,,You got 2 choices:
1. Do it now
2. Regret it later"
[- - - - - - - - - -]
První, co jsem udělala, jakmile odešel, poslala jsem rozhovor Nicholasovi a doufala v to, že se na mě nijak nenaštve. Protože jsem nevedla rozhovor podle jeho otázek, ale tušila jsem, že jsem byla blízko. Jelikož jsem si zpětně otázky četla a nebyla jsem tak mimo, jak jsem si myslela. V plno bodech jsem se s těmi jeho dokonce sjednotila, takže jsem z toho nakonec neměla až tak špatný pocit. Vlastně byl příliš dobrý, což nikdy nevěstilo nic dobrého.
Se smíšenými pocity jsem soubor odeslala a prudce si oddechla. Z místa, kde jsem stála jsem se opět přemístila do křesla, kde jsem odložila mobil na stůl a válela se tam dobrých několik minut. V hlavě mi to šrotovalo. Pořád jsem se ale neodvážila podívat na svůj instagram, i když jsem měla nutkání ho hned otevřít a ověřit si, že to byl doopravdy on.
Před očima jsem měla jeho úsměv. Dolíčky, které se vytvořily pokaždé, když se usmál, nebo smál.
Pokaždé když jsem ho viděla na obrazovce televize, myslela jsem si o něm, že to není špatný člověk, ale nikdy jsem ho nevnímala nijak výrazně pozitivně. Vlastně já ani můj otec jsme ho nikterak nevnímali. Až do teď.
Ještě bych tam proseděla pár minut, kdybych si neuvědomila, že mám od té chvíle volno. A to absolutní. Bez školy, praxe i brigády.
Zaúpěla jsem, když jsem vstala a šinula se ven z místnosti a celé budovy novin. Pozdravila jsem a popřála vše dobré recepční, která ke mně první den nebyla zrovna nejmilejší a kupodivu se na mě usmála a popřála mi pěkný den. Což mi ho zlepšilo.
Jakmile jsem byla za hodinu doma, svezla jsem se na gauč a bezmyšlenkovitě sáhla pro mobil, kde jsem viděla upozornění, které na mě číhalo dobrou hodinu a půl.
@charlesleclerc Vás začal/a sledovat
Pořád jsem tomu neuměla uvěřit. Hleděla jsem na ty písmenka a snažila si namluvit, že to je jen sen. Že žiju v jiné realitě a pokud se probudím, budu opět tam, odkud jsem přišla. Prohrábla jsem si vlasy, když jsem se přiměla nebýt zbabělec a podívat doopravdy se podívat na jeho profil. Přece to neuvidí, chlácholila jsem se a snažila se ztišit tlukot mého srdce.
Netušila jsem z čeho jsem byla natolik nervózní, abych cítila tep ve svých žilách tolik až to bylo nepříjemné. Ale nakonec, když jsem otevřela jeho profil a začala ho sledovat taky a doufala, že se mezi těmi devadesáti pěti tisíci lidmi ztratím.
Vzápětí jsem odložila mobil, pustila televizi a tím započaly dny nudy, uklízení a snažení se dočíst již zaprášené knihy v mé knihovničce.
Procházela jsem se po Frejuzu, byla navštívit Francis s Julianem v krámku. A při zeptání jestli nechtějí pomoct, jen zakývali hlavou a s úsměvem mě vyprovodili s nákupem ze dveří.
Gabriela jsem za tu dobu ani jednou neviděla, i když jsem chodila na své oblíbené místo častěji a procházela jsem se více, než bylo zdrávo. Každým dalším dnem se v ulicích města objevovalo více a více turistů, moře se oteplovalo a s tím se i změnila nálada ve městě. Hleděla na svůj mobil pořád dokola, jako bych tam mohla objevit něco čím bych se mohla zabavit. Čekala jsem totiž zprávu od jednoho ze staršího páru. Jelikož toho na ně muselo být hodně. Jednou jsem to už nevydržela a zavolala Julianovi na telefon, na mou nabídku se jen zasmál a mile mě odmítl. Po típnutí rozhovoru jsem zaťala zuby a měla chuť něco zničit.
