„Jestli se dáš do kupy a uvědomíš si svou chybu, tak přijď. Víš, kde mě najdeš. V tom druhém případě - už mi nechoď na oči," řekl otočený zády ke mně a pak odešel.
Nějakou dobu jsem jen bezmocně ležel na posteli a brečel do polštáře. Bylo mi děsivě. Cítil jsem, jak se rozpadám. S každou další slanou kapkou ze mě odcházel život. Neměl jsem pro co žít. Má práce mě sice bavila, ale nenaplňovala můj život tak, aby mi stačilo žít pro kariéru. Já potřeboval žít pro lásku. Pro tu jsem se narodil. Jenže té se mi nedostávalo. Ani jsem neměl komu dát tu svou.
Všichni mě opustili.
Byl jsem na světě úplně sám. Možná se zdálo, že kolem sebe mám lidi - svou rodinu, známé... ale byl jsem sám. Nebyl nikdo, kdo by mě vyposlechl. Žádná náruč, která by mě chlácholila. Ani ústa, jenž by mi řekla vlídná slova pro útěchu. Možná... možná tu pořád byl jeden člověk, ale ani ten už o mě možná nestál. Nevěděl jsem, jak na tom s ním jsem. Hádal jsem, že se to dozvím, až ho příště potkám.
Po dlouhé chvíli se mi zatočila hlava a udělalo se mi zle. Tak tak jsem se stihl dobelhat do koupelny. Když jsem vyzvracel všechno, co jsem měl v žaludku, odplazil jsem se do sprchového kouta, usadil se na podlaze a pustil na sebe horkou vodu. Pořád jsem zvyšoval její teplotu, a když už to nešlo vydržet, kohoutek jsem pootočil zpět na normální teplotu.
To by nebyla příliš pěkná smrt, pomyslel jsem si a zároveň jsem si nebyl jistý, zda by mě to vůbec dokázalo zabít. Tak jsem toho raději nechal a jen tam dál seděl, objímal svá kolena a kymácel se tam a zpět.
Přemýšlel jsem, kde v životě jsem udělal tak zásadní chybu, že jsem byl odsouzený k tomuto a nakonec jsem skončil u toho, že chyba byla ve mně. Vždy byla chyba ve mně. Ne v Timovi, ale ve mně. Jeho slova mi pořád zněla v uších jak dělové výstřely a donutila mě tomu věřit.
Uklidnil jsem se a umyl. Na má bolavá místa jsem musel být obzvlášť ohleduplný. Omyl jsem si i tvář, která byla výrazně červená a na některých místech už začala i modrat - hlavně v oblasti oka. Oblékl jsem si první tepláky a triko, které jsem našel, lehce si profénoval vlasy a rozhodnul se, že se mu zajdu omluvit, dokud je to čerstvé a můžu se vymluvit... já nevím, třeba na konstelaci hvězd. Bylo mi úplně u prdele, co všechno budu muset udělat, abych ho získal zpět.
Vyšel jsem z pokoje ven a dal se chodbou doleva. Byl jsem pevně rozhodnutý se mu omluvit za všechno, co jsem mu udělal. Za své pochybnosti, které vyvolalo jedno neškodné malé pobláznění. Opravdu jsem věřil tomu, že já byl ten špatný. On přece nic neudělal. To já začal koketovat s tím klukem. To já políbil jiné rty než Timovy. Já byl ten, který všechno zvoral.
Když jsem tak procházel chodbou, trochu mě zarazily povzdechy z pokoje, který skoro sousedil s tím mým. Dělil ho ode mě jen jeden pokoj. A proč mě to vůbec tak zaujalo? Obvykle mi bylo jedno kdo s kým, kde spí. Byla to věc každého a zároveň to bylo normální a člověku přirozené. A já ani neznal tu holku, co v tom pokoji bydlela, tudíž by mi nevadilo, že tam někoho má a ani si neumí zavřít dveře, aby nebyla slyšet až na chodbu. Jenže více než ona, mě zaujaly povzdechy jejího partnera.
Já je totiž poznával.
