Deštivé počasí nepřestává ani ráno. Když byl můj dědeček v Londýně na služební cestě, říkal, kolik dešťů se mu dostalo za necelé čtyři dny. Proudy, lijáky, celé mračna.
Londýn se očividně dá srovnávat s Pacifikem.
„Já to prostě nechápu, Lotte." vrtí hlavou Thomas, když rovnáme posledních pár věcí do kůlny. „Že ti to slíbil ten indián, co na tebe pořád koukal?"
Polknu.
„Ha! To by mohl být náš záložní plán! Vždycky na něj zamrkáš, a nám se tím uleví."
„Na to zapomeň." zamračím se a hodím poslední polínko na hromadu. Mám vztek a ve vzteku bolest. Stud. Vím, že to myslí Thomas s nadsázkou. Přesto je mi nepříjemně. Nikdy se nikdo nesmí dozvědět, co se před pár dny stalo.
Bez rozloučení vycházím do lijáku a přes hlavu si přehazuju garibaldi kabátek. Je starý, po mé matce, ale já ho mám moc ráda. Tmavozelený. Dokonale by splynul s lesem.
Matka by nad mým vzhledem kroutila hlavou. V New Jersey jsem se snažila chodit upraveně, v rámci možností podle poslední módy, ale tady na západě jsem se od ostatních dívek naučila tolik neutahovat korzet, nebo ho nenosit vůbec. Vlasy jsou většinou zapletené do ležérního copu a šaty v rezervaci po dva palce zamazané. Pokud prší.
„Hej, já tě nechtěl naštvat! Lotte!"
„Bohužel se stalo," křiknu na něj, ale je otázka, jestli mě přes ten déšť slyší.
Je mi to jedno.
Mám po práci, můžu jít do Windsmithu. Zkažená nálada se nejlépe léčí u knížek.
Respektivě u deníků.
A na ten strýcův myslím celý den. Ráno jsem utíkala do rezervace, jelikož jsem zaspala a proto jsem se nestihla zeptat na Robina Rua. Poznatek, že bych možná dokázala pomoci odhalit Thomasovi Brandonovu identitu, skrývám. Jdu to zjistit pro sebe.
V hlavní budově mávnu na Claru, smějící se s Abem Hunterem a očima vyhledávám Jude.
Není tu.
Bez větších poznatků beru do rukou svou tašku vycházím do lijáku stále s garibaldi kabátkem přes sebe.
„Lotte, já to tak nemyslel!" žene se za mnou Thomas, taky s kabátcem, přehozeným přes rameny. Předbíhá mě.
„Hm."
„Lotte," osloví mě udýchaně a chytá za rameno. "Víš, nikdo bears zatím nedokázal dobrovolně přesvědčit."
„Já je taky nepřesvědčila." odpovídám rázně. "Přesvědčila jsem jednoho a ten..."
„To je jedno." protáčí Thom oči a skrz déšť a stín jeho kabátce vidím úsměv. „Můžu tě doprovodit do Windsmithu?"
„Omrzelo tě ticho rezervace?" zeptám se se značným sarkasmem v hlase.
„Musím taky někdy za tátou." šťouchne do mě ramenem a vytáhne deštník. „Navíc mám tohle."
„Ach, ty moderní vymoženosti." přiznám už s odlehčenějším tónem, přestože jsem pořád krapet naštvaná.
„Mají budoucnost!" doplní mě Thomas se zvednutým ukazováčkem, a nechá věc starou pouze osmnáct let, aby nám dělala úkryt.
ooo
Strýčkova pracovna je otevřená. Přesto zaťukám. Skrz škvíru vidím pracovní stůl a obláček kouře od tabáku.
„Dále – á, Lotte." pokyne mi hlavou. „Copak tě přivádí? Za poslední týden jsi tu už podruhé. Ne, že bych nebyl rád. Naopak."
„Víš, začala jsem číst už tvůj deník," začínám a vidím, jak se strýci nostalgicky pod knírem roztáhne úsměv. „Hm-m."
„A hned na první stránce máš zmíněného Robina Rua." pokračuju.
