„Prváci! Všichni prváci za mnou? Eště nějakej prvák? Prváci sem," halekal kdosi. Dudley ve tmě, která na vlakové stanici panovala, toho člověka neviděl, ale přesto mu běhal mráz po zádech. Byl si jistý, že ten hlas už někde slyšel.
Když mu Hestie vysvětlovala, jak myslánka funguje, doporučovala mu, aby se držel u ní. Šlo o její vzpomínky a kdyby se příliš vzdálil, nic by neviděl. Jenže držet krok s jedenáctiletou Hestií nebylo o moc jednodušší než s tou třiadvacetiletou - možná právě naopak.
Ačkoliv věděl, že se nemusí bát se lidí ve vzpomínkách dotknout, instinktivně se snažil promotat mezi nimi a neztratit černovlásku z očí. Až když se malá Hestie zastavila přímo před tím mužem, Dudley k němu vzhlédl taky - a krev mu okamžitě ztuhla v žilách.
Byl to on. Ten samý obr, co mu před šesti lety přičaroval prasečí ocásek.
Dudley rychle o několik kroků zacouval, ale nevybalancoval to a přepadl dozadu přímo do davu jedenáctiletých dětí. Už už chtěl začít vysvětlovat, co se stalo, než mu došlo, že ho stejně nevidí. Rychle se vyškrábal na nohy a ještě jednou se podezřívavě rozhlédl kolem sebe, jestli se mu někdo náhodou nezačal smát - Hestie ale měla pravdu, pro ně neexistoval.
Povzdychl si a srovnal krok s prváky. Vyšli z lehce osvětlené vlakové stanice - a jediné světlo, podle kterého se teď mohli orientovat, vycházelo z obrovy lucerny. Na to, jaký šum byl ještě u vlaku, teď byly všechny děti podezřele zticha. Dudley netušil, jestli ta úzkost, která mu svírala žaludek, byla taky součástí vzpomínky - nebo jestli se prostě jen bál.
„Tady je tma jak v prdeli," ozvalo se zezadu. Znělo to, že kluk, který tu větu pronesl, se snažil šeptat, ale moc mu to nešlo - a v tom tichu okolo to slyšel celý dav. Několik dětí se zasmálo a Dudley se taky musel tiše uchechtnout.
„Drž čumák," ozval se další hlas. Drobná zrzka, vedle které Dudley šel, zafuněla ve snaze schovat smích do rukávu a v očích jí přitom jiskřilo. Vlastně vypadala jako jediný člověk, který tu nebyl ani trochu nervózní.
„Notak, děcka, chovejte se slušně," napomenul je obr. „Zachvilku už uvidíte Bradavice."
Cestička se stočila doprava - a jen o pár okamžiků později se před nimi rozprostřel dechberoucí výjev. V davu to opět zašumělo.
Rozlehlé jezero před nimi hučelo, jak vlny ve větru narážely do břehů. V dálce za ním se tyčil hrad a světla ze všech jeho věžiček a oken se odrážela na vodní hladině. Dudley na Bradavice chvilku jen ohromeně zíral, když se ale po několika vteřinách chtěl přesunout k loďkám, kam se hrnul i zbytek davu, vzpomínka začala slábnout.
Teď se před ním rozevřely mohutné dveře a místo jezera před sebou viděl obří síň. Jestli si myslel, že pohled na hrad zvenčí byl ohromující, tohle to ještě několikanásobně překonalo. Nad čtyřmi dlouhými stoly se vznášely snad tisíce svíček a strop... byl tam vůbec? Vypadalo to téměř jako kdyby místo na něj hleděl rovnou na noční nebe.
V davu jedenáctiletých dětí, kde všechny solidně převyšoval, se Dudley necítil úplně dobře, takže měl v plánu zůstat stát u vchodu - jakmile se však Hestie se zbytkem prváků vzdálila, síň se pomalu zahalila do bílé mlhy. Až po chvilce Dudleymu došlo, že to nebyl záměr - jasně že si nemohl chodit kam chtěl, když šlo jen o její vzpomínku. Rychle tedy skupinu doběhl - právě včas aby viděl, jak si drobná blonďatá dívka nasazuje na hlavu starý a ošuntělý klobouk. Než se stihl zamyslet nad tím, jak to funguje...
