Leden
Nedokázala jsem pochopit, co přesně se stalo. Během vánoční pauzy, než Bjørn zmizel kdesi mezi elitou ve světovém poháru, na mě koukal s výrazem ve tváři, jakože jsem to nejdražší na světě. Při první příležitosti však zpřetrhal lana, která nás snad k sobě mohla poutat a jednoduše si hleděl svého. Nerozuměla jsem tomu, kde se v něm bere tolik sobeckosti. Získala jsem pocit, že jeho arogantní maska, kterou občas připomínal rozmazleného fracka z Osla, ve skutečnosti není jeho součástí. Myslela jsem si, že je to jen iluze, tvořená jeho cílevědomostí, když si v naprostém soustředění na cestě za svým cílem snažil udržet nadhled. Teď jsem však pochybovala o všem. Začínalo se mi zdát, že naopak tohle je možná jeho jediná, opravdová tvář a zbytek jsem si jen vysnila.
Nezvládla jsem se však nikomu svěřit. Lámala jsem si hlavu, co přesně jsem provedla. Můj mozek odmítal přijmout, že Bjørna tak dostalo na kolena, že zahlédl Mikaelovo auto před domem mých rodičů. Nerozuměla jsem, jak v něm mohla Miksova přítomnost vyvolat tak silnou reakci. Přehrávala jsem si vzpomínky posledních tří dní v Lillehammeru a snažila se je pochopit.
Páteční odpoledne jsem trávila s rodiči. Překvapilo mě, když u dveří zazvonil Mikael a s naprostou samozřejmostí prohlásil, že jde za Liljou. Můj nechápavý výraz ho přiměl dodat, že ho požádala o pomoc. Asi o hodinu později jsme na sebe narazili v kuchyni. Vyzvídal, jak se mi daří. Nebyla jsem moc sdílná, ale poznamenal, že působím nadmíru spokojeně. Zajímalo ho, o co jde? Rozhodla jsem se, že zatajováním zrovna před ním ničeho nedosáhnu a tak jsem mu o sobě a Bjørnovi pověděla. Tváří mu přeběhl smutný záchvěv. Zdůraznila jsem, že to neříkám, abych mu ublížila. Kývl a prohlásil, že nám to přeje. Jeho oči říkaly, Já to věděl.
V sobotu na Silvestra jsem se sebrala a jela k Bjørnovi domů. Auto stálo sice u domu, ale on nebyl k nalezení. Domnívala jsem se, že je někde venku a trénuje. Zkusila jsem to znovu odpoledne, ale ani tehdy se mi nepoštěstilo. Pohltil mě dosud neznámý pocit, že se mu mohlo něco stát. S obavami sevřeným hrdlem jsem sebrala zbytek odhodlání a vyrazila k Chrisovi. Jeho zmatený pohled a vyčítavé blesky z očí Terry směrem k němu mi moc nepomohly.
Prý odevzal Micka a vyrazil neznámo kam. Terry spustila proud káravých slov směrem k Chrisovi, že Bjørna neměl nechat odejít. Měla jsem dojem, že by mu nejraději vystřihla i pohlavek.
,,Co se stalo?" otočila se směrem ke mně.
,,Nic!" zdůraznila jsem. Hlavou mi projela vzpomínka, jak jsme po ranním sexu leželi vedle sebe v posteli. Já mu prsty čechrala jeho blond vlasy a kochala se pohledem na jeho uvolněnou tvář se zavřenýma očima. Byl tak krásný. ,,Včera ráno, když jsme se viděli naposled, tak bylo všechno v pohodě... Aspoň myslím."
,,To nedavá smysl."
,,Nemohlo se stát něco jinýho? Něco, co se mnou nesouvísí?" navrhla jsem.
,,Co třeba?"
,,Nevím," pokrčila jsem rameny.
,,Nemohla se mu třeba ozvat jeho matka?" otočila se Terry na Chrise. S vykulenýma očima jsem koukala z jednoho na druhého a doufala v ujištění, že Bjørnův nepochopitelný útěk se mnou nemá nic společného.
