Leden
Míval problém usnout. Často mu s tím pomáhaly třeba i sluchátka, do kterých si pouštěl tichou hudbu, jen aby tím zamezil svému mozku nechat se unášet nevyžádanými myšlenkami.
Od té doby, co se mu dostala pod kůži, respektive od chvíle, kdy ho nechala proniknout do sebe samé, myslíval jen na ni. Před očima se mu míhaly obrazy, jak leží v trávě na zahradě u Chrise, se zlatými vlasy rozprostřenými kolem hlavy. Anebo jak se v záři slunce k němu otáčí před rameno a když ho spatří, rty odhalí řadu zoubků v nejširším radostném úsměvu. A těsně před úplným vypnutím se utápěl v modrých očích, hlubokých jako lesní studánky, které na něj hleděly s očekáváním mísícím se s něhou.
Obvykle Bjørn nesnídával s ostatními. Vstával brzo a přílišný ruch v jídelně mu nepříjemně dráždil citlivý sluch a cuchal nervy.
Sobotní stíhací závod však začínal až odpoledne, takže si mohl maličko přispat. Poseděli večer s ostatními, aby trochu oslavili úspěšné závodní klání, rozebrali předpověď počasí pro následující den a třešničkou na dortu byla elektrizující přítomnost Emilie na opačné straně stolu. Chvílemi k ní zbloudil pohledem, aby se ujistil, jak se cítí mezi novými lidmi. A pak stačilo jen, aby se naklonila, až se jí trochu odkryl výstřih toho zatraceného svetru, co si opět oblékla.
Hned si vzpomněl, jak ho bavilo rukama bloumat pod látkou po jejím těle. Odpověděl mu na to tlak pod poklopcem, takže si musel poposednout.
Překvapoval sám sebe, že ho tak moc zajímalo, jak se mezi ostatními Emilie cítí. Sám totiž atmosféru v áčkovém týmu oceňoval. Bylo to zase o něco jiné, svým způsobem lepší a profesionálnější. Přál si, aby to taky dokázala ocenit a vychutnat si to. Obzvlášť protože věděl, s jakou rivalitou se potýkala v béčku.
A nejen to. Samotného ho zaskočilo, jak ho zasáhl její hrdý výraz, když mu gratulovala k desátému místu. Získal novou chuť dokázat jí, že dokáže být ještě lepší, aby na něj mohla být hrdá oprávněně.
Jenže pak se zarazil. Hrdá na něj? Vždyť jí nedával důvod. Strašně ji chtěl a sám pro sebe ji pokládal za svou, i před Strakami, ale v týmu jakoby byl někým jiným. Nedokázal říct, čím to je, ale měl potřebu všechno osobní chránit před zvědavými zraky. Nechtěl, aby o něm nikdo věděl příliš mnoho, snad aby to nemohl použít proti němu nebo znevážit.
Zaťukal na pozdrav klouby prstů o desku stolu, kde už do sebe cpal celozrnný chléb a vařené vejce Johannes Dale. Ten k němu s úsměvem vzhlédl a pokývli si.
Bjørn už měl rozmyšlené, jak jeho dopolední program závodního dne bude probíhat. Lehký výklus, regenerační otužovačka v ledovém potoce, test lyží a následně lehký oběd. Mrzelo ho, že se časově vůbec nedostane k tomu, aby vedle trati podpořil Emilie.
Emi
Ani v nejmenším si nemohl stěžovat, že ji posunuli do reprezentačního týmu. Její příjezd ho překvapil, protože moc nedával pozor, co se kolem něj šušká. V momentě, kdy ji spatřil v hotelovém lobby, ho zaskočily vlastní pocity. Byly tak intenzivní, až nevěděl, co si počít a odvrátil zrak. Chvíli si přál, aby to mohl vrátit, a reagoval by jinak. Neuniklo mu totiž zklamání v jejích očích. Jenže se naučil nešťourat v tom, co už nemohl změnit. Co bylo, bylo. Takže se jednoduše snažil, aby ji nezklamal znovu.
