Dalšího dne ráno se Harry oblékl do toho nejlepšího oblečení, jaké měl. I tak to moc nebylo, ale co mohl dělat? Byl chudý.
Pro jistotu se ještě podíval na vizitku a po kontrole adresy odešel z ubytovny. Počkal, až přijede autobus a pak se jím nechal svést až před obří budovu, která se tyčila nad všemi okolními. Musela mít snad padesát pater, ne-li více. Harry vstoupil do otočných dveří a nemohl slovy popsat tu nádheru, co kolem sebe viděl.
„Um... Pane?" mávala na něj paní od recepce. Harry k ní došel a vyslechl si, co chtěla.
„Omlouvám se, ale do této budovy smí jen... No prostě lidé, co tu mají co dělat."
„Ale já tu mám co dělat." bránil se Harry, načež si ho slečna přeměřila pohledem od hlavy až k patě.
„Podívejte, tohle je vysoce postavený podnik, nenuťte mě volat ochranku."
„Já nelžu! Včera jsem dostal od nějakého vašeho kolegy tohle." řekl Harry a vytáhl z kapsy zlatou vizitku.
„Ježiši. Omlouvám se, netušila jsem, že... Nasměruji Vás, kam jít." recepční najednou úplně změnila tón hlasu. Harry to nechápal, ale neřešil. Hlavně ať nepřijde pozdě.
„Běžte támhle k tomu zlatému výtahu a zmáčkněte nejvyšší patro. Pak jděte chodbou až na konec, tam najdete jediné dveře. Za nimi má kancelář šéf, ukažte mu vizitku. A mimochodem... Kdyby šlo se před ním nezmínit, že jsme měli tenhle nepatrný incident, byla bych Vám moc vděčná."
„Děkuju za pomoc. Nic mu neřeknu." odvětil Harry a snažil se nezapomenout, co má dělat. S kývnutím na pozdrav odešel k výtahu a po jeho přijetí zmáčkl to nejvyšší patro, jaké našel. Všechny budovy kolem měli pater asi třicet. Tahle jich měla skutečně rovných padesát.
Třeba je šéf skrček a jen si něco kompenzuje. Pomyslel si Harry. Výtah jel rychle a téměř neslyšně. Za nedlouho tak stál v padesátém poschodí. Jediné, co tu bylo, byla dlouhá chodba a na konci jedny dveře. Harry se k nim vydal a už už chtěl zaklepat. Pak si ale všiml zvonku vedle nich. Tak ho zmáčkl a postavil se o kousek dál. Dveře se během chvilky otevřely a v nich stál okouzlující mladý muž. Zprvu vypadal trošku naštvaně. Jen koukal na Harryho, který se pod jeho pohledem musel krčit strachem, a nic neříkal.
Až když mu Harry ukázal vizitku, tvář mu roztála. Naštvaný výraz nahradil vřelý úsměv.
„Pojď dál." pozval ho a nechal ho projít kolem sebe. Harry rychle proklouzl a pokračoval dál do místnosti. Byla moderně vybavená, prostorná a celkově naprosto skvělá. Kromě běžných kancelářských věcí jako je tiskárna, pracovní stůl a tak dále, tu byl i gauč, kávovar, lednice, fotbálek a vlastně všechno, na co si jen člověk vzpomněl. Kancelář ale měla více místností. Do těch Harry ale neviděl, dveře byly zavřené. Šéf se přemístil ke svému stolu, ale nesedl si. Otočil se k Harrymu zády a hleděl z obrovského okna ven.
„Tak ty budeš ten kluk z baru, co ho tam včera viděl jeden z mých lidí."
„Um... Ano, to jsem já. Jmenuju se Harry Styles a potřeboval bych práci. Jen mě nikde nechtějí a tak jsem včera utápěl špatné myšlenky v nějakém laciném alkoholu."