Ten zvedl ruce do vzduchu jakože se vzdává. ,,Neřekl ani slovo."
Zkoušela jsem se mu dovolat. Marně. Trnula jsem, kde je mu konec. Zprávu, že je Bjørn při životě, ale neznámo kde, jsem dostala od Terry. Zavolal Chrisovi, popřál jim do nového roka a poděkoval za hlídání Micka. Celou silvestrovskou noc jsem zadržovala slzy a snažila se být vděčná za poslední dny strávené s rodinou.
Když mi během nedělního odpoledne zavolala Terry, že se Bjørn uráčil na tu jednu poslední noc před odjezdem na závody vyzvednout psa a byl skoupý na slovo, nemusela jsem dlouho zvažovat, co dál. Sedla jsem do auta a jela k němu.
Pohled, jaký se mi naskytl, když jsem rozrazila dveře jeho domku, se mi nelíbil. Klimbavým krokem vkročil do chodby a následně se zapřel ramenem o stěnu. Došlo mi, že je na pokraji sil. Dalo se to vyčíst i z jeho zarudlých očí, které sotva držel otevřené. Ani to ho však v mých očích neomlouvalo z jeho lhostejné reakce na moje slova, v kterých jsem mu předložila své nejniternější pocity. Jedním uchem dovnitř, druhým ven.
Tak jsem se ocitla na cestě na první závody v novém roce, naprosto neschopná dát dohromady svoji koncentraci, abych se pokusila potvrdit formu ze začátku sezóny. Seděla jsem na letišti v nepohodlném sedadle a na spotify se snažila najít cokoliv, co by mi pomohlo přijít na jiné myšlenky.
Neměla jsem však štěstí.
Pod ruku mi v seznamu přišel song s názvem Fallen star. Rychle jsem ho odscrollovala pryč z displeje, ale ta dvě slova už stihla zasáhnout v mé paměti spínač přehrávání vzpomínek.
~
Znovu jsem se ocitla v Bjørnově domku.
Pohlédla jsem na zápisník, který Bjørn odložil na stolek, než odešel do kuchyně. Hned mě posedla zvědavost a vtáhla jsem spodní ret mezi zuby. Když budu rychlá, tak mě nenačape.
Natáhla jsem bez dalšího přemýšlení ruku a drobnou knížku vzala do ruky. Otevřela jsem ho na místě, které založil propiskou. Přejížděla jsem očima po dvojstránce mezi škrtanci a pokusila aspoň něco přečíst. Trvalo mi však hodnou chvíli, než jsem pochopila, že tohle pomocí rychločtení nezvládnu. Krkolomný škrabopis byl jedním důvodem, ale taky se zdálo, že někde chybí písmenka, protože písmo připomínalo spíš soustavu vlnovek. Co to má být? Že škrábe jak kocour jsem věděla, však jsem po něm nemohla na soustředění přečíst ani lístek s úkolem na pantomimu.
,,Bavíš se?"
Škubla jsem s sebou a zmateně k němu zvedla zrak. Stál ve dveřích s dvěma šálky a mračil se na mě. Polilo mě horko, jak mě za moje čmuchání popadl stud.
,,Byla jsem zvědavá. Promiň."
Přistoupil ke stolu. S ťuknutím odložil hrnky a zápisník mi vyškubl z ruky. Pak si s ním několikrát pleskl o dlaň druhé ruky.
,,Tak snad jsi teď spokojená. Co?" vyštěkl na mě a já překonala hanbu za své chování a pohlédla mu přímo do tváře. Došlo mi, že stejné pocity právě chytly i jeho. Styděl se za to, co stálo v tom zápisníku. Narušila jsem jeho soukromí.
,,Nejsem. Promiň, měla jsem se tě zeptat."
,,Tos mohla."
,,Stejně jsem to nemohla přečíst," přiznala jsem. ,,To tak píšeš schválně?"
Přihlížela jsem, jak si rukou přejel přes ústa a bradu. Gesto, ke kterému měl sklony vždy, když znejistěl. ,,Jsem trochu magor, to sis nevšimla?"
,,No tak," naklonila jsem hlavu ke straně. ,,Jízlivost si nech na jindy."
