"And I'll be in denial for at least little while
what about the plans we made?"
-TV, Billie Eilish
[- - - - - - - - - -]
Jestli by mi někdo řekl ráno, když jsem se připravovala do školy, že ke mně přijde Helen Richard s tím, abych si s ní šla promluvit, hlasitě bych se rozesmála. Nebo spíš, nejdřív bych se rozesmála a potom toho člověka probodla pohledem. Protože by to od ní bylo podlé. Potom všem.
Ale teď, v tu chvíli, kdy stála přede mnou s rafinovaným úsměvem na rtech a se slovy, které jsem nejspíš vypustila z mysli. Protože to, co mi řekla, jsem musela přeslechout. Jak by bylo jinak možné, že se její rty hýbaly, jejich zvuk se k mým uším nedostal?
,,Cos to říkala?" zeptala jsem se jí, když jsem párkrát zamrkala v nepříjemném překvapení, které si na mě v to ráno připravila. Hnědé krátké vlasy, které jí pořád padaly do tváře, si dala za ucho.
Na chvíli se zarazila, ale poté opět spustila: ,,Nechceš si zajít na kávu? Vím, že potom všem, co jsem udělala a tak, tak to jde těžce, ale viděla jsem tě minulý týden s Gabrielem, a proto mě napadlo, že bychom mohly jít." Její šedé oči se do mých dívaly jako by v mých mohla spatřit celou pravdu naší existence. Nezasloužila si, ale moji pozornost potom, co provedla. Nejen, že nebyla dobrá přítelkyně, ona byla přímo strašná.
Přišlo mi to k smíchu. Ona celá. Byla to fraška, které jsem se v duchu smála, a taky křičela zároveň.
,,Nemůžu," odsekla jsem. Jak jednoduché.
,,Proč? Vždyť je devět ráno." Ale ona stejně nechápala.
Jen jsem si povzdechla. Už i tak jsem měla špatné ráno a tohle mi to nijak nezlepšovalo. Nejprve jsem zaspala budík, tím pádem nestihla autobus do Nice na svoji první praxi a teď tohle. Zamračila jsem se, když jsem si vzpomněla na to, že jsem si mohla vzít auto. A zpytovala svědomí za to, že jsem to neudělala.
,,Zaspala jsem, Helen. Nemám na to teď čas." Skoro jsem běžela, abych stihla ten autobus. I když měl jet až za deset minut. Já si s ní ale doopravdy nechtěla povídat a doufala jsem, že ji to odradí.
Zakývala hlavou a zvyšovala tempo svých kroků, stejně jako já. Proč mi to proboha dělá? Uvnitř mě jsem hlasitě zaúpěla.
,,Ale... Rio! Čekej!" Byla o něco menší než já a měla kratší nohy, takže musela skoro začít běžet, aby mě stíhala. ,,Co potom? Napíšu ti!" Zastavila za mnou. Konečně. Ale já šla dál, neměla jsem chuť s ní teď trávit čas. A tak po pár metrech chůze a přílišného přemýšlení jsem k ní otočila hlavu a zakřičela jen tak, aby to uslyšela: ,,Ještě uvidím!" A spěchala dál na autobus. Ještě jsem zahlédla její pousmání a zamávání, které jsem kdo ví z jakého důvodu oplatila.
Byla jsem celá nesvá. Nejen z toho, že jsem zaspala, ale i z toho, co jsem měla tu čest zažít. V hlavě se mi výřilo mnoho věcí, ale znepokojovalo mě, že si na mě Helen vzpomněla. Už to bylo pár měsíců, co jsem si s ní bavila, nebo spíš, co se bavila ona se mnou. Vlastně se neozvala od té doby, co jsme ukončili střední školu, jako bych pro ni byla jen vzduch. Jen někdo, kdo tady pro ni je ve chvílích, kdy nikoho nemá. Ve chvílích nudy.
Když jsem konečně vystoupila z autobusu v Nice, bylo už skoro deset. Proklínala jsem se za to, že jsem si nenastavila budík.
Běžela jsem několik stovek metrů než jsem se dostala ke proskleným dveřím, které vedli do vstupní haly redakce. Můj hrudník se prudce zvedala opět klesal, neuměla jsem popadnou dech. Plíce mě pálily po té vší námaze, kterou dostaly. Má fyzická kondička na tom byla bídněji, než jsem si dokázala přiznat.
