,,Don't pretend it's such a mystery
Think about the place where you first met me"
-Getaway Car, Taylor Swift
[- - - - - - - - - -]
Před posledním dnem školy i praxí se vrátili Julien s Francis, kteří byli natolik odpočatí a milí, že mi přikázali, abych si za to všechno, co jsem pro ně udělala, odpočala. Pobyt na bulharském slunci jim natolik prospěl, že i přes mé odmlouvání, se nenechali přesvědčit. Oba dva byli opálení na tvářích, to dělalo ještě větší kontrast k jejich šedým vlasům.
,,Jste si jistí, že tady nepotřebujete pomoct? Včera jsem dokončila objednávku velkého zboží, které by mělo přijít zítra. Pomůžu vám aspoň s tím," nabídla jsem se. Věděla jsem však, že jen ani druhý názor nezmění.
,,Rio, zlatíčko," oslovil mě opatrně Julian. ,,Udělala jsi toho pro nás tolik. Několik týdnů jsi to tady pro nás hlídala a pečovala o náš krámek. Jsme ti hodně vděční, ale společně to už zvládneme sami." Julian se s láskyplným pohledem podíval na o hlavu menší Francis, kterou nato chytl za ruku, na které měla snubní prsten. V hrudi se mi to podivně zamíchalo, když jsem se na ně tak dívala. Byli spolu tak dlouho.
Francis s Julianem se znali již od útlého dětství. Sice to nebyla láska na první ani na druhý pohled, ale postupem času si k sobě našli cestu. Jak jsem vypozorovala, byli spolu od svých devatenácti, kdy si i řekli své ano. Od té doby byli nerozlučitelná dvojka, která se doplňovala navzájem. Jednou jsem Francis řekla, že jsou spřízněné duše, načež se zarděla a kývala v nesouhlasu. Já si, ale trvala na svém. Byli spolu přes čtyřicet pět let a to nebyl jediný z důkazů, které jsem měla. To, jak se na ni Julian díval, to by chtěla zažít každá žena. Ale i to, jak se Francis dívala na něj, to vypovídalo o všem. O lásce, která u nich i po letech planula.
,,Ale já Vám oběma ráda pomůžu. Budu mít spoustu času. Od zítra mám od školy pokoj." Slova se ze mě hrnula rychle, ale jejich přívětivý pohled se nezměnil.
,,Kdybychom potřebovali pomoct, zavoláme ti. A teď už běž, běž si užít slunce. Zasloužíš si zábavu, ne abys trčela zavřená tady." Francis byla tou nejlaskavější ženou, kterou jsem měla čest poznat. Vlastně oba dva byli lidé, kteří měli srdce na dlani.
,,Ale-"
,,Už můžeš jít, zvládneme to tady," ujal se slova opět Julian. Tím mé snažení utnul, jen se na mě soucitně usmál.
,,Dobře, děkuji moc za všechno." I já se na ně usmála. ,,Mějte se pěkně," popřála jsem a odešla jsem z malého krámku. Julian s Francis mi popřáli pěkný zbytek dne, než jsem překročila prach obchůdku.
Prudce jsem se nadechla a vydechla do plic. Ihned jsem ucítila sůl a uslyšela moře v dáli. Obálku s výplatou jsem měla v ruce a kabelku v druhé. Částku, kterou mi dali, byla šílená. Snažila jsem se jim to vymluvit ještě předtím, než mi oznámili, že mám od své brigády volno. Ale i v tom případě byli neodbytní a svéhlaví, a tak opět vyhráli.
Bylo teprve čtvrt na čtyři, a tak jsem měla tolik času, kolik jsem chtěla. A proto jsem se rozhodla zajít tam, kde jsem již dlouho nebyla.
Dalo by se říci, že na své místo. Místo, které znala jen hrstka lidí, která tam stejně nechodila. Bylo to místo, které prozatím neobjevili ani turisté, takže se tam nenacházely žádné odpadky. Lokalita se nacházela několik stovek metrů za hranicemi Fejruzu, kudy z kamenité pláže vedla cestička travou, keři a stromy. Byla sice jen těžce viditelná, i tak jsem si ji pamatovala. Znala jsem ji jako své boty, jelikož jsme tam chodili s partou kamarádu denně. Bylo to naše takové útočiště, kde jsme trávili odpoledne po škole.
Po pár minutách chůze, jsem tam byla. Usmála jsem se sama pro sebe, když jsem opět mohla spatřit tu nádheru. Moře přede mnou, skaliska okolo mě a horký písek, na který pořád dokola svítilo odpolední slunce. Mraky byly v nedohlednu, a tak jsem udělala to, co pokaždé. Věděla jsem, že tam nikdo nechodí, a proto jsem se svlékla do spodního prádla, tašku s věcmi nechala ve stínu daleko na pláži a s jekotem běžela do teplých vln. Nejprve to byl šok, voda nebyla tak teplá, jak jsem očekávala, ale zvykla jsem si rychle. Azurová voda okolo mě byla natolik průzračná, že jsem si viděla až na palce u nohou.