Neměla jsem na ně být naštvaná, doopravdy neměla. Nemysleli to se mnou sice špatně, ale neuměli naopak pochopit to, že by mi tím pomohli, což mě velice rozčilovalo. Měli za to, že jsem pracovala až moc. Vždyť jsem ale nic nedělala!
Nic nedělání mnou cloumalo ze strany na stranu až jsem si na internetu začala hledat nové brigády. Jedna z možností byla bezpochyby prodavačka zmrzliny na červen a červenec, další byl post servírky v místní turisticky oblíbené restauraci. Napsala jsem životopis do obou, ale cítila, že tyto místa budou obsazeny bleskovou rychlostí.
Dny ubýhaly neobyčejně rychle. A já netušila, co dělat. Ani čtení knížek či sledování seriálů mi nikterak neudělalo radost. Ležela jsem právě na gauči a snažila se nevnímat horký vzduch planoucí z venku. Jela se právě Velká cena Rakouska a zatím to vypadalo na velice zajímavý závod. Jezdci z různých stájí odstupovali jako na běžícím páse a můj otec naprosto nechápal, když vůz Lewise Hamiltona ztratil výkon. Pro Mercedes to byl velice špatný den, jelikož i jejich druhý jezdec musel odstoupit díky technickým problémům.
Jenomže, to čeho jsem si taky všimla, že už se můj otec několik závodů v řadě zajímá o monopost číslo 16. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem tom nebyla stejně. Od doby, co jsem ho měla možnost poznat, jsem mu začala podvědomě fandit. A to jsme s mým otcem byli fanoušci Mercedesu do morku našich kostí.
Pozorovali jsme oba závod naprostém tichu, když mi najednou v jednu chvíli začal zvonit mobil jako pominutý. Vyskočila jsem rychle z pohodlí pohovky, natáhla se pro něj. Bylo to cizí číslo, které mi právě volalo.
Na malou chvíli jsem si říkala, že to nechám dozvonit. Pokud by to bylo něco akutního, zavolali by přece znovu... Ale nakonec s podivným šimráním v břiše hovor zvedla.
,,Prosím?"
,,Zdravím, Rio, jsi to ty?"
Ten hlas mi byl povědomí, ale neměla jsem tušení, kdo mě to vyrušoval v neděli odpoledne. Telefon ten hlas tak zdeformoval, že jsem si ho nikde neuměla přiřadit.
,,Kdo tam?" zahuhlala jsem a raději se přemístila z obýváku do svého pokoje, jelikož jsem zaslechla mumlání svého otce. Protože pokud se prý chci s někým vykecávat, nemusí to slyšet.
,,Tady Nicholas." Nicholas? Mé srdce mi náhle začalo bušit o sto šest. Pokazila jsem to. Já ten rozhovor absolutně pokazila. Sedla jsem si na postel a překvapeně odpověděla: ,,Oh-, Nicholasi, taky zdravím. Co potřebujete?" Ačkoli jsem se snažila znít silně, nervozita se mi vlila do krevního oběhu.
,,Ten rozhovor, Rio... Jak jsi to udělala?"
,,Co?" Zamračila jsem se. ,,Jak jsem udělala co?"
,,Je to úžasné! Ty otázky, které jsem ti připravil jsi sice nenásledovala, to ale nevadí. Neviděla jsi náhodou poslední číslo Nice-Matin?" Slova se mi zadrhla na rtech. Mluvil o rozhovoru s Charlesem.
Abych byla upřímná, toto jsem zrovna nečekala. Mobil jsem sice měla u ucha, ale vlastně jsem nevnímala, co řekl. Probudil mě až další Nichalosovy slova, který mě z druhé strany volal jestli jsem hovor nepoložila.
,,Ano, Nicholasi?"
,,Tys to nečetla, viď? To nevadí. Je to úžasné. Jako titulek jsem dal Rozhovor s budoucností Formule 1. Moc se mi na tom líbilo, že odpovědi pana Leclerca nebyly naučené, ale ty otázky..." Na chvíli bylo ticho. Mé srdce bušilo jako šílené, ale já neuměla nikterak vyjádřit své pocity. "Cítil jsem z toho upřímnost a jistou uvolněnost," doplnil posléze. ,,Mělo to samozřejmě chyby, ale u tebe jako začátečníka to neberu vůbec na zřetel."