„Ano, obchodník, co nám prodal svůj dům."
„Má syna?"
„Lotte, v zas takovém kontaktu jsem s ním nebyl." směje se strýc a já si skousnu ret.
„Prostudovali jsme plány, on mi předal instrukce a pak odjel z města. Říkal někam na Aljašku. Do ještě větší surové přírody. Tam už bych si netroufl." opře se o parapet strýc. „Nejen kvůli tomu, že to ještě za Ruova odjezdu patřilo Rusům." otvírá okno. „Proč se vlastně ptáš?"
„Jeho příbuzný teď řídí těžbu Rudé hory." říkám, jako by se nechumelilo - přesto chumelí. Dost. V mojí hlavě.
„Ach tak. Inu, někdo se zřejmě chtěl vrátit ke kořenům." kývne strýc bradou.
„Ty ne, strýčku?"
Dotyčný se na mě zpola otáčí s něžným úsměvem. „Pro mě jsou kořeny tady, Lotte. Nechtěl bych se vrátit na východ. Tos mohla vyčíst v deníku."
„Ještě jsem se nedostala daleko." odpovídám upřímně a strýček mě chytá přátelsky kolem ramen. „Času dost, Lotte. Času dost." Poklepe na malou obálku. „Když už jsme u těch kořenů, přišly ti dopisy."
S překvapením a radostí je od strýčka přebírám. Strýc mi podává pouze jednu obálku, každopádně v jejím obsahu cítím víc, než jedno psaní.
S dopisem v kapse se se strýčkem loučím a užuž chci jít nahoru po schodech, jenže můj zrak padne na vrátnici, kde stojí Constance.
„Lotte!" vyhrkne. Stojí tam v rukavičkách, ale bez elegantního kloboučku. Vlasy má zapletené do nízkého drdolu a je vidět, že jí déšť zastihl v plné parádě. Deštník sebou očividně nemá.
„Connie!"
„Zaslechla jsem, že tu bude pan McMurphy." tře si o sebe dlaně. „Je tu?"
„U nás v hotelu?" zamrkám. "Nemá směnu ve špitále?"
„Ach." Connie skloní hlavu. „V tom případě jsem dostala špatnou informaci." se svěšenými rameny míří ke dveřím.
„Počkej!" vyhrknu a předbíhám jí. „Nechceš se zdržet? Přečkat déšť?"
„Já," kouše si Constance ret. „Nechci tě otravovat. Určitě máš už navečer program..."
„Ne, ne. Vlastně nemám." vrtím hlavou a chytám jí za ruce.
Connie se zdá být na vážkách, ale nakonec mou nabídku přijme. Ještě před komůrkou se stavujeme v kuchyni. Beru odtamtud sladké pečivo a na plotýnce mi kuchařka dává dvě porce horkého mléka. U sebe v pokoji, donutím Connie převléknout do teplého a sama si přes sebe přehazuju deku.
„Tvůj milý?" poklepe již v suchém Connie na malou podobiznu Jamese.
„Bratr." polknu. Nemám náladu vyprávět o Jamesovi. Dnes ne.
„Ach tak." kývne Connie a já ji pokynu, ať si sedne na postel. Vypadá uprostřed peřin a s mým půjčením oblečením ještě víc křehce, než doposud.
„Nejste si vůbec podobní." začíná konverzaci.
„Ne, to jsme si nikdy nebyli." přikyvuju a beru podobiznu do ruky. On byl mezi svými přáteli hvězdou. Měsícem mezi hvězdami. Ale i měsíc nesvítí pořád...
„Proč jsi vlastně hledala McMurphyho? Znáš ho?" snažím se konverzaci pustit dál. Connie kývne. „Dost mi pomohl, když... Když mi bylo nejhůř."
„Důležité je, že je ti už lépe." Napůl oznamovací věta, napůl otázka. Connie si místo odpovědi usrkne kousek mléka. Za oknami doopravy bouří. Na chvíli mě popadne myšlenka, jak indiáni snáší takovéhle počasí. Jestli jim není zima a jestli se nebojí.