Vlasy jsem měla vmžiku mokré, když jsem se potopila. Nešla jsem nějak daleko, protože jsem byla sama, ale i přes to jsem tam vyváděla jako malá. Potápěla jsem se, plácala sebou do vody a točila se v ní až se mi z toho začala točit hlava. Milovala jsem to. Trochu jsem litovala toho, že jsem tam nezašla dříve.
To jak všude okolo mě bylo moře a příroda, bylo uklidňující. Vlny bijící do pár malých útesů, ptačí zpěv a cvrčci v dáli. Nic jiného kromě toho jsem nevnímala.
Vylezla jsem z vody, která ze mě po čůrcích kapala dolů a nevnímala ani to, jak se mi písek lepil na šlapky. Vlasy jsem měla mokré, ale tušila jsem, že jak si je večer budu rozčesávat, nebude to snadný úkol.
S úsměvem na tváři jsem šla ke svým věcem, slunce mě hřálo do zad a já se konečně cítila celá. Šťastná.
Objala jsem si holá ramena a bezmyšlenkovitě šla ke svým věcem. Sedla jsem si vedle nich a dívala se na slunce, které bylo ještě vysoko na horizontu. Vyhřívala jsem se na něm a pociťovala každou vteřinou, jak z mé kůže mizí slané kapky vody. A neuměla si představit lepší chvíli, než byla tato.
Jenomže, kdosi zakašlal. A já zaječela tak nahlas jak jsem jen mohla. Ohlédla jsem se rychle za tím zvukem, srdce mi bušilo tak nahlas. Krev v žilách mi vřela, jakmile jsem si všimla, kdo vyrušil moji chvíli klidu. Rychle jsem se zakryla rukama, jelikož jsem byla jen ve spodním prádle.
,,Rio, proboha, v pohodě. Jsem to jen já," říkal chlácholivě Gabriel, i když se očividně usmíval.
,,Co tady děláš?!" vykřikla jsem. Ještě se srdcem pumpujícím o sto šest. ,,Psychopatický člověče!" Na to se Gabriel začal hlasitě smát a já se rychle sehnula ke svým věcem, abych se mohla obléknout.
,,Na to bych se mohl zeptat i tebe," odvětil, slyšela jsem jeho blížící se kroky. ,,Jsem tu už několik minut a nemůžu uvěřit tomu, co jsem viděl." Jeho slova způsobila začervenání mých tváří. Tohle neměl spatřit. V hrudi se mi míchali emoce, byla jsem na něj i na sebe naštvaná. Měla jsem si dávat větší pozor.
,,Neměl si se dívat." Přetáhla jsem si přes sebe tričko a ihned se otočila ke Gabrielovi, kterého jsem probodla pohledem, abych mu zdůraznila, že jsem na něj rozzlobená. Viděla jsem jeho mírně odhalenou hruď, díky košili pohybující se v mírném vánku. Gabriel nebyl nějak moc svalnatý, byl tak akorát. Ani hubený, ani příliš svalnatý.
,,Byl na tebe ale tak pěkný pohled. Kdyby ses viděla. Nikdy jsem tě neviděl," zastavil se a podíval se mi do očí, "tak uvolněnou." Netušila jsem, proč ale jeho slova mě přinutila se usmát. Hypnoticky na mě hleděl a čekal moji odpověď.
,,Jak jsem řekla, neměl si se dívat." Odvrátila jsem od něj pohled a natáhla si na sebe i kraťasy. Písek mě škrábal na kůži z toho, jak jsem nevyklepala ani jedno z mého oblečení. Na malou chvíli jsem se dívala na uklidňující se moře a vlny, přibližující se k nám.
Gabriel se náhle posadil vedle mě a já sebou ošila.
,,Nejspíš bych se měl omluvit, ale ten pohled na tebe, jak jsi ječela, je nezapomenutelný." Otráveně jsem se k němu otočila, zatímco se na mě přiblble zubil. ,,Ale vážně, kdybys to nebyla ty, šel bych pryč."
,,To nemusíš, půjdu sama." Falešně jsem se na něj usmála, vzala si svoji tašku s věcmi a mínila jít pryč. Gabriel se na mě zmateně díval, zatímco jsem vstala a jistými a naštvanými kroky šla od něj pryč. Na to ihned vstal, s rozepnutou bílou košilí do půli hrudi ke mně běžel.
,,Proč chceš jít pryč?" zajímal se.
,,Nechci tě rušit." Chtěla jsem říct: stejně jako ty mě. Ale poslední část mé odpovědi jsem raději polkla. Nechtěla jsem být zlá.
