Kývla jsem na souhlas a vyrazila přes luxusně zařízený lokál k východu. Ještě mě napadla myšlenka, že bych zašla vyměnit své šaty za pohodlný a obvyklý oděv, ale nakonec jsem nad tím v duchu mávla a vyšla do ulic Bílého města v doprovodu s elfským králem. Ani jeden z nás jsme nebyli žádnou atrakcí, jak by tomu bylo v jakémkoliv jiném městě. Lidé a bytosti stejně dobře i lépe myslící nás míjeli a sem tam jsme se dočkali i vřelého pozdravu.
Rozhlížela jsem se kolem, zda nezahlédnu známou tvář. Po mladíkovi, který má nastoupit na trůn však nikde nebyla ani stopa.
„Zkusil bych tržiště," navrhl Leonas a poukázal na velký dav lidí, který proudil z jedné z ulic napojující se na Hlavní cestu. Tržiště bylo jedno z míst, kde bych snad hledaného mohla najít, kord když jsem vzala v potaz, že Alex celou dobu toužil po svém vlastním meči a tržiště je místo, kde se taková zbraň dá získat.
Zamířila jsem tedy přímo ke kovárně. Už z dálky jsme oba slyšeli ten nezaměnitelný zvuk kladiva narážejícího do kovadliny při tvorbě další nové zbraně. Pod kovářovým kladivem, silnými svaly a šikovnýma rukama vznikal z beztvarého kusu železa doslova mistrovský kousek. Dával život nové zbrani, která však bude něčí život brát. Většinu procházejících návštěvníků kovárna zaujala. Pro dnešní den trhů byla obě velká vrata otevřená a i ve venkovní výhni hořel oheň. Kovář se svými dvěma tovaryši přijímal jednu poptávku za druhou. Tu vyspravili ulomené zuby hrábí, nebo obdařili mohutného valacha novým okutím.
Alexe jsem však v dosahu tohoto magického místa plného kovových zvuků, kouře ohně a potu z kovářových svalů nenašla.
Šli jsme tedy s Leonasem dál, oba ve střehu jsme vyhlíželi známé postavy. V jednu chvíli jsem měla dojem, že jsem zahlédla šedou vlčici. Rychle jsem popadla Leonase za rukáv a aniž bych ho pustila či cokoliv řekla, ho táhla tím směrem, kde se mihla šedá srst psovité šelmy.
„Tudy!" volala jsem na elfa a táhla ho skrz dav lidí, aniž bych ztratila směr. Srst s šedavými pruhy jsem stále měla na očích, i když se ztrácela mezi davem lidí a tou hromadou stánků.
Oba jsme se proplétali mezi davem, který nám ne se zrovna vřelými slovy uhýbal z cesty.
Až jsem konečně došla ke svému cíli. V jedné odlehlé odbočce z tržiště se pronásledovaný tvor konečně zastavil a k mému zklamání to nebyla wulfinská dívka, ale pouze zatoulaný pes s pravděpodobně vlčími předky. Zvíře bylo vyhublé a jeho srst nebyla tak šedá a krásná jako Mirawina. Nechala jsem se ošálit vlastními smysly a v naději z úspěchu jsem se hnala za zbytečným cílem.
„To není ona!" povzdechla jsem se a otočila se ke zvířeti zády. Leonas se bez řečí vydal za mnou. Naše hledání připomínalo spíš bloudění s cílem, ale neznámou cestou. Mým cvičeným očím neuniklo žádné z nabízeného zboží, ale žádné mě také nezaujalo dostatečně.
Po více než hodině hledání jsem musela uznat, že ani někdo tak zvědavý a umanutý jako Alex, se na tržiště nevydal a společně s elfským králem jsme se vraceli před hostinec. Vykračovali jsme si po Hlavní cestě a kolem nás procházeli jeho obyvatelé. Najednou na dlažbě zazvonila kopyta, ale jinak než těch koní, které jsme potkávali. Tohle nebyl klidný krok ani spořádaný klus. To zvíře, kterému kopyta způsobující rozruch patřila, se po kočičích hlavách řítilo rychlým během. Ohlédla jsem se a strnula. Přímo k nám běžela Mirawina hnědka. S divoce vlajícíma otěžema a prázdným sedlem.
Pohasla veškerá naděje, že by snad na svém hřbetě nesla mladíka, který jen nad koněm ztratil nadvládu.
Skočila jsem zvířeti do cesty a donutila tak ohleduplnou klisnu zbrzdit svůj úprk a chňapla po jejích otěžích.
„Klid holka, klid," chlácholila jsem splašeného koně. Chvíli ještě trvalo, než se přestala vzpouzet a její tanec kolem mě ustal. Nakonec zůstala stát, jen trhala otěžema a ukazovala bělmo svých očí.
„Už je to v pořádku, nikdo ti neublíží," pokračovala jsem v uklidňování splašeného zvířete. Kéž by tak má slova byla opravdu pravdivá.
„Kde je tvůj jezdec?" zeptala jsem se němého zvířete snad v domnění, že by mohla prozradit, kde ho nechala a jak to, že nesedí v jejím sedle. Koník však neřekl nic.
„Podívej!" zvolal Leonas a přešel k sedlu hnědky. Na zdobené přední rozsoše čněl připevněný vzkaz. Elf ho opatrně odepnul a rozložil stočený pergamen. Přečetl jeho obsah a aniž by něco řekl předal mi jej, abych se i já střetla s realitou, která ovlivnila, že jsme Mirawu s Alexem ještě nikde nenašli. Dychtivě jsem se po něm natáhla a na jeden nádech zjistila jeho obsah.
Krev se ve mně vařila.
„Ten parchant!" neudržela jsem se a procedila skrz zaťaté zuby nevybíravé oslovení.
Popadla jsem pevně otěže a vydala se rázným krokem k hostinci. Hnědku jsem vedla za sebou následována Leonasem.
Je čas na malé setkání z minulosti. Tentokrát však nehodlám prohrát.
„Je čas na pomstu!"