I když jsem musela mít vlasy všude rozházené a z drdolu, který jsem si ráno dělala, muselo být vrabčí hnízdo, i tak jsem vstoupila do budovy. Na jedné straně bylo napsané moderním a úhledným písmem Nice-Matin. Mělo to sice takový starší nádech, žádná moderní budova to nebyla, ale měla své kouzlo. Vstupní hala byla lazena do hnědo-bílých komponentů, což byl kontrast oproti venkovnímu zjevu.
Než jsem se stihla nějak zorientovat a někoho se zeptat na cestu k hlavnímu redaktorovi, tak ke mně přistoupila starší paní, která mě skenovala odsuzujícím pohledem.
,,Co potřebujete?" vyprskla a já se zarazila nad jejím nepříjemným chováním. Byla to žena ve středních letech, krátké vlasy měla skoro jako sníh, tělo jí obepínal černý kostýmek.
,,Dobrý den, jsem tady první den na praxi a zaspala jsem, takže jsem přijela pozdě-"
,,To bohužel není můj problém," zastavila mé ospravedlnění ostrým hlasem jako břitva. ,,Běž do druhého patra, jmenovku na dveřích snad přečteš, když už jsi přišla pozdě. Čeká tam pan Barnes." Párkrát jsem zamrkala a přikývla. Neměla jsem na to, co říct a ona se otočila na podpatku a rychle ode mě odešla. Ještě pár vteřin po jejím odchodu jsem stála uprostřed haly. Ale poté jsem zatřásla hlavou a rychle spěchala, tam kde jsem již měla dávno být.
Jeho šedé dveře byly otevřené, slyšela jsem jen to, jak zběsile ťukal do klávesnice. Zaklepala jsem opatrně na dveře a čekala až na jeho svolení až budu moct vejít dovnitř.
,,Pojďte dál," ozval se hluboký hlas, který ale nezněl nikterak naštvaně. Vypadalo to, že měl dobrou náladu.
I když jsem chtěla sklopit zrak a omluvit se za svůj pozdní příchod, štípla jsem se raději do ruky a v hlavě si opakovala, že musím být sebevědomá. To, že jsem zaspala se mohlo stát každému.
,,Dobrý den, pane Barnesi," pozdravila jsem ho s mírným úsměvem. Na mých tvářích se zničehonic objevila červeň z toho, jak jsem se styděla za svůj pozdní příchod.
,,Dobrý den, slečno-"
,,Slečna Faure, pane." Typovala jsem mu něco okolo čtyřiceti let, maximálně padesáti. Měl na sobě tmavě modrý oblek s bílou košilí. Jeho pohled v sobě neměl žádnou emoci, ale jakoby čekal na moji další reakci.
,,Těší mě, můžete mi říkat Nicolas, jestli chcete. Mohu se ale zeptat?" Na to jsem rázně přikývla, i přesto, že jsem se obávala toho na co. ,,Proč jste přišla pozdě?" Opřel se židli za ním a zkřížil si ruce na hrudi. Dokonce jsem viděla, že se mírně zamračil. Očekávala jsem, že budu mít problém, nikde nemají rádi, když někdo chodí pozdě. Natož, když přijde pozdě někdo jako já.
,,Zaspala jsem." V tu chvíli jsem sklopila oči, což jsem neměla v plánu. Můj plán byl takový, abych vypadala sebevědomě, což mi nevyšlo.
,,Moc netoleruji u svých zaměstnanců, že přicházejí pozdě... Ale pro tentokrát Vám to odpustím." Mrkl na mě. To mě vyvedlo z míry. ,,Kdybyste přišla dřív, seznámil bych Vás s tím, jak to tady chodí, ale díky Vaší absenci na to nezbyl čas. Takže se hned vrhneme do práce." Několikrát jsem zamrkala, tak rychlé jsem to nečekala, ,,Jedu za chvilku na jeden rozhovor a Vy mi zatím přepíšete ten, co jste zmeškala." Zvedl se ze židle, rychle si zapnul knoflík u saka. A když okolo mě prošel, máchl rukou ve znamení, že ho mám jít za ním.
Rychle jsem následovala jeho rychlé kroky. Okolo nás procházelo mnoho lidí, kteří ho zdravili a rychle pospíchali, kdo ví kde.
Minuli jsme pár kanceláří, když se postavil do menší místnosti, kde byl počítač a mírně řečeno, nepořádek. Papíry se ledabyle válely na kancelářské židli i stole, dokonce tam byly i odpadky o kterých jsem ani nechtěla vědět, co byly.