Rozhodně byl rád, že ji má pěkně na očích. Znal v podstatě její celodenní program a protože se zdálo, že nemá potřebu hledat si nové kámoše všude kolem, nikdo se kolem ní nemotal. Alespoň si to do té chvíle myslel.
Předchozího dne by byl ochotný složit krvavou oběť, jen aby nemusel sledovat rozčarování, odrážející se v jejích očích, když zůstala na výsledkové listině padesátá devátá. Ačkoliv se nejednalo o neúspěch, protože s prvním startem většina atletů jejího věku nedosahovala na podobné umístění a tím i postup do stíhacího závodu, chápal ji. Nechápal však pocit, který to vyvolalo v něm samotném. To pro něj bylo naprosto nové. Měl chuť sevřít ji v náruči a už nikdy nepustit. Nelíbilo se mu, jak ztráta iluzí ukradla jiskru z jejích očí. Tu jiskru, která jí propůjčovala kouzlo osobnosti, jaké pro něj neměla žádná jiná holka na světě.
Trochu nepřítomně si naložil jídlo na talíř, zalil sáček čaje horkou vodou a klesl na židli vedle Johannese. Okomentovali vývoj počasí a téměř neměnící se předpověď. Zahleděl se do svého talíře, takže ho z myšlenek vytrhl až zvonivý smích přicházející od snídaňového bufetu.
Líně, ale s počínajícím úsměvem, zvedl zrak tím směrem. Tenhle smích by nezaměnil s žádným jiným. Rodící se úsměv se však ztratil na neoholené tváři, když uviděl, že se po Emiliině boku tyčí vysoká postava. Podvědomě přimhouřil oči, když zahlédl kohouta na mikině. Francouz.
Ani se Fabien Claude nemusel otáčet profilem, aby ho Bjørn dokázal identifikovat. Kopnul do sebe zbytek čaje z hrnku a s vrznutím židle vstal.
Emilie naslouchala Fabienově směšnému francouzskému přízvuku v angličtině tak soustředěně, že si vůbec nevšimla, když se zastavil kousek od ní. Teprve když mu Fabien pokývl na pozdrav, otočila hlavu.
,,Bonjour," protáhl Bjørn a jízlivost se mu nepodařilo v hlase úplně skrýt. Oba na něj trochu překvapeně hleděli. Alespoň rysy Emiliiny tváře ihned změkly a úsměv zněžněl, když na Bjørna pohlédla.
,,Jaký to je, muset snídat chleba místo croissantu? Ani bagetu tady nevidím," poznamenal Bjørn směrem k Francouzovi.
Fabien se zasmál a pokynul směrem k pečivu, aby Bjørnovi osvětlil situaci. ,,Italský cornetto je v podstatě stejný jako croissant."
Škubl ramenem na znamení, že je mu to ukradené. ,,Na to seš expert ty. Tyhle hrůzy já nejim. Je to podobný nesmysl jako kafe s tou šílenou pěnou."
,,Asi máš na mysli cappuccino," poznamenala Emilie smíchem podbarveným hlasem. Srdce mu z toho zaplesalo radostí.
,,Jo," kývl.
Fabien potřásl s úsměvem hlavou, ,,to jen potvrzuje, že vy Norové jste kulturní barbaři."
,,Asi to tak bude," uznal Bjørn a s potěšením přihlížel, jak se Francouz odebírá směrem pryč.
,,Hledáš nový známosti?" přešel plynule do norštiny a zeptal se Emilie tím nejlehčím tónem, jakého byl schopný.
,,Jen se trochu seznamuju."
,,A tak sis vybrala zrovna tohodle ohýbače rohlíků?"
,,Ohýbač rohlíků?" zopakovala po něm a koutky úst se jí rozkošně zachvěly, jak potlačovala smích. Oči jí krásně zářily, takže ani trochu nelitoval, že Fabiena poněkud urazil.
,,No. Někdo přece croissanty musí ohýbat, aby měly ten typický tvar."
S uspokojením přihlížel, jak si přiložila ruku k ústům, aby nevyprskla smíchy nahlas. Její smích a sténání byly dva jeho nejoblíbenější zvuky, které dokázala vyloudit. Mohl by jim naslouchat věčně.
