Louis
„Proč jste v tom případě pořád se mnou? Proč prostě neodejde žít si svůj život a nenecháte mě tady? Mučíte mé city, dáváte falešné naděje? To jsem vám opravdu dobrý jen na jedno? Proč si nenajde někoho jiného?" zeptám se ho a ucítím knedlík v krku. Nejhorší pocit na světě je ten, když vám někdo vezme naději, naději na lásku, kterou jste získali. Můžu milovat, ale není mi dopřáno být doopravdy milován. To je ta věc, která mě žere zevnitř a vytváří nyní slzy v mých očích, které pomalu začínají stékat dolů po tvářích.
„Protože tě, kurva, miluju." Jak vám můžou taková slova, tak ublížit. Připadám si, jako to nejméně cenné nic na světě, jen díky němu. To opravdu nejsem ani dost dobrý na to, aby se ke mně choval, jako k někomu, koho miluje, jen proto, že mu to komplikuje život.
„Mučíte mě," ozvu se po chvíli ticha a mezi mými slovy jsou slyšet tiché vzlyky, které nedobrovolně opouštějí mé tělo. „Nemůžete si se mnou dělat, co chcete, jsem člověk, mám city," snažím se, aby můj hlas byl pevný a sebejistý, opravdu se snažím.
„Očividně si s tebou můžu dělat, co chci. Tvůj život by beze mě totiž postrádal jakýkoliv smysl," tón jeho hlasu je chladný, ale přesto se v něm skrývá jistá vášeň a smyslnost. Už jen to jak mluví, dokáže ovládnout mé smysly. Nikdy jsem si nemyslel, že někdo může mít na druhého takový vliv, dokud jsem nepotkal jeho. Stal se mým nejkrásnějším nočním snem a nejhorší noční můrou, která si mě ale vyhledává ve dne.
Už chápu, proč chce tolik lidí usnout a nikdy se neprobudit. Ve mně ale pořád žije ta naivní a bláhová naděje, že se jednoho dne změní. Vždyť ani nevím, jaký byl před těmi pěti lety. Možná se vůbec nelišil a představy vytvořené v mojí hlavě pokaždé byly daleko od reality.
Neodpovím mu na jeho slova, místo toho jako ten největší slaboch zabořím hlavu mezi kolena. Je mi jedno, co si o mně bude Harry myslet, nechám pláčem ovládat své tělo, opřený zády o sedačku. Přemýšlím jen o jedné věci, kolik jsem toho ochotný snést od toho, koho miluji.
„Můžeš přestat brečet, nemůžu se soustředit na práci." To nemyslí vážně, že ne. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych byl schopný mluvit.
„A neměl bych přestat i dýchat?" ten pocit, když cítíte absolutní smutek a zároveň neskutečnou naštvanost se nedá k ničemu přirovnat. Máte chuť utéct a milé daleko a přitom zabít každého, koho potkáte. Stává se z vás najednou časovaná bomba.
„Pokud to dokážeš, aniž by si umřel, tak by to bylo ideální," odpoví mi bez vzrušení, nevím, jestli s ním chci být i nadále v jedné místnosti. Jsem jen lidské stvoření proboha, ještě jsem se nevypořádal s tím, co se před lety stalo a on na mě útočí další vlnou negativních pocitů.
Nevydržím ten tlak a chaos v mé hlavě, zvednu se ze země, a aniž bych se ohlédnul, skoro vyběhnu z pokoje a zabouchnu za sebou dveře.
Jdu dlouho chodbou neznámo kam, vyrážím do cizích lidí, snažíc se co nejrychleji dostat pryč z budovy. Když se ocitám na čerstvém vzduchu, mám pocit, že se dokážu konečně pořádně nadechnout. Cítím volnost.
Rozběhnu se ulicemi Las Vegas a běžím do té doby, dokud mi stačí dech. Zastavím se až před obrovskou fontánou, kde se svalím na lavičku a nechám na sebe se zavřenýma očima zářit sluneční paprsky.
I kdybych chtěl, jen těžko se s mým orientačním smyslem vrátím do hotelu. Nemám u sebe peníze, doklady, oblečení, nic. Přesto se cítím šťastně, volně, jakoby všechny problémy zůstali daleko za mnou. Vím, že tato euforie mě za chvíli opustí, ale můžu říct, že to za to stojí.
Najednou se otevřou dveře baru přímo přede mnou. Uslyším příjemné tóny, mám pocit, že mi rozumí a to je nejspíš ten důvod, proč se rozhodnu vydat domů, za hlasem zpívající slova, jež částečně vystihují mou situaci.
* Felled in the night by the ones you think you love.
They will come for you.
Oh to see what it means to be free,
Of the shackles and the dreams that you claim to see.
And felled in the night by the ones you think you love.
They will come for you...
Harry
Toto rozhodně nebyl způsob, jakým jsem chtěl poznávat Vegas. Už dvě hodiny se zoufale proháním ulicemi, hledajíc Louise. Ptám se náhodných kolemjdoucích, prohlížím důkladně každého, kdo mu je jen trochu podobný. Bojím se o něj, upřímně o něj mám strach. Nejenže nás sledují neznámí lidé, bůh ví co za hloupost ho napadne. Možná jsem to trochu přehnal, trochu víc.
Když na město padne tma, rozsvítí se tisíce neonových cedulí a začnou se ozývat melodie hrající z kasín. Vzdám hledání a rezignovaně si sednu na jednu z laviček u fontány, která září pod rouškou noci všemi různými barvami.
