„Jak sis to včera užil? Bavil ses dobře?" vyzvídala Remy. Kay už si vše vyslechl předešlý večer, proto nezaujatě pokračoval v cestě. Počasí bylo ten den mírně řečeno pod psa. Sněhové vločky se mísily s deštěm a na zemi tvořily odpornou hnědou břečku. Vlezlá zima se snažila všem dostat pod bundy a těm, co podcenili situaci a vydali se ven pouze v lehkém oblečení, se zanedlouho klepaly kolena. Vše završoval chladný vítr, který v sobě nenesl ani stopu blížícího se jara.
Opadané stromy v parčíku, jímž procházeli cestou do školy, působily na Kaye depresivně. Zima nepatřila mezi jeho oblíbené roční období, a obzvlášť když nebyl sníh. Ovšem dnes byly všechny chmurné pocity něčím umocněny. Problém byl, že si nebyl jistý čím. Zdálo se mu, že se Carl chová od včerejšího příchodu trochu divně, navíc se mu začínalo stýskat po domově a dny se pro něj staly jednotvárnými. To ale nebyl hlavní zesilovač jeho ponuré nálady. Někde hluboko uvnitř měl nepříjemné tušení, že se blíží něco zlého.
Ponořený do svých myšlenek proseděl celý den v zadní lavici. Tvrdit, že z výkladu něco pochytil, by bylo troufalé. Zrovna otevíral vstupní dveře a chtěl se co nejrychleji dostat na kolej, když se za ním ozval velice povědomý hlas: „Kayi! Ty na nás nepočkáš?" Když se otočil, spatřil svou nejlepší kamarádku a spolubydlícího, jak se k němu svižným krokem řítí. „Proč jsi nečekal? Vždyť jsme se ráno domlouvali..."
„Já..." jen stěží hledal pohotovou výmluvu: „Omlouvám se. Muselo mi to vypadnout z hlavy," ve skutečnosti si vůbec nepamatoval, že by se na něco domlouvali. Nedokázal se na nic soustředit a vnitřní obavy ho pronásledovaly na každém kroku. Byl to hrozný den, a to byly teprve dvě hodiny odpoledne.
„V pořádku. Nic se nestalo," odpověděl tentokrát Carl. „S Remy jsme se zrovna bavili, že bychom si teď zašli do města. Třeba na horkou čokoládu. Přidáš se?"
„Dneska asi ne. Půjdu na pokoj. Musím ještě něco udělat."
„Jsi v pohodě? Zdáš se mi nějak mimo," věnovala Kayovi starostlivý pohled.
„Jo, samozřejmě jsem v pořádku. Jen jsem asi špatně spal, ale to bude dobré," usmál se na ni. Po několika metrech se jejich cesty rozešly. Po krátkém rozloučení se ocitl opět sám. Jindy by ho to iritovalo, ovšem teď tento stav vítal. Věděl, že by jeho nálada pouze negativně ovlivňovala ostatní, a proto se s ní musel vypořádat
Otevřel dveře a okamžitě se došel k posteli, na kterou se svalil. Věděl co, tedy spíše kdo, mu může pomoct. Vytáhl z kapsy telefon a zpaměti vytočil číslo. Na obrazovce se objevilo „Mamka".
„Ahoj Kayi. Děje se něco?" ozvalo se z druhé strany
„Mami, já mám zase Ten pocit. Stejný jako tehdy..."