Upravil si vlasy za ucho a znovu tím zatraceným zápisníkem zamával.
,,Já vím, co jsem napsal, i když ty slova nejsou úplný."
S úsměvem jsem přikývla, protože jsem věřila tomu, že ví, co chtěl říct, když to psal.
,,Občas ti tam chyběj písmenka myslim."
,,Jsem disgrafik. Holt jsem se nepovedl."
,,Ty jsi trouba, to přece neni vůbec pravda," ujistila jsem ho a natáhla se, abych ho chytila za ruku, v které držel zápisník. ,,Máš talent vyjadřovat... myšlenky."
Rozhodla jsem se nepoukázat na neomylný fakt, že písničky psal hlavně proto, aby si ulevil od emocí, které ho zřejmě v danou chvíli ovládaly. Nedokázala jsem nahlas vyslovit, že je sentimentálnější, než jak se před světem kolem sebe snaží prezentovat.
,,Jasně. Vždyť neumim normálně napsat obyčejnej text."
,,Ten text neni vůbec obyčejnej," hlesla jsem a přistoupila k němu tak blízko, že jsme se skoro dotýkali. ,,Já bych nezvládla napsat ani jediný rým."
,,Říkalas, žes to po mně nemohla přečíst," zpochybnil má slova obratem.
,,Něco jo."
Natáhla jsem ruku a špičkou prstu se dotkla jeho čela. Pak jsem jím sjela pomaličku na špičku jeho nosu a pokračovala ke rtům. Sotva jsem se přiblížila, otevřel ústa a můj prst jemně skousl mezi zuby a následně ho obejmuly jeho horké rty. Ucítila jsem zašimrání v podbřišku a podvědomě sevřela volnou ruku v pěst.
,,O kom ten text je?" zeptala jsem se tiše.
Pustil můj prst, už s o poznání klidnějším výrazem mi pohlédl do očí a jeden koutek úst mu cukl. ,,O kom by asi tak mohl být?"
,,Já nevím? O sousedce?"
Bjørn zapátral pohledem, jak urputně přemýšlel. ,,Jedný je osmdesát a ta druhá má tři děti a je hrozná matrona. To asi ne."
Zachichotala jsem se. ,,Tak o kom tedy?"
Nakonec udělal přesně to, co jsem si přála. Otevřel ten zápisník, držel ho jednou rukou a druhou mě chytil kolem pasu, aby si mě přitáhl k hrudi. Začal recitovat to málo, co se vyhlo divokému škrtání.
Sun's going down on the horizon
Golden rays of light so bright
Sparkle in your hair brilliant
Make me willing to give a kiss on
Lights will guide us home
Thousand years after
hundreds of fallen stars later
You and me, we won't forget
You and me, we won't regret
~
Mého ramene se jemně dotkly něčí prsty. Nadskočila jsem leknutím a vyškubla si z uší sluchátka, která už nějakou chvíli byla hluchá, protože jsem nespustila přehrávání žádné další písničky.
,,Jé, promiň, to jsem nechtěl," uslyšela jsem Mikaelův omluvný tón.
,,Uh. Málem jsem dostala zástavu srdce. Od kdy se tak plížíš?"
Uchechtl se. ,,Vůbec jsem se neplížil. Přišel jsem normálně zepředu, ale tys byla nějak v jiný dimenzi nebo co."
,,Jasně," souhlasila jsem a srdce mi bolestivě poskočilo při opětovném pomyšlení na vzpomínku, která se mi zaryla hluboko pod kůži.
Myslela jsem, že toho pátečního rána bylo všechno v pořádku a že se nám otevřela konečně cesta, po které budeme kráčet s Bjørnem společně. Namísto toho se všechno začalo hroutit o několik hodin později. Jak o mě mohl psát písně, když zároveň pochyboval, že ho chci dostatečně na to, abych mu byla věrná?