Nepochyboval, že časem Emilie pochopí, proč se chová majetnicky zrovna v případě Fabiena. Věděl, že si domyslí, že zrovna tenhle Francouz je single a proto ho vedle ní nechce ani vidět. Rozhodně jí to ale nehodlal přiznat. Jen ať si láme tu svoji roztomilou hlavinku.
*
Rád by se postavil vedle trati, aby Emilie povzbudil, tak jako ona jeho. Chtěl jí to aspoň trochu vrátit. Denní program to však neumožňoval. Zatímco mu v hlavě vířily myšlenky ohledně vlastního závodu, rodil se mu v ní také plán.
Nakonec se rozhodl vsadit na osvědčenou zbraň a doufal, že se před startem podívá na telefon. Ještě než šel s ostatními na oběd, poslal jí link na svůj předzávodní playlist a hned na to nahrál zprávu.
,,Pusť si to před zahříváním. Vsadím se, že až tu muziku vypneš, tak se ti tak strašně uleví, že poběžíš jako nikdy," zachechtal se ďábelsky při představě, jaký nářez ji čeká, pokud si to pustí.
Chvost startovního pole bohužel v televizním přenosu neukazovali, takže měl před sebou položený mobil a sledoval alespoň live výsledky, které zobrazovaly dokonce výstřel za výstřelem.
Zatímco ostatní skandovali jako šílení pro Marte, která se ujala vedení, on sledoval poslední desítku. Na tváři se mu rozlil úsměv, když se i přes tři střelecké chyby Emilie zvládla v průběhu závodu posunout o dvanáct pozic vpřed.
To je moje holčička, pomyslel si a prostoupil ho už dobře známý pocit hrdosti, tentokrát však v mnohem silnější než kdy předtím. Byl rád, že mu nikdo nevěnuje pozornost
*
Před vlastním startem se cítil jen lehce rozechvěle. Lhal by, kdyby řekl, že ho ta pro něj nová situace nechávala naprosto klidným. Ještě nikdy nestartoval mezi světovou špičkou v první desítce do stíhacího závodu. Stíhačka a závod s hromadným startem jsou nejoblíbenějšími formami závodění pro jednotlivce. Kontakt se soupeři podporuje už tak nadmíru vysokou motivaci a chuť vyhrát.
Když si Bjørn se sluchátky na uších odbyl zahřívání a zažité rituály rozcvičování, jednoduše si spolu s ostatními posbíral všechno, co na start do závodu potřeboval a pak se snažil nevychladnout. Rozhlížel se kolem po publiku skrz tmavé sluneční brýle v duchu poháněl čas vpřed, aby už konečně mohl odstartovat. Víc než co jiného byl především netrpělivý.
Nebál se průběhu závodu. Věděl, že je ve formě a necítil žádný přehnaný tlak. Mohl totiž trenéry a svaz jedině překvapit, kdyby se mu povedlo svůj první skvělý výsledek ještě trochu vylepšit. Chápal pravidla hry. Vyhraje ten, kdo nejen čistě zastřílí a rychle poběží, ale také je ochotný nejvíc fyzicky trpět. Nepolevit a vydržet ve vyostřeném tempu na hranici fyzických možností co nejdelší dobu, to vyžadovalo jistý stav mysli. A v poslední době se v biatlonu ukázalo, že podobně ochotných a talentovaných sportovců je čím dál víc. Špice byla velmi vyrovnaná a vyhrát mohl téměř kdokoli klidně z třiceti nejvýše postavených závodníků.
A Bjørn byl přesvědčený, že mezi ně patří. Sebejistota mu pomáhala zůstat klidný. Věděl, že světový pohár je soutěž, v které si oprávněně své místo zaslouží.
Začal dobře. Držel tempo a střílel bezchybně. Po sprintu si věřil, že to dokáže. Pak si v třetím kole uvědomil, že Emilie stojí u trati. Rozpoznal její hlas v místě, kde stáli jen členové týmů, ale diváci tam přístup neměli. Jinak by ji neslyšel. Překvapivě mu to vlilo čerstvou krev do žil. Chtěl být lepší. Lepší pro ni.
