O tři hodiny později
„Tak a teď mi zase pověz něco ty," žadonil jsem po dlouhých třech hodinách své zpovědi.
Toulali jsme se romanticky nasvícenými ulicemi zasněženého Montrealu, jedli hot dogy ze stánku rychlého občerstvení, kecali o všem možném i nemožném a já si připadal jako v nebi. Tolik pozornosti už mi dlouhou dobu nikdo nevěnoval. Pokud vůbec kdy v mém životě byla doba, kdy jsem někoho skutečně zajímal. Má mentorka a on byli jedinými lidmi, na které jsem si dokázal vzpomenout. Svého přítele jsem z toho seznamu raději vyškrtl, protože nikdy jsem ho nezajímal alespoň z poloviny tak, jako jsem zajímal Louise.
On si přál slyšet všechno. Co mám rád, jakou muziku rád poslouchám, má oblíbená jídla, filmy... Neustále se mi prostě snažil dát najevo, že i na mě v životě záleží. Ne jen na ostatních. Snažil se mi ukázat, že i já mám právo mluvit o svých zájmech a že nemusím jen poslouchat.
A já mu za to byl maximálně vděčný.
Opravdu jsem se bavil tak, jako už dlouho ne. Popichovali jsme se, honili se, házeli po sobě sněhové koule a skoro v jednom kuse se smáli. Život najednou přestal svítit černobíle a rozzářil se jiskřivými paprsky těch nejkrásnějších barev. Byl sice večer a temná obloha zalila ulice tmou, jež prozařovaly jenom světýlka lamp a lidských obydlí, ale člověk mohl být klidně i slepý a viděl by tu nádhernou paletu barev. Stačilo jen, aby se zaposlouchal do toho zvonivého smíchu, jenž vyluzoval můj dnešní doprovod a spatřil by krásu světa.
A Louis byl krásný. Krásnější než slunce zapadající za oceán, voňavější než rozkvetlá louka plná kvítí, jemnější než křehká váza z toho nejjemnějšího skla. Byl až příliš roztomilý na tento krutý svět.
A že k němu byl opravdu nejkrutější, jsem se ještě pár nádechů neměl ani dozvědět.
Byl až příliš křehký. Křehký na to, aby měl být sám na ty odporné hrůzy, co se kolem něj děly. Já sám také nebyl nejtvrdším kouskem. Byl jsem sice taktéž slabý, ale já byl spíš troska ze své vlastní vůle. Potřeboval jsem se litovat, smýšlet o hrůzných věcech i o blbostech, protože jsem byl slabý. Slabý a splachovací, ale nikoliv křehký. Snesl jsem toho poměrně velkou spoustu.
On, ačkoliv silný na duchu, byl křehký na povrchu. To na nás bylo odlišné. Na kolena ho dokázala dostat jakákoliv maličkost, ale vždy našel sílu vstát a jít dál. A to jsem mu záviděl. V tomhle pro mě byl za hrdinu. Tolik toho prožil - nic moc šťastného -, a přesto tu dnes vedle mě stál a zářil štěstím, jakmile se k zemi začaly snášet první vločky. Vypadal jako malé roztomilé dítko, když se je snažil chytit do dlaně.
Do té vroucně teplé a jemňoučké dlaně. Na malý okamžik jsem si přál ji uvěznit v té mé a trochu se s ní pomazlit. Chtěl jsem cítit laskavý, příjemně hřejivý dotek, jaký už jsem dlouho necítil.
„Co bys chtěl slyšet?" zachichotal se jemně.
„Já nevím. Cokoliv," pronesl jsem s úsměvem na rtech. „Mám pocit, že o mě už víš snad všechno, ale já o tobě vím pořád málo. Moc o sobě nemluvíš."
Malinko jsem zvážněl, protože jsem se obával, abych se ho tím nějak nedotkl. Avšak s úsměvem si z okolního lavičky nabral hrst sněhu, uplácal z ní kuličku a se smíchem provázejícím jeho: „Protože není o čem," ji po mě hodil a utekl o kus přede mě.
To jsem si však nemohl nechat líbit!
Okamžitě jsem se sehnul pod nohy, připravil si dělovou kouli a přímo učebnicově jsem minul. Chvíli se do mě strefoval, zatímco se účelně vyhýbal mým střelám, až jsem se nakonec naštval a začal ho nahánět. Byli jsme na prázdné cestě okolo vnějšku lesoparku a tak nebylo složité ho dohonit a povalit jej do sněhu.
„Hej," křikl a snažil se odvalit mé tělo, jenž ho drželo při zemi. „To není fér. Nemůžu za to, že máš mizernou mušku," naříkal a smál se.
Dobrou náladu jsem měl i já. „A já zase nemůžu za to, že tak pomalu běháš."
„Já běhám rychle!" protestoval. „Jenže ty máš delší nohy," ušklíbl se.
Vzpíral jsem se nad ním, ruce opřené o zem vedle jeho těla a hlavy. Hleděl jsem na jeho tvář, sledoval každou sebemenší grimasu a snažil se najít něco - cokoliv, co by mě zastavilo od...
