OBĚTÍ HVĚZD
"Byl to den jako každý jiný, žila jsem stejně jako doposud, svým kočovným životem. Jen já a můj kůň, jezdila od vesnice k vísce, od sídla k chatrči v horách a udržovala v Království klid a řád a samozřejmě se snažila přežít ve zlých dobách," začala jsem s vyprávěním o mém strachu.
Připomněla jsem si ten osudný večer a stále v bezpečí Leonasovi náruče si rozpomněla na onu hrůzu. Zrovna jsem se vracela z jednoho úkolu, který jsem vzala. Město v Jižních dálkách ohrožovaly nestvůry z temnot, které se usídlily v lesní bažině. Právě bažina a hustý porost podobající se džungli zpomalily můj postup a než jsem mohla s úspěchem a pocitem dobře odvedené práce sklonit meč, z brzkého rána se stalo pozdní odpoledne.
Proto, když jsem se vracela zpět pro zaslouženou odměnu, kterou jsem předem stanovila se starostou města, padal na krajinu soumrak. Před námi byl ještě velký kus cesty, dávno padne tma, než spatřím první světla města. Zastavila jsem svého koně na vyvýšeném místě v krajině. Pohlédla jsem dolů na široké louky a les v dálce, za ním je ještě jedno údolí s řekou a za její vodou, přes kterou zde vede most, se za skalní soutěskou nachází můj cíl cesty. Nejméně dvě hodiny vzdálený. Oba, já i můj kůň, jsme byli znavení po náročném dni.
Pohladila jsem silného hřebce s krémovou srstí a černou hřívou po krku a pak ho znovu pobídla do kroku. Kůň se dal do pohybu. Neustále stříhal ušima, jako by se snažil něco zaslechnout.
"Všechno je v pořádku," konejšila jsem zvíře, i když jsem sama ve vzduchu cítila něco, co sem nepatří. I mě mé smysly napomínaly, abych zůstala ve střehu. Stále jsem netušila, jaké nebezpečí zde v krajině soumraku může číhat, je ale jen otázkou času, než se nepřítel, pokud opravdu nějaký je, objeví.
Jakmile jsme sešli krátkou terénní nerovnost, hřebec se sám dal do klusu, i on se těšil, až si po náročném dni odpočine. Krátce zafrkal, než se na můj pokyn rozeběhl vpřed. Jeho kopyta se jen letmo dotýkala země, slunce nám svými posledními paprsky ozařovalo cestu. Louka se vinou rudého zbytku světla zdála jako hořící planina. Od zlaté srsti koně se odráželo světlo a silné svaly se napínaly v rychlém běhu.
Dorazili jsme sotva do poloviny rozlehlých luk, když se na krajinu sneslo zatroubení. Zatroubení z rohu.
Svolávající na lov.
Lov hnané zveře.
Lov Mojmorů.
Co dělají zde? Tak daleko na jih od Středových pláních? Zarazilo mě to. Koho vlastně honí?
Najednou se ze stínu lesů kolem velkých luk tryskem vyřítily dvě skupiny po sedmi jezdcích. Jezdci se rozložili do formace.
V tu chvíli jsem pochopila.
Pochopila jsem, že lovnou kořistí jsem já!
Poloviční!
Nechápala jsem, jak jen mě našli? Vždy jsem si dávala pozor, abych svůj původ neodhalila, i přestože jsem nezůstávala v úkrytu a dál chodila mezi lidmi. Vždy však s kápí či pečlivě maskovanými uši. Se staženou aurou a skrytými kouzly, tak aby mě žádný z královských čarodějů nemohl odhalit. Teď však znají moji totožnost!
"Stůj, Poloviční!" dolehl ke mě Magií nesený hlas. Najisto jsem věděla, že ke mě mluví vůdce lovu, protože jen on měl právo využívat jednoduchou Magii, mezi kterou patřilo i zesílení hlasů.
"Ne!" vykřikla jsem, můj vzdor se zachytil o Magii ozvěny hlasu lovce a tak jsem věděla, že se k němu donesl.
Pobídla jsem koně.