Podařila se mu i další střelba a ve čtvrtém kole se posunul na báječné šesté místo. Představa prodlouženého pódia a účast na ceremoniálu pro vítěze ho hnala kupředu. Na střelnici zaujal místo vedle Erika Lessera, který byl tu sezónu v obzvlášť dobré střelecké kondici. Rány mu padaly nejen vyjímečně přesně, ale také vyjímečně rychle.
A v tu chvíli zaváhal. Dokáže to taky? Místo aby automaticky zamířil a stiskl spoušť, zíral do hledáčku malorážky zapřené o rameno se zadrženým dechem. Když trefí, splní si svůj největší cíl. Cíl, který si uložil před víc jak osmi lety.
Vystřelil a minul. A pak pochopil. Byl příliš dychtivý. Ještě nenadešel ten den. Dobil, vystřelil a opět minul.
Vnímal, jak mu nevyužitá šance protéká mezi prsty jako písek. Na vteřinu zavřel oči, než se opět zahleděl skrz optiku na terč. Další tři rány už našly svůj cíl.
Dvě trestná kola ho polem nekompromisně poslala vzad. A tentokrát se cítil skutečně potrestán. S každým jednotlivým metrem a promařenou sekundou měl chuť řvát z plných plic.
Doběhl do cíle na dvanáctém místě.
*
Vůbec se mu nechtělo jí pohlédnout do očí, když vyšel z uzavřené zóny a mířil pryč z centra dění. Čekala tam na něj. Jeho nitrem však pulsoval hněv na sebe samého. Úspěch měl na dosah ruky a nedokázal ho uchopit.
K jeho překvapení neřekla nic. Roztáhla ruce v palčákách doširoka a zvala ho do své náruče.
Potřásl hlavou nad svou neschopností zastřílet čistě. ,,Já jsem takovej debil," zahuhlal, když si opřel bradu o čepici na její hlavě.
,,Možná debil, ale dvanáctý nejlepší na světě. Aspoň dnes. To neni vůbec k zahození."
Trochu zdráhavě se odtáhl. Nechtěl ji pustit, ale potřeboval jí pohlédnout do tváře. Neusmívala se, což ho přimělo k povzdechu.
,,Bude další šance nakopat jim zadky," pronesla povzbudivě a rukou sbalenou do pěstičky ho bouchla do bicepsu. Musel se usmát, protože to přes péřovku sotva cítil.
,,Jasně."
Vyrazili směrem pryč od centra dění.
,,Bjørne!" uslyšel ji za sebou. Nestihl si všimnout, že zastavila.
S otazníky v očích na ni pohlédl.
,,Pojď sem," mávla na něj rukou a poukázala na dvě dívky, které stály o kousek dál. ,,Aspoň se s nimi vyfoť."
Zhluboka se nadechl a potlačil potřebu si povzdechnout. Bez ní se mu dařilo nadšené fanoušky docela úspěšně ignorovat. Přinutil se dívky pozdravit, vyfotit se s nimi, přičemž si nedopustil trochu nakyslý úsměv a pak se jim dokonce zvládl podepsat.
Ulevilo se mu, když si konečně mohl zase posbírat svoje věci a vydat se původně zamýšleným směrem. Pohlédl na Emilie, která za celou dobu skoro nic neříkala, jen se na fanynky usmívala a na jedné fotce se k nim přidala.
,,Žárlíš?"
Dostal chuť zvednout jim oběma trochu náladu.
,,Na co?"
,,No, na můj úspěch s těma holkama."
,,Myslíš ty patnáctiletý fanynky?" zasmála se konečně.
,,Neboj," naklonil se k ní. ,,Jsem jenom tvůj."
Jeho hraně vážný tón ji přiměl lehce potřást hlavou, ale ta slova jí přesto vyvolala na rtech polichocený úsměv.
*
Jsem sám
Odeslal zprávu sotva za Sturlou zapadly dveře. Netrpělivě čekal na Emiliinu odpověď a trochu nesouhlasně si odfrkl, když se během pár minut místo esemesky ozvalo zaklepání na dveře.