Zastavila mě až jeho ruka, okolo mého zápěstí. Jemně, tak aby to nebolelo, ale aby mě přiměl zastavit. ,,Ty mě nerušíš. Jak jsem řekl, kdyby tady byl někdo jiný, šel bych. Ale všiml jsem si tebe, tak jsem počkal až se vydovádíš v moři." Jeho nevinný úsměv mě zlomil. On na mě zapůsobil tak, že jsem na něj najednou nebyla naštvaná. ,,Neměl jsem v plánu tě překvapit, ale ty ses nabídla sama." Rošťácky se na mě zazubil, v jeho očích tmavě hnědých očích jsem zřela pobavenost.
Nevěřícně jsem zakývala a odtáhla ruku z jeho jemného sevření. Díky jeho doteku, jsem několik vteřin na hřbetu své ruky cítila jeho prsty. Tvrdé s pár mozoly.
,,Já se nabídla sama, jo?" Vyšla jsem zpátky na své místo na vyhřáté místo na slunci a sedla si tam, kde jsem seděla před chvílí. Gabriel šel hned vedle mě.
,,Přesně tak." Jeho smích mi zvonil líbivě v uších. Sedla jsem si, on mě napodobil. Byl pár desítek centimetrů ode mě. Na pár momentů mezi námi zahrálo klidné ticho, které rušilo moře před námi a vanoucí větřík, který způsobil, že okolo nás šelestila tráva a zelené listí na stromech.
,,Plánuješ něco v létě?" vyhrkl Gabriel náhle a já na chvíli mlčela a jen přemýšlela. O žádných plánech nebyla žádná řeč, jelikož finanční situace, ve které jsem byla já i můj otec nebyla nijak příznivá. A navíc, doufala jsem, že brigáda u Juliana a Francis bude platit, i když se oba dva snažili tvrdit, že moji pomoc nepotřebují.
,,Zatím nevím," odvětila jsem pravdivě a trochu mě zamrzelo, že jsem nad tím nepřemýšlela víc. Jedno jsem, ale věděla, pár víkendů budu trávit s otcem u televize a sledovat formuli jedna. ,,A co ty?" Podívala jsem se jeho směrem a málem odvrátila zrak, když se naše pohledy střetly.
,,Pojedu s ostatními na chatu. Znáš to, stejně jako každý rok. Já, Helen, Phillip, Catherine a další. Pořád ta stejná parta." Jeho pohled mi říkal za vše. Všichni kromě tebe. V tu chvíli jsem odvrátila pohled a zadívala se na to azurové moře, které bylo jen několik metrů odde mě. ,,Nechtěla bys jet s námi?" Překvapeně jsem párkrát zamrkala. ,,Chceme jet do Saint-Tropez. Znáš to, do klubů a tak." Bylo by tak jednoduché říci ano. Na jazyku jsem měla snad milion výmluv, proč bych nemohla jet. Jedna z nich by mohla být, že nemůžu, protože mám brigádu. Nemůžu, kvůli svého otce. Ale většina byla lživá. Můj otec by mě pustil a ještě by za mě byl rád. Ze strany Francis i Juliana by nebyl žádný problém.
,,A kdy?" vyšlo ze mě jen. Sama jsem byla udivena z mé reakce.
,,Asi tak za měsíc, na pět dnů. Máme už zajednaný byt, kde budeme bydlet. Je tam hodně postelí, takže tam pro tebe bude dost místa." Usmíval se na mě tak mile, což mě přimělo, abych mu úsměv oplatila. Dlouho se mi nestalo, aby mě někdo někde pozval. Připomnělo mi to chvíle, kdy jsem byla s nimi. Jejich součástí.
,,Tak dobře." Spokojeně jsem se usmála a zadívala se do zlatého písku, který jsem prohrábla. Pár jeho krystalků se mi dostalo pod nehty, a proto jsem se je snažila odfouknout.
,,Co se stalo, že jsi od nás odešla?" zeptal se opatrným hlasem hned nato. A já se zničehonic zastavila. Od nás. Ta vzpomínka zabolela prudce a nemilosrdně. Neminula cíl.
Myslela jsem si, že to bude tušit, že mu Helen hned řekne, čím jsem ospravedlnila svůj odchod. Helen totiž, byla typ člověka, co rád mluví a mluví. Měla až moc ráda řeči, byla to ten typ člověka, co ví všechno o všech. I když to v mnoha případech nebyla pravda, ale čiré nesmysly, které si vymyslela.
Mírně jsem se divila, že se mě na to doopravdy zeptal. Možná to věděl, ale jen se chtěl ujistit, jestli je pravda to, co mu řekla. Trhlina ve mě se znovu otevřela.
,,Záleží na tom?" odsekla jsem nepříjemně. A měla chuť opět odejít pryč.
,,Mně ano." Díval se na mě, jako by to doopravdy byla pravda. ,,I ostatním, Rio." To sotva.
Zakývala jsem hlavou v nesouhlasu. Nikdo se od té doby neozval, kdyby chtěli, byli by tu pro mě stejně jako já pro ně.
