Hra s ohněm

Kapitola 1

Sedím na vrcholku kopce a hledím při západu slunce do tmy na nořící se městečko. Nikdy se mi Wyllevut nelíbilo, asi kvůli tomu, že nikde nebyly ani stromy, natož nějaký plácek kam bych mohla ulehnout. Naštěstí když jsem venčila svého pejska Ariela, prošli jsme kolem hájí a narazili na veliký kopec. Když jsme vyšli nahoru bylo to úžasný, hned jsem věděla že sem nikdo moc nechodí a že to tu budeme mít celé pro sebe. Miluju nebe. Hlavně, když vysvitnou červánky. Ariel se tu krásně proběhne a občas se potká s ještě jedním pejskem. Nebyl zanedbaný ani špinavý, ale nejspíše neměl ani pána, lišil se od Ariela dosti velikostí a barvou, Ariel je střední, hnědý až do černa zbarvený belgický ovčák, zato tulák vypadal spíše na něco skřížený s německým ovčákem a snad, huskym? Došla jsem domů, a nějak jsem zapomněla, že to byl náš s Arielem poslední výhled z Wyllevutského kopce. Táta s mámou se rozhodli, že odsud musíme zmizet, neboť už ani jim se tu nelíbilo. Peněz jsme měli dost, akorát jsme to nikdy nedávali najevo. Nikdy jsem jim ale pravdu o tom, jak to tu moc ráda nemám říkat nechtěla. Nakonec jsem si tu stejně našla něco hezkého. Štěstí pro mě bylo, že jsem neměla žádné kamarády, až na Ariela, můj nejlepší kamarád. Toho jsem ale opustit nemusela, že. Nikdo doma nebyl, tak jsem si jen rychle udělala jahodový čaj s cukrem a šla balit s Arielem v patách. Sedla jsem si na zem na huňatý bílý koberec a Ariel mi vyskočil na postel. Nebyl by to Ariel kdyby mi nezalehl knížky s mým deníčkem. Můj deníček byl vlastně také můj nejlepší kamarád. Měla jsem domácí školu a pokaždé co mě vše začalo štvát, nebo jsem se naštvala, on mě z toho vytáhnout. Jediné co fakt musím udržovat, jsou skrýše. Nerada bych aby někdy někdo mou nenápadnou knížku našel, bylo by to vážně neštěstí. Sice jsem tam nikdy nepsala sprostě, nebo tak ale stejně, mám tam vypsanou půlku duše. Vzala jsem velkou krabici a své boxy knih jsem do ní začala skládat, když jsem rozdělala i druhou krabici, Ariel do ní začal házet své hračky, jak šikovný pes. Měla jsem na sobě naštěstí hodně pohodlné oblečení, takže jsem si v šedivých teplákách, starorůžové mikině a v drdolu lehla na koberec a začala listovat své oblíbené fráze aspoň z pěti knih. Nevím proč, ale vždy mě uklidnilo, že i jinde je lépe i když to byly většinou nesmysly o magii a dalších věcech které neexistovaly, což mě na jednu stranu štvalo. Když jsem byla ve třetí knížce z pěti začala zvonit pevná linka, rychle jsem doběhla do chodby a zvedla telefon.
"Elisabeth? Jsi doma?"
"Ano mami, jsem a už si balím."
"Zlato, odjíždíme dnes do půlnoci, tak si rychle zabal, za tři hodiny jsme pro tebe", řekla stroze, a položila telefon.
