Naše výprava sestávající se ze čtyř jezdců, jednoho volného koně a vlčice, která jakmile jsme opustili kouzla Zavětské hory, odmítala dál setrvávat v lidské podobě, pokračovala zdárně dál. Žádný velký problém se nenaskytl. Cesta přes Baronovo panství až k místům, kde se i jeho země střetává se Středovou planinou, nám zabrala dva a půl dne.
Za tu dobu jsem musela vytrpět nesčetné protesty Alexe, jeho výsadní žádosti a důvody proč chce, to co chce.
„Chci svůj meč!" přišel s jednou ze svých žádostí v okamžiku, kdy jsme zastavili na odpočinek, abychom ulevili koním a doplnili prázdné žaludky. Zrovna jsem s největší opatrností kontrolovala své dva meče a jejich uložení, zda se cestou neposunuly na sedle, nikde se nic neuvolnilo a tak podobně, když za mnou mladík přišel a bez jakýchkoliv vysvětlení vznesl svůj požadavek. Možná si myslel, že když mám dva, tak se jednoho vzdám v jeho prospěch.
„Jakmile dorazíme do první větší vesnice, nějaký ti seženeme," odpověděla jsem klidně.
„Ale až do Středové pláně žádnou nepojedeme a na Pláních jsou všehovšudy dvě a nevím, zda alespoň v jedné nějaký slušný můžou mít," protestoval Alex.
„Jestli ti jde o bezpečnost, nemusíš mít strach, ozbrojených je nás tu dost a přinejhorším ti postačí tvá dýka," dál jsem se nerušeně věnovala svému meči.
„Ty máš dva, jeden navíc vůbec nevyužíváš, tak bys mi ho mohla půjčit?" nehodlal se vzdát, naštěstí měl dostatečné vychování, anebo alespoň trochu úcty a zmohl se jen k té otázce. Meče zabaleného v kůži se ani nedotkl.
„Ten pro tebe není vhodný," vysvětlila jsem prostě. Alex pochopil, že zase neuspěl a stáhl se.
„Umíš s ním vůbec zacházet?" zavolala jsem na něj, když odcházel jako spráskaný pes s nepořízenou. Dožadoval se chladné zbraně, ale kdo ví, zda je něčeho takového opravdu hoden a ví, jak se s ostřím zachází?
„S bratry a ostatními z vesnice jsme šermovali," otočil se a se zájmem vyčkával.
„Dobrá," zvedla jsem se, připnula si meč k opasku a ukázala na Alexe. „Tak se předveď."
Prošla jsem kolem něho až k hromadě dříví u ohniště, Všichni ostatní se na mě nechápavě podívali, když jsem se začala přehrabávat hromadou a hledala alespoň slušné klacky. Nakonec jsem je našla.
„Jenom tohle?" opáčil Alex.
„Mám tě dovést na trůn, ne zmrzačit při první příležitosti," vysvětlila jsem mile, „dělám to kvůli tobě."
Vzala jsem oba připravené klacky a aby Alex neřekl, dříve, než jsem mu jeden podala, sáhla jsem do svého nitra, rozvibrovala Magii a nechala ji proudit přes konečky prstů až do už mrtvého dřeva. Trochu života si uchovalo, a tak moje kouzla přijímalo s nadšením a vycházelo mi vstříc. Během chvilky mi na rukou ležela skvělá napodobenina meče, pouze jeho dřevěný vzhled napovídal o tom, z čeho se skládá a že nedokáže způsobit sečná zranění.
Všimla jsem si Alexova obdivu a špetky uznání, přestože to neřekl nahlas, jeho: „Díky," když si dřevěnou zbraň ode mne bral, značilo, že jsem ho překvapila.
Já svůj nástroj nechala v jeho přírodní podobě. Vzhled nikdy nemá zásadní vliv na formu provedení nebo úspěšnost. Kývla jsem a postavila se naproti Alexovi.
„Chceš se ještě rozcvičit?" zeptala jsem se, než jsem dala povel k začátku boje.
„To není potřeba," odbil mě. Jen jsem se usmála, vůbec mě tím nepřekvapil. Rozhodně by si však zasloužil moje uznání, kdyby se raději před samotným střetem chtěl věnovat několika rozcvičovacím úderům a trénování kroků.