"Běž, příteli," hřebec i po námaze dnešního dne okamžitě poslechl a vyrazil kupředu. Mojmorové se mě hned jali pronásledovat. Byla jsem sama proti čtrnácti tvrdým a surovým válečníkům a jejich skvělým koním. Žádný se sice nevyrovnal mému jezdeckému zvířeti, patřící ke koním z míst před hranicemi Království, ale věděla jsem, že jejich taktika vyrovná kvality mého koně, který byl už znavený po celodenním putování. Zatímco Mojmorové měli zvířata čerstvá a odpočatá!
Musela jsem se jich zbavit a to nejlépe lstí.
Zmizela jsem v hustém porostu lesa. Naštěstí jsem zvířeti věřila, naprosto jsem zahodila otěže a nechávala správnou volbu cesty na chytrém koni. Jen jsem mu svými žádosti sedem a nohama sdělovala svoji podmínku směru. Kudy však půjde, bylo zcela na jeho uvážení.
Hřebec se se mnou pustil do strmého kopce, ani nezaváhal a mocnými skoky se rychle dostával vzhůru. V zádech jsem slyšela křik a když jsem se ohlédla, spatřila jsem čtveřici jezdců.
Kde jsou ti zbylí?
Čekají snad někde za rohem? Tuší, kam mám namířeno? Snaží se mi odříznout cestu?
Chytila jsem se hřívy zvířete, když kůň na pár okamžiků zaváhal, když se pod ním uvolnilo podloží lesa z jehličí, starých listů a rašeliny. Rychle však našel pevnou půdu a správnou cestu. Když jsme se dostali až vzhůru, otevřela se před námi kupecká cesta. Široká na dva vozy a dva jezdce vedle sebe a pevná a udržovaná. Hřebec se rozběhl ještě větší rychlostí. Na jejím konci začíná most před řeku. A za ní se cesta začíná svažovat do údolí a za skalní soutěskou je město. Pokud se dostaneme alespoň na dohled města.
Máme naději to zvládnout.
Teď mým cílem byl most.
"Jeď!" podpořila jsem statečného hřebce. Jeho plece a boky už skrápěl pot. Srst měl mokrou, nikde se však ještě nezačala tvořit pěna. Stále má dostatek sil.
Slunce už zmizelo za obzorem a do lesa se začala přikrádat tma. Na východě si však svůj šat začínal chystat měsíc, dva dny před svým vrcholem. Až plně vyjde, poskytne dostatek světla na cestu. Do té doby, se budeme muset vypořádat se šerem.
Kupecká cesta však byla bezpečná, takže zvířeti řítící se tryskem nehtozilo riziko pádu v nečekané nerovnosti cesty. A já byla stále pronásledována.
Najednou se na cestě před námi objevila trojice Mojmorských jezdců. Zčista jasna se tam prostě objevili a odřízli mi tak cestu vpřed. Prudce jsem hřebce brzdila a stáčela vpravo, přímo doprostřed lesa.
Byl to nebezpečný tah, tma už byla opravdu hustá a vznášela se nad nízkým porostem i v korunách vysokých stromů. Bylo sotva vidět na pár kroků vpřed. Na nebi už vesele mrkaly hvězdy, jejich velký pastevec a ochránce měsíc však stále váhal ve své cestě na nebeský háv.
Já však jeho světlo potřebovala. Hřebec několikrát zakopl a jednou málem upadl nebezpečně na kolena, přesto však dál pokračoval cvalem. Nehleděl na nízké keře, které mu jistě musely zraňovat citlivé spěnky.
Snažil se, aby svou jezdkyni, tedy mě, dovezl do bezpečí. Tak byl vycvičen a vychován. To bylo to jediné, co mi za mou péči a starostlivost mohl na oplátku darovat. Svoji nezlomnou vůli, odvahu a vytrvalost jít dál. Takový byl hraničářský kůň.
"Děkuji," špitla jsem tiše zvířeti a dál se jen držela v jeho sedle. Nic víc jsem nemohla udělat. Musela jsem jen věřit hřebci. Byl mou jedinou nadějí na útěk. V lese teď byly všude slyšet výkřiky a signální troubení ohavných rohů lovců. Ten zvuk se mi protivil.
Vyšplhali jsme vzhůru na další kopec, všechno ale bylo špatně. Místo toho, abychom se k městu přibližovali, jsme se od něho čím dál tím víc vzdalovali v souboji o svůj vlastní život.