Otevřel je a nacpal se mezi ně rameny. Civěli si chvíli do očí. V těch jejích rošťácky jiskřilo, což se mu zamlouvalo. A ještě víc se mu líbilo, když očima sjela níž a zálibně se dívala na jeho hruď rýsující se pod bílým tričkem.
Zvedla ruku a šťouchla ho do prsního svalu. ,,Nepozveš mě dál?"
,,Neslyšel jsem kouzelný slovíčko."
K jeho překvapení se rozhlédla do leva, do prava a následně přistoupila blíž. Musela trochu zaklonit hlavu, aby mu viděla do tváře. Zíral tak zaujatě do jejích očí, že si skoro nevšiml, když mu rukou zaplula do rozkroku a docela důrazně stiskla.
,,Prosím."
Se zavrčením ji chytil za zápěstí a druhou paži jí obmotal kolem těla, aby ji k sobě vtáhl do pokoje. ,,Seš nějaká troufalá."
,,Ne víc než ty," zavrkala nevinně a jen co za nimi zapadly dveře, začala ho rukama hladit přes tričko.
Přisál svoje rty lačně na její a ihned jí oplatil dotyky. Zrcadlil její pohyby a musel se kousnout do rtu, aby se nerozesmál, když jí to došlo a přerušila jejich polibek.
Trochu přimhouřila oči a chytila lem jeho trička. Když pak oba stáli nazí do půli těla a vzájemně se kochali tím, co vidí, vyzýval ji pohledem. Pokud chtěla, aby se jí věnoval tak jako jindy, musela to nejdřív udělat sama.
Bavilo ho sledovat, jak s očekáváním její prsty krouží kolem jeho bradavek, a jak se trhaně nadechla, když jí to oplatil.
,,Jen pokračuj," zabručel povzbudivě.
Přišlo mu rajcovní pak sledovat, jak se váhavě naklonila, aby ho políbila na hruď a postupně si prolíbala cestičku až k bradavce, kterou obkroužila zkoumavě jazykem.
,,Uhm," zahučel nesouhlasně, když se příliš rychle odtáhla.
,,Tobě se to líbí?" stihla se zeptat, než se sklonil, aby jí vrátil její snažení.
Nejdřív dokončil svoji úlohu, počkal, až uslyší, jak spokojeně vydechla z pootevřených úst, když jeho jazyk několikrát obkroužil vrcholek jejího ňadra.
,,Proč by se mi to nemělo líbit?" vrátil jí otázku.
,,Čekala bych, že řekneš, že to je... přiteplený."
Z hrdla se mu prodralo zachechtání. ,,Tak to jsem asi ten nejpřiteplenější heterosexuál v celým Norsku."
Chytil jednu její ruku a navedl ji přímo do svého klína, aby jí demonstroval, jak moc se mu jejich malá hra zamlouvá. Když přes látku stiskla jeho chloubu, pokýval hlavou, aby dal sám sobě za pravdu.
Aniž by k tomu něco dodala, jen se usmála. Naklonila se, znovu ho líbala na hruď a pak se její rty přesunuly k druhé bradavce. Vnímal, jak váhá a zrovna ji chtěl povzbudit, aby pokračovala, když její mrštný jazýček opsal kruh, než ucítil lehké skousnutí zubů a následné vsání.
Blaženě zabručel a zatnul jí prsty do paží, po kterých ji hladil. Zavřel oči a nechal ji, aby pokračovala, protože se nezdálo, že hodlá misi přerušit. Zkoušela, jestli z něj ještě dokáže vyloudit podobně nekontrolovanou reakci. Laskala ho rty i jazykem, zatímco rukou nepřestávala hladit jeho erekci rýsující se pod tepláky.
Původně měl v plánu jí všechno oplácet krůček za krůčkem. Zdálo se však, že se ona sama rozhodla nad ním vyhrát a tak moc ho rozohnila, že se mu nechtělo to prodlužovat.
