuji, Harolde."
Najednou všechno v mé hlavě ustane a jediné, co mi po snu zůstane je stoják v boxerkách. Kam ses to dopracoval Louisi?
Zhluboka se nadechnu a vyklouznu z měkké postele. Mám dneska volno a moc dobře vím, na jakou věc ho musím využít. No musím, sám nevím, možná to chci.
Tak jako každé ráno volna si uvařím kávu, zaliji cereálie mlékem, obleču si něco, v čem můžu strávit zbytek dne a zapnu televizi. Nevnímám děj, který se v ní odehrává, jen prázdným pohledem sleduji směsi barev skáčících po obrazovce.
V hlavě mám kompletně vymeteno, jsem jako prázdná láhev, jejíž obsah se vylil. Nepřemýšlím o tom, co bylo, je a bude, prostě sedím a koukám do prázdna, dokonce i televizi jsem po pár minutách vypl.
Litoval bych se, ale pokaždé co se o to jen pokusím, přijdu na to, že si za to můžu sám. Jsem zmatený sám v sobě. Milovat někoho jako Harry je špatné, kdybych ho potkal jindy za odlišných okolností, nejspíš by se na mě díval jako na poslední nic na Zemi. Což mě přivádí k otázce, jak jsme se vlastně poznali.
Soustředím se, jak moc chci, ale nemůžu si na nic vzpomenout, rok mého života mi v hlavě chybí a ten fakt, že s tím nic nenadělám, mě přivádí k šílenství. Samota mě nutí bláznit, protože jediným mým společníkem jsou mé myšlenky.
Pohledem sjedu ke zdi, na níž jsou pořád vidět fleky od krve. Hlavou se mi prožene obraz na noc před pár dny, jenž to celé změnila.
„Panebože," vydechne Liam a já ho odstrčím, abych uviděl z čeho je tak zděšený.
Na podlaze v kaluži krve se valí Aden, kterého jsem pres pohmožděniny ve tváři poznal jen odhadem. Naproti němu sedí Harry s rukama ve vlase šeptající si něco sám pro sebe. Horší pohled se mi nikdy nenaskytl.
Liam okamžitě přiskočí k Adenovi a začne zjišťovat, jestli vůbec žije, Zatímco já neschopen jediného slova nebo pohybu stojí, v mezidveří paralyzován tím výjevem. Najednou vidím, jak se Harryho tělo sune k zemi do bezvědomí.
Neváhám ani sekundu a přiskočím k němu. Srdce mu buší neskutečnou rychlostí, ale i přes to notevírá oči. „Harry." Ucítím na tváři slané slzy zoufalství, když s ním třesu, aby se vzbudil. Nic.
„Prosím, Harry." Přejedu mu dlaní přes obličej a mu se lehce zachvěji víčka. Mysl se mi naplňuje nejčernějšími myšlenkami smutky, zoufalství a pocitem, který je tak zdrcující, že ho nedokážu snést ani další minutu.
„Harry, Harry, Harry," zopakuji již po několikáté zoufalým tónem a přivinu si jeho tělo do náručí, zatímco on kolem mě, zřejmě poslední silou, kterou dokázal při slabém vědomí vyvinout, obmotá paže, jenž za pár vteřin opět ochabnou.
„Louisi, jen omdlel, nic mu není. Aden teď potřebuje větší pomoc." Liamova slova ke mně dolehnout a zanesou zpět do reality. Nechci je slyšet ani poslouchat. Nemůžu přijmout pravdu o tom, co se tu stalo, protože vím, že jakmile ten moment přijde, nebudu se na něj dívat stejnýma očima.
Jakmile vzpomínka skončí, začne se mi v hlavě přehrávat znovu pořád dokola. Ten obraz, ve kterém mi bezvládně leží v náručí mě ničí uvnitř mě samotného. Od toho momentu, kdy ho odvezla sanitka, jsem ho neviděl. Nenasel jsem v sobě odvahu, jako bych se bal, že při pohledu do jeho smaragdových očí nenaleznu nic krásného, ale jen temnotu jeho duše. Jak se ale znám, sám bych se nechal temnotou dobrovolně pohltit.
~~~~
Kráčím nemocniční chodbou a pozoruji množství lidí, někteří pospíchají na operační sály, jiní jen pláčou, někteří se radují z dobrých zpráv od doktorů a pak tu jsou takoví jako já, co prostě jdou a nevědí, co očekávat.
Minu pokoj Adena, ve kterém jsem byl už mnohokrát, a pokračuji dál. Jakmile se ocitnu přede dveřmi hlásající číslo, za kterým se on skrývá, dojde mi odvaha. Jaká bude jeho reakce, bude křičet, zuřit? A co já? Jsem vůbec připraven na to, co uvidím, koho uvidím?
Zhluboka se nadechnu a zmáčknu kliku. Dávám si načas, než pootevřu jen na malou škvíru, skrz kterou vidím jen málo, proto dveře otevřu dokořán a zavřu je za sebou. Pohled však celou dobu nechávám někde na podlaze, až když mi jiná možnost nezbývá, ho zvednu.