„Mohlo by to být lepší." říká tiše nakonec, když se vracím od zavírání oken. Nevím, jestli se mám zmínit o tom, že ke mě může být otevřená.
„Říkala jsi, že bys chtěla z Windsmithu pryč." snažím se Constance navázat. "Proč to neuděláš?"
„Je to složitější... Tatínek nemá dost peněz. Nemůžu ho opustit." vrtí hlavou. „To prostě nejde."
„Co má za práci?"
"Je spisovatel. Píše povídky pro časopis z Puccy." zamumlá Connie a otře si tvář.
"To je krásné." Svá slova myslím doopravdy. Skrz psaní a čtení se ocitá uprostřed něčeho jiného. Mimo realitu. Může se přikrýt příběhem jako přikrývkou a uskrávat z jeho slov, stejně podobně jako ze šálku s čajem.
"Ano, je." kýve Connie na souhlas. Po dlouhé době se jí na tváři usazuje úsměv. "Maminka byla jeho múzou - a bylo to na tatínkových dílech znát. Když ještě žila, byla tatínkova víc čtená."
"Teď má jako múzu tebe." pousměju se.
"To bych mu nikdy nedovolila." Doplní mi se smutným úsměvem. "Poškodil by si celou sbírku."
Už se nadechuji k doplnění, ale nakonec si to rozmýšlím. Až se o tom bude chtít Constance přede mnou někdy bavit, řekne mi to. Raději se měním téma úplně. „Říkala jsi, že znáš Windsmith křížem krážem. Tos musela být u hory, že?"
„Nikdy ne úplně." srkne si kus mléka. „Lesy mě děsí a hory obzvlášť. Dost jsem o nich slyšela od mužů, kteří tam pracují."
Dostávám se na tenký led a nevím, jestli ho můžu zlomit. Nechci u sebe mít jedno zlomené srdce, které je už tak slepované po kouskách. Než však stačím dál něco prohodit, ujme se slova Constance. „Windsmith by byl mnohem klidnější, kdyby se tu netěžilo. Vím, že to nejde. Vím, že je Rudá hora naší největší otěží." opět se napije.
„Je tu rezervace." doplním a taky si usrknu. Mléko mi připomíná dětství.
„Ano. Ano, to je." vrhne na mě pohled.
"Nemusíš se jich bát." říkám při čtení Conniných myšlenek. "Jich se bát nemusíš."
"Každý se tak trochu bojí." krčí rameny v odpověď. "Jsou tajemstvím pro nás pro všechny. Některé matky indiány straší děti, aby poslouchali, přestože je pár z nich má za sluhy."
Jako kdyby do mě někdo uhodil. "Nemají žádné právo, o nich takhle mluvit. Nic o nich neví."
Conniny oči znejistí. „Tady jsou všichni podivíni, milá Lotte. Podivíni a odtrženci od světa. Lidi, kteří se bojí, že přijde ještě něco horšího, než to, co skončilo před pěti lety. Lidi, kteří se bojí, že jim prastaří bojovníci ukážou, že se jich nebojí."
"Nic nemůže být horší než válka." zamračím se. "Oni jsem přišli klidně žít. Byli vyhnáni z domovů a nechtějí bojovat." můj hlas začíná nabírat na obrátkách.
"To, co se stalo před lety, když nám vyhrožoval náčelník..." Constance si skousne ret. "Pamatuju si na to. Byla taky bouřka. Stejně jako teď. Seděli jsme s tatínkem a ještě s maminkou u stolu. Slyšela jsem strašný hluk. Maminka mě vzala k sobě a tatínek šel zavřít okno. Slyšeli jsme to a to jsme na opačné straně od rezervace - takový hluk, Lotte." vrtí Constance hlavou. "Někteří indiáni po zpuštošení zásob na příchozí zimu, přebíhali naší louku. Měla jsem strach..."
"Co se...." začínám. "Co se přesně stalo? V rezervaci nikdo neřekl, že by výtržničili. Nakonec se prý uklidnili a v městě se to ututlalo."