Chytil ji za zátylek, aby si ji přitáhl k polibku. Jazykem se vedral do jejích úst a líbal ji dravě jako už dlouho ne. Bral a byl připravený dávat. Jen co celá bez dechu zasténala, přiměl ji otočit se k němu zády a popostrčil ji směrem ke stolu.
,,Drž se," zavrčel, když jí jedním plynulým pohybem strhnul tepláky i se spodním prádlem ke kolenům.
Prsty jí vjel mezi půlky a pokračoval až nejcitlivějším místům, aby se ujistil, že je připravená. Druhou rukou ji chytil pod bradou, aby jí přiměl natočit hlavu a políbil ji do koutku úst. Na bloumání prstů ve svém klíně mu odpovídala zadrhávajícím se dechem. Tváře měla zrůžovělé a kousla se do spodního rtu, aby nevykřikla nahlas, když svoje prsty nahradil svým žaludem.
Začala se divoce kroutit a pohupovat v bocích, aby mu vyšla vstříc a přinutila ho dát jí všechno. Chtěla ho cítit celého. Nějakou dobu trápil ji i sebe a prodlužoval náruživý chtíč. Hladil její boky a laskal její ňadra dlaněmi. Když už sám cítil, že oddalování dál nevydrží, chytil ji jednou rukou za bok a druhou kolem hrdla. S každým dalším přírazem zvyšoval tempo, dokud jim nedopřál oběma nespoutaný výbuch rozkoše.
Svalili se vedle se na postel. Utřel si pot do peřiny, což ji rozesmálo. Sotva popadal dech, ale ona se rozhodla ho pusinkovat a prstíky mu bloudila po lepkavé hrudi.
,,Zejtra asi nedoběhnu do cíle," poznamenal tiše.
,,Jakto?"
,,Úplně jsi ze mě vysála poslední síly."
Zahihňala se blízko jeho ucha. Rozlepil víčka, aby se potěšil pohledem na její rozzářenou tvář.
,,Měli bysme pohnout. Je týmová porada," přivedla ho zpět na planetu zemi.
Odfrkl si. ,,Srát na to. Stejně víme, co nám řeknou."
,,No to teda nevíme."
,,Jaktože ne."
,,Mě teda ještě nikdo neřekl, co se mnou bude," zašeptala se slyšitelnou obavou v hlase.
Narovnal se do sedu a natáhl ruku, aby ji pohladil po tváři. ,,Určitě si tě tu ještě nechaj."
,,To zní spíš jakože ty by sis mě tu rád nechal. O tom, co mají v plánu trenéři nemáš tucha."
Protočil panenky a místo pohlazení ji štípl do napjaté kůže na svalnatém stehně. ,,Tak už pojď."
,,Nebudou divně koukat, když tam dorazíme společně?" zeptala se.
Zajímalo ho, jestli chce, aby se o nich vědělo. On v tom sám měl trochu zmatek, ale jen protože byl zvyklý hrát si na tajemného a o svém soukromí nemluvit.
Pokrčil rameny. ,,Tak ať koukaj," poznamenal, když stále vyčkávala a čekala nějakou jasnou reakci. ,,Chceš, aby to věděli?"
,,Hmm," zahučela neurčitě a trochu se ošila, než se rozhodla být upřímná. ,,Mě to přijde docela zábava, když o nás nikdo neví."
Zaskočeně se jí zahleděl do tváře. Očekával, že vyjádří přání, aby z toho udělali něco oficiálního. Byla ten typ, co chtěl mít jistotu.
,,Je to vzrůšo, co?"
,,I tak se to dá říct," usmála se.
,,Tak běž napřed," vybídl ji.
,,Dobře. Tak... dík za... injekci motivace."
Bjørnovi zabublalo v hrudi smíchy, když ho rychle políbila na rty. Plácl ji po zadku, až to nahlas plesklo.
,,Bylo mi potěšením."
Většina členů týmu už se nacházela v místnosti, když vešla. Nenápadně se propletla mezi nimi a zašila se na volné místo vedle Johannese Daleho.
Bjørn vešel do dveří, když už všichni seděli na židlích a i trenéři byli v pozoru. Stočily se tak k němu zraky všech přítomných. Nevadilo mu to. Přejel po všech účastnících očima a s naprostým klidem za sebou zavřel dveře.