,,Ne, Gabrieli. Nezáleží na tom. Lidé prostě odcházejí a život se mění. Co na tom? Všem je to jedno." V jeho očích se odrážela bolest, nechápala jsem z čeho. Mluvit se mi o tom nechtělo a pokud to Gabriel nechtěl respektovat, nezáleželo na tom, jak moc hodný ke mně pokaždé byl.
,,Život se může změnit. Ale mě zajímá, co se stalo." Teď šlo z jeho hlasu slyšet podráždění z odpovědi, která se mu nedostává. Frustrovaně si povzdechl. ,,Nikdo mi to nechtěl říct..." doplnil šeptem.
,,Možná jsi to ani vědět neměl," odsekla jsem.
,,Proč ne?"
,,Zeptej se jich. Zeptej se Helen, ona moc dobře ví." V jeho očích bylo jen zmatení a hněv, který vzešel z nevyřčených informací.
,,Helen? Ona ti něco udělala?" Suše jsem se zasmála.
,,O tomhle s tebou nemíním mluvit, Gabrieli. Kdyby jsi více poslouchal a vnímal svět okolo sebe, možná bys zjistil, co se doopravdy stalo." Mými slovy jsem ho naprosto vyvedla z míry, z jeho jemných rysů obličeje jsem poznala, že jsem mu svými slovy ublížila. Na jazyku jsem měla omluvu, ale tu smetly jeho slova: ,,Tak mi to řekni! Je to snad tak těžké? Chci to vědět a vyřešit to!"
Zaťala jsem čelist. ,,Nechci o tom mluvit. Pochopíš to?!" jízlivost mého tónu nešla přeslechnout, a proto jsem se náhle rozhodla vzít si své saky paky a rychle od něj jít pryč. Gabriel na mě s překvapením hleděl, ale už nic víc neříkal. Beze slov a se slzami, které se mi chtěly řinout z očí, jsem odešla ze svého tajného a oblíbeného místa, naštvaná jak na něj, tak na samu sebe.
Tentokrát mě již Gabriel nesnažil zastavit.
[- - - - - - - - - -]
Nastal poslední den mých praxí, kdy se Nicholas podivně nedostavil. Čekala jsem přes půl hodinu v jeho kanceláři, ale on nebyl nikde. Hodinky mi ukazovaly půl deváté pryč, když se do dveří nahrnula nějaká žena.
,,Nicholas mi právě teď volal, že nebude moct přijít," vyhrkla ze sebe spěšně, ,,a taky, že ti poslal na e-mail instrukce, kterými se máš řídit."
,,Nevíte proč, nepřijde?" zajímala jsem se.
,,Musel zůstat s dětmi doma." Nadzvedla jsem obočí, jelikož jsem byla udivena z toho, co jsem slyšela. ,,A ještě vzkazuje to, že kdyby něco. Můžeš mu napsat."
,,Děkuji." A s tím žena zmizela. Rychle jsem přešla ke stolu s mým počítačem a přečetla si e-mail, která mi poslal Nicholas.
Nicholas:
Milá Rio,
moc se omlouvám, ale nejsem schopen přijít. Kvůli toho ti posílám úkoly, které po tobě potřebuji, abys dneska udělala. A ty jsou:
Důležitý rozhovor v 9:20 u mě v kanceláři (otázky máš v příloze) - já vím, mohl jsem požádat někoho jiného, ale tohle ber jako zkoušku, protože jestli zvládneš tohle, zvládneš všechno.
Pošli mi nahraný rozhovor do 10:20 na můj e-mail a poté můžeš jít domů :)
Jsem velice rád, že jsem tě mohl dostat jako praktikantku. Byla to příjemná změna, i když jsem o tobě ze začátku hodně pochyboval.
S pozdravem
Nicholas Barnes
Hleděla jsem s otevřenou pusou na to, co jsem si pročítala znovu a znovu. Já a vést rozhovor?
Tak brzo? Bez zkušeností? Musel se zbláznit, když mi přenechával takové břímě. Nejvíce mě z toho emailu děsilo slovo důležitý. Zvýrazněné a děsivé.
Pokud bych to pokazila, co by se stalo? Vykopnout mě nemohli. Mohli mi dát jen špatné hodnocení. Což by mi taky nepomohlo. Zkousla jsem si ret, když jsem si to přečetla ještě jednou.
Hlasitě jsem se nadechla a vydechla. Nervozita mnou cloumala a já netušila, jak ji uklidnit. Nechtěla jsem to pokazit. Podívala jsem se na hodiny, které najednou ukazovaly 8:45. Panika ve mně narůstala, když jsem otevřela přílohu s připravenými otázkami. Ale stres a strach mi znemožnil se na ně více soustředit. Četla jsem si je pomalu a soustředila se na každé slovo, jenže se všechna rozplynula, když jsem se podívala na hodiny, které ubýhaly světelnou rychlostí.
