Přízrak minulosti - případ třetí

Kapitola devátá

Když zazvonil Leemu telefon podruhé, jen krátce, na pár vteřin, bylo na čase jít. Novak a Paulson už čekali netrpělivě dole u aut. Vše bylo připraveno, a vše muselo klapat jako na drátkách. Když je Paulson prozvonil, už jen vzali bundy a seběhli schody dolů. Už nebyl čas na další rozloučení, a Lee v sobě cítil prázdnotu a hořkost, která se začala mísit s čím dál větší nervozitou. 

„Tady máte," vrazil oběma Paulson do ruky malé vysílačky do ucha, „nandejte si je, honem. Budeme celou dobu ve spojení." Pak se otočil k Nickovi a podal mu ruku. „Hodně štěstí. Pamatuj si, že budeme celou dobu jen kousek od tebe. Nezapomeň nám dát pokyn, rozumíš." 

Nick přikývl, instrukce už slyšel poněkolikáté, ale chápal, proč mu je Paulson znovu a znovu opakuje. Z jeho hlasu cítil starostlivost.

Vzal si od něj klíče a nasedl do auta. Naposledy se na ně podíval. Lee tam jen stál a díval se za ním. „Neměl jsem mu to dovolit," hlesl tiše. 

„Bude dobrej, dáme na něj pozor, pojď," plácl ho do zad Novak a všichni do druhého auta. Nick jel sám, dle domluvy, ostatní si od něj drželi odstup několika minut. Bezpečná vzdálenost, aby je démon nenapadl. Ale to spíše odhadovali, na jistotu to nevěděli. Prostě budou čekat poblíž tak dlouho, dokud nebude démon v pasti. Nezbývalo se nic jiného, než se modlit a doufat, že jim jejich odhad a plán vyjde a štěstěna bude v této chvíli na jejich straně.

Byli na místě. „Slyšíme se?" slyšel Lee ze sluchátka Dicksona, který byl ve sledovací dodávce a vzápětí uslyšel i odpovědi svých kolegů. Woodová a Kim byli v autě kousek od nich, Dickson prozřetelně nechal zajistit i sanitku. Teď už to bylo jen a jen na Nickovi.

Stmívalo se, slunce se už schovalo za obzor a šero bylo stále tmavší a tmavší, houstlo a pomalu se měnilo, až neúprosně zakrylo celé město tmavým neproniknutelným závojem. A tou temnotou se nyní plížil stín, proplétal se přítmím a hledal svoje dítě. Nevinné, a stále plné dávné bolesti a strachu. Byl mu na stopě, cítil ho a jeho strach pro něj byl jako afrodiziakum, které ho přitahovalo na míle daleko. 

Chtěl ho.....a dostane ho.

Nick zastavil před továrnou a jak měl striktní příkaz od Woodové, hned u vchodu. Po schodech nahoru, doleva, proběhneš chodbou, poslední dveře, zněly mu v hlavě pokyny. Ale přestože si celou trasu několikrát prošel, měl okamžik pocit, že mu zdřevěněly nohy. Na pár vteřin dostal strach. Strach ze smrti.

Pevně sevřel rukama volant, až mu zbělely klouby na rukách a pak zhluboka se nadechl. Před očima znovu viděl ten obraz. Svoji matku křičící bolestí a strachem, její krásné oči plné hrůzy, její krev. A pak jeho. Démona, který mu zničil během několika málo okamžiků celé jeho dětství a málem i celý jeho život. Strach ze smrti vystřídal na moment vztek a chuť po pomstě. Tak dlouho na ni čekal, šel si tak dlouho pevně za svým cílem a teď stál kousek od něj a najednou, na malou chvilku, si nebyl jistý. Jistý tím, co vlastně chce. Protože když šel do zvláštního oddělení, nepředpokládal, že tam potká jeho. Leeho. Celý svět i život se mu otočil zničehonic naruby, netušil, proč se to najednou muselo celé tak zkomplikovat. Ale ať už je to jakkoliv, musí to dokončit.

Téměř nevědomky se dotkl amuletu, který mu Lee večer dal. Byl s ním, on byl teď jeho síla, kterou potřeboval. Ten hnací motor, díky kterému zvládne běžet, jeho odvaha, kterou potřeboval, aby vůbec vystoupil z auta. Jeho síla, naděje, statečnost.

Teď......

Už když otvíral dveře u auta, zaslechl ten zvuk. Nesl se z dálky, nedokázal rozeznat, odkud, jen zhruba dokázal odhadnout stranu. Byl tady. Byl mu v patách, jak dobře předpokládal. Táhlé skučení se ozvalo znovu, ještě doprovázené řevem.