"Tak to pracovníci z rezervace berou, Lotte. Ale někteří vlivní lidi z města ne." Costance svraští své dokonalé obočí a plné rty se jí stáhnou do provinilého výrazu. "Neudělali toho moc. Nikdo se nikdy pořádně nedozvěděl pravdu. Jen pár lidí. Jsme malé městečko, tady se nic neutají, ale tohle se utajilo dost rychle... Pravdu ví jen pár lidí. Ostatní si myslí, že to byla nehoda."
"Před chvíli jsi mi říkala, že byli indiáni slyšet přes celý Windsmith a..." začínám být podrážděná, i když nechci. A zrovna ne na Connie.
"Ano, přes celý Windsmith, ale dotkli se ho okrajově. Šerif je stihl zastavit. Ta část, kterou se dotkl, byla blízko našeho domu. Lidem bylo řečeno, že se Indiáni omylem spetli a vydali se trochu blíž rezervace. Zpuštosení vzal šerif na sebe - prý nehoda. S podmínkou u Prescotta."
"Jak to všechno víš?" k podráždění se dostává i podezřelý tón. "Vždyť pokud se to ututlalo a ví o tom pár lidí, jak to víš tak jistě ty? Byla jsi malá."
"Od tatínka." odpoví. Z jejich slov však cítím lež. "Jak jsem říkala, nás to také zasáhlo. Tatínek se šel podívat ven a vyrazil za šerifem. Tam viděl spoušť."
Connnini dodatek mou mysl z části klidní, ale i tak cítím, že mi neříká pravdu.
Neměla bych být naštvaná. Skoro se neznáme a přesto jsem myslela, že se semnou chce přátelit.
"Pokud se to nakonec ututlalo, jak říkáš." snažím se o zmírněný tón. "Proč se lidé inidánů bojí? Když neví pravdu?"
"Pravdu se podařilo zakrýt, ale hluk ne... Ve městě žije spoustu válečných veteránů. Hned začali rozhlašovat, vyhledvát si informace. Dokonce tu byl nejeden protest, ať se rezervace zavře."
Dávám hlavu do dlaní.
"O tom se v rezervaci taky nemluví, že?" pípne Connie.
"Spíš se dostatečně neptám." vzdychnu si. "Bylo spoustu práce. A teď má do rezervace přijít ta komise..."
Connie nevypadá překvapeně.
Že by o tom věděla?
Ale jak by mohla?
Vždyť to ví jenom zaměstnavatelé. Zaměstnatnci. I když ze všech informacích o Windsmithu si nejsem úplně jistá.
"Ani jsem se tě nezeptala, jak to dopadlo ono odpoledne." teď je to Constance, kdo mění téma.
Promnu si oči. Zdá se to tak dávno. Odložím hrneček stranou a sama sebe překvapím svou ledovou tóninou hlasu. „Dostal se na ošetřovnu. Pokousal ho medvěd." Connie zamrká. „Nikdy jsem nebyla v Prescottově rezervaci, ale vím, že tolik indiánů se nenechá přemluvit."
„Jak kteří." pokrčím rameny. „S merry squerrils to jde snadno."
„Občas je zahlédnu. Když se odhodlám jít kousek dál, než za město."
Musím si tu situaci představit. Člověk, který se tu narodil, už musí indiány vidět všude, když prochází lesem. Já jich zatím pouze čtyři. Pokud se nepočítá rezervace a Timmy.
„Rezervace je velká." přikyvuji. „Má většinu území k Rudé hoře od křižovatky za windsmithským špitálem."
„Měla jsem za to, že začíná až dvacet minut pěšky za Windsmithem, ale někteří indiáni Windsmith o ní nic moc neví – lidé jsou k nim skeptičtí – ale jakmile se mihne drb, město to ví."
Trhnu s sebou. „Co se v rezervaci stalo?"
„Kromě toho vzbouření? Pár indiánů z rezervace zmizelo. Odešlo do středozemí." začíná Connie vyprávět. „Louis Swan z toho měl velký skandál. V Pucce se začali šířit drby a pár lidí to dokonce dohnalo za guvernérem."