,,Za to jsem ráda."
Na druhé straně hovoru si Nicholas zakašlal. ,,Nevolám ti tady proto, abych ti ten rozhovor jen vychválil; nebo spíš volám ti především, abych se tě na něco zeptal." To mě snad zaujalo nejvíce.
,,Na co se chceš zeptat?" ozvala jsem se snažila se znít netečně.
,,Jestli bys nechtěla pracovat u nás." Zastavil se mi celý svět. Pracovat u nich? ,,Jako sportovní novinářka. Neber to jako úplný závazek, že bys byla jen u sportu, nebo tak. Jsem si vědom toho, že chodíš na vysokou školu, a proto by to bylo složitější. Ale byl bych rád, kdyby sis to nějak promyslela. Jelikož jsme se domluvili na spolupráci se Sky News při Velké ceně Německa. Chtěli jsme spolupráci už ve Francii, ale to bohužel nevyšlo."
Chrlil na mě tolik informací až mi z toho šla hlava kolem. Naprosto jsem nebyla schopna vnímat to, co mi právě říkal. Možná to bylo tím dusnem okolo mě, nebo řečmi mého otce z vedlejší místnosti na tu debilní spolehlivost pohonné jednotky... Ale já ztratila slova.
,,Proto bych byl rád, abys zítra přijela do Nice. Chci si tě vyzkoušet u jednoho rozhovoru. Buď o půl jedenácté v mé kanceláři." Ani nečekal na můj souhlas. ,,Rád jsem tě slyšel, Rio. A těším se na naši budoucí spolupráci." A než jsem se stihla vyjádřit, zaslechla jsem jen pípání mobilu.
Lehla jsem si prudce na záda a neuměla vstřebat to, co se za ten dvou a půl minutový rozhovor stalo. Postel pode mnou nepříjemně zaskřípala a já netušila jestli se mám smát, nebo brečet. Neřekla jsem mu ano. Nicholas se mě na to nezeptal. Bral to jako samozřejmost, což mě znepokojovalo. Měla jsem z toho jak špatný, tak i dobrý pocit, avšak neuměla rozpoznat, co převažuje více.
Jenomže, taková nabídka se neodmítá. Proběhlo mi hlavou, zatímco jsem hleděla na popelavý strom nad mnou hlavou.
Přála jsem si, aby se mi jednou něco takového naskytlo. Chtěla jsem být blízko věci, která mě naplňuje a dělá mě šťastnou. Na sto procent jsem si byla jistá, že mě v tom otec podpoří a k tomu by mě ještě sám hodil autem do Nice, aby se ujistil, že od té příležitosti neuteču.
Zaúpěla jsem a se zhoupnutím se posadila a poté šla do obýváku za otcem.
Jakmile jsem vstoupila do dveří, svoji pozornost přesměroval ke mně.
,,Stalo se něco?" zeptal se starostlivě. Rychle vstal, jelikož se mu nejspíš nelíbil pohled, který jsem mu naskytla.
,,Mám práci," řekla jsem. ,,Jako sportovní redaktorka v Nice-Matin." Nic na to neřekl. Stačilo se mi jen podívat do jeho pomněnkových očí, které v sobě měly jak hrdost, tak i jistou něhu a opatrnost.
Objal mě, i když nám v pozadí hrála televize s komentátory, kteří právě hlásili deset kol do konce. Jeho objetí bylo to, co jsem v tu chvíli doopravdy potřebovala.
Dalšího dne, již v Nice, kdy jsem se svezla autem až k redakci, jsem byla nervóznější, než před rozhovorem s Charlesem. Minimálně čtyřikrát jsem si měnila oblečení, jelikož jsem váhala nad tím, co si tam vzít.
Černou přiléhavou sukni s červeným bodyčkem? Ne. Šedou sukni s bílou košilí? Letní šaty s květinami? Nakonec to padlo na ty šaty, i když jsem si jimi nebyla vůbec jistá. V tom horku jsem ale nechtěla nosit košili, na kterých by šlo poznat, jak moc vystresovaná jsem.
Potily se mi dlaně, po zádech mi klouzaly kapičky potu. A to nejen kvůli horka okolo mě. Slunce pálilo jako šílené, rozpálené silnice a velký provoz tomu nikterak nepřispívalo. Na čistém modrém nebi se nemihl ani mráček a turistů v Nice bylo o poznání více, než bylo ve dnech mé praxe.