Najednou mi kolem hlavy prolétl šíp. Jeho svist rychle odezněl, ale to nebezpečí, které s sebou přinesl zůstalo. Přikrčila jsem se ke koňské šíjí, tak nízko, že se hříva a mé vlasy vpletly do jediného tmavého závoje. Kůň, si na chvíli oddechl v rychlém klusu, hned však znovu naskočil do cvalu. Jeho srst byla celá mokrá od potu a jistě byl i pokrytý pěnou. Nedbal toho, s namáhavým funěním se vydal vpřed.
Ocitli jsme se na cestě, kterou jsem nepoznávala. Zdálo se však, že hlasy pronásledovatelů i jejich rohy se ozývají z větší dálky.
Že bychom to zvládli? Hřebec se na chvilku zastavil a využíval náš získaný náskok na krátké vydýchání. Zhluboka dýchal a nozdry se mu rozšiřovaly v namáhavém funění.
Bylo toho na něho moc. Věděla jsem to. Jenže co teď?
Pobídla jsem ho znova, rozešel se, naklusal a pak se pustil cvalem vpřed. Pomalým a unaveným, když však troubení rohu přidalo na síle, nastražil uši a vyrazil. Nechápala jsem, kde se v něm bere jeho síla. V rychlém trysku mě odvážel pryč do bezpečí v patách pronásledovatele.
Pak se to vše stalo, v tak rychlém sledu. Prolétli dva šípy, pak dlouho nic a najednou hřebec zakopl, zafuněl a snažil se vyrovnat rovnováhu, jenže v rychlém běhu to nedokázal a upadl. Sedřel si svou jemnou kůži a mě ten pád katapultoval ze sedla. Trvalo jen chvíli, než jsem nad svým tělem v pádu převzala kontrolu a ve sklouznutí se znova zvedla. Hřebec ležel, funěl a snažil se zvednout. Neměl však už dostatek síly. Navíc v jeho zadní noze trčel šíp. Kdy ho zasáhl? Byl v takovém úhlu, že jsem ho v sedle neměla šanci spatřit, i když jsem se tolikrát ohlížela vzad.
Rozhlédla jsem se po krajině. Tma byla neprostupná a Mojmorové se blížili. Rychle jsem se schovala do křoví, zalezla do škvíry ve vykotlané dutině stromu. Naprosto mě pohltil strach.
Co když mě Mojmorové objeví? Kdybych aspoň mohla kouzlit, všechno by bylo jednoduší. Jenže svoji Magii jsem už unavila tam v bažinách při souboji se stíny a netvory z temnot. Nedokázala jsem vykřesat z unavených rukou už ani jiskřičku.
Ve svých plných silách bych ani nemusela před Mojmory takhle utíkat se strachem o svůj život. Jen s mečem bych však proti čtrnácti plně vyzbrojeným bojovníkům a navíc mužům s násilnickými sklony měla jen pramalou šanci.
Zůstala jsem proto ukrytá ve stínech. Jako první k vysílenému zvířeti dorazil vůdce lovu. Hrubě zastavil svého koně až zvíře nespokojeně pohodilo hlavou a podíval se na ležícího hřebce, který výhružně klopil uši a z posledních sil ukazoval svůj vzdor.
Vůdce se jen uchechtl a pak zaburácel svým hromovým hlasem: "Kde je?" rozhlídl se. "Kde je ta poloviční čubka?" jeho tvrdá slova mnou otřásla. Tak takhle se o mě mluví v okruzích nepřátel.
"Najděte ji!" vydal rozkaz. "Nemůže být daleko!"
Srdce na pár úderu vynechalo. Najdou mě? Co se mnou bude? Jezdci se rozjeli po cestě dál, někteří zase zmizeli v útrobách lesa. Dva jezdci projeli až nebezpečně blízko mého úkrytu. Jen díky tmě si mě nemohli všimnout.
Na cestě zůstal jen jejich vůdce a jeho hlavní následovatel. Hlasitě spolu rozmlouvali.
"Král, ale přikázal!" odporoval vůdce, když jeho následovatel navrhl, co se mu nelíbilo.