„Tak co chceš vědět? Evidentně ze mě neslezeš dřív, než ti na sebe něco prásknu, tak se ptej," zasmál se a já se vzpamatoval. Byl to Louis. Ten Louis, který se mi jen snažil pomoct a být mi dobrým kamarádem. Nemohl jsem si dovolit ho znovu urazit nebo ještě hůř - vyděsit.
„No tak říkal jsi, že žiješ s babičkou od té doby co..."
„Ano, to jsem říkal." Pomohl mi, abych nemusel načínat téma smrti jeho rodiny. To jsem však ještě netušil, jak tvrdě narazím, když položím svůj další, celkem neškodný dotaz.
„Kde máš tátu?"
„Umřel." Můj výraz strnul a dech se mi zastavil. Ani nevím, co jsem čekal. Nevím, proč jsem měl dojem, že tátu určitě má, jen s ním není. Nikdy se o něm nezmiňoval. Neměl jsem důvod si myslet, že je tomu jinak. Možná jsem to tušil, ale bylo by to tak bolestné, že jsem si raději vsugeroval pocit, že tátu má.
„To je mi líto, já... omlouvám se."
„To je dobrý. Ani jsem ho neznal," odpověděl klidně. Opravdu ho to nerozrušilo tak, jako když mluvil o mámě. Po jeho dalším pokračování jsem pochopil proč. „Tedy znal, ale nepamatuju si na něj. Byli mi dva, když umřel."
Tolik smrti, tolik bolesti... to ne! Svalil jsem se vedle něj na bok a už ho tak nedržel ve své moci. Nechtěl jsem, aby se cítil v pasti. Aby mluvil z povinnosti. Musel jsem mu dát možnost volby. Možnost utéct. Utéct přede mnou a bolestí, kterou jsem mu nechtěně způsoboval svými zvídavými dotazy.
„Jak?"
„Zastřelili ho ve službě," odpověděl a zahleděl se přitom na nebe. „Mámu to sebralo, ale o to víc se upnula na mě. Vždycky mi říkávala, jak se na tátu hrozně podobám, a že svou povahu mám z velké části po něm. Hlučný vtipálek po tátovi a nezkrotný divoch po mámě. Tak to říká babička. Jenže mě se nezdá, že bych měl něco po mámě," posmutněl. Pak jsem však na jeho tváři zahlédl nepatrný úsměv. „Možná oči," zasnil se. „Ale že bych byl divoch? Už dávno ne."
„Mně se zdá, že po ní máš mnohem víc než oči," usmál jsem se. „Ty jsou samozřejmě skvostné, o tom nebudeme polemizovat, ale byť jsem tvou mámu neznal, dovolím si říct, že se jí podobáš víc, než myslíš." Začal kroutit hlavou ze strany na stranu. „Možná to nechceš vidět, protože by ti bylo úzko z toho, že už tu není, ale v hloubi své duše jdeš v jejích stopách a pořád jí to chceš předvést. Stejně jako kdysi ten kluk, který jí chtěl ukázat jak moc ji má rád tím, že tvrdě dřel, aby se na ledě začal pohybovat jako ona." Pořád koukal nahoru a v jeho očích se zaleskly slzy.
Nechtěl jsem ho rozplakat. To nikdy, ale měl jsem na srdci ještě pár slov. Přeci jen jsme si slíbili, že dohlédneme jeden na druhého. A já netušil, jak moc s ním babička takhle mluví. Co jsem ale věděl, bylo to, že to potřebuje slyšet. „A jde ti to náramně. Byla by na tebe hrdá, kdyby tu byla. A stejně i tak je! Určitě sleduje každý tvůj krok a vidí, v jak pěkného a úžasného muže rosteš."
Slzy byly krajíček od spuštění, ale přeci jen ho na tom něco rozesmálo. Velmi tenkým, ještě tenčím hlasem než ve skutečnosti doopravdy měl, slabounce promluvil s úsměvem na tváři. „Kdybych tě neznal, Stylesi, myslel bych si, že mě balíš." Jeho oči se střetly s mými a já přísahám, že mi v ten okamžik proletěl před očima celý můj život. Tak jako před smrtí, jenomže já se ještě nechystal umřít. Rozhodně ne. V tu chvíli jsem věděl víc než kdy jindy, že chci žít.
Byl to TEN okamžik. Ta chvíle, kdy všechno na světě dostalo smysl.
„Pojď." Zvednul jsem se a pomohl mu na nohy.
„Kam jdeme?" zeptal se zvědavě, když jsem ho chytil za zápěstí a táhl ho za sebou.
„Nech se překvapit."
***
Asi po dvaceti minutách cesty, kdy jsme se motali ulicemi města, jsme konečně dorazili k blízkosti místa určení. Loui sice po cestě už protestoval, že je pozdě a měli bychom se vrátit, ale to ještě nevěděl, co je mým překvapením. Držel jsem to v tajnosti po celou tu dobu. Možná by to ze mě byl býval vytáhl dřív, ale já ho zaměstnával svými otázkami a jemu nezbývalo nic jiného, než na ně odpovídat.