Naprosto bezhlavě jsem pootevřel už tak pootevřené dveře a vkročil do předsíně malého pokojíku, který jsme tu měli všichni. Ostražitě jsem se blížil k rohu a poznával ten hlas čím dál víc. Až nakonec jsem ho spatřil, jak klátí tu rychlobruslařku.
Chvíli se nic zvláštního nedělo. Oni pokračovali ve svém juchání a já jen bez dechu a s otevřenou pusou zíral na scénu před sebou. Až po chvíli mě ta ženská zaregistrovala a začala ječet. To bylo mým signálem pro okamžitý odchod. Snažil jsem se zapudit obrázek, jenž jsem právě viděl, ale nešlo to. Bylo to moc reálné. A já tomu věřil. Už jsem si ani nechtěl nic nalhávat. Prostě to tak bylo. Podvedl mě hned o pár metrů dál, když já mu nedal, co chtěl, čímž mi jasně dokázal, že jsem se ohledně něj nepletl.
Jen jednu věc jsem nechápal.
„Harry! Počkej proboha!" Doletěl za mnou - nahatý, nutno podotknout - a chytl mě za paži, abych se otočil.
„Nesahej na mě!" křiknul jsem a sám se k němu otočil. Jen překvapeně syknul, jakmile spatřil mou tvář.
„Ty ale vypadáš," prohodil.
„Neříkej? To je tvoje práce, jestli už si nevzpomínáš. A bolí to jako čert, kdyby tě to náhodou zajímalo," syknul jsem na něj zlostně. „Ale já tě vlastně nikdy nezajímal, takže tu informaci můžeš zase rychle zapomenout. A víš ty co ještě? Rád bych řekl, že mé zlomené srdce mě teď bolí ještě víc, ale nebolí. Jsem rád, že jsem tě načapal. Konečně tě alespoň s klidným svědomím můžu opustit."
„Harry, no tak. To neříkej. Tohle," mávnul rukou k tomu pokoji „Tohle nic nebylo. Miluju tě." Najednou už se na mě nezlobil. Najednou to byl on, kdo se topil v pěkně blbé kaši. Najednou by mi odpustil mé vyvádění jenom proto, že udělal něco mnohem horšího. Já se obviňoval za to, že jsem dal někomu jinému pusu, ale on to s někým jiným rozjel vstrmě vzůru.
„Mně to jako nic nepřipadalo, ale tak když to říkáš... mě už je to jedno. Tohle byla poslední kapka," oznámil jsem mu, ale pak si to rozmyslel. „Ne. To jak jsi mě surově zmlátil - to byla poslední kapka!" vydechl jsem ostře. „A já blbec jsem se ti chtěl jít ještě omluvit." Musel jsem se zasmát. „Ale měl jsem pravdu já - ne ty. Chyba byla, je a vždy bude na tvé straně. A já už to dál nebudu tolerovat. Ty... tys mě zničil. Rozdrásal jsi mě zevnitř. Úplně jsi mě vyšťavil. Připravil jsi mě o normální život. Nakukal jsi mi lži a já jim uvěřil. Držel jsi mě v šachu celou tu dobu. Byl jsi to ty, kdo mi v hlavě udělal zmatek. Kdo mi vsugeroval, že bez tebe nebudu nic. Jenže víš co? Chtěl bych vidět tebe, kde bys byl beze mě dneska. Kde bys byl bez mé lásky a solidarity mých rodičů, kteří ti platili všechno možné, protože tví rodiče na tebe kašlali. Možná je ještě příliš brzy, ale jednou bych ti doporučil o tom popřemýšlet. Třeba až budeš starý, na pokraji smrti, ale zkus se nad tím zamyslet a zamyslet se taky nad tím, jak moc jsi zničil jednoho kluka, co se tě rozhodl milovat."
„Harry!" znovu mě chňapnul za zápěstí, abych nikam neodešel. „Napravím to. Já... za tu děvku se omlouvám. Já... potřeboval jsem si spravit náladu, když jsi mě tak-„
„Na holce?" zeptal jsem se na úplně stupidní otázku, ale ta jediná mě trápila.