Prošla jsem prosklenými dveřmi do vstupní haly, kde jsem opět mohla zahlédnout ženu, která mě přivítala prvně. Jenže, tentokrát vzhlédla z obrazovky počítače a mile se na mě usmála.
,,Dobrý den, Vy jdete za Nicholasem?" Její změnu nálady jsem, ale pociťovala další dny, co jsem opětovně jezdila do redakce novin. Zdravila mě, ale nikdy ne s úsměvem na tvářích.
Kladně jsem odpověděla a šla tam, kde mi nakázal. A to do jeho kanceláře, která byla ve druhém patře.
Došla jsem před zavřené šedé dveře a místo toho, abych zaklepala, tak jsem zaváhala.
Chtěla jsem to vůbec? I když jsem nad tím přemýšlela dlouho do noci, nenašla jsem mé konečné rozhodnutí. Bylo v tom tolik pozitiv i negativ, které mě od toho odrazovaly, ale i přitahovaly.
Ještě včera večer jsem bezradně napsala Gabrielovi. Mé váhání a nerozhodnost mě přemohly a já chtěla vědět názor někoho jiného. A i když to mezi mnou a jím posledně nedopadlo dobře; že jsem jednala příliš unáhleně a panovačně, jsem si s ním nějakou dobu psala. I když byl trochu odtažitý. Nakonec jen napsal: Zkus to, stejně nemáš, co ztratit. A měl pravdu. Co jsem mohla ztratit? Nic. Absolutně nic.
A tak jsem zaklepala, načež se z druhé strany dveří ozval mnou známý hlas. Vstoupila jsem po jeho povolení a na mé tváři se objevil mírný a hlavně opatrný úsměv. Netušila jsem totiž, jak to bude probíhat a měla jsem jisté obavy.
Nicholas seděl za svým stolem, ruce měl na desce. Měl v ruce propisku, se kterou si nervózně hrál, když jsem přišla do místnosti. Vypadal poněkud napjatě, čímž mě znejistil ještě více. Měl na sobě tmavě modrý oblek šitý na míru s bílou košilí pod ní, hnědé vlasy s trochou šedin měl perfektně úhledné a upravené. Stejně tak i vousy, které měl střižené na krátko. Pozdravila jsem jako první a Nicholas mi mé pozdravení oplatil se zářivým úsměvem.
,,Jen se posaď, jsem rád, že jsi přišla na čas." Zazubil se při narážce na naše první setkání. Posadila jsem se naproti němu, pořád s menším úsměvem a nervozitou.
,,Děkuji za tuto příležitost, Nicholasi," vyřkla jsem s jistou opatrností.
,,To je v pořádku. Ještě před tím, než se nějak domluvíme na něčem, chci si ověřit, jestli to, co jste předvedla, nebyla jen náhoda." Spiklenecky si mě najednou změřil.
,,To chápu."
,,Dobře." Tleskl povzbudivě rukama. ,,Tak jdeme na to."
Mé pocity se v průběhu rozhovoru s ženou, která v raném dětství zažila druhou světovou válku, byly rozpačité. Rozhovor jsem započala skvěle, paní bylo 79 let a vypovídala o tom, jaké to bylo čelit nepřátelským vojákům, kterým společně se svým starším bratrem museli utéct, aby se zachránili. Zbytek jejich rodiny se rozprchla a oni nevěděli kde. Ujala se jich chudá, ačkoliv velice milá žena, která se společně s nimi ukrývala v dolině u moře, kde vojáci neměli přístup. Nebo spíše, nemohli vědět, jak se tam dostat.
Ta část mi šla excelentně, ptala jsem se na to, co mě napadlo a ona mi v poklidu odpovídala. Na svých tvářích měla sice mnoho vrásek, ale její oči měly v sobě pohodu a klid. Usmívala se přitom vyprávění, i když to nebylo kdovíjak šťastné.
Popelavé vlasy měla střižené na krátko a hlas, který v sobě měl skřípavý podtón mi hvízdal v uších.