Ne že by mi to vadilo, ale stejně jsem chvíli zůstala stát zkamenělá. Po chvíli se ke mně přihnal Ariel se svou oblíbenou hračkou, hadrovou kachnou a házel ji po mě, čímž mě probral z transu. "JDEME BALIT!" Zakřičela jsem a odběhla do pokoje. Když už zbývala poslední krabice, tak jsem se naposledy rozhlédla u mě po pokoji. Měla jsem velkou, bílou postel se starorůžovým povlečením a květinovaným prostěradlem a závěsy. Celý pokoj měl jinak bílé stěny, v rohu stůl s lampičkou a vedle velikou knihovnu. Měla jsem šatnu, takže skříň nikde nebyla, jen poličky zabudované ve zdech a Arielův pelech vedle postele. Rodiče pro mě měli přijet až za hodinu, takže jsem se rozhodla, že si vezmu MP3 se sluchátky, svou deku a půjdu si lehnout do obýváku. Probudila jsem se už v autě, s MP3 stále na uších a Arielem spícím na sobě. Byla snad nejtemnější noc ze všech nocí, které jsem zažila. Většinou měsíc aspoň trošku osvětloval cestu, ale teď, jakoby se vytratil. Nedala jsem rodičům vědět, že jsem vzhůru, zůstala jsem jen ležet rozvalená na zadních sedačkách. Po chvíli jsem zase usnula. Probudila jsem se opět až když mi sluneční paprsky začaly vypalovat oči. Promnula jsem si oči a jak jen nejhůře to šlo, předělal jsem si drdol, načež si mě všimli rodiče. "Jak ses vyspala?" Ptá se táta a snaží se znít plný energie. Nejspíše řídil celou noc. Oba se na mě s přiškrceným úsměvem otočí, a nejednou velká rána a tma. Ucítím ukrutnou bolest nohy a vlhký čenich dotýkající se mé tváře. Pomalu otevřu oči, vidím člověka, který mi něco studeného a stříbrného drží u čela. Má přehozenou kápi přes hlavu a zářivě zelené oči. Hned se mi vryjou do paměti. Najednou uslyším cvaknutí. Hned vím o co jde. Zavřu oči a přitisknu si Ariela k sobě, po očku jsem si všimla, že má zakrvácené celé tělíčko, asi se mi snažil pomoct. Odpočítává, 3..2.. výstřel. Cítím krev po celým svým obličeji, ale není moje. Není moje! Chvíli sedím v šoku, a mám pocit že Ariela rozmačkám. "Are you okay?" Zeptá se mě někdo anglicky s britským přízvukem. "Promiň, ale zrovna teď nemám úplně sílu hledat správná anglická slova", odpovím a ve vteřině stojím na nohou a hledám své rodiče. Rozhlížím se po okolí, nikde žádný dům ani řádná asfaltová silnice, nic. Najednou to ale uvidím. "Mami!" Rozběhla jsem se směrem kde jsem spatřila matku ležící na okraji silnice. Najednou znova uslyším ten hlas, akorát v mém jazyce, česky, ale stále s tím příjemným přízvukemy. "Počkej, stůj!" Cítila jsem stále tepavou bolest, mé hnědé, lehce vlnité vlasy mi létaly všude kolem, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. "Mami?" Špitnu, když se k ní dobelhám. Měla jsem tržnou ránu na stehně, hodně krvácela. "Mami?" Hlas za mnou najednou utichl. "Elisabeth!" Uslyším známý hlas. "Tati!" Vykřiknu, ale stále jsem stála přilepená. Známa osoba, osoba, kterou jsem znala celý svůj život, ležela na zemi s prostřelenou hlavou. Ne, ne, to je zvrhlý sen. "Kdo ho najal?" Slyším tátu jak se ptá kluka, co stál vedle mě. Ten nečinně a smutně přihlížel. "To vážně netuším" odpověděl a já hluboce v duši věděla, že mluví pravdu. Táta byl až moc v klidu, což se mi nezdálo. Na druhou stranu já? Já stála jen přilepená na jednou místě a těkala očima mezi tátou a neznámým chlapcem, nemohl být o víc než rok starší než já. "Zlato, vysvětlím ti to." Řekl táta opět klidným hlasem, jako kdyby tu neležela jeho žena mrtvá. Také jsem byla nečekaně hodně v klidu, vůbec jsem nebrečela, ale úplně jsem zapomněla na Ariela který stál jak smrtka vedle mě. "Co se tu k čertu děje? A proč jste všichni tak v klidu?!" Rozčílila jsem se a přitom mi vyhrkly slzy z očí. "Leží tu má matka! Mrtvá matka! A vy děláte jako kdybyste věděli, že se to stane!" Rozkřičela jsem se uprostřed ničeho. "Musíš se uklidnit, nikdo nečekal že se to dozvíš takhle, dnes jsou tvé 15té narozeniny, měla ses to dozvědět až na 17nácté." Nepoznávám vůbec ten pocit který teď prožívám. Jedu autem přes pustou krajinu, a nemohu myšlenku na moji matku přejít. Sice jsem s ní měla takový vztah, který by se ani nedal nazvat vztahem, ale poslední dva dny se po hodně, ale hodně dlouhé sobě snažila. Seděla jsem s Arielem opět vzadu a vepředu seděl táta s tím klukem. Pořád jsem myslela na sto věcí najednou, ale nejvíc mi nalezlo do hlavy, proč jsem tak v klidu. "Tak", řekl táta a já se ze svých myšlenek zaměřila jen na jeho hlas. Zastavili jsme u takové staré budovy, a táta mě vyzval abych vystoupila a šla s nimi. Poslechla jsem, protože mě sakra zajímalo, co se to tady děje.