,,Cos potřeboval?" zeptala jsem se Mikse, ale nepodívala jsem se na něj. Nedokázala jsem to. Zvlášť když jsem právě v duchu utvrdila sama sebe, že právě s tímhle klukem, kterého jsem ještě do nedávna zbožňovala nade vše, bych Bjørna určitě nepovedla. Nepovedla bych ho vůbec s nikým. Už jsem chtěla jen a jen jeho.
,,Chtěl jsem se zeptat, jestli neskočíme na kafe. Ještě je času dost."
Usmála jsem se nad jeho nabídkou. Jedna z mála věcí, které nás neomylně spojovaly. Oba jsme závislostí prahli po kávě.
,,Jasně, proč ne," kývla jsem a snažila se, aby mi nezmizel úsměv z tváře.
Objednal, zaplatil a následně jsme stáli čelem proti sobě u stolku na vysoké nožce.
,,Chybí ti?" zeptal se a já na sobě cítila jeho pohled.
Vytřeštila jsem na něj oči a když mě samotnou zaskočil ten přímý pohled do jeho tváře, prudce jsem zamrkala. Pochopila jsem ho špatně anebo se mě právě vážně zeptal na Bjørna?
,,Vážně se o tomhle chceš bavit?" zajíkla jsem se.
Pokrčil rameny, ale pohledem neuhl.
,,Jasně, že mi chybí," potvrdila jsem rychle a rozhodla se to téma rychle smést ze stolu, než se mi do očí nahrnou slzy. ,,Dal sis nějaký novoroční předsevzetí?"
Mikaelův nemiznoucí úsměv se ještě rozšířil. ,,Předsevzetí jsou předurčený k nesplnění, takže jsem si žádný nedal. Co ty?"
,,No jasně," kývla jsem a olízla si spokojeně spodní ret. Vraceli jsme se k tématu, kde jsem se cítila nejjistější. ,,Předsevzala jsem si, že konečně získám individuální zlato."
,,Já myslel, že to si zadáváš jako cíl každý ráno, když se hrabeš z postele."
Zašklebila jsem se. Měl mě tak strašně prokouknutou. ,,No jo. Tebe neošálím. Je to tak."
*
Dala jsem slib, že to s Bjørnem nevzdám. Když jsem ho dávala, byla jsem si jistá, že takovou sílu mám. Každým momentem mě však ta jistota opouštěla. Už jsem se necítila jako na koni. Bála jsem se, že opět skončím se zlomeným srdcem. Tentokrát jsem to všechno pociťovala zároveň fyzicky, protože jsem po něm tak moc toužila, až mi bylo úzko. Copak bych někdy mohla najít někoho, s kým mi bude tak dobře jako s ním? Ne, jinak. Mohla bych snad najít někoho, kdo mi to udělá stejně dobře jako on?
A přesně s tou myšlenkou mi zároveň došlo, jak moc mě Bjørn změnil. Šlo o proměnu, která se u párů děje automaticky. Dva lidé si tak sednou a souzní, až začnou přejímat zvyky toho druhého. Někdy úmyslně a často podvědomě. Já začala přemýšlet podobně sexisticky jako on. Začlo mi to totiž připadat normální.
Protože se mi zatím neozýval, neměla jsem o něm žádné informace, tedy kromě jeho výsledků. Dělalo se mi z toho mdlo, protože byly stejně zanedbatelné jako ty moje. Úspěch jsem mu z celého srdce přála a každý závod sledovala. Někdy s týmem, někdy sama.
Hodila jsem za hlavu svou hrdost a pokaždé jsem vzala do ruky telefon a napsala mu. Nezkoušela jsem volat. Doufala jsem, že to udělá on. Že i on skočí přes svůj stín a ozve se.
A tak jsem čekala.
Jenže se nic takového nestalo. Já váhala, jestli dělám dobře, ale potřebovala jsem, aby věděl, že jsem na něj nezanevřela, i když by si to zasloužil.
Tak utíkal den za dnem. Moje odhodlání dostávalo trhliny a mně došlo, že ze sebe jen dělám krávu.
Když jsem pak v neděli stála v cíli druhého sprintu v polském Duzsniki Zdroj a zírala jsem na svůj marný výkon čtyř střeleckých chyb, konečně mi sepla varovná kontrolka. Jestli takhle budu pokračovat, zavřou se mi před nosem případně pootevřené dveře do světového poháru. Ale bylo by to k něčemu, být Bjørnovi nablízku, anebo by se jen jednalo o novou formu mučení?