„No a na kom jiném? Nikdy jsem tě nepodvedl, Harry. Přísahám. Vždycky to byly jen holky. Můj zadeček patřil vždy jen tobě." Začal se ke mně lísat a já... já si nebyl tak úplně vědom, zda jsem slyšel dobře. Neděsilo mě to, že se mi přiznal k více obdobným činům. Já už to delší dobu tušil, ale nepřiznával si to. Ani mě neuchvacovalo, že to nenazval jako podvádění. S jeho tupým mozkem... mohl to vydávat i za čajový dýchánek. Jen jsem si nebyl jistý tou logikou.
„Ale jak můžeš? S holkou?"
„A proč bych nemohl?" divil se.
„Vždyť jsi gay, proboha!" vykřiknul jsem vypjatě. On jen zarytě mlčel. Po chvíli mi to docvaklo. „Kdy ses mi jako chystal říct, že jsi bisexuál?"
„Já myslel, že to víš. Vždyť mě načapali s Mirandou. Šířilo se to celou školou, tak mi neříkej, že zrovna k tobě se to nedoneslo." Oznámil mi úplně prostě. Skoro se tím až chlubil.
„Miranda? Já měl za to, že je to jen hnusný drb. Hned jsem to vypustil z hlavy... nenapadlo mě, že bys... ó můj bože," vydechl jsem. Měl jsem slabou chvilku. Všechno kolem mě se začalo točit a před očima se mi zatmělo. Musel jsem se opřít o stěnu, abych se vůbec udržel na nohách. Potom jsem jen bezmocně vydechl: „Tys mě podváděl už od školy."
Počítal jsem skoro se vším od dvacítky nahoru, ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že jsem mu byl tak lhostejný už i na škole. Byl jsem tak slepý, až jsem dělal ostudu všem skutečně slepým lidem. I ti by ho totiž prokoukli dřív než já. A nemuseli by k tomu ani vidět tu ohavnou scénu, které jsem byl právě svědkem. Vykopli by ho ze svých životů dřív, než by se jim stačil dostat pod kůži. Tak jako se mu to povedlo u mě.
„Říkám ti, že to podvádění není. Vždyť jsem si do postele s jiným chlapem než s tebou nikdy nelehl. Nikdy jsem nikoho nemiloval. Miluju jen tebe."
„To není omluva, Time. Ani to, jestli jsi ke mně někdy něco cítil, ani to, že jsem byl jediný ve tvém řitním otvoru! Ty... tys strkal ptáka do vagín několika desítek holek a já ho pak měl v puse. Řekni mi, jak tohle nemám brát za podvádění." Zoufal jsem si. „Navíc už chápu, proč jsi nikdy neměl potřebu mě šukat. Teď to do sebe všechno skvěle zapadá." Jako dílky skládačky, pomyslel jsem si a teprve teď jsem zaregistroval, že se na naši debatu dívá několik lidí z okolních pokojů.
Nehodlal jsem v tom pokračovat veřejně. Vlastně jsem v tom nehodlal pokračovat nikdy. Už jsem slyšel dost na to, abych měl co přehodnocovat příštích deset let. Nepotřeboval jsem ještě další rány. Už mi bylo ublíženo dost! Teď jsem jen potřeboval klid.
Klid na přemýšlení. Klid na své znovunalezení. Klid na nový začátek.
Louis' POV
Převracel jsem se na posteli a nedokázal usnout. Pořád jsem musel myslet na to, že je teď s ním - a trápí se. Možná si i užívá, ale rozhodně se trápí! Tim mu nedokázal dát nic víc než sex. To bych zvládnul taky, pomyslel jsem si sebejistě. Nebo možná ne. Já nevím sakra! Jak mám vědět, jestli bych byl schopný spát s klukem? Líbat ho je jedna věc, ale spát s ním? Sakra! Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.
Od smrti mámy se mnou nebyla žádná řeč, a tak jsem na škole nebyl zrovna idolem dívčích srdcí. A upřímně? Nikdy mě to ani nezajímalo. Nezajímaly mě holky, ale ani kluci. Prostě mě nezajímala láska. Důležité pro mě vždy bylo jenom to, abych si to tam bez povšimnutí odseděl, odmakal si svou šichtu v krámě se sportovním vybavením, který vlastnil babiččin známý, a šel tvrdě trénovat. Tréninky jsem míval až do pozdních večerních hodin, takže jsem se doma stihl tak tak naučit a vyčerpáním jsem padl.
