217 drinků (Yzomandias x Nik Tendo)

7 - themisto

Vstoupil jsem do kanceláře a do obličeje mě uhodilo napjaté dusno. Všichni jako by znervózněli, když jsem vešel a pozdravil. Zpět se mi dostavilo jen pár zamumlání. Nikdo se nesnažil o vtípky jako obvykle, nikdo za mnou nepřišel. Jako by se mě báli, dělali si všichni svojí práci a já tam nebyl.
Svraštil jsem nad tím obočí a zamračil se. Co se děje? Stalo se něco? V hlavě jsem procházel všechny možný scénáře toho, co se tak mohlo semlít, až mi to došlo - je to kvůli mně a Dominikovi. Museli si všimnout, že se spolu nebavíme. A asi jim netrvalo dlouho přijít na to, že jsme se poprali... Dominikův rozseklý ret a modřina na mé tváři mluvily jasně. Naše neshody nejspíše vzbudily velké otázky a možná i obavy, přece jen jsme byly středem labelu a ještě nejlepší kamarádi.
Začal jsem se chovat, jako kdyby se nic nestalo. Sednul jsem si k sobě ke stolu a otevřel MacBook. Cítil jsem jejich upřené pohledy. Když jsem zvedl oči od obrazovky a spojil svůj pohled s Tomášem, viděl jsem v jeho výrazu všechny ty otázky. Jeho tvář mluvila za něj... Co se stalo? Jsi v pohodě? Jasně, že jsem kurva nebyl v pohodě. Všechno se posralo a já z toho neviděl cesty zpět. Snažil jsem se neprojevit žádný emoce a tak jsem radši přesunul svůj pohled zpátky k monitoru.
Od ťukání do klávesnice mě vytrhl zvuk chůze. Zvedl jsem hlavu a podíval se, kdo to byl. Kurva, proč jsem to udělal? Byl to Dominik. Jeho oči v rychlosti vyhledaly ty moje a naše pohledy se střetly. Chvíli jsme na sebe zírali, než jsem se zvedl z židle a rozešel se směrem k němu.
„Ráno mi volal Robert, že přijede a chce od nás nahrát sloku na album, tak se s nim domluv, kdy ti to vyhovuje," podstoupil jsem ten malý, ale v tuto situaci významný krok, sebral svoji mikinu a vyšel ven. Stihl jsem ale zachytit jeho nechápavý výraz. Chvíli tam zůstal stát a pak se dal zase do řeči s Tomášem.
Venku jsem vykouřil tři cigarety, když v tom jsem uslyšel kroky. Přišel za mnou Hasan. Podal jsem mu zapalovač a on nám zapálil jointa.
„Co se mezi vámi stalo?" zeptal se.
„Nevim, o čem mluvíš, dopíči," vyhrkl jsem ze sebe, najednou jsem byl dost nervózní. On to věděl.
„Hele, jestli ožralej řekl nějakou blbost nebo něco... znáš ho. Nedokážu si představit důvod, proč byste se vy dva tak pohádali a nemohli se na sebe ani podívat. Každopádně, my to všichni vnímáme a nemá to dobrej dopad na kolektiv." Měl pravdu.
Vrátil jsem se zpátky dovnitř, Dominik tam už nebyl. Asi šel zpátky do studia, pomyslel jsem si. Sedl jsem se za svůj počítač a dal se do práce. Jak čas plynul, lidi postupně odcházeli domů a zůstal jsem tam jenom já a Dominik. Poznal jsem to díky tomu, že kdyby odcházel, viděl bych ho z místa svého stolu. Koukl jsem na hodinky a lehce vykulil oči, když jsem zjistil, kolik je. Bylo čtvrt na deset večer. Tipoval jsem, že je tak sedm.... Verča už na mě musí čekat. Moje oči byly ztěžklé únavou. Dodělal jsem poslední věci, pobral, co jsem měl na stole, pozhasínal a už byl u dveří, když jsem se otočil a rozešel se za ním.
Ze studia hrála hudba, ale Dominik už nic nenahrával. Album měl skoro hotový a teď dával dohromady tracklist. Dveře byly otevřený, ale těžko říci, jestli je jenom zapomněl zavřít, nebo na mě čekal. Ale to možná jen můj mozek vymýšlel nesmyslné scénáře. Určitě jen zapomněl.
Tiše jsem k nim došel. Nevšiml si mě a tak jsem se opřel o futra a čekal, až tak učiní. Když dohrál beat, stále si mě nevšímal, ale upozornil na mě můj telefon oznamující příchozí zprávu. Prudce se otočil a podíval se mým směrem. Vypadal, jako by čekal další hádku, ale proto jsem tam nebyl.
„Nepřišel jsem se zas porvat, jenom ti potřebuju něco říct. Takhle to dál nejde, podívej se, jak nás to všechny ovlivnilo... Nemůžeme dovolit, aby tohle, ať už je to cokoliv, ňákym způsobem zkurvilo fungování labelu. Jsem ochotnej ti odpustit, co jsi udělal," vyhrkl jsem jedním dechem. Zpanikařil jsem, když se mi nedostalo odpovědi. Povzdechl jsem si. Představoval jsem si to moc růžově a musel trochu pozměnit své plány.
„Budu se snažit s tebou na oko normálně vycházet a tebe prosim o to samý.... Na tour musíme bejt tým, držet za jeden provaz jako vždycky. Fans by si toho všimli a víš, co všechno dokážou vymyslet nebo i vyhrabat. Chápeš? Nic víc po tobě nechci," ukončil jsem svůj monolog. Pouze kývl po chvíli hlavou na souhlas, jeho oči rychle kmitaly po místnosti. Viděl jsem, jak se zevnitř kouše zuby do tváře. Nakonec se ale jen otočil zpátky k počítači. Nehodlal se mnou promluvit, ne po tom, co se stalo minulý týden. Rozumněl jsem tomu, ale pokud já zahodil svoji pýchu a šel si to s ním urovnat, čekal jsem od něj trochu víc.
Zavřel jsem na vteřinu oči, zakroutil hlavou a zase je otevřel. Tentokrát už jsem budovu opravdu opustil a při odepisování Verče na zprávu, kde jsem, se rozešel domů.