,,A s bratrem jsme spali na jedné posteli a při bouřích v zimě, jsme se zahřívali vlastními těly, jelikož jsme na sebe nechtěli budit pozornost rozdělaným ohněm." Zatěkala jsem pohledem k Nicholasovi, který mě bedlivě sledoval. Dokonce se i mírně pousmál při mé viditelné nejistotě. Zapisoval i poznámky, když si všiml něčeho, čeho já ne.
,,Jak dlouho jste tam strávili? Vy a Váš bratr?" Pohled jsem opět nasměrovala k ní.
,,Vydrželi jsme to až do konce války. Jen jsme chytali ryby, Maria měla nějaké zásoby a na pár měsíců jsme vyžívali z citrusů. Chvála bohu, bylo to až ke konci války." Mírně jsem se na ni usmála, když jsem si vzpomněla na její rodinu.
,,A co Vaše rodina? Setkali jste se opět?" zeptala jsem se pozitivně. V tu chvíli strnula a roztěkaně si mě změřila pohledem. Na sucho jsem polkla a ani se nedívala na Nicholase, jelikož si povzdechl.
Po pár vteřinách, kdy jen otevřela pusu a nic neříkala, věděla jsem, že to musí být konec. To, jak zbledla a její klidný pohled se změnil; přešla jsem meze, o kterých jsem ani nevěděla. Měla jsem být sakra opatrnější. U starších lidí, k tomu u těch, co zažili takové krušné časy se mělo jednat ohleduplně. A já zabředla do vod, do kterých jsem neměla.
Do prdele.
Už jsem se viděla napůl doma, jak čekám na odpovědi z ostatních brigád. Nebyla jsem již v místnosti, kde se vzduch změnil z báječného na těžký a stísněný. Ani sluneční paprsky, které do místnosti proudily ty pocity neuměly zahnat. Ani ty futuristické obrazy na zdech plné bujarých barev a života.
,,Ne všichni," vyšlo z ní tišším hlasem. ,,Ale po válce jsem se opět potkala s matkou i s otcem." Na to se mírně usmála a mě spadl obrovský kámen ze srdce. I když nevypadala nejradostněji.
Měla jsem, ale obavy, že to byl obrovský přešlap. Neměla jsem z toho dobrý pocit.
Rozhovor jsem s ní vedla ještě dalších patnáct minut. Netušila jsem, jestli to bylo dobré, či nikoliv. Popravdě, spíše ve mně převládaly negativnější pocity, protože při potřásnutí rukou, se mi skoro nepodívala do očí, naopak Nicholasovi ano. A k tomu byla ve zbytku rozhovoru opatrnější a často odpovídala zkratkovitě a nejednoznačně.
Jakmile ji Nicholas doprovodil k východovým dveřím, můj pohled sjel k němu. Ale nic jsem z něj nevyčetla. Emoce se ve mně míchaly jako smyslu zbavené. Promnula jsem si pomalu ruce a čekala na jeho jakoukoliv reakci. Ačkoli se na jeho tváři neobjevilo nic, žádný náznak, jen si mě soustředěně měřil svýma hnědýma očima. Jejich barva byla něco mezi rezavě hnědou a oříškově hnědou, ale nebyla v nich vůbec žádná známka toho, jak jsem si vedla.
Pomalu přešel ode dveří a sedl si naproti mě; na místo, kde předtím seděla dotazovaná žena. Byla jsem ve střehu a připravovala se na jakékoliv výtky z jeho strany.
On, ale jen naklonil hlavu a sjel mě nepříjemným pohledem. Chtěl mě znejistit a já netušila proč. Nedala jsem mu, ale prostor proto, aby si myslel, že mu to vyšlo, jelikož jsem se více napřímila a pohlédla mu s výzvou do očí. Ať si klidně hraje své hry, stejně jsem neočekávala nic významného.