„ZMIJOZEL!" vykřikl klobouk, až sebou Dudley polekaně trhl. Mělo mu dojít, že tady narazí na spousty zvláštností, ale i tak ho každá další dokázala překvapit.
Blondýnka si z hlavy klobouk sundala a s úsměvem se rozeběhla ke stolu, který jako jediný hlasitě povykoval. Dekorace kolem něj byly sladěny do zelených barev.
Než se profesorka, předčítající jména ze seznamu, dostala k písmenu J, Dudley zvládl vypozorovat, která kolej je která. Sice pořádně nevěděl, podle čeho se dělí, ale všiml si, že zmijozelští prváci sklízí zdaleka nejmenší ovace od těch ostatních.
„Jonesová, Hestie."
Dudley otočil svou plnou pozornost zpátky k zařazování. Malá Hestie ke klobouku přišla velmi rozpačitě, nakonec si ho ale odhodlaně narazila na hlavu.
„HAVRASPÁR!"
A s tím výkřikem, následovaným hlasitým potleskem, se vzpomínka opět rozplynula.
Několik následujících minut Dudley strávil procházením hradu v krátkých útržcích vzpomínek. Viděl havraspárskou společenskou místnost, knihovnu, chodby s posuvnými schodišti, školní pozemky, vánoční výzdobu i halloweenské dekorace, dokonce byl i svědkem utkání v jakémsi podivném sportu, kde hráči létali na košťatech - všechno se tam ale míhalo tak rychle, že nestíhal pochytit nějaký systém či pravidla. Vzpomínky se na delší dobu ustálily až v jedné z učeben.
Lavice tam tentokrát nebyly, skupinka starších žáků posedávala rozdělena do tří hloučků na podlaze. Nemohlo jim být víc než Dudleymu teď.
Až po chvilce si Dudley všiml, jak byli rozesazeni - všichni na pravé straně měli kravaty zelené, nalevo modré a čtveřice uprostřed byla namíchaná z obou barev. Bylo zřejmé, že až na tyto výjimky mezi kolejemi panuje přinejmenším jakési napětí, ne-li nevraživost.
„Farleyi, nepaktuj se s krvezrádcema," ozvalo se houknutí ze zelené strany.
„Trhni si," zakroutil nezaujatě hlavou kluk z prostředka třídy a dál se věnoval konverzaci s ostatními.
„Nech ho bejt, Farley je ztracenej případ," reagoval další člověk ze zmijozelského hloučku tak, aby ho všichni dobře slyšeli. „Na takový brzo přijde řada taky. Hned jak Zmijozelův dědic vyřídí všechny mudlovský šmejdy..."
Napětí zesílilo a prakticky půlka třídy vytahovala z kapes hůlky. Dudley už začínal mít strach, že se něco semele, když se od dveří ozvalo zakašlání.
To ten obr nestačil? projelo Dudleymu hlavou. Jméno profesorky McGonnagallové mu na jazyk naskočilo téměř okamžitě - na jejich trapné setkání už stačil zapomenout, ale teď se mu to všechno vrátilo. Než nad tím ale měl čas přemýšlet, profesorka promluvila.
„Pane Rowle, takové výrazy si tu prosím odpusťte. Odebírám Zmijozelu pět bodů a - slečno Wilsonová, hodina už začala, takže prosím vyplivněte tu žvýkačku, nebo to bude ještě víc."
„Pardon, pardon," zakroutila okamžitě hlavou drobná zrzka z prostřední skupinky, plivla si do dlaně a jedním mávnutím hůlky nechala růžovou žvýkačku zmizet. Dudley překvapeně zamrkal - viděl ji už předtím v davu prváků a povědomá mu nepřipadala, její hlas už ale rozhodně někde slyšel.