Zastaví se mi dech při pohledu do smaragdových očí, nenalézám v nich temnotu, jen nějakou zvláštní podobu smutku, který vyzařuje z celého jeho těla. Pod očima se mu rýsují tmavé kruhy a mám pocit, že je hubenější než posledně.
Po malé chvilce, co na sebe oba nestydatě hledíme, se jeho koutky začnou vytahovat do úsměvu a tím tak vytvoří ďolíčky v jeho tvářích. Není to ten výsměšně pohrdavý úsměv, je to prostě znázornění radosti, kterou právě pociťuje z mého příchodu.
„Můžeš jít i blíže, nekoušu." Chraplavý hlas je snad ještě více nakřaply, a přesto mě překvapí jeho slabá intenzita. Mezitím, co se k němu přibližuji, všímám si, že jeho kůže je více bledá než obvykle, možná je to světlem, možná se mi to zdá, sám nevím.
Když jsem jen na krok od něj, spustí nohy z postele a posadí se tak, že jsme přímo naproti sobě. Najednou si mě k sobě jeho silné paže přivinou a já vdechnu omamnou vůni jeho těla. Zaboří si obličej do prohlubně u mého krku a vnímá všemi smysly mou přítomnost, vím to.
Nevím, jak bych se měl správně cítit, ale pociťuji bezpečí a jistotu pramenící z jeho náruče, což je vzhledem k momentální situaci neuvěřitelný paradox. Cítím, jak mu pod tenkou látkou trička divoce buší srdce a prsty krčí pro změnu moji mikinu.
Když však ucítím na pokožce mého krku slzy, všechno ve mně exploduje.
„Omlouvám se, měl jsem přijít dříve," řeknu a zabořím nos mezi jeho vlasy, neodpoví, jen mě drží v náručí. Chtěl jsem na něj být ještě naštvaný, ale copak to jde?
Po chvíli se odtáhne, a aniž by cokoliv řekl, si mě prohlíží od shora až dolů. Mírně se zamračím, ale úsměv mu na tváři zůstává. Nevím, co si o tom myslet, je šťastný, ale zároveň zklamaný, takový mam pocit a nelíbí se mi. Prokáže je smutný a zklamaný kvůli mně.
„Jak se ti daří?" zeptám se a začnu si přitahovat židli, abych se mohl taky posadit, on mě však zadrží a poklepe na postel, abych si sednul vedle něj.
„Jde to. Vlastně mám pocit, že můžu s klidem jít domů. Už předevčírem jsem chtěl podepsat revers, ale Niall mi to rozmluvil."
Zaregistruji, že Nialla oslovuje jménem, místo klasického Horan s hořkým podtónem.
„Co ti vlastně je?" zeptám se se zájmem a přisednu si k němu blíže. Teplo jeho těla mě příjemně uklidňuje.
„To sám pořádně nevím, ani doktoři. Prostě se mi nahromadilo moc adrenalinu v krvi, ale proč, to už nikdo neví. Teď mi dávají nějaké léky na uklidnění a každý den si tu povídám se cvokařem. Zítra by mě už ale konečně měli pustit." Zní vyčerpaně, radost z mého příchodu vyprchala, a i když nepochybuji, že je víc než rad, že tu jsem, stále mu něco chybí.
„Chybíš mi," vypustím ze sebe slova, která jsem ani nevěděl, že chci říct. Netuším, kde se vzala, ale až když jsem je vyslovil nahlas, uvědomil jsem si, jak krutě pravdivá jsou.
„Ty mně taky," odpoví a já si uvědomím, že způsob jakým cítíme stesk, musí být něčím zvláštní. Přestože právě sedíme vedle sebe, chybíme si.
„Louisi, vím, že mě nebudeš poslouchat, naštveš se, ale já už vím, kdo nám celou dobu posílá ty výhrůžné zprávy."
-Nový díl je tady a je oficiálně (snad se nepletu) nejdelší díl v Dreamerovi vůbec :D Má 3131(magické číslo) slov a ja popravdě uvažovala jestli to nedát na dvě části, když vezmu v potaz, že normálně mívají kolem 1500 :DD
-Anyway chtěla bych poděkovat všem, úplně úplně všem co kdy hlasovali pro můj příběh, nebo napsali komentář moc si toho vážím a bez vás bych nejspíš přestala někde u 5. dílu :DD Pevně doufám, že kvalita dílů se teď zlepšila, protože si s nimi dávám více práce...pokud to nejde poznat, tak toto prostě ignorujte :D
-Dále chci poděkovat kazdemu kdo hlasoval o to, ktery z Louiho snů proměním v samostatný příběh:) Ještě pořád můžete hlasovat(viz. Poznamka autora u minuleho dílů)
-Každý kdo čte poznámky autora napište mi prosím do komentářů toho "smajlika" → *.*
-Jinak chci říct, že už brzy vydám další příběh(zase tři díly)(už musíte být zamotani AF), tak se snad máte na co těšit. Někteří tady to ví, protože jsem je zavalila obrázky :'D (vyhrál ten první btw.)
-Nezapomněte na komentáře a votes...kdybyste cokoliv potřebovali nebo měli dotaz, nebojte se ozvat:)
Těším se na vás u dalšího dílu
Sabi
PS: Nevadí vám tak dlouhé poznámky autora?:D Věřte mi krotim se:D