„Vědělo se proč?" zajímám se. Connie si skousne plný ret. „Podle lidí se indiánům v rezervaci nelíbilo. Odešli, ale pak se zase vrátili. Za nějaký čas. Hodně lidí se pak do rezervace chodilo dívat. Swan dal přísnější opatření a víc se stáhl z veřejného života. Teď žije hlavně pro rezervaci a pro svou milou. Ale před pár lety prý ještě chodil lovit zvěř do Oregonu."
Poslední informace mi od Connie nesedí. Louis Swan se zdá jako velký ochránce zvířat a okolní krajiny. I když na každém šprochu, pravda trochu – jak se říká.
Kdybych měla urovnané věci s Vlkem – kdyby se nestalo, co se stalo – šla bych za ním vyzvídat. Přijít tomu všemu na kloub. Kdybych byla o něco odvážnější, jdu za Jeanett a zeptám se přímo jí.
Od tématu rezervace se Connie posune k jinému. Jako kdyby se o rezervaci, Windsmithu a všudypřítomného pocitu lesa chtěla odprostit. Ptá se mě na východ, jestli jsem viděla sochu Svobody a jaké máme moře. Odpovídám Constance s jistou lehkostí, ale uvnitř mi srdce bije pro naši rezervaci. Má mnohem tajuplnější atmosféru, než jsem si myslela.
ooo
Se zataženými závěsy se cítím klidnější. Naducaný polštář mi dělá dobrou opěrku při otvírání dopisů a již vychladlé mléko příjemně studí v krku. V obálce je nakonec jenom jeden. Společně s ním je v dopise slisovaná sedmikráska, zabalená v látce. Voní Danielem. Políbím ji a konečně se začítám. Jsem ráda, jak je dopis dlouhý. Přestože má tři strany, píše Daniel krásně. Jako vždy.
Poeticky popisuje San Francisco - navštívené po Windsmithu - , na koncích řádků mě rozesmívá. Koncem druhé strany ale přichází vážnější téma.
Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o svém prastrýci, který zůstal ve Skandinávii? Dva dny zpátky k nám přišel úředník s jeho úmrtním listem. Odkazuje mi celé dědictví v Dalarně. S veškerým majetkem... Má nejdražší Lotte, pravděpodobně, až ti můj dopis přijde, budu již na cestě v Evropě. Švédsko je nově rozvíjející země, která má naději na velmi prosperující průmysl. Železnice jsou tam jiné, lidé přemýšlí napřed. A přesto bych si raději můj – náš – dům zkontroloval. Strýc byl podivín a sběratel všeho možného. Nebudu se v zemi zdržovat dlouho. Neuvidím tě do tří měsíců, jak jsem sliboval, vidím to na šest. Ale potom... Potom už budeme navždycky spolu. Ty a já. Společně budeme moci zažít nanovo. Vím, že ty už nanovo začínáš, Lottie. Jsem na tebe pyšný, má lásko, přesto si myslím, že ještě lepší začátky by mohli začít v novém světě. V čisté zemi, kde války pominuly s Napoleonem. V zemi, kde se nebojím založit rodinu. S tebou.
Slibuji, že příští rok v tuto dobu už budeme v Evropě.
Líbám tě a hladím pod srdcem,
má milovaná Lotte.
Ahoj všichni! Vítám Vás u další kapitoly, s kterou bych Vám chtěla moc a moc poděkovat za veškeré reakce u té předchozí. Posunutí vztahu Vlka s Lotte jsem se bála, proto jsem moc šťastná, jak jste jejich scénu přijali. Chtěla bych Vám moc poděkovat za veškerou podporu a doufám, že s příběhem budete v budoucnosti spokojení. Co říkáte na Danielovo překvapení? Jak myslíte, že bude Lotte reagovat? Budu moc ráda, když mi svoje nápady napíšete do komentářů. Každopádně Vám všem přeju hodně zdraví, pevných nervů a za měsíc jsem tu zas s kapitolou. Ještě jednou děkuji za veškerou zpětnou reakci a mějte se moc hezky. :)
Vaše Christine-Marie