Bylo jich tam tolik. Nicholas mi ani neřekl, kdo bude tím zpovídaným. A z otázek, které jsem neuměla vstřebat, jsem nic nezjistila. Slova mi splývala do sebe, když jsem po nich přejížděla očima a snažila se zklidnit svůj vnitřní třes.
,,Pane bože," zašeptala jsem a dala si na ústa dlaň. Jak bych to jen mohla zvládnout? Mé pochybnosti se jen zvětšovali. Minuty ubýhaly a já bezradně těkala očima z času a ze slov, které mi nechtěly proudit do mozku. Jako bych zapomněla číst.
Nakonec, když zbývalo jen deset minut do toho, vypnula jsem přílohu a zadívala se do zdi. Musím to zvládnout. Vytáhla jsem mobil a raději si do něj stáhla otázky, abych se měla čeho držet. Když jsem uviděla na mobilu 9:05, vykulila jsem oči.
Snažila jsem se působit klidně, když jsem šla okolo nic netušících novinářů. A zoufala doufala v to, aby to někdo vzal za mě. Jak jen mohl Nicholas něco tak důležitého přenechat mě?
Usilovně jsem přemýšlela, zatímco mě mé kroky vedly k Nicholasově kanceláři. Doufala jsem, že nebudu vypadat jako naprostý amatér, kterým jsem byla. Chtěla jsem působit jako někdo, kdo dělal rozhovor milionkrát, jako profesionál, pro kterého to nic není. U dveří jsem se ještě párkrát nadechla a ujasnila si, co řeknu. Co vlastně řeknu?
Viděla jsem Nicholase snad desetkrát vést rozhovor. Pokaždé již byl v místnosti, nebo tam teprve přišel. Elegantně a profesionálně pozdravil dotazovaného. Vysvětlil mu, co a jak, dal před sebe mobil a začal nahrávat. Byl uvolněný a klidný. Jenomže já ne, za boha jsem se neuměla uklidnit.
Má nervozita mě přemohla a držela mě v pasti. V zrcadle na záchodcích jsem se rychle snažila upravit, abych nevypadala tak hrozně, jak jsem se cítila. Vlasy jsem měla rozpuštěné a z rána, kdy jsem si je mírně natočila, ale zbylo jenom pár chabých vln. Usmívala jsem se na sebe, dívala se na můj odraz a doufala, že ten úsměv, který jsem se učila mi na rtech zůstane po celý rozhovor.
Byl to přeci jen rozhovor, ne? Jen ho udělám a bude to. Brnkačka, půl hodiny a bude po všem. Pokoušela jsem se chlácholit samu sebe.
Stiskla jsem kovovou kliku dveří od Nicholasovi kanceláře, která mě ochladila na rozpálené kůži a otevřela dveře. Místnost, ve které jsem se objevila, jsem byla mnohokrát. Čtvercová místnost s pár okny a výhledem na moře. Příjemné místo. Šedo-bílý interiér, který mě uklidňoval. Ale člověk, který seděl na tmavě šedém křesle nikoliv.
Úsměv mi spadl ze rtu ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, kdo to tam sedí. Tohle nemohlo být možné. Přísahala bych, že mi srdce několikrát vynechalo úder.
Najednou se mi vybavovali otázky, kterými jsem se neuměla prolouskat. Najednou dávalo tolik věcí smysl. Zapadalo to do sebe jako skládačka. Ferrari, člověk sedící přede mnou,...
Bůh buď mi milostivý.
Všemožně jsem se snažila o mírný úsměv na své tváři, ale ta se rozhodla žít svým vlastním životem, a proto jsem se na něj usmívala od ucha k uchu. Měl na sobě přiléhavý oblek, podobný tomu, ve kterém jsem ho potkala prvně. Když jsem přišla do místnosti, seděl na křesle, ale jakmile si mě všiml, rychle vstal.
,,Dobrý den," přiměla jsem se říct. On byl stejně překvapený jako já a s mírným zmatením si mě měřil pohledem, mezitím se já zatoužila zahrabat někde do díry a nevyjít odtamtud do konce dne. Jeho pohled mě nepříjemně skenoval. Znejistilo mě to ještě víc.
Když mi Charles pohlédl do očí, pocítila jsem příval adrenalinu. ,,Zdravím tě Rio."
Vyschlo mi v ústech, jelikož se na jeho tváři objevil hravý úsměv. Natáhla jsem ruku, abych si s ním potřásla na pozdrav. Tak to pokaždé dělal i Nicholas.
,,Charlesi." Můj hlas byl přiškrcený, a proto jsem si mírně odkašlala.
Přijal moji ruku. Jakmile se naše ruce dotkly, na mých tvářích se objevila nepříjemná červeň. Jeho dotek by sice pevný, ale něžný zároveň.