A tak se to dělo už pět let.
Ten první rok to se mnou vypadalo obzvlášť hrozně. Po škole, kde jsem chodil jen z těžkého donucení, jsem potmě sedával na okně v podkroví svého nového domova. Babiččina půda byla zasypána krabicemi, v nichž byli poskládány věci z našeho starého domu. Bylo tam oblečení a věci mých sester, jejich hračky, panenky... všechno co John - jejich táta - nevzal, když odtama po jejich smrti utíkal.
Netušil jsem, co všechno se tam nachází. Já tam nedokázal jít, když to tam šla babička vyklidit. Nemohl jsem to dělat. Nemohl jsem brát jednu věc za druhou a pokaždé si vzpomenout na historku, která se k té konkrétní věci vázala. Nemohl jsem v rukou držet panenku a říct si, že mé sestry už si s ní nikdy nepohrají. Že už si na sebe nikdy nevezmou tyhle identické dvojčecí šatičky. Že už nikdy neuslyším jejich sladký smích. Že už je nikdy neobejmu a neřeknu jim, jak moc je mám rád.
Nedokázal jsem to.
A nedokázal jsem to ani během toho roku, co jsem mezi těmi pečlivě zalepenými krabicemi vysedával. Nedokázal jsem je rozlepit a podívat se do nich, byť tam čekali jenom na mě. Babička nic nevyhodila. Chtěla, ať to udělám já, až na to budu připravený. Jenže já nebyl a ani jsem nehodlal být. Mezi těmi krabicemi byli i máminy věci a na ty já neměl odvahu už vůbec. Potřeboval jsem je. Potřeboval jsem je k životu - potřeboval jsem, aby mi mámu připomínaly a proto jsem tam s nimi tolik času vysedával, ale abych do nich nakoukl... to ne.
Až jednoho dne - přesně na den toho tragického výročí, když jsem se s babičkou vracel ze hřbitova a na nedalekém zamrzlém rybníku jsem spatřil nějakou paní s malou holčičkou. Připomnělo mi to mě s mámou. Tehdy jsem procitl a rozutíkal se domů. Okamžitě jsem vyběhl až do podkroví a násilně začal otevírat krabici za krabicí. Zběsile jsem strhával izolepy a prohrabával se veškerými věcmi, které tam byli. Nikde jsem je však nemohl najít. Zkusil jsem prohledat i zbylé krabice od holek, ale nic.
„Broučku, copak se děje?" zeptala se mě tenkrát babička, když po deseti minutách došla domů a našla mě až na půdě.
„Nejsou tady," fňukl jsem a zabořil hlavu do máminého velmi oblíbeného svetru. Babička si ke mně klekla a chvíli mě mlčky utěšovala, než mi řekla, ať jdu s ní. Zavedla mě do komůrky, kde skladovala různé věci a z té nejvyšší police sundala jednu krabici. Položila ji přede mě na zem a pokynula mi, ať ji otevřu. Klekl jsem si a na kolena si opatrně položil svetr, který jsem pořád táhl s sebou. Bezmocně jsem se zahleděl na krabici a potom zoufale na babičku. Ta mě svým úsměvem jen povzbuzovala k tomu, abych ji otevřel. Odklopil jsem tedy nedůvěřivě jednu její stranu, a když se na mě usmálo něco bílého, hned jsem ji dootvíral celou a vysvobodil z ní tu věc, kterou jsem si přál tak zoufale najít.
Její brusle.
„Myslela jsem, že dříve či později je budeš chtít, tak jsem je schovala k těm tvým," oznámila mi babička a já si na druhé straně krabice skutečně všiml těch svých, které už jsem od toho osudného dne neviděl. Po pár dnech od její smrti jsem je totiž hodil do popelnice.
Neexistovalo nic jiného, co by mi ji dokázalo věčně připomínat. Vůně z jejího oblečení stačila za rok vyprchat, jak na krabice sedal prach. Fotografie byly sice účelnou připomínkou, ale byly až bolestně nehybné. Takové... mrtvé.