„To jsem se doslechl, ale to mě nezajímá. Zajímá mě tvůj příběh, Harry. Posaď se." otočil se k němu šéf a ukázal na židli naproti svému stolu.
Harry ho radši poslechl a udělal si pohodlí.
„Dáš si kávu, nebo čaj? Nebo snad něco ostřejšího? I když ty zrovna nevypadáš, že bys měl věk na alkohol."
„Dám si jen vodu, děkuju. A věk na něj mám, už je mi osmnáct."
„Jsi mlaďoučký. Nikoho takového jsem tu zatím neměl." pousmál se šéf.
„Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně." odvětil nervózně Harry. Nevěděl, co si o tomhle pohovoru myslet.
„To se brzy dozvíme, Harry." mrkl šéf a došel chlapci pro vodu. „Mimochodem... Hezké jméno. Dobře se mi říká. Je takové jemné a vskutku se k tobě hodí." dodal ještě šéf, když před Harryho stavěl sklenici s vodou. Hned na to se usadil do své židle naproti Harrymu.
„Díky. Můžu znát Vaše jméno, pane?"
„Jistě, omlouvám se, jsem nezdvořák. Jmenuji se Louis William Tomlinson. Jsem dědic téhle obří firmy a doufejme, že i tvůj budoucí zaměstnavatel." podal Louis Harrymu ruku, aby si potřásli.
„Těší mě."
„Teď mi ale pověz něco o sobě."
„Co konkrétně chcete slyšet?"
„Ideálně všechno, Harry. Času máme oba myslím dostatek."
„Dobře, takže... Jak už jsem řekl, jsem Harry. Nevím, kde jsme se narodil, ale nějakou dobu jsem byl v kojeneckém ústavu tady v Londýně. Pak mě dali do dětského domova, kde si mě nikdy nikdo neadoptoval. Děti se se mnou nebavily a odsuzovaly mě. Nikdy jsem neměl kamarády, ani partnerku. V den svých osmnáctých narozenin jsem opustil děcák a přestěhoval se na ubytovnu. Tam jsem už půl roku a začíná mi z toho hrabat. Jsem bez peněz, bez práce, bez rodiny a bez sociálního kontaktu. Práci mi nikdo nechce dát, protože se v děcáku zas tolik věcí člověk nenaučí. Nejsem nevzdělaný pako. Jen nevyhovuju a nezapadám. Nemůžu za to, že jsem chudý. Já si to nevybral. Už z toho začínám vážně šílet, takže jsem teď tady. Žádám o pracovní pozici, aniž bych věděl, co tu budu dělat. To je asi celý můj příběh."
„Pěkné... Koukám, že tu práci skutečně potřebuješ, že?"
„Ano."
„Co si tak myslíš, že bys u mě mohl dělat?"
„Nevím... Nosit kafe? Dělat poskoka? Uklízet? Opravdu netuším."
„Na to by tě byla škoda, Harry."
„Proč? Myslím, že by mi stačilo někde uklízet nebo tak. Potřebuju být alespoň na nějakém životním minimu."
„Nechci tě zaměstnat na úklid. Chci něco lepšího. Když kývneš, uživím tě sám. Peněz mám na rozhazování, takže si budeš žít v luxusu. Co ty na to, Harry?"
„A smím vědět, co budu dělat?"
„Ukážu ti smlouvu. Pokud se dohodneme, můžu ji ještě upravit, ale ne moc. Základ musí být stejný." Tomlinson vytáhl ze svého šuplíku štos papírů a podal ho Harrymu. Ten se do něj začal nejistě dívat a pročítat ho.
„Ale to je smlouva o tom, že Vám prodám své tělo. T-to snad..."
„Poslyš, Harry. Každý máme své tajemství, svou temnou stránku a své tužby. Tady máš na papíře napsáno, co skrývám před světem já. Jak už jsem řekl, mám spousty peněz a... Nevyhovující lidi můžu prostě nechat odstranit. Nemám totiž rád, když se mé tajemství vynáší na povrch. Takže co? Plácneme si?"