,,Co je to s tebou?" zajímalo Torreho po mých dvou nepodařených startech ve sprintech v Polsku.
Zakroutila jsem hlavou. ,,Nedokážu ti odpovědět."
,,Já od tebe ale potřebuju nějakou obsáhlejší odpověď. Máš běžecký časy rychlejší než před pauzou, ale ta střelba..." podotkl s kroucením hlavy a já se zastyděla.
Vzpomněla jsem si na tréninky s Bjørnem, kdy jeho slovní masáž nebrala konce. Burcoval mě, abych dělala větší kroky, odpichovala se razantněji a abych se koukala sebrat, když jsem zakopávala únavou o vlastní nohy. Nezapomínal to prošpikovat připomínkami na účet mého pěkného zadku a detailních poznámek, co by se mnou za odměnu byl ochotný provádět.
Tváře mi zrudly. ,,Jsem po Vánocích úplně rozhozená. Nedokážu se soustředit."
,,Hm, s tím asi hodně rychle budeme muset něco udělat. Ale vidíš, stojím si za svým, že trénovat s klukama ti svědčí. Víš, jak jsem ti to v létě navrhl."
,,Jo," kývla jsem. ,,Nezapomněla jsem."
Torre měl pravdu ve spoustě věcech. Jen mě někdy trvalo strašně dlouho, než jsem byla ochotná to připustit anebo s tím být schopná pracovat. Někdy nestačilo jen chápat význam jednotlivých slov. Bylo potřeba se tomu podvolit.
,,S tou střelbou to je teda tragédie. Seš rozhozená? Dobře. Ale čtyři minutý rány?! To jsem u tebe ještě nezažil... Musíš se konečně naučit oddělovat soukromý život a biatlon. Tohle je tvoje práce. Doktor taky nemůže říct po nepovedený operaci, jé, promiňte, já se nedovedl soustředit."
Dech se mi zadrhl a na Torreho jsem zírala bez mrknutí. Měl pravdu. Musela jsem se naučit dělat svoji práci pořádně. Chtěla jsem se dostat až na vrchol.
,,Koukej si nějak vyčistit hlavu. Potřebuju, abys v Rakousku byla zpátky ve formě. Tohle byla jen taková rozjížďka po Vánocích. Ale v Obertilliachu už se pojedou i štafety, chápeš?"
Rychle jsem kývla a snažila se polknout knedlík, který se mi utvořil v krku. Trenér mě nemohl stále omlouvat a jen shovívavě přivírat oči, když se mi nedařilo. Do světového poháru vedla jen jedna cesta. Cesta úspěchu. A na té přeje štěstí jedině připraveným.
*
Počasí nám nabídlo oproti Polsku ráznou změnu. Sníh nebyl rozbředlý, což mě a mojí muší váze svědčilo, byl suchý a pomalý. Znamenalo to, že se člověk musí spolehnout na servis a jejich práci ohledně mazání lyží. Pár, který jsem si s pomocí Magnuse vybrala z těch několika, co mi připravil, jsem třikrát oplivala a doufala, že mi to přinese štěstí. Nutně jsem si chtěla polepšit, abych v žebříčku dohnala pozici, o kterou jsem si přechozího víkendu pohoršila.
Sjížděli jsme s Magnusem ruku v ruce kopec z lesa pořád dokola a pokoušeli se zjistit, který vosk mi umožní udržet rychlost s ostatními atletkami. K mojí smůle žádná z holek nejezdila na stejné značce lyží jako já. Znovu jsem si trpce uvědomila, jak skvělé by bylo, kdyby tu byl Bjørn.
Na trati bylo rušno. V Rakousku biatlon žije a publikum slušného formátu tak chodí fandit i na béčkový IBU cup. Postupně jsem si na to zvykala, že neběháme po prázdné trati jako v juniorské soutěži. Hluk a skandování dokázaly pořádně nakopnout a tak jsem se snažila nechat to na sebe působit.