,,No, Rio. Jsem překvapen." Neuhýbal pohledem, ani necukl koutkem úst. Jen mi hluboce hleděl do očí, což mi začalo být velice nepříjemné. ,,Jsem potěšen tím, jak jsi ten rozhovor korigovala, doptávala se a tak podobně." Ve vzduchu se zamihotalo velké ale. Pociťovala jsem ho v kostech ještě před tím, než ho vůbec vyslovil. ,,Ale... Některé otázky byly podány příliš impulzivně a bez rozvahy, což bylo naprosto zbytečné. Paní Dubois jsi viditelně zaskočila, měla jsi více naslouchat a vycítit, že to je citlivé téma. Šlo to poznat jen z toho, jak se tomu tématu ze začátku vyhýbala a snažila se odpovídat jen na to, co chtěla." Jeho hlas i pohled byli naprosto nekompromisní. Oči se do mě nepříjemně vrývaly, což mi způsobilo to, že mi proběhl mráz po zádech, i když bylo v místnosti horko. ,,Mohl jsem tě s tím více seznámit, ale bylo by to příliš jednoduché a já potřeboval zjistit tvé slabiny i silné stránky." Zaklepal prsty o stůl a poté se uvolněně usmál, čemuž jsem naprosto nerozuměla.
,,Takže...?" Zvedla jsem tázavě obočí.
Na malou chvíli, nanosetinu jsem uvěřila tomu, že by to mohlo vyjít. Naopak tu další jsem měla pochyby. Měl pravdu, měla jsem poznat, když jí to bylo nepříjemné. Bylo to pro ni velice osobní a citlivé téma, o kterém viditelně nemluvila denně. A já se jí ptala na nemístné dotazy, které ji vyvezly z míry. Měla jsem být opatrnější a brát na ni větší ohledy.
Promnula jsem si nervózně dlaně,
,,Jsi přijata, ale budu tě bedlivě sledovat." Můj svět se poté zprávě zesvětlil, byl více barevný.
,,Va-vážně?" chtěla jsem se přesvědčit s překvapením v hlase.
,,Ano," přitkal s úsměvem. ,,Ale pokud se mě zeptáš ještě jednou, možná si to ještě rozmyslím."
I když to znělo jako vtip, měla jsem pocit, že vůbec nevtipkoval.
,,Děkuji moc... Já-, tohle jsem úplně nečekala." Poškrábala jsem se na zátylku a oddechla si. V mém těle se objevil podivný pocit radosti a klidu, který mé tělo dlouho nezažilo. Byl to i pocit jistoty, co políbil mé čelo a já ucítila, že tohle je správné. Že to má takhle být.
,,Nikdy bych si tě tady nevolal pro nic za nic, viděl jsem v tobě potenciál už v době tvé praxe, ale vše se mi potvrdilo až po rozhovoru s tím závodníkem." Na jazyku jsem měla slova: s Charlesem Leclercem, Nicholasi. Ale raději jsem je polkla a mile se na něj usmála. Náhle zakýval hlavou a najednou sklonil hlavu pod stůl. Zaslechla jsem zašustění papírů a mírné zaklení, když se zvedl a na stůl položil papír.
Smlouva o pracovním poměru.
,,Nemám propisku," vyhrkla jsem náhle, ale on na to jen máchl rukou. V tu chvíli se mi mihla v hlavě jedna myšlenka. A to: Není mu náhodou v tom obleku horko? Ale raději jsem ji nechala plavat.
Vyndal propisku ze svého saka a i hned mi ji podal. Smlouvu jsem si k sobě přiblížila a začala ji pročítat, abych věděla do čeho jdu.
,,Máš tam napsané úplně všechno, co potřebuješ vědět," doplnil posléze. A měl pravdu, bylo tam všechno. Od mého pracovního poměru, který byl na dobu neurčitou, ale se zkušební dobou tří měsíců až po místo, kde budu práci vykonávat.
,,Vesměs v Nice?" zeptala jsem se nechápavě.
,,Oh, ano. Stejně jako ostatní, budeš jezdit někdy za těmi, se kterými budeš mít rozhovor." Na to jsem jen přikývla a četla dál.
Nenašla jsem tam ale už nic, co by mě překvapilo, ale ještě předtím, než jsem smlouvu podepsala jsem se zeptala: ,,A co má škola? Nemůžu přece odejít po prvním ročníku."
,,Dálkové studium." Nicholas mykl rameny. ,,Neměj o to, ale žádné obavy." Mrkl na mě a já smlouvu stvrdila svým podpisem.
Oba jsme se rozloučili a já s novou dávkou energie spěchala domů. Ale ještě předtím, než jsem tam vyjela, jsem napsala Gabrielovi stručnou zprávu a požádání o to, abychom se sešli na našem místě.