„To je podepsání smlouvy pod nátlakem a vyhrožování."
„Ne. Není. Dávám ti na výběr. Jen ti říkám následky."
„Takže mi stejně nic jiného nezbyde."
„Náhodou si myslím, že to pro tebe dopadne dobře. Jediné, co po tobě chci, je tvé tělo. Ty dostaneš střechu nad hlavou, luxus o jakém se ti ani nesnilo a k tomu všemu zažiješ ten nejlepší sex. Věř mi. Bude se ti to líbit. Ten první krok a to přiznání je vždy nejhorší, ale po čase nebudeš litovat."
„Já ale nechci prodávat své tělo. Nechci, aby se ze mě stala nějaká prodejná děvka."
„Pozor na jazyk, Harry. Tohle nemám rád. Navíc to tak nebude. Jediný, kdo tě uvidí, budu já. Nikdo jiný se tě ani nedotkne. Jsem dost majetnický a nesnesl bych to."
„Kolikátý v pořadí jsem?"
„Prosím?"
„Určitě nejsem první. Chci vědět, kolik jich bylo přede mnou."
„Jsi bystrý kluk. Třetí. První byl takový... Nic moc. Druhý se bohužel opil a začal vykládat něco, co neměl. Ty jsi třetí."
„Vy jste ho zabil?"
„Já ne. Ale postaral jsem se o to, aby zmlknul. Podepíšeš mi tu smlouvu, Harry?"
„Nejdřív chci vědět na čem jsem."
„Fajn... Potrpíš si na detail. Když podepíšeš, zavážeš se k tomu, že budeš bydlet u mě ve vile. Budeš mít vlastní pokoj, ale při výjimečných situacích budeš moct spát se mnou v mé ložnici. V pracovní dny jezdíme oba dva sem. Já mám nějaké schůzky, ty budeš kopírovat a roznášet papíry. Pokud bude potřeba, možná mi budeš muset donést kávu. Víkendy trávím zásadně s tebou. Nechodím moc ven, pokud si to ale přeješ, můžeme. Když tě budu chtít, přijdeš. Zásadně se s nikým nelíbám, takže máš bohužel smůlu. Tenhle vztah není o lásce. Očekávám od tebe ale věrnost. Pokud budeš s někým jiným v hodně blízkém kontaktu, jsi propuštěn a vystěhuješ se. Pokud o mně vyneseš něco, co nemáš, zavolám svému příteli a dostaneš... Říkejme tomu okamžitá výpověď." usmál se Louis a naznačil ze svých prstů pistoli.
„Co když se vám nebudu líbit? Nemám ze své postavy moc co nabídnout."
„Tohle už nikdy neříkej. Líbíš se mi. Vypadáš tak nevinně a rozkošně. Vzrušuje mě ta představa, že jsi ještě s nikým nespal."
Chvíli oba mlčeli, než znovu Louis promluvil.
„Podepiš to, Harry. Zvládnu tvůj život změnit. Budeš se se mnou cítit dobře."
„Já bych potřeboval čas. Musím si to rozmyslet. Není to pro mě jednoduché rozhodnutí." sklopil Harry pohled.
„To je bohužel něco, v čem ti nemohu vyhovět. Rozhodnutí je přeci jasné... Podepíšeš a přežiješ. Nepodepíšeš a... Postarám se o to, abych tě zničil."
„Jste krutý. Tohle není fér."
„Život není fér, Harry." Louis udržoval chladnou tvář, i když byl Harryho drzostí zaskočen.
Harry po chvíli naštvaně zavrčel, popadl papír a podepsal.
„Šikovný. Věř mi, že nebudeš litovat, Harry." Louis vzal papír a založil ho do svého šuplíku, který následně zamkl.
„Co teď bude? Co mám teď dělat?"
„Máš doma něco důležitého?"
„Nic moc. Jen nějaké oblečení."