A já potřeboval živoucí vzpomínky.
Potřeboval jsem ji cítit, slyšet její dech... a potřeboval jsem to okamžitě. Byl už sice pozdní večer, ale já dostal od babičky svolení a běžel k nejbližšímu volnému rybníku. Znovu jsem se po roce postavil na led. A znovu tam se mnou byla. Cítil jsem ji v mraze, který mi bičoval tváře. Slyšel ji ve větru, jenž svištěl kolem mě. Byla tam. Byla všude okolo. Byla ve mně, když jsem bruslil.
Po tomto zjištění jsem se zase složil, jako tenkrát, když mi babička vycházející z policejního auta oznámila, co se stalo. Seděl jsem na ledu, na sobě měl její svetr, k tělu si tisknul její brusle sevřené mezi svým tělem a pokrčenýma nohama a brečel jsem. Brečel jsem dlouhé minuty. Minuty se měnily na desítky minut a ty se sčítaly do hodin. Babička seděla kousek opodál na lavičce, ale nesnažila se mě utěšit. Nechala mě, abych se z toho dostal. Abych se dostal z její ztráty.
A já tak vážně učinil.
Možná ne úplně, ale odhodlal jsem se jít v jejích stopách, abych si ji pořád něčím připomínal. Abych ji velkou část dne cítil v sobě. Aby ve mě stále žila.
Od toho dne jsem začal znovu trénovat - tvrději než kdy předtím. Nikdy jsem nepolevil. Ani na jeden den v roce. Ani s horečkami mě babička nedokázala udržet doma. Vždy a za každých okolností jsem si ze dne ukradl svou chvilku s mámou.
Jenom díky tomu jsem dokázal přežít.
A proto jsem se nikdy nedostal k tomu, abych se zabýval něčím jiným než bruslením. Nikdy jsem neměl čas na to, abych řešil tak nepodstatnou věc, jakou bylo to, do někoho se zahledět. Nikdy jsem se nestal plně funkčním teenagerem. Od dítěte jsem rovnou přešel k tvrdému dříči a přeskočil veškeré mladistvé výmysly, vylomeniny a experimenty.
Harry byl první člověk na světě, který mě políbil.
A nehledě na to, že jsem neznal žádné jiné alternativy, jsem tak nějak tušil, že je to správné. Líbat se s ním. Cítil jsem, že na tom není nic špatného. Něco jsem k němu cítil. Nevěděl jsem, zda je to doopravdy láska, ale líbil se mi. Cítil jsem se s ním dobře a opravdu mě jakýmsi způsobem přitahoval i fyzicky. Chtěl jsem ho prostě vidět rozzářeného a šťastného a prazvláštně jsem si přál, abych důvodem jeho radosti mohl být já. Abych mu na tváři směl vymalovat úsměv svou pouhou existencí, protože totéž dělal on mě.
Bohužel jsem věděl, že bych u neměl ani nejmenší šanci. Ani kdyby tohle všechno mé zjištění znamenalo, že jsem homosexuál. On miloval jiného. Miloval ho tak bezhlavě, až mě z toho bolelo srdce. A já se s ním nemohl měřit. Nemohl jsem se měřit s jeho přítelem. Nebyl jsem mu vůbec podobný. Povahově ani vzhledově. Někdo jako já se Harrymu nikdy líbit nemohl. Nebyl jsem jeho typ. Byl jsem jen týpek, co se ho snažil vyslechnout a porozumět mu. Pouze takové neškodné rozptýlení.
Nemohl jsem kvůli tomu usnout. Pořád jsem na svých rtech cítil teplo a tlak těch jeho. Cítil jsem, jak se mi vpíjí do kůže a zanechávají za sebou hřejivý otisk. V žaludku jsem vnímal všechno to, co jsem vnímat neměl. Bolelo mě to. Bolely mě vzpomínky na dnešní večer. A bolely mě taktéž myšlenky na něj a Tima.
Z mého sebemučení mě však vyrušilo slabé ťukání.
Se zvýšeným srdečním tepem, stahujícím se žaludkem a rozohněnými plícemi jsem se vydal otevřít.