,,Chtěl jsem, abyste byla, co nejblíže mé kanceláří, abych nad vámi mohl mít dohled, ale doufám, že to vám vystačí tahle." Otočil se ke mně se zazubením. Jeho hlas zněl pobaveně, ale v očích se mu nic neodráželo. ,,Zkuste tady udělat nějaký pořádek a přepište to, co jsem vám poslal na e-mail." A bez pozdravu mě obešel.
První dojem jsem neudělala nijak dobrý, usoudila jsem nakonec a povzdechla si při pohledu na tu spoušť, která tam byla.
Ale i pustila se do práce, abych to měla z krku, co nejdříve.
O dvě hodiny a půl později, když jsem řadila poslední papíry na hromádku, ke mně opět zavítal Nicolas. Jakmile zaklepal na dveře, otočila jsem se za ním. První, čeho jsem si na něm všimla bylo čiré překvapení z toho, co jsem z té místnosti udělala.
,,Poslala jste mi to, co jsem chtěl na e-mail?" zeptal se a při tom se stále díval na uklizenou kancelář.
,,Ano."
I to ho překvapilo.
,,Vážně? Vy jste to vážně stihla?" zeptal se, jakoby nevěřil tomu, co jsem řekla. Nakonec, když jsem se pustila do úklidu, to nebylo tak špatné. Bylo tam pár obalů od různých tyčinek, ale potom tam byli jen papíry, které jsem si nechala na konec. Seřadila jsem je podle dat a roků, ze kterých byli. Chtěla jsem i podle témat, ale přečíst všechny by zabralo mnoho práce, a proto jsem to udělala tou jednodušší metodou.
,,Stihla jsem to všechno." Mírně jsem se na něj usmála, i když s mírnou opatrností. Na chvíli se díval jen na mě, připadalo mi, že přemýšlel.
,,Abych řekl pravdu, udělala jste na mě dojem. I když to trochu kazí to ráno." Nervózně se poškrábal se na zátylku. ,,Chtěl jsem vás tady nechat, abyste se nějak poučila, ale... Mile jste mě překvapila. Potom vám zkontroluju to, co jste přepsala." V mé hrudi se objevilo potěšení, každý den se nestávalo, že by mě někdo tak pochválil, ,,Jestli chcete, můžete se mnou jít k jednomu rozhovoru. Nebude to nijak zajímavý rozhovor, sice bude se starostou Nice o tom, co plánují do další části roku, ale není to nic extra. Pokud chcete, můžete se podívat, jak to probíhá."
Nadzvedla jsem obočí a nepřemýšlela ani na chvíli nad svojí odpovědí.
,,Budu moc ráda." Nicolas se na mě mile usmál a já mu to oplatila. Vypla jsem počítač, dala papíry, které jsem stále držela na hromádku. Když mi ukázal, abych ho následovala, nemínila jsem promeškat chvíli a šla hned za ním.
Rozhovor se konal v jeho kanceláři. Na židli již seděl starosta Nice s kávou v ruce.
Tiše jsem seděla na židli a někdy si psala poznámky toho, jak by se měl dotazující chovat.
Dívala jsem se na Nicholase, jak sedí, jak se snaží o to, aby dotazovaný byl v příjemné a klidné atmosféře, i když byly některé otázky nepříjemné.
Koukala jsem na něj s obdivem.
Starosta Nice byl sice výborný politik i čestný člověk, a proto všechny plány, které měl se svým kabinetem, byly logické a některé účelné. I když trochu složitější na realizaci. Tedy až na tu poslední. Ta byla velice nákladná. Měli v plánu vystavit nový přístav, který by přivedl do města více turistů. V hlavě mi hned naskočila myšlenka Proč nový přístav, když už tady jeden je? Nebylo by lepší ho jen zmodernizovat?
A proto, i když jsem měla mlčet, tak jsem se i přes to zeptala.
,,Nebylo by to příliš nákladné? Je tady přeci už jeden nádherný přístav, nebylo by lepší, kdyby se jen nechal zrekonstruovat?" Oba ke mně ihned nasměrovaly svůj zájem. Nicholas i starosta vypadali překvapeně z mé otázky. I když ten druhý vypadal najednou zamyšleně, jako bych mu vzala slova z úst.
Otevřel pusu a vyšlo z něj: ,,Přemýšleli jsme nad tím, ale..."
,,Ale?" zeptal se zaujatě Nicholas, který se opět zajímal jen o starostu.