,,Jsem rád, že tě opět potkávám. Možná ti konečně oplatím tvoji službičku," hřejivý a hravý tón jeho hlasu by mě normálně přivedl do kolen. Jenomže ta věta v sobě nenesla dvojsmysl. Nakonec na mě ještě mrkl. Nejspíš, aby dovršil mé červenání a trapas v jednom.
Nezačala jsem vůbec dobře. Napadlo mě jako první, ale hned jako druhé: Pamatoval si to, pamatoval si mě.
Po potřásnutí jsem rozpojila naše ruce, kde jsem jeho dotek cítila ještě pár vteřin. Na stůl jsem dala mobil a snažila se uklidnit třes prstů, když jsem ho pokládala na skleněný stůl. Posadila jsem se a on se hned posadil naproti mě. Rozepnul si sako, které si při mém příchodu opět spoutal.
,,Budu si náš rozhovor nahrávat," obeznámila jsem ho a podívala se na něj.
,,Jak je libo." Měl nádherný úsměv, tím jsem si byla jistá. Rošťácký a nakažlivý, a proto jsem raději dávala pozornost na diktafon přede mnou.
Spustila jsem diktafon na svém mobilu a snažila se neřešit to, jak se na mě soustředěně a se zájem dívá.
,,Dne osmnáctého června 2018, začínám rozhovor s Charlesem Leclercem, jezdcem Formule 1." Můj hlas zněl náhle silně. Chtěla jsem, abych aspoň zachránila to, co bylo nejdůležitější. ,,Takže, má první otázka je... Jak si zatím užíváte první rok ve formuli 1?" Otázka se mi vynořila z mysli a já doufala, že na to nějakým způsobem navážu.
,,Velice si to užívám, jsem moc rád za tu šanci, kterou mi dali." Byla to politická odpověď. Taková, kterou krmil všechny ostatní. Usmíval se od ucha k uchu, když si všiml mého nespokojeného výrazu, ale do chvilky jsem na tom svém měla taky úsměv, který mu měl ukázat, že by si se mnou hrát neměl. ,,A byl bych rád, kdybys mi tykala. Nevidíme se poprvé." V tu chvíli mě opět znejistil a musela jsem párkrát zamrkat, abych vstřebala to, co právě řekl.
,,Dobře," souhlasila jsem nakonec, i když mírně váhavě. ,,Charlesi, jak jsi prožíval svoje první body? Bylo to v Ázerbájdžánu, kde jsi minulý rok zvítězil ve formuli dva, muselo to pro tebe být něčím speciální, nemýlím se?" V jeho očích se při zmínce o jeho výhře minula bolest. Ale i tak odpověděl: ,,Bylo to něco magického. A k tomu šesté místo, když jsem startoval ze třinácté pozice. Jsem za to doopravdy rád. Monopost jel, jak měl, strategie nám vyšla. Byl jsem se vším spokojený, i když to v těch podmínkách bylo velice složité a nijak jednoduché." Z jeho hlasu jsem vycítila, jak moc rád za to byl.
,,Jel jsi fakt skvěle," přitkala jsem, což ho zaujalo.
,,Tys ten závod viděla?" zeptal se a nesnažil se zakrýt úžas. Proto jsem se zamračila, jako by se holky nemohly dívat na formuli jedna.
,,Ano."
,,Ale ani tak jsi mě nepoznala, když jsi zastavila a pomohla jsi mi?" Sklopila jsem pohled.
,,Ne." Zakývala jsem hlavou v nesouhlasu. Charles se na to jen zasmál. Smíchem, který mě nutil ho napodobit. ,,Byla už tma. Byl jsi mi povědomý, ale nevěděla jsem odkud, neuměla jsem si tě nikde zařadit." Mykla jsem rameny.
Ve chvíli, kdy jsem na něj pohlédla, zvážněl. ,,Díky tobě jsem se včas dostal do Maranella, abych podepsal konečnou smlouvu s Ferrari." Jeho pevný a tvrdý hlas mě pohladil po duši.
,,Do Maranella?" zašeptala jsem s neskrytým údivem. Jeho vděčný pohled mi potvrdil to, co mi právě řekl. Dívala jsem se do jeho zelených očí, jako bych chtěla zjistit jestli si ze mě jen nedělá srandu.
,,Ano, Rio. Kdybys nezastavila, nebyl bych tam včas."
,,Ale oznámení přišlo až dva týdny zpátky-," Zajiskřilo mu v očích, přerušil mě dříve, než jsem stihla doříct větu.
,,Mělo to být tajné, nikdo to neměl vědět. Věděla to jen moje mamka, chtěl jsem to říct i bratrům, ale jak je znám... Věděli by o tom všichni známí." U toho mírně zakýval hlavou a pousmál se. Civěla jsem na něj, neschopna ze sebe nic kloudného vypustit. Neměla jsem slov na to, co jsem právě slyšela. Myšlenky se mi zběsile točily hlavou, ale i přesto jsem neměla, co říct.