A pak pronesl něco, co mě naprosto šokovalo a přimrazilo na místě. Ležela jsem na studené hlíně, v ďolíku plném pavučin a temných úkrytů naprosto neschopná pohybu.
Cesta osiřela. Zůstalo tam jen vysílené zvíře. Odevzdaně leželo na chladné zemi. Na obloze vyšel měsíc. Zalilo zvíře svým stříbrným svitem. V jeho světle jsem mohla vidět nesčetná zranění, škrábance mělké i docela hluboké, které kůň při útěku drsným terénem utrpěl.
Moje vděčnost ještě vzrostla. V mém nitru vzrostlo ještě něco dalšího.
Byl to strach, tak neuvěřitelný strach, kterého jsem doposud byla ušetřena.
Jsou pryč? ptalo se mé nitro.
Kde číhají?
Kde hrozí nebezpečí? Je tu tma...zima, nikde nikdo a na cestě umírá můj společník!
Dlouhých dvanáct let mě nosil po cestách, hrdě, s odvahou a vytrvalostí a teď za své služby zaplatí cenou života.
Mohla bych ho ještě zachránit? Tak moc jsem se chtěla zvednout, přispěchat k umírajícímu koni, vzít jeho hlavu do náruče a utišit jeho bolest. Vyléčit zranění a vlít mu do žil sílu. Jenže...nebyla jsem toho schopná.
Mé ruce se klepaly v křeči a tělo odmítalo udělat jakýkoliv pohyb. Ležela jsem v listí a sledovala zvíře. Hřebec zvedl hlavu a zadíval se mým směrem. Nemohl mě vidět, jen tušit. Přesto se naše oči setkaly, alespoň já jsem škvírou mezi křovím pohlédla přímo do očí zvířete. Loučil se se mnou, věděl, že je to jeho konec.
Po tváři se mi rozeběhly slzy.
"Děkuji ti za všechno," zašeptala jsem a ulehla naprosto vysílená na tvrdou, studenou zem. Mé tělo zachvátila zimnice, neměla jsem však dostatečně sil na zahřátí. Ani jsem neudržela moji auru schovanou. Obklopila mě jako náruč, tahle ale nehřála. Byla trpká a nepříjemná. Plná temných barev zármutku a strachu.
"Strachu, kterého jsem se nezbavila ani po dvaceti letech, pokaždé, když se slunce schová za obzor a nastane vláda tmy, připomenu si ten den. Tu bezmoc, když jsem věděla, že mám možnost jak se bránit, ale je mi zapovězená, když moje Magie byla naprosto vyčerpána a jen můj meč na obranu nestačil, každý temný kout mi připomene, že jsem svého tehdejšího koně nebyla schopná zachránit. Vinou strachu z Mojmorů. Až do rozbřesku, kdy se ukázaly první paprsky, jsem zůstala skrytá v té tmavé dutině za křovím. Celou tu dobu jsem měla na očích umírající zvíře. Rána už se kůň nedočkal. Chvíli před tím, než se na nebe vyhouplo slunce a jeho tělo zalilo teplo, už svůj boj vzdal," slzy se mi po tvářích řinuly proudem, když jsem Leonasovi svůj příběh vyprávěla, přestože jsem hlas měla čistý. Elf v něm mohl číst o bolesti a utrpení, které jsem ten den zažila.
"Okamžitě poté jsem vyhledala úkryt u elfů, ve Stínové vesnici jsem tehdy pobyla několik měsíců, než utichla Mojmorská touha po lovu," zakončila jsem své vyprávění. Elfský král mě ještě pevněji objal.
"Jednou přijde den, kdy se svého strachu zbavíš," zašeptal mi do ucha. Skryla jsem svoji tvář do jeho hrudi. Stáli jsme tam dokud se můj dech znovu nezklidnil a moje tělo přestaly sužovat vzlyky. Moje tvář oschla.
Od východu se nebe začínalo rozjasňovat.
___________
Poznámka pod čarou:
Moc se omlouvám, že ačkoliv jsem vám díl slibovala dříve, zveřejňuji jej až teď, ale vinou techniky - PC se mnou nespolupracoval, vydávám dílek dnes.
Věřím, že jste si čtení užili a případný komentář (ráda si počtu vaše názory a ohlasy) a hlas potěší :)
Vaše Jey :)