Povykládal mi, jak to bylo dál, když jeho táta umřel. Dozvěděl jsem se, že tady poblíž někde má strýce - bratra jeho otce, který se po jeho smrti odstěhoval sem, aby zahnal bolest, kterou s sebou smrt přinášela. Nechtěl však zapomenout úplně. O část své rodiny stále jevil zájem, ale neměl na to, aby se s nimi setkal. A pak už bylo pozdě.
Jenže Louise stále měl. A krom babičky byl jeho jedinou rodinou, jak jsem se dozvěděl. Bohužel, pořád nebyl schopen ho tady jít navštívit. Možná by mě to tolik neštvalo, kdyby nechtěl letět přes oceán, aby svého synovce viděl, ale teď? Teď když byl tak blízko? Byl jen pár kilometrů od něj a jediné co udělal, bylo to, že mu zajistil to místo na individuální trénink. Což o to, to bylo samozřejmě velmi pozorné, ale aby ho zašel pozdravit, vystiskat ho... to se pán ještě neuráčil a Louis tomu ani šance nedával. Byl si téměř jistý, že se neukáže.
A bylo mu to líto. Neřekl to nahlas, ale já to poznal.
Louis toužil po tom mít rodinu. Všichni jeho blízcí umřeli a jeden člověk ze dvou, kteří s ním ještě zůstávali krevně spjati, se mu vyhýbal kvůli dávné bolesti. Chápal jsem to, opravdu ano, ale byl to jeho synovec probůh! Potomek jeho bratra, kterého evidentně tak moc miloval, že jeho smrt neunesl a musel před tím utéct. Bylo to ještě dítě, které už si ve svém životě vytrpělo více bolesti, než bylo třeba, tak snad by jeho strýc mohl mít alespoň tolik slušnosti, aby mu projevil nějakou tu oporu.
Ten kluk prakticky vyrostl bez otce a o matku přišel také velmi brzy. O jeho otčímovi snad radši ani nemluvit. Miloval sice jeho matku, ale k němu žádné city nikdy nechoval. Nikdy se o něj nestaral a byl hodně majetnický vůči jeho sestrám - svým dcerám. Louis si s nimi pomalu ani hrát nemohl, aby jim nějak neublížil. A když už se jim někdy něco stalo, vždy to odskákal Louis, byť to byl jen třeba jen pitomý šrám na koleni. Vždy za to mohl on.
Jeho máma se s tím snažila něco dělat, ale marně. Na oplátku mu ale zase věnovala veškerý svůj čas, který měla. Z jeho vyprávění mi přišlo, jako by věděla, kde je její místo. Věděla, že její životní partner byl Louisův otec, a že nehledě na to, kolik dětí by měla s jinými muži, její srdce by vždy patřilo jeho synovi. Tak jsem to chápal já. A vlastně jsem si ani nechtěl připustit, že by to mohlo být jinak. Jeho mámu jsem opravdu neznal, ale přesto jsem nějak vnitřně tušil, že jsem jí rozuměl.
A můj pohled na Louise mi to jenom potvrdil.
„Hele Harry, jestli mi teď hned neřekneš, kam mě to vlečeš, tak se otáčím a-„ Už to ani nedořekl. Zašli jsme za poslední růžek a před námi se konečně rozprostřelo to, co jsem chtěl. Malé kluziště na kraji města z jedné strany obklopené kopcem a z druhé malými obydlenými paneláky. Jedno malé, ale kouzelné místo.
„Dlužím ti přece dnešní trénink, ne?" mrknul jsem na něj. „Dělal jsi mi společnost, když jsem to potřeboval, a já se teď ujistím, že tě zítra nevyřadí."
Možná patřil mezi těch prvních šest odpadlíků, co by neprošli prvním kolem, ale to jen do doby, než jsem mu na ledě zkřížil cestu já. Teď už jsem se neobával. Teď jsem ho dokonce viděl i v první desítce. Teď to byl jiný člověk než ten, co se po prvním nezdaru chtěl rozplynout v prach. Nebyl ještě tak sebejistý, aby si to přiznal i on sám, ale rozhodně se už po ledě klouzal uvolněněji.
„Harry, to je od tebe hrozně milé, ale už je zavřeno."
„Pro mě není zavřeno nikde. Sleduj," poručil jsem mu a vydal se k maníkovi, co zrovna vyšel ze správcovské chajdy a chtěl to pro dnešek už zabalit. Jasně, bylo deset hodin, kluziště už hodinu nefungovalo a ten klučina už se jistě těšil domů, což by za normálních okolností znamenalo, že nemám šanci. Jenže já měl jistá privilegia z toho, jak moc se mě novináři snažili propagovat. Jindy mi to vadilo, ale teď mi to nahrálo do karet. Nevěděl jsem sice, jestli získám, co chci, ale zkusit jsem to musel.
Kvůli něj.
Pro něj.