Po pár minutách, kdy se zvedám k odchodu, zahlédnu za výlohou jednoho baru kaštanové vlasy a odlesk modrých očí. Na nic nečekám a doslova vběhnu dovnitř.
U barového pultu na vyvýšené stoličce sedí, nebo se o to pokouší, Louis. Oči má červené a přivřené, nemyslím si, že je zhulený, spíš je to způsobeno kouřem z cigaret a alkoholem v krvi.
Bradu si opírá o zápěstí a v druhé ruce svírá skleničku s tvrdým alkoholem. Odhodlaným krokem přejdu až k němu a seberu mu skleničku z ruky, udiveně se na mě podívá, ale nic neřekne. Je úplně na mol, a když myslím úplně, tak úplně. Nemyslím si, že je schopný se na nohou udržet déle než pět sekund. „Vy musíte být ten Harry," ozve se barman, jenž utírá skleničku.
„Ano?" Odpovím udiveně, odkud mě zná? Jasně, Louis.
„Tady tenhle o vás povídal pěkně věci, když ještě mohl mluvit. Nechtěl jsem mu nalévat, ale byl nepříčetný,“ zasmál se, ale jeho smích se ztratil mezi šumem, vytvořený lidmi.
„Až se zítra vzbudí, tak ho zabiju," zkonstatuju a sám vypiju tekutinu, kterou měl v poháru.
„To říkal taky." Podívám se na Louise, který usnul. Jak ho dostanu do hotelu, to netuším, pustí mě s ním do taxíku?
„Říkal ještě něco zajímavého?" nadzvednu obočí a prohlednu si ho od shora až dolů, není škaredý. Je celkem mladý a do očí mu padají krátké prameny zlatých vlasů. Trochu mi připomíná blonďatou verzi mě samotného.
„Že až přijdete, tak to za něj zaplatíte a potom mě asi hodinu přesvědčoval, že opravdu dorazíte, abych mu nalil další. Po té hodině jsem mu opravdu nalil, byl otravný. Místy jsem měl pocit, že přesvědčoval spíš sám sebe." Přikývnu a vylovím z kapsy peněženku. Málem to se mnou sekne, když uslyším tu sumu. Ne, že by mi peníze dělaly problémy, spíš mě zarazilo, kolik toho byl schopný vypít.
Když nasedáme do taxíku, musím ho nést v náručí. Taxikář nevypadá ani překvapeně, jsme ve Vegas, co čekat.
Přiznávám, že mi už mírně umírají ruce, když ho nesu přes celý hotel, naštěstí přitom nenatrefím na moc lidí.
Když jsme konečně v hotelovém pokoji, odnesu ho na postel a svléknu z něj veškeré oblečení. Přikryju ho nadýchanou peřinou a sám si sednu na okraj postele. Vypadá tak nevinně a krásně, vydržel bych ho pozorovat navěky.
Prsty přejedu přes jeho tvář a rty přiložím na jeho čelo. Možná opravdu dělám chybu, když jsem na něj takový, nezaslouží si to. Bohužel toto je kousek mě, který se nezmění, možná jsem nebyl vždy, jaký jsem teď, a kdybych se narodil v jiný čas na jiném místě, byl bych nějaký hodný taťka.
Život mě ale vychoval jinak. Naučil mě nenosit růžové brýle a místo toho se obrnit proti všemu špatnému i za cenu, že budu postrádat to dobré. Takto jsem žil bez problému, dokud jsem nepoznal ho. Přišel do mého života a otočil ho o 180 stupňů, poznal jsem něco, s čím jsem nikdy nechtěl mít nic společného, poznal jsem lásku a bezhlavou zamilovanost. Zanedlouho však přišel ten důvod, proč jsem se tomu předtím bránil. Pocit štěstí vystřídala nekončící agónie, která částečně přetrvává doteď. Je to přirozený instinkt, bránit se něčemu, co vám kdysi ublížilo, bohužel se to pere s instinktem ještě přirozenější, s instinktem někoho milovat. Pocitem, který z nás dělá to, kým jsme. A je jen na mně, co si vyberu, teda pokud tu bitvu v mé hlavě vůbec přežiju. Bezbolestně přežívat, nebo bojovat pro život s životem?
*[Poražený v noci těmi, které myslíš, že miluješ.
Přijdou si pro tebe.
Oh, abys věděl, co znamená být volný,
od pout a snů, o nichž jsi tvrdil, že vidíš.
Poražený v noci těmi, které myslíš, že miluješ.
Přijdou si pro tebe.] Bastille - Daniel In The Den
Tak, co na to říkáte? Mimochodem ta písnička, kterou Louis slyšel je úplně boží *.* Bastille jsou totiž top!! poslechnutí jejich albam rozhodně stojí za to, například bad blood, nebo flaws. Ovšem nic nemá na jejich geniální covery, musíte si pustit jejich locked out of heaven, requiem for blue jeans a what would you do, protože to je orgasmus pro uši :33
Dobře to bylo dost o Bastille a teď k příběhu :D Samozřejmě jsem během mého fangirling zapomněla co jsem chtěla říct -_- :DD A vzhledem k tomu, že tuto poznámku dopisuji dodatečně na to už asi ani nepřijdu :D
Anyway budu ráda zá každý komentář či vote :)
Těším se na vás u dalšího dílu,
Sabi
PS: Pojďme si hrát na to, že je pátek :D