,,Pardon, jsem byl na záchodě."
Sigi mu věnoval pohled ,,nejsme v mateřské škole" a důrazně na něj koukal, takže vlasáč získal dojem, že čeká na nějaké obsáhlejší vysvětlení.
,,Jsem musel na velkou."
Bjørn rozhodil ruce a ukazoval velikost. Místností se rozlehl smích a Emilie se téměř synchronizovaně s Johannesem ohla v pase smíchy.
Sigi něco zamrmlal sám pro sebe, zřejmě francouzsky, pak zakroutil hlavou, ale úsměv se mu potlačit nepodařilo.
,,Doufam, že sis umyl ruce."
Kolem se ozvala druhá vlna smíchu. Ale Bjørn zůstal překvapivě nedotčený. Stočil znovu zrak k Emilie a když viděl, že má skoro slzy v očích, ani on už nedokázal potlačit přitroublý usměv. Všichni ostatní se mohli jen dohadovat, jestli byl vážně kadit nebo se snaží zamluvit svou nedochvilnost.
Nevadilo mu, dělat ze sebe blbce. Její smích za to stál. Aniž by si to uvědomoval, spokojeností skoro zářil.
*
Seděli na chodbě v sedačce, na tvářích jim ze zcela pochopitelných důvodů hrály lehké úsměvy a poslouchali hudbu. Věděl, že s Pink Floyd trochu testuje její trpělivost, čemuž napovídaly pohledy, které po něm chvílemi vrhala a zřejmě měla nutkání si sluchátko vytrhnout z ucha.
Zpráva, že se díky dvěma dobrým výsledkům během jednoho závodního týdne dostal do nedělního masáku, byla skoro stejně dobrá jako fakt, že trenéři neměli v úmyslu Emilie vrátit do druholigových závodů. Když se poobjímali s ostatními a dostalo se jim oběma několikerého poplácání po rameni, vypařili se, aby se mohli ztratit v klidné chodbě.
Jejich stehna se dotýkala a její paže mu ležérně spočívala na rameni. Chvílemi její prsty kreslily neexistující tvary a on vnímal i sebemenší dotek přes látku trička. Měl rád, když ho tak bezděčně hladila. I tak nepatrný kontakt bříšek prstů se mu líbil.
Z tichého rozjímání a vzájemné blízkosti je vytrhly kroky. Oba zvedli k Idě zraky, ještě než se před nimi zastavila.
Očima přelétala z jednoho na druhého, než se její pohled zarazil na Emiliině ruce spočívající na Bjørnově rameni.
,,Vy spolu chodíte?"
Zavládlo krátké ticho, které protl Emiliin hlas, když se Bjørn k reakci neměl.
,,Ne," odpověděla bezstarostně. Neodtáhla se však a nepřerušila kontakt. I přesto se v něm však něco pohnulo.
,,Aha," ucedila Ida, ale nezdálo se, že té odpovědi uvěřila.
Když opět osaměli, opřel do Emilie pohled. Uvědomila si ho. Otočila k němu tvář, čarokrásně se usmála a věnovala mu něžný polibek. Tím ho znovu překvapila.
Opět zaváhal. Odpověděla Idě na otázku bez váhání a naprosto jistým hlasem. To se ho dotklo. Ne, lhal sám sobě. Víc ho zasáhl ten tón, kterým to řekla. Ačkoliv řekla, že jí přijde fajn tajit před ostatními, že spolu něco mají, očekával opak. Myslel si, že když se někdo přímo zeptá, bude upřímná. Ale o čem vlastně. Chodí spolu? Říká se to nahlas, aby to bylo oficiální? Oni si neřekli vůbec nic.
,,Co?" zeptala se zlehka.
,,Tak my spolu nechodíme?"
,,No, ne," pokrčila lehce ramenem, aniž by uhla očima. ,,Cos myslel ty? Že snad jo?"
,,Tak trochu."
Myslel si, že už ji prohlédl. Byl si celkem jistý, na čem je. Ale teď si uvědomil, že se možná setsakramentsky mýlil.