,,Je to složitější, než se zdá." Od té chvíle byl náhle zamlklý a odpovídal jen zkráceně, jako by ztratil zájem o to, vůbec odpovídat.
Nakonec odešel a ani se na mě nepodíval.
Očekávala jsem od Nicholase, že mě seřve za to, že jsem se ho na tu otázku zeptala. Ale nakonec mi jen řekl: ,,Nebyla to špatná otázka. Jsem rád, že jsi se zeptala, i když jsem byl překvapen z jeho reakce."
Poté mě propustil s tím, že pro dnešek je vše hotovo a že se moc těší na zítřejší den.
Domů jsem se těšila jen proto, abych otevřela krámek. A taky na jídlo, které pro mě nachystal otec, než odjel do práce. Na stůl v jídelně mi nechal talíř s jídlem, které jsem zhltla během pár minut a taky vzkaz, ve kterém mi oznamoval, že z práce přijede až brzo ráno.
Povzdechla jsem si, nechala tašku s věcmi do školy u stolu v jídelně a šla se převléknout do pracovního, jelikož na mě čekala má brigáda. Blond vlasy jsem si stáhla do vysokého copu, vzala klíče od prodejny a mohla vyjít.
Má pracovní doba měla končit v devět hodin večer. Právě zapadalo slunce a otevřenými dveřmi dokořán do krámku zavítal večerní studený vánek, který mi odhrnul malé vlásky z čela. A taky poslední zákazník. Jeho vůně se rozlezla po celém krámku. Byla to chlapská silná vůně, u které jsem doufala, aby byl, co nejdříve pryč.
Byla jsem už trochu podrážděná z toho, že nemohl přijít o něco dřív. Vždyť bylo za pět děvět!
Utírala jsem právě prach pod pokladnou, když se nade mnou ozvalo zakašlání. Zaťala jsem zuby, jelikož chování zákazníka bylo hrozné.
Ale nakonec odešel s lahví alkoholu v ruce a mě čekal zasloužený odpočinek v podobě spánku. Ale ještě předtím mou pozornost získal mobil, kde jsem na malý moment zabrouzdala na sociální sítě. Byla to, ale chyba.
Myslela jsem si, že si na chvilku odpočinu a podívám se, co nového. Jenomže to bych nemohla vidět Helen s její kamarádkou, která přidává každých deset minut příběh na instagram. Vypadaly tak šťastně.
Nejdříve byly v kavárně, další příběhy byly o tom, jak moc opilé už jsou. Píchlo mě u srdce při pomyšlení na to, že na mě zapomněla. Ráno bylo daleko, ale... I když jsem si říkala, že Helen není nejlepší společnost, bolelo to. Bolelo to, že si opět vybrala někoho jiného, lepšího, než jsem byla já.
Nikdy jsem si to nechtěla brát tak moc k srdci, říkala jsem si, že takový lidé nemají v mém životě místo, že je k životu nepotřebuju. Ale vlastně jsem si to brala až příliš.
Kdyby mi Helen napsala, možná bych šla. Uvítala bych změnu v mém neměnícím se režimu. Nebyla jsem totiž ten typ člověka, co uměl říct NE. A to dokonce i ve chvílích, kdy je NE, ta nejlepší možnost. Kdy chci něco jiného, ale na úkor druhého si řeknu, že to stejně nemá smysl, a tak slouhlasím.
Připadalo mi, že to musí dělat schválně. To, jak se tam obě smějí, přidávají fotky jako divé. Pomalu jsem se opět dostala do bodu, kdy jsem si říkala, že se mnou musí být zaručeně něco špatně. Dívající se do tmavé obrazovky mého mobilu, bez špetky energie a se srdcem, které mi opět krvácelo.
Ví vůbec ti lidé, že to bolí? Že ostatní lidé mají taky emoce?
Vstala jsem ze starého gauče v obýváku, kde se sotva vešel gauč s křeslem a stolkem a šla do svého pokoje, kde jsem hodila mobil na neustlanou postel a šla se osprchovat.
[- - - - - - - - - -]
Dalších několik dní jsem jezdila na praxe do Nice, které mě sice vyčerpávaly a Nicholas mi nedával nic zadarmo, ale užívala jsem si je čím dál tím víc. Bylo k tomu více důvodu, které mě k tomu nutily. A to Nicholas samotný, který když zjistil, že nejsem jen holka, která chodí pozdě a umím si i máknout, mě bral pravidelně k rozhovorům. A dokonce mě nechal, abych se dotazovaného zeptala na pár otázek, které mě zajímají. Dalším důvodem byl klid. Nemusela jsem být ve škole a poslouchat přednášky několik hodin v kuse a jen si psát poznámky jako divá.