„Jak myslíš," pronesla jsem a přehodila si klacek z ruky do ruky a pak jsem zavelela: „Pozdrav!" když už máme bojovat, tak ať je to v duchu čestných soubojů, sice na to nám tu chybí stanovený rozhodčí, ale těch několik párů očí, co se na nás upíralo místo vychutnávání zaslouženého odpočinku, bohatě stačilo.
Máchla jsem mečem, vyrovnala ho před obličejem a pak ho sklonila i s úklonou hlavy, předvedla jsem typicky elfský pozdrav šermíře. Zatímco Alex předvedl jen pozdrav obyčejných lidí. Rychlý a bez zbytečných příkras, ale i skutečnost, že ho zná, naznačovala, že se šermu musel ve své Osadě opravdu věnovat.
„Do střehu!" ozval se povel od Leonase. Tím pádem byl i rozhodčí vyřešen. Přešla jsem do vyčkávací pozice. Věděla jsem, že mnoho lidí znervózňuje, protože postavení meče nevypovídalo o mém dalším plánu, a navíc dávalo nepříteli pocit, že se nedostatečně chráním s mečem směřujícím dolů k levé noze. Samozřejmě to byl pouze dlouhými roky zkušeností natrénovaný klam.
„Boj!" zaznělo a Alex na nic nečekal a vyrazil do útoku. Tak jak jsem čekala. Zvedla jsem moji imitaci meče a jeho útok bez problému vykryla a zasadila mu další útočnou ránu. Dřevo o sebe zapraštělo a jeho vibrace jsem cítila až v rukách. Alex se ode mne vzdálil.
Možná opravdu něco uměl. Jeho kroky vykazovaly představu o správných pohybech, ale bez vedení trénovaných očí postrádaly dotažení a správnost provedení celého úkonu.
Kroužili jsme kolem sebe, oťukávali se a všem okolo muselo být jasné, že ačkoliv to Alex bere vážně, já se akorát bavím a nechávám mladíka naproti sobě se prostě vybít a ukojit své po boji lačnící choutky.
„To se mě bojíš?" otázal se Alex, který už začínal popadat dech, a jeho tvář brunátněla námahou.
„Ne," odpověděla jsem a vyrazila v útok, jeden, druhý, třetí. Nemohla jsem si dovolit využít svoji plnou sílu, bylo by to vůči Alexovi nefér. Jsem trénovaná a on...někdo, kdo si o to prostě sám řekl, chtěl souboj, tak ho má mít.
„Tohle nemá cenu!" ozval se Leonas, „Konec!" ukončil náš souboj.
Byl stanoveným rozhodčím, i když se do téhle pozice vlastně dosadil sám, ale i přesto jsme museli souboj přerušit.
„Ty mladíku trénuj a teď," podíval se na jeho dřevěný meč a Alex mu ho bez nejmenších protestů předal, „sleduj, jak dostane na zadek."
Samozřejmě, že jsem jeho slova slyšela. „Tím jako myslíš mě?" ozvala jsem se pohoršeně a zasmála se.
„Kdo taky jiný," potěžkal si můj dřevěný výtvor a několikrát s ním jen tak cvičně máchnul. Nenuceně a s elfskou elegancí, „proč myslíš, že jsem si vypůjčil tento dřevěný místo toho, abych navrhl souboj s normálními?" oslnivě se usmál a v očích mu zajiskřilo pobavení. Teprve teď začal souboj přitahovat opravdovou pozornost.
„Pozdrav!" zavelel Alex. Tak jako před tím jsem se po elfsku poklonila a vyčkávala na střeh. Dříve než povel zazněl, se naše oči střetly.
Tohle ti nedaruji, pomyslela jsem si a věděla, že to Leonas akceptoval.
Musela jsem se usmát, když jsem si na náš vlastně už druhý souboj, vzpomněla.
„Co ti tak zvedlo náladu?" zeptal se mě můj společník po levé ruce, nikdo jiný než sám elfský král.
„Jen jsem si na něco vzpomněla," odvětila jsem a pobídla Věrného ke klusu, abych nemusela dále odpovídat.
Ocitli jsme se před Středovou plání. Přechod ze svěží horské krajiny jako kdyby někdo utnul a místo ní nastrčil tuhle širou pláň. I okraj mezi zelenou trávou a nevlídným povrchem skládající se z písku, kamení a zažloutlé trávy byl až nevídaně ostrý.
Takovou si Středovou pláň pamatuji, i když z kreseb z ještě dávnější historie království, než je Velká válka s obry a uzavření elfského míru s lidmi, bývala tato část Království planinou jen svou rozlohou a rovinatým charakterem.