„Oblečení budeš mít u mě."
„Tak v tom případě asi ne."
„Fajn. Tak teď se posadíme na gauč a ty si na internetu vybereš tolik oblečení, kolik jen budeš chtít." Louis popadl notebook a vyrazil ke gauči. Harry ho následoval a posadil se kus od něj. Vlastně ani nevěděl, co si o tom všem myslet. Buď se právě upsal ďáblu, nebo... Ďáblu se asi upsal tak i tak. Měl z toho v hlavě pěkný zmatek. Radši do toho nějak nezasahoval. Vybral si trošku oblečení, načež se Louis zamračil a přihodil do košíku čtyřikrát tolik. Jen to nebyl úplně Harryho styl.
Když Louis řekl, že jde platit, zahleděl se Harry z okna. Kdyby jen věděl, že mu svou nepozorností povolil to, aby přihodil do košíku nějaké víc odhalené oblečení.
„Co budeme dělat teď?"
„Teď počkáme do konce mé pracovní doby a pak pojedeme domů."
„Za jak dlouho končíte?"
„Až večer. A pokud chceš... Tykej mi. Nejsem zas tak starý."
„Omlouvám se. Jak ti mám tedy říkat? A... Kolik ti je?" i když se Harry snažil, bylo pro něj těžké Louisovi tykat. Přišlo mu, že je Louis hrozná autorita a nemůže mu prostě jen tak přestat vykat. Proto se stejně hned vrátil k vykání.
„Jsi strašně zvědavý... Říkej mi pane, jsem na to zvyklý a je to přijatelné na veřejnosti. Ale takové oslovení daddy také není k zahození, takže pokud by se ti někdy chtělo při aktu použít to, nebudu nic namítat. A můj věk? Kolik bys řekl, Harry?" Harry musel protočit očima nad tím, že se upsal vážně ďáblu, který si nechává říkat daddy. Louis si toho samozřejmě všiml a napomenul Harryho pohledem.
„Um... Tak... Určitě ne víc, než dvacet pět." odpověděl radši Harry, aby na něj přestal Louis tak zírat.
„Je mi šestadvacet. Skoro ses trefil."
„Co mám teď dělat? Budu se tu nudit." zamračil se Harry.
„Můžu tě nechat zavést do knihovny. Nebo se můžeš koukat na televizi. Jestli máš hlad, objednáme jídlo. Jen si řekni."
„Můžu jít do té knihovny, prosím?"
„Jasně. Zavolám ti sem někoho, kdo tě tam odvede."
„To nemůžu jít sám? Stačí mi říct, kde je."
„Neodmlouvej. Prostě ti někoho zavolám." řekl Louis a vytočil číslo. Něco rychle zamlel do telefonu a do pár minut se ozvalo zvonění na dveře.
Louis se zvedl a šel otevřít.
„Jamesi! Zdravím tě. Potřebuji, abys odvedl tady Harryho do knihovny a pak zase zpět. Ať si půjčí, co chce."
„Jasně. Tak pojď, Harry. Jdeme do knihovny." James z ničeho nic vyrazil a Harry se za ním vlekl kamsi.
Během cesty se ho ptal na různé otázky. Jak se mu tu líbí, co rád čte a tak dále. V obrovské knihovně si Harry nemohl dlouho vybrat. Nakonec zvolil nějakou detektivku a vrátil se s Jamesem zpět. Měl fůru času k tomu, aby ji celou přečetl.
Vítám vás u dalšího dílu :D
Doufám, že se máte fajn. Přeci jen je pátek a čeká nás zasloužený víkend!
Snad se kapitola líbí ^^
Ps: vím, že je na to asi ještě brzy, ale musím se zeptat... Byl by zájem o character ask? Vždy jsem snila o tom si ho zkusit, ale jen když bude fakt zájem :D
Radši se ptám už teď, jen mi dejte vědět, jestli ano, nebo ne.
Zatím se mějte,
~K <3