Jediná dobrá věc byla, že jsem úspěšně složila zkoušky na konci roku. A poslední dva týdny školy jsem trávila na praxích.
Byla jsem právě doma a připravovala se na odpolední brigádu, když v zámku zazvonily klíče. Překvapeně jsem se na jídelní židli natáhla tak, abych se přesvědčila, kdo to je. I když jsem přesně věděla, kdo by dveřmi měl projít. Překvapeně jsem hleděla na mého otce, který právě přišel z práce. Ze dveří nejdříve se nejdříve vynořila jeho noha, která trochu kopla do dveří, aby mohl projít. Až potom jsem zahlédla jeho blond vlasy a nákup v jeho náruči.
,,Ahoj zlato!" řekl, když si všiml mého zkoumavého pohledu.
,,Dneska nějak brzo?" řekla jsem místo pozdravu, když se přiloudil s nákupem až do jídelny. Zpražil mě pohledem a já se na něj zamračila. Co se dělo?
,,Jako bys nevěděla." Jeho hlas zněl uraženě. Proč?
Začal z tašky vytahovat nákup a dělal, že si nevšiml mého zmateného pohledu, kterým jsem ho sledovala. ,,Je pátek." Jako by mi tohle mohlo nějak pomoct. Zamračila jsem se na něj ještě více.
,,To vím, ale proč jsi tak brzo doma?" Začal dávat různé druhy potravin do ledničky, do skříněk. Když, ale nechal popcorn na stole, uvědomila jsem si, co se děje.
,,Každý lichý pátek mám přeci kratší šichtu. A taky se jede velká cena Kanady!" Vykulila jsem na něj oči.
,,V pátek, jo?" Když dával do ledničky jogurty, otočil se a probodl mě pohledem, já sen na něj jen zářivě usmála.
,,Vždyť víš, jak to myslím," zamručel a zavřel ledničku. ,,Za deset minut začíná první trénink," oznámil mi a šel rychle zapnout televizi. Zaúpěla jsem, když jsem si vzpomněla, že můj čas je již zabraný brigádou.
,,Stihnu druhý trénink? V kolik se jede?" zakřičela jsem na otce z kuchyně, dávající si do tašky mobil. Můj otec se posadil na gauč, spokojeně vydechl a dal své dlouhé nohy na stůl. Poznala jsem to podle mírného zaskřípání gauče, které vydával pokaždé, když si na něj někdo sedl. Přišla jsem ke dveřím, protože mi můj otec nedal žádnou odpověď.
Pohlédl na mě svýma modrýma očima, nejdřív nechápal, proč jsem se na to zeptala, ale jeho obličej se změnil v uvědomění, kde půjdu. ,,Druhý trénink začíná v pět."
Sakra.
,,Tak to nestihnu. Končím až v devět." Otec nad tím jen mávl rukou.
,,Jsou to stejně jen tréninky, nic neznamenají. Kvalifikace se stejně jede až zítra! Takže žádné obavy. A navíc, Kanada není nějaký okruh, kde by se jezdily zázraky." Mrkl na mě ve chvíli, kdy začalo intro formule 1. Oba dva jsme náhle ztichly a přímo hypnotizovaně hleděli jen na televizi. Na těch dvacet jezdců, kteří se postupně objevovali na obrazovce.
Když přišel ten jeden, ucítila jsem jeho pohled. Věděl to samé, co já. Podíval se na mě stejně jako před dvěma týdny, ale ani jednou nic neřekl.
Byla to sice jen vteřina, kdy se jeho tvář objevila na obrazovce, ale i tak jsem věděla, na co můj otec myslí.
Chtěla jsem mu říct: ano je to ten, kterému si pomohl vyměnit píchlou pneumatiku. Ale to už byl konec, já rychle přešla do kuchyně, vzala si kabelku s věcmi a šla otevřít krámek...
-
Nová kapitola venku, ale Charles nikde! Nemějte obavy, objeví se v příští kapitole, od které by se měl pravidelně vyskytovat skoro v každé.
Doufám, že se kapitola líbila. Ale bohužel, charaktery, které budou důležité pro další část příběhu, zakomponovat musím. Nebylo by to tak zábavné, kdyby se v příběhu objevoval jen Charles s Riou :D
-claire evans