Na malou chvíli jsem se zamračila. Proč by jezdil do Nice, když jel do Maranella? Vždyť měl jet na druhou stranu. Měla jsem sto chutí se ho na to zeptat. ,,Já-, jsem ráda, že jsem ti mohla pomoct," vyšlo ze mě nakonec.
,,Jsem ti vděčný za to, že jsi mi doopravdy pomohla. Doopravdy, nebýt tebe, nejspíš bych tady neseděl." V břiše se mi po jeho slovech rozletělo milion motýlků, odvrátila jsem od něj trochu pohled, jelikož mě přiváděl do rozpaků. Můj pohled ale sklouzl na diktafon přede mnou. Do prdele. Uvědomění se, že to má být rozhovor, ne konverzace. A to mě opět probudilo.
,,Kde by byla tvá ideální první výhra?" zeptala jsem se, tušící odpověď. Mírně se pozastavil, ale pokračoval nadále v rozhovoru: ,,Abych řekl pravdu, byl bych rád za Monako. Ale první výhra ve formuli jedna by byla speciální na každé trati. I kdyby to bylo v Belgii, nebo Austrálii, nikdy bych na to nezapomněl. Ale první výhru v Monaku... Lhal bych, kdybych řekl, že to není můj sen od mého dětství. Je to můj sen a budu se snažit ho naplnit. Nejen kvůli mě, ale i kvůli tátovi, který to sice neuvidí, ale chci, aby na mě byl pyšný." Cítila jsem odhodlání z jeho hlasu a touhu, která ho bude pohánět.
,,Myslím si, že se o to bát nemusíš." Povzbudivě jsem se na něj usmála a on mi můj úsměv vřele oplatil. Za ten úsměv by nejedna holka vraždila. ,,Ale teď k další otázce. Myslíš si, že bude jednoduché závodit po boku Sebastiana Vettela?"
,,Nebude to jednoduché, to v žádném případě," odpověděl hned, ,,Ale..." Opřel se o opěrku gauče a zadíval se do stropu. Vypadal tak klidně, když přemítal nad tím, co řekne.
,,Ale?" zajímalo mě.
,,Ale bude to dobrá zkušenost, která mi pomůže. Mít jako týmového kolegu takovou legendu bude pro mě čest." S tím jsem musela souhlasit. Čtyřnásobný mistr světa z let 2010 až 2014 byl legenda, i když ještě závodil, pořád toho spoustu dokázal. Byla jen škoda, že se stájí Ferrari zatím neoslavil titul.
,,Teď otázka, na kterou se tě muselo ptát hodně lidí." Ze stropu svůj zrak přesunul na mě. Zvedl obočí a já spustila: ,,Myslíš si, že budeš schopen vyhrát titul mistra světa s Ferrari?"
,,Ano." Sebevědomí z jeho hlasu nešlo přeslechnout a já mu věřila, že se mu to jednou podaří. ,,Cítím, že bych to mohl dokázat."
,,Nebude to trochu problém? Protože od roku 2007 to jde s touto stájí od deseti k pěti." Škodolibá otázka, která mi vystřelila v mysli. Mockrát jsme se o tom s otcem bavili, jelikož on byl zarytý fanoušek Ferrari.
,,No, doufám, že ne. Je to zkušená stáj. Společně to budeme muset zvládnout a já udělám všechno, co bude v mých silách, abych se mistrem světa stal."
Přimhouřila jsem oči.
,,I proti Mercedesu, který už nikdo tři roky neporazil?" Na jeho tváři se objevil úšklebek, ale i přes to jen mykl rameny.
,,Mercedes je velice silný. Má zkušené jezdce a monopost, který je výborný ve všech hlediscích. Jednou to ale bude muset skončit, nikdy nevydrželo dlouho aby jeden tým naprosto dominoval." Neodpověděl mi na otázku, což naopak mi vystřelilo úšklebek na tvář.
Po zbytek rozhovoru jsem se snažila dodržovat otázky, které jsem se snažila vyloudit v paměti, nebo se jen zeptala na to, co mě zajímalo. Doufala jsem jen, že na mě nebude Nicholas moc naštvaný, jelikož jsem se na sto procent nedržela otázek, které mi poslal. Věřila jsem, ale v to, že mé vědomosti z formule jedna na to budou stačit.
Aniž by mě to napadlo, rozhovor byl u konce. Vypnula jsem nahrávání na mém telefonu a úlevou se svalila na pohovku.
,,Tak a tohle je všechno," vydechla jsem a zátěž na mých bedrech opadla.
,,Všechno? Už?" zeptal se a zamračil se. Podíval se na hodinky, které museli stát více, než mé auto a poté na mě. ,,Pokaždé, když jsem na rozhovoru, táhne se to. Ale s tebou to bylo... Jiné." Tomu jsem se jen zasmála. Pořád
,,Taky se mi to netáhlo." Protáhla jsem se na sedačce a až poté si uvědomila, kdo sedí přede mnou.