Na střelnici pak platil naprostý opak. Nutností bylo věřit si. Pracovat automaticky a hlavně nepřemýšlet. Když se z tribuny ozýval křik větší, než mi bylo příjemné, pokoušela jsem se vnitřním sluchem soustředit na svůj dech. Dýchat do břicha. Občas se mi povedlo se do toho tak vžít, až jsem si připadala, že se nacházím v naprosté pustině u nás v Norsku, kde dávají lišky dobrou noc, a přesně tam jsem našla svůj happy place.
Terče padaly jeden za druhým. Nesnažila jsem se násilím korigovat tempo. Viditelnost byla dobrá a vítr nás sice neopustil, ale nezahrával si s námi.
Odstřílela jsem dvakrát čistě a naprosto jasně jsem si uvědomovala, že běžím o skvělé pozice. Do třetího kola jsem vyběhla s elánem, i když mi přišlo, že běžím ve zpomaleném záběru, tak pomalý sníh byl. Nechala jsem na trati všechno, co ve mně bylo.
Členové týmu podél trati mě hecovali a já se plahočila čerstvým lepícím sněhem v nejvyšším možném tempu. V cíli jsem pak odpadla a zhroutila jsem se čelem přímo do studeného sněhu. Příjemně to chladilo mojí hlavu, která hrozila blížícím se výbuchem. Neslyšela jsem, co hlásí. Moment mi trvalo, než jsem zvedla hlavu a podívala se na tabuli, na které stálo, že jsem na druhém místě. Němě jsem koukala na své jméno a nechtěla tomu věřit. Vždyť jsem běžela jak hlemýžď?
Posbírala jsem lyže i hole a šla se přes kontrolu obléct. Věděla jsem, že mě ještě někdo z té pozice může odsunout, ale i přesto mi bylo do pláče. Startovala jsem v druhé polovině pole, takže stále zůstavala šance, že mi pódium zůstane.
Mermomocí jsem se snažila ovládat a chvějícíma se rukama na sebe házela jednu vrstvu oblečení za druhou. V duchu jsem se modlila k neexistujícímu bohu sportu a prosila ho, aby mi to umístění dopřál.
O desítky minut později jsem věřila, že bůh sportu existuje a že musím zjistit jeho jméno. Chtěla jsem mu poděkovat a možná i učinit oběť.
Byla jsem třetí.
*
Celý tým mě téměř nosil na ramenou. Všichni mi blahopřáli, vyměňovali jsme si úsměvy a všude kolem panovala radost, smích a dobrá nálada. Přála jsem si to všechno nějak zachytit, abych si ty momenty mohla přehrávat v těžších chvílích. Přeci jen dnů plných útrap, pochyb a frustrace jsme všichni sportovci prožívali až až.
Neuniklo mi, že dnešní soutěž vyhrála Ingela a dala jsem si za cíl, že ji konečně potřebuji překonat. Očekával nás po čtvrtečním sprintu páteční volný den a následně v sobotu stíhací závod. Měla jsem do něj tedy startovat se ztrátou třiceti sekund za Švédkou.
Pokusila jsem se odříznout od všeho a ve čtvrtek večer jsem svůj telefon zavřela do šuplíku u nočního stolku, abych sama sobě zabránila oddávat se seancím na spotify i marné detailní analýze závodů elitního týmu. Prošla jsem si udržovacím tréninkem. Šla jsem se s holkama projít po okolí. Hrály jsme ping pong, šipky i karty. Všechno šlo podle plánu a já se sice cítila rozechvělá, ale věřila jsem, že jsem volným dnem nabyla sil, které jsem vložila do úspěšného sprintu. Byla jsem připravená zaútočit.
Sobotního rána jsem vstala a uvědomila si, že nevím, jestli se mi nesnažili dovolat rodiče. Bez rozmýšlení jsem vytáhla telefon ze šuplete a odemkla obrazovku. Dech se mi zadrhl v hrdle, když jsem si všimla, že namísto rodičů mám na WhatsAppu zprávu. Hlasovou. Od Bjørna.