„Profesor Kratiknot se k nám přidá zachvilku, zdržely ho povinnosti, takže jsme nuceni začít bez něj," pokračovala profesorka McGonnagallová. „Už na předchozích lekcích jsme si řekli, že ne každý je schopný patrona vyčarovat, nehledě na to, o jak silného kouzelníka se jedná, takže na nikoho z vás netlačím. Přesto vás ale prosím, abyste se opravdu snažili. Vzhledem k situaci, v jaké se naše škola zrovna nachází," nenápadně šlehla pohledem po zeleném hloučku, „vám schopnost bránit se či poslat rychlý vzkaz může doslova zachránit životy. Potřebuje si někdo zopakovat principy zaklínadla, nebo chcete rovnou přejít k tréninku?"
Studenti si vyměnili několik pohledů a nakonec většina z nich jen zakroutila hlavou.
Chvíli se nedělo nic zajímavého, jen z pár hůlek vytryskly jiskry a obláčky stříbrné páry, žádná zvířata se ale po místnosti nerozběhla. Dudley si trochu zklamaně sedl na zem k modré skupince, ve které mimo jiné dřepěla i Hestie, a čekal, co se bude dít dál. Hestie přeci věděla, jak ho patroni zajímají, takže by ho na obyčejnou nevydařenou hodinu snad neposílala.
A měl pravdu. Jako první se ukázala stříbřitá veverka, vyvolaná jednou z havraspárských studentek. Ta nadšeně zavýskla a několik spolužáků se jejímu nadšení zasmálo, jiní ji sledovali s obdivem.
„Výborně, slečno Burbageová," pochválila ji profesorka a rty se jí roztáhly do něčeho, co mohlo připomínat úsměv. To už ale veverku následoval pes z Farleyovy hůlky.
Dudley nestačil zírat. Jen chvilku potom kolem nich proběhl stříbrný tygr, který po třídě prohnal právě vzniklou ovečku. Patroni kolem sebe chvilku kroužili v jakési ohromující choreografii, než se postupně rozplynuli. Tím ale vzpomínka nekončila.
Kolem Dudleyho hlavy se prohnala obrovská divoká kočka, kterou už stoprocentně někde viděl. Prudce se otočil za jejím zdrojem a všiml si zrzky, jak se jí koutek rtu zvedl ve spokojeném úsměvu. Loktem drcla do jednoho ze svých kamarádů, načež se kočka okamžitě rozplynula. V tu chvíli Dudleymu konečně došlo, odkud znal její hlas - ano, rozhodně to byla ta dívka, kterou si Hestie najala, aby jí pomohla dostat věci z auta a sehnala tuhle myslánku.
Instinktivně se otočil na Hestii právě včas, aby viděl, jak se jí patron podařil také. A byl to... delfín?
Dudley otevřel pusu překvapením. Neukazovala mu Hestie ještě před pár dny sovu? Tady bylo něco zatraceně divně.
Jakési rozuzlení přišlo jen o chvilku později. Hestie se zazubila a rozjařeně poskočila na místě. „Caron, viděla jsi to?"
„Jasně!" zasmála se plavovláska vedle ní. „Počkej, to musím zvládnout taky." Málem si překousla jazyk, jak se začala soustředit, a zavřela oči. „Expecto patronum!"
Z její hůlky nevyšel jen stříbrný obláček - byla to sova. Sova, kterou Dudley dobře znal.
Často se stává, že má tvůj patron stejnou podobu jako patron někoho, na kom ti záleží. To je momentálně i můj případ. Hestiina slova mu najednou začala dávat smysl. Proč ale tenkrát byl její patron jiný? Změnil se? Bylo něco takového vůbec možné?
Dosud měl pocit, že z Bradavic už viděl vše, ale to mu ještě nedocházelo, že Bradavicemi vzpomínky zdaleka nekončí.
...
Tak Dudley už se nám podíval do myslánky, viděl pár známých i neznámých tváří, ale zatím víc zkoumal Bradavice jako takové než o Hestiinu minulost. To se příště ale změní! :D Dudley je z toho teda zmatený, ale co si myslíte o jejím patronovi a o Caron vy? :D