Gabriel: Na Mělčině?
Na ten název jsem dočista zapomněla. Ale usmála jsem se, když jsem si jeho zprávu přečetla.
Já: Na Mělčině.
Úsměv na rtech mi nezmizel ani při cestě do Frejuzu. Zpívala jsem z plných plic každou písničku, kterou jsem znala a ignorovala veškeré protivné řidiče, co okolo mě troubili. Nikdo mi nemohl zkazit tento den.
Poté, co jsem udělala všechno možné doma, jsem se honem vypravila na Mělčinu. Převlékla jsem se do bílé sukně s červenými kytičkami a bílého topu. Mé vlasy jsem si i přes to horko, nechala volně na mých zádech. I když jsem pociťovala, že se díky toho potím na krku až moc.
Jakmile jsem byla na místě, Gabriel tam už byl a čekal na mě. Měl na sobě volnou šedou košili, kterou měl rozepnutou v celé délce. Mohla jsem tím pádem vidět i menší náznaky svalů a jeho pevný hrudník.
Rychle jsem svůj pohled přesměrovala k jeho obličeji, který si mě podivně měřil. V jeho očích jsem, ale viděla úlevu, když zahlédl, že se k němu blížím.
,,Ahoj," pozdravila jsem ho trochu provinile, jelikož jsem si vybavila, jak jsem na něj křičela minule. ,,Moc mě-" chtěla jsem začít svoji omluvou, ale on mě bez jakéhokoliv pozdravu přerušil.
,,Nechceš si sednout?" Na to jsem jen kývla na znamení souhlasu. Sedl si na rozpálený písek a já hned napravo vedle něj. Beze slov jsme sledovali perimetr a já se cítila každou vteřinou provinileji. Kdybych na něj jen nebyla taková, nemuselo to být takové. Dlouho jsem přemýšlela o tom, co bych mu řekla, kdybych ho potkala. Ještě v autě jsem si to předříkávala a opakovala to, co řeknu. Vše se mi, ale vykouřilo z hlavy ve chvíli, kdy jsem měla tu čest ho spatřit. Hnědé rozčepýřené kudrny, ty tmavě hnědé oči...
Napjaté ticho přehlušovaly jen vlny, které se k nám díky přílivu každou chvílí přibližovaly. Připadalo mi, že ani slunce nehřeje tolik. Jako by byl okolo nás mráz a chlad, který vše zastavil.
,,Netušil jsem to," vyhrkl náhle. Otočila jsem se k němu a podívala jsem se mu do očí. ,,Kdybych to věděl, rozhodně bych to nenechal dojít tak daleko." Všechna ta slova mnou naprosto proplula, nedokázala jsem je vnímat. Dlouhou dobu jsem si přála, aby to někdo z nich věděl, aby to pochopili.
,,Na to je už pozdě." Opírala jsem si hlavu a své ruce opřela o kolena, které jsem k sobě přiblížila. Nemohla jsem nevnímat jeho tělo vedle mě, to teplo, které z něj sálalo mě přitahovalo víc, než jsem si byla schopná přiznat.
,,Já vím," vyřkl se zlomeným hlasem. ,,Ale i tak, Rio. Měla jsi mi to říct. Vždycky jsem tady pro tebe byl i teď..." Zahleděl se mi do očí jako nikdo předtím a já zatajila dech, ,,i teď jsem tady, pro tebe." Najednou však pohlédl na mé rty a já znervózněla. Nebyl by to první polibek s mužem, ale s ním to bylo jiné. ,,Moc mě mrzí, co ti udělaly."
Narážel na to, co udělala Helen. Nejspíš to neudělala úmyslně, to jsem předpokládala, ale pořád si neuvědomovala důsledek svých dřívějších činů. I když to nebyla nikterak závažná věc, nebo něco takového, ale ublížila mi.