,,Pamatuješ si ještě na to, co jsem řekl předtím, než jsem odjel?" S nechápajícím výrazem jsem na něj pohlédla a naklonila hlavu na stranu. Doopravdy jsem si to nepamatovala a matně si jen na to, že mi nevěnoval takovou pozornost jako mému otci.
,,Nemám eidetickou paměť, takže si to nepamatuju." Charles protočil očima. Poposedl si a dal lokty na své kolena. Naklonil se přes stůl, čímž mi byl blíž.
,,Že bych ti tvoji laskavost někdy rád oplatil." Našpulil rty, pořád jsem netušila, kde mířil.
,,Nebyla jsem tam, ale sama."
,,To neříkám, ale i tak. Chtěl bych ti to oplatit, abychom si byli kvit." Mé zmatení hned vystřídalo překvapení. Charles Leclerc mi nabízí, že pro mě něco udělá. Co jsem si jen ráno vzala za matroš? Nezdá se mi to?
,,To nemusíš. Stačí mi jen to, že jsi se dostal tam, kde jsi právě potřeboval." Říkala jsem to i proto, protože by to pro mě bylo zvláštní. Aby pro mě někdo něco udělal. Ale i tak jsem se na něj mile usmála. ,,A už budu muset jít, za chvilku mi jede autobus." Doplnila jsem to, podíváním se na telefon a snažila se, abych vypadala klidně. I přes to, že mi autobus jel až za necelou hodinu. Rychle jsem vstala a bylo mi úplně jedno, že bych ho tam nechala sedět.
On, ale z ničeho nic vstal taky.
,,Odvezu tě domů," nabídl se. V hlavě jsem si říkala, že tato nabídka se neodmítá, ale... Ale přece ji odmítla. Doopravdy jsem od něj nic nechtěla, i když jsem na sebe vnitřně křičela, abych přestala být hloupá a řekla to zpropadené ano.
,,Ne, děkuji. Fakt mi to jede za chvilku a bylo by zbytečné, abys tak zajížděl." Ušla jsem pár kroků ke dveřím, ale to on taky. Na své tváři jsem se snažila mít neutrální výraz, ale to, jak byl neústupný mi v krvi rozpumpoval adrenalin.
,,Prosím, chci ti to nějak oplatit." Ve chvíli, kdy mě chytil za loket, aby mě zastavil, zkoprněla jsem. Zastavila krok a překvapeně se na něj otočila. Srdce mi vynechalo úder, když se naše oči střetly. Jako by i on zapomněl to, co chtěl říct, poněvadž se do mých očí díval tak, až mi připadalo, že přemýšlel nad tím, jak by mi to mohl oplatit. Tyčil se nade mnou, byl asi o hlavu vyšší. Dotek jeho prstů jsem cítila na holé kůži. Pro pána Jána. Málem se mi podlomila kolena. Vymetlo se mi v hlavě a sama nechápala, co se v tu chvíli dělo.
,,Co kdyby..." začal, pořád hledící do mých očí. Všiml si někdy někdo, že měl okolo čočky světlejší barvu zelené a okolo bělma byla tmavší? Srdce mi sice nebilo tak rychle, ale cítila jsem, jak se mi můj tlak rapidně zvýšil. Měla jsem chuť si olíznout rty, jelikož mi připadaly příliš vysušené. ,,Co kdyby jsi se mnou šla na večeři?" vyšlo z něj. A já na něj vytřeštila oči a vysmekla se mu rychleji, než vy se mi zatemnila mysl.
Že já nesouhlasila s tím odvozem.
,,Tím si nejsem, tak jistá. Moc se to teď nehodí." I když jsem od teď měla mít času habaděj.
,,To nevadí. Máš Instagram?" Jeho pohled mu jasně pověděl, že odpověď je kladná. ,,Řekni mi ho a potom napiš mi až se to hodit bude." Vytáhl rychle mobil v očekávání toho, že mu to řeknu.
Automaticky to z mých úst vyšlo. Ani jsem nad tím nijak nepřemýšlela, byla to unáhlená reakce, u které jsem cítila, že si ponese své následky.
Jakmile můj účet našel, otočil obrazovku mobilu ke mně, aby se ujistil, že to koho našel, jsem doopravdy já. Na znamení souhlasu jsem jen přikývla. Když mi zabzučel mobil, věděla jsem až moc dobře, co to bylo. Nebo spíš, kdo to byl.
,,Dobře, Rio. Jsem moc rád, za náš rozhovor." Naposledy se na mě usmál, obešel mě a aniž by řekl něco dalšího, odešel z místnosti, kde jsem zůstala stát jako opařená.
-
Uff! Tak jste se ho přeci dočkali! hehe
Co na tuto kapitolu říkáte? :D
-claire evans