„Je smutné ji takto vidět," povzdechl si Leonas a zastavil svoji klisnu vedle mého Věrného. V očích se mu na chvíli mihl obraz, který on znával. Z dob ještě před válkou. „Bývala zelená a svěží, s obrovskými stády dobytka, písčitými obchodními stezkami a obry, kteří dolovali kámen z nesčetných podzemních dolů," zamyslel se a ve vzpomínkách se přesunul do těch časů, které on zažil a jeho mysl si živě pamatovala.
„Neznám krásu Planin, pro mě vypadají takto už od mých raných let," přiznala jsem.
„Nic jiného bych od tebe nečekal, v porovnání se mnou je tvůj život krátký," usmál se s trochou domýšlivosti. Nikdy jsem mu nesdělila svůj věk, mohl se jenom dohadovat, kolik desetiletí už znám tenhle svět.
„Nejsem zas tak mladá!" odporovala jsem.
„Vážně ne? Tak co všechno znáš ze Staré historie?" zeptal se mě Leonas. „Nebo ještě lépe, co všechno jsi prožila?"
Na chvilku jsem se zarazila. Pohladila jsem Věrného po krku a otočila svůj pohled k Alexovi, ten se ode mne okamžitě odvrátil. Povzdechla jsem si: „Možná víc, než bych chtěla," pronesla jsem tiše a pak pobídla Věrného na písečnou Obchodní stezku. Zrovna se vzedmul vítr a písek z cesty se kolem nás zvedal ve spirálách. Jen jsem mávla rukou a kouzlem ho držela z dosahu mých očí a úst, stejně jako od očí a nozder mého koně. Ostatní následovali mého příkladu. Dokonce i Mirawa na sebe znovu vzala lidskou podobu a teď seděla v sedle své klisny, který se divoký vítr a písek nelíbil.
Planiny působily už od pohledu nehostinně a co teprve, když se člověk dostal do jejich sféry. A tam jsme právě mířili, bylo zcela nevyhnutelné tudy projít. Věděla jsem, že se na cestě setkáme s mnoha nástrahami.
Čím více jsme se nořili do krajiny mezi veliké balvany, tím se naše výprava stávala tišší a obezřetnější. Mirawa ve své vlčí podobě stále odbíhala za nejbližší vysoký kámen a pak se s kňučením vracela zpátky. Neopomenula ani hlídání své kobyly, aby se zvíře příliš neopozdilo nebo naopak někam neodběhlo. Avšak i němý tvor raději zůstával ve společnosti svým druhů, takže dívka v podobě vlka sloužila jako zvěd.
Vyrážela kupředu a hlásila cokoliv neobvyklého. Pro vlčici však neobvyklé ve zdejší krajině bylo všechno, takže přibíhala celá zjančená, že se na nás něco valí. Opravdu se na nás něco valilo, ale když se onen rozruch přiblížil blíže zjistila jsem, že se jednalo pouze o písečnou vánici, o které zde nebylo nouze. Prach a písek z cest společně se suchou trávou a vysušenou hlínou zvedal ostrý vítr a v poryvech hnal děsivé kupy šedivé masy před sebou.
A jelikož byla planina jen holou plání, z dálky to působilo opravdu nebezpečně, jako kdyby se ze samého nitra země zvedla příšera tvořená nejasnými obrysy a společně se skučením větru se vrhala na nás. Většinou ale tito strašáci byly zcela neškodní, ještě, než se k nám dostaly, jejich síla pominula, a tak se jen u kopyt koní zavířil písek a mě poryv pocuchal dlouhé vlasy.
„Začíná se stmívat," vyslovil Leonas nahlas tu nejděsivější z děsivých možností, která se na nás právě teď hrnula. Nebyly to zlodějové, nájemní vrahové ani krvelačné šelmy, ale tma, co mi dělala největší starost.
Sluníčko už zbarvovalo nebe do ruda a planiny získávaly krvavý nádech od zapadajících slunečních paprsků.
„Vypadá to, jako kdyby se Planiny koupaly v krvi," ukázala Mirawa na širé pláně před námi. Teď už byla dívka ve své lidské podobě, protože jí kouzla její matky dál nedovolovala přetrvávat jako vlk. Zrovna se pohodlně usadila na hřbetě své klisny a dojela nás vepředu.