Byly jsme nejlepší přítelkyně, každý den jsme byly spolu, bavily se, smály, ale jednou se to začalo měnit. Pořád se se mnou bavila, ale já poznala, že se něco dělo. Začala být apatická ke všemu, co jsem řekla. Byla ke mně v mnoha případech hrubá, ale pokaždé to zahrála na své dívčí záležitosti. A já jí to naivně věřila a myslela si, že to je ta nejlepší osoba, kterou jsem mohla potkat. Že naše přátelství vydrží navždy. Nakonec jsem zjistila, že mě neustále probírala s kamarádkami a vybírala si ty nejhorší věci, co se v mém životě uskutečnily. Posmívala se mému vzhledu, mým koníčkům. Což mi naprosto rozdrtilo srdce na padrť.
Jednou jsem jí řekla, že o tom vím, ale jen se mi vysmála do obličeje s tím, že to jsou lži a žádná pravda. A tím skončilo mé a její kamarádství.
I já se podívala po Gabrielových rtech. Naše pohledy se střetly přesně v tu samou chvíli, srdce mi vynechalo úder. Nerozuměla jsem tomu, co se tady právě dělo, nebo spíše, proč se to dělo.
Ze rtů mi chtěly unikat slova, ale nakonec jsem je jen pootevřela. Ta slova by byla naprosto zbytečná. Nepotřeboval to ode mě slyšet a já vycítila, že mě chápal a rozuměl tomu, proč jsem od nich odešla.
Ale i přes to, byl to můj dlouholetý kamarád, už od dětství, kdy jsme si chodili hrát na hřiště. Líbil se mi, lhala bych sama sobě kdyby ne. Komu by se ten usměvavý Gabriel nelíbil? Byl milý, roztomilý a starostlivý ke každému koho má rád. Sice měl někdy chvíle, kdy mnoha věcem nerozuměl, ale v tu chvíli mi rozuměl, i když toho moc nevyřkl. Ani nemusel. Stačilo mi jen to, že tady pro mě byl.
Na druhou stranu, byl to kamarád, kterého bych nechtěla ztratit. Záleželo mi na něm více, než jsem byla schopna uznat. A to, jak se na mě díval na mé rty... Na mě samotnou. V mém těle se díky toho vyvolal třas.
Zapomněla jsem se nadechnout ve momentu, kdy mi dal ruku na můj krk a začal se ke mně přibližovat. Znervózněla jsem a raději zavřela oči dříve, než se naše rty spojily.
Jakmile tak učinil, v mém těle se náhle objevilo mnoho pocitů. Čirá radost a extáze, jež jsem dlouho v mém těle necítila. Jeho polibek byl jemný a hlavně opatrný. Stejně tak byl jeho dotek za mým krkem, kterým si mě přitáhl blíž a tím polibek prodloužil. Svýma rukama jsem mu zajela do vlasů. Ale vůbec jsem neměla tušení, co v tu chvíli dělat.
Jakmile se naše ústa rozdělily podívala jsem se mu opět do očí a on do těch mých. Z těch jeho jsem cítila úlevu. Usmíval se od ucha k uchu, když si mě přitáhl do objetí a do vlasů mi zašeptal: ,,To jsem chtěl udělat už dlouho."
Na to jsem se jen zasmála. Já taky, měla jsem na jazyku, ale nic nakonec nevyřkla. Nechtěla jsem kazit ten moment, který se mi každou další vteřinou vrýval do paměti. Přitiskla jsem se k němu a nechala se opíjet pocitem jeho blízkosti.
Voněl nádherně, z jeho kůže jsem cítila mořskou sůl a náznak citrusové vůně. Jeho dotek na mých zádech, který mi způsobil husí kůži. Prsty, kterými mi dělal kroužky. Jeho dech, cítící na mém krku a teplo sálající z jeho těla. Hebké vlasy prokluzující v mých prstech a svaly, které se napínaly pod mým dotykem.
Netušila jsem, jak dlouho jsme tam byli, ale po nějaké chvíli jsme se od sebe odtáhli a beze slov se dívaly na těch pár mráčků, které se plynule pohybovaly po obloze. Jak utíkaly k západu, ke kterému se pomalu blížilo i Slunce.
A já v tu chvíli nikde utíkat nechtěla.
-
ehm, doufám, že mě nikdo z Vás za tuto kapitolu nezabijete :D. Ale je velice důležité k tomu, aby se Ria posunula dál :D
no hehe :D snad jste si kapitolu užili! co říkáte na Gabriela a Riu?
-claire evans